„Už je to tady. Odlétáme z Prahy do Paříže a potom nočním letem do Santiaga. Co čert nechtěl, naše zavazadla zůstala v Praze jako všem dalším našim spolucestujícím. Noční let v JJ 777 byl docela příjemný s opuletní večeří, s prťatou obrazovkou umístěnou v sedadle cestujícího sedícího přede mnou. Shlédla jsem při letu asi deset filmů různé úrovně. Během noci je možné se občerstvit v samoobslužném prostoru. V letadle s námi cestovalo několik mimin a batolat, která pro ukrácení chvíle lezla po čtyřech v uličkách mezi cestujícími.“
2. Tři dny v Santiagu
19.ledna Pátek= viernes
Jsme v Santiagu de Chile. Na letišti opět reklamujeme u Air France naše zavazadla, snad zítra. Terezka, jako náš zadní voj a staff u ČSA jistí situaci z Prahy. Jedeme autobusem najít hotel La Casa Roja, který je doporučen v průvodci Lonely Planet jako první. Asi proto byl obsazený. Ubytováváme se o dveře dále v dalším malém hotelu koloniálního stylu, poněkud dražším. Jsme v Barrio Brasil, čtvrti malých pitoreskních domků.
V záznamníku Květy se mnohokrát setkáme s pitím chilského vína. To donedávna znal celý svět, jen ne ČR. Pěstují ho od 16. století, kdy ho sem přinesli conquistadores jako červenou odrůdu, teprve od poloviny XX.století si zde zasazovali kvalitní odrůdy z Bordeaux. Pak z toho vína udělali i něco, co do té doby v Evropě nebylo: cabernet sauvignon, merlot, carmenére. Až si dnes začnete kupovat vína i u nás, hledejte na vinětě liché ročníky, které byly dlouho horké a suché.
„První víno si dáváme na náměstí v kavárně nedaleko Nadace Victora Jaryho. Jedna sklenka (copa) stojí však okolo našich 50,- Kć.
Procházíme přes visutou lávku do Santiago Centro, uličkou projdeme do Barrio Bellavista, které je plné hospod a barů. Ještě předtím jsme procházeli centrální rybí tržiště se spoustou restaurací. Socha JC s rozevřenou náručí nás pozoruje s kopce nad Santiagem. Náměstí Plaza des Armes je plné hráčů šachu, arkádami s krámky párků, hamburgerů a hranolků se dostáváme na Plaza de la Libertad k paláci Moneda, kde při vojenském puči v r. 73 zahynul brýlatý Salvador Allende, jehož socha je v rohu Plaza de la Constitution vedle dvou soch na sebe mávajících generálů se stromy s krásně rozkvetlými růžovými květy. Původní obyvatelé -Mapučové mají v Monedě malý pomník, jinak v Santiagu jsou spíše pouličními prodavači nebo se na svět dívající červenýma očima sedíc nebo ležíc na chodnících. V každé katedrále, kterou jsme navštívili, jsme našli sv. Terezku z And. Jsme zpátky v Bario Brasil, která v pátečním podvečeru ožívá. Píšeme další e-maily z internetové kavárny vedle pekárny se zatím nejlepšími empanados, podle chuti lepší a zajímavější obsluha byl v Barrio Belavista. Jirka se nám tak trochu přeempanádoval. Sedíme na chodníku před barem, pijeme víno a také si držíme své tašky, pečlivě jako všichni ostatní chilané. Platím 10.000 pesos místo 1000, nemá totiž brýle. Opravdu jsou velmi poctiví, vyběhli za námi, aby nám vrátili. Pak jedna malá návštěva v pubu v atriu la Casa Rocha. Je hezký letní teplý podvečer, pohorky mně prohřívá topení, pod chodníkem “
20/1 Sobota=sábado
„Terezka píše, že zavazadla stále v Paris. Je hezké teplé ráno, ptáci zpívaí, pohorky čekají. Jedeme na letiště pro kompenzaci Zavazadla snad až zítra. Jedem z letiště zpět do Santiaga Centro, kde na druhé straně Alamedy, ze které se patrně stane Camp-Elysé de Chile je malá čtvrť s kostelem sv. Františka, Paris, Londres Hostel za 12 USD za noc nabízí snídani a internet zdarma. Zpět v Barrio Brazil, je to už pomalu stejné jako se vracet domů. Tentokrát však do Casa de la Rocha. Hostel s kuchyní, bazénem, hezkou čítárnou s krbem vypadá tak trochu jako ubytovna kibucu. Vracíme se do Barrio Bellavista. Zpět přes centrální rybí tržiště, kde nás odchytí majitelé malé rybí restaurace. Ryba al vapor, pivo a víno. Domů přes pomalu se do sobotní noci probouzející centrum se zpěváky, mimy a žebráky. V restauraci Plazza Garibaldi čekáme před dveřmi do 7, až otevřou. La Casa Rocha je plná mladých lidí, kteří trpělivě čekají na internet. Svět je propojený. Na divanu spí pes v poloze a lá Toník, drbu ho na bříšku.
