PŘEDVÁNOČNÍ PLAVBA – 5: Ledovce, Punta Arenas </P>
5. dubna 2007 </P>



Na zmínku o Jižním Pacifiku zpravidla reagujeme představou malebných tropických ostrovů s malebnými, pohostinnými domorodkami pod ševelícími palmami, kolébavou hudbou, lahodnými melodiemi. Jenže tady všude máme pochmurnou studenou končinu, bez človíčka v dohledu a je to rovněž Jižní Pacifik. 
Ona ta Patagonie je velikánská, víc než poloprázdná. Její hustora obyvatelstva je aspoň padesátkrát menší než ve Velké Británii, její rozloha je větší než Francie a Německa dohromady. Stovky ostrovů, řek, vodopádů, fjordů a ledovců, hor a sopek. Farmy o velikosti některých členských států OSN, s nespočetným množstvím ovcí, zdroje obživy a málo zdravé výživy. V knize, kterou napsal Paul Theroux o Patagonii, jsem se dočetl o existenci zatrpklých Burů, kteří po prohrané válce s Brity, začátkem dvacátého století, opustili rodnou Jižní Afriku a odstěhovali se do Patagonie, kde pravidelné pojídání ovci na rožni způsobuje rekordně častý výskyt rakoviny žaludku. 

Ono slovo “Patagonie” údajně pochází ze zpotvoření slova, jímž překvapení Evropané reagovali na jakoby obří velikost otisku stop domorodců. (Historická poznámka: v roce 1881 došlo k únosu čtyř členů domorodého kmene Yamana z Beagle Channel – průlivu, pojmenovaném po proslulé Darwinově lodi - a jejich nedobrovolnému odvozu do údajně aklimatizačního prostředí v pařížské zoologické zahradě. Rovněž příslušníkům lidu Mapuche se dostalo takové pozornosti přesunem do evropského světa.) 

Pokusy Španělů vytvářet kolonie podél strategických vodních cest bez výjimky zkrachovaly. Například se nepovedl Puerto Hambre – “Přístav Hladomor”, takto příhodně pojmenovaný. 

Zaznamenávám, kudy budeme brázdit: z Boca del Guafo do průplavu Moroledo, poté do průplavu Darwin s vysokými horskými svahy na obou březích, načež pokračovat Pacifikem, otevřeným mořem. Následoval Golf Ladrillero směrem ke Golfu Trinidad, vplutí do fjordu Concepcion, po němž fjordy Andres a Pitt, se záměrem dorazit k mohutnému veleledovci jménem Amalie. Jeden ještě větší takový obr pokrývá kontinent Antarktidy v rozloze 13 milionů čtverečních kilometrů. 

Před námi Estrecho de Magallanes, pojmenované po mořeplavci Ferdinandu M., ostuzeném portugalském šlechtici ve španělských službách, který úžinu objevil v roce 1520. Stala se jablkem sváru mezi Chile a Argentinou, což teprve v roce 1881 vyřešila dohoda o neutralitě úžiny, se zákazem opevňování břehů a respektování práva nerušené plavby. 

Později se seznamujeme s tzv. glacier alley – alejí ledovců s evropským pojmenováním, totiž Germania, Francia, Italia, Holandia. Sice pěkně do modra, ale ledovce ubývají, roztávají – dopad globálního oteplování máme pěkně před očima. Kolik roků či dekád v nejlepším případě ještě potrvá, než vše bílé a modré zmizí ve prospěch převládající šedi skalnatých, jen poněkud zeleňoučkých svahů? Lány nemovitostí podél břehů, jinde by to byly vysoce hodnotné majetky a tady nikde ani noha, která by se zajímala. Pocit opuštěnosti víc skličující než co návštěvníka postihuje na vzdálené Aljašce. 

Právě dorazila zpráva, že zemřel generál Augusto Pinochet, ve věku 91 roků. Vládl dlouhou řadu let – od převratu v roce 1973 až do 1990, když si nadále po šest let udržel funkci nejvyššího velitele armády. Dařilo se mu znicotňovat pokusy, aby byl přiveden k odpovědnosti za provinění, odpovědnost za smrt či permanentní zmizení více než tří tisíc nepohodlných osob a dalších téměř třiceti tisíc pozavíraných nebo končících v exilu. Ale i nejpřísnější kritici nepopírají jeho zásluhu na likvidaci hyperinflace, na záchraně tehdy hodně chorého hospodářství. 

Zatímco v ulicích Santiaga mnoho občanů propuklo v jásot, jiní - nejenom příslušníci branné moci, zdůrazňovali s pohnutím jeho zásluhy. “Byl to velký státník a osvoboditel, zachránil Chile od marxismu a odvrátíl válku,” tak ho velebil pravicový kongresman Iván Moreira. 

