Josef Kořenský: Z dalekých krajin, str. 163

Výprava k magnetickému pólu.

Když jsem prodléval r. 1901 v Sydneji, hlavním městě Nového Jižního Walesu v Austrálii, navštívil jsem také tamější universitu. O poměrech té vysoké školy zvěděl jsem jíž mnoho, když mě odvážela loď od souostroví Fidžijského k východním břehům nejmladšího zemědílu. Za plavby byl mým společníkem pan Woolnough. Na jeho navštívence jsem četl, že jest asistentem zemězpytu při universitě sydnejské. Dále jsem zvěděl, že jeho představeným je profesor David.
Společnost řečeného badatele byla mi velíce milá. Pan Woolnough vracel se z výzkumné cesty po zmíněném souostroví, podal mi přehledný obraz geologického složení z vlastní zkušenosti a doložil svá slova ukázkami četných vyvřelin.
V zajímavém hovoru, jenž se týkal zkoumání drobnohledného, přišla řeč na našeho badatele Bořického a na jeho vědecké práce. Byl jsem šťasten, když jsem uslyšel chválu o dílech českého zpytatele z úst nadšeného vědce australského. Zároveň jsem přijal pozvání, abych navštívil svého kajutního soudruha v jeho pracovně universitní a přišel jeho prostřednictvím do styků s domácími přírodozkumci.
Té doby jsem měl veliký zájem na australských badáních, kterými vycházelo najevo, že také pátý díl světa byl v dávných dobách geologických na četných místech zaledněn. Výzkumy se zabýval zvláště profesor David v Sydneji a získal si v tom oboru uznání a vděku u všech zeměvědců. Těšilo mě proto velice, že jsem se mohl seznámiti s mužem tak zasloužilým osobně a nahlížeti do map chystaných jím právě do tisku. Tehdy jsem nemohl ani tušiti, že hovořím s učencem, jemuž určil osud, aby se stal po několika letech šťastným objevitelem magnetického pólu jižního a pojistil si v dějinách zeměvědy nesmrtelnost, O jak mě blažila vzpomínka, když jsem se později dočetl, že ten, s nímž jsem mluvil dne 22. března r. 1901 na universitě sydnejské o ledové době australské, byl slavený polární cestovatel, jenž pronikl do tajemných končin jižní polokoule a dostihl po hrozných útrapách až samého pólu magnetického.
Nahlížím do knihy, v jejíž kapitole vypravuje o věkopamátné události sám profesor David, a podávám z ní tento krátký výtah:
»Dne 19, září 1908 vzal jsem na vědomí pokyny poručíka Shackletona a vyslechl jsem je za přítomnosti obou soudruhů Mawsona a dra. Mackaye. Byly to instrukce pro naši příští výpravu k magnetickému pólu. Naším úkolem bylo, abychom kolem 1. října opustili zimoviště, vydali se sáněmi na sever, stanovili polohu magnetické točny, měřili pobřeží Viktoříny země, zkoumali její geologické složení, pátrali po nerostech důležitých v hospodářství a vrátili se do polovice ledna 1909 na náš koráb. Dále bylo nám uloženo, abychom vztyčili na magnetickém pólu britskou vlajku, kdyby, se nám podařilo významný ten bod zjistiti.
Před nastoupením výpravy zkoušel Mackay sáně, jak se budou pohybovati, užíje-li za větru napíatých plachet, a pokus osvědčil se k veškeré spokojenosti.
Dne 25. září, když se utišil vítr a přestal padati sníh, přitáhli jsme obě sáně k automobilu a postupovali jsme kupředu velmi rychle. Pínguíni a tuleňové žaslí, vidouce vůz v divém pohybu po ledové plání. Za hodinu jsme urazili až 29 km. Místy vadily v rychlejší jízdě brázdy v ledu. Sáně se házely na všecky strany a zhusta se až kácely. Stálo mnoho času a práce, nežli jsme rozmetaný náklad zase sebrali, naložili a dopravili k místu, jež jsme učinili zásobárnou všelikých potřeb cestovních. Ale také potom byly naše sáně zásobeny všemi věcmi, nevyhnutelně potřebnými na dalekou výpravu.
Dne 5, října nastoupil automobil zpáteční cestu, a my tři, Mackay, Mawson a já, loučili se s milými soudruhy jako navždy. Tehdy jsem myslil, že se sními již nikdy neshledám.