21/1 Neděle=´domingo
Psi jsou také zvláštní kapitolou. Ten náš v Casa Rocha přes den pobíhá po ulicích s ostatními, ale stále se vrací do hostelu, kde odpočívá na divanu. U dálnice jsou psí boudy ozdobené květinami, žasnu nad tou péčí o psí beydomovce. Potom se dozvídáme, že jsou to pomníky pro duše zemřelých řidičů při silničních nehodách.
Jen jedna drobná rada. Nesedej si v hostelu La Casa Rocha na pohovku v atriu vpravo patřící psu spícímu ala Toníček
Jsme opět na letišti společnosti Air France. Ta sympatická paní, která optimisticky potvrdila přílet našich zavazadel si vzala dovolenou. Asi se nechtěla dívat do našich zklamaných očí. Ale tu, skoro mezi nejposlednějšími, se objevuje folií omotané „ bágly“. Gracia.gracias. Ještě uvažuji, že si je vezmu na palubu letadla do Punta Arenas. Pak se ale uklidňuji že blesk většinou nezasahuje na jedno místo 2x. V letadle sedím v 1. řadě. Trochu nervozity na letišti přiletí, nepřiletí?
Ale už pokračujeme do Puerto Natales. Máme hlad jak herci. Městečko o 20.000 obyvatel má zvláštní atmosféru, jenom zatím nevím, zda se mi líbí. V přístavu je spousta místních, my dva a 100 dalších „ cestovatelů“ i důchodového věku. Malí kluci házejí kameny a rozbíjejí na kraji zálivu skleněnou láhev, kde běhají psi. To mně dost vadí, protože si opravdu, ale opravdu můžou zranit tlapy. Do našeho hostelu nás doprovází smečka s dvěma vyděšenými štěnaty.
. Pohled přes fjord do země na konci světa je takový, že dává příslib něčeho, na co nejsme zatím připraveni. Osamocení, oslovení, zatím nevím. Jinak cesta sem je krásná. Dlouhé průhledy přes krajinu. Stále si nemohu zvyknout, že je vlastně léto. Kvetou lupiny. Domky mají zvláštní ráz, přízemní, barevné, připravené na další turisty- průkopníky.
22/1 Pondělí=lunes
Opouštíme noblesní residental Oasis a hledáme bus do Argetiny – zdolat Fitz Roy. Všechny busy jedou buď pouze v sobotu, v úterý nebo čtvrtek, nebo již odjely. Vyrážíme tedy do Národníhoparku Torres del Paine se stejnou automobilovou společností, kterou jsme do Puerta Natales přijeli, patří k těm levnějším. Ještě do samoobsluhy pro poslední zásoby. Na zastávce potkáváme Součka st.a Součka jr. Sdělujeme si zážitky včetně toho, kde se nejlevněji ubytovat v Punta Arenas.
Součkové nám doporučili dobrou restauraci v Punta Arenas s názvem „Nekonečná vidlička“. Souček sr. zná dokonce slušně španělsky, mohl se svojí chilskou bytnou rozebrat její názor na Pinocheta i Allendeho. Záleží na úhlu pohledu. Společnost je rozdělena. Pinochet vrátil Chile mezi ekonomicky rozvíjející se země, ale s účtem několika tisíc mrtvých, stíhaných. I když způsob s jakým se zbavoval nepohodlných, že je shazoval z vrtulníků do sopek, mně připadal trochu nepravděpodobný (i když po návratu jsem si tento názor dost opravila). Otec současné chilské prezidentky byl také během Pinocheta popraven.
Jedeme dále po prašné silnici, občas vidíme pštrosy nandu, lamy, ovce a ptáky se žlutými dlouhými krky.
Camping les Torres. Pěkně svítí sluníčko. Ti, kteří právě došli, vypadají poněkud vyčerpaně a vyndavají mokré spacáky a stany a suší a suší. Ochutnáváme několik modrých bobulí a vydáváme se směr Les Torres. Je dost horko. Krajina je nádherná. Výstup s 19 kg na zádech už tolik ne. Míjí nás chilští se 7 koni a mají černé radiovky jako Che. Jsme v půli cesty. Jako v každé turistické boudě si musíte sundat boty, už zase. Začíná pršet, cesta se zvedá od řeky, ale je to docela pohodlné. Přestává pršet. Jsme obklopeni pabuky s malými lístky obrostlými koulemi chilského jmelí.
Za 50 minut máme být pod Les Torres kde chceme přespat a ráno počkat na sunrise. Hbitý strážce nás vrací do kempu mezi pabuky. Zeptá se odkud jsme a ušklíbne se a řekne, hlavně žádný oheň. Narážel na to, že prý někdo z Čechů to tu podpálil. Postavíme stan a jdeme pro vodu. Začíná pršet. Ćekám na Jirku před stanem, aby mu nebylo líto, že jsem v suchu a on někde v mokrém venku. Jdu se podívat do kuchyňky. Přeplněná bouda 1,5 x 1,5. Setřesu vodu ze stanu. Již promoklá, jako by mne polil kropáčem.Jirka je samozřejmě už uvnitř v teple. V noci bouřka. Přemýšlím, jestli se na nás nevalí kameny.
