Jméno Andy zná každý obyvatel západních krajů jihoamerických. Zhusta slýchá se výraz Kordilery ve spojení se slovem prvým. Španělové psávají ta jména v této podobě: Cordilleras delos Andes. Česky mohli bychom říci Horské pásmo andské.
Původ slova zde nadepsaného vysvětluje se rozličně. Pravdě se po­dobá, že pochází jméno od indiánského kmene, jenž sídlil v perújských horách blízko města Cuzca (Kuzka) a nazýval se Anti.
Horopisná mapa jižní Ameriky nás poučuje, že Andy čili Kordilery vroubí veškeré západní pobřeží jižní Ameriky od Panamy až k Ohnivé zemi.
Cesty v krkolomných průsmycích andských bývají velmi namáhavý a spojeny s nebezpečenstvím života. Takový pochod vykonal před lety Vráz a vyličuje svá dobrodružství poutavým perem v objemném díle. Škoda, že nevyšly kapitoly Vrázova spisu u vydání upraveném pro mládež. Po­kusím se, abych zde podal alespoň skrovnou ukázku. Odměřený rozsah článku nutí mě, abych předložil čtenářům líčení úryvkovité.
Dlouhou plavbu z Manáosu po řece Maraňonu měl Vráz za sebou a přibyl k andskému podhoří perújskému.
»Dne 11. října 1893 opustil jsem s indiánskými nosiči osadu Balsapuerto, abych se dostal do Moyobamby. O cestě vyprávěli mi lidé mnoho nepříjemného. V poslední době stala prý se cesta ještě méně schůdnou než bývala dříve. Věděl jsem, že cestovalo přede mnou pouze šest vzdělaných Evropanů, a proto neváhal jsem býti sedmým. Podmínky pochodu byly: pevné zdraví, otužilé tělo, jež by se nelekalo lezení, jízdy na mezcích a změn klimatických, a konečně trpělivost. Kromě poslední vlastnosti schá­zelo mi vše, protože jsem byl od čtyřletých zimnic velmi seslaben.
Bylo jasno a slunečno. Moji Indiáni chvátali, ač nesl každý málem 60 liber nákladu. Stezka vedla zvlněným územím. Brzy bylo třeba, abychom přebrodili řeku. Ale sotva jsme ušli tři hodiny cesty, vypověděli mi rudoši službu a chtěli zpět. Podnět k tomu zavdala zpráva tří Indiánů, kteří při­cházeli s hor a vypravovali, že zuří v kraji neštovice. Byl jsem u velikých rozpacích. Na štěstí jsme mohli všickni uposlechnouti jejich rady a jíti za svým cílem jinou cestou, než bylo zvykem. Dva rudoši znali cestu a uposlechli mě, když uslyšeli, že dostanou přídavek.
Opět jsme se brodili bystřinami a přenocovali jsme na úpatí hor pod pískovcovými stěnami. Snažil jsem se, abych po desítihodinné pouti usnul, ale marně. Také moji Indiáni se stále ošívali. Všickni jsme byli trápeni cizopasnými sviluškami. Osminozí ti příživníci jsou s klíšťaty nejhorší trýzní travnatých krajů amerických. Sužují člověka více než jaguaři a hadi. Veliká muka připravují lidem též rozliční druhové muchovitých střečků, kteří snášejí vajíčka nejen do těla dobytčího, ale také do samého pána přírody. Larvy způsobují pod koží bolestné záněty.
Málo osvěžen nepokojným spánkem vařil jsem snídani. Ke kávě přikusoval jsem manihotové placky a suché maso hovězí. Indiáni pili oblí­bený nápoj y a r a k e. Připravili si jej z kvašeného těsta manihotového a vody. Jedli banány, kukuřici a sušené ryby.
Potom jsme šli a lezli stezkou velmi příkrou. Půda se drobila pod námi tak, že jsem měl strach, abychom se nezřítili do propasti. Za několik hodin dostihli jsme horského hřebene porostlého kapradím. Chvíli jsme se roz­hlíželi po kraji, ale hned zase vedla nás příkrá cesta do hlubokého žlebu. Hukot bystřiny dodával nám odvahy. Těšili jsme se, že ukojíme palčivou žízeň. Před námi se zelenaly koruny všelikého stromoví. Místy hopkovaly drobné opičky. Snad je vyplašili z klidu četní papouškové.
