Ukázka:

Str.239

Odjela jsem posledním autobusem do přístavu Puerto Natales, odkud odplouvala má loď. Ležel tři hodiny jízdy odtud směrem na sever a prakticky jím silnice končila. Poté už byly jen fjordy, ostrovy a zasněžené vrcholy. Stále hustě lilo a na potemnělé, modrošedé a kadmiově žluté patagonské krajině zvolna pohasínalo světlo. Zastavili jsme muži, čekajícímu vedle jediného skořicovníku; oba dva ozařovala záplava světla, vycházejícího oknem protějšího baru. Většina cestujících v autobusu byli Natalané, kteří jeli z Puerta Montt po dlouhé argentinské smyčce. Když se na obzoru na pozadí Zátoky poslední naděje zatřpytila první světla Puerta Natales, začali volat „Las luces! Las luces!" (Světla! Světla!), což byl nadějný úvod.

Město bylo deštivé. Ubytovala jsem se v dřevěném penzionu s obrovskými místnostmi. V hale byla kamna, kolem nichž si lidé rozvěsili vlhké šatstvo, a nasládlý pach sušící se vlny ve mně vyvolal staré vzpomínky. Později jsem zjistila, že vlastníci toho oblečení také čekali na mou loď. Všichni, kdo přijeli do Puerta Natales, jako kdyby byli jen na cestě někam jinam. Místo samo působilo prostě: bary se zarosenými okny a zmoklí koně, přivázaní k telegrafním sloupům v širokých blátivých ulicích. Hodně mužů připomínajících Johna Waynea.

Zaplatila jsem si jediný organizovaný zájezd za celý svůj šestiměsíční pobyt v Chile. Byl to jednodenní výlet do národního parku Torres del Paine, jediného místa v zemi, známého všem turistům a cestovatelům bez rozdílu, kde je nezbytné strávit alespoň týden. Věrohodná a obvykle upjatá publikace South Amerka's National Parks, kterou vydala ve Spojených státech společnost The Mountaineers, o tomto parku píše:

Torres del Paine není pouhý park, nýbrž park parků, destinace cestovatelů, pro něž je národní park něčím víc než místem pro potěšení, spíše zážitkem, který se stane součástí jejich života. Torres del Paine je parkem, který své návštěvníky mění...

„Odolejte pokušení podniknout pouze jednodenní výlet," radí průvodce dál. Taková rada se mi nelíbila, takže jsem ji s malicherným potěšením odmítla, ačkoli byl fakt, že jsem skutečně neměla čas navštívit park jaksepatří, protože má nákladní loď odjížděla již příští den. Spíše jsem doufala, že na odčinění toho, že jsem nedokázala parku věnovat patřičné množství času, bude ten výlet alespoň mimořádně špatný, ale nebyl.

Průvodce se jmenoval Fabien a byl mladý, ochotný a velmi dobře informovaný. Z Natales mě do parku odvezl japonským autem spolu se dvěma postaršími Argentinci. Ti sami pocházeli z Patagonie, a tak se první hodinu hovor točil kolem vzájemných předností chilské Patagonie (jejímž rodákem byl Fabien) a té argentinské. Zeptala jsem se na patagonské hranice - jimiž začínala a končila -, což vyvolalo zuřivou výměnu názorů. Zdálo se, že Patagonie je vrcholnou topografickou záhadou: podobně jako tatarská či křesťanská říše nebyla definována hranicemi. Existovala na vyšší úrovni, mimo světské administrativní dělení na země a provincie.

Položila jsem jim otázku, zda by rozdíl mezi chilskou a argentinskou Patagonií dokázali shrnout v jedné větě.

„Není naprosto žádný až na to, že ta chilská má hory," prohlásil Argentinec.

„Přesně tak," přisvědčil Fabien a u toho to zůstalo.

U jeskyně Milodón mezi Natales a parkem jsme viděli laminátovou repliku proslulého prehistorického lenochoda, který připomínal křížence medvěda a dinosaura. Jeskyně ale byla překrásná. Všimla jsem si, že Argentinci si navzájem říkali „mamko" a „taťko", jako kdyby jejich vztah beze zbytku určovalo jejich hojné potomstvo. Taťka nás natočil, jak stojíme vedle laminátového modelu.

Pak jsme se vydali směrem k horám krajinou dosud pokrytou jinovatkou. Fabien mával mužům v pončech, sedících na vysokých koních, kteří hnali ohromná stáda ovcí. Ukázal nám rozlehlé, osamělé ranče, ústřední body rozsáhlých lánů vyschlé, žluté země. Po několik kilometrů slunce prozařovalo průzračný vzduch a vybledlé, snové barvy zvýrazněly. Potom se však objevila šedohnědá vlna páry a stráně zahalila. Mamka nepřestávala mluvit, i když byla evidentně zvyklá na to, že ji nikdo neposlouchá, protože nikdy nečekala žádnou odpověď.

Jakmile jsme vstoupili do parku, spatřili jsme stovky zlatohnědých lam guanako. Tato zvířata měla poměrně špatnou pověst. Jejich zvyk rozčilením plivat byl v Chile tak známý, že vodní děla, která během diktatury používali proti demonstrantům, byla pojmenovaná po nich. Zahlédnout nandu bylo těžší, ale pár jsme jich našli; vyjímali se jako

neohrabaní pštrosi na pozadí hory z bledé žuly, jejíž vrchol měl břidlicový povlak, připomínající čokoládovou polevu na kornoutu zmrzliny. Teprve mnohem později se v mlze zhmotnily tři žulové věže (ony Torres ze jména parku - ve skutečnosti zkrystalizované skalní masivy), přesahující výšku 2500 metrů.

„Cítím se hodně pokorně," prohlásil taťka.

U jezera Grey jsme po žebrovaném písku přešli směrem k ledovcům a v lese za nimi jsme našli keře dřišťálu s hranatými listy, jehož plody, takzvaný elixír Patagonie, vás při ochutnání očarují a přinutí k návratu. Když jsme si do ruda zbarvili rty, poslouchali jsme datly magel-lanské a jednou či dvakrát zahlédli šarlatovou korunku samečka mihnout se mezi větvemi. Z vodního ptactva na březích jezer nám Fabien ukázal tučného ptáka zvaného hvízdák stejnobarvý, který zpíval tří-slabičný nápěv; když jsem pozorně poslouchala, slyšela jsem, jak chladný vzduch rozechvívá skvěle sladěný orchestr, kde funkci bicích plnil vysoko posazený kvikot namíchnutého guanaka.

Když jsme se při západu slunce vraceli zpátky do Natales, na malé laguně poblíž jezera Sarmiento spolu pluly lysky, plameňáci a labutě černokrké. Hejno těchto čechovovských labutí s vodorovně nataženými tmavými krky proti modré obloze náhle prolomilo ticho synchronizovaným máváním křídel a odletělo směrem k horám. Mraky byly nyní osvětlené zezadu způsobem, který mi zde na jihu již byl dobře známý; nízko nad žlutou stepí se zelenými trsy trávy strážily husice magellanské.

Ještě než vyšlo slunce, přešla jsem po lodním můstku sedmitunové lodi Puerto Eden, chmurně sedící na tmavých vodách přístavu. Našla jsem svou kabinu, lehla si na jeden ze šesti kavalců a nadechla se zatuchlého vzduchu. Dorazil párek mladých Němců.

„Bude to dlouhá cesta," řekla dívka. „Co budeme dělat, abychom se nějak zabavili?"

„Napadá mě jedna věc," odvětil mladík a objal ji.

Tak já tu budu čtyři dny ležet s mořskou nemocí a všude kolem mě tu budou šukat Němci, pomyslela jsem si.

Podél kabiny se naskládalo třináct kamionů, naložených ovcemi, mladými kravami a koni. Zvířata byla nacpána těsně k sobě a neměla místo, aby si lehla. Obloha zesvětlela a lidé se vyhrnuli na dvě nejhořejší paluby. Když zatroubila lodní siréna, zvířata zpanikařila a krávy si navzájem kálely na hlavy. Z přístavu nás vyprovázelo šest delfínů.

Ten milý muž, který mi zajistil místo na lodi, rozšířil zprávu, že jsem novinářka, důsledkem čehož mě kapitán pozval na můstek a omluvil se, že mě umístili do podpalubí s tím „stádečkem" (mluvil o turistech, nikoli o zvířatech). Ujistila jsem ho, že jsem zcela spokojená, a on mě představil druhému důstojníkovi.

„Peter Shilton," pravil dotyčný muž, když se dozvěděl, že jsem Angličanka. „Já jsem Peter Shilton."

Ve skutečnosti se jmenoval Patricio a byl to zasmušilý pětačtyřicát-ník s napomádovanými vlasy, tmavými kruhy pod očima a manželkou, která se s ním rozvedla. Byl tak úslužný, že mi to bylo trapné: v pravidelných intervalech přede mě stavěl čaj, sendviče a whisky, vysvětloval mi povětrnostní schémata, předkládal přílivové tabulky a prohlížel námořní mapy, aby mi ukázal, kde přesně se nacházíme. Vzhledem ke své slabosti pro Mornington Crescent jsem byla zklamaná, když jsem zjistila, že nepojedeme kolem ostrova Mornington. Byl totiž na námořní trase a my jsme byli omezení na obchodní cesty.

