Explosionalista Vladimír Boudník

Jiří Hlinka a kol.: Nevyjasněná úmrtí II., The World Cicrle Foundation, Praha 1999

II. Ulice a továrny

Po válce začal Vladimír studovat na Státní grafické škole. Tam poznal řadu lidí, s nimiž ho pak pojilo celoživotní přátelství. Nebyli to ovšem jeho vrstevníci, protože jeho samotného zdržela válka a na školu tudíž přišel ve vyšším věku, než bylo obvyklé. Lišil se od nich svým vzhledem i chováním. Byl nápadně vysoký, měřil téměř dva metry a na školních fotografiích proto vyčníval asi tak, jako vyčnívají městské dominanty nad ostatními budovami. "Vladimírek nosil můj hubertus místo saka," vzpomíná po letech jeden ze spolužáků, výtvarník Jaroslav Rotbauer v textu Vzpomínky na dva spolužáky. Svou výšku si Vladimírek sám dobře uvědomoval a když jednou minul mladíka, který byl téměř o hlavu vyšší, byl to pro něho opravdu nevšední zážitek: "Zatočila se mi takřka hlava, jelikož tomu člověk není zvyklý". K ostatním spolužákům se choval s jistou dávkou nonšalantní povýšenosti, kterou však nebylo možné chápat jako výraz nějakého pocitu nadřazenosti. Na rozdíl od většiny studentů měl totiž v uměleckých názorech jasno a podle některých svědectví už nyní prosazoval "explosionalismus", svůj osobitý umělecký názor, o kterém však tehdy nikomu nebylo příliš známo. Spolužáky namísto jménem oslovoval slovíčkem "Příteli", nebo oslovením "Vy, explosionalisté…" - "a přitom byl explosionalista jedině on," dodává k tomu Rotbauer. Pro svou výšku a nezvyklý způsob zahajování dialogu si vysloužil, obzvláště mezi dívčím osazenstvem výtvarné školy, přezdívku Veliký Přítel. Jindy mu zase pro obrovské zaujetí svou věcí říkávali Misionář. Přirozený strach výtvarníka, zejména mladého a nezkušeného, tváří v tvář prázdnému papíru proměnil Boudník v jednu z nejosobitějších výtvarných metod své doby. Původ této metody vykládal Vladimírek zážitkem ze školních dob: Dostal tehdy za úkol nakreslit Betlém, ale práce se mu nedařila. Ze vzteku začal potřísňovat papír barevnými skvrnami a jedna z nich ho zaujala natolik, že několika čarami dotvořil obrysy a z prostého "fleku" se stal tvar: "Až jednou, mimoděčně, při školním úkolu jsem si pomáhal asociací skvrn z lavice, ze suků, různých odřenin atd. Ale to jsem v sobě tutlal, protože jsem si myslel, že dělám podvod, a až do maturity v roce 1949 jsem to udržoval jako tajemství.” Podle svědectví některých spolužáků však tuto metodu prosazoval a doporučoval již během studií. Dotahování kontur u skvrn Boudníka silně zaujalo a začal tímto způsobem vytvářet větší výtvarné plochy. Se zvláštní oblibou kreslil na zdi, které mu byly se svými rozpraskanými omítkami vděčnou inspirací. Ještě coby student, kdy se za svou metodu přestával stydět a počal ji brát nejen jako možnou a zajímavou, ale snad i přínosnou, začal pracovat na ulici před nezřídka značně početným obecenstvem. "Nejdříve jsem začal v Týnské ulici, v ústraní, za asistence dvou, tří diváků, a současně jsem vydal první manifest litografovaný, měl jsem ho vždycky připíchnutý na malířském stojanu a viděl jsem, jak lidé reagují. Zkušenosti z ulice jsem přenášel do dalších manifestů.” Cílem akcí, kterých v době mezi roky 1949 - 1954 proběhlo více než sto, nebyla tvorba uměleckého díla v pravém smyslu slova, ale demonstrace principu, podle něhož může pomocí skvrn a uvolněných explozí své fantazie tvořit v jádru každý. Vladimírkův celoživotní přítel, básník a filozof Egon Bondy, hovoří v této souvislosti o "frenetické propagační kampani”, kterou Vladimírek svými akcemi vedl na podporu vlastních názorů. Boudník vyhledával nerovnosti, praskliny a nečistoty na zdech, které před zraky lidí dokresloval štětcem a barvami do reálných tvarů. Později se spokojil jen s přikládáním pasparty či rámu k zajímavému místu a výkladem takto vzniklého