23/1 Úterý=martes
Prší. Asi neuvidíme východ slunce, jak zbarvuje věže. Jsme ve stanu, zatím v teple. 11 rozhodne. Prší trochu méně, v kuchyni (boudě) vaříme polévku s mladými Izraelci. Jeden vypadá opravdu jako z těch12 apoštolů. Přicházejí další z národa vyvolených. 6 měsíců cestují a sbírají zkušenosti. Rozhodujeme se, zda počkáme do dalšího dne a možná uvidíme východ slunce na Les Torres nebo také ne. Druhá možnost je jít nahoru a tam někde Les Torres tušit. Jdeme nahoru. Kupodivu se jeden druhému ztrácíme. Jdu podle stop už dvou zabloudivších. Stoupám ještě výš, ale přepadne mne strach z těch ohořelých stromů po českém piromanovi. Konečně najdu značenou cestu. Jirka mne začal postrádat až na vrcholu. Jezero je zelené v mlze, která je všude, kolem se tyčí věže, z kterých padají vodopády. Mirador (vyhlídka) se nekoná. Jsme promočeni, balíme stan, vracíme se zpět do Refugio Les Torres. Cestou podle Chilana je odbočka k Refugio Los Cuernos, je to příjemnější vyřešení pro trek do Valle France.
24/1 Středa=miércoles
Usušení, vykoupáni jsme s rozhodli pro tu kratší trasu W. Svítí slunce. Přes R.Los Cuernos do Valle France- Campus Britanico, ale předtím Campus Italiano. Cesta je opravdu nádherná a není příliš náročná. Jdeme kolem jezera s ne příliš chillským jménem Nordenskj“old. Kolem skály 7 krkavců, kondorů. Patagonie je opravdu rozlehlá země. Předchozí Hitlerův záměr sem přestěhovat všechny nepohodlné Židy, Čechy, Slováky a další národy byl (pro Němce) téměř geniální. Přehledná krajina, kde se téměř nemůžeš ukrýt.
Refugio. Los Cuernos- Jirka jde stezkou pro koně. Dali jsme si malý salát, abychom ušetřili. K dalšímu jsme dostali ještě kukuřici. Obsluhující byli skvělí a neposlouchali čilskou typickou, ale moc hezkou hudbu- kytara a zpěvák. Ještě než jsme sem došli jsme potkali dva strážné anděle (Holanďané pár), kteří úplně zpocení se sápali mezi kamením po uzoučké cestičce, kam jsme chtěli sestoupit, ukázali nám, že tato cesta není správná. To udělali ještě jednou. Bohužel se nevznesli do nebes, ale potkali jsme se s nimi, obouvajíce se do pohor.
Cesta do C. Italiano nebere konce. Jirka se zase ztratil v bažinách. Ještě několik desítek metrů a konečně. Opět potkáváme národ vyvolených i Ráchel. Ta pozdravila, až když mně potkala 3x. Je tu také grupa Chilanů. Jsou mladí a velmi krásní, alespoň někteří. Je to opět C. se záchody, ale nefungují. Jirka se stále obdivuhodně druží. Uléháme a lížeme si rány.
25/1 Čtvrtek=jueves
Další trasa vede Valle Frances.kolem divoké řeky, jejíž zvuk nám téměř nedal spát. Součkovi se byli podívat na Jižní kříž, oproti Velkému vozu, prý nic moc. Cesta prochází různými formami krajiny a na konec MIRADOR. Sedíme obklopeni Torres del Paine. Zpátky kolem ledovce, který praská. Upadla jsem na šutru a mám rozpůlený nehet. 20 x Hola, potkali jsme skupiny vyvolených. Jirka se druží natolik, že kope septik spolu s „rangerem“ Conafu.,Přes visutý most k dalšímu místu NP –Refugio Pehoe. 3 hodinová cesta je téměř po rovině. Docházíme na pampu mezi keři staíme stan a opět pozdravíme Součkovi.