Kapitán měl neustále na očích tmavé brýle, i když se díval triedrem, a to mu propůjčovalo zlověstný vzhled, kterýžto dojem podporovala i jeho pronikavě vonící voda po holení. Jmenoval se Trinquao, což mu přisuzovalo rabelaisovský nádech, který si nezasluhoval. Řekl mi, že jeho loď pluje po trase, přidělené úřady v roce 1978, kdy Argentina uzavřela jižní hraniční přechod. Ten se mezitím znovu otevřel, ale chilští řidiči nákladních aut dávali přednost mořské přepravě, protože byla levnější.

Naše loď hodinu čekala ve stínu hory, než jí příliv umožnil průjezd jedním z nejužších plavebních průplavů v chilských vodách s názvem Angostura Kirke. Aby nás tudy bez úhony provezl, volal kapitán, nesmírně soustředěný, příkazy námořníkovi u kormidla, který stál za ním. Hladina byla hladká jako led a vzduch stejně tak chladný, ale

umožňovalo pravidelný styk se severními Alakalufy. Ti nicméně zůstali mnohem izolovanější než jejich příbuzní dále na jihu, protože jejich území neměla kořistnickým Evropanům a mesticům příliš co nabídnout. Jeden vzpřímený stařík v holínkách přišel k nám na palubu. Třetí důstojník, malý šlachovitý muž, který byl dobře zaopatřený, což dokazoval svým zlatým zubem, se ho kvůli mně pokoušel zatáhnout do hovoru, ale dostal z něj jen jednoslabičné odpovědi.

„Mluví jako vy," nechal se slyšet později, „s přízvukem."

Kdykoli jsme se přiblížili obtížnému úseku plavby, objevil se kapitán ve svých tmavých brýlích, postavil se na můstek a volal pokyny kormidelníkovi. Jednou jsme se protáhli kolem malého ostrůvku, jemuž vévodila bílá socha Panny Marie, ozdobená nápisem „Gracias Madre".

„Jediná panna v oblasti," zašeptal první důstojník.

Náš hlouček turistů ztichl, když jsme z našich map zjistili, že dlouhý, obtížný úsek otevřenými vodami Golfo de Penas - Zálivu zmaru - je pouhou hodinu či dvě před námi, a kabinami kolovaly divoké zvěsti o příšerném počasí, které nás má čekat. Přemýšlela jsem o zmínce z deníku jednoho Angličana, jehož loď v zálivu ztroskotala v roce 1741: pětadvacátého prosince si zapsal, že k vánoční večeři snědl své boty ze syrové tulení kůže. Jednalo se o válečnou loď Wager, která jela vydrancovat španělské osady na Tichomořském pobřeží. Námořním podporučíkem na ní byl mladičký John Byron, básníkův dědeček. Ten patřil k těm, kteří se přes strašlivé útrapy zachránili. Později se stal viceadmirálem, ale špatné počasí ho pronásledovalo pořád. Lord Byron o něm napsal: „Nenalezl pokoj na moři, ani já na zemi."

Patricio mi do kajuty přinesl modré pilulky proti mořské nemoci; pro jistotu jsem si je vzala. Než jsme za sebou po obou stranách zanechali přátelské ostrovy, naskytl se nám výhled na kouřící sopku a přes palubu přeletěl zbloudilý albatros.

Čtvrtý den jsme se opět probudili do přítomnosti ostrovů: lahvově zelených a střídavě se objevujících a mizících v bílé mlze jako krajina vynořující se v povědomí. Chilské souostroví zjevně skutečně čítalo na tisíc ostrovů. Záliv zmaru nám nedělal potíže a od Patricia jsem se dozvěděla, že jeho jméno vůbec nesouvisí se strádáním: jeho původní název zněl Peňas („útesy"), jenže britští kartografové vlnovku vynechali, čímž zcela změnili jeho význam. Poznamenala jsem si, že o tom musím napsat Williamovi a jeho společníkovi.

Při snídani panovala v jídelně mírně slavnostní nálada, která se přitlumila až ve chvíli, kdy přes palubu hodili mrtvého koně. Během dne se ostrovy slily do odstupňovaných odstínů modré, od sytého kobaltu po světlou modř kostního porcelánu Wedgwood, a my jsme po studených, deštivých týdnech v Patagonii leželi na palubě a vyhřívali se jako ještěrky.

Přístav Puerto Montt, kde jsme zakotvili, ležel mnohem severněji, než jsem chtěla, a tak jsem musela podniknout kratší cestu po moři směrem, odkud jsem připlula. Na lodi Puerto Eden jsem totiž obeplula celý Jedenáctý region Chile, nejodlehlejší část země, a ačkoli byla z větší části nepřístupná, měla jsem v úmyslu se dostat alespoň do míst, kde to šlo. Nechtěla jsem se vracet ve vlastních stopách, ale v jižním Chile to bylo nevyhnutelné.

Loď měla vyplout ještě tu noc, takže jsem si koupila lístek, posadila se do kavárny v přístavu a četla si místní noviny. Na první straně byl článek o dvanáctileté dívce, která porodila dítě vlastnímu otci; pocházela z jedné z odloučených rybářských osad, kolem nichž jsem plula. Často jsem slýchala historky o temných stránkách tohoto ráje na zemi. Ty sice kolovaly o zapadlých komunitách snad všude na světě, jenže spodní oblasti ostrovního Chile se zdály být obzvlášť náchylné k těmto výstřelkům: kromě incestu všech představitelných typů se tu - podle toho, co mi vyprávěli - prováděly i nanejvýš vynalézavé formy sodomie a další praktiky, které by dělaly čest výčtu starozákonních zákazů.

Ačkoli Evangelista patřila téže společnosti jako Puerto Eden, obě plavidla se od sebe lišila jako poušť a ledovec. Evangelista byla osobní lodí, jež byla schopná pohodlně přepravit čtyři stovky lidí, měla sklápěcí sedadla, televize a bar a byla stejně prázdná, jako byla Puerto Eden přeplněná - na palubě nás bylo méně než čtyřicet. První půlku čtyřřadvacetihodinové plavby do Chacabuca, maličkého přístavu uprostřed opuštěného bludiště Jedenáctého regionu, jsme proráželi hustou mlhu. Všichni ostatní cestující byli muži, a když nespali, tak si krátili chvíli tím, že zírali na mě.

Spala jsem ve spacáku na podlaze. Druhý den dopoledne se mraky rozptýlily, od ledovců se odráželo slunce a nad vodou klouzali racci, tak obtížení rybami, že křídly tloukli o hladinu, jak se snažili vzlétnout. Na lodi byl další gringo, asi pětadvacetiletý Švéd jménem Pontius Bratt. Na univerzitě v Santiagu psal práci o hospodářských reformách za vlády Pinocheta. Když jsme dorazili do Chacabuca, byla tma a museli jsme hodinu čekat na vylodění. Nebylo tam příliš mnoho k vidění. Se Švédem jsme se ubytovali v pokojích nad barem, ozářeným oranžovým světlem. V baru byli dva muži, opilí téměř pod obraz.

Příští den jsem vstala brzy. Všichni ještě spali, takže jsem nechala peníze za pokoj na ulepeném baru. Další omšelý hotel na jednu noc, pasivní poskytovatel skvělé anonymní přechodnosti.

Odjela jsem do osady Coyhaique, povznesená marnotratnou nádherou krajiny, rozštěpené vinoucí se řekou Simpson. Tohle byla má poslední oblast Chile, které si pro mě šetřilo to nejlepší na konec.

V Coyhaique jsem měla kontakt na Marka Surteese, anglického průvodce společnosti, nabízející rybářské výpravy, specializované na muškaření. Mluvili jsme spolu po telefonu v Londýně, kde trávil chilské zimy ve svém druhém životě manažerského poradce na volné noze. Našla jsem ho v malém domku se zarostlou zahrádkou; u kamen v kuchyni právě popíjel maté. Když jsem prošla nízkými dveřmi a představila se, řekl: „Ahoj, Sáro", jako kdyby mě právě v tu chvíli čekal. (Přitom neměl ponětí, kdy a zda se ukážu.) Byl zhruba mého věku, vysoký, robustní blonďák se zábavně strohým vystupováním a přízvukem z Newcastlu. Později jsem zjistila, že na univerzitě, kde studoval angličtinu, psal práci o Bigglesovi.

„Musíte bydlet tady," řekl tónem, nepřipouštějícím odpor. Osazenstvo domu se tak jako tak plynule měnilo a nikdy jsem nepřišla na to, kdo z množství lidí, kteří přicházeli a odcházeli, tu oficiálně bydlel. Většinou přicházeli oknem; i přes hustý okenní provoz zůstávaly
dveře často celý den zamčené. V domě byla velká zábava. Patřil Uru-guajci jménem Alex (který vlastnil i rybářskou cestovní kancelář) a měl přídomek Sheraton: byla to slovní hříčka založená na uru-guayském slangu a krysách, které tu bydlely předtím, než se sem Alex a ostatní rybáři nastěhovali. Byla jsem zcela vyčerpaná a spala téměř dva dny.

Teď, když jsem měla základnu v Coyhaique, chtěla jsem na tři či čtyři dny odjet na jih, ale bylo to obtížné. Spodní oblasti v okolí slavné Carretery Austral, silnice postavené Pinochetem, který snil o spojení oddělených kousků své úzké říše, byly z větší části neprocestované. Carretera skončila náhle, uprostřed divočiny, před začátkem kontinentálního příkrovu ledu, takže jsem se rozhodla jet tak daleko, jak to jen půjde, pak se odbočkou přes vnitrozemí vrátit do Sheratonu k dalším několika dnům odpočinku a zotavování.

