Luis Sepúlveda: Patagonský expres, Bad Homburg, Germany 1995.

Malá upoutávka

str.89

... „Tak už jsme tady," říkám polohlasem, ale ohlí­ží se za mnou jen zvědavý racek. „Zase jeden magor," říká si nejspíš, protože ve skutečnosti jsem sám. Obhlížím moře v Chonchi, malém přístavu na ostrově Chiloé, daleko na jihu světa.

Cekám na pokyn k nástupu na ElCo/ono, čer­veně a bíle pomalovaný transbordér, který po několika desetiletích provozu na vodách Baltu, Středomoří a Jadranu doplul až do studených, hlubokých a zrádných vod jižních moří.

El Colono popluje čtyřiadvacet hodin, které se snadno mohou protáhnout na třicet i víc, pro­tože všechno záleží na rozmarech moře a větrů, a vypustí mě o další pětistovku mil jižněji, upro­střed chilské Patagonie.

A jak tam tak čekám, zamýšlím se nad osu­dem těch dvou starých gringů, kteří můžou za to, že jsem se jednoho zimního poledne sešel v barcelonské kavárně Zurich s Brucem Chatwinem.

Angličan a Chilan. A jako by to nestačilo, oba chlapi v pokročilém stadiu alergie na slovo „vlast". Angličan, kočovník, protože neuměl být nikým jiným, a Chilan, emigrant z téhož důvo­du. Panejo. Taková setkání by měl někdo zaká­zat, nebo aspoň hlídat, aby se neodbývala za pří­tomnosti nezletilých osob.

Schůzku uspořádal Bruceův španělský na­kladatel. Sezval nás na pravé poledne, já jsem se dostavil přesně včas, ale Angličan přišel dřív. Hověl si nad pivem a byl zabraný do slabodu­chého obrázkového seriálu, jaké vycházejí v ča­sopise El Víbora. Upozornil jsem na sebe zaťu­káním do stolu.

Angličan zdvihl zrak, a než promluvil, usrkl piva.

„Dochvilnýho Jihoameričana ještě snesu, ale když někdo žije kdovíkolik let v Německu a přijde na první schůzku bez pugétu, to fakt nepochopím."

„Jestli chceš, vrátím se za čtvrt hodiny s kyt­kou," odpověděl jsem.

Gestem mi naznačil, ať usednu. Uvelebil jsem se, zapálil si a zůstali jsme na sebe mlčky hledět. On věděl, že vím o těch dvou desperátech, a já jsem věděl, že o těch dvou desperátech ví on.

„Ty seš z Patagonie?" protrhl mlčení dotazem.

„Ne ne, víc ze severu."

„To je dobře. Patagoncům se dá věřit tak každý čtvrtý slovo. Jsou to největší prášilové pod slunkem," zkonstatoval a uchopil sklenici. Pocítil jsem potřebu výpad oplatit.

„Oni se totiž naučili prášit od Angličanů. Znáš ty podfuky, co si Fitzroy vymyslel na chu­dáka Jimmyho Buttona?"

„Jedna jedna," řekl Bruce a podal mi ruku.

Seznamovací obřad uspokojivě skončil a mohli jsme se rozhovořit o těch dvou starých desperátech, kteří nás možná sledovali odkudsi shora a zalíbilo se jim být svědky naší schůzky.

Od toho barcelonského poledne uplynulo několik let. Několik let a několik hodin, proto­že v tuhle chvíli, kdy tady čekám, až přístavní nakladači dokončí dílo a dovolí mi nastoupit na palubu El Colonu, jsou tři hodiny odpoledne jednoho dne taky v únoru. Teoreticky máme na jihu světa léto, ale vlezlý vítr od Pacifiku napl­ňuje tohle časové určení jiným významem. Fou­ká v nárazech, které zalézají až na kost a nutí člověka vyhledávat prchavé teplo závětří.

Dva gringové, o kterých jsme mluvili v Barce­loně, zasvětili velkou část života podnikání v bankovnictví, kterému se lze věnovat — jak známo — dvěma způsoby: být bankéřem nebo banky přepadat. Oni zvolili druhou možnost: ostatně jim coby gringům kolovala v žilách krev puritánské dobročinnosti, která je zavazovala k tomu, aby se o nabyté bohatství bez průtahů dělili. A dělili se o ně s herečkami v Baltimoru, pěvkyněmi newyorské opery, čínskými kuchaři z Friska, snědými prostitutkami z kingstonských a havanských bordelů, věštkyněmi a šarlatánkami v La Pazu, pochybnými básnířkami ze Santa Cruz, buenosaireskými melancholickými múza­mi i vdovami po námořnících v Punta Arenas, až skončili financováním nesmyslných revolucí v Patagonii a Ohňové zemi. Jmenovali se Robert Leroy Parker a Harry Longabaugh, Mr. Wilson a Mr. Evans, Billy a Jack, don Pedro a don José. Do věčných lovišť legend vešli jako Butch Cassidy a Sundance Kid.