obrazu. Další Boudníkův spolužák a přítel, Stanislav Vávra, který se pouličních akcí rovněž zúčastňoval jako jejich přímý aktér, vzpomíná, jak se občas povedlo vtáhnout přihlížející do děje. Po obligátní počáteční nedůvěře, ba i averzi začali diváci vidět ve skvrnách zárodky tvarů a dokonce se s Boudníkem, i sami mezi sebou, přeli o jejich význam - jeden viděl ve skvrně to, druhý cosi diametrálně odlišného. Boudník tak dosáhl svého - ukázal lidem, jak mohou dosáhnout uměleckého vidění, jestliže v sobě najdou odvahu popustit uzdu své fantazie. Nebyly to ale jen akce na ulicích, při nichž tvořivě interpretoval skvrny pomocí kresby - podobně se jeví i "akce v hospodách". Boudník, zvyklý oslovovat cizí lidi i v místech, "kde umění dosud nebylo zavedeno", demonstroval své principy na příkladech kresebných zásahů do skvrn na maloformátových papírech, které si nosil v šanonu připomínajícím filatelistické album. Boudníkovy pouliční akce samozřejmě nezůstaly bez odezvy ze strany oficiálních míst, třebaže tato místa nebyla ani v nejmenším zaměřena na umění či kulturu, jak by si byl Vladimírek jistě přál. Egon Bondy v této souvislosti připomíná dusné společenské klima 50. let, doby, jejíž hrůzný koloryt ještě podtrhovala atmosféra mezilidské nedůvěry, udavačství a "špionománie". Jakékoli podivné či jen trochu neobvyklé chování bylo nápadné a tudíž pokládáno za nebezpečné. Natožpak občas velmi hlučná srocení kolem excentrického, vysokého muže s pohledem a zaujetím Misionáře. Byly to předevšíém příslušníci SNB, oni "zelení muži" zákona, kteří se o Boudníka začali zajímat. Byl pokládán za exibicionistu, chorobného provokatéra a blázna, což ho pravděpodobně uchránilo před uvězněním. Z vězení měl hrůzu a podobně jako hrdina románu Ladislava Fukse Pan Theodor Mundstock i on na každém kroku počítal se zatčením: Chodil čistě umytý, oholený a doma udržoval pečlivý pořádek, přestože trpěl nedostatkem prostoru. Doba po maturitě byla pro Boudníka významná hned v několika ohledech. Předně začal po absolvování zkráceného vojenského výcviku pracovat jako propagační grafik tehdejšího národního podniku Kovoslužba, pro který navrhl známé logo - kráčející postavu se vztyčeným kladivem. Piktogram zdobil podnikový majetek po celou dobu jeho existence. Práce zde mu však přílišné uspokojení nepřinášela. Měl pocit, že nemůže plně rozvinout své schopnosti a prosazovat explosionalismus, svůj novátorský umělecký názor, který už tehdy ve vlastních očích povýšil na samostatný směr. Explosionalismus hlásá, že umění má být explozí, výbuchem niterných duševních stavů, aktivním, dle Boudníkových vlastních slov "seizmografickým záznamem nervových impulsů, explozí spontálnosti a expresivnosti", vměstnaným do jediného okamžiku. "Obraz nesmí být momentkou, k tomu účelu slouží fotografie. Obraz musí být filmovým pásem o nesčíslném množství napětí a psychologických explozí zhuštěných do nehybné plochy a předvedený v nekonečně krátkém čase za součinnosti divákovy pohybové fantazie. Každý z Vás bude umělcem, zbaví-li se předsudků a netečnosti." Grafiky, které v té době tvořil, vznikaly v celém tvůrčím procesu v neustálém činnorodém pohybu a aktivita výtvarníka se měla podle Boudníkova požadavku přenést do konečného výtvarného objektu. Je pravda, že Boudníkův explosionalismus nenašel v uměleckém světě své doby širší odezvu, zároveň je však nutné dodat, že v pozdních padesátých a šedesátých letech vznikla všude po světě řada uměleckých hnutí, která měla s explosionalismem mnoho společného. Byly to především action painting (akční malba), happeningové umění a některé druhy informelu - netradičního abstraktního výtvarného umění. Velmi zjednodušeně lze říci, že Boudník zkrátka předběhl dobu. A nebylo to ani poprvé, ani naposledy.

http://www.tarnovsky.net/clanky/boudnik.htm