Pochod náš byl velmi krušný, protože se sáně obtěžkané nákladem bořily do sněhu. Jednu noc jsme spali při průlomu, oživovaném občas hlavami tuleňů, Ssavcí ti přicházeli k otvoru proto, aby plujíce pod ledem nalapali se tam vzduchu. Bylo zajímavo naslouchati funění obratných těch plavců. Někteří se vyšplhávali z vodní nory až na ledovou pláň a plížili se až k našemu stanu.
Dne 9, října vycházelo krásné jitro. Teploměr ukazoval sice jen asi stupeň pod nulu, ale pochod byl stejně namáhavý.
Nové ráno přineslo mezi nás trochu veselosti. Bylo to zásluhou několika tučňáků, kteří se přibelhali k našemu ležení, aby si je prohlédli zblízka. Jistě si mysleli, že jsme snad také nějací pinguiní, a že je náš stan asi hnízdem lepšího druhu.
Po vánicí jsme mívali mnoho práce, nežli jsme vyprostili sáně ze závějí, Leckdys jsme bylí na nohou až 14 hodin, ale za všecken ten čas jsme neurazili více než asi 9 km. Večerem jsme bývalí velice již unaveni a usínali jsme v teplých vacích velmi brzy. Západem slunce jsme pozdravovali obyčejně Mount Erebus a vyhlížejíce dlouho v tu stranu, kde se stápělo jeho témě ve zlaté září. Ty vzpomínky podržíme dlouho v paměti. Teplota klesala na noc asi na 23° pod nulu.
Dne 16. října vál studený jižní vítr. Toho rána jsme mohli užíti na-piatých plachet. Jemný sníh padal nepřetržitě a zakrýval půdu bílým hávem. Večerem jsme narazili na vysoký ledovec. Byla to tatáž hora, která se nám zjevila na obzoru již minulé noci v podobě vzdušného přeludu. Ledovec byl samá brázda. Všecky rýhy byly vyšlehány nárazem ostrých částic sněhových.
Zkoumajíce složení pobřežní půdy zjistili jsme bílý mramor krystalického rázu a vrstvy rulové. Později se ukázaly též skály žulové s vtrou-šenýmí. granáty a turmaliny.
Dne 18. října jsme užilí zase výhodného větru, urazivše pomocí plachet přes 11 km. Na cestě jsme se setkali s tulení samicí, jež kojila právě mládě. Byla to zajímavá podívaná. Ustrnuli jsme se nad šestinedělkou i kojeňátkem, nechali jsme je na pokojí a zkoumali jsme raději horniny. Toho dne jsem byl tak neopatrný, že jsem odložil tmavé brejle. Následky toho se dostavily hned. Od té chvíle jsem viděl velmi špatně.
Dne 23. října jsme spatřili mnoho tuleňů. Byly to nejvíce samice s mláďaty. Jedna samice kojila dvojčátka. Náš soudruh Mackay nenechal si ujíti příležitost, aby se s tuleňátkem nepomazlil, a proto chopil se jednoho a choval je jako robátko. Ustrašené matce nebylo takové počínání po chutí a proto kručela, ale jinak Mackayovi neublížila. Toho dne jsme pozorovali na cestě balvany lávové.
Dne 25. října mám poznamenáno v deníku, že jsme se octli ve zvláštní opaírovně: Mezi ledovými krami hrála si na blízku svých matek samá tu-leňátka a bavila nás svými posuňky velice. Jedna matka počínala si velmi zouíale a naříkala úpěnlivě. Pátrajíce po příčině poznali jsme, že jí umřelo mládě. Nešťastná matka neopouštěla dítě ani po jeho smrti a projevovala zármutek srdcelcmným hořekováním.
Chuť k jídlu se nás nespouštěla, a čaj, kakao, konservy a tulení maso osvěžovaly nás na těžkých pochodech. Byli bychom jídali rádi více, ale dlouhý pochod a skrovné zásoby nás nutily, abychom žili co nejstřídměji, chtělí-li jsme dosící kýženého cíle,
V jednom ležení jsme napsali několik dopisů. V prvé řadě byl to list adresovaný kapitánu lodí Nimrod. V delším návodě jsme oznamovali, cd činiti, abychom se mohli v určité době zase společně sejíti a vstoupiti na palubu. Ostatní dopisy měly se dostati do rukou našich známých a přátel. Psali jsme ie tak, jako bychom se loučili navždy. Za schránku jsme užili prázdné krabice plechové a ohlíželi se po místě, kde bychom dopisy uschovali. Dlouhá tyč v tajemné půdě zasazená a praporcem ozdobená prozrazovala náš úmysl zdaleka. Památné místo předem již umluvené mohli účastníci Nimrodu snadno najíti, protože stálo vysoko nad srázným úskalím.
