Richard Hough: Do Ohňové země, 1971

str. 90
Byli v moci nějakého kouzelného požehnání. Mírný vítr je během tří dnů zanesl k mysu Panen a průliv je přivítal tak mírně a blahovolně, že Drake dokonce mohl na moři vykonat oslavný obřad. Horní plachty, plné větru, byly skasány jako znamení úcty k Jejímu Veličenstvu a poslušnosti vládkyni, i jako formální gesto vyjadřující, že ona má veškerá práva na jejich objev. Na vlajkové lodi se konala bohoslužba, Fletcher kázal, pak všichni poklekli, aby modlitbou vzdali díky za boží požehnání, což podle nich muselo být docela na místě, protože se na ně usmívalo skoro nevídané období mírného zimního počasí. Drake byl pochopitelně uspokojen, ale byl to člověk praktické mysli, a tak si také řekl, že tohle bude ta pravá chvíle, kdy uctít Doughtyho patrona, bohatého a mocného sira Christophera Hattona (Drake měl totiž neustále na mysli životně důležité záznamy o plavbě, které se po návratu budou pečlivě zkoumat). A tak tedy pro případ, že by snad záznam o procesu a o popravě jeho přítele nestačily Hattona obměkčit, přikázal Drake s chytrostí sobě vlastní, aby jeho vlajková lod byla přejmenována z Pelikána na Zlatou laň, Golden Hind, a to na počest Hattonovu, neboť v jeho šlechtickém erbu byla laň v barvě zlaté, s přední pravou nohou pozvednutou.
Počasí bylo nadále přímo zázračně příznivé, takže naprosto bez potíží pronikli do nejužších míst průlivu a dál do širších vod za soutěskou. V líčení jejich cesty v těchto místech je cítit spíš vděčnost a zvědavost než strach z bizarní povahy jejich objevů. U Alžbětina ostrova, kde Pigafetta zaznamenal přítomnost „mnoha mořských vlků a velkých ptáků" a kde Magalhaens konal svou rozhodující poradu, eskadra přistála a objevitelé si vyšli na břeh kvůli „oněm podivuhodným ptákům, kteří neumějí létat ani tak rychle běhat, aby se jim podařilo uniknout před námi životem". Jejich první tučňáci je velice příjemně překvapili jako „znamenitě dobrá a výživná potrava", takže jich za jediný den pobili tři tisíce, aby je nasolili do zásoby. Pak zase vypluli dál na jih a o něco později, když obepluli mys Froward, uviděli mezi těmito ostrovy první domorodce. Nikdo z nich ještě nikdy neviděl divochy tak podivné, jako byli tihle domorodci z Ohňové země na primitivních kánoích. Ovšem na rozdíl od Patagonců z Puerta Sanjjulianu byli tohle lidé „pěkní i neškodní" a Fletcher si s velkým nadšením dělal poznámky o jejich vzezření i jejich potulném životě. Padlo pár nevzrušených poznámek o jejich ohních, a na vysoké rozeklané štíty hor, ba dokonce i na ledovce (ty viděli také poprvé v životě) se dívali bez jakéhokoli náznaku strachu z nadpřirozených sil. Byli ve spokojeném rozpoložení, a tak si povšimli pouze, že úpatí hor jsou „velmi plodná, tráva zelená i přirozená... a půda s radostí přijímá jakékoliv zrní, jaké i u nás doma pěstujeme". Musela to opravdu být vzácně vlahá zima v Ohňové zemi, máme-li věřit jejich zprávám. Úžina v druhé části průlivu jim sice dělala trochu starosti a nevypočitatelné větry i proudy si žádaly jejich veškerého mořeplaveckého umění. Přesto však propluli celým průlivem za pouhých sedmnáct dní, a to se ještě poklidně zastavovali pro vodu, dřevo i zásoby, nebo když chtěli mírumilovně rozdělit něco tretek mezi domorodce. A pak, 6. září 1578, zahlédl Drake nad rozhoupaným čelním stěžněm Tichý oceán. Téměř devět let uplynulo od chvíle, kdy se vyškrábal na onen strom v darienských Kordillerách, odkud mu ukázali modravý proužek toho, čemu Portugalci říkávali Mar del Sur, a kdy pronesl svou přísahu.

„NEJBLÁZNIVĚJŠÍ VLNOBITÍ"
Drake chtěl vystoupit na břeh na ostrově Opuštěnosti, Fletcher měl sloužit bohoslužbu na samém kraji mysu Touhy, kde chtěl Drake také zanechat památník „do kovu vyrytý na věčnou památku", který si připravil. Ale najednou se zvedl vítr, rychle zesílil ve vichřici a bylo po možnosti zakotvit. Jak to říká i Fletcher, Mare pacificum se bez nejmenšího varování změnilo v Mare furiosum. Že by se duch Thomase Doughtyho přece jen vrátil, aby se pomstil? Anebo se jen Pánbůh (jak se domníval jejich duchovní pastýř) „zatvrdil proti nám...

str. 94
Propukla poslední bouře jejich očistce v Ohňové zemi. Jako by se živly ještě jednou naposledy chtěli pokusit zničit i tuhle poslední přežívající lodičku a tahle jatka už konečně dovršit, udeřila do nich bouře ještě horší než ta, která přemohla jejich maličký Marigold.
Drakův kaplan to pozoroval s hrůzou a úctou a zaznamenával to všecko, jako by se z něho stal přívrženec pověrečné a pohanské víry mnoha ovcí svého ztenčelého stádečka. V jednu chvíli pozbyli už veškeré naděje a "spíše v okamžitou smrt jsme doufali, než chovali naději v záchranu... Vichry vály takové, jako by samy měchy přírody vše vypustily, nebo jako by mračna nebeská byla svolána, aby veškerou svou moc položila na toto místo... Moře vyvalilo veškeré vlny své z hlubin, dokonce z vnitra skal, jako by byly svitkem pergamenovým... Nemožnost přistát anebo zase rozvinout plachty, nejbláznivější vlnobití, návětrné břehy, nebezpečné útesy, protivné a nanejvýš nesnesitelné větry... a nevyhnutelná nebezpečenství po všech stranách, to vše nabízelo nám tak pramalou naději, že bychom mohli uniknout zkáze, že kdyby nás nebyla vedla a chránila zvláštní prozřetelnost samotného pána Boha, nikdy bychom bývali tento žalostný stav nepřekonali, neboť byli jsme obklopeni nejstrašlivějšími a hroznými soudy. Vpravdě byla větší naděje, že skály se rozestoupí odshora dolů a po hlavě vrhnou se do moře před těmito nepřirozenými vichřicemi, než že kdokoli z nás toto přežije."
Tato poslední bouře přivedla Golden Hind skoro stejně daleko na jih jako předtím a náhodou právě tak podivuhodnou jako ono zatmění Měsíce ji přivedla k epochálnímu objevu. Protože když se obloha vyjasnila a vítr utišil, zjistili, že dospěli ke konci Ameriky. Skrze mlhu a prchavé mráčky uviděli, jak souostroví Ohňové země vybíhá na jihovýchod a řidne, jak je tam čím dál tím méně bizarních skalnatých ostrovů a ostrůvků, jak jsou čím dál tím vzdálenější, až zahlédli „nejzazší výběžek neboli mys všech těchto ostrovů".

str. 101
... už skoro zapomněli, že něco takového existuje. Po všechna ta léta od doby, kdy tamtudy proplul Camargo, bylo čím dál tím obtížnější přesvědčit některého kapitána nebo posádku, aby se plavili z Peru na jih. Říkalo se, že jakmile se člověk průlivu přiblíží, zvednou se vichřice, které ho bez jediné plachty zaženou daleko na jih, do země věčného ledu, kde vyvrhnou každou lod na zamrzlý břeh. Nedá se tomu prý uniknout. A na druhé straně se lidé také domnívali, že si existenci průlivu někdo prostě vymyslel, nebo že jestli někdy opravdu existoval, tak ho od té doby jakási přírodní katastrofa zase uzavřela. Tyto úvahy a pověry dostaly dokonce i podobu veršů.

Tím snad, že nebyl zdatný lodivod,
či z jiných příčin, nám teď neznámých,
tajemství průlivu, když objeveno,
již navždy opět dříme v temnotách.
Snad blesk či hrom nebesy vržený,
snad ostrov jakýs, nově vyvstalý
a vzteklým vichrem, mořem bičován
pro všechny věky jeho brány tají.

