Václav Šolc: K Alakalufům na konec světa

... Byl to napínavý manévr. Lodivod běhal z levé plošinky velitelského můstku na pravou a zase zpět, aby viděl řádně na místo, kam se musí s Tocopillou vejít, aniž by přimáčkl nebo poškodil dva rybářské kutry u téhož mola. Byl to koncert rozkazů, signální zařízení do stro­jovny hlásilo STŮJ, VPŘED, VZAD, PLNOU VPŘED či PLNOU VZAD, zvonek kontroly zběsile zvonil, muž u kor­midla sotva stačil opakovat příkazy a točit kolem kor­midla, aby splnil všecky rozkazy. To vše při velmi malé rychlosti, aby se kolos, plně naložený zbožím pro Punta Arenas, pomaloučku a polehoučku dostal k přístavní hrázi, kde byla přístavním personálem zachycena a upevněna jeho lana. Ta lana si pak loď sama silou svých strojů po­maloučku přitáhla do svého nitra, až přilehla celou dél­kou levého boku k molu, kde mezi ní a zdivem byla jen řada důmyslných nárazníků z pneumatik. Tím ještě nebylo všecko vyřízeno. Napřed byl vysunut na molo můstek se zábradlím a spolehlivě zajištěn. Po něm přišli na palubu naší lodi důstojníci přístavního velitel­ství, aby loď přijali a provedli příslušné předepsané úřed­ní formality. Teprve potom jsem mohl opustit Tocopillu, abych se vydal do města hledat si ubytování.
_________________________________________________________________________________________________________________________
PUNTA ARENAS je nejjižnější město světa - je tím mí­něno opravdové město, protože ještě jižněji, na Ohňové zemi, jsou další osady, petrolejářská sídliště a velké farmy chovatelů ovcí a na argentinské straně větší osada Ushuaia. Ještě jižněji, na ostrově Navarinu, je vůbec nejjižnější osada na světě, také na chilské půdě, Puerto Williams, nazvaný tak na počest anglického polopiráta, který se později stal dobrým Chilanem. Dál jižněji už není nic, jen Antarktida a její výzkumné stanice. Punta Arenas je o dvacet stupňů jižněji než nejjižnější cíp Afriky a skoro o deset stupňů jižněji než jih Nového Zélandu či Tasmánie. Tento nejzazší jih Jižní Ameriky má zajímavou historii, plnou dobrodružství, hrdinství, dobrodruhů i hrdinů, čest­ných mužů i darebáků.
Přepestrá historie tohoto koutu světa začíná už roku 1553, kdy španělský kapitán, conquistador a mořeplavec Pedro Sarmiento de Gamboa byl vyslán, aby zajistil bezpečnost a ochranu lodím Jeho křesťanského Veličenstva krále špa­nělského v úžině, kterou objevil roku 1520 velký moře­plavec a objevitel Magalhaes nebo Magellan, podle toho, jak vezmeme jeho pochybnou státní příslušnost. Z toho můžeme usuzovat, že v oné době, ani ne třicet let po obje­vení této nejlepší možnosti, jak obeplout Jižní Ameriku a dostat se k pokladům, nahromaděným dobyvateli v říši Inků, i ke stříbru, které chrlily v nevídaných množstvích zázračné stříbrné doly Španělů v Bolívii, musel už tehdy existovat čilý lodní ruch. Jenomže už tehdy se k této cestě, kudy proudilo zlato a stříbro, slétali piráti jako supové na zdechlinu. Proto v Magalháesově úžině vznikly dvě osady osídlené španělskými vojáky a dobrovolníky s ro­dinami. Byly založeny a osídleny s typicky španělskou velkorysostí a nedbalostí. Vybavení osadníků bylo tak špatné, že přes všechnu osobní statečnost a odvahu museli Španělé ztroskotat. Osadníci vzdorovali, dokud to bylo jen trochu v lidských silách; vzdorovali krutému podnebí, hladu, nedostatku oděvu a obuvi, nedostatku léků i sta­vebního materiálu, vyrovnali se i s nedostatkem zbraní a střeliva, ačkoli to byla jediná možnost, jak si opatřit potravu lovem. Vzdorovali doslovně do posledního muže a zemřeli - hlady a vyčerpáním. Když tam připluli Angli­čané, nalezli osadu vymřelou a pustou. Proto bylo její jméno změněno na Puerto de Hambre, „Přístav hladu“. Jeho zbytky leží na pobřeží Magalháesovy úžiny jižně od Punta Arenas, asi 70 kilometrů směrem k mysu Froward. Potom zase úžina osiřela a zůstala na dlouhou dobu v ru­kou Indiánů. Teprve v prvních desetiletích 19. století se začal mladý chilský stát zajímat o tuto vzdálenou kon­činu, nehostinnou, studenou a nevábnou, ale důležitou pro lodní plavbu k tichomořskému pobřeží Jižní i Severní Ame­riky v době, kdy o Panamském průplavu ještě nebylo ani potuchy. Snad to byl nápad tehdejšího chilského presi­denta Manuela Bulnese (1841-1851), který pověřil intendenta, správce ostrova Chiloe, obtížným a nevděčným úko­lem postavit schopnou loď, vybavit ji posádkou a nále­žitými zásobami a vyslat ji dolů na jih, aby tam hájila a obhájila zájmy Chile a upevnila suverenitu mladého státu v tak důležitém místě světové plavby. Intendente se jmenoval Domingo Espiňeira a byl původním povoláním účetní válečného loďstva. Jakožto muž čísel přistoupil k svěřenému úkolu systematicky a důkladně, s pocitem odpovědnosti, jež vede téměř vždy k úspěchu. Dostalo se mu pomoci, snad vyžádané, snad nečekané, ale rozhodně vydatné. Jeho prvním spolupracovníkem se stal zajímavý člověk, původem Angličan. Jmenoval se John Williams a měl zajímavé a vzrušující povolání - byl to­tiž pirát. Nejdříve pustošil chilské pobřeží a za vlády pre­sidenta Ramóna Freira obsadil dokonce osadu San Carlos de Ancud a tam už zůstal. Stal se z něho velký chilský vlastenec a zastánce mladé republiky. Stal se Chilanem duchem a přijal chilské občanství, ba dokonce si změnil i jméno, pošpanělštil je a přijal za své jméno Juan Guillermos.
Oba muži rozhodli, že plavidlo nemá být velké, ale obrat­né a stavěné tak, aby bylo vhodné pro obtížnou plavbu kanály. Své nadšení přenášeli na své spoluobčany, a tak se stala stavba goelety záležitostí všech z osady San Car­los de Ancud. Když byla na podzim roku 1843 dokončena a spuštěna na moře, měl každý z těch, kdo přispěli k je­jímu budování, pocit, že i on pomáhá spolupracovat na velké věci, která proslaví Chile. Spuštění na vodu bylo slavnostní a stalo se společenskou událostí první třídy, při níž se nešetřilo provoláváním slávy presidentu Bulnesovi, ministru Monttovi a stejně tak byl poctěn i nejvyšší před­stavitel chilské republiky na ostrově Chiloe, intendente Domingo Espiňeira.
Při tak spontánní spolupráci byla goeleta brzy vybavena vším potřebným na dlouhou a obtížnou cestu a začátkem května 1843 pod velením Johna Williamse - Juana Guil-lermose zvedla kotvy a vydala se z Ancudu na cestu. Na palubě byla kromě nezbytné posádky i nevelká sku­pinka vojáků. Dva z nich, Jara a Vidal, měli s sebou i manželky, doňu Venancii a doňu Ignacii. Dále byl na palubě přírodovědec Bernardo E. Philippi a několik úřed­níků, kteří měli mít na starosti správní záležitosti. Goe­leta se jmenovala Ancud a Williams - Guillermos dostal hodnost fregatního kapitána.

Výprava měla hned na začátku smůlu. Ancud se dostala do silné bouře a utrpěla tak vážné škody, že nemohla po­kračovat v cestě. Poškozená loď se musela uchýlit do chráněné zátoky a tam najet na písčitý břeh, aby se ne­potopila, protože se už držela nad vodou jen svrchovaným úsilím všech na palubě. Velitelé se sešli k poradě. Hlavním tématem bylo: „Máme se vzdát a myslet jen na to, jak se dostaneme zpět na Chiloe a domů? Nebo udělat všecko, aby se plulo dál a splnil se úkol?" Zvítězila téměř jedno­myslně myšlenka, že se má ve výpravě pokračovat. Protože lidé z Chiloe vždy byli a dodnes jsou vynikající námořníci a protože těžce poškozená Ancud do opravy ni­kam nemohla, rozhodli se přivézt materiál a opravit ji na místě. Záchrannou výpravu vedli dva muži, přírodovědec Philippi a jakýsi Miller. S nimi se vypravilo pět chilotských námořníků. Na otevřené šalupě se vydali hledat pomoc. Museli se plavit přes tři sta kilometrů do osady Dalcahue, ale dokázali to. Šťastně přivezli i veškerý ma­teriál nezbytný k opravám a za pár dní plula statečná lodička dál.
Plavba probíhala normálně a podle plánu, a tak dne 21. května ve dvě hodiny odpoledne se kapitán Williams ujal jménem republiky Chile držení Magalháesovy úžiny a vztyčil tam chilskou vlajku, jež byla pozdravena z Ancudu jednadvaceti dělovými výstřely, jak předepisuje ceremo­niál. Ancud zakotvila na místě, kde kdysi býval Puerto de Hambre „Přístav hladu“ aby navázala tam, kde historie před řadou let tak neblaze skončila.