Ve dne hřálo slunce mnohdy tak vydatně, že až led tál a ztěžoval náš postup. Proto jsme volili k pochodu raději noci. Na počátku listopadu jsme měli krásné počasí a mohli jsme se radovati z krásných pohledů na horské hřebeny dílem sněhu prázdné, dílem zasněžené nebo zakončené ledovci. Dne 5. listopadu byla polední teplota přes 5° C.
Dne 8. listopadu zuřila sněhová vánice a byla snad příčinou, že zahnala k našemu ležení několik racků. V potomních dnech klesla teplota nápadně. Časně z rána ukazoval jednou teploměr 25° C pod bod mrazu* Toho dne (13, listopadu) připravil nám Mawson znamenitý pokrm z rozsekaného masa tuleního a krve. Posilnění mohli jsme se oddávati všelikému vyměřování a zkoumání pobřežních svahů. Na snímky fotografické jsme nezapomínali.
Z jednotvárného života vyrušovali nás radostně rackové. Nejednou byli až příliš dotěraví, přilétali k samé pánvi, na níž se pekla chutná pe-čeně z mladého tuleně, a zmocňovali se našeho pokrmu. Rádi jsme jim toho sousta dopřávali, neboť o tulení maso nebyla nouze. Pro změnu pekli jsme také nejlepší maso pinguiní uznávajíce svorně i játra toho ptáka za pochoutku.
Dne 28, listopadu jsme měli krásnou noc ozařovanou sluncem. Cestovali jsme pří 75° jižní šířky, a té doby nezapadá slunečná koule na jižní hemisféře ani v noci.
Dne 1. prosince jsme postupovali se saněmi velmi pomalu. Hluboké rýhy a ledové strouhy, jakož í kostrbaté hřbety nakupených ker ztěžovaly pochod. Za den jsme urazili jen asi půl třetího kilometru. Lépe se nám dařilo později, ale táhli jsme sáně přece v potu tváře, protože teplota nebyla nižší než —7° C. Slunce pálilo, a účinky jeho paprsků prozrazovaly se v pukáni ledu. Rány zněly zhusta jako dělová střelba.
Dne 8. prosince byli jsme tak blízci břehů země Víktoříny, že jsme patřili po delší době zase na vodní pláň mořskou. Několik racků oživovalo ovzduší.
Dne 14. prosince jsme konali přípravy na cestu do krajů zcela neznámých, neboť jsme se řídili až dosaváde mapami našich předchůdců. Rychle jsme napsali několik dopisů, vyhledali zase plechovou krabici za poštovní schránku, uložili jedny sáně bezpečně do ledové půdy a zatížili je krami pevně k tyči hluboce zaražené a vlajkou označené. S bolestí jsme se loučili s kusem naší domácnosti vlekouce pouze sáně jedny. Toto naše břímě vážilo okrouhle 3 metrické centy. Před námi vypínalo se témě hory zvané Nansen a ostávalo po pravé ruce, my pak mířili směrem severozápadním hluboko do země, dotýkajíce se balvanitých nánosů snesených ledovcem jmenované hory. V mořenách jsme našli tmavozelený kámen známý v nerostopísu jakožto diorit. Kromě této vyvřeliny jsme pozorovali v nánosech pískovec a hlinitou břidlici.
Dne 19. prosince stíhaly nás na pochodu různé nehody. Cesta byla krkolomná, a my zapadali do hlubin a puklin za nebezpečenství života. Naše sekery prospěly nám vždycky. Překážky ubíraly nám naděje, že dosáhneme svého cíle. Bylo nám až úzko, když jsme si vzpomněli, že je k magnetickému pólu asi 800 km, a že se máme navrátiti ke smluvenému skladišti do lhůty přesně stanovené.
V těch končinách antarktidy zaslechli jsme po prvé šumot horských bystřin, pádících po žulových stráních do hlubokého údolí, a postřehlí jsme hlučný pohyb mocné laviny. Zvuky podobné palbě dělostřelecké byly pro nás zcela nové. Uvyklí jsme již dávno polárnímu tichu, přerušovanému nejvýše řevem tuleňů a skřekem neohrabaných pínguinů.
O vánočním čase jsme táhli plání povýšenou nad moře skoro 400 metrů a stoupali jsme neustále. Dne 27. prosince jsme urazili 16 kin a stáli jsme potomního dne 1375 metrů nad hladinou mořskou.