Těch pár námořníků, kteří se kdysi probili oním průlivem jako mladíci, už dávno zestárlo a nová generace je poslouchala, jako by to byli veteráni nějakého bájeslovného vojenského tažení. Místo toho se zatím vylepšovala neuspokojivá severní cesta, která kombinovala dopravu lodní a po souši: z Valparaísa a Callaa do Panamy po moři v galeonách a karakách, postavených na tichomořských březích Ameriky, a pak do Nombre de Dios nebo Puerta Bella po dlážděné silničce a pěšinách v džungli „oněch třicet mil zoufalství a kleteb", kde se o utrpení podíleli koně i domorodí otroci a mřeli po desetitisících. Bylo to neohrabané, bylo to drahé, ale fungovalo to. Příjezd Francise Draka před brány Valparaísa všem surově připomněl, že průliv existuje dál a že angličtí námořníci jsou nejen obratní a stateční mořeplavci, ale také piráti. Navíc to ještě byla strašlivá urážka, tím spíš, že jim byla vmetena do tváře ve chvíli, kdy pýcha a sebevědomí conquistadorů vrcholily. Kdo ví,kdy se v Drakových stopách vydají desítky dalších korzárů a navždy udělají konec důstojné a pomalé plavbě hluboce naložených karak z Callaa do Panamy?

str. 103
Počátkem října 1579 dostal Sarmiento rozkaz provést průzkum průlivu od východu k západu jako první fázi v uskutečňování osidlenecké vize. Byl jmenován generálním kapitánem výpravy dvou lodí, Nuestra Seňora de Esperanza a San Francisco, jejímž cílem bylo, Sarmientovými slovy, „rozptýlit navždy (tuto obecnou hrůzu z průlivu), aby průliv mohl být řádně prozkoumán, zmapován a změřen po celé déli, aby se našlo nejlepší místo, kde by mohl být uzavřen, aby se tak chránila naše království proti nepříteli..." Obě lodi, místokrálem pro tento úkol osobně vybrané, byly s největší rychlostí připraveny a vystrojeny (až s přílišnou rychlostí, jak se později ukázalo) a Sarmiento se začal rozhlížet po posádkách. „Toto byla práce velice nesnadná," píše později, „jelikož to byl podnik velkého nebezpečí a malých zisků. Nikdo se nechtěl na něj vydat, mnozí utekli a všelijak se skrývali." Nakonec se mu podařilo - nezmiňuje se už, jakým způsobem - sehnat dostatečné množství mužů, celkem 112, polovinu námořníků, polovinu vojáků.
10. října si místokrál vyjel z Limy do callaoského přístavu a dostavil se na palubu Esperanzy, aby se s výpravou rozžehnal a přečetl důstojníkům i mužstvu instrukce. Úvod k těmto instrukcím stojí za ocitování celý, protože je svým stylem typický pro dobu i okolnosti, pro slávu a obřadnost, s jakou se výpravy vydávaly na cestu: vůdčí hodnostáři a vyšší důstojníci v slavnostních úborech a uniformách na vyvýšené zadní palubě pod velikým hedvábným praporcem, posádka namačkaná na palubě lodi pod nimi. Budou modlitby, pomazání, budou se zpívat chorály, všude bude neustále vidět biskupa s bohatě vyřezávaným křížem v rukou - tady v Peru bude kříž ze zlata a stříbra, posázený diamanty, symbol bohatství církve a krále, jež má tato výprava chránit.

str. 107
Na první domorodce narazil Sarmiento hned zkraje své plavby průlivem, když přistál na ostrově Opuštěnosti, Isla Desolación. Byli to primitivní Indiáni z kmene Alakalufů, plaší, malincí, špinaví, nazí a namazaní tlustou vrstvou tuku proti chladu. Byli degenerovaní, měli nízká obočí, rozpláclý nos, silné rty, malá černá očka daleko od sebe a vrásčitou kůži. Žili z ryb a korýšů a ze své znalosti ohně. Bez ohně, který rozdělávali tak, že „třeli kámen o kámen, protkaný a zbarvený rudami stříbra i zlata" nad peřím jako podpal, by brzy zašli. Když se jim oheň podařilo zapálit, nosili ho všude s sebou v jakýchsi kamnech ve tvaru tyglíku, a dokonce si ho brali s sebou do lodí, z nichž lovili ryby. Tak se konečně vysvětlilo tajemství Magalhaesových pramínků kouře, které se tajemně, jako bludičky, pohybovaly po lesích a na pobřeží. Uklidnilo je, že alespoň tuhle pověru vyřídili. Jenže tihle domorodci před sebou neměli bílého muže poprvé. Když se skupina Sarmientových lidí vydala na břeh s dary, aby je pozdravila, vzali domorodci nohy na ramena a jeden z námořníků musel vystoupit a jít kupředu sám, než se jim podařilo navázat kontakt. Pak se domorodci pomalu vynořili z úkrytu a bylo vidět, že mají v rukou jakési malé praporky na klacíčcích jako vlajky na znamení příměří něco, co v jejich rukou rozhodně nikdo ani ve snu nečekal. Látka na praporcích byla trojího druhu: bílá vlněná, anjouská a hrubé lněné plátno. Trochu se zarazili, protože to byl důkaz, že angličtí piráti skutečně připluli touto cestou, a domorodci jim také posunky naznačili, že „dvě lodi s lidmi vousatými jako my, zbrojenými a oděnými jako my" propluly průlivem z jihovýchodu. Dvě lodi! A Esperanza teď byla sama, ozbrojená jen dvěma kanóny a čtyřiceti arkebuzami vojáků na palubě! Tohle tedy není zrovna místo, kde by se dala svést bitva s nemilosrdným a dobře vyzbrojeným nepřítelem, ale než se horempádem vydal dál, rozhodl se ještě Sarmiento alespoň zběžně vykonat formalitu (jak k tomu ostatně dostal příkaz), jíž celou oblast obsadil, i když už si ji možná před ním zamluvili Angličané.

str. 109
Domorodci tam jsou, stojí na skalnaté výspě, ale podezíravě se stáhnou, jakmile se člun přiblíží ke břehu. Vojáci vyskákají ze člunu na pobřežní útesy a zvednou ruce se zářivými tretkami jako lákadlem. Domorodci se však nedají svést a ustupují dál, teď už zřejmě vážně postrašeni. Šest vojáků odhodí hřebínky a korálky a kusy křiklavé látky a ženou se za nimi. Honička je to tvrdá, vždyť tihle divoši ve zdejším terénu žijí od narození, jenže jsou podvyživení, zakrslí a mají tenounké a křivé nohy. Za chvíli mají vojáci dva z nich, vrhají se po dvou na jednoho. Divoši se zuřivě brání, bijí do vojáků, není možné je pořádně chytit, protože jejich tmavá nahá těla jsou pokryta tlustou vrstvou tuleního oleje. Je to jako snažit se chytit tuleně, když se vzpouzí, ještě horší je však hrozný zápach, ozývají se výkřiky a nesouvislé kletby. Nakonec je však přece jen odvlečou ke člunu, rychle odrazí a veslují zpátky k Esperanze. Spojení mezi těmito západními ostrovy Ohňové země je všelijaké. Ale v překvapivě krátké době se všude roznese, že tihle vousatí bílí muži, kteří přijeli ve velké lodi, jsou nepřátelé, zuřiví a zrádní. Kdokoli sem přijde po Sarmientovi a setká se v průlivu s potížemi, nemá naději, že mu někdo pomůže. Stejně jako tomu bylo na jihu a východě Ohňové země u Jaganů, s nimiž Alakalufové měli řadu společných rysů, žili i oni v neustálém strachu z velkých lidí na severu - Onů z hlavního ostrova Ohňové země a z patagonských Tehuelčů, kteří obývali zemi na sever od průlivu.
Francisco a Juan (tak si Sarmientovi lidé své zajatce klidně pojmenovali) také hned začali upozorňovat na nebezpečí, jaké představují tito obři, stačilo, aby se na severním břehu krátce po tom, co je vytáhli na pahibu, objevily první ohně. Oba plakali a posunčinou naznačovali, že to jsou „velcí muži, kteří hodně bojují a mají šípy", a že by jejich věznitelé měli ještě té noci vyjít na břeh a všechny je pobít. Sarmiento to neučinil hned, ale teprve o několik dní později - znovu vyslal ke břehu člun pro další lidskou kořist. „Obři" byli zrovna tak opatrní, jako byli před nimi Alakalufové, byli také mnohem úctyhodnější jak výzbrojí, tak i postavou. Posádka člunu je viděla, jak se skrývají v lese i s ženami, ozbrojeni luky a šípy, a velitel přikázal vystřelit jejich směrem několik ran z arkebuz. Vojáci přestali střílet, až když se ozval nářek žen. Zajmout se jim nepodařilo nikoho. Teprve když se dostali ke vstupu do druhé úžiny, podařilo se Sarmientovi připojit ke své „sbírce" jednoho patagonského „obra". Uviděl jich na břehu celý shluk a okamžitě dal vylodit dobře vyzbrojenou skupinu vojáků. Přátelské lákání s nápadně vystavenými tretkami nebylo opět k ničemu a tentokrát už došlo ke skutečnému boji a na obou stranách byli ranění, než se Španělům podařilo udržet jednoho z domorodců a ustoupit s ním ke člunu v úplném dešti šípů. „I když jsme zajatci nabízeli předměty a on si je ochotně bral," píše Sarmiento, „nemohli jsme ho nijak upokojit. Celý den a celou noc odmítal jakoukoliv potravu." Tohohle zajatce později pokřtili jménem Filip.