26/ 1 Pátek=viernes
Hodinky na 6:00. Před námi trek k Lago Grey, asi 3,5 hodiny. Dáváme si bágly do úschovy refugia zdarma. Dávám tip – nechci slevu zadarmo. Ještě několik drobků drobnému ptactvu. Zdravíme Součkovi. Jezero je opravdu šedivé. Kry tyrkysově modré. Jirka si stále něco brebentí do diktafonu nebo odbíhá z cesty dlouhými rychlými kroky. Voda z ledovce dělá své. Dnes jsme si udělali volné odpoledne, ujel nám katamarán před očima. Jirka stojí osaměle na břehu proti tyrkysovému Lago Pehoé. Cestovatelka tahá další tyčinku, stejnou jako ty, které jsem zahodila na letišti kvůli celníkům. V 18,30 přijíždí katamarán. Loučíme se se vzpomínkou na tři krásné modré ledovcové kry, které jako tři úctihodné matrony kloužou po Lago del Grey. Jirka si zamiloval rozcapeného ledovcového frajírka, kterého dokonce fotografuje častěji než mne. Kromě skupiny Holanďanů a dalších s námi cestují i dva typičtí představitelé japonské zlaté mládeže ověšení foťáky se super děly, ale i normálními digitály. Po Cato Noir vysmátí bezstarostní, jako z nějakého filmu cinema verité japonais. Pijeme kávu a kakao na horní palubě. Je krásný rozhled na skály nad jezerem. Torres del Paine se nám odvděčily. Za cestu za nimi, kdy byly v mlze a v dešti a ukazující se v plné parádě. V kabině kapitána stojí mladý Mapucho, který vypadá jako z knihy o jeho předcích, jen by se musel obléci do kůží. Nejdelší nohy na světě dalšího y cestovatelů v trenkách. V krámku se suvenýry mají krásné alpakové šperky-naundu, ale poněkud drahé. Spíme za 20 USDnoc. Diskotéka duní do 4 hodin do rána. Posíláme zprávy díky Tobě – internete. Je třeba jít spát. Lístky do El Calafate máme na brzké ráno.
27/1 Sabado, sobota- do Argentíny
Ani by naši nemuseli jet do Argentiny, protože pro naše cestovatele stejně Chile končí hlavně Magelhäesovým průlivem objeveným v 16. století a prozkoumaným spolu s „nejvzdálenější částí světa“ Tierra del Fuego- největším jihoamerickém ostrově- na lodi Beagle kapitána Fitzroye a Darwina v devatenáctém století. Ale tam je táhne z Torres del Paine známý ledovec v PN los Glaciares horský masiv Fitzroy v Parque National Los Glaciares spíše než městečko El Chaltén u mostu přes Rio Fitzroy.
Skoro všechno tady má svá jména podle jmen objevitelů.i ten Paine. Každou chvíli narazíte např. na jméno Fitz Roy – ten na počátku zmíněného roku 1830 jako kapitán britského trojstěžníku HMS Beagle zkoumal pusté břehy toho, co pokládal za jednu z mnoha zátok ostrova Ohňové země, Jen ten kněz či páter Alberto Maria de Agostini (1883-1960) z Turina je nějak odstrkován, ač to byl horolezec, vědec, topograf, fotograf, kněz, který vytýčil ve svých 60 letech cestu k 3706 m vysokému vrcholu hory San Lorenzo se svými dvěma společníky z andského klubu Bariloche dne 17. prosince 1943. Viz anglický průvodce Trekking in the Patagonian Andes, Lonly Planet Publications, str 16
Možná, že ty objevitele sem lákali hlavně indiáni kmene Yahgan a Alaculuf i jiní, jejichž místa jsou známá po celém světě jako Ohňová země. Ten oheň si udržovali, protože byli skoro nazí a tak se u něj ohřívali. Snad už je zajímali tito indiáni Fuegians, že si je přivezl Fizroy do Evropy jako raritu V Argentině je vzpomínán Parque National Tierra del Fuego. Měli kanoe z kůry, žili hlavně na ostrovech, jedli hlavně mořské potvory a chleba si pekli z houby rostoucí na nire, jak je vzpomíná Květa pod jménem pabuku, přikrývali se jen kožkami z Huanco. Ohně měli i na kanoích, proto se jim říkalo kanooví indiáni. Byla by o nich celá kniha
„Je den ušlechtilý, dokud máme se rychle k jídlu.Rada: Je třeba sebou vzit granule. Dnešek je věnován přesunu do Argentiny do El Calafate.
Cesty Paichlů vedou do Parque Nacional Los Glaciares To Calafate je je jen začátek. Je však důležité pro Paichly jinak. Je to totiž jméno nízkého keře, z něhož jedli chutné modré bobule, aniž věděli, že jim zaručují kromě chutné pochoutky i znovu návrat do Patagonie.Prý to zaručeně funguje jako se vrátit do Říma hozením vhozením malé mince do fontány di Trevi. Když sem přijeli od prosince do března, tak by leckde viděli, jak krásně tyto keře kvetou.
housky mezi 4 psy, mají tak krásný pohled. Jdou za námi až k autobusu. Jeden vbíhá do CK Lootra,jejíž bus nás odváží. Cesta je nekonečná včetně 2 zastávek- chilská hranice a argentinská hranice. Možná trochu naivně jsme odevzdali turistickou kartu. Je třeba si opatřit novou, prý se na ni dost dbá.
