Richard Hough: Do Ohňové země, 1971
str. 90
Byli v moci nějakého kouzelného požehnání. Mírný vítr je během
tří dnů zanesl k mysu Panen a průliv je přivítal tak mírně a blahovolně, že Drake dokonce mohl na moři vykonat oslavný
obřad. Horní plachty, plné větru, byly skasány jako znamení úcty k Jejímu
Veličenstvu a poslušnosti vládkyni, i jako formální gesto vyjadřující, že ona má
veškerá práva na jejich objev. Na vlajkové lodi se konala bohoslužba, Fletcher
kázal, pak všichni poklekli, aby modlitbou vzdali díky za boží požehnání, což
podle nich muselo být docela na místě, protože se na ně usmívalo skoro nevídané
období mírného zimního počasí. Drake byl pochopitelně uspokojen, ale byl to
člověk praktické mysli, a tak si také řekl, že tohle bude ta pravá chvíle, kdy
uctít Doughtyho patrona, bohatého a mocného sira Christophera Hattona (Drake měl
totiž neustále na mysli životně důležité záznamy o plavbě, které se po návratu
budou pečlivě zkoumat). A tak tedy pro případ, že by snad záznam o procesu a o
popravě jeho přítele nestačily Hattona obměkčit, přikázal Drake s chytrostí sobě
vlastní, aby jeho vlajková lod byla přejmenována z Pelikána na Zlatou laň,
Golden Hind, a to na počest Hattonovu, neboť v jeho šlechtickém erbu byla laň v
barvě zlaté, s přední pravou nohou pozvednutou.
Počasí bylo nadále přímo
zázračně příznivé, takže naprosto bez potíží pronikli do nejužších míst průlivu
a dál do širších vod za soutěskou. V líčení jejich cesty v těchto místech je
cítit spíš vděčnost a zvědavost než strach z bizarní povahy jejich objevů. U Alžbětina ostrova, kde Pigafetta zaznamenal přítomnost „mnoha mořských vlků a
velkých ptáků" a kde Magalhaens konal svou rozhodující poradu, eskadra přistála a
objevitelé si vyšli na břeh
kvůli „oněm podivuhodným ptákům, kteří neumějí létat
ani tak rychle běhat, aby se jim podařilo uniknout před námi životem". Jejich
první tučňáci je velice příjemně překvapili jako
„znamenitě dobrá a výživná potrava", takže jich za jediný den pobili tři tisíce, aby je nasolili do zásoby.
Pak zase vypluli dál na jih a o něco později, když obepluli mys Froward, uviděli
mezi těmito ostrovy první domorodce. Nikdo z nich ještě nikdy neviděl
divochy tak podivné, jako byli tihle domorodci z Ohňové země na primitivních kánoích.
Ovšem na rozdíl od Patagonců z Puerta Sanjjulianu byli tohle lidé „pěkní i
neškodní" a Fletcher si s velkým nadšením dělal poznámky o jejich vzezření i
jejich potulném životě. Padlo pár nevzrušených poznámek o jejich ohních, a na
vysoké rozeklané štíty hor, ba dokonce i na ledovce (ty viděli také poprvé v
životě) se dívali bez jakéhokoli náznaku strachu z nadpřirozených sil. Byli ve
spokojeném rozpoložení, a tak si povšimli pouze, že úpatí hor jsou „velmi
plodná, tráva zelená i přirozená... a půda s radostí přijímá jakékoliv zrní,
jaké i u nás doma pěstujeme". Musela to opravdu být vzácně vlahá zima v Ohňové
zemi, máme-li věřit jejich zprávám. Úžina v druhé části průlivu jim sice dělala
trochu starosti a nevypočitatelné větry i proudy si žádaly jejich veškerého
mořeplaveckého umění. Přesto však propluli celým průlivem za pouhých sedmnáct
dní, a to se ještě poklidně zastavovali pro vodu, dřevo i zásoby, nebo když
chtěli mírumilovně rozdělit něco tretek mezi domorodce. A pak, 6. září 1578,
zahlédl Drake nad rozhoupaným čelním stěžněm Tichý oceán. Téměř devět let
uplynulo od chvíle, kdy se vyškrábal na onen strom v darienských Kordillerách,
odkud mu ukázali modravý proužek toho, čemu Portugalci říkávali Mar del Sur, a
kdy pronesl svou přísahu.
„NEJBLÁZNIVĚJŠÍ VLNOBITÍ"
Drake chtěl vystoupit na břeh na
ostrově Opuštěnosti, Fletcher měl sloužit bohoslužbu na samém kraji mysu Touhy,
kde chtěl Drake také zanechat památník „do kovu vyrytý na věčnou památku", který
si připravil. Ale najednou se zvedl vítr, rychle zesílil ve vichřici a bylo po
možnosti zakotvit. Jak to říká i Fletcher, Mare pacificum se bez nejmenšího
varování změnilo v Mare furiosum. Že by se duch Thomase Doughtyho přece jen
vrátil, aby se pomstil? Anebo se jen Pánbůh (jak se domníval jejich duchovní
pastýř) „zatvrdil proti nám...
str. 94
Propukla poslední bouře jejich očistce v Ohňové zemi.
Jako by se živly ještě jednou naposledy chtěli pokusit zničit i tuhle poslední přežívající lodičku a tahle jatka už
konečně dovršit, udeřila do nich bouře ještě horší než ta, která přemohla jejich maličký Marigold.
Drakův kaplan to pozoroval s hrůzou a úctou a zaznamenával to všecko, jako by se z něho stal přívrženec pověrečné a
pohanské víry mnoha ovcí svého ztenčelého stádečka.
V jednu chvíli pozbyli už veškeré naděje a "spíše v okamžitou smrt jsme doufali, než chovali naději v záchranu...
Vichry vály takové, jako by samy měchy přírody vše vypustily, nebo jako by mračna nebeská byla
svolána, aby veškerou svou moc položila na toto místo... Moře vyvalilo veškeré
vlny své z hlubin, dokonce z vnitra skal, jako by byly svitkem pergamenovým...
Nemožnost přistát anebo zase rozvinout plachty, nejbláznivější vlnobití,
návětrné břehy, nebezpečné útesy, protivné a nanejvýš nesnesitelné větry... a
nevyhnutelná nebezpečenství po všech stranách, to vše nabízelo nám tak pramalou
naději, že bychom mohli uniknout zkáze, že kdyby nás nebyla vedla a chránila
zvláštní prozřetelnost samotného pána Boha, nikdy bychom bývali tento žalostný
stav nepřekonali, neboť byli jsme obklopeni nejstrašlivějšími a hroznými soudy.
Vpravdě byla větší naděje, že skály se rozestoupí odshora dolů a po hlavě vrhnou
se do moře před těmito nepřirozenými vichřicemi, než že kdokoli z nás toto
přežije."
Tato poslední bouře přivedla Golden Hind skoro stejně daleko na jih
jako předtím a náhodou právě tak podivuhodnou jako ono zatmění Měsíce ji
přivedla k epochálnímu objevu. Protože když se obloha vyjasnila a vítr utišil,
zjistili, že dospěli ke konci Ameriky. Skrze mlhu a prchavé mráčky uviděli, jak
souostroví Ohňové země vybíhá na jihovýchod a řidne, jak je tam čím dál tím méně
bizarních skalnatých ostrovů a ostrůvků, jak jsou čím dál tím vzdálenější, až
zahlédli „nejzazší výběžek neboli mys všech těchto ostrovů".
str. 101
... už skoro zapomněli, že něco takového existuje. Po všechna ta
léta od doby, kdy tamtudy proplul Camargo, bylo čím dál tím obtížnější
přesvědčit některého kapitána nebo posádku, aby se plavili z Peru na jih. Říkalo
se, že jakmile se člověk průlivu přiblíží, zvednou se vichřice, které ho bez
jediné plachty zaženou daleko na jih, do země věčného ledu, kde vyvrhnou každou
lod na zamrzlý břeh. Nedá se tomu prý uniknout. A na druhé straně se lidé také
domnívali, že si existenci průlivu někdo prostě vymyslel, nebo že jestli někdy
opravdu existoval, tak ho od té doby jakási přírodní katastrofa zase uzavřela.
Tyto úvahy a pověry dostaly dokonce i podobu veršů.
Tím snad, že nebyl zdatný lodivod,
či z jiných příčin, nám teď neznámých,
tajemství průlivu, když objeveno,
již navždy opět dříme v temnotách.
Snad blesk či hrom nebesy vržený,
snad ostrov jakýs, nově vyvstalý
a vzteklým vichrem, mořem bičován
pro všechny věky jeho brány tají.
Těch pár námořníků, kteří se kdysi probili oním průlivem jako mladíci, už
dávno zestárlo a nová generace je poslouchala, jako by to byli veteráni nějakého
bájeslovného vojenského tažení. Místo toho se zatím vylepšovala neuspokojivá
severní cesta, která kombinovala dopravu lodní a po souši: z Valparaísa a Callaa
do Panamy po moři v galeonách a karakách, postavených na tichomořských březích
Ameriky, a pak do Nombre de Dios nebo Puerta Bella po dlážděné silničce a
pěšinách v džungli „oněch třicet mil zoufalství a kleteb", kde se o utrpení
podíleli koně i domorodí otroci a mřeli po desetitisících. Bylo to neohrabané,
bylo to drahé, ale fungovalo to. Příjezd Francise Draka před brány Valparaísa
všem surově připomněl, že průliv existuje dál a že angličtí námořníci jsou nejen
obratní a stateční mořeplavci, ale také piráti. Navíc to ještě byla strašlivá
urážka, tím spíš, že jim byla vmetena do tváře ve chvíli, kdy pýcha a sebevědomí conquistadorů vrcholily. Kdo ví,kdy se v Drakových stopách vydají desítky dalších korzárů a navždy udělají konec důstojné a pomalé plavbě hluboce naložených karak z Callaa do Panamy?
str. 103
Počátkem října 1579 dostal Sarmiento rozkaz provést průzkum
průlivu od východu k západu jako první fázi v uskutečňování osidlenecké vize.