„DOBRÁ A PŘÍJEMNÁ ZEMÉ"
Během Sarmientovy plavby byli však nepřátelsky naladěni jen domorodci. Jinak se zdálo, že veškerá znamení pro osidlování této země jsou příznivá. Počasí bylo klidné a teplé, a zvlášť v oblasti asi tak na půl cesty podél severního břehu průlivu vypadala země lákavě pro úspěšný pokus o osídlení. 12. února už měli za sebou mys Froward, kde se cesta průlivem ostře obrací, a o něco dál na sever vpluli do široké a pohostinné zátoky k řece, kterou pojmenovali San Juan. „Země vypadá jako kraj dobrý a na pohled příjemný," hlásil Sarmiento „a jsou zde velké mýtiny a místa velice dobré pastvy pro ovce." Dokonce i domorodci byli v těchto místech celkem přátelští. Dřevo, sladká voda, bohatá pastva, laskavé podnebí - co víc by si vlastně mohli přát? Nyní se zdálo vhodné zavrhnout pro tento průliv jméno Magalhaesovo s jeho nešťastnými souvislostmi a přejmenovat ho na průliv Matky boží. Jedné noci uviděli „kulatý červený plamen jako meteor, ve tvaru dýky, jenž se zvedl a stoupal na nebesích. Nad vysokou horou se prodloužil a nabyl tvaru kopí.

str. 112
Tohle ovšem musela být noční můra, která přesahovala zdroje i zkušenosti plánovačů v Indickém úřadu. Už jen najít a sebrat dostatečné množství zdravých lodí byl úkol přetěžký, a aby se dostaly přes celý oceán do nejbouřlivějších moří světa, musely to být lodi opravdu stoprocentně bezvadné. Budou s sebou muset vést všechno, naprosto všechno: zbraně i střelivo, brnění i uniformy, zásoby na cestu i několik prvních měsíců v průlivu - prostě všecko, od háčků na ryby až po oštěpy, od sudů vína až k sušeným fíkům. Jenže tohle nebude jen prostá vojenská operace. Kromě 10 kovářů a 20 tesařů, 21 zedníků a 6 kameníků, 4 trubačů a 400 vojáků do pevností bude muset toto loďstvo vézt do nové kolonie také příslušné množství kněží, 43 ženatých mužů s manželkami a s 87 dětmi a 173 svobodných mužů, a ty všechny bude nutné ubytovat a živit a opatřit je zemědělským nářadím a semeny a révou a dalšími rostlinami, aby mohli vzdělávat onu slibnou zemi. A Patagonec Filip i domorodci z Ohňové země, Francisco a Juan, budou navráceni svým kmenům a jistě budou hovořit o tom, jak byli předvedeni králi Filipovi, i o svém pestrém životě u dvora. Uspěchaným a složitým přípravám přálo ovzduší vzdutého nadšení a neochvějné jistoty na straně úřadů i účastníků, že to celé je podnik navýsost prospěšný. Jen jeden moudrý a starostlivý hlas se ozval proti němu. Byl to hlas vévody z Alby. „Byli by přetíženi, i kdyby vzali na palubu jen dostatek lanoví a kotev, aby překonali bouře v oněch částech světa," varoval prozíravě. Jenže názorům stárnoucího válečníka nepovažoval nikdo za nutné věnovat pozornost. Vždyť na rozdíl od Sarmienta Jeho vévodská Milost v průlivu nikdy nebyla. Loďstvu přála i okolnost, že Španělsko a Portugalsko byly nyní jeden stát. Nejenže se výprava mohla opřít o jedinečné schopnosti portugalských lodivodů, ale mohla také dle libosti proplouvat vodami kdysi nepřátelskými a po cestě přistát v kterémkoli přístavu. To také ohromně zjednodušovalo všechny přípravy a plánování. Celkem čítala tato jižní armáda přes tři tisíce mužů, žen a dětí. Ne všichni měli namířeno do nové královy kolonie. Někteří měli pokračovat v cestě průlivem s novým chilským místokrálem, donem Alonsem de Sotomayorem, jiní se měli vrátit do Brazílie.

str. 121
Tak jednoho frátera Bartoloměje, například přistihli, jak rozprodává "mnohé kusy látky, jež byla přivezena na hábity, jakož i damašek na ornáty", ozdoby, celé oltáře a stříbrné kalichy. Ostatní se dopouštěli činů, „o nichž pro čest úboru blahoslaveného a andělského svatého Františka není možno se ve slušnosti zmiňovati na veřejnosti". Nakonec z velkého počtu zbyli jen dva fráteři, Antonio Rodriguez a Geronimo Portugues, což samozřejmě zdaleka nestačilo na tři malé a dvě velké lodi, z nichž se teď výprava skládala, a nějakých pět set duší na palubě těchto lodí - bylo potřebí zpovídat, sloužit mše a vykonávat mnoho dalších náboženských povinností. Sarmiento se plavil s příznivým větrem a v krásném počasí, takže uviděl nízký bílý útes mysu Panen už 1. února 1584. Již počtvrté za čtyři roky obeplouval tento mys. Ani z mysu, ani z průlivu za ním neměl pochopitelně žádnou hrůzu. Je sice pravda, že minule je ve společnosti ustrašence Florese průliv odehnal na širé moře, ale Sarmiento věděl, že kdyby se o to byli snažili s větší rozhodností, podařilo by se jim do průlivu vniknout. Teď se domníval, že má věrné důstojníky, a rozhodně měl vybavení i lidi na to, aby založil osadu i pevnosti, sice opožděně a v mnohem menším rozsahu, než se původně plánovalo, přesto však byl pevně odhodlán to provést. Průliv byl v rozmarné náladě, zprvu s nimi laškoval a nastrojil krásné počasí a příznivý vítr a proud, takže všech pět lodí snadno proniklo první úžinou a blížilo se druhé úžině, než se proud obrátil a lodi musely zastavit a zakotvit. A pak jim průliv pro změnu zas ukázal ty horší stránky své povahy. Jak se obrátil příliv, začal se zvedat vítr, takže velká veslice, kterou jedna z lodí táhla na laně za sebou, narazila na záď lodi, než ji stačili vytáhnout na palubu, a během několika vteřin z ní byly třísky. „Pak se vítr počal hnát dolů ze zasněžených hor s velikou silou," píše Sarmiento o tomto náhlém zlomu. Jedné lodi po druhé se trhala kotevní lana a vítr si s loděmi pohrávaL Byli tu první den, a už se naplnilo proroctví vévody z Alby, že nebudou mít na lodích místo na nic jiného než na lana a kotvy, a ještě jim to nebude stačit. Uplynuly další dva dny a zůstala jim sotva jedno lano na každou loď. Tenhle průliv tedy zřejmě dokáže jen tak jako by nic opovržlivě vyvrhnout jakékoli množství lodí najednou, jako dělovou kouli je vymrští z hlavně do oceánu daleko od ústí. Těm, kdo v těchto krajích nikdy nebyli, jistě připadalo, že Ohňová země přesvědčivě potvrzuje svou starou a strašlivou pověst. Dokonce i ohně, podle kterých ji kdysi pojmenovali, plály co nejdivočeji. Na břehu se seběhly skupiny domorodců, aby se podívali na jejich příjezd, a kouř z jejich ohňů se valil vzhůru ve velikém mračnu a hnal se ven nad vodu, takže zahaloval břeh i hladinu a ještě zvyšoval zmatek a nebezpečí. Přestože spolu už prožili hodně podivuhodných a nebezpečných událostí, byla tohle přece jen pro ženy a děti mezi osadníky nejhrozivější věc, jakou od odjezdu ze Španělska zakusili. Sarmientovi se podařilo lodi opět shromáždit těsně za vstupem do průlivu, u severního břehu, asi dva tři kilometry západně od mysu Panen. Dokonce i on si musel přiznat, že zatím nemají naději proniknout hlouběji do průlivu a že „lidé stávají se smutnými a sklíčenými". Byli sice dost daleko od plánovaného místa u první úžiny, kde by jejich děla mohla zničit i ty nejneohroženější piráty, ale bude to muset stačit. Takže zakotvili na svých posledních lanech, když se na chvíli uklidnilo vlnobití, spustili čluny a začali vozit na břeh vojáky, osadníky, stavební materiál, zbraně a zásoby.