Ale jako by výstřely k poctě chilské vlajky přivolaly kon­kurenci. Hned následujícího dne se v úžině objevila loď Jeho Veličenstva krále francouzského Phaeton a spustila kotvy asi dvě míle od malého Ancudu. Další den vylodili Francouzi silnou skupinu námořníků a důstojníků, posta­vili na břehu stan a vztyčili s příslušnými poctami fran­couzskou vlajku. To vzbudilo pochopitelně nelibost kapi­tána Williamse. Dal spustit člun a vypravil se s přírodo­vědcem Philippim na palubu Phaetonu. Tam přírodovědec, který mluvil dobře francouzsky, vyložil celou záležitost a stížnost kapitána Williamse Francouzům. Zřejmě vložil do své promluvy takový důraz a diplomacii, že Francouzi uznali právo Chile na tuto končinu světa, zvedli kotvy a odpluli.
Tak byl šťastně vyřešen první mezinárodní konflikt chil­ského jihu. Potom nastoupila tvrdá práce. Muži dřeli do úpadu, ženy vařily a šily a ze země vyrůstala na vysokém výběžku nad pobřežím pevnůstka se srubovými domky a palisádovým kolím, která dostala k poctě chilského pre­sidenta jméno Fuerte Bulnes, Pevnost Bulnes. Jejím ve­litelem se stal Manuel Gonzáles Hidalgo, který byl také jmenován prozatímním guvernérem. Williams - Guillermos se po splnění celé akce vrátil na Ancudu zpět na se­ver. Následujícího roku se ujal vedení osady Pedro Silva.
Zima ve Fuerte Bulnesu byla hrozná. Je tam vlhko a padá sníh, který leží i několik dní, a když roztaje, spojí se s blá­tem v ledovou břečku. Osazenstvo pevnůstky trpělo týmiž nedostatky a potížemi, jež zahubily Spaněly Pedra Sar-mienta de Gamboa. Silvu vystřídal ve funkci guvernéra José Dusto de la Ribera, který však brzy vážně onemoc­něl. Kolonie zůstala bez energického vedení a situace se stávala čím dál nesnesitelnější.
Když už všichni ztratili naději, objevila se jednoho dne před Fuerte Bulnesem malá statečná Ancud a za ní druhá loď Magallanes. Ministr Manuel Montt nezapomněl na novou osadu a nenechal ji zahynout. Osada vydržela až do roku 1847, kdy nastoupil nový, velmi činorodý a prozře­telný guvernér José de los Santos Mardones. Tomu se umístění pevnůstky nelíbilo, bylo málo chráněné proti vichrům, a proto po důkladném prozkoumání celé oblasti přeložil osadu na místo, známé pod anglickým názvem Sandy Point, který mu dala Byronova expedice. Osada tam byla přenesena, jméno místa Písčitý výběžek přelo­ženo do španělštiny, a tak se zrodilo město Punta Arenas. Dnešní Fuerte Bulnes je věrnou rekonstrukcí staré pev­nůstky. Je ve správě chilské armády a stal se pro svou malebnost a romantickou polohu uprostřed krásné přírody vysloveně turistickou atrakcí. Vede k němu slušná silnice. Navštívil jsem tuto rekonstruovanou pevnůstku v zimě, kdy právě napadlo asi deset centimetrů sněhu, mokrého a těžkého. Chvílemi svítilo chladné slunce, chvílemi padal sníh. Pokusil jsem se představit si život kolonistů, kteří kdysi pevnůstku obývali, a vůbec jsem se nedivil, že líčili tamní život v tak temných barvách. Hleděl jsem od srubu, v němž žil a pracoval velitel pevnosti, na bílou zasněženou krajinu, bičovanou silným větrem, pár stromů zmučených a pokroucených nepohodami a nekonečné moře, šedé, olo­věné a smutné. Na nádvoří postavili vojáci sochu Ber­narda O'Higginse, který ukazuje rukou k jihu přes moře, jako by upozorňoval Chilany, že zde na jihu předlouhé země je ještě mnoho, co zasluhuje jejich pozornosti. Mladé osadě však nebylo souzeno, aby zůstala delší dobu v klidu a měla čas k rozvoji. Městečko Punta Arenas mělo tehdy sotva čtyři sta obyvatel, většinou velmi pochybného původu. Chilská vláda rychle využila odlehlosti nové osa­dy, kam se nehrnuli osadníci ze slunného středu Chile nebo z přívětivého pásma mezi Chillanem a Puertem Monttem nijak nadšeně. Protože vláda chtěla zalidnit osadu, jíž přikládala značný strategický význam, řešila tuto otázku stejně jednoduše, jako to udělala britská vláda, když osidlovala Austrálii. Sebrala prostě trestance, dále politic­ké vězně, které si chtěla držet co nejdál od těla, přidala k tomu pár vojenských stráží, nalodila ten lidský náklad na palubu lodí a vyvezla je na jih, kde ani lišky nedávají dobrou noc. Zbavila se darebáků a uvolnila si ve vězni­cích místo pro jiné, dala jim s sebou skrovnou výbavu a přestala je živit. Tady máte nářadí a živte se sami. A nejen to, živte mozolnou prací svých rukou i strážné a jejich rodiny. Zbavila se politických nepřátel a je zase zbavila možnosti kout pikle. A všem dohromady dala mož­nost žít relativně volně a prací pro vlast odčinit hříchy. Protože vězně musel někdo hlídat, byla zřízena vojenská posádka ve městě i v nedalekém Fuerte Bulnesu. Hlídali, měli hlídat, nehlídali a nudili se, jako snad ve všech od­lehlých a zapomenutých posádkách. A protože ani vojá­kům se do těch zapomenutých míst nechtělo, posílala tam leckdy vojenská správa vojáky a důstojníky, kteří nebyli žádnou ozdobou armády.
Tak se dostal do Fuerte Bulnesu v roce 1850 poručík chil­ské armády Miguel Cambiaso, odvážný mladý muž, tvrdý a prudký, bez velkých skrupulí. Jeho představení oceňo­vali jeho živost, odvahu a prudkost, nemohli však souhla­sit s jeho nevázaností, svévolností a nedisciplinovaností. Proto jej strčili do Fuerte Bulnesu, aby tam za palisádovou hradbou měl dost příležitostí přemýšlet a polepšit se. Mladý poručík napřed zuřil; když poznal zblízka nejza­padlejší kout Chile, byl přesvědčen, že jeho představení na něm spáchali nejhnusnější zločin. Služba nebyla namáhavá a čilý duch poručíkův neměl celkem co dělat. Pro­tože musil stále myslet na svou křivdu, rozhodl se, že se pomstí. Ale tak, aby z toho měl prospěch především on. Od toho okamžiku začal bedlivě pozorovat okolí, studoval zvyky nadřízených a navštěvoval při každé vhodné příle­žitosti Punta Arenas. Viděl, že lodní provoz, především chilských lodí, není nijak velký, a proto se rozhodl jednat. Jednoho dne, když byl zase zavřen ve vězení pevnosti, přemluvil strážce, aby ho pustili na svobodu. Pak nasadil veškerou svou inteligenci a ohnivou výmluvnost a pře­svědčil posádku, aby neposlouchala nadřízené a přidala se k němu. Sliboval jim modré z nebe a rajský život. Vše líčil v tak lákavých barvách, že ubozí vojáci, žijící v ne­valných podmínkách, se k němu přidali. Odzbrojili a pobili velitele a s poručíkem Cambiasem v čele se vydali do Punta Arenas. Města se rychle zmocnili a Cambiaso se stal pá­nem celé oblasti. Své moci využil nejprve k tomu, že dal bez milosti zastřelit guvernéra, vojenského velitele a fa­ráře. Zločinci z osady ho s nadšením uvítali, byl jim jako velitel docela po chuti. Ostatní se pak přidali ze strachu. Tak se stal velitelem značné skupiny vojáků a hrdlořezů, velitelem města Punta Arenas i velitelem Fuerte Bulnesu a držitelem jediného použitelného přístavu v Magalháeso-vě úžině, čímž měl ve své moci celou nejjižnější část Chile. A protože i tady platilo, že Bůh vysoko a car daleko, cítil se poručík Cambiaso naprosto bezpečný. Předpokládal - a právem - že to bude trvat nějakou dobu, než se zpráva o jeho podniku donese na úřední místa. Ukázalo se, že měl pravdu. Dlouho se nestalo naprosto nic, Cambiaso se báječně bavil a nestydatě vykořisťoval kde koho. Nejlépe se pobavil, když do Punta Arenas po dlouhé době připlula loď Florida, ozbrojená několika malými děly, s nákladem sedmdesáti trestanců pro osadu. Florida zakotvila v přístavu a kapitán lodi s velitelem stráží se vydali na návštěvu ke guvernérovi.
Tam byli prostě podříznuti a loď byla zabavena. Trestanci se s chutí přidali ke Cambiasovi, a tak získal dalších sedmdesát rekrutů a ozbrojenou loď, s níž se pustil do dalších dobrodružství jako námořní lupič. První kořistí se stal málo ozbrojený anglický škuner, který k velkému Cambiasovu překvapení vezl kromě jiné­ho zboží i zlaté pruty.