Byl jmenován generálním kapitánem výpravy dvou lodí, Nuestra Seňora de Esperanza
a San Francisco, jejímž cílem bylo, Sarmientovými slovy, „rozptýlit navždy (tuto obecnou hrůzu z průlivu), aby průliv mohl být řádně prozkoumán, zmapován a
změřen po celé déli, aby se našlo nejlepší místo, kde by mohl být uzavřen, aby
se tak chránila naše království proti nepříteli..." Obě lodi, místokrálem pro
tento úkol osobně vybrané, byly s největší rychlostí připraveny a vystrojeny (až
s přílišnou rychlostí, jak se později ukázalo) a Sarmiento se začal rozhlížet po
posádkách. „Toto byla práce velice nesnadná," píše později, „jelikož to byl
podnik velkého nebezpečí a malých zisků. Nikdo se nechtěl na něj vydat, mnozí
utekli a všelijak se skrývali." Nakonec se mu podařilo - nezmiňuje se už, jakým
způsobem - sehnat dostatečné množství mužů, celkem 112, polovinu námořníků,
polovinu vojáků.
10. října si místokrál vyjel z Limy do callaoského přístavu
a dostavil se na palubu Esperanzy, aby se s výpravou rozžehnal a přečetl
důstojníkům i mužstvu instrukce. Úvod k těmto instrukcím stojí za ocitování
celý, protože je svým stylem typický pro dobu i okolnosti, pro slávu a
obřadnost, s jakou se výpravy vydávaly na cestu: vůdčí hodnostáři a vyšší
důstojníci v slavnostních úborech a uniformách na vyvýšené zadní palubě pod
velikým hedvábným praporcem, posádka namačkaná na palubě lodi pod nimi. Budou
modlitby, pomazání, budou se zpívat chorály, všude bude neustále vidět biskupa s
bohatě vyřezávaným křížem v rukou - tady v Peru bude kříž ze zlata a stříbra,
posázený diamanty, symbol bohatství církve a krále, jež má tato výprava chránit.
str. 107
Na první domorodce narazil Sarmiento hned zkraje své plavby
průlivem, když přistál na ostrově Opuštěnosti, Isla Desolación. Byli to
primitivní Indiáni z kmene Alakalufů, plaší, malincí, špinaví, nazí a namazaní
tlustou vrstvou tuku proti chladu. Byli degenerovaní, měli nízká obočí,
rozpláclý nos, silné rty, malá černá očka daleko od sebe a vrásčitou kůži. Žili
z ryb a korýšů a ze své znalosti ohně. Bez ohně, který rozdělávali tak, že
„třeli kámen o kámen, protkaný a zbarvený rudami stříbra i zlata" nad peřím jako
podpal, by brzy zašli. Když se jim oheň podařilo zapálit, nosili ho všude s
sebou v jakýchsi kamnech ve tvaru tyglíku, a dokonce si ho brali s sebou do
lodí, z nichž lovili ryby. Tak se konečně vysvětlilo tajemství Magalhaesových
pramínků kouře, které se tajemně, jako bludičky, pohybovaly po lesích a na
pobřeží. Uklidnilo je, že alespoň tuhle pověru vyřídili. Jenže tihle domorodci
před sebou neměli bílého muže poprvé. Když se skupina Sarmientových lidí vydala
na břeh s dary, aby je pozdravila, vzali domorodci nohy na ramena a jeden z
námořníků musel vystoupit a jít kupředu sám, než se jim podařilo navázat
kontakt. Pak se domorodci pomalu vynořili z úkrytu a bylo vidět, že mají v rukou
jakési malé praporky na klacíčcích jako vlajky na znamení příměří něco, co v
jejich rukou rozhodně nikdo ani ve snu nečekal. Látka na praporcích byla trojího
druhu: bílá vlněná, anjouská a hrubé lněné plátno. Trochu se zarazili, protože
to byl důkaz, že angličtí piráti skutečně připluli touto cestou, a domorodci jim
také posunky naznačili, že „dvě lodi s lidmi vousatými jako my, zbrojenými a
oděnými jako my" propluly průlivem z jihovýchodu. Dvě lodi! A Esperanza teď byla
sama, ozbrojená jen dvěma kanóny a čtyřiceti arkebuzami vojáků na palubě! Tohle
tedy není zrovna místo, kde by se dala svést bitva s nemilosrdným a dobře
vyzbrojeným nepřítelem, ale než se horempádem vydal dál, rozhodl se ještě
Sarmiento alespoň zběžně vykonat formalitu (jak k tomu ostatně dostal příkaz),
jíž celou oblast obsadil, i když už si ji možná před ním zamluvili Angličané.
str. 109
Domorodci tam jsou, stojí na skalnaté výspě, ale podezíravě se
stáhnou, jakmile se člun přiblíží ke břehu. Vojáci vyskákají ze člunu na
pobřežní útesy a zvednou ruce se zářivými tretkami jako lákadlem. Domorodci se
však nedají svést a ustupují dál, teď už zřejmě vážně postrašeni. Šest vojáků
odhodí hřebínky a korálky a kusy křiklavé látky a ženou se za nimi. Honička je
to tvrdá, vždyť tihle divoši ve zdejším terénu žijí od narození, jenže jsou
podvyživení, zakrslí a mají tenounké a křivé nohy. Za chvíli mají vojáci dva z
nich, vrhají se po dvou na jednoho. Divoši se zuřivě brání, bijí do vojáků, není
možné je pořádně chytit, protože jejich tmavá nahá těla jsou pokryta tlustou
vrstvou tuleního oleje. Je to jako snažit se chytit tuleně, když se vzpouzí,
ještě horší je však hrozný zápach, ozývají se výkřiky a nesouvislé kletby.
Nakonec je však přece jen odvlečou ke člunu, rychle odrazí a veslují zpátky k
Esperanze. Spojení mezi těmito západními ostrovy Ohňové země je všelijaké. Ale v
překvapivě krátké době se všude roznese, že tihle vousatí bílí muži, kteří
přijeli ve velké lodi, jsou nepřátelé, zuřiví a zrádní. Kdokoli sem přijde po
Sarmientovi a setká se v průlivu s potížemi, nemá naději, že mu někdo pomůže.
Stejně jako tomu bylo na jihu a východě Ohňové země u Jaganů, s nimiž
Alakalufové měli řadu společných rysů, žili i oni v neustálém strachu z velkých
lidí na severu - Onů z hlavního ostrova Ohňové země a z patagonských Tehuelčů,
kteří obývali zemi na sever od průlivu.
Francisco a Juan (tak si Sarmientovi
lidé své zajatce klidně pojmenovali) také hned začali upozorňovat na nebezpečí,
jaké představují tito obři, stačilo, aby se na severním břehu krátce po tom, co
je vytáhli na pahibu, objevily první ohně. Oba plakali a posunčinou naznačovali,
že to jsou „velcí muži, kteří hodně bojují a mají šípy", a že by jejich
věznitelé měli ještě té noci vyjít na břeh a všechny je pobít. Sarmiento to
neučinil hned, ale teprve o několik dní později - znovu vyslal ke břehu člun pro
další lidskou kořist. „Obři" byli zrovna tak opatrní, jako byli před nimi
Alakalufové, byli také mnohem úctyhodnější jak výzbrojí, tak i postavou. Posádka člunu je viděla, jak se skrývají v lese i s ženami, ozbrojeni luky a šípy, a velitel
přikázal vystřelit jejich směrem několik ran z arkebuz. Vojáci přestali střílet,
až když se ozval nářek žen. Zajmout se jim nepodařilo nikoho. Teprve když se
dostali ke vstupu do druhé úžiny, podařilo se Sarmientovi připojit ke své
„sbírce" jednoho patagonského „obra". Uviděl jich na břehu celý shluk a okamžitě
dal vylodit dobře vyzbrojenou skupinu vojáků. Přátelské lákání s nápadně
vystavenými tretkami nebylo opět k ničemu a tentokrát už došlo ke skutečnému
boji a na obou stranách byli ranění, než se Španělům podařilo udržet jednoho z
domorodců a ustoupit s ním ke člunu v úplném dešti šípů. „I když jsme zajatci
nabízeli předměty a on si je ochotně bral," píše Sarmiento, „nemohli jsme ho
nijak upokojit. Celý den a celou noc odmítal jakoukoliv potravu." Tohohle
zajatce později pokřtili jménem Filip.
„DOBRÁ A PŘÍJEMNÁ ZEMÉ"
Během Sarmientovy plavby byli však nepřátelsky
naladěni jen domorodci. Jinak se zdálo, že veškerá znamení pro osidlování této
země jsou příznivá. Počasí bylo klidné a teplé, a zvlášť v oblasti asi tak na
půl cesty podél severního břehu průlivu vypadala země lákavě pro úspěšný pokus o
osídlení. 12. února už měli za sebou mys Froward, kde se cesta průlivem ostře
obrací, a o něco dál na sever vpluli do široké a pohostinné zátoky k řece,
kterou pojmenovali San Juan. „Země vypadá jako kraj dobrý a na pohled příjemný,"
hlásil Sarmiento „a jsou zde velké mýtiny a místa velice dobré pastvy pro ovce."