ZAKLÁDÁ SE OSADA
Je to slavná a památná chvíle, když Sarmiento poprvé vystoupí na břeh, aby založil novou výspu španělské říše. My dnes víme, co ho tenkrát čekalo, takže nás nemůže nedojímat jeho víra a důvěra. Stojí zde se svými druhy na jihovýchodním výběžku patagonských pamp, na zvlněné pláni porostlé drsnou trávou a zakrslými keříky, měsíc plavby od nejbližší osady. Kočovné domorodé kmeny, které už jim projevily své nepřátelství, tady jen taktak dokáží přežít. A přece tento vůdce vyzařuje optimismus a nadšení. Voda je sladká, rostlinstvo příznivé. Píše, jako by na světě nebylo skvělejší místo, kde vybudovat město:
„Sarmiento nesl na rameni veliký kříž, s nímž ve jménu Nejsvětější trojice vyskočil na břeh, a ostatní za ním," doprovázeni pro jistotu osmi arkebuzíry. Pod vztyčeným křížem poklekli a přeříkali Te Deum laudamus. Pak, praví Sarmiento, ujal se majetnictví této země jménem koruny kastilské a leonské a vlastníma rukama navršil kamennou mohylu a kříž do ní zasadil při zpěvu zbožné písně Crux Vexilla Regis. Pronášely se projevy, vztyčovaly se vlajky a to vše jim dávalo tolik potřebný pocit bezpečí v této cizí zemi.
Tři sta se jich tam vylodilo, vyložili i část zásob, když tu se během jejich první noci strhla další vichřice a lodi vyhnala na moře. Nevrátily se ani druhého dne, ani další den a Sarmiento si byl jist, že „dezertovaly a odpluly do Brazílie". Jako vždy to bral filozoficky. Měli potraviny na čtyři dny, několik stanů, něco zemědělského vybavení a blížila se zima. A přece se zdá, že ho tenhle katastrofální obrat nijak nezkrušil. O opevňování průlivu teď nemohla být řeč, protože nestačili vylodit ani děla ani střelný prach, ale osadu vybudují a s božím požehnáním bude i vzkvétat! To byla podstata projevu, který ráno druhého dne pronesl ke svolaným osadníkům, „na což všichni odvětili, že jsou připraveni poslouchat a jít až na konec světa, neboť jiného otce nemají". A to byla krutá pravda. Jako místo pro osadu si Sarmiento vybral mělké údolí nedaleko pobřeží, napájené pěti prameny sladké vody, a pojmenoval je Očišťování Panny Marie podle dne, v který do této země připluli, a město, jež zde měli zbudovat, pojmenoval Nombre de Jesus, Jméno Ježíšovo. Vytyčili půdorys kostela, zdi plánovali z místního kamene, střechu z plachtoviny, pak vyměřili prostor náměstí, „ulice a domy do čtverců, domky z tyčí, půdy a trávy". Zatímco jedni měli plno práce se stavbou těchto napůl domků a napůl stanů, vzali si druzí rýče a vydali se rýt nepříliš slibnou půdu za hranicemi města a plni naděje šili a sázeli: boby a zeleninu, ovocné stromky a révu, všechno, co si přivezli. Najednou se k všeobecnému překvapení objevily zase jejich lodě a pomalu obeplouvaly mys. Na téhle výpravě se nedalo předvídat vůbec nic, rozhodně se nedalo čekat, že tolik posádek zůstane věrných. V jednu chvíli si byl Sarmiento jist, že uprchlí, v další chvíli se objevili a ze všech sil se snažili zakotvit v nedokonale chráněné zátoce. Ještě než osadníci mohli modlitbou vzdát díky v novém plátěném kostele v Nombre de Jesus, vyšlo najevo, že jen nepatrná většina důstojníků byla pro návrat do zátoky, že jejich řady jsou ještě stále ostře rozděleny a že každou chvíli může vypuknout vzpoura. Teď už si nebyl jist věrností u nikoho, byl štván nutností na jedné straně zajistit osadníkům práci a dobrou náladu, na druhé straně se postarat, aby se co nejrychleji vylodilo co nejvíc zásob, než mu vítr a příliv zase lodi odežene či než mu ujedou ze své vlastní vůle. Sarmiento zápolil ze všech sil, aby si udržel vládu nad vším. Nejdřív přikázal, aby zásoby ze tří menších lodí byly přeneseny na jeho vlajkovou lod, Trinidad, a na loď Marii, protože chtěl s nimi na vrcholu přílivu najet na břeh. Jenže kapitáni tří fregat byli krajně neochotni vydat i sebemenší část zásob, a měli pro to znamenitý důvod: zásoby potřebovali na dlouhou cestu nazpět do Brazílie. A o několik nocí později také opravdu „nenuceni ani větrem ani proudem" odpluli, tentokrát už nadobro. Sarmientovi se asi skoro ulevilo, když uviděl, jak se mu jejich zádi ztrácejí před očima, protože vzbouřenců a utečenců už musel tou dobou mít opravdu dost. Ztráta tří lodí byla rozhodně menší rána než neštěstí, které postihlo jeho vlajkovou loď, kde měli ještě stále většinu zásob a všechna děla. Operaci s najetím Trinidadu na břeh provedli nešikovně, jednak z neschopnosti, jednak měli smůlu a nepřálo jim počasí. Vlajková lod se dlouho zmítala mezi skalisky a narážela do nich v prudkém závanu náhlého vichru a pak se rychle začala rozlamovat. Posádka se dostala skrz příboj bezpečně na břeh a Sarmiento nechal v Nombre de Jesus pouze symbolický strážní oddíl a odkomandoval na břeh všechny muže, ženy i děti držet kotevní lana lodi, aby jim odliv a proud neodnesl napůl rozlomený trup Trinidadu.
Z plachet nadělali narychlo pytle a nosili v nich na břeh zbytky zachráněné mouky, nějaké to solené maso, trochu obilí a sudy vína. Byly to zoufalé chvíle pro každého z nich, protože je hnala jistota, že za půl roku by jediná hrst mouky mohla někoho z nich zachránit od smrti hladem, že jedno jediné prkýnko by mohlo zakrýt díru v nedodělané stěně chatrče a zachránit její obyvatele od smrti zimou. Když už vlny začínaly zkázu lodi dokonávat, nabyla každá zástrčka, každá plachta, každý kousek drátu a úlomek dřeva zcela nové hodnoty, všecko se schraňovalo, protože se všechno mohlo později hodit. A pak, uprostřed všech těchhle starostí, zaútočili domorodci. Dosud se drželi diskrétně v pozadí a o jejich přítomnosti svědčily pouze zneklidňující pramínky kouře, které se objevovaly a zase mizely kolem začínající osady a za jasných dnů byly dokonce vidět i na druhé straně průlivu, v Ohňové zemi. Útok byl jistě vypočítán tak, aby osadníky zastihl ve chvíli, kdy byli nejzranitelnější, a předcházel mu hustý déšť šípů. Jeden z hlídkujících vojáků byl zraněn, ale ostatní vytrvali na místě a domorodce zahnali palbou z arkebuz.
Jen několik málo Španělů mělo příležitost Patagonce do této chvíle zahlédnout zblízka. Pohled na tyhle ramenáče opravdu naháněl strach a hrůzu. Dokonce ani Sarmiento, jeden z mála bělochů, který se s těmito „obry" už utkal v boji, toho o nich moc nevěděl; měl však již brzy draze zaplatit za to, jak s nimi zacházel, když v těchto krajích byl naposledy a zajal „Filipa". Sarmientovi stačilo popsat je jako „kmen velkých lidí". Jiní cestovatelé si je prohlédli pozorněji, než je pak v 19. století dočista zlikvidovala argentinská armáda a gaučové. Pětasedmdesát let po Sarmientovi o nich napsal anglický kapitán Wood: „Pokud jsem mohl tyto lidi pozorovat, nemají žádné domy ani jiná obydlí, leč putují z místa na místo, hledajíce si potravu, což jsou hlavně tuleni a přílepky, taky všelijaké ptactvo a zvěřina. Když stráví den takovýmto způsobem, vracejí se na noc a uloží se za nějakou křovinu, kde si rozdělají někdy ohýnek, patrně záměrně, aby je příliš nepřekvapila noc, a pak leží jen na studené zemi, nemajíce jiných nebes než oblohu. Pokud se dotýče oblečení těchto divochů, nemají ničeho než kabátce udělané z kůže zvířat (šlo o kůže guanak) dohromady sešitých, do nichž se zahalují, a žádné jiné pokrývky nepotřebují, neboť jsou od přírody velice otužilí, pleti olivové, jako všichni Amerikáni, a také podobně jako oni si obličej i tělo malují různými barvami."

Do Darwinovy doby (1834) se příliš nezměnili. Darwin o nich napsal: „Vypadají větší, než skutečně jsou, díky velkým guanakovým kabátcům, dlouhým vlajícím vlasům a postavě vůbec. Jejich průměrná výška je asi tak 180 centimetrů... a jsou rozhodně největším kmenem, jaký jsme kde spatřili. Svými rysy podobají se severnějším Indiánům... vypadají však divočeji a hrozivěji, jeden z nich byl pomalován kolem dokola pásy a tečkami bílé barvy... Většinu roku tráví zde (v oblasti Gregoryho mysu), v létě však odcházejí na lov do podhůří Kordiller."

Koncem února 1584 sice Nombre de Jesus ještě nebylo městem, o jakém snil Sarmiento a král Filip, ale přece jen vypadalo jako dobře a důkladně založená osada. Všude byly vidět stopy píle osadníků: úhledné příbytky vystavěné z kamene, přitesaného kameníky, a z dřeva z trosek Trinidadu, byla tam i malá nemocnice, dobře střežené skladiště a hodně práce už se udělalo také na kostele. K domáckému, vesnickému ovzduší nemálo přispíval rybníček, „kde se osadníci a jejich ženy mohli upravovat a být spokojeni", a zahrádky vytvořené kolem pramenů sladké vody. K obraně Nombre de Jesus sloužil hluboký příkop s valem, na němž stála ve dne v noci hlídka a kde byla připravena k palbě čtyři malá lodní děla.
Bylo skutečně podivuhodné, co dokázaly čtyři týdny tvrdé práce. Venku, za obrannou linií, se podařilo vydupat ze suché ztvrdlé země něco jako políčka a díky intenzivnímu zavodňování rostlinky ještě stále žily. Záda se skláněla nad řádky čerstvě zasázených keříčků vinné révy. Tito sedláčci jako by po celý život pracovali na terasách nějakého kopce ve Španělsku, a ne jeden dva týdny v drsné zemi na druhém konci světa. A Nombre de Jesus, navzdory spěchu, s jakým se budovalo, a nezvyklým stavebním materiálům, bylo nápadně podobné vesničce v Kastilii.