V El Calafate ještě s bágly přesedáme na další bus k ledovci Moréno. Po téměř panenské krajině je šok jet v prachu s dalšími busy a turisty. Ledovec je ale opravdu přírodní div světa. Odpadávající obrovské kusy ledu propadají se s hřmotem hladinou,, vytváří víry a zase se vynořují. Přírodní divadlo, které si režíruje někdo mimo nás, jen kdyby kolem nebrentilo tolik argentinských ratolestí. Je kolem 8 hodiny večerní, turisté odjíždějí a ledovec si žije svůj život, každý den se přiblíží o několik metrů, stále to v něm všelijak duní, praská a bortí. Čeká na další rupturu.
Zpátky v El Calafatu. Cesta zpět přes pampu, kde na tyčích plotů kolem rozsáhlých latifundií se starými usedlostmi sedí orli. Kupujeme lístky do El Chaltínu- 8.00 Chaltín travel carta. V bankomatu po druhém pokusu vybíráme arg.pesos. Není zde také lehké sehnat WC. Ve 23.00 ubytování. Nakonec spíme mezi třešněmi a dozrávajícími meruňkami u Jovohita. Po krásném hubnutí jsme ještě pozdně povečeřeli., kde za 23 dolarů můžete sníst, co se do vás vejde. Výběr je opravdu pestrý, zelenina, bifteky, nudle z mořských řas, ( Cat Screw brazilské slepené řasy), ovoce, zmrzlina. Nutno říci, že jsme se dost drželi.Ćíšníci se sázeli, odkud jsme. Ani jeden z nás nezná fotbal. Jirka si stejně myslel, že to je jeden z brontosaurů. Byl dost překvapen jeho popularitou. Ještě pár zbytků pro psy, doobjednat se na koně a spát.
28/1 Neděle=domingo
Je dobré si nakoupit den před odjezdem. Pěkně vyhládlí nastupujeme do busu. Naše bagly samozřejmě jedou druhým busem. Cesta trvá okolo 5 hodin s jednou patnáctiminutovou zastávkou- příjemnou v rodiném hotelu asi 1 hodinu před El Chaltém. Snídáme empandos, kávu, soutecký čaj za dolarů 22.
Cero Tore se předváději proti blankytné obloze. Řidic pouští časem osvědčené fláky, Jasgger, plešatá zpěvačka sinhead Eric Clopton, žádná muzika typická.Několik zastávek na fotografování dvou andských krasavců. V El Etrafen nejprve zastavujeme v info středisko strážný parku. Dáma rangerka s dlouhými prošedivělými vlasy se sexopalem jako z dobrého amerického filmu, má na starosti španělsky mluvící skupinu. Náš ranger má velmi dobrou angličtinu v NP Glacier je téměř 10 let. Městečko El Chaltén má asi 600 obyvatel a 100 psů. Nedoporučuje se psy krmit při treku, protože ohrožují faunu NP. Zejména jelínka. Voda v NP je všude pitná, nesmí se však mýt nádobí ani prát přímo v řekách, jezerech a lagunách. Nádobí se myje 50 m od vody na břehu. Ptáci cara-cara milují rýži a a špagety a vybírají zbytky po vaření a mytí nádobí mezi stébly trávy. A poslední věc: Všichni jsme obdrželi igelitové tašky do kterých budeme odkládat odpadky, které odvezeme zpět. Turistů přibývá aritmetickou řadou, což přírodě nesvědčí, to zatím nezačli cestovat Číňané. Vstup do NP je zdarma a očekává se ohleduplné chování. Ale:v Auberge nemáš tašku s odpadky a odpadky zaplatíš. Necháváme většinou naši bagáž a s nejnutnějším vyrážíme na trek. směr campanados Don Agostini. Dost mně překvapuje množství návštěvníků a pečlivě upravené stezky. Oproti NP Torres del Paine je to tady suché a organizované až příliš mnoho hbitých Japonců a Japonek
Informace co dělat, když potkáš pumu
2. Jsi šťastný člověk.
3. Nespouštěj oči z malých dětí svých.
4. Udělej se větším než jsi- puma má od hlavy 2 m
5. Křič a agresivně házej kameny
V tom proudu turistů by puma neměla příliš šancí. V campanados Agostini je několik stanů s horolezci, kteří čekají až je hora pustí. Jdeme ještě k Lago Torres, kde se na nás ráčí podívat mladý orlo-jestřáb.Trochu červeného před spaním, nasypat ptákům caracave a v 8.00 do spacáků. V noci fouká velmi silný vítr. Jirka přivaluje kameny na kolíky stanu, svítí mi do očí čelovkou a brebenti cosi o výsadku. Je zcela oblečen, svůj deník v igelitu a je připraven na nejhorší. Vítr utichá a začíná trochu poprchávat, můžeme spát až do svítání u svarist nad Com tore.
29/1 Pondělí=lunes
Cara-cara, short cat, zmrzlá jako preclík, jezera, dívka s kroužkem v uchu, závod autobusáků, krb, sprcha.