Dokonce i domorodci byli v těchto místech celkem přátelští. Dřevo, sladká voda,
bohatá pastva, laskavé podnebí - co víc by si vlastně mohli přát? Nyní se zdálo
vhodné zavrhnout pro tento průliv jméno Magalhaesovo s jeho nešťastnými
souvislostmi a přejmenovat ho na průliv Matky boží. Jedné noci uviděli „kulatý
červený plamen jako meteor, ve tvaru dýky, jenž se zvedl a stoupal na nebesích.
Nad vysokou horou se prodloužil a nabyl tvaru kopí.
str. 112
Tohle ovšem musela být noční můra, která přesahovala zdroje i zkušenosti plánovačů v Indickém úřadu.
Už jen najít a sebrat dostatečné množství zdravých lodí byl úkol přetěžký, a aby se
dostaly přes celý oceán do nejbouřlivějších moří světa, musely to být lodi
opravdu stoprocentně bezvadné. Budou s sebou muset vést všechno, naprosto
všechno: zbraně i střelivo, brnění i uniformy, zásoby na cestu i několik prvních
měsíců v průlivu - prostě všecko, od háčků na ryby až po oštěpy, od sudů vína až
k sušeným fíkům. Jenže tohle nebude jen prostá vojenská operace. Kromě 10 kovářů
a 20 tesařů, 21 zedníků a 6 kameníků, 4 trubačů a 400 vojáků do pevností bude
muset toto loďstvo vézt do nové kolonie také příslušné množství kněží, 43
ženatých mužů s manželkami a s 87 dětmi a 173 svobodných mužů, a ty všechny bude
nutné ubytovat a živit a opatřit je zemědělským nářadím a semeny a révou a
dalšími rostlinami, aby mohli vzdělávat onu slibnou zemi. A Patagonec Filip i
domorodci z Ohňové země, Francisco a Juan, budou navráceni svým kmenům a jistě
budou hovořit o tom, jak byli předvedeni králi Filipovi, i o svém pestrém životě
u dvora. Uspěchaným a složitým přípravám přálo ovzduší vzdutého nadšení a
neochvějné jistoty na straně úřadů i účastníků, že to celé je podnik navýsost
prospěšný. Jen jeden moudrý a starostlivý hlas se ozval proti němu. Byl to hlas
vévody z Alby. „Byli by přetíženi, i kdyby vzali na palubu jen dostatek lanoví a
kotev, aby překonali bouře v oněch částech světa," varoval prozíravě. Jenže
názorům stárnoucího válečníka nepovažoval nikdo za nutné věnovat pozornost.
Vždyť na rozdíl od Sarmienta Jeho vévodská Milost v průlivu nikdy nebyla.
Loďstvu přála i okolnost, že Španělsko a Portugalsko byly nyní jeden stát.
Nejenže se výprava mohla opřít o jedinečné schopnosti portugalských lodivodů,
ale mohla také dle libosti proplouvat vodami kdysi nepřátelskými a po cestě
přistát v kterémkoli přístavu. To také ohromně zjednodušovalo všechny přípravy a
plánování. Celkem čítala tato jižní armáda přes tři tisíce mužů, žen a dětí. Ne
všichni měli namířeno do nové královy kolonie. Někteří měli pokračovat v
cestě průlivem s novým chilským místokrálem, donem Alonsem de Sotomayorem, jiní
se měli vrátit do Brazílie.
str. 121
Tak jednoho frátera Bartoloměje, například přistihli, jak rozprodává "mnohé kusy látky, jež byla přivezena na hábity, jakož i damašek na
ornáty", ozdoby, celé oltáře a stříbrné kalichy. Ostatní se dopouštěli činů, „o
nichž pro čest úboru blahoslaveného a andělského svatého Františka není možno se
ve slušnosti zmiňovati na veřejnosti". Nakonec z velkého počtu zbyli jen dva
fráteři, Antonio Rodriguez a Geronimo Portugues, což samozřejmě zdaleka
nestačilo na tři malé a dvě velké lodi, z nichž se teď výprava skládala, a
nějakých pět set duší na palubě těchto lodí - bylo potřebí zpovídat, sloužit mše
a vykonávat mnoho dalších náboženských povinností. Sarmiento se plavil s
příznivým větrem a v krásném počasí, takže uviděl nízký bílý útes mysu Panen už 1. února 1584. Již počtvrté za čtyři roky obeplouval tento mys. Ani z mysu, ani
z průlivu za ním neměl pochopitelně žádnou hrůzu. Je sice pravda, že minule je
ve společnosti ustrašence Florese průliv odehnal na širé moře, ale Sarmiento
věděl, že kdyby se o to byli snažili s větší rozhodností, podařilo by se jim do
průlivu vniknout. Teď se domníval, že má věrné důstojníky, a rozhodně měl
vybavení i lidi na to, aby založil osadu i pevnosti, sice opožděně a v mnohem
menším rozsahu, než se původně plánovalo, přesto však byl pevně odhodlán to
provést. Průliv byl v rozmarné náladě, zprvu s nimi laškoval a nastrojil krásné
počasí a příznivý vítr a proud, takže všech pět lodí snadno proniklo první
úžinou a blížilo se druhé úžině, než se proud obrátil a lodi musely zastavit a
zakotvit. A pak jim průliv pro změnu zas ukázal ty horší stránky své povahy. Jak
se obrátil příliv, začal se zvedat vítr, takže velká veslice, kterou jedna z
lodí táhla na laně za sebou, narazila na záď lodi, než ji stačili vytáhnout na
palubu, a během několika vteřin z ní byly třísky. „Pak se vítr počal hnát dolů
ze zasněžených hor s velikou silou," píše Sarmiento o tomto náhlém zlomu. Jedné
lodi po druhé se trhala kotevní lana a vítr si s loděmi pohrávaL Byli tu první
den, a už se naplnilo proroctví vévody z Alby, že nebudou mít na lodích místo na
nic jiného než na lana a kotvy, a ještě jim to nebude stačit. Uplynuly další dva
dny a zůstala jim sotva jedno lano na každou loď. Tenhle průliv tedy zřejmě
dokáže jen tak jako by nic opovržlivě vyvrhnout jakékoli množství lodí najednou,
jako dělovou kouli je vymrští z hlavně do oceánu daleko od ústí. Těm, kdo v
těchto krajích nikdy nebyli, jistě připadalo, že Ohňová země přesvědčivě
potvrzuje svou starou a strašlivou pověst. Dokonce i ohně, podle kterých ji
kdysi pojmenovali, plály co nejdivočeji. Na břehu se seběhly skupiny domorodců,
aby se podívali na jejich příjezd, a kouř z jejich ohňů se valil vzhůru ve
velikém mračnu a hnal se ven nad vodu, takže zahaloval břeh i hladinu a ještě
zvyšoval zmatek a nebezpečí. Přestože spolu už prožili hodně podivuhodných a
nebezpečných událostí, byla tohle přece jen pro ženy a děti mezi osadníky
nejhrozivější věc, jakou od odjezdu ze Španělska zakusili. Sarmientovi se
podařilo lodi opět shromáždit těsně za vstupem do průlivu, u severního břehu,
asi dva tři kilometry západně od mysu Panen. Dokonce i on si musel přiznat, že
zatím nemají naději proniknout hlouběji do průlivu a že „lidé stávají se
smutnými a sklíčenými". Byli sice dost daleko od plánovaného místa u první
úžiny, kde by jejich děla mohla zničit i ty nejneohroženější piráty, ale bude to
muset stačit. Takže zakotvili na svých posledních lanech, když se na chvíli
uklidnilo vlnobití, spustili čluny a začali vozit na břeh vojáky, osadníky,
stavební materiál, zbraně a zásoby.
ZAKLÁDÁ SE OSADA
Je to slavná a památná chvíle, když Sarmiento
poprvé vystoupí na břeh, aby založil novou výspu španělské říše. My dnes víme,
co ho tenkrát čekalo, takže nás nemůže nedojímat jeho víra a důvěra. Stojí zde
se svými druhy na jihovýchodním výběžku patagonských pamp, na zvlněné pláni
porostlé drsnou trávou a zakrslými keříky, měsíc plavby od nejbližší osady.
Kočovné domorodé kmeny, které už jim projevily své nepřátelství, tady jen taktak
dokáží přežít. A přece tento vůdce vyzařuje optimismus a nadšení. Voda je
sladká, rostlinstvo příznivé. Píše, jako by na světě nebylo skvělejší místo, kde
vybudovat město:
„Sarmiento nesl na rameni veliký kříž, s nímž ve jménu
Nejsvětější trojice vyskočil na břeh, a ostatní za ním," doprovázeni pro jistotu
osmi arkebuzíry. Pod vztyčeným křížem poklekli a přeříkali Te Deum laudamus.
Pak, praví Sarmiento, ujal se majetnictví této země jménem koruny kastilské a
leonské a vlastníma rukama navršil kamennou mohylu a kříž do ní zasadil při
zpěvu zbožné písně Crux Vexilla Regis. Pronášely se projevy, vztyčovaly se
vlajky a to vše jim dávalo tolik potřebný pocit bezpečí v této cizí zemi.
Tři
sta se jich tam vylodilo, vyložili i část zásob, když tu se během jejich první
noci strhla další vichřice a lodi vyhnala na moře. Nevrátily se ani druhého dne,
ani další den a Sarmiento si byl jist, že „dezertovaly a odpluly do Brazílie".