Příjemný vanul chládek, když jsme dostihli koryta proudu zvaného Řeka pum. Se skalních stěn visely liány jak obrovští hadi a bránily nám v pochodu. Cesta byla velmi neschůdná. Nikdy jsem nevykonal cesty krkolomnější jako ve dnech 11. až 13. října r. 1893. Večerem jsme vy­hlíželi již se čtvrtého hřebene. Carokrásná scenerie kynula nám odevšad. V zeleni velikánů vynikaly koruny některých palem. V noci zářily hvězdy. Jasným nebem ochladil se vzduch tak, že mně přišla houně vhod. Spal jsem klidně, protože ve výšinách nejsou moskyti. Před půlnocí vy­děsil nás ze spánku hluk štíhlých medvídků nosálů, kteří žijíce společně byli nepochybně přepadeni dravou pumou. Oheň plápolal celou noc, ale nikoli ze strachu před jaguáry.
Nového dne jsme se brodili čtrnáctkráte řekou a táhnouce podél jejího koryta. Velebné pralesy nás obstupovaly. Na úbočích hor pučí a kvete jiný svět. V tom ráji Hesperidek podávají si ruce rostliny Amazonie s rostlinstvem Kordiler. V bylinstvu poznávám mnoho známých. Vidím i pravou vanilku a trhám plody líbezně vonící. Jinde se na mne usmívaly květy kaladií, begonií, mučenek a žlutých kan. Také jsem spatřil divoké heliotropium nazývané zhusta vanilkou. A co mám říci o tolikerých dru­zích nádherných orchidejí? Jak podivné hračky dělá si příroda! Viděl jsem orchideje, které se podobaly motýlu, mušce, včelce nebo vose tak, že by se krátkozraký sběratel rozehnal po nich sítí. Vzduch je nasycen směsí veškerých vůní. Líbezně dýchají anthurie i stromy dávající perúj-ský balsám. Nad řekou se vznášejí modří motýlové rodu Morpho vedle třpytných sídel a vážek. U břehů si vykračují krásní papouškové, aby se napili čerstvého živlu, a na všech stranách ozývají se zvuky cikád a brouků nebo hlasy opeřenců vyluzujících tóny jako z flétny. Opět jsme slézali strmé hory, abychom viděli nové druhy ztepilých palem. Určoval jsem je podle cestopisů spolehlivých botaniků. Rostlino-pisná díla vlekl jsem s sebou i přes Andy. Jednoho dne jsme stanuli u řeky Mayo. Moyobamští převozníci se divili, že vidí zase jednou Evropana, a převezli nás na druhou stranu. Do města byla malá hodinka cesty. Lidí přibývalo, a v duši bylo veseleji. Také příroda se změnila. Lesíky a savany (nazývané jinde Hany, pampy, prérie) střídaly se s políčky domorodců. Agavy a rostliny nopálovité bu­jely všudy. Dále před námi se rozkládalo město samo. Vkročili jsme do první uličky. Hned se sběhli psi i lidé a divili se návštěvě. Našli se též ochotní průvodci, a za dvě minuty jsem zvěděl, že nejsem jediným Evro­panem v městě, nýbrž že jsou přítomni ještě jiní dva. Jeden byl Francouz, jeden Holanďan. Měl jsem radost, když jsem jim tiskl ruce. Oba mladí muži vážili cestu až do Moyobamby a pátrali jako kdysi náš Roezl, Klaboch a Húbsch po nových orchidejích. Churavěli a naříkali si na obtížnou dopravu nashromážděného zboží. Okolí je krásnými květinami bohato, byť ne tak jako Kolumbie a Venezuela.
Cesta mých Indiánů byla u konce. Vraceli se domů hojně obdarováni. Bez jediného slova díku nebo loučení odešli a zmizeli mi navždy s očí. Ale kdybych se setkal s nimi po letech, přivítali by mě jistě jako přítele.
Moyabamba je zpola město, zpola ves. Má asi pět tisíc obyvatelů. Dříve byla osada lidnatější, ale touha po kaučuku vypudila mnoho osadníků k Amazoně. Údolí kraje jest z nejpožehnanějších. S jedné strany svírají je pralesy, s druhé Andy vysoké přes tisíc metrů. Na blízku daří se kakaovníku a vanilce. Lid je pracovitý. Ani ženy nezahálejí. Každá plete rohože nebo panamské klobouky. Na jemnosti vlákna závisí cena zboží.