Potom milému poručíkovi došlo, že přece jen asi bude zle a že ani anglická ani chilská vláda nebudou souhlasit s jeho činností. Rozhodl se tedy, že přeloží svou činnost na moře a bude se neustále pohybovat z místa na místo. Věděl velmi dobře, že ve spleti kanálů, ostrovů a ostrůvků se může skrývat do libosti a že nebude tak snadno dopaden. Vybral si tedy jako posádku ta největší kvítka, nalodil je na Floridu a vyrazil na moře. Předtím se však ještě odvděčil městu Punta Arenas -do základu je vypálil. Jeho honba za kořistí mu však přinesla smůlu. Podařilo se mu přepadnout a vyplenit francouzskou loď, byl však spatřen a pronásledován anglickou válečnou lodí.' Po na­pínavé honbě se mu podařilo v tmavé noci zmizet do labyrintu kanálů a průlivů. Angličané zkusili pátrat na sever i na východ, ale po drzém pirátu jako by se země slehla. Uplynula dlouhá řada dní a v Magalháesově úžině za­vládl klid a mír. Městečko Punta Arenas vyrůstalo z tro­sek spáleniště, hezčí a výstavnější. Všude však panovala obava, že se jednoho dne Cambiaso zase objeví a město zpustoší znovu. Ten byl však v té době docela jinde. Jednoho dne vyhlížel velitel přístavu Ancudu na ostrově Chiloe, stovky kilometrů severně od Magalháesovy úžiny, na moře a zpozoroval plachty blížící se lodi. Přinesl si dalekohled, chvíli loď pozoroval a najednou mu dalekohled leknutím málem vypadl z ruky. Tohle je přece Florida. Vyplula odtud s trestanci do Punta Arenas, ale nevrátila se. Velitel anglické válečné lodi, která tu nedávno doplňo­vala vodu a zásoby, mu sdělil, že Florida upadla do rukou darebáka Miguela Cambiasa a že je třeba mít se před ní na pozoru. Také mu pověděl, jaký osud stihl z Cambiasovy ruky město Punta Arenas. Velitel přístavu dal okamžitě vyhlásit poplach.
Nevelká posádka nastoupila a nabila si zbraně, odhodlaná bránit přístav městečko do posledního dechu. Dělostřelci při­pravili jediné dlouhé dělo přístavní obrany a začali podle velitelových pokynů pálit po připlouvající Floridě. První rána byla příliš krátká, druhá šla trochu stranou, třetí byla už těsně před přídí pirátské lodi, voda vysoko vy­stříkla, jistě až na palubu. Právě když se jeden z dělo-střelců chystal vypálit další ránu, objevila se na stožáru lodi bílá vlajka.
Statečný velitel Ancudu nevěděl co teď. Vzdává se pirát opravdu už po třech výstřelech jediného děla, z nichž ani jeden ještě loď nepoškodil? Nebo je to trik, aby se dostal do přístavu bez větší škody? Nebylo by lépe bílou vlajku nevidět a pálit dál? Potom přece jen dal povel k zastavení palby. Pro jistotu dal však dělo nabít a rozkázal dělo-střelcům, aby měli Floridu neustále dobře na mušce a byli připraveni provrtat ji dobře mířeným výstřelem. Florida se však skutečně vzdávala. Připlula do přístavu, spustila plachty a zakotvila. Velitel vyslal k lodi člun s vojáky a jedním důstojníkem. Když se za hodnou chvíli vrátili, přivezli s sebou - spoutaného Cambiasa, bývalého po­ručíka chilské armády. Prohlásil, že se chce s přístavními úřady dohodnout.
Při vyšetřování se ukázalo, že Cambiaso skutečně uhnul pronásledující anglické lodi do Atlantiku. Posádka však byla tak vystrašená a měla pirátské činnosti i krutosti a surovostí velitele právě dost. Vzbouřila se, milého Cam­biasa uvrhla do želez a zavřela do podpalubí. Věc pak byla vyřízena velmi rychle: dne 4. dubna 1852 byl pirát Miguel Cambiaso popraven a jeho mrtvola podle rozsudku rozčtvrcena.
Podle staré legendy z Punta Arenas však nemá Cambiaso klid ani po smrti. Slyšel jsem vyprávět, že za bouřlivých tmavých nocí se objevují na cestě mezi Punta Arenas a Fuerte Bulnesem tři stíny. Dva z nich, v podobě námoř­níka a kněze, jdou směrem z Punta Arenas k Fuerte Bul-nesu, třetí, voják, jde opačně, z Fuerte Bulnesu k městu. Námořník a kněz se snaží třetímu zabránit v další cestě. Lidé věří, že to jsou duchové hlavních osob Cambiasova povstání. Námořník je duch Benjamina Muňoze Gamera, guvernéra v Punta Arenas, a kněz je duch faráře, který se jmenoval Gregorio Acuňa. Oba byli zavražděni Cambiasem - to je ten třetí stín - dne 17. listopadu 1851. Setkání stínů prý vždy končí vítězstvím představitelů dobra. Cambiasův stín prchá s hrozným jekotem a vrhá se s rámusem do rozbouřených vod Magalhaesovy úžiny.

DALŠÍ HISTORKA z nejjižnějšího cípu Jižní Ameriky má ráz skoro operetní. Odehrála se o něco severněji. V šedesátých letech objevitelského století žil ve Francii v Périgueux romantický notář typu Tartarina z Tarasco-nu. Jmenoval se Antoine de Tounens a oblíbil si argen­tinské Indiány Tehuelčé a Araukány. Když neseděl nad paragrafy a neprojednával obchodní smlouvy či dědické záležitosti, snil o Indiánech, toužil po tom jít jim na po­moc v boji proti bělochům a bojovat tak statečně, že by jej pak z vděčnosti jmenovali svým králem. V té době ještě Argentina nevedla vyhlazovací války proti Indiánům, aby se zmocnila jejich území pro chov dobytka. Tehdy ještě žili Indiáni v Argentině a v Chile po obou stranách And celkem svobodně, tradičním způsobem života, z lovu a v poslední době i z přepadů nenáviděných bělochů, z přepadů většinou úspěšných.
Nadšení pana de Tounense pro Indiány se stupňovalo, až se jednoho krásného dne nalodil na loď plující do Jižní Ameriky a po klidné a příjemné plavbě se vylodil ve Valdívii - s téměř prázdnou kapsou, ale s přesvědčením, že už je králem Araukánie a Patagonie s překrásným jménem Orélie První. Za poslední peníze si koupil koně a od­hodlaně se vydal za svými poddanými, aby se dal jimi přivítat. Nepochyboval o tom, že jej přijmou s otevřenou náručí - i když do této chvíle nikdo z nich vůbec netušil, že nějakého krále mají.
Nesporně to byla od périgueuského notáře odvaha vydat se jen tak do území, kde nebylo pro bělocha bezpečno a kde byli zatím Indiáni pány a vládci své země. Ale právě ta slepá odvaha, která Indiánům obvykle imponuje, mu zachránila život. Naopak Indiáni byli dokonce notářem de Tounensem opravdu nadšeni. Podle zachovaného obrázku musil to být imponující zjev, s dlouhými vlasy, mohut­ným plnovousem a plamenným pohledem. V jednom z podhorských údolí se dokonce setkal s Quila-pánem, jedním z vyšších araukánských náčelníků, a ten se přidal na jeho stranu. S Quilapánovou pomocí se snažil shromáždit rozptýlené indiánské skupiny, bojující často i proti sobě, a vést je pod královskou vlajkou proti spo­lečnému nepříteli, proti Chilanům. Při této snaze projevil málo obratnosti, byl poměrně brzy Chilany vlákán do zá­lohy a polapen. Tak skončil hrdý král Orélie První své krátké kralování za mřížemi.
Chilské úřady jej napřed braly vážně, jako nepřítele státu, a proto byl Antoine de Tounens odsouzen k trestu deseti let nucených prací. Potom se zřejmě začal někdo podivným veličenstvem zabývat podrobněji. Úřady to začaly přeše-třovat a po půl roce se nakonec rozhodly považovat krále Patagonie a Araukánie za neškodného blázna a pustily jej. Aby mu však úřady zabránily v další královské činnosti a v sjednocování a pobuřování Indiánů, byl odvezen do přístavu Valparaisa a tam předán do opatrování kapitánu francouzské válečné lodi s prosbou, aby Jeho Veličenstvo dopravil laskavě domů, na půdu rodné Francie. De Tounens se zase ocitl ve Francii. S ochladlou hlavou? Vůbec ne! Ten člověk měl energii maniaka a nikdo na světě mu nedokázal vzít jeho nadšení. Během následujících šesti let zanedbával notářskou praxi a snažil se všemi prostředky nadchnout Francouze a Francii pro své krá­lovské dobrodružství. Za tu dobu vydal a uveřejnil spoustu královských manifestů, jež podepisoval jako Orélie I., král Patagonie a Araukánie. Otravoval i francouzského císaře Napoleona III. a samého papeže. Jeho snaha však vyzněla naprázdno. Lidé se mu smáli.
Nakonec získal pro svou myšlenku jen jediného krajana, Francouze jménem Planchu. Nic nedokázalo oběma mu­žům zabránit, aby se nevydali na stezku dobrodružství. A tak jednoho dne je oba vysadila jiná francouzská vá­lečná loď na americké půdě. Tentokrát to chtělo Jeho Ve­ličenstvo zkusit z druhé strany, od východu, a proto se nechalo vylodit v Patagonii, na pustém pobřeží asi sto kilo­metrů jižně od přístavu Bahía Blanca. Odtud se král s celým svým dvorem na koních vydal napříč nekonečnou rozlohou pamp, aby se na druhé straně And setkal zase s araukánskými Indiány a nepadl přitom znovu do rukou chilských úřadů. Král Orélie se chtěl cestou ještě pokusit, zda by se mu nepodařilo získat na svou stranu příbuzné Indiány Tehuelčé, bojovný jezdecký lid z Patagonie. Byla to dlouhá a namáhavá cesta, oba jezdci však překonávali všecky překážky tvrdým odhod­láním. Nezastrašily je ani písečné bouře hor, ani kruté záplavy prudkých lijáků pamp.