Příjemné ráno se švédským čajem. Jirka se konečně dočkal ovesných vloček s rozinkami a mlékem. Probouzejí se další horolezci, kteří mají to štěstí, že mají sedák a mohou přejet po laně opatřeném kladkou k ledovci pod Cerro Tore. Kolem nás běhají
králíci, ptáci cara- cara. Vrabci si přišli pro drobty. Jdeme zkratkou, která spojuje s krásným výhledem na Fitzroy, alespoň podle Lonely Planet. Cestou nás zastavuje jedna rangerka a ranger a záludně se ptá, kdeže máme igelitku s odpadky, po průhledném dotazu : Are you OK. Od včerejška téměř nevidím na oko, takže jsem poněkud nevrlá. Zkontrolují, zda obsah odpovídá jednodennímu pobytu. Igelitku schováváme pro případ další kontroly.Možná, že nám to připadá poněkud byrokratické, ale je to docela dobrý nápad, jak vychovávat lidi, jak se chovat ke Gaia Mesaih, Jak by řekl Tom. Cesta skrz pabuky porostlé lišejníky tady je smutná. Jirka mi jistí záda, co kdyby puma. To by byl asi největší zážitek. Jirka říkal, že by zabodl hůlku tak, aby se puma zabodla na bodec. Viděl to ve filmu. Louka je plná jiřiček, které létají rychle, létají rychle kolem našich nohou, kde sbírají mouchy. Začíná se trochu kazit počasí. Oblékáme další vrstvy,, rukavice a šátek na hlavu. Míjí nás dívka s kroužkem v uchu, která byla v C. Agostini. Kolem nás dvě jezera oddělená písečnou kosou ke Fitzroy. Neni vůbec vidět. Vlastně není vidět vůbec nic, protože lije jako z konve. Docela se do nás obouvá ostrý vítr.Nejdříve ze předu, pak nás žene zezadu., takže jsme promoklí na kost ze všech stran. Vracíme se zpět do El Chaltenu., z kterého vyjíždí skupina jezdců (turistů) v plášti ukádr. Před hospodou na stole sedí černý labrador, písknu na něj, trochu větší Toník. Přebukujeme lístky na dnes v Auberge,. Jdu do teplé sprchy. Ten samý nápad mělo i několik dalších promoklých. Sedím na lavičce, prsty zkroucené zimou a nemohu rozvázat ty zatracené pohorky, které mají zatracené zavazování pro trek. Mlaďoučká Argentinka mně chce pomoci, když vidí, jak se tím trápím. Ale pochlapím se a zuji se. Ve sprše jsem 20 minut. V kuchyňce si připravujeme polévku. Jen mi není příliš jasné, jak jsem vlastně zapla plotýnku jiskrou. Internet benadějně obsazený zvláštní směsí lidiček ale velmi příjemných. Opět zastávka kde praská dřevo ve velkém otevřeném krbu. Na stěně fotky majitele, jeho dětí, koní. Nabídka super koláčů. Záchody mají dveře jako dveře do saloonů. V El Calafate znovu nocleh u Jorgita na zahradě, tentokrát mladý Jiřík není doma. U „ nekonečné vidličky“ se nám Jirka trochu přecpal. Ještě rychle na Internet a ve 24.00 spánek. Někdo někde vedle ve stanu lehtá.
30/1 Úterý=martes
Psi na autobusovém nádraží, Wiener Schnitzel, klobouk
V 6.00 zase vstáváme. Začínáme se podobat bezdomovcům. Stačí nám jedny kalhoty a triko na den a noc. Jedeme zase společností Cootra. V kiosku si kupujeme sandwitch s Wiener Schnitzel. Pamatuje hodně a je tvrdý jako podrážka. Je dobrým zpestřením jídelníčku potulné feny. Překračujeme argentinskou a chilskou hranici a obnovujeme turistickou kartu. Jirka odmítá hrát slovní trapnou hru vrácení cesty- 5hodinovou přes pustou pampu. V Puerto Natales příšerně fouká patagonský vítr, který nám odnáší slova od úst. Rozděluji housky mezi své tři psy. První nákup dárků, ceny jsou levnější než ve velkých městech. Eusaladas v malé restauraci, kde její majitelka a její dvě dcery nespustí oči z televizní obrazovky s klasickou chilskoyu telenovelou.
Do Punta Arena jedeme s bezejmenou společností. Cestou shlédneme Rodeyho, já nevím kolikatého. Ale Silvestr je už poněkud otylý, takže asi osmisté prvé pokračování. Ve PA nás odchytne provozovatelka Blue Houses, mají novou depandancii č.3. Pokoj za dolarů 24 za noc s dobře vybavenou kuchyní a koupelnou. Náš pokoj je bez oken, čerstvě natřený. Po několika minutách si připadáme jako čichači toluenu. Pan majordomus necítí kupodivu nic. Naším hlavním cílem je se podívat na tučňáky na ostrov Magdaléna. Malenka, což je obrovská loď, tam jezdí 3x týdně. Je tu ještě jedna možnost jet malým motorovým člunem a navíc navštívit ostrov Marta, kde jsou lvouni. No uvidíme. Odcházíme se uložit ke spánku k toluenovému opojení. Celou noc hulákají Němci a řeši pád.berlínské zdi.