Dva dny žádný autobus nejel a ten, který odjížděl třetí den, byl plný. Všichni se smáli, když jsem navrhla, že budu stopovat. Na rádiu Pata-gonia CM jsem odvysílala zprávu s dotazem, zda někdo nejede do Cochrane, jediné větší vesnice na jih odtud; evidentně nikdo nejel. Pak se objevil Pontius Bratt. Začali jsme se bavit o půjčení auta, a když jsme stáli v kanceláři místní autopůjčovny (Hertz tu bohužel nebyl), vešel tam Aljašan v doprovodu světlovlasého Rakušana. Dohodli jsme se, že si společně půjčíme malý terénní vůz, a čtyři cizinci tak vyjeli na výlet, naplánovaný jen v hrubých obrysech.

Prvním projevem dynamičnosti naší skupiny byla pře, vyvolaná tím, že při pořizování zásob si Rakušan koupil karton cigaret. Aljašan, který se jmenoval John, nesouhlasil s tím, aby se v autě kouřilo. Na mě se v tomto sporu obrátili jako na rozhodčího; matriarchální role, do níž mě ti tři během cesty často stavěli, mi příliš nevyhovovala. Nakonec dospěli ke kompromisu: kouřit se smí všude kromě ložnic a auta.

Vyrazili jsme druhý den brzy ráno. Štěrková silnice byla tak opuštěná, že když jsme míjeli další vozidlo, přátelsky jsme mávali. Dorazili jsme k malé skupince domků se střechami z vlnitého plechu pod gotickým skalnatým vrchem, prokládaným ledovci, a Pontius se zeptal jedné bezzubé ženy, zda se tu dá koupit chleba. Odvedla nás k malému temnému stavení, kde jsme si z konopného pytle nabrali housky s tvrdou kůrkou.

Krátce poté, co jsme přejeli řeku, jež se od mnoha jiných, anonymních, odlišovala svým jménem Bezejmenná, jsme usedli do stepní trávy a poobědvali. Housky se tvrdostí podobaly spíš golfovým míčkům, ale naše radost z krajiny a ze života obecně byla ten den neuhasitelná; navíc nad námi poslušně proletěl andský kondor a jeho černé tělo se odráželo od zářivého nebe.

Míjeli jsme ohrady a občas koně. Podél silnice museli žít také lidé, ale na ty jsme nenarazili. Když se přehouplo odpoledne, ze západu se k nám přiblížil severopatagonský ledový příkrov, který se táhl na kilometry daleko až za hory, a z řeky na východní straně silnice se stalo jezero tak modré, až to bylo nevkusné. Jezero se stále zvětšovalo. Jmenovalo se Lago General Carrera (i když jeho argentinská polovina měla název Lago Buenos Aires; oba rivalové se přece nemohli shodnout na jménu) a bylo to druhé největší jezero Jižní Ameriky.* Na silnici vedle něj se objevil drobný chlapík, který chtěl vzít, takže jsme ho vezli několik kilometrů; byl to záchranář, který šel čtyři hodiny pěšky, aby navštívil nemocného.

Pak se na nás vyřítila řeka Baker, smaragdová a divoká, zurčící přes kameny a syčící bílou pěnou, která se s průtokem přesahujícím 1000 m³za vteřinu valila směrem k jižnímu Pacifiku. Po mnoho kilometrů jsme ji mlčky sledovali, dokud ve tmě nezčernala, a po tom všem se zjevil měsíc v úplňku.

Asi v deset večer auto v zatáčce dokodrcalo do zastavení; píchli jsme. Všichni tři muži šli vyměnit kolo, jenže se jim to nepodařilo, protože klíč k uvolňování matic byl nefunkční. Byli jsme deset kilometrů od Cochrane, kde jsme chtěli přenocovat, a na spaní v autě byla příliš velká zima. Zvažovali jsme naše možnosti (bylo jich velmi málo), když se náhle objevila dodávka. To byl skoro zázrak, ale i když jsme si půjčili klíč a kolo vyměnili, věděli jsme, že příští den budeme potřebovat další zázrak, protože jak pneumatika, tak duše byly tak sežvýkané, že jsme potřebovali sehnat nové.

Vesnice Cochrane právě oslavovala své osmatřicáté narozeniny. To v této oblasti představovalo docela úctyhodný věk. Tato část kontinentálního Chile byla kolonizovaná jako poslední, takže místní kmeny měly dlouhý odklad. Před devadesáti lety vláda podpořila usedlíky tím, že udělila koncese třem zvířecím farmám, ačkoli se tyto odloučené osady spojily do vesnic až ve dvacátých letech. I Coyhai-que, nyní hlavní město Jedenáctého regionu, bylo založeno až na konci této dekády. Hospodářskou základnu tu stále představují ovce a dobytek. Rybář Mark to shrnul slovy: „Civilizace tu tvoří jen tenkou vrstvu na povrchu."

Uchování původního stavu oblasti umožňovala její nepřístupnost. Celé jižní souostroví se na severu skládá z pobřežního horského pásma, jež bylo jižně od Puerta Montt odděleno od pevniny. Andy se setkávají s mořem a jejich nižší svahy jsou hojně zalesněny.

Ve vesnici jsme sehnali ojetou pneumatiku. Byla téměř bez vzorku -chilské pneumatiky možná drží rekord v dlouhověkosti. Duši nám pak poskytl velký a překvapivě dobře zásobený obchod na náměstí. Tři muži, kteří měli nohy obalené ovčí kůží, kupovali „na účet" a na stvrzenkách nechali otisk palce předtím, než zakoupený provaz přehodili kolem krku svých koní, přivázaných k nepotřebnému semaforu. Po příšerné cestě jsme se vydali k jezeru Cochrane přes zvláštní travnatou pláň připomínající golfové hřiště a pak jsme vylezli na skalnaté výstupky nad jezerem v místě, kde hladina zářila v duze a končila osamělým pruhem pláže. Po jezeře byly roztroušené zelené ostrovy jako ozdoby na dortu. Kromě jedné malé haciendy na konci údolí skály čněly nad obrovskou rozlohou nedotčené krajiny, což mi připomnělo květnaté přirovnání Chile k Rajské zahradě, obsažené v národní hymně.

Bylo docela horko a John se začal chovat podivně; vysvětlil nám, že to působením slunce dělají všichni Aljašané. Byl to tesař, o několik let starší než my ostatní a povahou citlivý introvert. Rakušana upřímně nesnášel a jednoho dne mi řekl, že si do svého deníku (byl to klasický deníkový typ) napsal: „Cítím, že všechno, co říkám, adresuji pouze Sáře a Pontiusovi." Kdykoli jsme se v dvoulůžkových pokojích měli rozdělit na páry, přidala jsem se k němu, abych jeho kontakt s Rakušanem omezila na minimum. Po několika měsících mi do Londýna napsal krásný dopis, v němž mi děkoval.

Chápala jsem, co mu na Rakušanovi vadí. Byl to účetní z Vídně, který si vzal na půl druhého roku volno a vydal se na cestu kolem světa. Rád si odškrtával místa, která navštívil, na svém seznamu v modrém kroužkovém zápisníku. Kdykoli jsme šli někam do restaurace, vyptával se na ceny všech možných jídelních kombinací („Kolik by to stálo bez sýra?" „Můžu si dát jenom vařenou rýži?") a byl neochvějně přesvědčený, že celý svět si vzal za úkol ho oškubat. Měla jsem z něj pocit, že nežije, ale živoří. Ačkoli jsem byla v jeho přítomnosti, nesdílela jsem s ním cestu jako s druhými dvěma.

Vraceli jsme se opět Carreterou Austral. Na soutoku dvou řek nás zastavil muž s rotopedem, stojící před hejnem ibisů bělokřídlých, a prakticky nás přinutil, abychom mu jeho rozbitý stroj naložili dozadu do vozu. Krátce poté, co jsme ho opět vysadili, jsme se vydali dlouhou, opuštěnou cestou po jižním břehu jezera General Carrera. Jeli jsme mlčky, až Pontius prohlásil: „Krásnější už to být nemůže," ale samozřejmě bylo a my jsme stoupali stále výš šeřícím se světlem. Silnice byla úzká stříbrná stužka na srázu nad jezerem, a jak slunce zapadalo, projížděli jsme mezi skalními útvary, které jako by vystoupily ze stránek Dantovy Božské komedie. V jedné zatáčce se nad vrcholem ozářeného srázu objevila půlka měsíce a všichni čtyři jsme se začali smát.

Na své jedenatřicáté narozeniny jsem se vzbudila v jednom sešlém hotelu velmi blízko Argentiny. Aljašan John na vedlejším lůžku se mi snažil popřát všechno nejlepší španělsky, ale než to ze sebe vůbec vysoukal, přestalo nás to oba bavit. Hotel se nacházel ve vesnici, díky svému slunečnému mikroklimatu nazývané Chile Chico (Malé Chile). V Cochrane jsme měli postele vystlané dekami a prošívanými přikrývkami, takže jsme si připadali jako dvoupatrové sendviče, ale tady nám každému dali jen dvě tenké deky a víc jsme ani nepotřebovali. Jedenáctý region se vyznačuje množstvím různorodých, navzájem zcela odlišných klimat, odrážejících různorodou geografii, což bylo pro člověka velmi matoucí.

