HERMAN MELVILLE: Moby Dick or the Whale, 1851

ŘÍKEJTE mi Ismael. Před několika lety — nezáleží na tom, kdy to přesně bylo - měl jsem v peněžence málo či spíš vůbec nic, a že mě nic zvláštního nepoutalo k pevnině, napadlo mě, že bych mohl na moře, trochu se zas podívat na tu vodní část světa. Dělávám to tak, chci-li zahnat omrzelost a upravit si krevní oběh. Jakmile zpozoruji, že svírám rty, jakmile má duše prožívá svůj teskně mživý listopad; jakmile si všimnu, že se nevědomky zastavuji před obchody s rakvemi a připojuji se ke každému pohřebnímu průvodu, který potkám; ale zvláště jakmile těžkomysl-nost nabude nade mnou takové moci, že musím volat na pomoc všecky své mravní zásady, abych se úmyslně nevyřítil na ulici a soustavně lidem nesrážel klobouky s hlavy — tehdy vím, že je svrchovaný čas, abych se co nejrychleji dostal na moře. To je mi náhradou za kulku z revolveru. Cato s filosofickou okázalostí nalehl na meč; já prostě odcházím na loď. Není v tom nic překvapujícího. Téměř všichni muži v podobném stavu, kdyby si to jen uvědomili, dříve nebo později zatouží po moři bezmála stejně jako já.
Zde máte to svoje ostrovní město Manhattan: kol dokola je opásáno doky jako Indické ostrovy korálovými útesy - obchod je obklopuje svým příbojem. Vpravo vlevo vedou vás ulice k vodě. Na nejzazším konci dolního města je baterie, kde ušlechtilé nábřeží omývají vlny a ochlazují vánky, které ještě před několika hodinami nebyly v dohledu země. Všimněte si, jaké davy se tu soustředěně dívají na vodu!
Procházejte se městem za ospalého nedělního odpoledne. Jděte od Corlears Hook ke Coenties Slip, odtud podle Whitehallu na sever. Co vidíte? Kolem celého města stojí jako mlčelivé hlídky tisíce a tisíce smrtelníků, pohroužených do snění o moři. Někteří se opírají o kůly; jiní sedí na sloupech přístavních hrází; jiní nakukují přes zábradlí horní paluby lodí, připluvších z Číny. Někteří jsou vysoko v lanoví, jako by se pokoušeli urvat ještě lepší pohled na moře. Ale to jsou samí obyvatelé pevniny, ve všední dny uzavření do latěk a omítky - přivázaní k pultům, přibití k lavicím, přiražení k psacím stolům. Jak to vysvětlíte ? Ztratila se snad zelená pole ? Co tady dělají ti lidé?
Jen se podívejte! Tam přicházejí nové davy a míří rovnou k vodě, jako by se do ní chtěly vrhnout. Podivné! Jsou spokojeni teprve na samém kraji souše. Klackovat se ve stínu nedalekých skladišť — to jim nestačí. Kdepak! Musí jít k vodě - tak blízko, že do ní div nespadnou. A tady potom stojí - na míle je jich - na celé míle. Všichni jsou obyvateli ostrova a přicházejí z ulic a uliček, tříd a bulvárů -od severu, východu, jihu a západu. Tady však jsou všichni zajedno. Cožpak je sem snad přitahuje síla magnetických střelek všech těch lodí? Řekněte!
A ještě něco. Jste řekněme na venkově; někde v horách, kde jsou jezera. Vydejte se po kterékoli stezce, a vsadím deset proti jedné, že vás povede do údolí a nechá vás u jezírka, vytvořeného pramenem. Je v tom kouzlo. Vezměte největšího zamyšlence a nechtě ho, aby se zcela pohřížil do svých úvah, postavte ho na nohy, uveďte je v chod, a povede vás jistě k vodě, bude-li jen nějaká voda v tom kraji. Kdybyste někdy trpěli žízní ve velké Americké poušti, udělejte tento pokus, bude-li náhodou ve vaší karavaně hloubavý profesor. Ano, jak je každému známo, přemítání a voda se spolu snoubí.
Podívejte se na umělce. Chce vám namalovat nejzasněnější, nejstinnější, nejklidnější a nejčarovnější koutek romantické krajiny v celém údolí řeky Saco. Čemu dá na svém obrazu největší důraz? Tady si postavil stromy, každý s kmenem dutým, jako by se v něm ukrýval poustevník s křížem, tady mu dříme louka, tu zas má odpočívající stádo; a tamhle nahoře z chalupy stoupá ospalý kouř. Hluboko do vzdálených lesů se vine nerovná cesta, dosahující až k převislým výběžkům hor, koupajících se ve vlastní modři. I když vás obraz uvádí do vytržení a třebas borovice střásá své vzdechy jako jehličí na hlavu pastýřovu, přece by to všecko bylo marné, kdyby pastýřovy oči nebyly upřeny na čarovný proud před ním. Navštivte prérie v červnu, kdy se nekonečné míle brodíte po kolena v tygrovitých liliích -jaké kouzlo vám tady chybí ? Voda - ani kapky vody tu není! Kdyby Niagara byla vodopádem písku, cestovali byste tisíce mil, abyste ji zhlédli ? Proč chudý básník z Tennessee, když náhle dostal dvě hrsti stříbra, uvažoval, má-li si koupit svrchník, který naléhavě potřeboval, či má-li ty peníze utratit za pěší výlet k pobřeží Rockaway ? Proč téměř každý silný, zdravý hoch se silnou, zdravou duší má občas chvíle, kdy je celý blázen po moři ? Proč, když jste po prvé pluli na lodi jako cestující, pocítili jste tajemné chvění, když vám prvně řekli, že vy a vaše loď jste nyní z dohledu země? Proč staří Peršané považovali moře za posvátné ? Proč mu Rekové dali zvláštního boha, a to vlastního bratra Jupiterova? Věru, to všecko není bez významu. A ještě hlubší význam má příběh o Narcisoví, který, nemoha se zmocnit mučivě spanilého obrazu, který viděl v prameni, vrhl se do vody a utonul. Týž obraz však vidíme ve všech řekách a oceánech. Je to obraz nezachytitelného přeludu života; a to je klíč k tomu ke všemu.
Když tedy řeknu, že mám ve zvyku vydávat se na moře, kdykoli se mi začne kalit zrak a já věnuji úzkostlivou pozornost svým plícím, nechci, abyste si mysleli, že se vydávám na cestu jako cestující. Ten musí mít tobolku, ale tobolka sama neznamená vůbec nic, pokud je prázdná. Ostatně, cestující dostávají mořskou nemoc - stávají se hašteřivými - v noci nespí - a vůbec nemají radost ze života.
Ne, jakživ se nepustím na moře jako cestující; a třebaže jsem tak trochu zkušeným námořníkem, přece nejdu na moře nikdy jako velitel eskadry ani kapitán či kuchař. Slávu a hodnost těchto úřadů ponechávám těm, kdo o ně stojí. Já sám opovrhuji těmi pracemi, zkouškami a protivenstvími všeho druhu, které lidé uctívají. Docela mi stačí starat se jen o sebe a netrápit se péčí o lodi, bárky, brigy, škunery a to všecko.