DLOUHÝ POCHOD NA ZÁPAD
Sarmiento byl potěšen tím, co viděl před sebou, ale spokojen nebyl, protože věděl, že dosud nevytvořil opravdovou kolonii. Nombre de Jesus považoval za vojenskou výspu, která hájí vstup do španělského průlivu. Vzpomínal na ona sluncem zalitá pole před třemi lety, hustě pokrytá orchidejemi a hořci a vikvemi a velikými sedmikrásami, na chladné potůčky, na ostřici v blatech kolem ústí řeky San Juanu. Tam také bujně roste antarktický buk, tvrdé užitkové dřevo, a mezi větvemi poletují zelení papoušci. Dá se tam bohatě lovit zvěř i ryby. V zimě ať si tam třeba hustě lije a sněží, ale ve srovnání s větrnou, vyschlou a křovinatou plání kolem mysu Panen je to jako tropický ráj. Dokonce i domorodci v Santa Aně se chovali přátelsky. I když už roční doba nebezpečně pokročila, byl Sarmiento odhodlán odvést tam ještě před začátkem zimy alespoň malou základní jednotku a příští léto - do té doby snad také dorazí nějaké posily - tam stvořit opravdové město, důstojné této nové velké španělské země. Rozhodl se podniknout vojenský pozemní přesun a jejich jedinou loď, Marii, vyslal předem, aby jim tam připravila půdu. Vytrvejte v práci a v přátelském soužití, napomenul Sarmiento obyvatele Nombre de Jesus v řeči na rozloučenou, a zůstaňte věrni svému Bohu a králi. Pak se sloužily nešpory a mše v kostele „s veškerou slavnostností, jaká byla možná", než Sarmiento vykročil v čele stovky svých nejlepších vojáků a jednoho z fráterů a zanechal Nombre de Jesus ve správě dvou kapitánů. I slzy tekly. Brzy se vám vrátím, sliboval jim Sarmiento. A až se vrátím, jistě mnozí z vás, ženatých, budou chtít připojit se k tomuto novému podniku.
Všecko se zdálo ukazovat na západ jako na jediný správný směr. Země tam byla zelenější a hostinnější. Dokonce i zvířata to snad cítila. „Ovce, jež si přivezli s sebou, i psi též vyrazili a nijak nebylo možné je přimět, aby se vrátili do osady." Vojáci brzy zjistili, že si dávky potravin mohou rozhojňovat vajíčky a různými bobulemi a malým ovocem. A přesto, navzdory těmto příznivým znamením, je záhadné, proč se Sarmiento rozhodl vést své vojáky na pochod do ráje Santa Any. Vzdušnou cestou to tam je přes dvě stě kilometrů a podél členitého severního břehu průlivu je to dvakrát tolik. Plul přece podél těchto břehů před třemi léty a viděl hluboké a široké zářezy i vnitrozemí, pusté a prázdné na dlouhé kilometry, než se dospěje k mírnějším oblastem kolem střední části průlivu. Proč tedy riskoval životy tolika nenahraditelných vojáků tímto náročným pochodem, tím spíš, že Maria vyplula před třemi dny a nevrátila se, a tak zcela zřejmě znovu prokazovala, že plavba lodí není nijak zvlášť nebezpečná?
Nejeden z vojáků si jistě musel tuto otázku klást také, když po pouhých několika dnech začali trpět nejdřív žízní, pak hladem a nakonec i útoky ze strany domorodců. Viděli, jak ve vnitrozemí stékají z úbočí hor lákavé potůčky, jak mizejí v zemi a vtékají do moře někde pod zemí. Bobule byly sladké, ale jen některé jiné byly jedovaté. A nejhorší ze všeho byla vychytralost domorodců. Nejdřív po nich nebylo vidu ani slechu, pak vojáci uviděli, jak se před nimi připravují v záloze. Po chvíli se domorodci, všichni z vysokého patagonského kmene Tehuelčů, vyhrnuli ve velikém množství, ozbrojeni luky a šípy, celí nazí až na svitky guanakové vlny upevněné ve vlasech, aby vypadali ještě větší, a na korálky kolem krku a zápěstí. Pozdravili je právě tak nečekaně, jako se objevili: „Ježíš, Marie, kříž, kapitán!" zvolal náčelník, jako by to byl prostě přenadšený nově získaný příslušník katolické víry. „Kapitán, ho, ho, ho!" pokračoval a zvedl ruce k nebi. Poselství boha bílých mužů se zřejmě rozšířilo hodně daleko a mocně zapůsobilo od chvíle, kdy v roce 1580 Sarmiento vykonal na břehu své obřady. Tito patagonští válečníci i jinak naznačovali přátelský vztah, a dokonce je upozorňovali, že o kus dál na ně budou číhat kmeny, které k nim budou nepřátelské. Pojďte s námi do našeho tábora, naznačoval posuňky náčelník. Sarmiento se však omezil jen na to, že dlouhého nahého pomalovaného náčelníka objal a jeho válečníkům nabídl obvyklé korálky, hřebeny a zrcátka, která vyvolala obvyklé potěšení. Náčelník odpověděl tím, že spolkl jeden ze svých šípů, až mu peří zmizelo v ústech. „Pak se mocně udeřil do prsou," vypráví Sarmiento, „což znělo jako rána na tamburínu, a hned nato vysoko vyskočil do vzduchu a vydal přitom strašlivý výkřik."
Kdo mohl ovšem vědět, jestli to je rozjařená výzva k bitvě, anebo zábavný oslavný kousek. Brzy se to měli dozvědět. Španělský oddíl neušel ani dva kilometry, když se domorodci objevili znovu a zuřivě napadli zadní voj oddílu střelbou z luků. Sarmiento vedl oddíl vpředu, rychle se vrhl na konec a snažil se nějak zformovat zmatené obránce. Jeden z jeho vojáků byl mrtev, dalších deset bylo zraněno a palba z arkebuz šla pánubohu do oken. Sarmiento se s mečem v ruce prodral až k náčelníkovi a jednou ranou ho skolil. Střelba z arkebuz začínala působit a domorodci se dávali na útěk. Mnozí z nich padali zraněni a náčelníka nechali na bojišti mrtvého. Bylo to velké španělské vítězství. Ale tahle bitka nedaleko pobřeží průlivu znamenala obrat v osudech pochodového oddílu a jejich první padlý znamenal začátek dlouhého pochodu smrti. Hned za začátkem druhé úžiny průlivu se severní pobřežní čára drobí na mnoho hlubokých zátok a poloostrovů, vytesaných z nejpochmurnější hnědé země v celé Patagonii. V létě se tu teplota obyčejně pohybuje kolem pěti stupňů, ale neustálý vítr vanoucí od západu, severozápadu a ze zasněženého konce And jako by srážel teplotu mnohem níž, než jak ukazuje teploměr. Vítr bičuje vodu v zátokách a nesčetných poloslaných jezírcích a pěnu vrší do bílých hromad, které se lepí na kamenný břeh, ale nakonec se rozprsknou na křoviscích. Pro člověka tu není nic, ani jídlo, ani přístřeší, ani voda, jen pár výhonků divokého celeru a nějaká ta bobule bez chuti. Nějakou dobu nesli zraněné vojáky na zádech, ale brzy už ani ti nejzdravější na to neměli sílu, a tak zraněné jednoho po druhém pokládali na zem a ti se odplazili do křoví umřít. Sarmiento už byl tak v úzkých, že musel začít zabíjet zvířata, která si vedli s sebou, i když mu to rvalo srdce. Kozí maso dostali jen ti nejslabší, kůži rozdělil mezi ty, kdo už prošlapali boty. Propočítal si, že už ušli asi sto kilometrů, aby urazili vzdálenost padesáti po vodě. Vojáci mú padali a zůstávali ležet v takovém množství, že byl vyhlášen trest smrti pro každého, kdo neohlásí ty, co zůstanou pozadu.
Na oblázkovém pobřeží kousek na jih od Punta Carreras došli až na samé dno tělesných i duševních sil. „Kdo si umí představit jeho city," ptá se Sarmiento, „když vidí své soudruhy, jež jako sama sebe miloval, zcela sklíčené, bez důvěry v příští, a slyší nářky a bědování nemocných, raněných a znavených? Každému jednomu dal sousto masa a nějaké kořínky a promlouval s nimi, aby je povzbudil, ukazuje na mys vzdálený sotva tři čtvrti míle a slibuje jim, že s pomocí boží, než k němu dojdou, jenž se jmenoval Santa Ana, najdou svou lod."