Museli jsme se kus cesty vrátit, abychom viděli naši měsíční krajinu v slunci. V noci jsme si neuvědomili, jak strmá je silnice, po níž jsme jeli; navíc vedle ní ležely čerstvě skutálené balvany. Byla otevřená necelý rok a muž v jednom obchodě v Chile Chico nám později řekl, že bývá často zatarasená (zcela vážně o ní mluvil jako o „mezinárodní silnici", což byl termín, který Chilané používají pro každou kozí stezku, přecházející do Argentiny).

Minuli jsme malou osadu Fachinal, dnes již opuštěnou, a poobědvali jsme na dřevěném chodníku přes potok, jehož křišťálově čistá voda prosvítala v místech, kde stará prkna uhnila. Pontius vytáhl láhev šampaňského na oslavu mých narozenin, což pro něho bylo typické; schválně ji kvůli tomu vezl z Coyhaique. Byl jedním z těch lidí, kteří jsou tak opravdově milí, že vám nevadí, že jsou skoro dokonalí. Byl nesmírně chytrý, dostával stipendia po celém světě, měl v sobě však tolik rozhodnosti, že nesáhl po nějakém prestižním, dobře placeném místu, které by bylo přirozeným krokem v jeho vývoji. Pozorně naslouchal druhým lidem, měl skvělý smysl pro humor a smíšené pocity ohledně své národnosti, což je obvykle dobré znamení. Jeho společnost mi byla velmi příjemná, ale zapomněli jsme si vyměnit adresy, takže jsem už o něm nikdy neslyšela.

Věděla jsem, že na mé narozeniny na mě všichni doma myslí, stejně jako já jsem myslela na ně. Celé týdny jsem dokázala fungovat bez toho, že bych pociťovala osamělost nebo smutek - někdy i celé měsíce. Žila jsem z citových rezerv podobně jako zvíře v hibernaci žije z nashromážděného tuku. Jenže i maličkost u mě dokázala vyvolat vlnu melancholie. Třeba jsem se podívala na datum v kalendáři, slyšela úryvek nějaké hudební skladby nebo jsem se uprostřed noci náhle vzbudila s představou, že v místnosti se mnou je někdo blízký.

vzduchu, odhadovat, co asi ryba udělá — „být tím pstruhem", jak to podal Mark.

Proslechlo se, že v mořském fjordu poblíž Chacabuca jsou lososi. Byl konec sezóny a poslední klienti už odjeli, takže rybáři všeho nechali a přefrčeli údolím Simpson k fjordu. Na břehu pozdravili Alexe dva farmáři středního věku a pozvali nás dva, abychom s nimi jeli v jejich člunu. Byl to přesně typ lidí, o nichž mi bylo řečeno, že „nejsou praví rybáři": nemuškařili a do člunu si naložili pět lahví vína, láhev whisky a spoustu salámu a sýru brie. Své pruty si ozbrojili třpyt-kami, vtěsnali je podél boku člunu, pak nastartovali motor a v dobré náladě ujížděli po jezeře, přičemž volali na ostatní rybáře a vzpomínali na obrovské ryby, které ulovili při minulých výpravách.

Velcí tichomořští lososi, kteří pravděpodobně v mládí unikli z farmy, se sem přišli třít, a jelikož bylo téměř nemožné chytit je na mušku a ostatní rybáři je chytali na třpytky, povšimla jsem si, že Alex i mí ostatní společníci ze Sheratonu v druhém člunu své principy rychle opustili.

Zatímco se farmáři napájeli whisky, Alex mi půjčil svůj prut. Po několika minutách jsem ucítila prudké zaškubání vlasce a zmocnila se mě panika. Všichni tři muži na mě najednou křičeli, co mám dělat, ukazovali rozčileně na prut, naviják a vodu; pak se z vody vynořil prohnutý růžovo-šedý hřbet a já jsem se neobratně potýkala s divoce se mrskajícím prutem a napnutým navijákem, abych lososa udržela, dokud ho jeden z farmářů nevylovil podběrákem. Rozčileně křičeli ještě poté, co ho praštili do hlavy, studeného a ještě se otřásajícího mi ho vrazili do rukou a třpytku, na niž jsem ho chytila, mi přiložili ke rtům — tu vzápětí vystřídala láhev whisky.

Můj losos vážil pět kilo a byla to první ryba, kterou jsem v životě chytila.

Ještě naplněná vítězoslávou jsem ho večer upekla na másle s kapary v troubě. To mi vynahradilo nepříjemné překvapení z rána, kdy jsem se dozvěděla, že mám svrab. Už nějakou dobu mě svrběly ruce až po lokty, a když jsem pak půl noci strávila tím, že jsem si škrábala i nohy, šla jsem k doktorovi. Svrab, rázně mě poučil, jsou roztoči, žijící pod kůží, kteří v noci vylézají a pohybují se po těle.

V temných zákoutích mé mysli se skrývalo přesvědčení, že se jedná o nemoc přenášenou pohlavním stykem.

„Jak člověk dostane tyhle... breberky?"

„Obyčejně z matrací. Tady je to velmi běžné."

Nu, spala jsem na spoustě matrací. Léčení spočívalo v tom, že jsem se namazala speciálním roztokem a nesměla se osmačtyřicet hodin mýt. Také jsem si měla vyvařit ložní prádlo, ale představa, že vyvářím spací pytel na primusu, byla na mě příliš. Místo toho jsem si od souseda půjčila žehličku - železnou, která se nahřívala na kamnech -a spacák si vyžehlila s nadějí, že zahubím roztoče, kteří nepochybně dychtivě očekávali můj návrat. Vyžehlila jsem si i matraci, na níž jsem v Sheratonu spala, při kterémžto počínání mě zastihl pošťák, který se objevil v okně. Zatvářil se překvapeně, a já jsem se zamkla v koupelně.

Kožní parazit není zrovna společenské plus a za normálních okolností by se člověk cítil trapně, že má něco takového, ve společnosti lidí, které zná teprve několik dní, zvlášť když se navíc osmačtyřicet hodin nemyl. V Sheratonu to však podle všeho bylo běžnou součástí života a já jsem byla vděčná, že se mnou ostatní nejednají jako s malomocnou. Dozvěděla jsem se, že v Uruguayi je běžnou léčbou na vši petrolej. Jeden z rybářů, potulný zahradník ze Severní Ameriky, měl velké znalosti přenosných nemocí a roztočů - protože jich většinu měl - a štědře se se mnou o své bolestně nabyté zkušenosti rozdělil.

Mark s Alexem chtěli odjet na pár dní na ryby sami, bez klientů; po dlouhé sezóně si chtěli konečně odpočinout. Pozvali mě, abych jela s nimi, a tak jsme jednou ráno naložili Alexovu dodávku tábornickými a rybářskými potřebami, rozloučili se s americkým odborníkem na parazity a vyrazili na sever.

Všechny silnice z Coyhaique vedou přes miliony hektarů svěží trávy s roztroušenými kmeny vykotlaných stromů, pozůstatků bukového lesa, vymýceného farmáři, kteří tu dostali přidělenou půdu. Naše silnice, jediná vedoucí na sever, nejevila nejmenší známky lidského života, neprojelo jí jediné auto; stejně jako Carretera Austral to nebyla cesta, ale pojem. Byl to uskutečněný sen, spojující dvě třetiny zkroceně země s jejím ztraceným ocasem a umožňující styk s jejím nádherným vnitrozemím.

Tato část Chile se dotkla mé duše. Když jsem seděla na korbě dodávky, v duchu jsem se potýkala s faktem, že za své zpřístupnění vděčí Pinochetovi; ten prosadil dokončení silnice navzdory silným protestům, dokonce i z vlastních řad. Byl tu stále přítomný; cítila jsem to často už od prvního dne. Kromě toho, že skutečně dosud zastával funkci nejvyššího velitele armády a objevoval se často ve sdělovacích prostředcích, byl pevně uchycený i v myslích Chilanů. Ti se o něm zmiňovali často, ať už jménem nebo jen narážkou.

Když jsem přijela, očekávala jsem černobílé názory. Pro každého, kdo byl vystavený západním sdělovacím prostředkům, byl Pinochet symbolem zla a odpor proti jeho režimu ztotožňoval ušlechtilý boj pravdy proti lži, utlačovaných proti utlačovateli. Za necelý týden po puči uveřejnil list Guardian na svých zpravodajských stránkách článek, v němž zaznělo: „Pro socialisty téhle generace je Chile novým Španělskem."

Jenže od prvního týdne mého pobytu v zemi jsem potkávala nejrůznější typy Chilanů - nejen ty bohaté -, kteří litovali jeho odstoupení a nepůsobilo jim nejmenší potíže z mysli zcela vymazat hrůzná fakta a tvrdit, že byl dobrý pro zemi i pro ně. Na jeho narozeniny k němu před dům stále přicházelo několik set lidí s květinami. Pro velkou část populace byl Pinochet bezpečnější volbou než to, co považovali za tu druhou alternativu. Spolu se svými kolegy (objevil se v čele kolektivního vedení junty) vždy využíval obav veřejnosti z návratu hospodářského chaosu z let 1972-1973. Lidé koneckonců měli nezvratitelné důkazy o tom, že levicová vláda byla pro zemi neštěstím, a selhání Allendovy hospodářské politiky se jim natolik vrylo do paměti, že ještě horší rozsáhlá vnější destabilizace se jim z ní naopak vytratila.