Na tohle všechno si vzpomínám vsedě na su­du vína, pozoruju moře na jihu světa a píšu si poznámky do deníčku se stránkami čtverečkovaného papíru, kterým mě Bruce vybavil právě na tuto cestu. A není to deníček ledasjaký. Je to muzeální kousek, opravdový Moleskin, kterého si tolik vážili spisovatelé jako Céline a Hemingway a dnes už v papírnictvích není k sehnání. Bruce mi poradil, abych nejdřív ze všeho udělal to co on: očísloval si stránky, na vnitřní stranu obálky napsal aspoň dvě adresy míst kdekoliv na světě a nakonec připsal slib odměny tomu, kdo v případě ztráty deníček vrátí. Když jsem se ozval, že to všechno mi připadá příliš anglické, Bruce mi odpověděl, že právě díky takovým předběžným opatřením si Angličané dodnes udržují iluzi o svém impériu. Ve všech koloniích razili ohněm a krví koncepci přináležitosti k An­glii, a když o kolonie přišli, stačilo pouto za při­měřenou úplatu oprášit uhlazenou formou Brit­ské společnosti národů.

Moleskiny pocházely z rukou uměleckého knihvazače z Tours, jehož rodinná firma je vyrá­běla od počátku století, ale když knihař umřel, nechtělo se žádnému potomku v tradici pokra­čovat. A těžko to komu vyčítat. Platí určitá pra­vidla hry na domnělý pokrok, a ta den co den ruší obřady, zvyky a maličkosti, které se obra­tem ruky mění v nostalgické vzpomínky.

Jakýsi hlas oznamuje, že za pár minut zvedá­me kotvy, ale neříká, kolik minut je pár.

Většinu malých přístavů a vesnic na ostrově Chiloé založili v 16. a 17. století piráti nebo naopak osadníci, kteří hledali před piráty úkryt. Piráti i šlechticové ovšem museli projíž­dět Magalhaesovým průlivem, takže zastavo­vali na místech, jako je Chonchi, aby se pořád­ně zásobili proviantem. Z těch dob přetrval účelový charakter budov — všechny plní dvojí funkci, z nichž jedna je hlavní a druhá vedlej­ší: slouží jako hospoda a železářství, hospoda a pošta, hospoda a plavební kancelář, hospoda a lékárna, hospoda a pohřební ústav. Vcházím do jedné, která je hospodou a krámem se zvěrolékařskými potřebami, ale cedule přilepená na dveřích hlásí, že plní ještě jinou funkci: LÉČBA SVRABU A PRŮJMŮ ZVÍŘAT I LIDSKÉHO.

Usedám za stůl u okna. U okolních stolů se hraje truco, karetní hra, která umožňuje dávat spoluhráči všemožná tajná znamení a vyžaduje doprovázet štychy úderně rýmovanými průpovídkami. Objednávám si víno.

„Víno, nebo vínko?" táže se obsluha.

Narodil jsem se v téže zemi, jen o kousek se­verněji. Z rodného města do Chonchi to mám sotva dva tisíce kilometrů, a tak asi kvůli dlouhé nepřítomnosti v těchto končinách jsem zapo­mněl určité důležité nuance. Bez dlouhého roz­mýšlení trvám na svém, že chci víno.

Zanedlouho se chlapík vrací s obrovskou ná­dobou, snad litrovou. Na jihu světa není radno zapomínat, k čemu máme zdrobněliny.

Dobré víno. Pipeno. Mladé víno, trochu na­kyslé, trpké, drsné jako příroda, která na mě če­ká za dveřmi. Nepije se špatně, a když ho tak upíjím, vzpomenu si na jeden příběh, který Bruce vyprávěl obzvlášť rád.

Při návratu z Patagonie s báglem plným Moleskinů s materiálem, z kterého později vznikla knížka V Patagonii, jeden z nejlepších cestopisů všech dob, procházel Bruce jednoho dne obcí Cucao ve východní polovině ostrova. Několik dní pořádně nejedl, hlad měl jako vlk, ale ne­chtěl svůj prázdný žaludek hned přecpat.

„Prosím vás, chtěl bych něco lehkého k jíd­lu," oznámil pinglovi v hostinci.

Přinesli mu půl nohy pečeného berana, a když se ohradil, že chtěl něco lehkého, dosta­lo se mu odpovědi z těch, které nepřipouštějí námitek:

„To jehňátko bylo strašně hubený. Lehčí zví­ře byste, pane, na celým ostrově pohledal."

Zvláštní je tenhle lid. A jelikož je Chiloé bra­nou Patagonie, začínají se zde vyskytovat beze­lstné a krásné výstřednosti, kterých budeme slýchat a vídat na jih odsud čím dál víc. Jistý středoškolský profesor, Argentinec, mi vyprávěl, co nepřekonatelného napsal jeho žák o hodi­nách: „Hodiny slouží k tomu, že měří zpoždění. Hodiny se také rozkládají, a stejně jako z aut vy­téká olej, vytéká z hodin čas."