Lepší domky náležejí obchodníkům, úřadům a faráři, ostatní jsou chýše a mají stěny z bambusu a rákosu. Větší chýše je věnována škole. Chodí do ní asi 30 dětí a učí se čísti a psáti. Historii Inků věnují vzpomínky již jenom matky a vypravují o nich svým dětem pohádky. V městě vypadá vše střízlivě. Všickni Indiáni jsou oblečeni. Nahý a peřím přioděný nebyl nikdo. Obyvatelé jsou mírumilovní a střídmí.
V městě jsem se zdržel šest dní, podnikaje s torbou a síťkou výlety do okolí. Jednou jsem stopoval nádherného motýla. V tom se na mne vrhl jedovatý had tlustý jako větev a zakousl se mi do kalhot. Stál jsem jako přimrazen. Ani nevím, jak jsem po něm tyčí své síťky bodl. Had syčel, svíjel se zuřivě a snažil se, aby mě uštkl znova, ale marně. Studený pot mi tekl po čele, protože se mi zdálo, že se jedovatý plaz opět na mne vrhne. Had kousal do holi tak prudce, že se dřevo drobilo. Ve strachu jsem volal o pomoc. Ale nikdo se neozvýval. Had syčel, prskal a šířil od­
porný zápach. Křičím opětně a toužebně pohlížím k plantáži. A pomoc přišla. Jakýsi klučina podal mi klacek, a za chvíli se přestal had svíjeti. Potom jsem teprve poznal, že zabitý had byla kufie sveřepá. O hadech těch je známo, že útočí na lidi a že za nimi i utíkají.
V okolí Moyobamby jsem nalézal mnoho hnízd obrovských pavouků sklípkanů. Ve Venezuele chytaly mi je děti do rozštípnutých větví. Kousne-li sklípkan, dostavuje se otok, horečka, vrhnutí a jiné příznaky otravy, ale že by následovala smrt, neslyšel jsem ani od jediného člověka pravdo­ mluvného. Nebezpečnější jsou obrovské stonožky a škorpioni.
O sklípkanech se ví, že přepadají ptačí mláďata v hnízdech, ale že by číhali na opeřence dospělé, neviděl jsem. Pravda je, že se vrhají na ptáče nebo žabku, dáme-li je zajatcům do vězení. Sklípkani, které jsem přivezl do Prahy, krmil jsem sraženou krví, kousky čerstvých jater a rozkrá­jeným srdcem.
Více než kousnutí sklípkanů bojí se domorodci rovníkové Ameriky chlu­patého mravence. Uštknutí jeho pálí jak oheň.«

Andami k Tichému oceánu.

»Dne 18. října - píše Vráz - opustil jsem Moyobambu. V průvodu jsem měl pět pohůnků a 18 mezků a koňů. Mezi nákladem byl též kukuřičný chléb, sušené maso, fazole, cukr a káva. Cestou dorozumíval jsem se špa­nělsky. V jasné modři vynořovaly se před námi hory, jež bylo nám pře­kročit. Nebyly vyšší než 3000 m. Liboval jsem si, že sedím jednou zase v sedle, neboť jsem se obával slabosti, až se octneme ve vysokých plani­nách (punách, paranách) a budeme trpěti účinky řídkého ovzduší.
V jedné osadě představili mi Indiánku, s kterou žil jistý Berlíňan po dvacet let šťastně. Byl prý podivín, ale v perújských horách našel svou spokojenost. Když zemřel, byla osada zase bez bělocha. Za své návštěvy byl jsem já jediným Evropanem.
Zhusta postupovala moje karavana velmi krušně. Kdyby naše zvíře bylo učinilo jen krok s cesty, byl by s nim sletěl jezdec do propasti pět set metrů hluboké. Ve výšinách viděl jsem lesy, kde rostly stromy chinovníkové a kokové. Dva moji společníci žvýkali koku s velikou chutí a libo­vali si, jak je posiluje. Na cestácli jsem okoušel všech dráždidel, ale věren jsem ostal kávě a tabáku.
Dne 24. října zuřila na horách vichřice a rachotil hrom. V přestávkách bylo slyšeti hukot bystřin. Paní Meluzina tančila divý rej i koleni našeho ohníčku, až nás uspala. Z rána ukazoval teploměr 9° C.
Příštího večera jsme nocovali opět v kamenném a vlhkém přístřeší. Útulny pocestných jsou vystaveny z kamenů na sebe narovnaných a hlínou oplácaných. Střechu tvoří trochu roští a tráva. V noci ozývaly se v okolí hlasy mladých pum zvaných v jižní Americe lvíčata. Pumy žijí prý na horách v hojností, ale člověku nejsou nebezpečny. Jaguar netroufá si do výšin pro chlady.