Zapomněli i spoustu dalších věcí. Podle jednoho z nejstřízlivějších akademických zdrojů bylo bezprostředně po provedení puče zabito 3-10 tisíc lidí. Rettigova komise zaznamenala méně než 3 tisíce úmrtí a zmizení, ale nové národní sdružení pro odškodnění a usmíření následně k tomuto číslu mnoho set případů přidalo. Během prvních tří let bylo na nějakou dobu uvězněno něco mezi 40 a 95 tisíci lidí. Copak Pinochetistas, jež jsem potkala (43 procent Chilanů v roce 1988 hlasovalo pro jeho setrvání ve funkci), nečetli jako já všechna ta svědectví o všemožných nepravostech, mučení a vraždách? Copak se jako já nesetkali s ženou, jejíž tři synové byli zabiti, nebo se strašlivě zohaveným mužem, jenž se na vesnickém náměstí zapálil, aby připoutal pozornost ke zmizení své dcery, kterou v tu chvíli znásilňoval už jedenáctý muž v pořadí? Skutečně ne?

Fakt, že už nebyl u moci, samozřejmě dokazoval, že neuspěl ve svých pokusech svůj národ odpolitizovat. Rozhodně se o to čile snažil: během své vlády, nejdelšího nepřerušeného prezidentského období v dějinách Chile, zakázal téměř všechno, co ho napadlo (například divadelní hra Šumař na střeše nebyla povolena, protože líčila vojenské zneužívání moci). Živil zvěsti o ozbrojeném povstání a vytvářel válečnou atmosféru. I když v referendu z října 1988 lidé hlasovali proti němu, vyšlo najevo, že si zajistil, že nový prezident bude zvolený až za čtrnáct měsíců a do úřadu nenastoupí dřív než za další tři roky. Zařídil to tak, že ať by se stalo cokoli, alespoň část moci by mu zůstala.

Jeho ústava - schválená v roce 1980 zinscenovaným referendem a pojmenovaná Constitución de la Libertad podle všeho na počest Friedricha Hayeka, protikeynesiánského ekonoma, který napsal knihu s tímto názvem a jehož hospodářská a politická filozofie zásadně ovlivnila Pinochetův tým — zůstala v platnosti i po jeho demisi, což v podstatě znamenalo, že stále ovládal senát. Ti, kdo ho svými hlasy zbavili úřadu, poznali, že nemohou mít všechno naráz. Jak mi s povzdechem řekl jeden socialistický poslanec: „Není to dokonalé, ale my zažíváme přechod ze tmy do světla."

„Zorro!"zvolal hlasitě Alex a zastavil dodávku. Upozornil nás na lišku, kterou v Chile spatříte jen vzácně; stála na silnici se zajícem v tlamě a její obrys jasně vystupoval na pozadí zasněžené hory, proťaté úzkým

vodopádem. Brzy poté jsme vstoupili do deštného lesa a do Národního parku Queulat, kde jsme po strmé, blátivé stezce na úbočí srázu sešli k vodopádu Padre García, který byl úchvatný i na chilské poměry a vydával ze sebe těžký zápach vlhké, hnijící vegetace. Bylo tam příjemně. Kapky lnuly k oranžovým trubkám vodních květů jako k autu po dešti a nad stébly bambusu létali bzučící ptáci.

Mezi dvěma horskými vrcholy směrem na východ ležel dokonale trojúhelníkový ledovec, zářivě bílý a modrý proti nebi bez mráčků a členité svahy hor pod ním byly posypané sytě růžovými květy fuchsie magellánské.

Všude byly řeky a Mark s Alexem vážně diskutovali o pstruzích. Pokračovali jsme nicméně dál na sever. Těsně před západem slunce jsme se odchýlili od Carretery Austral a vydali se na východ, za řeku Figueroa. Nejprve jsme ale museli překročit řeku Rosselot. Ministerstvo veřejných prací snaživě postavilo dřevěnou plošinu připevněnou řetězy ke dvěma ocelovým lanům, nataženým přes řeku, kterou obsluhovali dva zarputile se tvářící chlapíci. Jakmile jsme odrazili od břehu, proud plošinu i s dodávkou donesl k protějšímu břehu.

Po třiceti kilometrech jízdy údolím nás zastavila ručně psaná cedule. Celý úsek silnice až k argentinské hranici byl ve výstavbě a cesta dál byla uzavřená. Z provozního domku vyšel nějaký muž, a když nám přiznal, že se ve skutečnosti po silnici dalo ještě nějakou dobu jet, přesvědčili jsme ho, aby zavolal rádiem svému šéfovi do Coyhaique a požádal ho, aby nám průjezd povolil. Šéf byl mrzutý, protože jsme ho vyrušili od večeře.

„Můžete pokračovat," zachraptělo nakonec z rádia, „zítra ráno v devět."

Byla velká tma a chladno, takže jsme se rozhodli vrátit do nejbližší vesnice a přespat v nějaké ubytovně. Když jsme dojeli k Rosselotu, pontonový most stál u protějšího břehu. V duchu jsme se už připravovali, že vytáhneme stany, když se plošina náhle dala do pohybu: převozníci ze svých chatek viděli naše světla a zdráhavě se nám vydali na pomoc.

Ráno byly prašné ulice vesnice pokryté námrazou. Když jsme v dodávce čekali, až se zahřeje motor, a pozorovali muže, který kolem hnal stádo ovcí, poznamenala jsem, že noc ve stanu by nebyla příliš příjemná. Znovu jsme se přeplavili přes řeku; u hrobově temného břehu stáli muži v kloboucích s krempami staženými přes uši, zatímco jejich koně se napájeli z temně zelených vod. Nad modravou mlhou se vznášely tenké pramínky kouře z trubicových komínů na strmých šindelových střechách.

Říční údolí si razilo cestu deštným lesem s rašícím kapraďovitým podrostem a ticho přerušovalo jen štěbetání štidláka Červenkovitého, zvaného chucao, maličkého ptáčka s kolmým ocasem, jehož trylkování bylo denní součástí zvuků lesa. Zamířili jsme proti proudu řeky Figu-eroy, podél příkrých břehů porostlých obrovskými jehličnany. Mark s Alexem se pokoušeli rybařit, ale našli jen maličký potok se pstruhy obecnými; byli oba přesvědčeni, že musíme jet ještě dál proti proudu, k dalšímu jezeru, takže jsme se pracně prodírali lesem po uzavřené silnici, až nás zastavila nepřekonatelná hromada zeminy. Okna nám rozdrnčely dynamitové exploze silničářů před námi. Mí společníci byli hořce zklamaní. U malého mostu jsme si později nad ohněm opekli klobásy a pozorovali černého norka prolézajícího hromadu kamení. Mark a Alex neměli rádi norky, protože to byl nepůvodní živočišný druh, který ničil ekosystém povodí řek.

Převozníkům zpřísnil pohled, když nás znovu uviděli. Převezli jsme se, rychle odjeli a pokračovali v prozkoumávání řek v severním směru, až jsme se dostali k horní hranici Jedenáctého regionu; hory se zdály být čím dál vyšší. Mí společníci neměli stání, protože chtěli rybařit, a náhle se rozhodli, že nechtějí tábořit. Po dlouhé sezóně měli už nocování ve stanu dost. Mark už se měl brzy vrátit na půl roku do Británie. Muži si byli velmi blízcí. Alex sice byl v Sheratonu terčem všech vtipů, ale ve skutečnosti rybáře pojilo hluboké přátelství, především pak tyto dva, s nimiž jsem cestovala. Když Alex mluvil anglicky, slyšela jsem Markovu modulaci a Markovy slovní obraty.

K večeru jsme zastavili u srubů, které nám pronajala jedna Alexova známá; stály na mýtině u severního konce jezera Risopatrón. Za soumraku Mark s Alexem dvě hodiny rybařili z pramice, zatímco já jsem si četla v trávě. Vrátili se jako proměnění; pstruzi mrskající se na vlascích jejich prutů všechno spravili.

Měli jsme ryby, všichni jsme se uvolnili a majitelka srubů byla navíc gurmánka. Celou hostinu připravila sama, od křupavého sýrového chleba a másla přes paštiku z husích jater až po kokosový dort a malinový kompot. Sama si udila i lososy. Bylo vyloučené zůstat jen jediný den.

Hodně jsme jedli, pili až příliš mnoho vína a rybařili. Fungovala jsem jako pomocnice, vozila jsem je po jezeře. Svrabu jsem se úspěšně zbavila. Ve srubu jsme měli stále roztopená kamna, venku zásobu krabic s vínem. Sledovaná hejnem vypasených bílých hus jsem v autě napsala slova k písničce Sylvia Rodrígueze, přičemž jsem vybila baterii. Často jsem hleděla na hory a uvažovala o tom, jak mi budou chybět.