Říkal snad někdo, že surrealismus je mrtev?

V přístavu vzrůstá ruch. Velké kamiony jsou už na palubě a naloďují se menší vozidla. Jakmi­le přístavní dělníci dokončí nakládku, budou volat cestující. Tihle malí ostrované jsou čilí. Na krátkých, ale pevných nohou běhají s těžkými pytli s bramborami a luskovinami, rolemi látky, kuchyňskými potřebami, truhlami se solí, pytli s maté, čajem a cukrem, všechno zbožím ob­chodníků — většinou synů a vnuků Libanonců — kteří jakmile se vylodí, rozjedou se s koňský­mi spřeženími po statcích a usedlostech ztrace­ných při fjordech mezi horami nebo v nekoneč­né pampě.

Dopíjím víno. Pohyb zvenčí mi proniká do žil a celým tělem už se mi chce vyrazit.

Jsem na cestě, která začala před lety, kdoví před kolika. Začala toho studeného únorového dne v Barceloně při posezení s Brucem za stol­kem v kavárně Zurich. Ti dva staří gringové nám dělali společnost, třebaže jsme je viděli jen my. Seděli jsme u stolu čtyři, takže se nikdo nemá co pohoršovat, že jsme vytáhli dvě flašky ko­ňaku.

Možná se nikdy v životě nedozvíme, jak ti dva bandité své bankovní loupeže prováděli, ale v živé paměti mám, jak si jeden Angličan a je­den Chilan, pěkně ožrali v pět odpoledne, na­plánovali cestu na kraj světa.

,,Kdy razíme, Chilane?"

„Až mě pustí, Angličane."

„Furt máš problémy s těma gorilama, co vám tam vládnou?"

„Já s nima ne. Oni maj problémy se mnou."

„Chápu. To nevadí. Aspoň si to můžem líp naplánovat."

A plánovali dál. Plánovali podrobnosti jako hledání haciendy, kde pravděpodobně popravili Butche Cassidyho a Sundance Kida, návštěvu hrobu, kde prý oba dobrodruzi odpočívají, re­konstrukci posledních dnů jejich života a nako­nec společnou dokumentaci prožitků formou ságy či aspoň románu.

Než jsem dostal kýžené svolení k návratu na jih světa, Bruce Chatwin tu nevyhnutelnou výpravu podnikl sám. Když skupoval všechny Moleskiny ve starém pařížském papírnictví v Rue de l'Ancienne Comédie, jediném, které je prodávalo, napadlo mě, že se Bruce zcela bezděky připravuje na svou cestu poslední. Co si do nich proboha bude zapisovat, ať jede tam nebo tam?

Povolení k návratu do mého světa mě pře­kvapilo v Hamburku. Po devět let jsem se kaž­dé pondělí chodil ptát na chilský konzulát, jestli se můžu vrátit. Devět let, během nichž jsem na pětsetkrát uslyšel tutéž odpověd: „Ne, vaše jméno je na seznamu lidí, kteří se vrátit nemůžou."

A najednou jednoho lednového pondělí na­boural mrzutý úředník svou rutinu i můj zvyk slýchat kategorická ne: „Kdykoliv. Můžete se vrátit kdykoliv. Vaše jméno bylo vymazáno ze se­znamu."

Vyšel jsem z konzulátu celý rozklepaný. Ně­kolik hodin jsem seděl na břehu Alsteru, až jsem si uvědomil, že sliby dané přátelům jsou svaté, a rozhodl jsem se v nejbližších dnech vy­razit k setkání s koncem světa.

Konečně volají cestující. Tak už pojedem, Bruce, ty můj potrhlej Angličane, kterej se mnou pocestuješ jako tajnej policajt, schovanej mezi stránkami Moleskinu. Zejtra ráno budem v Patagonii na stopě těch dvou gringů, kteří zpunktovali tohle dobrodružství, a ani pro ně, ani pro gauče, který jsi tam poznal, nebude žádný překvapení, když nás všechny uviděj, proto­že Patagonci při dotěrný samotě svých rančů tvrděj, že „smrt začíná, když si připustíš, žes umřel".

Odvázali kotevní lana El Colonu, ale ještě nezdvihli nástupní můstek. Dva námořníci řeč­ní se starším pánem, bledým jako stěna, který s sebou na lod táhne rakev. Námořníci se ohra­zují, že rakev přináší smůlu. Pán odpovídá, že má právo na sedmdesát kilogramů nákladu. Mořští vlci vyhrožují, že hodí truhlu přes palu­bu. Pán křičí, že má rakovinu a osobuje si právo na slušný pohřeb, neboť je slušný člověk. Nako­nec se do hádky vmísí kapitán a dojde ke kom­promisu: Svezou ho s truhlou, ale musí slíbit, že cestou neumře. Rukoudání pečetí dohodu. Potom si starý pán sedá na rakev. A všechno to jsou lahůdky pro Moleskin.