str. 135
Existuje jen jedna zpráva očitého svědka o tom, co se stalo se Sarmientovými osadníky a vojáky poté, co zůstali opuštěni. Zpráva krátká a bez jakýchkoli podrobností. Což je možná dobře, neboť příběh je to smutný. Když sevřela obě města do kleští zima, bylo v Nombre de Jesus asi tak dvě stě padesát mužů, žen a dětí, všechno, osadníci, a v Donu Felipe necelá stovka vojáků. I když kolem mysu Panen je podnebí poněkud mírnější, trpěli tam osadníci nejhůř, protože nebyli chráněni před vichřicemi. Úroda jim ještě nestačila dozrát a v zimních měsících bylo skoro celá odsouzena k zániku. Mrzli, hladověli a byli opuštěni, a tak se rozhodli, že se pěšky vydají touž cestou, jakou před nimi šel Sarmiento. Jistě slyšeli, jak Sarmiento líčil skvostnou pastvu i laskavé lesy tam na západě, a tak si tato roztahaná výprava, část svého majetečku na zádech, hledala vzpruhu v naději, že až tam dojdou, najdou teplo, přístřeší i jídlo. O tomto pochodu nevíme vůbec nic, ale jestliže Sarmientovi ukáznění mladí vojáci pod přísným a schopným velitelem na této cestě tolik trpěli v létě, jaký to musel být strašlivý zážitek pro osadníky v zimě. Mnoho jich jistě po cestě zahynulo. A nikdo je také s žádným nadšením nevítal, když konečně obešli mys Santa Ana a uviděli před sebou řady nových domků, velký kostel i skladiště, vše přikryté těžkým sněhovým krunýřem. A byla krutá zima — mnohem horší než v Nombre de Jesus a vojáci měli právě tak málo jídla jako oni sami. Nic se nevyrovná beznadějné pochmurnosti zimy na březích průlivu. Dál na jih a v okolí průplavu Beagle je vzduch suchý a svěží, a i když často sněží, bývá také někdy jasné nebe, takže má člověk pocit, že podnebí je tu zdravější. Ale tady, na půl cesty průlivem, bývá šedivo a zataženo často po celé týdny, hory jsou skryty v mlhách a nízkých mracích a někdy po celé dny se tu zoufale a únavně střídá ostrý mrznoucí déšť, plískanice a sníh. I když tu má člověk přístřeší, teplo a plný žaludek, klesá tady vůle k životu na velice nízkou hladinu.
V Donu Felipe se zatím ujal velení důstojník jménem Andres dé Viedma. Bylo mu jasné, že nemohou přetrvat zimu. Ubohé dřevěné domky - vlastně to nebylo nic než chatrče - byly přecpané a dávky potravin bude nutné snižovat měsíc od měsíce, až už jim prostě nebudou stačit k životu. Jediným řešením bylo snížit počet krků, a aby toho dosáhl, uchýlil se Viedma k zoufalému rozhodnutí vyslat četu vojáků na sever podél pobřeží, aby pátrali, zda se neobjeví loď se zásobami a s posilou. Měli si po cestě „sbírat korýše a starat se obstarat si potravu, jak budou nejlépe moci". Oficiálně to byl sice rozkaz k hlídkování, ale ve skutečnosti to byl rozkaz k hromadné sebevraždě. Nikoho z nich už nikdo neuviděl naživu. Z těch, co v osadě zůstali, jich zimu přežilo dost na to, aby letní měsíce strávili kácením stromů a stavbou dvou člunů, v kterých pak chtěli uniknout, ačkoli mezi nimi nezbyl ani jeden jediný námořník. Teď už všem byla zřejmá pravda o této zemi a poučili se, že půda je tady zrovna tak nespolehlivá jako počasí. Osivo a rostlinky, které zaseli a zasázeli a které se tak slibně ujaly a rostly, brzy zašly. Půda byla příliš chudá a teplota příliš nízká, aby se tu udržel život. Onen jediný svědek říká, že neměli žádné zásoby. Zřejmě se živili tím, co země dala, nějaká ta zvěřina nebo divoký králík, různé bobule, divoký celer a ryby, podobně jako domorodci, jenže bez jejich otužilosti a zkušeností. Věděli, že musí odejít, nebo umřít. Jakžtakž se jim podařilo oba čluny dodělat a spustit na vodu a všichni, kdo byli ještě naživu, mezi nimi pět žen, vypluli do průlivu východním směrem. Jejich cesta trvala celých šest námořních mil. Vždyť tihle suchozemští vojáci v životě neřídili žádnou lod a jeden z člunů se také brzy roztříštil na skaliscích. Viedma nechal na břehu jedenatřicet mužů a všech pět žen a sám se vrátil do Dona Felipe se zbývajícími dvaadvaceti. Celou další strašlivou zimu se tito ztroskotanci, muži a ženy, protloukali na holém břehu. Je zachován jen stručný záznam o tom, jak „zůstali na pobřeží ... a po celou zimu bloudili, hledajíce korýše a na noc se uchylujíce do chatrčí, jež si vybudovali, po čtyřech v každé". Když přišlo jaro, odbelhali se nazpátek do Dona Felipe a připojili se opět k Viedmovi. Ze čtyř set osadníků, které sem Sarmiento před dvěma roky přivedl, bylo naživu jen patnáct mužů, tři ženy a Viedma.
Zůstávat v tomhle městě duchů nemělo smysl, kromě toho už museli město nenávidět ještě víc než nekonečné bukové lesy a kamenitou čáru pobřeží. A tak se vydali znovu pěšky na cestu. Nic jiného jim také nezbývalo. Šli napůl v bezvědomí, zbědovaní, víc mrtví než živí, vlekli se podél břehu, jako by je instinktivně cosi táhlo k jejich tolik vzdálené vlasti nebo aspoň k pohledu na třeba jen jedinou lodní plachtu, o níž věděli, že se nikdy neobjeví. Podobně jako ulice Dona Felipe bylo i pobřeží poseto hnijícími mrtvolami vojáků a osadníků. Po dlouhou řadu dní si s Viedmou v čele hledali mezi nimi cestu a udržovali se při životě bobulemi a korýši a v noci se na sebe mačkali v skalních štěrbinách nebo jiném úkrytu, pokud nějaký našli.

CAVENDISH PROPLOUVÁ PRŮLIVEM
Thomas Cavendish, třetí Evropan, který obeplul svět, se patrně nejvíc ze všech přibližuje romantické viktoriánské představě nezkrotného, neohroženého alžbětinského mořeplavce, snad s výjimkou Grenvilla a Draka. Nakradl si po světě rozhodně víc oni. Výňatek z dopisu, který po návratu napsal lordu kancléři, stručně shrnuje alespoň část z jeho činnosti: „Plavil jsem se podél břehů Chile, Peru i Nového Španělska, kde jsem získal silné kořisti: spálil jsem i potopil 19 lodí malých i velkých. Všechny vsi i města, kde jsem přistál, jsem pobořil a vypálil. A kdyby mě bývali při pobřeží neobjevili, odvezl bych si býval velké množství kořisti. Předmětem nejsilnějšího zisku byl pro mne velký královský koráb, který jsem polapil u Kalifornie, kterážto lod byla připlula z Filipín, bohatěji naložená zbožím i poklady než jakákoliv lod, jež se těmito moři plavila..." Pirátství, jak je provozoval Cavendish, byla záležitost zoufale nebezpečná a riziko bylo nesmírné. Kromě kurdějí, ztroskotání a vzpoury byla tu ještě vždycky dost silná pravděpodobnost, že korzár upadne do rukou španělských vojáků nebo inkvizice.
Ale když měl člověk odvahu, vytrvalost, bezohlednost a štěstí postačující pro období dvou let". Po očekávaných krvavých střetnutích s portugalskými osadníky i domorodci na cestě na jih přes Sierru Leoně a Kapverdské ostrovy dorazily Cavendishovy lodě 3. ledna 1587 k mysu Panen.
S příznivým přílivem se jim podařilo obeplout mys a dostat se do průlivu. Nikde nebylo ani známky života na pobřeží, po Španělech také nikde ani stopy. Dokonce nebyl nikde vidět ani záblesk ohně, ani z Patagonie, ani ze země ohňů. Večer však v úseku mezi první a druhou úžinou pojednou na severním břehu šlehl oheň. Když se rozednilo, dal Cavendish spustit člun a přikázal, aby ho zavezli k místu, kde v noci oheň spatřili.

NEPŘÍTEL ZACHRAŇUJE
Pro Viedmu byl veliký úspěch, když se mu podařilo dovést svou osmnáctičlennou skupinu tak daleko bez jakýchkoli ztrát. Šli původní Sarmientovou pozemní cestou, kolem dnešního města Punta Arenas a kolem hlubokých zářezů do severního pobřeží, až došli k Punta Gregorio. Měli za sebou už skoro tři čtvrtiny cesty zpátky do Nombre de Jesus, dalšího města duchů. Pobřeží je tady nízké a bezútěšné, břeh kamenitý, vítr se tu neutiší ani v zimě, ani v létě. Stejně pusté pobřeží Ohňové země je za vodou víc než deset kilometrů daleko, a když je jasno, je vidět, jak se na východě voda zužuje před ústím první úžiny. Bylo pozdě večer, patrně kolem jedenácté hodiny (dny jsou tady v létě dlouhé), když Viedma uviděl široké trupy tří Cavendishových lodí, jak se k nim blíží od východu. Taková zázračná záchrana po téměř třech letech, když už jich zbyla naživu jen méně než dvacetina! Pak si však Viedma uvědomil strašlivé nebezpečí, že už je možná příliš pozdě, aby je z lodí ještě teď večer uviděli a vzali na palubu, a ráno už možná celá záchranná výprava zmizí z dohledu v druhé úžině. A tak všichni muži i ženy, kteří ještě měli něco sil, začali rychle sbírat klestí po břehu a oheň pak udržovali celou noc. Když se pak za rozbřesku člun objevil, vesloval kolem nich, jako by ještě stále hledal, a tak Viedma vyslal tři vojáky.