31/1 Středa=miércoles Za tučňáky a lvouny
Máme několik úkolů. Zalistovat si letenky do Puerto Montt-done. Obejdeme náměstí, kde je spousta stánků se suvenýry a dárky- nakupujeme. Jeden z nejhezčích šperků měl prodavač s vlasy až do pasu připíchnuté na černém deštníku. Černá slza ve stříbře. Jak šperk ve filmu Titanic. Nechtěl smlouvat, má ho tam připíchnutý dodnes. Informační stánek na náměstí má ochotný personál., hovoří také anglicky, dá vám mapu a poradí kudy kam. Oblíbený je hlavně ale Indián na náměstí.
Rozhodli jsme se pro výlet na Magdalénu i Martu. Společnost provozuje i Blue Houses., což doporučoval i náš hipiovský majordomus a vyměnil nám pokoj. Jedem mikrobusem s mladými Izraelitkami, jsou sebevědomí a trochu mně štvou. Na molu dostáváme záchrannné vesty a se starým a mladým námořním vlkem směr tučňáci. Na ostrově Magdalena je jich více než 60 tisíc, stojí, chodí, brebentí, zalézají do svých děr v zemi. Mezi nimi ochmýřená mláďat. Rackové se opravdu chechtají. Také mají mladé, které si žárlivě střeží. Jirka drze fotografuje a už ho jeden atakuje. Z majáku je rozhled na celý ostrov těch bytostí ve fracích. Cestou nás ještě pozdraví pár delfínů, kteří jsou menší než, které jsme zvyklí vídat v mořských akvariích. Ostrov Marta je je rozdělen na část, kde žijí rodiny a mladé lvounky a pak na část, kde jsou mladí mačové ( puberťáci), jejichž část teprve přijde. Zpátky kolem ostrova Isabely. V hypermarketu si kupujeme mořské plody. S citronem a bílým vínem je to skvělá večeře.
Místo dvou oceánů-Atlantický a Tichý-6m- kde se Jirka otočil jako tanečnice v baru go-go. Forest Magdalenas taxíkem za dolarů 5000.“ Všechny ty popisované ceny jsou zde relativní a v popisu Květy i z průvodců sporné. Chile ani Argentina už pro turistu není asi zemí honosící se lácí. Takže to červené zvýraznění asi všude si vymažte
„Taxikář nám ukazuje starou štolu a zbytky domů, kde bydleli horničtí Historico. Potom už nás nechává samotné. Okruh je plný Miradorů, na M. průliv, PA a tam je.někde na obzoru Terra del Fuega. Je to dost v oparu. Asi jsme jediní návštěvníci. Špatný marketing. Dóm plný segmentovaných obrovských balvanů rochas. Do Pa jedeme nekonečnými domky většinou z plechu, ale některé jsou pěkně barevně natřené. Plno psů a malých štěnat. V kantýně je MC. Ale salát s avokádami puper kombinace. Jdeme až na pobřeží. Jsou velké vlny, fouká přes kameny, prší. V útulné kavárně mají kupodivu docela dobré espreso. Ještě muzeum o salesiánské misii, kde jsou obrýlené jeptindy. Převracejí Indiány na křesťanskou víru včetně domácích prací. Ještě dům seňory Sáry Braunové. Ve stylu Botke podle Hodina na internetu. Konečně se ozývá Tom. Honem za teplem na sever
2/2 Čtvrtek=jueves
Jirka ještě velmi časně vstává, aby udělal několik posledních fotek Punta Areny. Já ještě malou chvíli na internetu a pak na poštu s pohledem pro Helenku. Poslední zastávka u prodavače s vlasy do pasu. Z informačního střediska nám zavolají taxi s předem odsouhlasenou cenou 4000. Náš vypískaný majordomus nabízí za 6000.