Loď se hne, příď míří do zátoky Corcovado. Za chvíli bude tma a mě těší zjištění, že mám čutoru plnou drsného pipeňa a dost tabáku. Jsem připraven zvěčnit v deníčku všechno, co uvidím. Už zanedlouho, za jižní noci, nabereme kurz ke konci světa.

Až se za světla Jižního kříže napiju na zdraví potrhlého Angličana, který na mě nepočkal, možná mi vítr donese k uším ozvěnu kopyt dvou koní, osedlaných starými gringy, kteří je­dou k rozostřené pobřežní čáře krajem tak ne­konečným a tak úrodným na dobrodružství, že mu konce nedá ani pochybná hranice mezi živo­tem a smrtí.

 

2

Při vjezdu do velkého Aysenského fjordu El Colono zpomalí, obrátí se o pětačtyřicet stupňů a pronikne do Patagonie. Plavba velmi zpomalu­je, loď vydává zvuky stejně monotónní jako jed­notvárná gesta Šoférů, kteří trajektem cestují a ubíjejí nudu partiemi domina, doušky hořkého maté nebo holením před zpětnými zrcátky svých náklaďáků. Ostatní, kteří nehrají ani si neleští tváře, kontrolují zajištění nákladu, který ve­zou — jestli pytle česneku, brambor, cibule, ze­leniny a všeho, co se nevyrábí, nepěstuje a neroste v obrovské oblasti, do níž míří, dobře drží a nepovolují na korbách aut, která odpočíva­jí jako spící zvířata v břiše červenobílé velryby.

Svítá za bezvětří, jen lehoučká bríza připomí­ná, že opouštíme Pacifik, abychom vpluli do krotkých vod velkého fjordu. Hladina vypadá jako kovová deska, na niž vycházející slunce vrhá stříbřité odlesky.

Z velitelského můstku kormidelník se dvě­ma důstojníky pozorně zkoumá zklidnělou vod­ní cestu. Rozvlněný fjord mají mořští vlci radě­ji. Z pohybu vod umějí rozeznat zrádné písečné mělčiny i ostré útesy, které se skrývají pod hla­dinou. Nejhorší moře je zrcadlo, říkají námořní­ci z jihu. Plujeme na jihovýchod a při troše štěs­tí bychom mohli zahlédnout místo, které se jmenuje Trapananda.

„Jak se dostanu do Trapanandy?" ptám se jednoho šoféra.

„To teda nevím. Zkus se zeptat kapitána," odpovídá a nepřestává se holit.

Ne. Tenhle není Patagonec.

„Jak se dostanu do Trapanandy?" vyrušuju jednoho z dvojice, která pije maté.

„To musíš bejt trpělivej, kamaráde. Moc trpělivej," odpovídá a pozoruje mě se spikle­neckým výrazem.

Ano. Tenhle je nepochybně Patagonec.

Trapananda. Roku 1570 musel místodržíci v Chile don García Hurtado de Mendoza ke své značné škodě uznat, že pověsti o velkých nale­zištích zlata a stříbra na jih od Hranice, na úze­mí, jemuž dominuje hora Ňielol a odkud Mapučové, Pehuenčové a TehuelČové zahájili jako první američtí partyzáni obrannou válku, která se protáhla na čtyři století, nebyly ničím víc než jen pověstmi.

Určitě se nedá říct, že by dona Garcíu ušlech­tilé kovy zajímaly ze všeho nejvíc. Byl zemědě­lec a stejně jako mnoho jiných španělských do­byvatelů — mezi nimi i Pedro de Valdivia — s uspokojením zjišťoval, že užitkovost půdy se­verně od řeky Bio Bio je takřka nekonečná. Rostlo tam všechno. Stačilo zasít a úrodná zem se postarala o vše ostatní.

I vínu se dobře dařilo. Roku 1562 vyrobili na pozemcích odevzdaných zplnomocněnci Jerónimu de Urmenetovi dvacet mil jižně od Santiaga prvních padesát sudů chilského vína. Byla to hustá, silná tekutina, víno suché a temné jako noc. Dobré k svěcení, ale ještě lepší k pití. Jeho potomci dělali víno dál a dnes je Urmeneta z údolí Maipo pokládána za jedno z nejlepších vín světa.

V téhle půdě se dařilo všemu, ale ze Španěl­ska žádali zlato a stříbro. A naléhali tak, až se don García rozhodl prověřit další vlnu pověstí o zlatém a stříbrném bohatství.

Tentokrát se mezi vojáky začalo povídat o ta­juplném   království Tralalanda,  Trapalanda či Trapananda, kde jsou města dlážděna zlatými pruty a vrata paláců se otáčejí na stěžejích z nej­lepšího stříbra. Někteří se dokonce nebáli tvr­dit, že Trapalanda, Tralalanda či Trapananda je samo mytické Ztracené město císařů, cosi jako El Dorado Jihu. A zaručené zprávy hlásily, že právě tak nádherné království se rozkládá na jih od Reloncaví, nějakých dvanáct set kilometrů od mladého chilského hlavního města.