Jako vždy to bral filozoficky. Měli potraviny na čtyři dny, několik stanů, něco
zemědělského vybavení a blížila se zima. A přece se zdá, že ho tenhle
katastrofální obrat nijak nezkrušil. O opevňování průlivu teď nemohla být řeč,
protože nestačili vylodit ani děla ani střelný prach, ale osadu vybudují a s
božím požehnáním bude i vzkvétat! To byla podstata projevu, který ráno druhého
dne pronesl ke svolaným osadníkům, „na což všichni odvětili, že jsou připraveni
poslouchat a jít až na konec světa, neboť jiného otce nemají". A to byla krutá
pravda. Jako místo pro osadu si Sarmiento vybral mělké údolí nedaleko pobřeží,
napájené pěti prameny sladké vody, a pojmenoval je Očišťování Panny Marie podle
dne, v který do této země připluli, a město, jež zde měli zbudovat, pojmenoval
Nombre de Jesus, Jméno Ježíšovo. Vytyčili půdorys kostela, zdi plánovali z
místního kamene, střechu z plachtoviny, pak vyměřili prostor náměstí, „ulice a
domy do čtverců, domky z tyčí, půdy a trávy". Zatímco jedni měli plno práce se
stavbou těchto napůl domků a napůl stanů, vzali si druzí rýče a vydali se rýt
nepříliš slibnou půdu za hranicemi města a plni naděje šili a sázeli: boby a
zeleninu, ovocné stromky a révu, všechno, co si přivezli. Najednou se k
všeobecnému překvapení objevily zase jejich lodě a pomalu obeplouvaly mys. Na
téhle výpravě se nedalo předvídat vůbec nic, rozhodně se nedalo čekat, že tolik
posádek zůstane věrných. V jednu chvíli si byl Sarmiento jist, že uprchlí, v
další chvíli se objevili a ze všech sil se snažili zakotvit v nedokonale
chráněné zátoce. Ještě než osadníci mohli modlitbou vzdát díky v novém plátěném
kostele v Nombre de Jesus, vyšlo najevo, že jen nepatrná většina důstojníků byla
pro návrat do zátoky, že jejich řady jsou ještě stále ostře rozděleny a že
každou chvíli může vypuknout vzpoura. Teď už si nebyl jist věrností u nikoho,
byl štván nutností na jedné straně zajistit osadníkům práci a dobrou náladu, na
druhé straně se postarat, aby se co nejrychleji vylodilo co nejvíc zásob, než mu
vítr a příliv zase lodi odežene či než mu ujedou ze své vlastní vůle. Sarmiento
zápolil ze všech sil, aby si udržel vládu nad vším. Nejdřív přikázal, aby zásoby
ze tří menších lodí byly přeneseny na jeho vlajkovou lod, Trinidad, a na loď
Marii, protože chtěl s nimi na vrcholu přílivu najet na břeh. Jenže kapitáni tří
fregat byli krajně neochotni vydat i sebemenší část zásob, a měli pro to
znamenitý důvod: zásoby potřebovali na dlouhou cestu nazpět do Brazílie. A o
několik nocí později také opravdu „nenuceni ani větrem ani proudem" odpluli,
tentokrát už nadobro. Sarmientovi se asi skoro ulevilo, když uviděl, jak se mu
jejich zádi ztrácejí před očima, protože vzbouřenců a utečenců už musel tou
dobou mít opravdu dost. Ztráta tří lodí byla rozhodně menší rána než neštěstí,
které postihlo jeho vlajkovou loď, kde měli ještě stále většinu zásob a všechna
děla. Operaci s najetím Trinidadu na břeh provedli nešikovně, jednak z
neschopnosti, jednak měli smůlu a nepřálo jim počasí. Vlajková lod se dlouho
zmítala mezi skalisky a narážela do nich v prudkém závanu náhlého vichru a pak
se rychle začala rozlamovat. Posádka se dostala skrz příboj bezpečně na břeh a
Sarmiento nechal v Nombre de Jesus pouze symbolický strážní oddíl a odkomandoval
na břeh všechny muže, ženy i děti držet kotevní lana lodi, aby jim odliv a proud
neodnesl napůl rozlomený trup Trinidadu.
Z plachet nadělali narychlo pytle a
nosili v nich na břeh zbytky zachráněné mouky, nějaké to solené maso, trochu
obilí a sudy vína. Byly to zoufalé chvíle pro každého z nich, protože je hnala
jistota, že za půl roku by jediná hrst mouky mohla někoho z nich zachránit od
smrti hladem, že jedno jediné prkýnko by mohlo zakrýt díru v nedodělané stěně
chatrče a zachránit její obyvatele od smrti zimou. Když už vlny začínaly zkázu
lodi dokonávat, nabyla každá zástrčka, každá plachta, každý kousek drátu a
úlomek dřeva zcela nové hodnoty, všecko se schraňovalo, protože se všechno mohlo
později hodit. A pak, uprostřed všech těchhle starostí, zaútočili domorodci.
Dosud se drželi diskrétně v pozadí a o jejich přítomnosti svědčily pouze
zneklidňující pramínky kouře, které se objevovaly a zase mizely kolem začínající
osady a za jasných dnů byly dokonce vidět i na druhé straně průlivu, v Ohňové
zemi. Útok byl jistě vypočítán tak, aby osadníky zastihl ve chvíli, kdy byli
nejzranitelnější, a předcházel mu hustý déšť šípů. Jeden z hlídkujících vojáků
byl zraněn, ale ostatní vytrvali na místě a domorodce zahnali palbou z arkebuz.
Jen několik málo Španělů mělo příležitost Patagonce do této chvíle
zahlédnout zblízka. Pohled na tyhle ramenáče opravdu naháněl strach a hrůzu.
Dokonce ani Sarmiento, jeden z mála bělochů, který se s těmito „obry" už utkal v
boji, toho o nich moc nevěděl; měl však již brzy draze zaplatit za to, jak s
nimi zacházel, když v těchto krajích byl naposledy a zajal „Filipa". Sarmientovi
stačilo popsat je jako „kmen velkých lidí". Jiní cestovatelé si je prohlédli
pozorněji, než je pak v 19. století dočista zlikvidovala argentinská armáda a
gaučové. Pětasedmdesát let po Sarmientovi o nich napsal anglický kapitán Wood:
„Pokud jsem mohl tyto lidi pozorovat, nemají žádné domy ani jiná obydlí, leč
putují z místa na místo, hledajíce si potravu, což jsou hlavně tuleni a
přílepky, taky všelijaké ptactvo a zvěřina. Když stráví den takovýmto způsobem,
vracejí se na noc a uloží se za nějakou křovinu, kde si rozdělají někdy ohýnek,
patrně záměrně, aby je příliš nepřekvapila noc, a pak leží jen na studené zemi,
nemajíce jiných nebes než oblohu. Pokud se dotýče oblečení těchto divochů,
nemají ničeho než kabátce udělané z kůže zvířat (šlo o kůže guanak) dohromady
sešitých, do nichž se zahalují, a žádné jiné pokrývky nepotřebují, neboť jsou od
přírody velice otužilí, pleti olivové, jako všichni Amerikáni, a také podobně
jako oni si obličej i tělo malují různými barvami." Do Darwinovy doby (1834)
se příliš nezměnili. Darwin o nich napsal: „Vypadají větší, než skutečně jsou,
díky velkým guanakovým kabátcům, dlouhým vlajícím vlasům a postavě vůbec. Jejich
průměrná výška je asi tak 180 centimetrů... a jsou rozhodně největším kmenem,
jaký jsme kde spatřili. Svými rysy podobají se severnějším Indiánům... vypadají
však divočeji a hrozivěji, jeden z nich byl pomalován kolem dokola pásy a
tečkami bílé barvy... Většinu roku tráví zde (v oblasti Gregoryho mysu), v létě
však odcházejí na lov do podhůří Kordiller."
Koncem února 1584 sice Nombre de Jesus ještě nebylo městem, o jakém snil Sarmiento a král Filip, ale přece jen
vypadalo jako dobře a důkladně založená osada. Všude byly vidět stopy píle
osadníků: úhledné příbytky vystavěné z kamene, přitesaného kameníky, a z dřeva z
trosek Trinidadu, byla tam i malá nemocnice, dobře střežené skladiště a hodně
práce už se udělalo také na kostele. K domáckému, vesnickému ovzduší nemálo
přispíval rybníček, „kde se osadníci a jejich ženy mohli upravovat a být
spokojeni", a zahrádky vytvořené kolem pramenů sladké vody. K obraně Nombre de
Jesus sloužil hluboký příkop s valem, na němž stála ve dne v noci hlídka a kde
byla připravena k palbě čtyři malá lodní děla.
Bylo skutečně podivuhodné, co
dokázaly čtyři týdny tvrdé práce. Venku, za obrannou linií, se podařilo vydupat
ze suché ztvrdlé země něco jako políčka a díky intenzivnímu zavodňování
rostlinky ještě stále žily. Záda se skláněla nad řádky čerstvě zasázených
keříčků vinné révy. Tito sedláčci jako by po celý život pracovali na terasách
nějakého kopce ve Španělsku, a ne jeden dva týdny v drsné zemi na druhém konci
světa. A Nombre de Jesus, navzdory spěchu, s jakým se budovalo, a nezvyklým
stavebním materiálům, bylo nápadně podobné vesničce v Kastilii.
DLOUHÝ POCHOD NA ZÁPAD
Sarmiento byl potěšen tím, co viděl před
sebou, ale spokojen nebyl, protože věděl, že dosud nevytvořil opravdovou
kolonii. Nombre de Jesus považoval za vojenskou výspu, která hájí vstup do
španělského průlivu. Vzpomínal na ona sluncem zalitá pole před třemi lety, hustě
pokrytá orchidejemi a hořci a vikvemi a velikými sedmikrásami, na chladné
potůčky, na ostřici v blatech kolem ústí řeky San Juanu. Tam také bujně roste
antarktický buk, tvrdé užitkové dřevo, a mezi větvemi poletují zelení papoušci.
