Pusté roviny patagonské jsou domovem největšího ptáka amerického. Jeho postava, složení těla a život nás poučují, že je to pštros Nového světa, jakkoli se zove v řeči jihoamerických obyvatelů nandu. Vě­hlasný Darwin měl příležitost stopovati povahu toho běžce a rozhojnil o něm svým pozorováním naše vědomosti již jako mladík, když konal před devadesáti lety památnou cestu kolem světa. Vypravuje, že vídal na travnatých pampách amerického jihu až třicet pštrosů pohromadě. Jednou stáli skoro nepohnutě na mírném pahorku, odráželi se nápadně svým tmavším tělem od nebeského modra a zdáli se býti ptáky krot­kými. Mladý přírodozpytec pospíchal k nim rychle na svém koni a mohl se k nim přiblížiti na nepatrnou vzdálenost. Potom ale rozepnuli ptáci perutě jako na povel a běželi jako o závod.
Nandu je znamenitý běhoun a zvyšuje rychlý běh máváním svých ne­velikých křídel. Ale Indiáni a gaučové, kteří jako obyvatelé pamp opatrují stáda hojného dobytka, troufají si ho přece uloviti, pronásledují pštrosa na rychlonohých koních v patách a chytají kořist lasem. Lov pod­niká několik jezdců společně. Laso neboli b o 1 a nesmí jim scházeti. Pastevci splétají to lano z proužků hovězí kůže velmi dovedně, připev­ňují jeden jeho konec k sedlu, vrhají druhý konec opatřený koulemi a mohou býti jisti, že se ptáka zmocní, otočí-li se koule kolem pštrosího těla. Qaučové obstupují houfy pštrosů obyčejně v polokruhu a zmocňují se ne­jednou i několika ptáků. Rozumí se samo sebou, že se mohou zúčastniti takového lovu pouze jezdci nejvybranější. Pravé ruce, kterou ovládá jezdec laso, přísluší hlavní úkol.
Živlem amerických pštrosů jsou traviska širých pamp. Bylinstvo jim poskytuje hlavní potravy. Občas navštěvuje nandu také močály zavla­žované přílivem mořským a sbírá v mokřinách drobné rybky. Ba neleká se ani hlubších vod a vrhá se do nich, chce-li se přeplaviti na druhý břeh řeky nebo blízkého ostrova. Počíná si tedy právě tak, jako jeho austral­ský soudruh emu, pluje pomalu a ponořuje se skoro celý do chladného živlu. Z hladiny vynořuje se pouze dlouhý jeho krk a částka trupu.
Jihoameričtí domorodci rozeznávají pštrosího samce od slepice již zda­leka. Kohout bývá statnější a tmavší a má větší hlavu. Ve vzácných pří­padech vídává se na americkém jihu také nandu barvy sněhobílé. Albini objevují se tedy též u pštrosů.
Vejce amerických pštrosů jsou veliká. Slepice je snášejí zhusta do spo­lečného hnízda. Jedna samice ukládá do něho třebas sedmnáct vajec. V některém společném hnízdě napočetli pozorovatelé padesát, v jiném až sedmdesát vajec. O vysedění snesených vajec starají se kohouti a jsou mláďatům také pečlivými otci, moudrými vychovateli a zkušenými vůdci. Zhusta se vyskytují na pampě pštrosí vejce osamělá a na mnohých místech. O taková se nestará ani kohout, ani slepice. Z opuštěných vajec se mláďata nelíhnou.