Jenže i v očích svých největších příznivců si zasloužilý patriot pořádně pohoršil zjištěním hrabivosti, charakteristické pro diktátory kdekoliv ve světě, kolik hodně peněz (odhadovaných na 28 milionů dolarů) zmizelo na jeho kontech v zahraničí. Teď to bude na vdově a pěti dětech nést právní důsledky za takové počínání, za daňový únik a takové podvody. 

Michelle Bachelet, prezidentka Chile, původním povoláním lékařka a dcera generála, který zemřel v Pinochetově vězení, rozhodla, že tento bývalý věznitel nebude poctěn státním pohřbem, jak zpravidla přísluší bývalé hlavě státu. Dovolila ale vyvěsit na vojenských budovách chilskou vlajku na půl žerdi a pověřila ministra obrany zúčastnit se pohřbu. 

Tam v Magellanově úžině jsme se blížili k přístavu Punta Arenas, jednomu z nejjižněji položených měst na světě. Odtud to je do Santiaga přes dva tisíce kilometrů a po souši tam pořádná přímá cesta nevede. Zájemce by se musel autobusem trmácet několik dní onou druhou částí Patagonie, patřící ne vždy vlídné sousední Argentině. 

Punta Arenas se 130 000 obyvateli, značně rozsáhlé město tam v sychravé pustině, si mnohdy počíná jako nezávislý stát, na příkazy ze Santiaga, ať už je vydával Pinochet, jeho předchůdci či následovníci, příliš nedbá. Tamější domorodci se pokládají především za Magallanicos a teprve pak za Chilany. 

K založení města došlo v polovině devatenáctého století jako vojenské báze a rovněž místa, kam vozit a permanentně odkládat zarputilé kriminálníky – dost v britské tradici zbavovat se nežádoucích živlů do nejvzdálenějších končin, odkud se jen tak snadno nedostanou. Z vězení je teď muzeum, jedno z předních turistických pamětihodností. 

Městu se dařilo v době kalifornské zlaté horečky, kdy lodě s bohatstvím a zájemci plující opačným směrem k bohatství využívali přístavu k vítané zastávce tam v dálných, prázdných končinách . Stejně jako v případě Valparaisa, kde jsme na loď původně nasedali, tento zdroj hojnosti ale vyschnul otevřením panamského průplavu. 

Vítanou vzpruhou byl v roce 1945 objev ropy v nedaleké Tierra del Fuego – Ohňové zemi. Rozproudilo se rybářství, nastal příliv vlny z obrovských haciend, do přístavu se občas dostavili turisté s lodí jako ta naše a rovněž se tam objevují plavidla mířící do Antarktidy na ony výzkumné stanice řady národů. 

Toto je město v centru se solidními ulicemi, bytelnými budovami, několika hotely a bankami, ne jako v Puerto Monttu, naší předchozí zastávce. Dominantní dojem se dal vyjádřit jednim slovem – vítr. Neutuchající řízný vichr, který dovede docílit rychlosti 150 kilometrů. Tak zarputilý, že na hlavním náměstí Plaza Muňoz Gamero jsou k dispozici lana přidržet se a tak zabránit nevítanému odletu. Na náměstí v onom již blížícím se létě v arktickém kabátě jsem se choulil na lavičce a pozoroval domorodce – typy indiánské, ale i evropsky vypadající penzisty na procházce, úředníky s aktovkou do práce, divenky ve školních uniformách, nahá kolena, ti všichni uvyklí na panující meteorogickou nepřízeň. 

Pátráme po vhodných suvenýrech a podařilo se nám najít dýmku morbidně zdobenou lebkami miniaturní velikosti. Tak jako v Puerto Monttu, prodavač měl ceny pevné, smlouvat se nedalo. Tedy dalo, ale zbytečně. Ve snaze se seznámit s tamějšími honosnými budovami jsme nahlédli do Palacio Braun-Menéndez, původního sídla jedné z nejbohatších evropských rodin, nyní muzea. Na hřbitově tam mají náhrobky s jmény britských, německých, španělských, skandinávských a též jugoslávských pionýrů. 

„Není lepší místo na světě, než tady,“ ujišťoval nás taxikář neurčitého původu. 

Mdle jsem přikyvoval a spěchal zpět na loď, aby měl vichr neodvál. </P>


BUDE POKRAČOVÁNO  </P>

http://neviditelnypes.zpravy.cz/predvanocni-plavba-5-ledovce-punta-arenas-fp5-/p_zahranici.asp?c=A070404_185104_p_zahranici_wag</P>


Ota Ulč </P>