Dá se tam bohatě lovit zvěř i ryby. V zimě ať si tam třeba hustě lije a sněží,
ale ve srovnání s větrnou, vyschlou a křovinatou plání kolem mysu Panen je to
jako tropický ráj. Dokonce i domorodci v Santa Aně se chovali přátelsky. I když
už roční doba nebezpečně pokročila, byl Sarmiento odhodlán odvést tam ještě před
začátkem zimy alespoň malou základní jednotku a příští léto - do té doby snad
také dorazí nějaké posily - tam stvořit opravdové město, důstojné této nové
velké španělské země. Rozhodl se podniknout vojenský pozemní přesun a jejich
jedinou loď, Marii, vyslal předem, aby jim tam připravila půdu. Vytrvejte v
práci a v přátelském soužití, napomenul Sarmiento obyvatele Nombre de Jesus v
řeči na rozloučenou, a zůstaňte věrni svému Bohu a králi. Pak se sloužily
nešpory a mše v kostele „s veškerou slavnostností, jaká byla možná", než
Sarmiento vykročil v čele stovky svých nejlepších vojáků a jednoho z fráterů a
zanechal Nombre de Jesus ve správě dvou kapitánů. I slzy tekly. Brzy se vám
vrátím, sliboval jim Sarmiento. A až se vrátím, jistě mnozí z vás, ženatých,
budou chtít připojit se k tomuto novému podniku.
Všecko se zdálo ukazovat na
západ jako na jediný správný směr. Země tam byla zelenější a hostinnější.
Dokonce i zvířata to snad cítila. „Ovce, jež si přivezli s sebou, i psi též
vyrazili a nijak nebylo možné je přimět, aby se vrátili do osady." Vojáci brzy
zjistili, že si dávky potravin mohou rozhojňovat vajíčky a různými bobulemi a
malým ovocem. A přesto, navzdory těmto příznivým znamením, je záhadné, proč se
Sarmiento rozhodl vést své vojáky na pochod do ráje Santa Any. Vzdušnou cestou
to tam je přes dvě stě kilometrů a podél členitého severního břehu průlivu je to
dvakrát tolik. Plul přece podél těchto břehů před třemi léty a viděl hluboké a
široké zářezy i vnitrozemí, pusté a prázdné na dlouhé kilometry, než se dospěje
k mírnějším oblastem kolem střední části průlivu. Proč tedy riskoval životy
tolika nenahraditelných vojáků tímto náročným pochodem, tím spíš, že Maria
vyplula před třemi dny a nevrátila se, a tak zcela zřejmě znovu prokazovala, že
plavba lodí není nijak zvlášť nebezpečná?
Nejeden z vojáků si jistě musel
tuto otázku klást také, když po pouhých několika dnech začali trpět nejdřív
žízní, pak hladem a nakonec i útoky ze strany domorodců. Viděli, jak ve
vnitrozemí stékají z úbočí hor lákavé potůčky, jak mizejí v zemi a vtékají do
moře někde pod zemí. Bobule byly sladké, ale jen některé jiné byly jedovaté. A
nejhorší ze všeho byla vychytralost domorodců. Nejdřív po nich nebylo vidu ani
slechu, pak vojáci uviděli, jak se před nimi připravují v záloze. Po chvíli se
domorodci, všichni z vysokého patagonského kmene Tehuelčů, vyhrnuli ve velikém
množství, ozbrojeni luky a šípy, celí nazí až na svitky guanakové vlny upevněné
ve vlasech, aby vypadali ještě větší, a na korálky kolem krku a zápěstí.
Pozdravili je právě tak nečekaně, jako se objevili: „Ježíš, Marie, kříž,
kapitán!" zvolal náčelník, jako by to byl prostě přenadšený nově získaný
příslušník katolické víry. „Kapitán, ho, ho, ho!" pokračoval a zvedl ruce k
nebi. Poselství boha bílých mužů se zřejmě rozšířilo hodně daleko a mocně
zapůsobilo od chvíle, kdy v roce 1580 Sarmiento vykonal na břehu své obřady.
Tito patagonští válečníci i jinak naznačovali přátelský vztah, a dokonce je
upozorňovali, že o kus dál na ně budou číhat kmeny, které k nim budou
nepřátelské. Pojďte s námi do našeho tábora, naznačoval posuňky náčelník.
Sarmiento se však omezil jen na to, že dlouhého nahého pomalovaného náčelníka
objal a jeho válečníkům nabídl obvyklé korálky, hřebeny a zrcátka, která
vyvolala obvyklé potěšení. Náčelník odpověděl tím, že spolkl jeden ze svých
šípů, až mu peří zmizelo v ústech. „Pak se mocně udeřil do prsou," vypráví
Sarmiento, „což znělo jako rána na tamburínu, a hned nato vysoko vyskočil do
vzduchu a vydal přitom strašlivý výkřik."
Kdo mohl ovšem vědět, jestli to je
rozjařená výzva k bitvě, anebo zábavný oslavný kousek. Brzy se to měli dozvědět.
Španělský oddíl neušel ani dva kilometry, když se domorodci objevili znovu a
zuřivě napadli zadní voj oddílu střelbou z luků. Sarmiento vedl oddíl vpředu,
rychle se vrhl na konec a snažil se nějak zformovat zmatené obránce. Jeden z
jeho vojáků byl mrtev, dalších deset bylo zraněno a palba z arkebuz šla pánubohu
do oken. Sarmiento se s mečem v ruce prodral až k náčelníkovi a jednou ranou ho
skolil. Střelba z arkebuz začínala působit a domorodci se dávali na útěk. Mnozí
z nich padali zraněni a náčelníka nechali na bojišti mrtvého. Bylo to velké
španělské vítězství. Ale tahle bitka nedaleko pobřeží průlivu znamenala obrat v
osudech pochodového oddílu a jejich první padlý znamenal začátek dlouhého
pochodu smrti. Hned za začátkem druhé úžiny průlivu se severní pobřežní čára
drobí na mnoho hlubokých zátok a poloostrovů, vytesaných z nejpochmurnější hnědé
země v celé Patagonii. V létě se tu teplota obyčejně pohybuje kolem pěti stupňů,
ale neustálý vítr vanoucí od západu, severozápadu a ze zasněženého konce And
jako by srážel teplotu mnohem níž, než jak ukazuje teploměr. Vítr bičuje vodu v
zátokách a nesčetných poloslaných jezírcích a pěnu vrší do bílých hromad, které
se lepí na kamenný břeh, ale nakonec se rozprsknou na křoviscích. Pro člověka tu
není nic, ani jídlo, ani přístřeší, ani voda, jen pár výhonků divokého celeru a
nějaká ta bobule bez chuti. Nějakou dobu nesli zraněné vojáky na zádech, ale
brzy už ani ti nejzdravější na to neměli sílu, a tak zraněné jednoho po druhém
pokládali na zem a ti se odplazili do křoví umřít. Sarmiento už byl tak v
úzkých, že musel začít zabíjet zvířata, která si vedli s sebou, i když mu to
rvalo srdce. Kozí maso dostali jen ti nejslabší, kůži rozdělil mezi ty, kdo už
prošlapali boty. Propočítal si, že už ušli asi sto kilometrů, aby urazili
vzdálenost padesáti po vodě. Vojáci mú padali a zůstávali ležet v takovém
množství, že byl vyhlášen trest smrti pro každého, kdo neohlásí ty, co zůstanou
pozadu.
Na oblázkovém pobřeží kousek na jih od Punta Carreras došli až na
samé dno tělesných i duševních sil. „Kdo si umí představit jeho city," ptá se
Sarmiento, „když vidí své soudruhy, jež jako sama sebe miloval, zcela sklíčené,
bez důvěry v příští, a slyší nářky a bědování nemocných, raněných a znavených?
Každému jednomu dal sousto masa a nějaké kořínky a promlouval s nimi, aby je
povzbudil, ukazuje na mys vzdálený sotva tři čtvrti míle a slibuje jim, že s
pomocí boží, než k němu dojdou, jenž se jmenoval Santa Ana, najdou svou lod."
str. 135
Existuje jen jedna zpráva očitého svědka o tom, co se stalo se
Sarmientovými osadníky a vojáky poté, co zůstali opuštěni. Zpráva krátká a bez
jakýchkoli podrobností. Což je možná dobře, neboť příběh je to smutný. Když
sevřela obě města do kleští zima, bylo v Nombre de Jesus asi tak dvě stě padesát
mužů, žen a dětí, všechno, osadníci, a v Donu Felipe necelá stovka vojáků. I
když kolem mysu Panen je podnebí poněkud mírnější, trpěli tam osadníci nejhůř,
protože nebyli chráněni před vichřicemi. Úroda jim ještě nestačila dozrát a v
zimních měsících bylo skoro celá odsouzena k zániku. Mrzli, hladověli a byli
opuštěni, a tak se rozhodli, že se pěšky vydají touž cestou, jakou před nimi šel
Sarmiento. Jistě slyšeli, jak Sarmiento líčil skvostnou pastvu i laskavé lesy
tam na západě, a tak si tato roztahaná výprava, část svého majetečku na zádech,
hledala vzpruhu v naději, že až tam dojdou, najdou teplo, přístřeší i jídlo. O
tomto pochodu nevíme vůbec nic, ale jestliže Sarmientovi ukáznění mladí vojáci
pod přísným a schopným velitelem na této cestě tolik trpěli v létě, jaký to
musel být strašlivý zážitek pro osadníky v zimě. Mnoho jich jistě po cestě
zahynulo. A nikdo je také s žádným nadšením nevítal, když konečně obešli mys
Santa Ana a uviděli před sebou řady nových domků, velký kostel i skladiště, vše
přikryté těžkým sněhovým krunýřem. A byla krutá zima — mnohem horší než v Nombre
de Jesus a vojáci měli právě tak málo jídla jako oni sami. Nic se nevyrovná
beznadějné pochmurnosti zimy na březích průlivu. Dál na jih a v okolí průplavu
Beagle je vzduch suchý a svěží, a i když často sněží, bývá také někdy jasné
nebe, takže má člověk pocit, že podnebí je tu zdravější. Ale tady, na půl cesty
průlivem, bývá šedivo a zataženo často po celé týdny, hory jsou skryty v mlhách
a nízkých mracích a někdy po celé dny se tu zoufale a únavně střídá ostrý
mrznoucí déšť, plískanice a sníh. I když tu má člověk přístřeší, teplo a plný
žaludek, klesá tady vůle k životu na velice nízkou hladinu.