Mark s Alexem mě vysadili v Puyuhuapi, podivně vzkvétající vesnici s dřevěnými domky se šindelovými střechami a s výrobnou koberců. Ta byla umístěna v dalším šindelovém domku a její ručně tkané výrobky byly proslulé. Mnozí obyvatelé vesnice měli německá jména; byla založená Němci v roce 1935 a do vystavění Carretery Austral v osmdesátých letech byla úplně odříznutá. V dalších místech regionu kolovaly zvěsti o původu zdejších peněz a v Coyhaique mi jeden muž vyprávěl dlouhou historku o válečném zločinci, který kdysi v osamění žil u jednoho fjordu na severu. Rovněž mi sdělil, že jeden ze starousedlíků v Puyuhuapi kdysi dělal řidiče Hitlerovi, ale to se mi nezdálo pravděpodobné.

Po posledním obědě jsme se rozloučili a já jsem jim s nuceným úsměvem zamávala. Na tu noc jsem si zajistila nocleh v hotelu, který vlastnila jedna santiagská cestovní kancelář; s tou jsem příští den měla podniknout výlet katamaránem po laguně San Rafael a k jejímu ledovci, nejznámějšímu v Chile. Hotel stál na druhé straně zálivu, kam mě převezl motorový člun. Bylo to přepychové zařízení, postavené na termálních pramenech, zalidněné Argentinci, ověšenými šperky. Snažila jsem se zdárně překlenout tento náhlý přechod, ale navzdory komfortu jsem se cítila mizerně. Byla jsem unavená, kotníky na prstech mi krvácely od dopoledního veslování, svrab mi vstal z mrtvých jako Lazar, v brašně mi praskl karton vína na jediné slušné oblečení, co mi zbývalo, a nejvíc ze všeho se mi stýskalo po Markovi a Alexovi. Zažila jsem s nimi jeden ze svých nejlepších výletů a bylo pro mě těžké si uvědomit, že jsem je znak pouze několik týdnů. Toulání jedním z nejkrásnějších koutů světa v tak dobré společnosti mě úspěšně vyléčilo ze všech úzkostí.

Snažila jsem se usnout, ale nešlo to, tak jsem si šla zaplavat do jednoho z termálních bazénů pod širým nebem s pěknou vyhlídkou na jezero a les. Začala jsem se cítit mnohem lépe, dokud mi jeden Argentinec neřekl, že přílišná tělesná námaha v horké vodě může způsobit infarkt.

V sedm hodin ráno jsem opět křižovala fjordy, tentokrát ve velkém stylu na palubě velikánského katamaránu, pojmenovaného Patagonia Express. Byla jsem tu jako jediná novinářka: zbytek cestujících byli argentinští turisté z hotelu. Zastavili jsme v Puertu Aguirre, odloučené rybářské vesnici, kterou jsem předtím pozorovala z paluby Evangelisty. Místní lidé si vybudovali své maličké hřbitovní domky na svahu ostrova naproti vesnici a převáželi tak své mrtvé přes vlastní Styx. Katamarán byl báječný. Nedalo se dělat nic jiného než sedět u baru a pozorovat ubíhající scenerii, a jelikož pití bylo zdarma a bar měl slušnou nabídku koktejlů, šlo o veskrze příjemnou činnost. Barman míchal nápoje s nacvičenou elegancí. Jeho specialitou byla chilská obdoba cuba libre; jméno jsem rychle zapomněla, ale obsahovalo slovo Patagonia. Argentinci se posadili ke stolům v jídelním prostoru a muži vytáhli tolik fotografického vybavení, že by si na lodi mohli otevřít fotoprodejnu, zatímco ženy si četly Dobrou hospodyňku. Barman mi řekl, že se jmenuje Norman - měl na sobě bílou polyesterovou košili a byl pozoruhodně podobný Douglasu Hurdovi, dokonce měl i stejnou světlehnědou patku. Jak jsme se blížili k ledovcům, byly koktejly čím dál silnější a Norman uznale přihodil do džbánu několik dalších kostek ledu. V laguně, jež byla téměř úplně vnitrozemská a jedním ze tří míst na světě, kde se stýkají tři zemské desky, se objevily zvláštně tvarované modré ledové kry. Některé byly maličké jako poklop na kanálu, jiné obrovské a špičaté jako Matterhorn.

Proslulý ledovec San Rafael vypadal mezi hnědými a zelenými rozeklanými horami jako modrá příbojová vlna. Táhl se přes třicet kilometrů do vnitrozemí, byl dva kilometry široký a pohyboval se rychlostí až šedesát metrů za den. Našla jsem v těchto ledovcích zalíbení a domnívám se, že Darwin také. Svým zdrženlivým anglickým způsobem napsal: „... mohou se přirovnat k velkým zmrzlým Niagarám; a možná tyhle vodopády modrého ledu jsou právě tak krásné jako ty s padající vodou."

Patagonia Express zakotvil přímo naproti strmé stěně ledovce. Nemohu říci, že byl krásný; můj pocit tyto pojmy přesahoval. Stála jsem na palubě v štiplavě mrazivém vzduchu a dívala se, jak do klidných vod padají ledové kry. Rachot, který v tom tichu vydávaly, zněl jako výbuchy dynamitu na nějaké vzdálené planetě. Nedalo se nevzpomenout na Coleridgeovu vizi ledu ve Skládání o starém námořníku („Tu zahřměl hluk, led s třeskem puk"); i Normanovi potěšené jiskřily oči.

Někteří z nás si navlékli záchranné vesty a nastoupili do zodiaku. V nejvyšších ledových stěnách, čnějících do výšky nejméně šedesáti metrů, byly sytě modré kapsy studeného vzduchu, sahající do dávné minulosti Země. Na ledových krách přistávali racci s dlouhýma černýma nohama a pod vodou jsem zahlédla přízračné obrysy utajených předmětů. Člunem jsme projeli polem ledových ker po celé dvoukilometrové šířce svítícího ledovce. Vyzařoval z něj chlad. Jeden z členů posádky něco zakřičel a ukázal za nás, a když jsme otočili hlavy, spatřili jsme ledovou věž velikosti několikaposchoďového domu, padající do laguny; po zmizení vrcholku jako by se základna s okázalou malát-ností zhoupla do výše.

Když jsme se vrátili na palubu, Norman nám nabídl podnos velkých odlivek whisky s ledem, odlomeným z ledovce, který, jak tvrdil, byl starý 30 tisíc let, což docela dobře mohla být pravda. Argentinec se dvěma nikony na krku pronesl nevkusnou řeč, v níž posádce poděkoval za to, že nás přivezli na toto „nezemské" místo, a pak trval na tom, abych „jménem cizinců" promluvila také. Samozřejmě jsou různé stupně cizinců a v porovnání se mnou se Argentinci a Chilani cítí jednotní. Po zážitku z ledovce jsem se cítila sentimentálně, a jelikož jsem byla jediným plnohodnotným cizincem na palubě a nikdo nerozuměl anglicky, přednesla jsem Yeatsovu báseň „Kdybych měl z nebe vyšívaný šat", jako kdyby to byl formální proslov, což to dost pokazilo, ale všichni tleskali. Když jsme odplouvali od ledovce, Argentinci si mě na palubě fotili, jako kdybych byla stejně vzácný úkaz jako samotný San Rafael. Nějakou dobu jsem se bratříčkovala s Normanem, takže jsem se teď raději opírala o zábradlí v tmavých brýlích a tvářila se nevyzpytatelně, jako by mě turisté fotografovali celý život.

Obloha zhoustla do závoje, složeného z modré, šedé a bílé, jímž prosvítaly žluté paprsky jako na obrazu od Blakea a šířily se po gigantických ledových krách. Bylo těžké odtamtud odjet, ale Norman mi pomohl zmírnit bolest. Když vyšly hvězdy, jeden argentinský bankovní manažer začal ukazovat jejich formace a souhvězdí. Vždycky to někdo dělal a já jsem to nesnášela; nepotřebovala jsem ubohé pozemské nálepky, jež měly hvězdy přivést pod kontrolu. Přiřazováním tvarů z našeho světa jako Mikroskop či Vývěva jsme je připravovali o jejich jinakost. Patřily do říše představivosti, té nejčarovnější říše ze všech. Strávila jsem mnoho nocí sama s chilskými hvězdami a nehodlala jsem poslouchat, jak z nich nějaký bankovní manažer dělá laboratorní přístroje.

Katamarán o půlnoci přistál v Chacabucu a vyvrhl Argentince do hotelu. Několik z nich se mě snažilo přesvědčit, abych se tam ubytovala, protože se báli nechat mě v noci samotnou v Patagonii, já jsem však měla v plánu ještě tu noc dojet do Coyhaique a překvapit Marka a Alexe. Bylo načase, abych opustila daleký jih a vrátila se do civilizace Puerta Montt, jelikož jsem už musela pomýšlet na návrat do Santiaga. Do Puerta Montt se dalo snadno doletět z Balmacedy a Coyhaique bylo na cestě do Balmacedy. Nakonec jsem do Coyhaique jela taxíkem a v půl druhé ráno už jsem lezla oknem do Sheratonu. Alex byl ještě vzhůru a díval se na slavnost předávání Oscarů v televizi; Mark spal v posteli, ale z jednoho kotníku mu na zem visely džíny (nepodařilo se mu sundat si botu). Bylo to báječné shledání, které si zasloužilo několik krabic vína, i když po pravdě od našeho rozloučení uplynuly teprve dva dny. V noci se mi zdálo, jak Douglas Hurd stojí na ledové kře s šejkrem v ruce, a ráno jsem odjela nadobro, autobusem do Balmacedy, odkud mě letadlo vzalo do Puerta Montt. Letělo nízko a pozdně odpolední slunce proměňovalo nesčetné řeky na zlaté stužky mezi hnědými zvrásnělými horami. Ledovce se vlnily jako záhyby lesklé látky a směrem na západ pulzovaly ostrovy, zalité jantarovou září.