Tak se jednoho dne stalo, že se skutečně setkali s Indiány Tehuelčé. Tito drsní jezdci však Jeho Veličenstvo neznali a nikdy o něm neslyšeli, a proto se zachovali velice ne­uctivě. Strhli oba Francouze z koní, poindiánsku je svázali lasy, přehodili je jako balíky přes sedla jejich vlastních koní a dopravili do tábora, aby se poradili s ostatními, co mají s oběma podivnými bělochy udělat. Jistě ubohé Francouze nečekalo nic dobrého. Naštěstí však zasáhl osud ve prospěch bledých tváří, když už se pomalu chystaly do věčných lovišť. V těch dnech totiž přišli k Tehuelčé Indiáni Mapučé z druhé strany And, z Araukánie, ti nešťastného Antoina znali a doslova vytáhli z bryndy. Král byl zachráněn a volný. Indiáni oběma vrátili koně a vše ostatní a král pokračoval v cestě. V horách se opět sešel s náčelníkem Quilapánem, který se znovu nechal okouzlit silou osobnosti francouzského notáře. Král Orélie jmenoval náčelníka ministrem a s jeho pomocí začal znovu místní válku s Chilany. Štěstí válečné je však vrtkavé, a tak se střídala drobná vítězství s drobnými prohrami, celkově však začala převládat smůla. Chilané se za ta léta ve válečnictví hodně naučili. Dovedou užívat nejrůz­nějších metod, aby dosáhli svého. Už nepoužívají jen zbra­ně, ale taky lest, lichotky, sliby a dary. Výsledkem je, že se jeden araukánský náčelník za druhým podřizují chilské vládě. Co proti tomu může nabídnout král Orélie L? Sliby a zase sliby. Slibuje zbraně z francouzské válečné lodi a znásobuje své úsilí. Načas ještě s menšími úspěchy oživí válečnou činnost, pak však poznává, že to nevede nikam. Pozorují to i jeho poslední věrní poddaní Indiáni. Když pak v dubnu 1871 je zabit jedné noci ve stanu statečný Francouz, pan Planchu, zcela jasně omylem místo svého přítele a krále, poznává Antoine de Tounens, že král Pa­tagonie a Araukánie Orélie I. dohrál.
Bylo mu asi přesmutno v duši, když se vracel na koni osaměle pampou zpět k Atlantiku, aby se dostal na loď a do Francie. Cesta beznaděje tam, kudy jel přednedáv-nem s duší plnou optimismu a plánů. De Tounens však byl tvrdohlavý nade všecko pomyšlení. Zkouší to znovu roku 1873, kdy se vyloďuje v Patagonii s novým plánem. Přichází, aby vyprovokoval válku mezi Argentinou a Chile a aby z toho těžil. Zůstává na argen­tinské straně hranice, vyvolává pohraniční incidenty a pře­mlouvá chilské Mapuče k povstání. Počíná si však tak ne­obratně, že ho Argentinci zajmou, uvězní a pošlou zpět do Francie. Za dva roky je zpátky v Jižní Americe, tentokrát v Buenos
Aires. Teď už to však není muž plný elánu a překypující energie. Zestárl a těžce nese, že se mu všichni vysmívají. Když onemocněl, vrátil se sám dobrovolně do Francie, kde dne 17. září 1878 zemřel v prostém domku francouz­ské vesnice, obklopen královskými prapory, jež si sám vy­myslel a dal zhotovit, a mezi neexistujícími řády a vy­znamenáními, jež si sám udělil.
Další takový zajímavý člověk byl Julio Popper. Narodil se snad v Rumunsku okolo poloviny 19. století. Byl dů­stojníkem, dosáhl hodnosti kapitána c. a k. pionýrů. Roku 1885 z rakouského vojska odešel. Jeho technické znalosti z vojenské služby jej pak přivedly do Punta Arenas, kde se rozhodl hledat zlato.
Nehodlal to dělat, tak jak to dělali dosud Jihoslované, vystěhovalci z Dalmácie, kteří hledali a rýžovali velice primitivními metodami zlato na řekách a potocích. Popper byl inteligentní studovaný člověk. Chtěl na to jít jinak. Chtěl zbohatnout a měla mu v tom posloužit technika. Dnes se už nedá zjistit, jak přišel na myšlenku, že by mohl hledat zlato na břehu moře a proč začal těžit v zálivu San Sebastian na Ohňové zemi, na argentinské straně, tam, kde je Ohňová země jakoby přeštípnutá. Jisté však je, že zlato opravdu nalezl a že ho bylo hodně. Moře tam vyvrhovalo zlato s pískem a po silném větru a velkém vlnobití byla vždy zlatá žeň bohatá. Podobné místo je dodnes na ostrově Chiloe, na tichomořské straně, kde moře rovněž vy vrhu je zlato a lidé z okolí je těží. Popper si najal lidi, tvrdé, otužilé chlapy, postavil jim malé městečko z chat a stanů, jež pokřtil El Páramo, Pus­tina. Zlata přibývalo a jeho lidé nacházeli na atlantském pobřeží nová a nová místa se zlatonosným pískem. Tato doba vzrušené, horečné práce, úspěšné a plodné, však netrvala dlouho. Zlato vždycky láká všelijaké lidi. Napřed se objevili v okolí táborů Indiáni kmene Ona, kteří na Ohňové zemi žili. Ti nebyli nebezpeční. Pokusili se tu a tam o loupežná přepadení, moderní vojenské pušky, kte­rými Popper své lidi prozíravě ozbrojil, jim však rychle zahnaly chuť na loupení.
Horší to bylo s bílými kořistníky, kteří přišli hned po nich a zkoušeli své štěstí. Začalo docházet k pravidelným bo­jům s tlupami bílých nájezdníků, kteří se neštítili ničeho, jen když se mohli zmocnit zlata. Byla to často utkání, při nichž byli nejen ranění, ale i mrtví na obou stranách. Vyhrávala však vojenská zkušenost Popperova a vojenská organizace jeho lidí. Některé Popperovy kousky jsou do­dnes na Ohňové zemi v živé paměti, jako bylo například použití slaměných figur vojáků, přivázaných na hřbety skutečných koní, jimiž znásobil své síly a zastrašil po­četné silného nepřítele.
Julio Popper vytěžil spousty zlata. Stále něco vylepšoval a organizoval. Vydával vlastní peníze, solidní zlaté mince, které si dával razit. Nesly jeho jméno, vyznačení váhy a letopočet 1889 s nápisem Lavaderos de oro del Sud. Tyto mince zůstaly v oběhu ještě v době, kdy už si nikdo na Poppera ani nevzpomněl. Zajímal se též o přírodu a stu­doval rostliny a zvířata Ohňové země. Dal nakreslit mapy ostrova, které ve své době byly vzorem dokonalosti, i když z dnešního hlediska nejsou právě spolehlivé. Svým bohatstvím, svou energií a neústupností si nadělal dost nepřátel mezi Argentinci, kteří nevraživě sledovali vzestup a slávu gringa, cizince z neznámého jim Rumun­ska. Jeho úhlavním nepřítelem se stal argentinský guver­nér části Ohňové země, který sídlil v Ushuaii, tehdy ještě malé špinavé a bezvýznamné vsi ležící na kanálu Beagle, jež chtěla soutěžit s chilským Punta Arenas. Tak se stalo, že pro chyby administrativního charakteru zvítězila administrativní moc nad energií a podnikavostí. Guvernér prosazoval svoje, papír vítězil a nenáviděnému cizinci bylo zabavováno a konfiskováno jedno naleziště zlata za druhým, jeden tábor po druhém, to vše za vy­datného využívání a zneužívání džungle paragrafů argen­tinského zákoníku. Jako poslední rána přišlo vyvlastnění a zabavení hlavního Popperova sídla, tábora El Páramo. On sám opustil Ohňovou zemi a odcestoval do Buenos Aires, kde chtěl svůj nárok obhájit a docílit, aby dostal vše zpět. V hlavním městě Argentiny rozvinul velkorysou tiskovou kampaň, jejíž hlavní ostří bylo namířeno přede­vším proti guvernérovi v Ushuaii. Jeho kampaň však vy­volala velkou nevoli, Popper získal spoustu nepřátel navíc, ale neobhájil svá práva.
Snad přece však měl nějaké vyhlídky na vítězství. Usu­zujeme tak z jeho smrti. Julio Popper zemřel náhle a uprostřed boje. Nebyl zabit v některém z četných soubojů, v nichž pravidelně vítězil. Jednoho rána se pokojská do­máhala vstupu do jeho pokoje v jednom z hotelů v Buenos Aires. Když host ani na nejdůraznější a nejhlučnější bu­šení na dveře neodpovídal, otevřel je hotelový personál násilím. Julio Popper, kapitán zákopníků, zlatokop a zlatý král Ohňové země ležel vedle lůžka na zemi v noční košili. Strhané rysy obličeje a tělo zkroucené křečí svědčily o těž­kém a bolestném smrtelném zápase. Výpověď lékaře byla prostá a jednoznačná. Popper byl otráven. Nikdy se ne­zjistilo, kdo jej otrávil, ale je to dostatečné svědectví, že byl pro někoho příliš obtížný a nebezpečný.