V Donu Felipe se
zatím ujal velení důstojník jménem Andres dé Viedma. Bylo mu jasné, že nemohou
přetrvat zimu. Ubohé dřevěné domky - vlastně to nebylo nic než chatrče - byly
přecpané a dávky potravin bude nutné snižovat měsíc od měsíce, až už jim prostě
nebudou stačit k životu. Jediným řešením bylo snížit počet krků, a aby toho
dosáhl, uchýlil se Viedma k zoufalému rozhodnutí vyslat četu vojáků na sever
podél pobřeží, aby pátrali, zda se neobjeví loď se zásobami a s posilou. Měli si
po cestě „sbírat korýše a starat se obstarat si potravu, jak budou nejlépe
moci". Oficiálně to byl sice rozkaz k hlídkování, ale ve skutečnosti to byl
rozkaz k hromadné sebevraždě. Nikoho z nich už nikdo neuviděl naživu. Z těch, co
v osadě zůstali, jich zimu přežilo dost na to, aby letní měsíce strávili kácením
stromů a stavbou dvou člunů, v kterých pak chtěli uniknout, ačkoli mezi nimi
nezbyl ani jeden jediný námořník. Teď už všem byla zřejmá pravda o této zemi a
poučili se, že půda je tady zrovna tak nespolehlivá jako počasí. Osivo a
rostlinky, které zaseli a zasázeli a které se tak slibně ujaly a rostly, brzy
zašly. Půda byla příliš chudá a teplota příliš nízká, aby se tu udržel život.
Onen jediný svědek říká, že neměli žádné zásoby. Zřejmě se živili tím, co země
dala, nějaká ta zvěřina nebo divoký králík, různé bobule, divoký celer a ryby,
podobně jako domorodci, jenže bez jejich otužilosti a zkušeností. Věděli, že
musí odejít, nebo umřít. Jakžtakž se jim podařilo oba čluny dodělat a spustit na
vodu a všichni, kdo byli ještě naživu, mezi nimi pět žen, vypluli do průlivu
východním směrem. Jejich cesta trvala celých šest námořních mil. Vždyť tihle
suchozemští vojáci v životě neřídili žádnou lod a jeden z člunů se také brzy
roztříštil na skaliscích. Viedma nechal na břehu jedenatřicet mužů a všech pět
žen a sám se vrátil do Dona Felipe se zbývajícími dvaadvaceti. Celou další
strašlivou zimu se tito ztroskotanci, muži a ženy, protloukali na holém břehu.
Je zachován jen stručný záznam o tom, jak „zůstali na pobřeží ... a po celou
zimu bloudili, hledajíce korýše a na noc se uchylujíce do chatrčí, jež si
vybudovali, po čtyřech v každé". Když přišlo jaro, odbelhali se nazpátek do Dona
Felipe a připojili se opět k Viedmovi. Ze čtyř set osadníků, které sem Sarmiento
před dvěma roky přivedl, bylo naživu jen patnáct mužů, tři ženy a
Viedma.
Zůstávat v tomhle městě duchů nemělo smysl, kromě toho už museli
město nenávidět ještě víc než nekonečné bukové lesy a kamenitou čáru pobřeží. A
tak se vydali znovu pěšky na cestu. Nic jiného jim také nezbývalo. Šli napůl v
bezvědomí, zbědovaní, víc mrtví než živí, vlekli se podél břehu, jako by je
instinktivně cosi táhlo k jejich tolik vzdálené vlasti nebo aspoň k pohledu na
třeba jen jedinou lodní plachtu, o níž věděli, že se nikdy neobjeví. Podobně
jako ulice Dona Felipe bylo i pobřeží poseto hnijícími mrtvolami vojáků a
osadníků. Po dlouhou řadu dní si s Viedmou v čele hledali mezi nimi cestu a
udržovali se při životě bobulemi a korýši a v noci se na sebe mačkali v skalních
štěrbinách nebo jiném úkrytu, pokud nějaký našli.
CAVENDISH PROPLOUVÁ PRŮLIVEM
Thomas Cavendish, třetí Evropan,
který obeplul svět, se patrně nejvíc ze všech přibližuje romantické viktoriánské
představě nezkrotného, neohroženého alžbětinského mořeplavce, snad s výjimkou
Grenvilla a Draka. Nakradl si po světě rozhodně víc oni. Výňatek z dopisu, který
po návratu napsal lordu kancléři, stručně shrnuje alespoň část z jeho činnosti:
„Plavil jsem se podél břehů Chile, Peru i Nového Španělska, kde jsem získal
silné kořisti: spálil jsem i potopil 19 lodí malých i velkých. Všechny vsi i
města, kde jsem přistál, jsem pobořil a vypálil. A kdyby mě bývali při pobřeží
neobjevili, odvezl bych si býval velké množství kořisti. Předmětem nejsilnějšího
zisku byl pro mne velký královský koráb, který jsem polapil u Kalifornie,
kterážto lod byla připlula z Filipín, bohatěji naložená zbožím i poklady než
jakákoliv lod, jež se těmito moři plavila..." Pirátství, jak je provozoval
Cavendish, byla záležitost zoufale nebezpečná a riziko bylo nesmírné. Kromě
kurdějí, ztroskotání a vzpoury byla tu ještě vždycky dost silná pravděpodobnost,
že korzár upadne do rukou španělských vojáků nebo inkvizice.
Ale když měl
člověk odvahu, vytrvalost, bezohlednost a štěstí postačující pro období dvou
let". Po očekávaných krvavých střetnutích s portugalskými osadníky i domorodci
na cestě na jih přes Sierru Leoně a Kapverdské ostrovy dorazily Cavendishovy
lodě 3. ledna 1587 k mysu Panen.
S příznivým přílivem se jim podařilo
obeplout mys a dostat se do průlivu. Nikde nebylo ani známky života na pobřeží,
po Španělech také nikde ani stopy. Dokonce nebyl nikde vidět ani záblesk ohně,
ani z Patagonie, ani ze země ohňů. Večer však v úseku mezi první a druhou úžinou
pojednou na severním břehu šlehl oheň. Když se rozednilo, dal Cavendish spustit
člun a přikázal, aby ho zavezli k místu, kde v noci oheň spatřili.
NEPŘÍTEL ZACHRAŇUJE
Pro Viedmu byl veliký úspěch, když se mu
podařilo dovést svou osmnáctičlennou skupinu tak daleko bez jakýchkoli ztrát.
Šli původní Sarmientovou pozemní cestou, kolem dnešního města Punta Arenas a
kolem hlubokých zářezů do severního pobřeží, až došli k Punta Gregorio. Měli za
sebou už skoro tři čtvrtiny cesty zpátky do Nombre de Jesus, dalšího města
duchů. Pobřeží je tady nízké a bezútěšné, břeh kamenitý, vítr se tu neutiší ani
v zimě, ani v létě. Stejně pusté pobřeží Ohňové země je za vodou víc než deset
kilometrů daleko, a když je jasno, je vidět, jak se na východě voda zužuje před
ústím první úžiny. Bylo pozdě večer, patrně kolem jedenácté hodiny (dny jsou
tady v létě dlouhé), když Viedma uviděl široké trupy tří Cavendishových lodí,
jak se k nim blíží od východu. Taková zázračná záchrana po téměř třech letech,
když už jich zbyla naživu jen méně než dvacetina! Pak si však Viedma uvědomil
strašlivé nebezpečí, že už je možná příliš pozdě, aby je z lodí ještě teď večer
uviděli a vzali na palubu, a ráno už možná celá záchranná výprava zmizí z
dohledu v druhé úžině. A tak všichni muži i ženy, kteří ještě měli něco sil,
začali rychle sbírat klestí po břehu a oheň pak udržovali celou noc. Když se pak
za rozbřesku člun objevil, vesloval kolem nich, jako by ještě stále hledal, a
tak Viedma vyslal tři vojáky.
str. 237
Loď Santa Maria de Cabeza pod velením kapitána Cordoby
přivezla mapu průlivu, která daleko převýšila náčrt Johna Narbourougha, podle
něhož se plavil John Bulkeley v malinkatém Speedwellu, ale neukazovala ani jeden
ze složité sítě úzkých průlivů, které spojují Magalhaesův průliv na jih s Tichým
oceánem. První moderní zpracování nejzazšího jihu si muselo počkat ještě půl
století po Cookovi: roku 1828 se navrátily dvě britské zeměměřické lodi,
Adventure a Beagle, z dvouleté vědecké plavby pod velením kapitána Parkera
Kinga. Lodi Beagle velel kapitán Robert Fitzroy. A teď tedy veliká mlčící masa
Ohňové země, dříve vyznačená jen několika zálivy, v nichž hledali úkryt před
vichřicemi válečníci i objevitelé, začínala teprve ukazovat svůj skutečný tvar.