str. 237
Loď Santa Maria de Cabeza pod velením kapitána Cordoby přivezla mapu průlivu, která daleko převýšila náčrt Johna Narbourougha, podle něhož se plavil John Bulkeley v malinkatém Speedwellu, ale neukazovala ani jeden ze složité sítě úzkých průlivů, které spojují Magalhaesův průliv na jih s Tichým oceánem. První moderní zpracování nejzazšího jihu si muselo počkat ještě půl století po Cookovi: roku 1828 se navrátily dvě britské zeměměřické lodi, Adventure a Beagle, z dvouleté vědecké plavby pod velením kapitána Parkera Kinga. Lodi Beagle velel kapitán Robert Fitzroy. A teď tedy veliká mlčící masa Ohňové země, dříve vyznačená jen několika zálivy, v nichž hledali úkryt před vichřicemi válečníci i objevitelé, začínala teprve ukazovat svůj skutečný tvar. Vědci vybavení přístroji pro měření magnetické inklinace, magnetickými válci, přesnými chronometry, sextanty a ukazateli polohy se pustili do herkulovského, dodnes nedokončeného úkolu: zmapovat nesčetné zátoky, zálivy a průlivy tisíců ostrovů, ostrůvků i skalisek omývaných přílivem, zjistit proudy, jež se mezi nimi hrnou, zaměřit horečné říčky a vodopády, které do nich proudí, i zářivě modré ledovce, které se centimetr po centimetru sunou dolů do údolí z oblastí věčného sněhu. Měřili výšku hor i přílivu, odnášeli si úlomky skal, zkoumali půdu, katalogizovali a popisovali stromy, rostliny i mechy, kreslili zvířata a ptáky a objevovali nové druhy. Plni obětavého nadšení, vybaveni veškerými nástroji a přístroji, jaké potřebovali, bezpečni na dobře zásobených a pevně vystavěných lodích, udělali tito vědci dvacátých a třicátých let 19. století kus obdivuhodně dokonalé práce a těm, kdo přišli po nich, už toho moc nenechali. V jejich měření a popisech je jen nepatrně chyb a omylů. Onen nevyrovnatelný mladý přírodovědec, Charles Darwin, zaznamenal, že „stromy patří všechny k téže odrůdě, Fagus betuloides, neboť počet dalších druhů fagusů a rozpylce lékařského je celkem zanedbatelný", a také že „tyto pochmurné lesy obývá pouze malé množství ptactva: sem tam je možno zaslechnout plačtivou notu bělochvostého ťuhýka amerického (Myiobius albiceps), skrytého někde v koruně těch nejvyšších stromů..." Fitzroy hlásil o svých geografických pozorováních, že skaliska, přes která Sarmiento vedl svoje vojáky, jsou ze syenitu, ze zelenokamene na ostrovech Alakalufů, z porfyrického hlinivce na místech, kde byli popraveni Doughty a Quesada, že v létě klesá noční teplota v místech, kde stávalo Nombre de Jesus, často až na 29 ° Fahrenheita (necelý i° Celsia). Obdobná zjištění zaplnila mnoho svazků. Tito horliví badatelé přinášeli také zprávy o nejpodrobnějších detailech v charakterizaci a chování domorodců. Když si poprvé prohlédl skupinu Jaganů, zapsal si Darwin, že jsou to „nejubožejší a nejbědnější stvoření, jaká jsem kde spatřil... Když se člověk dívá na takové lidi, dokáže jen stěží sám sebe přesvědčit, že jsou to bytosti téhož druhu jako my sami a že obývají týž svět jako my". Jejich povaha a stav zůstaly až do konce jedna z hádanek přírody, které tento vědec nedokázal rozlousknout. Byla mu proti mysli jejich existence v tomto ráji vědců, rovněž tak mu vadilo, jak zapáchají, jak vypadají, jak jedí a co jedí, jak jsou lakotní, jak neustále pronikavě ječí. „Začal jsem nenávidět už sám zvuk jejich hlasu, tak nesmírně nás obtěžovali. První a poslední slovo bylo jamaskuna (dej mi). Někdy jsme třeba vpluli do malé tiché zátoky, poohlédli jsme se a řekli si, že tu strávíme klidnou noc, když tu se z nějakého temného kouta ozvalo pronikavě ječivé jamaskuna..."
Darwin dokázal stoicky snášet nejhorší útrapy, nejkrutější mořskou nemoc, ochotně trávil mnoho nepohodlných hodin a prodíral se močálovitými bukovými džunglemi, aby se dostal na vrcholek nějakého kopce, to všechno, aby zjistil pravdu. Ale Jagany považoval za urážku lidského rodu a byl štasten, když je mohl konečně nechat za zády jen se omezil na jednu závěrečnou filozofickou otázku: „Dívaje se na tyto divochy, musí se člověk maně ptát, odkudže vlastně přišli? Co mohlo lákat, nebo jaká změna mohla přinutit kmen lidí, aby opustili znamenité kraje na severu... a začali si stavět kánoe?" Nakonec se utěšil tím, že „musíme předpokládat, že mají dostatečný podíl štěstí, ať už je jakékoliv, aby jim život stál za to žít..." Vědec, který dokázal strávit hodiny a hodiny nad novou podobou kulaté jasně žluté houby, kterou pak pojmenoval Cyttaria Darwinu, se s odporem odvracel od nejvyšší formy přírodního života v Ohňové zemi.
Teprve dlouho po Darwinově smrti se rozšířilo povědomí o tom, že je třeba přírodu také ochraňovat, ale poslední století historie Ohňové země ukázalo, že hlavní obětí útoku člověka na toto souostroví se má stát právě druh lidský, a to v ještě větší míře, než jak podlehla guanaka gaučům a tuleni nevybíravým lovcům tuleňů. Navzdory veškeré své vědecké dychtivosti, neohraničené fantazii a intelektuální poctivosti nepochopil Darwin, jak fatální zkázu měl on i Fitzroy nevědomky způsobit kmenům Jaganů, Alakalufů a Onů v Ohňové zemi.