Don García Hurtado de Mendoza tedy vy­strojil výpravu pod velením smělého Ariase Parda Maldonada a rozloučil se s ní rozkazem dobýt pro Španělsko Království tralalandské, trapalandské či trapanandské, nebo jak se u všech čertů jmenovalo.

Žádný historik zatím nezjistil, zda se Ariasi Pardu Maldonadovi podařilo zanechat šlépěje v zemi na jih od Reloncaví, v pevninské Patagonii, ale v inventáři sevillského Archivo de Indias nalezneme od toho odvážlivce několik spisů, v nichž tvrdí:

Obyvatelé Trapanandy jsou vysocí, mohutní a zarost­lí. Mají nohy tak veliké a těžké, že chůze jejich pomalá se jeví a nemotorná, takže pro hákovníky snadnou jsou koňští. Trapanandští mají tak veliké uši, že ku spánku nepotřebují přikrývek ani jiných kusů ložních neboť těmito zakrývají svá těla. Smradlavý lid trapanandský tak zavání, že nesnáší se mezi sebou, a proto nepřibližují se k sobě a nepáříce se nemají potomků.

Co na tom sejde, jestli Arias Pardo Maldonado v Trapanandě byl, nebo ne, jestli vůbec vkročil do Patagonie? Rodí se s ním literární fantastika amerického původu a s ní zase naše bujná před­stavivost, a to je dostatečný důvod, aby se stal dějinnou osobností.

Možná že v Patagonii byl, a sveden vzezře­ním její krajiny si vymyslel vyprávění o těchto obrech, aby odradil další případné výpravy. Bylo-li toto jeho záměrem, musíme uznat, že uspěl, neboť chilská část Patagonie si zachovala panenství až do začátku 20. století, kdy teprve začala její kolonizace.

Když jsme urazili snad pět mil mezi břehy fjordu, zpomaluje El Colono ještě víc. S dalšími cestujícími se opírám o zábradlí na pravoboku, abych zjistil, co se děje. S trochou štěstí se dá zahlédnout velryba nebo hejno delfínů — plískavic jižních. Ale tentokrát nejde o kytovce, ale o plavidlo, které se k nám se stále zřetelněj­šími obrysy blíží.

Je to člun, jaké se staví na Chiloé. Nevelké plavidlo o délce nějakých osmi a šíři tří metrů, které se posouvá brízou opřenou do jediné plachty. Dívám se, jak se přibližuje, a vím, že to­hle křehké plavidlo je hlasem chóru, který mě volá na konec světa.

„Kdo má odvahu, ten se nají," říkají Chiloané. Ten, koho vidím míjet transbordér, sedí na zádi člunu a pevně v rukou drží kormidlo, které se přes napínací lano jako přerostlá končetina noří do vody, je člověk z Chiloé, který se odvá­žil. Odvážil se pěstovat duby, modříny, topoly, blahovičníky a týky, které po dlouhá léta tvaro­val zavěšováním různě těžkých kamenů, až kmeny stromů dospěly a dostaly potřebné zakři­vení pro pevné a pružné ráhnoví. Vidím ho plout a děkovat pokynutím ruky kapitánovi, že nechal zpomalit, aby El Colono svými vlnami příliš nerozhoupal jeho plavidlo. Ted pluje vel­kým fjordem, ale vím, že jindy pluje Corcovadem, hrozným Zálivem Zmaru, Messierovým kanálem, Kanálem Indiána, Magalhaesovým průlivem, na širém moři, bez radaru, bez rádia, bez navigačních přístrojů, bez přídavného moto­ru, bez čehokoli navíc i čehokoli méně než svých znalostí moře a větru.

 

5

V polovině března se nápadně zkrátí dny a Magalhaesovou úžinou začnou dout prudké větry od Atlantiku. To je znamením obyvatelům Porveniru, aby prověřili své zásoby dříví a me­lancholickým pohledem vyprovodili dropy odlétající z Ohňové země za vodu do Patagonie.

Hodlal jsem pokračovat k Ushuaie, ale do­zvěděl jsem se, že poslední lijáky zneprůchodnily několik úseků cesty a opravy nepři­cházejí v úvahu dříve než zjara. Ale nevadí mi to. V těchto krajích pozbývá smyslu plánování čehokoliv na dlouho dopředu. A navíc se moc příjemně sedí v El Australu, hospodě lidí moře, kde se dělá úplně nejlepší dušené skopové. Magalhaeské skopové, prosycené úžasnou vůní z jader cibulí, kterými se prokládá.

S desítkou dalších hostů čekám, až hospod­ská zavelí ke stolu. Upíjíme víno a necháváme se trýznit vůněmi, které se linou z kuchyně. Takovéhle čekání, které plní ústa slinami, je své­rázný obřad.

Na vzdálenějším konci baru si povídají tři chlapi. Mluví nápadně britskou angličtinou a obracejí do sebe panáky ginu. Jalovcová pálen­ka není v Ohňové zemi nijak zvlášť ceněným nápojem a nezřídka se jí nahrazuje voda po ho­lení. Jeden 2e skupinky se španělsky ptá, za jak dlouho se bude jíst.