Dočetl jsem se, že prý pobíjel Indiány. Snad, ale rozhodně ne v takovém měřítku jako smutně proslulý Alexander McLennan, zvaný též někdy Mac Lean. Z jeho životopisu známe dvě data: narodil se roku 1872 a zemřel v Punta Arenas roku 1917, tedy poměrně mladý. Příčina smrti - otrava alkoholem, upil se k smrti. Snad jej v posledních letech života sužovaly a trápily přízraky Indiánů, které masově pobíjel. Zařadil se po bok hromadným vrahům Indiánů, jakými byli smutně proslulí vojenští velitelé a politikové v USA, lidé typu Buffala Billa, který vymyslel a realizoval nejúčinnější způsob vyhubení Indiánů. Za­řadil se mezi autory indiánských masakrů z řad španěl­ských conquistadorů a mezi lidi charakteru proslulého hromadného vraha Indiánů Patagonie Menendeze. Mc Lennan vládl jako správce ohromné estancii, na níž se chovaly statisíce ovcí. Velkostatek měl pěknou rozlohu 180 000 hektarů. Jmenoval se Primera Argentina a byl umístěn na atlantské straně Ohňové země. Vládl za ma­jitele, za ty, kteří často ani své statky neznali, protože žili jen z výnosů, které jim správcové posílali do vzdálených měst či do Buenos Aires. Jak se půdy svých statků zmoc­nili, o tom nechtěli s nikým mluvit. Protože byli leniví a chtiví zahálčivého života, nechávali správcům volnou ruku ve všem, co se na statku dělo. Zajímali se jen o pe­níze, které jim správce posílal. Správce pak byl tím oblí­benější a měl tím volnější ruku, čím víc peněz svým pá­nům posílal. Ti se na oplátku nezajímali o to, co mu zů­stalo za nehty, a chránili jej proti všetečnosti úřadů. To vše v minimálně obydlené části Jižní Ameriky, kde bylo snadné zalepit spravedlnosti oči penězi. Podnikatelé se rozhodli chovat na ohromných rozlohách Ohňové země ovce. V zemi žilo pár stovek Indiánů a ti jejich plánům překáželi. Občas si zabili ovci, když jim stáda bílého muže běhala před nosem a bílý muž jim vyhubil guanaka, divoké lamy, jejich hlavní obživu. Těch ovcí jistě nedokázali sníst mnoho, ale pro nenasytné pod­nikatele byly i ty desítky a stovky zvířat cenným mate­riálem, ®e ovce kradli i jiní, bílí, to nevadilo. Všecko se svedlo na Indiány. McLennan se tedy občas opil a opil i své lidi. Pak osedlali koně, nabili pušky a revolvery a vytáhli s řevem na lov Indiánů.
Indiáni nemají rádi bělošská jména, a proto dávají cizin­cům jména ve svém jazyce. McLennan nebyl výjimkou. Dostal od Indiánů kmene Ona jméno Aimer, což znamená Rudá svině - pro jeho ruce, rudé krví Indiánů, protože pro něho byl dobrý Indián jen mrtvý Indián. A tak jeho jezdci, tvrdí a bezohlední lidé, museli svému veliteli sklá­dat účty z lovecké činnosti. Jako byly v Severní Americe trofejí skalpy, znamenající zabitého nepřítele, zavedl zde jinou trofej s týmž smutným významem. McLennanovi jezdci předkládali své účty v podobě uřezaných uší, na­vlečených na řemínek. O smutných řetězech se vypráví ještě dnes. Každý pár uřezaných a předložených uší zna­menal mrtvého Indiána. Těla Indiánů zůstávala ležet tam, kde je zastihla kule z pušky či nůž. Aby ovce žily, prospí­valy a nesly peníze majitelům, museli Indiáni umírat. Když se McLennanovi zdálo, že Indiáni nevymírají a ne­jsou vybíjeni dost rychle, použil jiné, jinde už vyzkoušené a osvědčené metody. Nastražoval na Indiány otrávené maso jako na dravou zvěř.
Současníci vyprávějí, že když Mc Lennan projížděl misijní stanicí, odvraceli Indiáni, kteří tam žili, tváře, aby se na něho nemuseli ani podívat. Našel jsem si jeho hrob v Punta Arenas. Honosný hrob, jaký by slušel člověku, který zemřel po životě vyplněném čestnou prací, rozhodně ne však notorickému alkoholiku. Na hrobě má nápis: „Pane, nauč mne z hloubi srdce prosit: Buď vůle Tvá!" K hrobu darebáka se však lépe hodí druhý nápis, který připomíná: Gone, but not forgotten, odešel, ale není zapomenut.

JEDNA POSTAVA má trochu společného i s námi. Dobrý voják Švejk se hned v první kapitole zmiňuje o potížích, které měl císař pán s tou svou rodinou. Po konstatování, že manželku Alžbětu mu propíchli pilníkem, říká: „. . . po­tom se mu ztratil Jan Ort..." Domníváme se, že záhadu tohoto ztraceného příslušníka císařské rodiny můžeme po­někud osvětlit.
Jmenoval se původně Jan Nepomuk Salvator von Habs-burg, byl arcivévodou rakouským, princem toskánským a bratrancem císaře pána Františka Josefa Prvního. Rodině se příliš nevydařil. Hrál nějakou podivnou úlohu v habs­burském rodinném veledramatu v Meyerlingu, byl ve spo­jení s tragickou a dosud velmi nejasnou smrtí korunního prince Rudolfa, syna stařičkého mocnáře. Jeho role v této temné události už asi nebude nikdy objasněna a stejně tak důvody, proč arcivévoda a princ Jan Nepomuk Salvator přetrhal svazky s celou rodinou a zmizel. Vzdal se oficiálně všech titulů a genealogických a dědic­kých nároků, zvolil si občanské jméno Jan Orth, nastoupil na jachtu Santa Margherita a odjel. Byl to zřejmě člověk se samotářskými sklony, trochu podivín a velký milovník přírody, který měl dvorského života, pletek a intrik, klepů a skandálů plné zuby. Tragédie v Meyerlingu tomu všemu už jen nasadila korunu.
Bývalý arcivévoda a princ zmizel ze světa. Dvůr si asi oddychl, když se zbavil černé ovce, a s povděkem vzal na vědomí zprávu z daleké ciziny, že škuner Santa Marghe­rita ztroskotal a Jan Salvator zahynul. Psal se rok 1891. Maličko oficiálního smutku, kondolence a pak klid. Pod povrchem náramná spokojenost, že se záležitost takhle tiše vyřešila.
Nejspokojenější ze všech byl asi občan Jan Orth. Jeho škuner sice ztroskotal, on se však zachránil a usadil se v Punta Arenas. V té době to bylo malé městečko a Jan Orth doufal, že tam bude moci žít po svém. Zapomněl však na to, že člověk se lépe ztratí ve velikém městě než v malém. Dále zapomněl, že Punta Arenas je významný bod cesty z Atlantiku do Pacifiku, kudy ročně proplouvají sta a sta lodí, a že se mu může stát, že se nenadále setká s někým, s kým se setkat nechtěl.
Když vše uvážil, zmizel podruhé. Ztratil se zvědavosti a nežádoucí pozornosti tak dokonale, jako by byl tentokrát umřel opravdu. Nebylo to nijak zvlášť těžké. Ještě dnes lze tam na jihu Chile zmizet, že ani ta nejmodernější tech­nika není nic platná. O to snadnější to bylo před osmde­sáti lety.
Okolo roku 1890 bylo Punta Arenas jediným městem nej­jižnější chilské provincie. Bylo zároveň hlavním městem, což zní velkolepě na to, že Punta Arenas bylo tehdy ne­pravidelným shlukem chatrčí, domků a bud z prken a drnů, všelijak slepených a sbitých. ®ilo tu na tři tisíce obyvatel. Mezi těmi bývalými trestanci, vypovězená, hledači zlata, velrybáři, zběhlými námořníky, pastevci a střihači ovcí, vojáky a dobrodruhy byl Jan Orth jen jedním dobrodru­hem navíc. Chtěl si konečně dělat, co chtěl, a tady měl možnost. Zároveň se mu podařilo dostat se do dosud ne­známého a neprozkoumaného kouta světa. Chtěl tento kout Jižní Ameriky, který nebyl zdaleka tak v módě jako třeba oblast Amazonky či Afrika, prozkoumat - ne snad pro případnou slávu objevitele, ale prostě pro své potěšení milovníka přírody. K tomu, aby změnil tak radikálně způ­sob života, bylo třeba jistě hodně odvahy. Jan Orth tu odvahu měl.
Napřed se usadil na severním pobřeží Ohňové země, později se vydal na severozápad a po léta bloudil celkem bez cíle, libovolně bludištěm kanálů a ostrovů. Stýkal se jen s Indiány, s náhodnými hledači zlata či lovci. Pro­zkoumával soustavně jeden fjord za druhým a shromaž­ďoval poznatky, zeměpisné i přírodopisné. Fjordy se za­řezávají hluboko do And, a tak se vznešený patagonský poustevník dostává do klínu hor. Hory mu učarovaly, a proto zanechal putování po vodě a začal si hledat vy­sněné místečko v horách, kde by se mohl usadit. Nalezl je na úpatí žulového, ledem a sněhem pokrytého masívu Fitzroy, podobného shluku strmých nepřístupných věží, jejichž střechy svítí věčnou přílbou sněhu a ledu. Tam se odstěhoval i s loveckými psy a třemi koňmi a zbu­doval si primitivní ranč, který nazval Caňadon largo, Dlouhá průrva. Spal na kožešinách divokých lam guanak, podlahu kryly teplé a tuhé kožešiny jelínka huemula. Sví­til si primitivní lampičkou, napájenou rozpuštěným tukem ulovené zvěře, a byl spokojen. Věnoval se cele přírodě okolo sebe a sbíral nové a nové poznatky. Takřka denně poznával něco nového ze života zvěře či nacházel novou dosud neznámou rostlinku, keř či strom. Těšil se z vzác­ných dnů se slunečním svitem, z nádherných východů a západů slunce, dovedl však nalézt potěšení i v normál­ních deštivých dnech. Potom se začal zajímat o topografii kraje. Procházel jedno údolí za druhým a zakresloval je do mapy. Vždycky slýchal od lovců, ovčáků a tuláků, že v této žulové hradbě není ani štěrbina, jíž by se dalo pro­klouznout na druhou stranu, na východ, ze strany Tichého oceánu na stranu atlantskou. Protože nevěřil, dal se do hledání tohoto průchodu, schůdného průsmyku, kudy by se přece jen dalo projít. Byl posedlý myšlenkou cesty na východ. Byly to namáhavé dny, jež se protahovaly v týdny, mě­síce a léta. Sta a sta večerů, kdy se vracel do zakouřeného srubu s mokrými psy unavený, ale šťastný. ®il po celá léta sám a sám, ale nechátral ani nepustí. Zachovával si bystrost ducha, touhu po vědění, smysl pro pořádek a čis­totu a dokázal si v primitivním, drsném prostředí vytvořit takřka zdání určité elegance. Svědectví o tom podává ná­hodný francouzský poutník, který zavítal do jeho samoty. Očekával primitivního lovce, člověka, který ve společnosti psů a koní takřka zapomněl mluvit, a nalezl staršího pána, duchaplného a vtipného, skvělého hostitele, který zdvoři­lostí a srdečností Francouze úplně okouzlil. Bavili se fran­couzsky, španělsky a německy a host nevěděl, kam svého hostitele zařadit. Daleko od lidí nalezl duchaplného pou­stevníka, citujícího brilantně klasiky evropské literatury a hovořícího zasvěceně o umění, i hlubokého znalce a mi­lovníka přírody.