Vyhlídka do kraje byla málo utěšená. Ani severské tundry nemají pustějšího vzhledu. Nejveselejší mysl stala by se zádumčivou. Slunko se vídá zřídka a zaniká ve mracích, dešti a sněhové plískanici. Tak to chodí každodenně. Ale v neutěšených výšinách žijí ještě lámy úplně zdomác­nělé, guanaky, alpaky a vikuně. Já však nespatřil na své cestě ani jedi­ného toho dvoupaznehtníka a prohlížel jsem je teprve v zoologické za­hradě evropské. Z ptactva žije na pustých punách racek, kachna, kondor a opeřenci drobnější. Kondorů je několik druhů. Všickni jsou mrchožrouti a zastupují v Novém světě supy. Ozdobou samců je tlustý a masitý hřeben na hlavě.
Naše puna byla velmi nehostiná. Na sto kilometrů nebylo lidského příbytku. Jeden průsmyk má tam případné jméno: Piškuaňunan. Slovo to je výraz starých Inků a znamená v překladě místo, kde zmírá ptáče. Nej­vyšší bod leží 3600 m nad mořem. Na blízku rozkládá se jezírko. Teploměr ukazoval 4° C. Té chvíle jsem se třásl na celém těle. Byl to příznak horské nemoci. Kdo se zdržuje v punách déle, pociťuje palčivost v kůži a krvácívá z očí, rtů a nosu. Kůže opuchuje, popraskává a hojí se teprve za ně­kolik dní.
Poslední puna, kterou jsme prošli, byla čtyři hodiny cesty dlouhá. S radostí jsem vyhlížel do údolí, kde se na mne smály lesy a hřálo zase slunce. Čím více jsme sestupovali, tím líbeznější byla vegetace. V korunách palem švitořilo již ptactvo. Obraz krajiny mě uchvátil tak, že jsem se dal do zpěvu. Ve chvíli měl jsem se setkati opětně s obyvatelstvem a pookřál jsem, když jsem se octl v jeho chýších.
Dne 29. října jsme byli již v mírném pásmu, kde kvetly fuchsie a bujely kaktusy. V poledne mě hostil zámožný Perújec v pěkném domku, obklo­peném broskvemi a opunciemi. Stěny domku pokrývaly žluté růže a loubí révové. Dcerušky nepřítomného plantážníka prostíraly zatím na stůl a vybízely cizince, aby vypravoval o divech amazonského veletoku.
A opět jsem nastupoval cestu do krajin studenějších. Nejbližším cílem bylo město Čačapojas (psávané Chachapoyas). Tam jsem spatřil zase po dlouhé době zasklená okna. Domky byly z nepálených cihel a pokryty taškami. Osada leží 2300 m vysoko, ale rostou v ní přece brambory, žito, pšenice, ječmen, kukuřice, jetel a fazole. Polní práce obstarávají Indiáni. Nouze o maso není. Vše je laciné.
Městečko má dávnou historii. Bylo založeno již Pizarrem, ale pokrok jeví se nepatrný. Bílé panstvo nedělá nic a dívá se na rudochy, jak pracují. Co je lepšího, zabývá se obchodem a politikou. Všudy jsem byl přijat vlídně a laskavě.
Jihoamerický lid je vůbec k cizinci pohostiný. Všude mi nabízeli čiču, kvašený nápoj kukuřičný. Za kvasidlo slouží několik kukuřičných soust v ústech rozžvýkaných. Indiáni a míšenci posilují se raději kokou a ne­vydávají se bez ní na cesty.
Dne 5. prosince jsem opustil osadu Čačapojas připojiv se k větší karavaně. Cestou jsem viděl zbytky velkolepé silnice, kterou budovali ještě Inkové. Po strmých stráních lezouce dostali jsme se k dávnověké pev­nosti, nyní pobořené. Inkové ji vystavěli z balvanů žulových, porfyrových a pískovcových. Kyklopské to dílo stavělo jistě tisíce dělníků. V okolí jsem přišel se svým vůdcem na mumie. Byli to skrčenci zašití do koží a dle všeho chudáci, protože neměli při sobě ani jediné cenné ozdůbky.
Větší pohřebiště starých Perújců jsem viděl, když jsme dosáhli osady San Tomas, ale mumie byly již vypleněny.