„TOTO JEMNÉ POTRESTANÍ"
Až do poloviny minulého století bylo působení bělochů na domorodce okrajové a pouze sporadické. Od Magalhaesova prvního mírného útoku už se narodilo a zemřelo mnoho generací, které v životě nespatřily bílého vousatého muže ani jeho veliké lodi, které se průlivy pohybovaly potichu a bez pádel. Domorodci bojovali o život, a tak měli hlavně strach z nájezdů rychlých Onů a na severní straně z velkých Tehuelčů. Postupně se asi šířily pověsti o bílých lidech a jednou to byly pověsti dobré, jindy zlé. Domorodci musili být zmateni rozdíly v tom, jak se s nimi zachází jednou laskavě a velkomyslně, podruhé přísně nebo dokonce sadisticky krutě. Katalog násilností i laskavostí bělochů byl asi tak zhruba vyrovnaný. Ale vztahy byly odjakživa velice delikátní. Admirál Olivier van Noort v roce 1599 v Magalhaesově průlivu považoval hlouček domorodců, kteří se na břehu seběhli určitě z pouhé zvědavosti, za ozbrojený odpor proti vylodění jeho lidí. Poslal tedy na břeh vojáky, ti se probrodili pobřežní vodou a vydali se na honičku za divochy. Zdánlivého nepřítele uzavřeli v jakési jeskyni, nejdřív postříleli všechny muže, pak také ženy a deset dětí sebrali s sebou jako ukázky místního obyvatelstva. O tom, co se s nimi stalo, nejsou žádné záznamy.
Jeden člen posádky anglické válečné lodi, která v úžině zakotvila, aby se zásobila rybami, vodou a dřívím, popisuje smutný výsledek nevinného lovu ryb mezi ostrovy kmene Alakalufů. „Tito domorodci byli k nám přátelští až do té chvíle, kdy naši lidé vydali se na ryby na místo, kde někteří z nich byli. Měli též jakési malé síťky, jimiž se zásobovali a uspokojovali, pak však naneštěstí spatřili naše lidi, jak loví se zatahovací sítí, dlouhou sto čtyřicet metrů. Veliké množství ryb, jež jsme ulovili, vzbudilo nejdřív jejich podiv, posléze však hněv, jenž dostoupil až do té výše, že začali naše muže obtěžovat, házejíce po nich hroudami." Angličtí rybáři odpověděli palbou z mušket „jíž někteří z domorodců byli zraněni". Existují však také záznamy o vzájemné spokojenosti a dobrém soužití. Zuřiví Tehuelčové, kteří trápili Sarmienta a jeho španělské osadníky, po celé měsíce pracovali v šedesátých letech 18. století společně s trosečníky z jiné španělské lodi, pomáhali jim kácet stromy a snášet kmeny na břeh, kde si běloši stavěli velikou loď, v níž nakonec také odpluli. Tehuelčové dostali ovšem také za svou spolupráci slušnou odměnu, štůčky plátna, hedvábí a saténu z trupu ztroskotané lodi. Tato událost tedy dokázala, že s domorodci je možno se dohodnout. Guvernér v Buenos Aires, don Pedro de Cevallos, se také dozvěděl, když Spanělé konečně dokončili plavbu z Peru, že domorodci v Magalhaesově průlivu jsou „velice humánní a pohostinní". Škoda že si tuhle zprávu nepřečetlo víc lidí.
Ke srážkám obvykle vedl zmatek a nepochopení na obou stranách spíš než nepřátelské úmysly. Těm Španělům musel stát v čele nějaký neobvykle moudrý a chápavý velitel, protože si určitě musel dát líbit spoustu drobných krádeží. Krádeže byly totiž vždycky tím prvním problémem. Od vysoce vzdělaného vědce Darwina až k nejdrsnějšímu kapitánovi korzárů byla reakce skoro vždycky táž: vztek a odpor, zvlášť když chvíli předtím domorodci bez nějakých projevů vděčnosti právě přijali korálky, zrcátka a třeba i pruhy červené látky. Nikdo nebyl s to pochopit, že domorodci nemají žádný morální kodex týkající se kradení. Darwin měl jen politování pro jejich rovnostářskou společnost, která ho naplňovala spravedlivým rozhořčením. „V téže chvíli," píše, „dokonce i kus látky, jenž jeden z nich dostane, je okamžitě roztrhán na kusy a rozdělen mezi všechny, takže žádný z nich není o nic bohatší než všichni ostatní. Na druhé straně je obtížné pochopit, jak se může dostat k moci náčelník, dokud neexistuje nějaká forma majetku, jímž by mohl prokazovat svou svrchovanost a posilovat svou moc." Darwin neměl ani špetku sympatie pro demokratickou tradici společného majetku, která by je přiměla rozdělit na stejné díly třeba i trup Beaglu, kdyby jim to Angličané dovolili, a soptil, protože kradli, na co přišli. Nakonec docela schvaloval, že kapitán jeho lodi dal vystřelit z děla varovný výstřel, aby tenhle dotěrný hmyz odehnal, a vrátil se ke studiu mořské chaluhy Macrocystis pyrifera, která ho hluboce fascinovala.
Za starých časů španělští, holandští, francouzští a angličtí mořeplavci zlodějíčky prostě stříleli. Noví badatelé 19. století se tak drastickému trestu pokud možno vyhýbali. Darwinův současník, James Weddell, který k domorodcům choval mnohem větší sympatie než Darwin, „považoval za vhodné vštěpovat jim (Jaganům) vědomí, že krást je nesprávné, a proto když se někdo něčeho takového dopustil, dal ho uvázat ke stěžni a uštědřil mu řádnou ránu devítiocasou kočkou, dávaje mu jasně na srozuměnou, že to je za zločin, jehož se byl dopustil". Weddell tvrdil, že „toto jemné (sic!) potrestání mělo žádoucí výsledek". Je ovšem otázka, jestli to milé Jagany spíš nezmátlo a neudivilo.
Na těchhle běloších, kteří tak rychle přijížděli a zas odjížděli, bylo všechno jako hádanka, ohromné koráby, látky, jimiž měli zahalená těla, obličeje pokryté vousy, nápoje (pokaždé jim nabízeli nějakou tekutinu, která chutnala jako oheň), to, jak vždycky nejdřív začali všechny podělovat a byli samý úsměv, jen aby jim dodali odvahy, a vzápětí na to je spoutali a začali je bičovat důtkami jen proto, že chtěli sami trochu pomoci s rozdělováním.
Další stránka chování těchto bělochů, ne tak bolestivá, ale zato zrovna tak záhadná, bylo jejich zalíbení v obřadech. Na lodích se vztyčovaly a spouštěly vlajky, střílelo se z děl a rány se rozléhaly ozvěnou z jednoho břehu průlivu na druhý, když veslovali, stál jeden z nich na zádi a něco rytmicky pokřikoval na ty druhé, když přistáli, poklekli občas na břehu a něco jednohlasně prozpěvovali a přitom před nimi stál nějaký kněz v ozdobném rouchu. Anebo vylezli na nejbližší výběžek nebo kopec a tam pak vztyčili obrovský kříž, pěkně každému na očích. Pohanům, kteří žili ze dne na den, všechny tyto rituály připadaly velice zvláštní.
Během let se různé kmeny staly do jisté míry součástí těchto obřadů, takže přetrvávaly v živé paměti. Starci, kteří žádného bělocha neviděli od útlého mládí, ještě stále dovedli zpívat Ave Maria a vzdávat úctu a chválu španělskému králi, který už dávno nebyl mezi živými. Na břehu se shromáždily kmeny s celými rodinami a všichni spokojeně jeden rok odpřisáhli poslušnost králi Filipovi a další rok zase vyhověli rozmarům těchhle divných rozdávačů darů tím, že uctili vládce jiné země a jiné víry. Když se dostavil Bougainville, aby vzal do vlastnictví Přístav hladu, vybavili Francouzi domorodé Tehuelče pro tuto příležitost červenými chaláty a naučili je prozpěvovat: „Vive le Roi de France!" Bougainville za nějaký čas odplul a na břehu po něm zůstala vlát francouzská vlajka. Domorodci na svou lekci nezapomněli, a když se vracel Bougainville na lod, zdravili ho po celou cestu voláním „Vive le Roi! Vive le Roi!" V lodním deníku je něco takového vždycky cenný zápis a po návratu domů si to každý rád přečte.
Někteří z prvních mořeplavců měli za to, že domorodci jsou lidojedi. Ale zpráv je o tom pramálo. Existuje o tom jakási zmínka u jednoho deníkáře nasavské eskadry v roce 1624. „Podobají se spíše zvěři než lidem," volá v hrůze. „Neboť... trhají lidi na kusy a hltají maso syrové a krvavé." Moderní vědec Darwin bral tyto zprávy vážně. Přestože měl takovou úctu k pravdě, byl natolik důvěřivý, že uvěřil historce malého jaganského chlapce, který zcela jasně chtěl udělat dojem na své posluchače, a vylíčil jim, jak v zimě jeho kmen vždycky vyudí k smrti něco starých žen tím, že je drží nad ohněm, a pak prý se pustí do těch nejchutnějších porcí, a dokonce i jako žert počastoval své posluchače napodobením řevu nebohých stařen. (Darwinovo tvrzení později rozmetali střízlivější a důkladnější badatelé, ale přesto nadělalo trvalou škodu.) Kolem roku 1830 už měli domorodci z Ohňové země za sebou celou řadu podivných a často velice nepříjemných zážitků s tím, jak s nimi zacházeli jejich občasní návštěvníci, ale i mnoho urážlivých zpráv o jejich povaze a zvycích. Po víc než tři sta let po nich čas od času stříleli z arkebuz, luků i mušket, Pigafetta je zvědavě okukoval, John Narborough je měřil, hladovějící námořníci od nich žebrali potravu, kněží jim kázali a oblékali je. Smáli se jim, pronásledovali je, unášeli je, bili je. Nic z toho dvakrát nevadilo severním Jaganům, Alakalufům z ostrova Opuštěnosti, Onům, kteří tak jako tak bělochy vídali málokdy, anebo Tehuelčům na sever od průlivu, nyní už vybaveným odolnými koňmi a bolami. Kolem roku 1830 se jim do života vlastně ještě nikdo pořádně nepletl: tou dobou, tam ještě lovci tuleňů nepřivezli příjici, chovatelé ovcí pušky zlatokopové pálenku; a ještě stále tu nebylo největší nebezpečí ze všech: ještě nedorazili misionáři a nepřivezli náboženské knížečky a dobré úmysly, osivo a zemědělské nářadí, i hromady odloženého šatstva nabitého bacily. Tahle poslední invaze však byla nejodhodlanější a nejvytrvalejší a ve svých důsledcích právě tak ničivá, jako byla nevyhnutelná.

POSLEDNÍ DOPIS
Allen F. Gardiner, kapitán královského britského námořnictva ve výslužbě, ležel 6. září 1851 na dně barkasy, vytažené na břeh Ohňové země nedaleko zálivu Dobrého úspěchu, a umíral na kurděje, vyhladovění a zimu. Byl tak zesláblý, že se nemohl ani pohnout, ale vedle sebe měl položený papír a pero, jímž zaznamenal smrt všech svých misionářských druhů, až na jednoho, a zcela určitě z posledního zbytečku sil se mu ještě podařilo dokončit zbožný a formální dopis lékaři výpravy, který podle jeho názoru možná ještě ležel nedaleko od něho.

str. 297
Richard Hough: "Druhý den jsme se vydali z města na sever podél pobřeží po cestě, kterou šel Viedma a hrstka jeho lidí z Dona Felipe v lednu 1587. Zdálo se skutečně krajně pozoruhodné, že by někdo vůbec mohl přežít na těchhle nekonečných kamenitých a plochých březích anebo v pochmurném vnitrozemí, kde není nic než ostrá tráva a kde není možné se ukrýt před větrem. Kde v noci spali? Jsou tu dlouhé a dlouhé kilometry bez kapky sladké vody. Pochod to byl tvrdý, břeh je nesmírně členitý, takže každou chvíli člověk musí obcházet kolem bažin a tůní. Otvor, který označoval konec druhé soutěsky mezi severozápadním cípem hlavního ostrova a jižním koncem Patagonie, vypadal po šesti hodinách pochodu stále stejně daleko. Tady, na tomto pochmurném místě, kdysi Sarmiento zajal svého „obra" a pojmenoval ho po svém králi a tady ho později zaskočili domorodci, kteří mohli být Filipovi příbuzní. Už snazší bylo pochopit nadšené Sarmientovy a Drakovy zprávy o průlivu, když jsme se po břehu dostali na jih od Punta Arenas, směrem k mysu Froward. Počasí bylo zpočátku slunečné a po obou stranách polní cesty k mysu Santa Ana kvetly květiny. Tohle opravdu vypadalo jako „země dobrá a příjemná". Lesní paseky vypadaly úrodné a slunné, snad i dokonce na vinnou révu, a roklemi na úbočí nízkých kopců bublal k moři každých pár kilometrů „sladký potůček", o němž se zmiňoval Cavendish i jeho současníci. A přece tu nebyl ani kousek obdělávané půdy a viděli jsme všeho všudy jen pár otužilých ovcí. Naším cílem byla pevnost Bulnes a Přístav hladu. Když se Chile roku 1843, jako poslední z tolika uchazečů, formálně zmocnilo průlivu, vyrostla na samém konci mysu Santa Ana opevněná osada. Pojmenovali ji po vojenském prezidentu nové republiky pevnost Bulnes. Shlížela na místo, kde stávalo Sarmientovo město, a byla jako kopie města Don Felipe: hrubé sruby, skladiště, kaple, zbrojnice, kolem dokola špičatá palisáda a jako ochrana pár děl, která se mohla obrátit také proti eventuální lodi, kdyby snad vplula do průlivu bez povolení. Podobně jako Don Felipe a první Punta Arenas, které ji mělo nahradit jako hlavní chilské město na dalekém jihu, měla pevnost Bulnes jen krátký život, věrný ničivým tradicím Přístavu hladu."

„Naděje zanech, kdo mnou ubíráš se.“ Poutač na bráně pekelné Gustava Dorého.