„To já nevím. Každé jehně je jinačí. Stejně jako lidi," odpovídá hospodská, paní Sonia Marinkovičová, postava o metru osmdesáti výšky a devadesáti kilech živé slovanské váhy, dobře napěchovaných pod černými šaty.

„My nemáme čas," zatvrzuje se Angličan.

„Čas je to jediný, čeho tady máme dost," pro­hlašuje jeden štamgast.

„Ale my za úsvitu odrážíme, chápete?"

„Chápu. Ale kam jedete? Nic proti, ale dnes­ka k večeru přijde vichřice, že vás odnese."

„Jedeme do Raúlova zálivu."

„Chtěl jste spíš říct do Zálivu krvesmilstva," opravuje štamgast.

Chlap práská dlaní do pultu, hází na něj ně­kolik bankovek za kořalky, vychází se společní­ky ven a pod nos anglicky hartusí.

Jdu za štamgastem, který mluvil na nedůtkli­vého Brita.

„Asi se urazil. Co znamená to s tím Zálivem krvesmilstva?"

„To je takovej příběh. Ale Angláni nemaj smysl pro humor. Tak ať si naserou. Maj po dušeným. Vy ten příběh neznáte?"

Odpovídám, že ne, a štamgast míří zrakem na doňu Soniu. Zpoza hrnců mu žena odpovídá souhlasným gestem.

„To se seběhlo zhruba takhle: někdy kolem roku 1935 ztroskotal v Beaglově průlivu anglickej parník a nejspíš jedinejma, co přežili, byl protestantskej misionář a jeho sestra. No a tihle dva trosečníci mohli jít na východ a bě­hem tejdne by došli do Ushuaie, ale protože neměli orientační smysl, šli na sever. Urazili strašně moc kiláků, vláčeli se lesem, brodili řekama a lezli po kopcích nahoru dolů, až nako­nec za čtyři měsíce dorazili tam, kde se to dřív jmenovalo Raúlův záliv, na jižním pobřeží fjor­du Almirantazgo. Tam je našli Tehuelčové a ti je dovedli do Porveniru. To je celé."

„A proč se to teď jmenuje Záliv krvesmil­stva?"

„Ta ženská otěhotněla. Přišla s vlastním brá­chou do jinýho stavu."

Nástup zimy mě zastihuje v Puerto Natales. Ještě před osmačtyřiceti hodinami jsem se pro­cházel po pláži v Zálivu admirála Montta a obdi­voval západ slunce po zářivém dubnovém dni. Ale včera začalo hustě sněžit a teplota klesla bě­hem chvilky z šesti stupňů na čtyři pod nulou. Rádio hlásí, že zavřeli letiště, takže dostat se od­sud nebude jednoduché.

Puerto Natales se nachází na pobřeží Zálivu admirála Montta. Západním směrem se proplé­tá na dvě stě padesát kilometrů kanálů až k Nelsonově průlivu do Tichého oceánu. Chilští mořeplavci jsou jediní, kteří se odvažu­jí plout těmito těsnými úžinami, v nichž číhá ledová smrt — kry, které příliv a odliv láme z ledovců a které mnohdy tarasí kanály na ně­kolik měsíců.

V zimě se z Puerto Natales nedá odjet po moři. Jde to jen po pevnině, když se překročí hra­nice a zamíří do malého argentinského města El Turbio.

Odtud vyjíždí nejjižnější z železnic, slovutný Patagonský expres, který po dvou stech čtyřice­ti kilometrech cesty přes městečka El Zurdo a Bellavista dorazí do Río Gallegos na atlantic­kém pobřeží.

Soupravu sestávající z dvou osobních a dvou nákladních vagonů tahá stará parní lokomotiva, vyrobená počátkem třicátých let v Japonsku. Oba osobní vagony jsou opatřeny dvěma dlou­hými dřevěnými lavicemi po delších stranách vozů. Na jednom konci vagonu stojí kamna na dřevo, do nichž musejí cestující sami přikládat, a nad nimi visí obrázek panny Marie Lujánské.

Provází mě málo cestujících. Jen dva země­dělští dělníci, kteří jakmile se uvelebili na lavi­ci, začali chrápat, a protestantský kněz, který vrazil nos mezi stránky Nového zákona a začal si opakovat v evangeliích. Hrbí se u toho tak, že dostávám chuť půjčit mu své brýle.

„Tady máte dříví. Dávejte pozor, ať vám kamna nevyhasnou," upozorňuje průvodčí.

„Děkujem. Já nemám lístek. Chtěl jsem si koupit v El Turbiu, ale neměli."

„To máte jedno. Koupíte si na příští zastávce v Jaramillu."

Sněhový příkrov leží na pastvinách a pampa, jindy grošovaná hnědou a zelenou, nabrala zbar­vení, z nějž oči přechází. A Patagonský expres se sune bílou krajinou, jejíž jednotvárnost uspá­vá pastora. Bible mu padá z rukou a zavírá se. Vypadá jako černá cihla.