Nedokázala jsem odolat pokušení podniknout poslední malý výlet v oněch třech dnech, jež jsem si přidělila před návratem do Santiaga. Tu noc jsem přespala ve svém obvyklém penzionu v Puertu Montt a další den brzy ráno jsem se vypravila na autobusové nádraží s nadějí, že pojede něco do vesnice Río Negro, známější podle jména místní sopky - Hornopirén. Okamžitě jsem si vybrala správnou frontu: čím jel autobus dále od městského centra, tím neupravenější byl vzhled lidí, kteří na něj čekali. Zvlášť dobrým vodítkem je stav zubů. (Naopak v Japonsku čím cestujete dál od Tokia, tím jsou cestující menší.) V každém případě jsem se do autobusu dostala. Kvalita a opotřebení autobusu také bývají úměrně stavu příslušné silnice a z pohledu na otlučený plech vozidla s označením „Hornopirén" jsem usoudila, že mě čeká dlouhá, nepohodlná jízda.

Silnice byla velice špatná, ale slunce svítilo na staré araukáriové stromy, a když autobus vjel na trajekt, zpocený muž v kuchařské čepici nám na palubě rozdával otlučené hrnky nescafé z umouněné lodní kuchyně velikosti telefonní budky.

Pět hodin po odjezdu z města autobus se zaskřípěním brzd zastavil v malé vesnici v ústí řeky, nad níž se tyčila sopka. Lidé v Puertu Montt o ní často mluvili, a to majetnicky, jako by ze všech chilských sopek měli zvláštní vztah právě k této. Našla jsem si hotel vedle jedné z místních pil. Byl to přesně typ hotelu, které se mi líbí - měl naleš
těné dřevěné podlahy, dřevem obložené stěny, pestře natřené okenní rámy, nespolehlivý přívod elektřiny, sálající kamna na dřevo v prostorné kuchyni a z okna mého pokoje výhled na osly uvázané na břehu na pozadí zalesněných ostrovů v řece. Nebyli tam žádní jiní hosté a to se mi také líbilo.

Odpoledne jsem strávila procházkou k sopce; zpáteční cesta mi trvala zhruba šest hodin. Byl slunečný den a štiplavý vzduch byl báječně čistý. Na šedých úbočích hor byl sníh, ale proslulá sopka před nimi byla zelená. Na chilské poměry byla malá a mírně zářila, jako kdyby byla zevnitř tlumeně osvětlená. Minula jsem dva nebo tři dřevěné domky. Z jednoho z nich vyběhlo děvčátko ve vyšívaných šatech a zeptalo se mě, zda si nechci koupit kuchen. Z nějakého zvláštního důvodu mi pohled na její malý obličejík náhle připomněl, že má cesta brzy skončí a že venkovské Chile se mi nezadržitelně vzdaluje. Měla jsem touhu své vzpomínky zabezpečit nějakým ustalovacím sprejem.

Když jsem se vrátila do vesnice, voda v ústí opadla a majitel hotelu mě pozval, abych v kuchyni povečeřela s jeho rozvětvenou rodinou. Během jídla mě zasvětili do některých tajů chilské španělštiny.

„Dráty ve skříňce s pojistkami jsou zkorodované," řekla paní hoteliérova manželovi. „Musíme zavolat gasfitera."

„Cože?" zeptala jsem se. „Copak plynař spravuje elektřinu?"

„Ne," řekla. „Já myslím elektrikářského gasfitera."

„A když se vám ucpe odpad, zavoláte instalatérského gasfitera?"

„Přesně tak."

„A když je něco s plynem...?"

Odpověď jsem už ale znala předem.

Později jsem se šla posadit na molo a při baterce si četla článek o Hayekovi, konzervativním ekonomovi, název jehož knihy si vypůjčila chilská ústava. Tvrdil, že zachování hospodářské svobody je logicky i filozoficky důležitější než zachování demokratických institucí. I mnoho zahraničních vlád podpořilo diktaturu tím, že se chovaly, jako kdyby železná pěst vojenského režimu byla bezvýznamnou nebo aspoň druhořadou záležitostí. Cecil Parkinson, tehdejší britský ministr obchodu, řekl v říjnu 1980 při své oficiální návštěvě Chile

toto: „Hospodářské politiky Chile a Velké Británie mají mnoho

podobného." Až když se ho jeden novinář zeptal, jaké jsou hlavní rozdíly, dodal: „Naše politika se odehrává v demokratickém kontextu, zatímco tu chilskou provádí autoritářský režim."

Po dvou asketických dnech v Hornopirénu jsem se vrátila do Puerta Montt, stále nepřipravená na ještě prudší změnu prostředí - na Santiago, kde jsem chtěla zůstat pět týdnů. Zašla jsem přímo na nádraží, abych si zakoupila jízdenku do lůžkového vozu. Zprovoznění železniční trati Puerto Montt - Santiago v druhé polovině minulého století se považovalo za událost velkého historického významu a dosud jde o jedinou linku osobní přepravy, vedoucí ze severu na jih, nikoli napříč. Během let nenabrala příliš na rychlosti; k uražení vzdálenosti jen mírně přesahující tisíc kilometrů vlak potřebuje čtyřiadvacet hodin, což je vzhledem k dobrému stavu trati po celé její délce docela výkon. Domnívala jsem se, že tato proslulá jízda po staré železnici bude klidným a nenáročným vyústěním mé anabáze. Vynořily se však dva faktory, které to poněkud změnily.

Prvním z nich byl Chris Sainsbury, který měl napsat o vlaku stať do knihy Cesty po železnicích světa, jež měla vyjít v Británii, a navrhl, abychom cestovali společně. Představou jeho společnosti jsem byla nadšená, i když to znamenalo, že cesta příliš klidná nebude. Druhým faktorem byl jeden z faxů, jež na mě čekaly ve veřejném faxovém úřadě v Puertu Montt. Byl ze Santiaga od pana Všezařídila Germána. Zval mě, abych se při zpáteční cestě stavila v Los Lingues na obědový dýchánek, a velkou shodou okolností se ten dýchánek konal příští den. Zatelefonovala jsem mu a zařídila si, že vystoupím z vlaku v San Fernandu, zhruba dvě hodiny před Santiagem a deset minut od Los Lingues. To vše bylo báječné, ale ukázalo se, že do San Fernanda přijedeme v půl páté ráno. Měla-li jsem už způsobit společenské faux pas tím, že na sešlost přijedu brzy, ať je to ve velkém stylu.

Oddělení pro styk s veřejností chilských železnic ve svém úsilí vydupat co nejvíc ze zářné pověsti své nejstarší a nejdelší linky tvrdí, že Puerto Montt je nejjižnější železniční stanicí na světě. Chris mi však sdělil, že o něco jižněji, v Argentině, je malá parní železnice.

Když jsem přišla na nádraží, vlak už tam čekal. Vypadal hrozně. Vagóny byly natřeny modře a žlutě, takže vypadaly švédsky; navíc byly zrezivělé a nehodily se k sobě. Zeptala jsem se hlídače na nástupišti, jak jsou staré.

„Muchos aňos, rnuchos," odvětil.

Uvnitř působily lépe. Náš vagón byl postavený v Německu mezi válkami, byl obložený tmavým leštěným dřevem s těžkým sametovým čalouněním barvy zvratků a robustním stříbrným kováním. Měli jsme sami pro sebe kupé, kde bylo měděné umyvadlo zapuštěné do týkové skříně, světle hnědý kobereček a hranaté svítidlo z třicátých let, kde tři nebo čtyři stínítka chyběla. Okénka byla malá, zato byl k dispozici větrák.

Ve vlaku skoro nikdo nebyl, a tak obsluha začala v baru hrát karty, ještě než jsme vyjeli ze stanice. Některé z původních vagónů byly vyměněny (souviselo to s pravidelně se opakujícím vykolejením vlaku), ale půvab vlaku trval dál; měl rozhodně svůj osobitý ráz. Ve spoře osvětlené koupelně byla majestátní stará sprcha s korkovými stěnami. Spoje mezi vagóny byly uvolněné a nebezpečně sebou házely, čímž se dveře vagónu otevíraly dokořán.

Pohodlně jsme se usadili a uspořádali si věci v kupé. Trvalo hodinu, než se vlak vyšplhal na kopec za Puertem Montt. Toužila jsem znovu vidět ledovce, a přitom jsem v hloubi duše věděla, že je téměř jistě neuvidím, což ve mně vyvolalo hluboký smutek; tragicky jsem přecházela sem a tam opuštěnými uličkami jako postava z detektivky Agathy Christie. Dojeli jsme ke břehům jezera Llanquihue a po krajině v okolí Carretery Austral vypadala zdejší scenerie krotce; zkrotle jsem si připadala i já sama a to se mi vůbec nelíbilo.

Kolem třetí hodiny odpoledne jsem seděla s nataženýma nohama v kupé a četla si Cestu do Oxiany Roberta Byrona. Stavěli jsme často a vždy na tak dlouhou dobu, že jsem si ani nevšimla, že se vlak nepohnul už skutečně hodnou chvíli. Najednou z baru přispěchal Chris.