Posledního dne v roce byli jsme vzdálení od moře asi 125 km. Naším průvodčím byl opuštěný racek, jenž sledoval naše kroky až do večera. Snad nás pokládal za skomírající tuleně a těšil se již na slavné hody. Slábnoucí tuleňové mívají zvyk, že cítíce konec života nastupují poslední cestu do nitrozemí a tam dokonávají.
Na Silvestra upravil ″nám Mawson bohaté hody večerní a odměnil nás a sebe za namáhavý pochod.
V prvních dnech Nového roku 1909 jsme postupovali dost rychle. Uražená dráha obnášela za den asi 16 km. Měření dne 7. ledna ukázalo, že jsme tou dobou při 73°. Teploměr oznamoval až —25° C. Ostrý vítr vál nemilosrdně, až jsme mrzli. K večeru jsme ustali v pochodu a vrhli jsme se ha pokrm jako vlci. Mluvili jsme jen o tom, co bychom si dali k večeři, kdybychom byli v hostinci civilisovaného světa.

Dne 10. ledna nalézali jsme se na pláni 2150 m vysoké. Krajina bělala se samým sněhem, a Mawson trpěl trochu slepotou. Inklínační magnetka zaujímala víc a více směr kolmý, a to dodávalo nám síly k rychlejšímu pochodu. Dne 14. ledna jsme urazili přes 19 km,«

Jižní magnetický pól dosažen.
»Dne 15. ledna 1909 — píše dále profesor David — byla určena zeměpisná šířka. Mawson zjistil, že jsme právě na 72° 42'. O polednách se určovala ínklínace. Magnetka stála na 89° 45'. Do směru úplného kolmého scházelo pouze 15 minut. Naše radost byla veliká, neboť jsme věděli, že jsme v blízkosti pólu magnetického. Domýšleli jsme se, že se dočkáme toho okamžiku, kdy bude ukazovati magnetická jehla na samý pól. Byloť nám známo, že se památný ten bod vychyluje za různého času denního trochu ze své polohy. Leč my nechtěli prodlévati celý den na jednom místě a proto jsme šlí za magnetickým pólem dále a stanovili jsme konečně sklon 89 stupňů a 48 minut.
Dne 16. ledna jsme šlí za magnetickým pólem naposled. O 6. hodině zrána stáli jsme jíž na nohou nastupujíce pochod jen s věcmi nejdůležitějšími. Dle výpočtu Mawsonova měli jsme dospětí k magnetickému pólu na 72° 25' jižní šířky a na 155° 16' východní délky. Toho místa jsme skutečně také dosáhli, a odpoledne ve 3 hodiny 30 minut vlála jíž britská vlajka na magnetickém pólu.
Téhož okamžiku postavili jsme se všickní tří do řady, sňali jsme čepíce a plnili jsme rozkaz Shackletonův: »Prohlašuji území rozložené kolem pólu magnetického za državu britské říše. Současně klaplo péro ve fotografickém přístroji, a výjev odehrávaný na věkopamátném místě byl na snímku zachycen a celému světu v našem díle předložen. Za lehkého větru hlaholila v pustém kraji také zvučná slova: »Ať žije jeho veličenství král! Hurá! Hurá!« Teploměr ukazoval té chvíle —21° C.
Byli jsme velmi šťastni. Blažený pocit byl odměnou za naše utrpení a strádání. V duchu jsme se pohružovalí do dávných dob, kdy proslovil Sir James Clark Ross přání, aby byl dostižen také magnetický pól jižní, jako objeven byl jím r. 1831 magnetický pól severní. Z událostí tak významné bylí bychom se radovali více, kdybychom nebylí bývalí jíž tak příliš vysíleni namáhavým pochodem. Vroucně jsme pronášeli díky Bohu a vraceli jsme se zmalátnélí ke stanu zanechanému na ledové pláni. O jak jsme si oddychli, když jsme se v něm mohli rozložití a srkati do sebe trochu čokolády! Po večerních hodech jsme usnuli ve vacích tvrdě a sbírali nové. síly po pochodu třícetiosmikilometrovém.
Příštího rána jsme se vraceli po zanechaných stopách ke svým stanicím a skladištím. Psalo se 17. ledna. Loď Nimrod měla nás od 1. února vyhlížeti. Dny i nocí byly jasný a usnadňovaly nám, abychom urazili 400 km zpáteční cesty a dostihli v čas ledovce nazvaného jménem Drygalského.
Dne 18. ledna jsem zastával službu kuchaře zase já vystrojiv soudruhům bohatou večeří. Pílí jsme kakao a nešetřili mlékem. Soudruh Mawson pravil, že se po dlouhé době zase hodně najedl.