V klíně přírody mu bylo dopřáno strávit skoro dvacet let života, jaký si vysnil. Jan Orth, lovec a milovník přírody našel to, co marně hledal Jan Nepomuk Salvátor von Habsburk, arcivévoda a princ, totiž štěstí a mír duše. Zemřel ve své samotě roku 1910.
Končím tyto historické kapitoly a mám pocit, že by se dalo ještě mnoho vyprávět. Ještě se chci aspoň letmo zmí­nit o některých vynikajících lidech, kteří zasvětili životy tomuto cípu Jižní Ameriky. Jedním z nich byl nesporně Alberto M. de Agostini, salesián, jemuž vděčíme za nej­novější a nejpřesnější mapy kraje, zvlášť jižních And, jež jako horolezec prozkoumal a popsal v celé řadě cen­ných knih a článků s překrásnými fotografiemi. Jiným nadšencem byl M. Gusinde, který studoval život zdejších Indiánů stejně jako antropologové Koppers, Lothrop či Lipschutz. V době nejnovější se stal tento málo známý kout světa působištěm a pracovištěm francouzského etnografa a prehistorika Josepha Emperaira. Zabýval se prehistorickým osídlením Patagonie a věda mu vděčí za celou řadu pozoruhodných objevů. Vracel se sem znovu a vždy přicházel s něčím novým. Tak například zjistil a vykopal místo a zbytky nejstarší španělské osady v Magalháesově úžině, proslulý Puerto Hambre, Přístav hladu. Vrátil se sem i v roce 1958, netuše, že si přijel pro smrt. Byl zasypán při vykopávkách na břehu kanálu Fitzroy. Čest budiž památce jeho i všech ostatních, kteří přispěli k poznání území po obou březích Magalhaesovy úžiny.

UBYTOVANÍ SE V PUNTA ARENAS našlo rychle, a tak jsem mohl brzy vyrazit na prohlídku města. Nebyl jsem tam úplným cizincem, protože jsem tam krátce pobýval už před dvěma lety. Mám Punta Arenas rád - z mnoha důvodů - a trochu nerad - jen z jediného důvodu - je tam pořád chladno. Je to však město velice čisté a přívě­tivé. Je plné Jihoslovanů, přistěhovalců ještě z dob ra­kouské monarchie a z doby po první světové válce. Všude potkáváte lidi - a zejména pěkná urostlá děvčata - jiho-slovanského typu a tváří, které tak dobře známe z pobřeží Dalmácie. Také nad obchody, na vývěsních štítech a ta­bulích jsou častá jména končící na -ič. Koluje tu o tom anekdota. Většina Jihoslovanů je z ostrovů Brače, Hvaru a Korčuly. Jednou se stalo, že do Punta Arenas přijel čísi strejda z Brače a příbuzní ho prováděli s pýchou po městě. Potkávají lidi a strejda slyší samé „Zdravo, zdravo". Kou­ká po firmách a vidí samé Ursiče, Sakoviče a jiná jména, která mu připomínají domov. Přijdou na náměstí, před kostelem se doví, že pan biskup se jmenuje Borič, jdou okolo úřadu a zjistí, že intendente se jmenuje Martinič. „A kdo je starostou?" ptá se strejda, nadmutý vlastenec­kou pýchou nad krajany, kteří to dopracovali tak daleko. „Ale nějakej Pérez!" odpovídá příbuzný. Strejda se zarazí a vyhrkne: „A ksakru, co se sem plete ten cizinec?" Město je velmi pestré, lidé si natírají domky živými bar­vami, snad proto, že je tu po většinu roku všechno na-hnědlé a šedivé. Nejhezčí je pohled shora, z vršku, kam se vyšplhalo pár domků. Když se nám to povede a je slu-nečno, září jasně červené střechy v kontrastu se světle zelenými, bledě modrými, bílými a žlutými stěnami domů až k modrému moři průlivu. Středem města je plaza, náměstí, ozdobené pěknými, s námahou vypěstovanými stromy. Mezi nimi stojí monumen­tální pomník objevitele úžiny, mořeplavce Magalhaese, ozdobený bronzovými sochami a alegoriemi. Jednou z nich je socha Indiána, praobyvatele této končiny. Ironií osudu tam sochu dali právě ti, kdo se nejvíc přičinili o jeho vybití. Jeden z nejproslulejších vrahů Indiánů, pan Menendez, si k tomu ve svém velikášství ještě dal monumentální ozdobnou firmu, vysazenou v ušlechtilém bronzu. Na ná­městí je také katedrála, veliký moderní hotel Cabo de Hornos, nechybí Club de Za Union, kde se schází městská smetánka, a kino.
Odtud vycházejí hlavní ulice, plné obchodů se vším mož­ným. Město Punta Arenas mělo donedávna statut svo­bodného přístavu, kam se mohlo bezcelně dovážet jaké­koli zboží, od strojů až po bižutérii. Nedávno byla tato výsada zrušena, ale přesto se tam dostane mnoho věcí za podstatně nižší ceny než třeba v Santiagu, hlavním městě Chile. Snad to má být jakási výhoda pro místní lidi, kteří tu musí pracovat v nehostinném prostředí. Vý­voz zboží do ostatního území Chile je chráněn přísnými celními předpisy a celní úřad v Punta Arenas není právě shovívavý.
V městě jsou dvě muzea. Jedno z nich je státní a je ve­deno moderně a pokrokově. Z toho mála předmětů, jež na­shromáždilo za kratičkou dobu své existence, vybudovalo moderní pěknou přehlednou expozicí, v níž návštěvník na­jde hodně poučení. Druhé muzeum existuje už pěkných pár let. Jeho majitelem je řád salesiánských misionářů, kteří v této oblasti pracují velmi dlouho. Chová velké množství opravdu unikátních exponátů, ať již z oboru přírodních věd nebo z etnografie. Viděl jsem tam jedi­nečné sbírky indiánských zbraní, nářadí a výrobků, jež už dávno nelze získat, protože Indiáni, kteří by je vyráběli a potřebovali, už nežijí. Bohužel toto muzeum je spíš ne-ladné skladiště.
Město má dnes skoro 70 000 obyvatel. Všichni jsou to lidé stateční, a proto je mám rád. Je k tomu třeba opravdu velké osobní statečnosti odstěhovat se sem a žít tady. Vy­měnit příjemné podnebí severu za vichry bičovaný břeh Magalhaesova průlivu. Vyměnit krásu a pohodu Jader­ského moře za chlad deště a sníh nejjižnějšího města světa. A nevím, zda peníze, které se tu jistě dají vydělat, vy­váží drsnost podnebí a nehostinnost kraje. Vichry pozná každý, kdo v Punta Arenas stráví pár dní. Teplo tam není nikdy a i letní dny, kdy je tepleji, nejsou žádnou letní pohodou. Charakteristickou ilustrací je po­věstný pomník El ovejero, Ovčák, umístěný na výpadové ulici na sever. Představuje pastevce ovcí, tak jak putuje se stádem po většinu roku planinami Ohňové země. Do­provází ho huňatý koník a věrný pes. Sochař jej zobrazil v okamžiku, kdy on i jeho zvířata putují proti vichru. Všichni se mu vzpírají vší silou a jen s vypětím všech sil jdou dál. Sousoší působí velmi dramaticky a vidíte a cí­títe ten vichr, ten tvrdý, těžký život, kterým se zde lidé musí probíjet.
Byl jsem pozván jednou večer k nějakým přátelům, mlu­vilo se o všem možném, až přišla řeč na historii. Přátelé mi vyprávěli, jak Joseph Emperaire určil a vykopávkami doložil přesně místo slavného Přístavu hladu. A tak jsem dostal pozvání se tam jet druhý den podívat. Skutečně jsme se pak vydali do Fuerte Bulnesu, 60 až 70 kilometrů na jih od Punta Arenas. Padal trochu sníh, ale ve městě rychle tál. Také silnice byla čistá. Čím dál jsme jeli na jih, tím víc zasněžených ploch se objevovalo na stráních po naší pravé straně. Pak chvíli padal sníh, takže jsme sotva viděli na cestu. V té chumelenici, jak jsem seděl v teple auta, vyvolával jsem si vidinu pirát­ského poručíka Cambiasa. Také jsem musel myslet na ubohé Spaněly z Přístavu hladu. Představoval jsem si, jak bloudili hladoví po pobřeží a hledali mořské měkkýše, jichž tady není právě nadbytek, jak zoufale vyhlíželi clo­nou deště a sněhu loď, pomoc španělských úřadů. Vtom chumelenice přestala a vysvitlo sluníčko. Všude bylo bílo až oči přecházely. Stáli jsme před masivní bránou palisádového opevnění. Hradba ze špičatých kůlů asi dva a půl metru vysokých a brána z těžkých klád s věžičkou. Čekal jsem, že z brány vyjde voják ve starobylé unifor­mě, s helmou na hlavě a s mušketou v ruce. Na naše za­houkání sice vyšel voják, ale na hlavě měl moderní přílbu amerického typu. Samozřejmě místo muškety samopal. Chilská armáda tady podle výsledků práce archeologů pro­vedla rekonstrukci staré pevnosti Fuerte Bulnesu věrně a do detailů. Nahoře na vršku, ovládajícím celou krajinu, stojí starobylé kanóny a míří na moře. Nad nimi se mračí tmavá hmota prostých nízkých srubů ze silných klád, s malými okénky, jež mohla sloužit výborně za střílny. V nejvyšším srubu, odkud je skvělý výhled daleko na moře, bydlel velitel, v dalších důstojníci a o kousek níž se rozkládají dlouhé sruby pro mužstvo. Dnes je ve srubu velitelově malé muzeum, v němž jsou vystaveny předmě­ty, vykopané při archeologickém průzkumu objektu.