Další pochod byl velmi krušný. V noci nás sužovali cizopasníci, klíšťata a blechy. Nádherný byl rozhled po kraji zrána. Vzduch byl čistý a tak průhledný, že jsem viděl do ohromné dálky jako kondor. V krajinách alp­ských převládá zeleň a modř, v Andách žluť. Barva fialová a načervenalá dodává panoramě fantastického nádechu. Ale po životě nikde památky. Jen kondoři mávali nade mnou perutěmi a zapadali do hlubokého údolí. I rostlinstva bylo na temenech poskrovnu.
Počasí se brzy změnilo. Přitáhly mraky, přihnal se vítr, a dalo se do sněžení. Pro tmu neviděli jsme ani na cestu a spoléhali jsme na opatrné mezky. Za čtvrt hodiny se vystřídaly kroupy, sníh, déšť, mlhy. Myslil jsem, že zmrznu. Vždyť jsme šli punou, která ležela 4000 m vysoko. Indiáni se posilovali kokou a zabočili do nižšího pásma. Soumaři měli zlou cestu a krváceli od ran utržených od ostrého ledu.
Příjemněji se šlo, když jsme se dostali k proudům mladého Maraňonu. Ale potom trpěli jsme vedrem. Teploměr ukazoval 35° C. U břehu ležela vesnice Balsas. Tlupa rudochů pomáhala nám, když jsme se chtěli dostati prámem na druhou stranu řeky. Táhli jsme krajem nezdravým. Lidé trpí-vají v něm zimnicí. Jsou to Indiáni málo přívětiví a dokonce prý nebez­peční karavanám. Vraždy jsou na denním pořádku, ale po vrazích pátrá vojsko marně. Nezbývalo, než přesvědčovati se o bezpečnosti v podezřelé osadě se zbraní v rukou. Mojí Perújci nebyli hrdinové a měli malé du­šičky. Lví podíl na obraně připadal vždy mě.
Pohled na město Cajamarku (Kacha) uvedl mě do lepší nálady. Vstu­poval jsem zase v šlépěje Humboldtovy. Pozeptav se na hostinec, cválal jsem nedočkavě k domku, kde se usadil Číňan jako podnikavý hospod­ský. Měl jsem hlad, a bídná hospoda zdála se mně býti pařížským restau­rantem. V tom okamžiku dával jsem talíři plnému rýže přednost přede všemi krásami andskými. Tak hluboko může klesnout člověk vyhla­dovělý.
Spal jsem zase jednou v posteli a strojil jsem se, abych navštívil evrop­skou firmu O. Kuntze, kam jsem měl poukázku na peníze. Pan Kuntze s chotí a dvěma dětmi jsou s německým účetním jedinými Evropany. V domácnosti nesdílného pána viděl jsem také piano. Bylo třeba dvacíti Indiánů, aby mohl býti nástroj přinesen od pobřeží do města. Doprava trvala 15 dní.
Vyšel jsem si do města. Lidé mi připomínali jiný díl světa, ale ulice vy­padaly jako uličky některého horského města španělského. Cajamarca leží 2860 m nad mořem a je chráněna se tří stran horstvem. Ovoce tam nedo-zrává. Chrámů a klášterů je v osadě mnoho. Mniši jsou míšenci líní.
V Cajamarce jsem poznal, co je maraňonská zimnice. Dostává ji každý, kdo přišel s hor do horkého pásma. Rodina Kuntzova ujala se mne s nej­větší laskavostí a přijala mě pod svou vlastní střechu. Náhodou -se stalo, že mě uhostili v pokoji, v němž spal před lety náš sběratel orchidejí Roezl. Slyšel jsem o něm všecko hezké. Ale můj hostitel nevěděl, že byl Roezl Čechem. Národní uvědomění se probudilo v našem krajanu nepochybně teprve v pozdějších letech, snad teprve po návratu do Prahy. S panem Kuntzem jsem opustil Cajamarku 24. listopadu. Cílili jsme oba k pobřeží Tichého oceánu.
Dne 27. listopadu se objevilo pobřežní městečko Pacasmayo a zároveň namodralá hladina širého moře s blankytem čistým a bez mráčků. Břehy Pacifiku byly v blízkosti. Jen rukou po nich sáhnout!
Má cesta na příč rovníkovou Amerikou byla dokonána, a horstvo mi již nepřekáželo, bych dosáhl cíle. Dal jsem s bohem Perújsku a vstoupil jsem 30. listopadu 1893 na chilský parník, jehož směr byl Panama.«