Vědci vybavení přístroji pro měření magnetické inklinace, magnetickými válci,
přesnými chronometry, sextanty a ukazateli polohy se pustili do herkulovského,
dodnes nedokončeného úkolu: zmapovat nesčetné zátoky, zálivy a průlivy tisíců
ostrovů, ostrůvků i skalisek omývaných přílivem, zjistit proudy, jež se mezi
nimi hrnou, zaměřit horečné říčky a vodopády, které do nich proudí, i zářivě
modré ledovce, které se centimetr po centimetru sunou dolů do údolí z oblastí
věčného sněhu. Měřili výšku hor i přílivu, odnášeli si úlomky skal, zkoumali
půdu, katalogizovali a popisovali stromy, rostliny i mechy, kreslili zvířata a
ptáky a objevovali nové druhy. Plni obětavého nadšení, vybaveni veškerými
nástroji a přístroji, jaké potřebovali, bezpečni na dobře zásobených a pevně
vystavěných lodích, udělali tito vědci dvacátých a třicátých let 19. století kus
obdivuhodně dokonalé práce a těm, kdo přišli po nich, už toho moc nenechali. V
jejich měření a popisech je jen nepatrně chyb a omylů. Onen nevyrovnatelný mladý
přírodovědec, Charles Darwin, zaznamenal, že „stromy patří všechny k téže
odrůdě, Fagus betuloides, neboť počet dalších druhů fagusů a rozpylce lékařského
je celkem zanedbatelný", a také že „tyto pochmurné lesy obývá pouze malé
množství ptactva: sem tam je možno zaslechnout plačtivou notu bělochvostého
ťuhýka amerického (Myiobius albiceps), skrytého někde v koruně těch nejvyšších
stromů..." Fitzroy hlásil o svých geografických pozorováních, že skaliska, přes
která Sarmiento vedl svoje vojáky, jsou ze syenitu, ze zelenokamene na ostrovech
Alakalufů, z porfyrického hlinivce na místech, kde byli popraveni Doughty a
Quesada, že v létě klesá noční teplota v místech, kde stávalo Nombre de Jesus,
často až na 29 ° Fahrenheita (necelý i° Celsia). Obdobná zjištění zaplnila mnoho
svazků. Tito horliví badatelé přinášeli také zprávy o nejpodrobnějších detailech
v charakterizaci a chování domorodců. Když si poprvé prohlédl skupinu Jaganů,
zapsal si Darwin, že jsou to „nejubožejší a nejbědnější stvoření, jaká jsem kde
spatřil... Když se člověk dívá na takové lidi, dokáže jen stěží sám sebe
přesvědčit, že jsou to bytosti téhož druhu jako my sami a že obývají týž svět
jako my". Jejich povaha a stav zůstaly až do konce jedna z hádanek přírody,
které tento vědec nedokázal rozlousknout. Byla mu proti mysli jejich existence v
tomto ráji vědců, rovněž tak mu vadilo, jak zapáchají, jak vypadají, jak jedí a
co jedí, jak jsou lakotní, jak neustále pronikavě ječí. „Začal jsem nenávidět už
sám zvuk jejich hlasu, tak nesmírně nás obtěžovali. První a poslední slovo bylo
jamaskuna (dej mi). Někdy jsme třeba vpluli do malé tiché zátoky, poohlédli jsme
se a řekli si, že tu strávíme klidnou noc, když tu se z nějakého temného kouta
ozvalo pronikavě ječivé jamaskuna..."
Darwin dokázal stoicky snášet nejhorší
útrapy, nejkrutější mořskou nemoc, ochotně trávil mnoho nepohodlných hodin a
prodíral se močálovitými bukovými džunglemi, aby se dostal na vrcholek nějakého
kopce, to všechno, aby zjistil pravdu. Ale Jagany považoval za urážku lidského
rodu a byl štasten, když je mohl konečně nechat za zády jen se omezil na jednu
závěrečnou filozofickou otázku: „Dívaje se na tyto divochy, musí se člověk maně
ptát, odkudže vlastně přišli? Co mohlo lákat, nebo jaká změna mohla přinutit
kmen lidí, aby opustili znamenité kraje na severu... a začali si stavět kánoe?"
Nakonec se utěšil tím, že „musíme předpokládat, že mají dostatečný podíl štěstí,
ať už je jakékoliv, aby jim život stál za to žít..." Vědec, který dokázal
strávit hodiny a hodiny nad novou podobou kulaté jasně žluté houby, kterou pak
pojmenoval Cyttaria Darwinu, se s odporem odvracel od nejvyšší formy přírodního
života v Ohňové zemi.
Teprve dlouho po Darwinově smrti se rozšířilo povědomí
o tom, že je třeba přírodu také ochraňovat, ale poslední století historie Ohňové
země ukázalo, že hlavní obětí útoku člověka na toto souostroví se má stát právě
druh lidský, a to v ještě větší míře, než jak podlehla guanaka gaučům a tuleni
nevybíravým lovcům tuleňů. Navzdory veškeré své vědecké dychtivosti,
neohraničené fantazii a intelektuální poctivosti nepochopil Darwin, jak fatální
zkázu měl on i Fitzroy nevědomky způsobit kmenům Jaganů, Alakalufů a Onů v
Ohňové zemi.
„TOTO JEMNÉ POTRESTANÍ"
Až do poloviny minulého století bylo
působení bělochů na domorodce okrajové a pouze sporadické. Od Magalhaesova
prvního mírného útoku už se narodilo a zemřelo mnoho generací, které v životě
nespatřily bílého vousatého muže ani jeho veliké lodi, které se průlivy
pohybovaly potichu a bez pádel. Domorodci bojovali o život, a tak měli hlavně
strach z nájezdů rychlých Onů a na severní straně z velkých Tehuelčů. Postupně
se asi šířily pověsti o bílých lidech a jednou to byly pověsti dobré, jindy zlé.
Domorodci musili být zmateni rozdíly v tom, jak se s nimi zachází jednou laskavě
a velkomyslně, podruhé přísně nebo dokonce sadisticky krutě. Katalog násilností
i laskavostí bělochů byl asi tak zhruba vyrovnaný. Ale vztahy byly odjakživa
velice delikátní. Admirál Olivier van Noort v roce 1599 v Magalhaesově průlivu
považoval hlouček domorodců, kteří se na břehu seběhli určitě z pouhé
zvědavosti, za ozbrojený odpor proti vylodění jeho lidí. Poslal tedy na břeh
vojáky, ti se probrodili pobřežní vodou a vydali se na honičku za divochy.
Zdánlivého nepřítele uzavřeli v jakési jeskyni, nejdřív postříleli všechny muže,
pak také ženy a deset dětí sebrali s sebou jako ukázky místního obyvatelstva. O
tom, co se s nimi stalo, nejsou žádné záznamy.
Jeden člen posádky anglické
válečné lodi, která v úžině zakotvila, aby se zásobila rybami, vodou a dřívím,
popisuje smutný výsledek nevinného lovu ryb mezi ostrovy kmene Alakalufů. „Tito
domorodci byli k nám přátelští až do té chvíle, kdy naši lidé vydali se na ryby
na místo, kde někteří z nich byli. Měli též jakési malé síťky, jimiž se
zásobovali a uspokojovali, pak však naneštěstí spatřili naše lidi, jak loví se
zatahovací sítí, dlouhou sto čtyřicet metrů. Veliké množství ryb, jež jsme
ulovili, vzbudilo nejdřív jejich podiv, posléze však hněv, jenž dostoupil až do
té výše, že začali naše muže obtěžovat, házejíce po nich hroudami." Angličtí
rybáři odpověděli palbou z mušket „jíž někteří z domorodců byli zraněni".
Existují však také záznamy o vzájemné spokojenosti a dobrém soužití. Zuřiví
Tehuelčové, kteří trápili Sarmienta a jeho španělské osadníky, po celé měsíce
pracovali v šedesátých letech 18. století společně s trosečníky z jiné španělské
lodi, pomáhali jim kácet stromy a snášet kmeny na břeh, kde si běloši stavěli
velikou loď, v níž nakonec také odpluli. Tehuelčové dostali ovšem také za svou
spolupráci slušnou odměnu, štůčky plátna, hedvábí a saténu z trupu ztroskotané
lodi. Tato událost tedy dokázala, že s domorodci je možno se dohodnout. Guvernér
v Buenos Aires, don Pedro de Cevallos, se také dozvěděl, když Spanělé konečně
dokončili plavbu z Peru, že domorodci v Magalhaesově průlivu jsou „velice
humánní a pohostinní". Škoda že si tuhle zprávu nepřečetlo víc lidí.
Ke
srážkám obvykle vedl zmatek a nepochopení na obou stranách spíš než nepřátelské
úmysly. Těm Španělům musel stát v čele nějaký neobvykle moudrý a chápavý
velitel, protože si určitě musel dát líbit spoustu drobných krádeží. Krádeže
byly totiž vždycky tím prvním problémem. Od vysoce vzdělaného vědce Darwina až k
nejdrsnějšímu kapitánovi korzárů byla reakce skoro vždycky táž: vztek a odpor,
zvlášť když chvíli předtím domorodci bez nějakých projevů vděčnosti právě
přijali korálky, zrcátka a třeba i pruhy červené látky. Nikdo nebyl s to
pochopit, že domorodci nemají žádný morální kodex týkající se kradení. Darwin
měl jen politování pro jejich rovnostářskou společnost, která ho naplňovala
spravedlivým rozhořčením. „V téže chvíli," píše, „dokonce i kus látky, jenž
jeden z nich dostane, je okamžitě roztrhán na kusy a rozdělen mezi všechny,
takže žádný z nich není o nic bohatší než všichni ostatní. Na druhé straně je
obtížné pochopit, jak se může dostat k moci náčelník, dokud neexistuje nějaká
forma majetku, jímž by mohl prokazovat svou svrchovanost a posilovat svou moc."