O dva dny později jsem se vydal s přáteli na další výlet. Státní dobytkářská společnost mě pozvala na sever do oblasti dobytkářských rančů. Bude-li nám počasí přát, můžeme navštívit i jedno z nejkrásnějších míst chilského jihu, pohoří Paine, ráj horolezců.
Kousek za letištěm končí asfalt, ale cesta je slušná, bez děr. Vede nás na sever a náš landrover si to pěkně uhání. Jedeme do Puerta Natales, asi 250 kilometrů. Cestou jsme se rozhodli, že se podíváme na dva z největších fjordů, zasahujících hluboko do nitra pevniny. Nejdřív jsme na­vštívili záliv Otway. Na jeho březích leží malá osada Entre Vientos. Odtud běží silnička podél úzkého, nenápadného kanálu, který je však zajímavou hříčkou zdejší přírody. Spojuje záliv Otway se zálivem Skyring a vytváří mezi nimi ohromný ostrov Riesco, přes 130 kilometrů dlouhý, který zasahuje odtud až do Magalhaesovy úžiny svým poloostrovem Cordova. Střed ostrova vyplňují majestátní hory, jimž vévodí Ladrillero, o málo vyšší než Sněžka, zasněžený a bělostný.
Odtud jsme odbočili do vnitrozemí, do mírně zvlněné ro­viny, kde se za ostnatým drátem, oddělujícím silnici od pastvin, popásala ohromná stáda krásného herefordského skotu. Celé území je rozděleno na ranče, z nichž každý chová deset až patnáct tisíc kusů dobytka. Převahu mají i zde ovce, pěstované pro maso a pro kvalitní vlnu. Viděl jsem ohromné kůlny, v nichž se každoročně provádí střiž ovcí. Na to sem přicházejí sezónní odborníci, střihači ovcí, kteří zbavují huňaté živé válce vlny. Je to doba nejživější činnosti ranče, doba, kdy se jen pracuje, trochu jí a velice málo spí. Střihači jsou hotoví ďábli; pracují i za elektric­kého osvětlení, protože je jim den příliš krátký. Ovci si přitisknou odborným hmatem a elektrickým strojkem ji zbaví vlny v neuvěřitelně krátkém čase, aniž ji škrábnou. Vlna zůstává v jednom kuse jako kobereček a putuje od střihačů na třídící stoly, kde se roztřídí podle kvality.

Ubohé nahaté ovečky vypadají komicky a za svůj vzhled se stydí. Ošetřovatelé je pak hned zaženou do hlubokého žlabu s dezinfekčním roztokem a donutí je tudy pro­plavat.
Tuším, že Indové mají pořekadlo, kde je maso, jsou i supi. Tak tady se sice supi nevyskytují, zato jsou tu nádherné plavé kočky, šelmy na silných vysokých nohách, pumy. Je to šelma rychlá a krutá a dokáže napáchat hodně škody. Za oběť jí padnou většinou jehňata a slabší ovce, z hladu si troufne na telátko. Zabíjí i z čisté lovecké vášně a ne­chává za sebou spousty mrtvých zvířat. Chovatelé dobytka nemají pumy v lásce. Ale není lehké se proti nim bránit. Jsou to větroplachové a honit je v čle­nitém terénu, ve skalách a v horských porostech, k tomu je třeba času, trpělivosti a zkušeností. Setkal jsem se s jed­ním chlapíkem, který se přes třicet let živí lovem pum. Seděli jsme v teplé kuchyni na jednom ranči a popíjeli maté, univerzální nápoj jižní poloviny Jižní Ameriky od Paraguaye dolů. Najednou se venku strhl hrozný kravál, psi se rozštěkali jako blázni. Moji hostitelé postavili kale-basy, tykvičky s maté, a šli ven. Zřejmě přijíždí návštěva. K ranči se blížila podivná skupinka. Jezdec na koni v ty­pickém oblečení chilského jihu, v beztvarém klobouku a omšelém ponču. Mezi kloboukem a pončem houština vousů a chytrá očka v ošlehané hnědé tváři člověka, který strávil většinu života mimo dům. Nákladní kůň s kupkou zavazadel na hřbetě. Nejvíc však upoutala smečka deseti statných strakatých psů, kteří se drželi okolo obou koní. Ranč oživl: „Don Mateo, don Mateo přijel!" Nastalo srdeč­né vítání, vítání velice přátelské, ale zároveň uctivé.
„Kdo to je?“ nenápadně jsem se vyptával. „Jo, to je don Mateo! Toho tady zná každý, kdo má co dělat s dobytkem! On je ten nejslavnější lovec pum v celém kraji!" Moje úcta a zájem stouply úměrně se zajímavostí sdělení. Mezitím jezdec slezl, zpod sedelního popruhu vytáhl kožené pouzdro s kulovnicí a odkymácel se typickým krokem jezdce do domu. Když se zbavil poncaa klobouku, vyklubal něho stařík neurčitého a neurčitelného věku, veselý a srdečný, nesmírně chytrý, neklidných oči lovce a úsporných, ale rychlých a pružných pohybů. Okolo dona Matea se od té chvíle točil celý ranč. Kuchař mu podstrojoval, správce mu přinesl nejlepší cigarety a nezbytnou láhev. Nemá lehký život, je prakticky stále venku, většinou v nepohodě. Stopuje a zabíjí pumy. Dělá to už přes třicet Let a má v tomto oboru zkušenosti jako málokdo. Je to tvrdá práce, ale také pěkný výdělek. Za každou ulovenou pumu platí dobytkáři slušnou odměnu, prý i dvě stě dolarů za kus. ®ivobytí dona Matea nic ne­stojí, na každém ranči je nejváženějším hostem. Hotové peníze dává jen za oděv a střelivo.
Má svou psí smečku obdivuhodně vycvičenou. Psi vysto­pují pumu, a je-li stopa čerstvá, jdou po ní, sledováni svým pánem na koni. Jakmile hledané zvíře objeví, musí je obklíčit, zdržovat je, dorážet na ně a nedovolit mu, aby uteklo. Puma se brání jako kočka, prská a vrčí a snaží se trapiče zasáhnout bleskovými ranami strašných tlap s dlou­hými drápy; běda psu, který není dost rychlý a nedokáže včas uhnout. V devadesáti pěti procentech případů zaženou psi pumu na vysoké skalisko nebo na strom. Tam ji drží lovec podle štěkotu bezpečně pozná, že už je obklíčená. Dojede na místo a dobře mířenou kulí ukončí život ne­bezpečné šelmy. Za měsíc složí don Mateo tak tři čtyři kusy. Viděl jsem kožešiny z jeho úlovků a byly to opravdu úctyhodné kočky.

ODPOLEDNE JSME DORAZILI DO PUERTA NATALES. Leží na březích dlouhého klidného a hlubokého fjordu, který začíná u Rennellova ostrova.
Ubytovali jsme se tu v roztomilé dřevěné vilce a měli ten nejkrásnější výhled na záliv a zasněžené velikány za ním. Vilka patří ke komplexu chladírenského masového kom­binátu, který zde zmrazuje maso a odesílá je na sever do Santiaga a jinam do Chile. Průmysl je tu rozložen v krásné přírodě a představuje obživu pro pěknou řádku lidí z Puerta Natales, kde není nadbytek práce a spousta lidí jezdí za hranice, do Argentiny, do Ria Turbia, do dolů.
Druhý den jsme se vypravili už po šesté hodině na další cestu. Je-li jsme okolo jezera del Toro k jezeru Sarmientovu. Kousek stranou jsme nechali jeskyni mylodontů, jež je jednou z pozoruhodností kraje. Před několika lety byla objevena a znamenala velké překvapení pro celý archeo­logický i zoologický svět. V prostorné jeskyni žil před deseti tisíci lety člověk, prapředek dnešních Indiánů, velice primitivní, jak svědčí archeologické nálezy. Tento člověk však byl současníkem dnes už dávno vyhynulého zvířete, jež vědci nazývají mylodont (Chrypotherium), velké ne­ohrabané zvíře, se silnou kůží a hrubou srstí. Tehdejší člověk mylodonty lovil a pojídal je. Protože to byla zřejmě zvířata dobrácká, neútočná, i když velká, po­kusil se o jakési chovatelství. Snad chytal mláďata, snad šlo chytat i zvířata dospělá. Zahnal je do jeskyně, kde měl kout ohrazený zdí z velkých kamenů, vysokou jako menší člověk. Protože niylodonti byli býložravci, nosil jim trávu a větve stromů či keřů s listy. A tak se prapředek Indiánů stával chovatelem a z mylodontů se stávalo něco, co bychom mohli nazvat téměř domácím zvířectvem.