Patagonský expres je ovčácký vlak. Koncem každé zimy přijíždějí stovky obyvatel ostrova Chiloé do Puerto Natales, odkud se přes hrani­ci ubírají k vlaku a rozjíždějí se jím k do­bytkářským statkům. Jsou to silní chlapi, které chudoba jejich domoviny i příslovečná tvrdost povahy tamních žen vyhání zkoušet štěstí na kontinentu. Jsou to chlapi silní, ale žijí krátce. Na Chiloé se živí škeblemi s bramborami, v Patagonii skopovým s bramborami. Málokteří ochutnali někdy ovoce — a určitě ne jablka — nebo čerstvou zeleninu. Rakovina žaludku je obvyklou chorobou obyvatel ostrova Chiloč.

Staniční budova v Jaramillu je dřevěná a na červeno natřená, vypadá poněkud skandinávsky. Pěkně řezané tašky nad střešními rýnami se hou­pají ve větru, hodně jich chybí, a ty které ještě drží, také brzy spadnou, neujme-li se jich ochot­ná ruka, která by je upevnila nebo vyměnila.

Jaramillo je jen staniční budova a několik domků, ale vlak zde zastavuje a nabírá vodu. Zdá se, že v tom spočívá veškerý význam místa. Avšak v Jaramillu přežívá tragická paměť Patagonie, paměť ustrnulá v nádražních hodinách, které ukazují devět hodin a dvacet osm minut.

Roku 1921 propukla na velkostatku La Anita poslední veliká rebelie zemědělských dělníků a indiánů. Pod vedením galicijského anarchisty Antonia Sota obsadily čtyři tisícovky lidí, mužů i žen, velkostatek a nádraží v Jaramillu. Rebelo­vé vyhlásili právo na samosprávu a několik týd­nů žili v přeludu, že jsou první patagonskou svo­bodnou komunou, kterou naivně pojmenovali Sovětem. Odpověď vlastníků půdy na sebe ne­nechala dlouho čekat. Argentinská vláda vyslala silný vojenský kontingent, který měl vzpouru ukončit. Útvary dorazily do Jaramilla v poledne 18. června 1921.

Muži se opevnili na jaramillském nádraží a ženy zůstaly v objektech velkostatku. Výzbro­jí obránců byly dlouhé špičaté nože, několik re­volverů, které uzmuli Šafářům, oštěpy a bolasy na lovení zvěře. Vojsko mělo pušky a samopaly.

Kapitán Varela, velitel armádních jednotek, nejprve obklíčil velkostatek, dal vzbouřencům do desáté hodiny večer lhůtu ke kapitulaci a zaručil život všem, kteří složí zbraně. Jak je však slovu vojáka podobné, lhůtu nedodržel a v de­vět hodin a dvacet osm minut zavelel k palbě.

Nikdy se nezjistil přesný počet obětí. Stovky jich byly zastřeleny nad hroby, které si samy musely vykopat. Stovky skončily v ohni a pampou se nesl pach spalovaných mrtvol.

Devět hodin dvacet osm minut. Jedna střela zastavila hodinový stroj, a ten od té doby ukazu­je tento čas.

„Mockrát se to spravovalo, ale vždycky si dá někdo tu práci, aby to pokazil a zas to tak nasta­vil," vysvětluje mi průvodčí.

„Všichni to byli podvratníci. Ten, co je vedl, ten Španělák jakýsi, ten jim nakukal, že maje­tek je lup. Bylo to správné, že je zlikvidovali. S takovými podvratníky nelze mít soucit," vklá­dá se do hovoru pastor.

Zemědělci, kteří se vzbudili, mu odpovídají neslušnými gesty, průvodčí krčí rameny a kněz se znovu skrývá za četbu své černé cihly.

Slunce klesá k západu, noří se do Pacifiku a jeho poslední paprsky kreslí na bílé pampě stín Patagonského expresu, jenž se ubírá pro­tějším směrem, k Atlantiku — tam, kde dny začínají.

Měl jsem v rukou dostatek materiálu i na hodně dlouhou reportáž o objeviteli ozónové díry, ale kdybych ji zveřejnil, bylo by po míru mezi obyvateli Río Mayo, a tak jsem to téma pustil z hlavy a Kučimavič se i pro mě stal Carlitosem Carpinterem.

„Carlitos nám odešel," řekl Turek Garib a objal mě.

„Věděla jsem, že se vrátíš. Vítej," pozdravila mě Susana.

Toho odpoledne jsme se ke stolu posadili velmi časně. Zjistil jsem, že údržbář z Chiloé je opravdu velmi dobrý kuchař, neboť jeho pala­činky byly vskutku vynikající. Mluvili jsme o životě. Já jsem se už mohl vrátit do Chile, ale zůstával jsem v Evropě. Oni se mohli vrátit do Buenos Aires, ale zůstávali v Patagonii. Hovor s přáteli mi znovu potvrdil, že člověk je doma tam, kde se dobře cítí.

