MAROKO

4-18.2.2014

Je to spíše takové povídání než deník. Letěli jsme s kamarády Kamarády z Německa, protože to nebylo možné nekoupit. Zpáteční letenka za 4700,- Kč do Agadiru. Úplně nově postavené město na břehu Atlantiku.V Lipsku všechno klaplo a za 4 hodiny jsme byli v Africe.

Podle informací tu číhají na turisty taxikáři, ale my jsme jako starý mazáci prošli parkem na silnici a tam byla hned zastávka busu č. 37 do Inzegane na přestup do Agadiru. Arab bude vždycky Arabem a neexistuje se s ním nedohodnout. Tak jsme za chvíli jeli taxíkem až do hotelu. Tam jsme ukázali internetovou rezervaci a dostali klíč od opartmánu se dvěma ložnicemi, kuchyní a koupelnou. No začátek byl dost dobrý. Zase nahoře. První západ slunce u moře, kafíčko a pak dost slušná postel.

Nikdo nám moc nerozumí, natož že chceme někam na trh. Za pár fifníků jedem na konečnou busu č. 97 do Ingezane, abychom zjistili jak se pojede do Marakéše. Fungovalo to jako jinde. Autobusy jezdí furt. Všechno okolo je barevné a fotogenické, taxíky, trhy, lidi. I po 25 letech tu vaří sladký mátový čaj a nalévají ho pěkně z výšky. I po 25 letech jsou lidé převážně příjemní a rádi pomáhají.

Na první výlet jedeme do přístavu. Pomalu chodíme sem tam a fotíme zase ty barvy, lidi, ryby a lodě. Všude jsou sardinky a občas i větší ryby. V poledne polkneme každý velkou porci sardinek pečených na roštu. Fakt přežíračka a za hubičku. Sem tam scéna jako od Hičkoka s nebem plným racků. Doma jsme si ochočili jednoho racka a dali mu jméno Josef. Létal k nám pak často, vždycky totiž něco dostal. Navštívili jsme zahradu Jardin Olhao, centrální tržiště, údolíčko s ptáky a zvířaty. Zase bylo celý den sluníčko, teplo a takové nicnedělání. Večer byly orgie s mandarinkami, dost jiný než ty u nás. Na výlet jsme se vydali až do Taroudantu a Tioutu. Okraj Agadiru nás hodně překvapil. Velký dodělaný i nedodělaný sídliště a satelity, který čekají na svou novou střední vrstvu. Byt 50 m2 stojí asi 25000 Euro. Od poslední navštěvy neuvěřitelný pokrok. Po ceste jsme navštívili citrusové plantáže. Taroudant je pěkné opevněné město se starou medinou a trhy a centrálním náměstím. Oběd v Tioutu byl v nóbl hotelu. Přinesli tažín s kuřetem a pak ještě jeden s kuskusem. Dole pod kazbou jsem zakotvil u jednoho Berbera na čaj, Vzpomínal na staré časy na Sahaře a jak putoval s karavanou až do Nigeru a nikde nebyly hranice. Teď se tu snaží prodat nějaké cetky turistům, ale není ještě sezóna. Za chvíli přišel zbytek výpravy z oázy a jeli jsme domů.

Cestu na autobusové nádraží už jsme znali a autobus jel samozřejmě skoro hned. Opustili jsme parkoviště s asi 500 modrých taxíků a vyrazili do Marakéše. Na náměstí el Fna jsme vytáhli popis cesty do hotelu a snažili se jít podle něj. Hned na začátku byl jako orientační bod označen dům s kavárnou Argana. Za chvíli jsme zjistili, že Argana už neexistuje, ale našli jsme staříka, který nám ukázal kde kdysi byla. I dál byl popis zajímavý. Např. „otočte se do „U“ a vejděte do domu. To ale není dům, to je ulice a ta vede do našeho hotelu“. A tak tomu bylo. Bydleli jsme u bazénu, na střeše byla vyhlídka na Vysoký Atlas a západ slunce. Večer nám zazpívali všichni muezíni. Holt „zase nahoře“.

Ráno nám kuchty naservírovali snídani, pak jsme šli do úzkých uliček mediny, do medresy, do hrobek a na trhy. Nasáli jsme pach koželužny, pekárny, masny a různých dílen. Tak to šlo den za dnem. Večer jsme končili na střeše, koukali jak svítí na vrcholky Atlasu a poslouchali zase muezíny. Taky jsme zajeli do podhůří Atlasu k jednomu z vodopádů a na návštevu domorodé rodiny.

Cesta do Esquiry už byla rutina. Jen na autobusové nádraží jsme objeli asi celé město. Na konečné nás ulovili naháněči a odvedli nás do pěkného malého rijádu v medině. Dali jsme si sprchu a šli dojmovat na hradby nad moře. Kýč, ale proto jsme přeci tady.

Za ty dny, co jsme tu byli, jsme prošli městečko sem tam. Pěkné staré město, pěkný přístav s rybama. Pěkný rozbouřený moře. Prý tu místní lidé z toho větru blbnou. Když jsme pili čaj na náměstí, byli tu s námi všichni. Dědkové, báby, děti, mladý holky. Všichni dělali jakoby nic. I tady jsme si dali pečený sardinky a i velkou rybu a zase čaj, čaj a čaj. Takovou mátu doma nemáme.

A po silnici podle moře jsme se poslušně vrátili do Inzegane. Už dost Agadiru, zůstaneme tady. Dokonce zůstaneme hned tady, to znamená hned na autobusovém nádraží. Zašpásoval jsem s recepční, že chci slevu pro vojáky, ale nedala se obelstít.

Na autobus do Tifnite jsme museli chvíli čekat. Nevím proč zrovna do Tifnite, bylo to jen místo na mapě, ale zdálo se mi to dost jako venkov. Už příjezd taxíkem od autobusu k moři byl zážitek. My čtyři vzadu a další čtyři místní vpředu. Řidič seděl jednomu pasažérovi na klíně. Ještě že jsem neviděl kdo točí volantem a kdo řadí a kdo brzdí a vůbec. Taxík odjel a my byli zase v jednom z těch mnoha „midle of the nowhere“ které jsou všude po světě. Silnice skončila, napravo písečné duny a nalevo rozbouřený oceán. Daleko vpředu, na pláži opuštěná vesnice Tifnite s rozpadajícími se domy, zafoukaná pískem a bez lidí. Chtěl jsem to v ten moment koupit celé jako kulisy do filmu. Navíc ve vsi na písku u moře vyčnívala cedule „restaurace u Maxima“. Představil jsem si několik scén z filmu z Luis de Funesem. Tady si musíme něco dát. Čaj, jak jinak. Došli jsme zpátky na počátek silnice, najedli se, seděli a čekali až se něco stane. Za nějakou chvili přijel taxík. Nikoho nepřivezl, prostě věděl, že tam jsme a že ho potřebujeme.

Taxík nás odvezl k autobusu, autobus nás odvezl do hotelu a bylo to. Jak snadné.

A zítra nám to letí domů. Autobus č.37 stojí přímo u hotelu a jede až na letiště.

Celý výlet jsme na osobu pořídili za 12300,- Kč (letenka, cesta do Lipska, parkování v Lipsku, ubytování v Maroku, jídlo a pití, výlety, místní doprava, drobné dárky).

Další cesty autorovy.