A pokud jde o kuchařinu — i když uznávám, že je v tom kus slávy, protože kuchař je tak trochu důstojníkem na lodi, přece se mi nikdy nezamlouvalo péci drůbež.
Když je drůbež upečena, řádně omaštěna a moudře osolena a opepřena, není ovšem člověka, který by o pečené drůbeži mluvil s větší úctou, neřku-li zbožností, než já. Modloslužebnická náklonnost starých Egypťanů k pečenému ibisu a hrochu — ta je odpovědna za to, že vidíte mumie těchto tvorů v jejich ohromných pekárnách, pyramidách.


Ne ne, jdu-li já na moře, jdu jako prostý plavčík, nahoru na stěžeň a rovnou dolů do místnosti pro mužstvo.
Nezapírám, že mi tam dost rozkazují, takže musím skákat s ráhna na ráhno jako kobylka v květnu na louce. Tohle je z počátku dost nepříjemné.
Uráží to váš smysl pro čest, zvláště pocházíte-li z rodiny starousedlíků, VanRens-selaerů, Randolfů nebo Hardicanutů. A ještě víc, jestliže jste se předtím nafukovali jako venkovský učitel, před nímž se třásl i ten největší školák- a teď jste posledním plavčíkem!
Přechod od učitele k plavčíku je ostrý, ubezpečuji vás; je zapotřebí notně silného odvaru ze Seneky a stoiků, abyste dovedli jen se ušklíbnout a vydržet to. Ale i to se časem poddá.
Co na tom, jestliže vám nějaký hrubý mořský kapitán nařídí, abyste se chopili koštěte a zametli palubu?
Je to nějaké ponížení, měřeno, dejme tomu, měřítkem Nového Zákona?
Myslíte, že archanděl Gabriel bude o mně mít horší mínění, když v takovém případě okamžitě a zdvořile uposlechnu kapitána, starého bručouna?
Ostatně, kdo není otrokem? To bych od vás rád slyšel. Ať už mě staří mořští kapitáni prohánějí, jak chtějí - ať mě otloukají a štulcují, mám
klidné svědomí; vím, že je to docela v pořádku. Všichni lidé tím či oním způsobem sloužili právě tak - ať již s hlediska fysického či metafy-sického.
A tento všeobecný štulec obchází dokola a všichni dělníci si mohou navzájem podrbat záda a být spokojeni.
Když se tedy pustím na moře jako plavčík, dostanu za svou námahu plat, ale jakživ jsem neslyšel, že by někdo zaplatil haléř cestujícímu.
Naopak, cestující musí vždy sami zaplatit. A mezi tím, zda platíte či zda jste placeni, je veliký rozdíl. Nutnost platit je snad nejnepříjemnější trest, jaký na nás uvalili oni dva zloději v rajské zahradě. Ale dostávat plat — co se tomu vyrovná ?
Je opravdu podivuhodné, s jakou zdvořilostí člověk přijímá peníze, uvážíme-li, že upřímně věříme, že peníze jsou kořenem všeho zla na světě a že bohatý člověk nepřijde za žádných okolností do nebe.
Ach! Jak radostně se poddáme věčnému zatracení! Konečně odcházím na moře vždy jako námořník, protože je to zdravý tělocvik a protože na přídi lodi, kde jsou ubikace pro mužstvo, je čistý vzduch.
Jako na tomto světě větry vanoucí proti vám jsou častější než větry, které vám foukají do zad (to jest, neporušíte-li nikdy Pythagorovy poučky), tak i kapitán na horní palubě dostává svůj vzduch z druhé ruky, od námořníků na přídi. Myslí si, že jej dýchá první, ale není tomu tak. Podobně v mnoha případech obec vede své vůdce, kteří o tom nemají ani potuchy. Několikrát jsem dýchal mořský vzduch jako plavčík na obchodní lodi;
jak to, že jsem se ted rozhodl, že se vydám s velrybáři ? . . .

Str. 79

"God keep me from ever completing anything!"

Tahle bichle je na potvoru napsána panem Melvillem pintlich sto let před Reezzeesovým i mým narozením, na fous přesně.