Mylodonti se množili, takže Indián žil v jeskyni a V jejím nejbližším okolí dost dlouho. To vše ukázaly vkopávky francouzského badatele Emperaira. V jeskyni se nalezly dokonalé doklady pro vše, co jsme si teď vy­právěli. Bylo nalezeno ohniště, kamenné nástroje a jejich slomky, pozůstatky po dávné kuchyni, kosti opálené ohněm či rozštípané a zpřerážené, aby z nich dávní labužníci mohli vydobýt morek. Ale nejen to. Archeologové nalezli i zbytky ohrad z kamenů nakladených volně na sebe, ohrad, v nichž tehdejší člověk mylodonty choval. O délce chovu svědči silná vrstva trusu mylodontů. Ve vhodné půdě se našly dokonce i zachované kostry zvířat, a co badatele nej­víc překvapilo - celé kusy hrubé, silné kůže s tuhou srstí, jež měla zvířata chránit v tvrdých přírodních pod­mínkách.
Z jeskyně mylodontů jsme jeli v lehkém mrholení dál. Silnice se změnila v cestu, sjízdnou s jistými obtížemi. Vinula se všelijak nahoru a dolů po stráních přes kopečky. Pak se před námi objevilo nevelké, ale krásné Býčí jezero, Lago del Toro, a za další chvíli jsme se dívali na větší romanticky položené jezero Sarmientovo. Rozhlížel jsem se kolem dokola div jsem si neukroutil krk, abych zhlédl proslulé Torres del Paine, pohoří Paine, ráj horolezců. Zlezení těchto vrcholů je pokládáno mezi horolezci za důkaz nejvyšší zdatnosti. Každé léto se tu objevuje vždy nejméně jedna horolezecká výprava, ale spíš dvě tři, aby vyzkoušely svou dovednost a odvahu. O vý­stup na Paine se pokoušeli i naši horolezci z Ostravy. Dojeli jsme až na konec cesty, k visutému můstku přes říčku. Až tam to jde s vozem, dál už jen pěšky. Kousíček za námi hřměl vodopád, který odvodňuje jezero Norenskjoldovo a vrhá vody do jezera Pehoé. Vylezli jsme nahoru nad vodopád. Jezero bylo pod námi slušně vidi­telné v drobném mrholení, ale dál nic. A tak jsme tam stáli a stáli a pršelo na nás a bylo nám zima, jak nám vlhký chlad pomalu, ale vytrvale zalézal do kostí. Známí mi vyprávěli o kráse tohoto pohoří, jak se často jako zá­zrakem rozptýlí mraky a Cordillera del Paine se vynoří ze svého úkrytu tmavých oblaků a zhlédne milostivě na tu­risty, kteří jsou celí žhaví si tu krásu vyfotografovat. Jak jsme tu stáli, doufal jsem stále naléhavěji v zázrak protrhání mraků, až ten zázrak opravdu nastal. Najednou se v mracích narýsoval obrys něčeho, co stálo na místě a mraky se přes to posunovaly. Ten obrys se stával rychle zřetelnějším a zřetelnějším, až bylo jasné, že jde o za­sněžené hory a skály. A potom se po levé straně obrysu udělala prostora s pozadím tyrkysově modrého nebe, roz­dělená jen tenkou čarou podivného úzkého a dlouhatán­ského proužku mraku, jako by ta modrá plocha byla vodo­rovně škrtnutá tenkou šedou čarou.
To modré se posunovalo pomalu napravo, já jsem si dych­tivě připravil fotoaparát a pak se Cordillera del Paine vy­sunula z mraků, jako by je někdo odvinul pryč, a před našima očima zazářila celá ta krása. Hutné skalní bloky, z dálky vyhlížející skutečně jako věže, zbrázděné svislými rýhami, jež tam vyryla za tisíce a tisíce let voda, led, sníh a vichry, skály nahoře načervenale hnědé, se skvrna­mi a plochami sněhu a ledu. Strmé stěny bičované vichry, deštěm a sněhovými bouřemi, stěny, které se laikovi jeví jako naprosto nedostupné. Proto lákají zejména ty, jimž už nic není dost těžkého a neschůdného. Mnozí z nich se vracejí pokořeni, aniž se jim podařilo pohoří Paine dobýt. Zejména část pohoří, zvaná Rohy, je velice malebná a barevná. Nahoře jsou to útvary červenohnědé a bílé. Níže jsou světle šedé. Příkré a strmé stěny jednotlivých masivů, oddělené od sebe navzájem hlubokými stržemi. Směrem dolů se srázy sklidní a přejdou do tmavě šedé, lehce nahnědlé barvy šikmých svahů. To všecko konči dole pásem šťavnaté zeleně a ta zeleň končí u břehů modrých jezer a bystřin.
Ten úchvatný pohled netrval všehovšudy ani půl hodiny.
Božstva pohoří Paine si asi řekla, že by to tak právě mohlo stačit a zahalila se znovu do rubáše mraků. Přiletěla jako hustá šedá opona. Přišla sněhová vánice. Nezbylo než vsednout znovu do auta a vydat se na zpáteční cestu. Měl jsem ještě oči plné té krásy, když jsme se vraceli do Puerta Natales a pak dál do Punta Arenas.

DOPRAVNÍ LETADLO SE ZVEDLO z letiště v Punta Arenas a míří na Ohňovou zemi. Na palubě je pestrá směsice cestujících, převládají v ní chlapi v pracovním, kteří se všichni znají a dobře se baví. Jsou to zaměstnanci státní petrolejářské společnosti ENAP, kteří s vracejí na Ohňovou zemi do některého ze sídlišť, jimž tam říkají campamento. Z Punta Arenas se vracejí i ženy petrolejářů, kterým společnost umožňuje vyrazit si občas letadlem na druhou stranu Magalhaesovy úžiny na nákup či na ná­vštěvu. Jsou to zajímaví lidé, drsní, inteligentní, jsou hrdí na svou práci, považují se za průkopníky civilizace. Dívám se z okénka, jak nabíráme výšku a pod námi se rozšiřuje Magalhaesova úžina. Mimoděk si vybavuji v pa­měti trochu historie. Magalhaes byl mořeplavec a kosmo-graf. Byl to Portugalec, který vstoupil do španělských slu­žeb a pošpanělštil si jméno na Hernando de Magallanes. Byl ctižádostivý, věděl, co chce, a nic mu nebylo dost ob­tížné a nemožné. Dovedl vzbudit zájem o svůj projekt najít bezpečnou cestu z Atlantiku do Tichého oceánu, a tak 20. září 1519 vyplul ze španělského přístavu San Lúcaru. Velel flotile pěti karavel, na jejichž palubách bylo shromážděno 237 mužů, námořníků a vojáků.
Dne 13. prosince dospěl k Brazílii a vydal se podél jejího pobřeží na jih, kudy plul roku 1501 Amerigo Vespucci. Plul pomalu, měl dost času, a zkoumal podrobně pobřeží, každý hlubší záliv, který mohl být hledanou cestou na zá­pad. Koncem března 1520 zakotvil už v Patagonii v zá­livu, který nazval San Julián, a tam se rozhodl přezimovat. Zima nebyla lehká a posádka se bouřila. Vzpouru se Magalhaesovi podařilo utišit a 24. srpna 1520 vyplul ze San Juliánu na další pouť. Jeho flotila byla teď o jednu loď menší. Karavela Santiago ztroskotala při obhlídce pobřeží. Plul dál pomalu, a tak teprve 1. listopadu obeplul mys, který nazval mysem Pa­nen na počest svaté Voršily, a vplul do úžiny, kterou na­zval úžinou Všech svatých podle dne, kdy se tam dostal. Historie i později přejmenovala podle jejího objevitele. Při své plavbě úžinou viděl na nízké zemi na jihu četné ohně, a proto ji nazval Ohňovou zemí. Už tehdy tu hořely vysoké plameny zemního plynu - hoří dodnes. Táborové ohně Indiánů by rozhodně nebyly tak nápadné. Úžinou plul 22 dní celkem bez obtíží a po nich se před ním otevřel široký obzor otevřeného, širokého moře. Protože bylo tehdy velmi klidné, nazval je Tichým oceánem. Netu­šil, že se mu podařil jeden z velkých historických vtipů, protože tento oceán je zde klidný a tichý jen opravdu vý-limečně. Odtud plul na Filipíny, kde na něho čekala smrt. Následovaly další výpravy se střídavým štěstím; výprava Fray Jofré de Loaysa (1525-37), Sebastiana Cabota (1526- 1530) a Simona de Alcabaza (1534-1535), všechny ze Špa­nělska. Víc štěstí měla expedice Juana Ladrillera (1557- 1558), organizovaná tehdejším guvernérem Chile, garcíou Hurtadem de Mendoza. Ta prozkoumala jako první po­drobněji kanály západní Patagonie, objevila záliv Ultima Esperanza, Poslední naděje, dospěla až k nejvýchodnějšímu bodu úžiny a zabrala ji jménem Španělska. Klid v těchto vodách byl brzy rušen nájezdy anglických pirátů, kteří tu loupili, protože tudy proudilo zlato a stříbro do Španěl, a mimochodem přispívali k poznání tohoto složitého území kanálů, ostrovů a ostrůvků. Tudy plul šestnáct dní slavný sir Francis Drake, který pak ohrožoval chilské pobřeží na severu, vydrancoval Valparaiso a rozséval děs a hrůzu ve španělských přístavech Chile a Peru. Místokrál v Peru pak vyslal na jih známého ....

REJSTŘÍK:
Mylodont
Torres del Paine
Lovec pum
Puerto Natales
Habsburg Jan Orth pod Fitzroy
Fitzroy
McLennan
Punta Arenas
Puerto Mont