Na letišti nás čekalo malé překvapení. Let do Puerta Montt byl plný nebo bylo už pozdě k nástupu do letadla. Rozhodli jsme se letět do Santiaga a potom už domů. Možná, že už ale s hořkostí a šedým štěnětem nad naší cestou po Chile. Představa dalšího noclehu v Casa Roya, to raději zkusit Puerto Montt ze Santiaga. Takže okolo půl jedenácté v noci jsme P.M. taxíkem do jednoho z hostelů uvedených v LP, situovaného kousek od autobusového nádraží. Ubytuje nás blonďatá Bubulina. Na každém polco jsou dva zámky. Čtvrť je známá jako čtvrt zlodějů a podivných existencí. Ale paní bytná je poněkud podivná. Opravuje moji výslovnost španělského rrr. Trochu se jdeme projít. Opravdu to vypadá dost podivně. Zamykáme se na dva západy a posloucháme zvuky ulice
3/2 /07
Všechno v Puerto Montt nebude tak tristní. Vždyť je to město přetékající 175.000 obyvateli. Město, kterým procházejí vše na jih i na sever. Je to však nejchaotičnější město v Chile, Po naše je to však i v tom zmatku brána k jezerům na jihu, k Chiloe a do chilské Patagonie.Dnešek jsme se proto rozhodli věnovat prohlídce města, dobrému obědu z rybích potvor, ale ouha- došel limit na jedné kartě a druhá nefunguje. Trochu smutně jdem pro informace do městského infocentra. Doporučují nám změnit adresu. Také hostely v přístavu prý také nic moc. Na doporučen se ubytováváme u nějaké paní Z pokoje je nádherný výhled na záliv, stejný výhled s námi sdílejí i hosté vedle stojícího Holiday inn. Hospedale je je v ulici plné květinářství, která stoupá směrem ke hřbitovu. Zítra chceme podniknout výlet do NP. Cestovky jsou ale dost drahé. Na autobusové nádraží vulgární hodina, kde nás posílají od jedné přepravní společnosti ke druhé. Jsme osloveni mladou chilankou několik turistických exkursion. Okružní cesta k NP a vulkánu Osorno by nás oba stále dolarů 17.000.odjíždělo by se v 5 hodin,cesta trvá 12 hodin a je nutné perfektní vybavení pro výstup na sněhu a ledu. Zítra musíme být na místě v 7.45.
Lago Tagua-Tagua, Algamna je ulice z malých domečků plná suvenýrů, ale na konci je spousta lidových restaurací s lobstry za několik málo tisíc dolarů. Bohužel tentokrát neochutnáváme. Je sobota pozdně odpoledne. Molo žije. Rodiny pospíchají na čluny, které je převážejí na pláž přes kanál. Na trávě mezi psy leží opilí mapučové. V tomto deníku se vícekrát setkáte s různými kmeny indiánů. Asi nejvíce je jich, kterým se říká Mapučové, snad je jich na jihu na 900.000. Název tohoto kmene je odvozen od slova mapu (země, půda) a che (lidé).
Malé náměstíčko je plné kreslících dětí a volných ploch na graffiti. Cikánky s rezavými vlasy hádají z ruky. V 30 stupňovém vedru oblečený požárník předvádí záchranné práce, bohužel se nevejde do roury a musí se několikrát svléknout a obléknout. Stan s se starými knihami, deskami a fotografiemi Allendeho, včetně jeho poslední před palácem Moneda. V samošce kupujeme avokado na salát Večeře. 4x odmítnutá karta Několik posledních dolarů. Eusalada s bílým vínem a pohledem přes záliv na velký osvětlený stín.
4/2 Pátek=viernes
Excursion turistico. Ráno stánek zavřený a nikdo tam. Snažíme se uspět u jiné společnosti možno jet s větší grupou. Nakonec přece jen jedeme se společností
Dobrý skutek, kde jsme si výlet předplatili. Mikrobus plný chilanů, nikdo nemluví jinak než španělsky. Několik malých dětí, které běží, chvíli se smějí, chvíli kvílí. Po asfaltce zpátky snad Austrálie. První féra. Je odliv. Břehy jsou plné sběračů škeblí. Rodinky kempují na pobřeží, sbírají škeble a užívají prázdnin. Stejně jako mladý páv tuláků pod dřevěnou lávkou Lago Tagua-Tagua. Jsme asi jediní v hromadách North Face. Ostatní jsou Chilané na vagacích. Féra přejíždí až k velikému vodopádu kde oplavkovaní Chilané všelijak dovádí. Nás nikdo neinformoval, takže se na ně jen koukáme. Proti vlnám, větru a velkým ovádům k chajdě servírují typickou chilskou polévku, hovězí vývar s rýží, jedním bramborem a kukuřicí, kousek masa a ještě jedna brambora jiného druhu k tomu rajčatovž salát, který si můžeme ochutit dost ostrými dresingy. Chovají tady dost divoká prasata, podsvinče je veliké jako 3 měsíční štěně zakrslého labradora. ( menší než Toník. Další je kostelík ve slohu typickém pro Chiloé. Kolem vzrostlých stromů a obrovských kapradin. Puerto Varas s přeplněnou pláží, ale i malebným zákoutím s rekreačními chatkami.Míjíme vulkán Osborno s typickou kulatou čepicí. Opouštíme kvílící mikrobus. Směnárny jsou zavřené. V hotelu objednáváme taxi na ráno. Karta funguje bingo. Avokádu nemusím několik týdnů vidět.
Několik hřejivých slov s bytnou. Pohled na osvětlený kříž. Končím na náměstí, jehož zvuky k nám doléhají.
5/2 Sobota=sábado Zde dokument Květy končí. Škoda. Je to pravý dokument bez konce toho posledního týdne, jako je Chile se svými nekonečnými 4300 km