Darwin neměl ani špetku sympatie pro demokratickou tradici společného majetku,
která by je přiměla rozdělit na stejné díly třeba i trup Beaglu, kdyby jim to
Angličané dovolili, a soptil, protože kradli, na co přišli. Nakonec docela
schvaloval, že kapitán jeho lodi dal vystřelit z děla varovný výstřel, aby
tenhle dotěrný hmyz odehnal, a vrátil se ke studiu mořské chaluhy Macrocystis
pyrifera, která ho hluboce fascinovala.
Za starých časů španělští, holandští,
francouzští a angličtí mořeplavci zlodějíčky prostě stříleli. Noví badatelé 19.
století se tak drastickému trestu pokud možno vyhýbali. Darwinův současník,
James Weddell, který k domorodcům choval mnohem větší sympatie než Darwin,
„považoval za vhodné vštěpovat jim (Jaganům) vědomí, že krást je nesprávné, a
proto když se někdo něčeho takového dopustil, dal ho uvázat ke stěžni a uštědřil
mu řádnou ránu devítiocasou kočkou, dávaje mu jasně na srozuměnou, že to je za
zločin, jehož se byl dopustil". Weddell tvrdil, že „toto jemné (sic!) potrestání
mělo žádoucí výsledek". Je ovšem otázka, jestli to milé Jagany spíš nezmátlo a
neudivilo.
Na těchhle běloších, kteří tak rychle přijížděli a zas odjížděli,
bylo všechno jako hádanka, ohromné koráby, látky, jimiž měli zahalená těla,
obličeje pokryté vousy, nápoje (pokaždé jim nabízeli nějakou tekutinu, která
chutnala jako oheň), to, jak vždycky nejdřív začali všechny podělovat a byli
samý úsměv, jen aby jim dodali odvahy, a vzápětí na to je spoutali a začali je
bičovat důtkami jen proto, že chtěli sami trochu pomoci s rozdělováním.
Další
stránka chování těchto bělochů, ne tak bolestivá, ale zato zrovna tak záhadná,
bylo jejich zalíbení v obřadech. Na lodích se vztyčovaly a spouštěly vlajky,
střílelo se z děl a rány se rozléhaly ozvěnou z jednoho břehu průlivu na druhý,
když veslovali, stál jeden z nich na zádi a něco rytmicky pokřikoval na ty
druhé, když přistáli, poklekli občas na břehu a něco jednohlasně prozpěvovali a
přitom před nimi stál nějaký kněz v ozdobném rouchu. Anebo vylezli na nejbližší
výběžek nebo kopec a tam pak vztyčili obrovský kříž, pěkně každému na očích.
Pohanům, kteří žili ze dne na den, všechny tyto rituály připadaly velice
zvláštní.
Během let se různé kmeny staly do jisté míry součástí těchto
obřadů, takže přetrvávaly v živé paměti. Starci, kteří žádného bělocha neviděli
od útlého mládí, ještě stále dovedli zpívat Ave Maria a vzdávat úctu a chválu
španělskému králi, který už dávno nebyl mezi živými. Na břehu se shromáždily
kmeny s celými rodinami a všichni spokojeně jeden rok odpřisáhli poslušnost
králi Filipovi a další rok zase vyhověli rozmarům těchhle divných rozdávačů darů
tím, že uctili vládce jiné země a jiné víry. Když se dostavil Bougainville, aby
vzal do vlastnictví Přístav hladu, vybavili Francouzi domorodé Tehuelče pro tuto
příležitost červenými chaláty a naučili je prozpěvovat: „Vive le Roi de France!"
Bougainville za nějaký čas odplul a na břehu po něm zůstala vlát francouzská
vlajka. Domorodci na svou lekci nezapomněli, a když se vracel Bougainville na
lod, zdravili ho po celou cestu voláním „Vive le Roi! Vive le Roi!" V lodním
deníku je něco takového vždycky cenný zápis a po návratu domů si to každý rád
přečte.
Někteří z prvních mořeplavců měli za to, že domorodci jsou lidojedi.
Ale zpráv je o tom pramálo. Existuje o tom jakási zmínka u jednoho deníkáře
nasavské eskadry v roce 1624. „Podobají se spíše zvěři než lidem," volá v hrůze.
„Neboť... trhají lidi na kusy a hltají maso syrové a krvavé." Moderní vědec
Darwin bral tyto zprávy vážně. Přestože měl takovou úctu k pravdě, byl natolik
důvěřivý, že uvěřil historce malého jaganského chlapce, který zcela jasně chtěl
udělat dojem na své posluchače, a vylíčil jim, jak v zimě jeho kmen vždycky
vyudí k smrti něco starých žen tím, že je drží nad ohněm, a pak prý se pustí do
těch nejchutnějších porcí, a dokonce i jako žert počastoval své posluchače
napodobením řevu nebohých stařen. (Darwinovo tvrzení později rozmetali
střízlivější a důkladnější badatelé, ale přesto nadělalo trvalou škodu.) Kolem
roku 1830 už měli domorodci z Ohňové země za sebou celou řadu podivných a často
velice nepříjemných zážitků s tím, jak s nimi zacházeli jejich občasní
návštěvníci, ale i mnoho urážlivých zpráv o jejich povaze a zvycích. Po víc než
tři sta let po nich čas od času stříleli z arkebuz, luků i mušket, Pigafetta je
zvědavě okukoval, John Narborough je měřil, hladovějící námořníci od nich
žebrali potravu, kněží jim kázali a oblékali je. Smáli se jim, pronásledovali
je, unášeli je, bili je. Nic z toho dvakrát nevadilo severním Jaganům,
Alakalufům z ostrova Opuštěnosti, Onům, kteří tak jako tak bělochy vídali
málokdy, anebo Tehuelčům na sever od průlivu, nyní už vybaveným odolnými koňmi a
bolami. Kolem roku 1830 se jim do života vlastně ještě nikdo pořádně nepletl:
tou dobou, tam ještě lovci tuleňů nepřivezli příjici, chovatelé ovcí pušky
zlatokopové pálenku; a ještě stále tu nebylo největší nebezpečí ze všech: ještě
nedorazili misionáři a nepřivezli náboženské knížečky a dobré úmysly, osivo a
zemědělské nářadí, i hromady odloženého šatstva nabitého bacily. Tahle poslední
invaze však byla nejodhodlanější a nejvytrvalejší a ve svých důsledcích právě
tak ničivá, jako byla nevyhnutelná.
POSLEDNÍ DOPIS
Allen F. Gardiner, kapitán královského britského
námořnictva ve výslužbě, ležel 6. září 1851 na dně barkasy, vytažené na břeh
Ohňové země nedaleko zálivu Dobrého úspěchu, a umíral na kurděje, vyhladovění a
zimu. Byl tak zesláblý, že se nemohl ani pohnout, ale vedle sebe měl položený
papír a pero, jímž zaznamenal smrt všech svých misionářských druhů, až na
jednoho, a zcela určitě z posledního zbytečku sil se mu ještě podařilo dokončit
zbožný a formální dopis lékaři výpravy, který podle jeho názoru možná ještě
ležel nedaleko od něho.
str. 297
Richard Hough: "Druhý den jsme se vydali z města na sever podél pobřeží po
cestě, kterou šel Viedma a hrstka jeho lidí z Dona Felipe v lednu 1587. Zdálo se
skutečně krajně pozoruhodné, že by někdo vůbec mohl přežít na těchhle
nekonečných kamenitých a plochých březích anebo v pochmurném vnitrozemí, kde
není nic než ostrá tráva a kde není možné se ukrýt před větrem. Kde v noci
spali? Jsou tu dlouhé a dlouhé kilometry bez kapky sladké vody. Pochod to byl
tvrdý, břeh je nesmírně členitý, takže každou chvíli člověk musí obcházet kolem
bažin a tůní. Otvor, který označoval konec druhé soutěsky mezi severozápadním
cípem hlavního ostrova a jižním koncem Patagonie, vypadal po šesti hodinách
pochodu stále stejně daleko. Tady, na tomto pochmurném místě, kdysi Sarmiento
zajal svého „obra" a pojmenoval ho po svém králi a tady ho později zaskočili
domorodci, kteří mohli být Filipovi příbuzní. Už snazší bylo pochopit nadšené
Sarmientovy a Drakovy zprávy o průlivu, když jsme se po břehu dostali na jih od
Punta Arenas, směrem k mysu Froward. Počasí bylo zpočátku slunečné a po obou
stranách polní cesty k mysu Santa Ana kvetly květiny. Tohle opravdu vypadalo
jako „země dobrá a příjemná". Lesní paseky vypadaly úrodné a slunné, snad i
dokonce na vinnou révu, a roklemi na úbočí nízkých kopců bublal k moři každých
pár kilometrů „sladký potůček", o němž se zmiňoval Cavendish i jeho současníci.
A přece tu nebyl ani kousek obdělávané půdy a viděli jsme všeho všudy jen pár
otužilých ovcí. Naším cílem byla pevnost Bulnes a Přístav hladu. Když se Chile
roku 1843, jako poslední z tolika uchazečů, formálně zmocnilo průlivu, vyrostla
na samém konci mysu Santa Ana opevněná osada. Pojmenovali ji po vojenském
prezidentu nové republiky pevnost Bulnes. Shlížela na místo, kde stávalo
Sarmientovo město, a byla jako kopie města Don Felipe: hrubé sruby, skladiště,
kaple, zbrojnice, kolem dokola špičatá palisáda a jako ochrana pár děl, která se
mohla obrátit také proti eventuální lodi, kdyby snad vplula do průlivu bez
povolení. Podobně jako Don Felipe a první Punta Arenas, které ji mělo nahradit
jako hlavní chilské město na dalekém jihu, měla pevnost Bulnes jen krátký život, věrný ničivým tradicím Přístavu hladu."
„Naděje zanech, kdo mnou ubíráš se.“ Poutač na bráně pekelné Gustava Dorého.