„Kde mám foťák? Porazili jsme krávu."

Šla jsem ke dveřím a viděla, jak vpředu zaměstnanci dloubají do něčeho na kolejích. Na náspu ležely kusy roztrhané krávy. Chris vystoupil a horlivě se ujal svého úkolu. Poznamenala jsem, že čtenáři Cesty po železnicích světa možná nebudou chtít hledět na fotografie hovězích vnitřností, rozházených po keřích, ale on pokračoval v práci.

Jeli jsme dál. Kdykoli vlak zastavil, nezpomaloval postupně, ale zabrzdil naráz, takže všechno padalo dopředu. Na spojnici mezi vagóny při cestě do baru člověk riskoval život, což Chris řešil tak, že z baru vůbec neodcházel.

Kolem oběda už počet cestujících dosáhl dvojciferného čísla, nicméně zaměstnanců bylo stále víc. Vzdorně se drželi v baru, který byl zároveň restauračním vozem; předsedal jim pánovitý kuchař ve vysoké bílé čepici. Ostatní restaurační personál měl bílá saka a černé tkaničkové vázanky; všichni pak trávili hodnou část jízdy hodováním. Právě když si průvodčí s jedním číšníkem sedli k hrnci se slávkami, vlak prudce zastavil v Antilhue, kde na nástupišti ženy prodávaly květinové pohřební věnce. Šest zaměstnanců vystoupilo a pustilo se do zdlouhavého vyjednávání. Vypadalo to, že vlak je vypravený výhradně kvůli svému personálu.

Ve vlaku byl ještě jeden gringo, a tak jsme ho pozvali na skleničku. Byl to holandský učitel chemie a byl v hrozném stavu, protože v hotelu, kde v Puertu Montt bydlel, začalo hořet. Psal ve svém pokoji pohledy a ucítil, že se něco pálí; když otevřel dveře, vevalil se na něj oblak kouře.

V Temucu (340 kilometrů za deset hodin) kuchař vystoupil, aby si vsadil na koníčky, a vlak vyměnil dieselovou lokomotivu za elektrickou.

O dvě hodiny později jsme zastavili v San Fernandu a já jsem zavolala Germánovi. Chvíli poté hrdinně dorazil a z auta mu řvala hudba. Zašli jsme do kavárny a vypili litry kávy; byla jsem ráda, že ho zase vidím. Když jsme přijeli do Los Lingues, sloužící nosili po zahradních pěšinách stoly a koše květin, auta a dodávky přivážely zesilovače a ústřice, v koutech cvičily malé hloučky zpěváků a hudebníků, štolbové
kartáčovali koně a týmy kuchařů a jejich pomocníků v kuchyních válely těsto na empanadas, podlévali selata a vymačkávali pytle citronů na pisco sour. Kromě toho, že se mi točila hlava z nedostatku spánku, na mě zajímavě působil náhlý kontrast mezi tímto kulinářským výstřelkem a mými zážitky za poslední dva měsíce. Měla jsem pocit, že se nacházím mimo své tělo a pozoruji sama sebe, jak kráčím haciendou.

Dostala jsem svůj starý pokoj. Don Germán a doňa Marie mě objali přímo na pěšince, kde jsme se potkali, ale byli příliš zdvořilí, než aby nějak komentovali můj celkový vzhled. (Povšimla jsem si, že tu nikdo nepáchne po rybách.) Napustila jsem si vanu a zůstala jsem v ní, dokud voda nevystydla; celou dobu jsem přemýšlela, zda mé oblečení nezamoří celou místnost. Nebyla jsem na tuto událost připravena, psychicky ani fyzicky. Od mé poslední zdejší návštěvy čekaly v plastovém pytli na dně mé brašny Roweniny koktejlové šaty, takže jsem je vyndala a protřepala. Když jsem je dostala, vypadaly mnohem líp.

Na dýchánku byli významní a slavní ze Santiaga a okázale se předváděli ve svých značkových šatech. Nejprve jsem se cítila jako Alenka v říši divů, ale požitkářka ve mně brzy přehlušila doznívající pocity nepatřičnosti. Především pisco sour chutnalo výborně. Během koktejlů, podávaných na trávníku, nám hrál známý chilský saxofonista. Byl to nebetyčný rozdíl od vlhkého stanu v Patagonii.

Vzbudila jsem se odpočatá, i když s mírným bolením hlavy, a protahovala se na posteli z osmnáctého století s velkým množstvím polštářů. Štěrbinami v žaluziích pronikaly žluté pruhy světla a na pozadí šplouchání fontány jsem slyšela lidi, přicházející na mši v kapli haciendy. Rychle jsem na ni vstala a posadila se do tmavé dřevěné lavice vzadu vedle služebné, která uklízela můj pokoj. Její matka měla na starost prádelnu a její tři bratři hřebelcovali koně. Na velkostatku pracovaly celé generace stejných rodin a v této kapli byly křtěny, braly se a oplakávaly své mrtvé; vír novodobých chilských dějin nevyhladil cyklickou neměnnost, jež prostupovala haciendu jako jakýsi druh skalního tolstojovského feudalismu. ...

...

Polárník měl tři malé děti a jednou za rok je bral do Punta Arenas, aby je vystavil mikrobům - celá rodina dostala rýmu, hned jak přistála. ...

...

Ačkoli je Magallanes největším chilským regionem, je domovem méně než jednoho procenta obyvatel země. Od zbytku Chile ho oddělují rozlehlé plochy ledu a stepi a jeho velký kus na většině map prostě chybí. Na sever od těchto pustin panuje mlhavé, nevyřčené povědomí, že země jako taková končí v Puertu Montt. Obyvatelé Punty Arenas hluboce nesnášejí „nevědomost seveřanů", jak to nazývají. Přestala jsem počítat, kolikrát mi lidé podrážděně řekli: „Víte, v Santiagu si myslí, že tu máme na náměstí tučňáky a na ulicích indiány."

Měla jsem telefonní číslo jednoho starého pána německého původu, jehož otec sehrál klíčovou roli při zmizení křižníku Dresden v chilských fjordech, a když jsem mu zavolala, pozval mě na čaj. Jeho dům stál v klidné ulici na severu města a dveře otevřel bezvadně oblečený muž v kravatě a ručně pleteném svetru na zapínání.

„Jsem svědek Jehovův."

Nepřekvapilo by mě, kdyby mi řekl, že je palestinský falangista.

Albert Pagels, Gerdův otec, byl luterán z ostrova Rujana v Baltském moři. Do Punty Arenas přijel roku 1903 jako mladý proviantní důstojník v obchodním loďstvu a již tu zůstal. Nejprve se živil lovem a rýžováním zlata, později nabízel své praktické zkušenosti vědeckým výpravám. Často se objevuje v knize The Wilds of Patagonia Carla Skottsberga, vydané v roce 1911. Byl to samouk, vážný a nesmírně schopný. Krátce před vypuknutím první světové války do jižního Chile připlulo pět německých křižníků pod vedením admirála von Spee a jeden z nich — Dresden — brzy potřeboval někoho s dobrými místopisnými znalostmi, aby mohl uniknout před pronásledováním Britů. Německé úřady se spojily s Albertem Pagelsem a ten s hrstkou pomocníků po deset týdnů skrýval obrovský křižník a dodával mu zásoby — výkon, který se dostal do análů německých námořních dějin. Pagels se dvakrát odmítl nechat koupit zoufalými Brity, a ačkoli to byl pouhý civilista, byl v roce 1919 vyznamenán železným křížem první a druhé třídy.

Za druhé světové války Albert pobýval ve své vlasti, a ačkoli se nikdy nedal k nacistům, byl hrdý, že pomáhá „Německu". Gerd oddaně ctil památku svého otce a choval se, jako by ho nijak netížilo to, co „Německo" v tu dobu představovalo. Zeptala jsem se ho, zda i on by byl hrdý, že pomáhá Německu (kde sám nikdy nebyl).

„Ano! Samozřejmě že ano. I mé děti se cítí být Němci, i když německy nemluví. Můj nejmladší syn se cítí být víc Němcem než Chilanem."

Objevila se jeho těhotná vnučka s talířem sopaipillas (hranatých koblih) a miskou třešňové marmelády. Bohužel, poznamenal Gerd, není „studentem bible", jak nazýval svědky Jehovovy. Nebyl jím nikdo z rodiny, ačkoli on sám tuto víru vyznával už 37 let a anglicky dodal: „Jsem v zákopech sám." ...

...

Plot z vlnitého plechu za hřbitovem v Puntě Arenas stál ve směru ocelově šedé Magellanovy úžiny a přízračné Ohňové země na obzoru. Mezi stále přibývajícími náhrobními kameny a zdobenými mauzolei (jména, jež na nich byla vytesaná, svědčila o kosmopolitní minulosti města) rostly stovky šestimetrových rozbujelých keřů, zastřižených do kulaté špičky; v jejich přehnaných tvarech bylo něco freudovského.

Naskočil do jednoho plného autobusu a nabídl řidiči 40 dolarů za odvoz na letiště. „Všichni ven!“ Rozladění cestující v oblecích vystoupili do ulice plné ranního smogu.

Darwin „ ... chyběl tu jen zádumčivý poklid, který z anglického podzimu vskutku dělá večer roku.“

Sara Wheeler: Chile. Travels in a Thin Country, London 1994