„Víš, když jsi posledně odjížděl, měla jsem dojem, že nad něčím moc přemejšlíš. Řekla bych, žes váhal, jestli máš psát o Carlitosovi," řekla Susana a nalila do skleniček pálenku.

„Jo, a strašně mě tížilo svědomí. Pořád jsem si říkal, jestli ten Carlitos nakonec opravdu byl válečnej zločinec, jeden z těch hakošů, co tolika lidem zkazili život..."

„Ne. Carlitos byl člověk, kterej bojoval na špatný straně. Nebyl žádnej zločinec," řekl pře­svědčivě Turek.

„Jak si můžeš bejt tak jistej?"

„Patagonie tě naučí poznávat lidi podle toho, jak se na tebe dívaj. Carlitos byl krátkozrakej a nosil brejle tlustý jako dno od flašky, ale když mluvil s přáteli, sundával si je a díval se ti upře­ně do očí. A jeho pohled byl čistej."

„Řekni mu, co byly jeho poslední slova," vy­bídla Turka Susana.

„Jeho poslední slova... Taková pitomost. Probral se z komatu pár minut předtím, než umřel. Vzal mě za ruku a řekl: Je to v prdeli, Turku, je to v prdeli, nespravil jsem ti tu lednič­ku.' Chápeš to? Kdyby měl Carlitos špatný svě­domí, sotva by umíral ve starostech o takovej krám."

Susana vstala, aby obsloužila další hosty a otevřela okna do ulice. Venku přestalo foukat, a když sedl prach, dalo se dohlédnout na protěj­ší chodník. V tu chvíli nic nerušilo klid patagonské noci. ...

_______________________________________________________________________________________________________________________

Doma ve Španělsku na přání svého dědy. Hledání jeho bratra a svých kořenů.

...ohledal každý olivovník, každou kapku oleje, každou hlavu révy, každou rozmazanou šlépěj, každý zazpívaný tanec, každého obětovaného býka, každý západ slunce, každého úředníka, který se drze vyjadřoval k dědictví, každou zprá­vu z veliké dálky, každý dopis, který ne a ne při­jít, protože život je už do prdele takovej, každé ticho, které se prodlužovalo, až dalo jistotu abso­lutnu odloučení.

„Gerardo... ten, co mu říkali Had?" Můj nevyzpytatelný děda. Obávaný a vyhle­dávaný. Svlékal se z kůže a měnil jméno, aby podléhal stále stejné vášni.

„Ano, done Angeli. Tak mu říkali." „Můj bratr... ten, co odešel do Ameriky?" Ano. Ten, co odešel do Ameriky. Jeden z to­lika, kteří nastoupili na palubu lodí naděje. Španělů, kteří čtyři století po ozbrojeném nájezdu svých předků odjížděli do Ameriky hledat mír a dostalo se jim vstřícného uvítání a našli dřevo, aby si postavili dům, ušlechtilý vosk pilných včel, aby si naleštili stůl, suchá vína, aby si vy­barvili nové sny, a zemi, která jim řekla: člověk je doma tam, kde se dobře cítí.

Můj děda. Ten, co odešel do Ameriky. Ten, co odjel za moře a na protějším břehu našel lidi, kteří naslouchali jeho hlasu: ,Sociální smír je podlost nepřátel člověka. Přirozenost nás má k tomu, abychom řešili svý soužení rozmluvou v bratrským duchu. Nemůžeme vnášet jinej řád do toho, co už uspořádal život,' říkával děda, když jsem s ním jako malý kluk chodil na schů­ze Dělnické vzájemnosti.

„Ano, done Angeli. Ten, co odešel do Ame­riky."

„Ty seš můj bratr?"

Odkudsi z hlubokého nitra mi našeptávala vzpomínka na dědu, abych odpověděl: „Řekni, že jo, a obejmi ho. Všichni jsme bratři a bezbrannost stáří je stav, kdy vyvěrají na povrch ta­kové věčné a křehké pravdy.“

„Ne, done Angeli, váš bratr Gerardo byl můj děda."

Obličej starého pána zvážněl. Narovnal se v křesílku, položil žilnaté ruce na kolena a začal mě zkoumat od hlavy k patě, od ramene k rame­ni. Řekne si snad o nějaký doklad? Nebo mám otevřít hrud a ukázat mu srdce?

„Marie!" zavolal.

Z domu vyšla stařenka ve strohých, smut­ných šatech. Měla stříbrné vlasy stočené do drdolu a dívala se na mě láskyplným pohledem. A potom si don Angel odkašlal a pronesl nej­krásnější verš, jakým mě život vyznamenal, ...

---

str.194

... Vidím, jak seskakuje z koně a prohlíží si jeden kmen.

„Tenhle strom byl starej osm set let, možná tisíc. Na vejšku musel mít sedmdesát metrů," říká hlasem, který se nesnaží skrývat zármutek.

„Poznáš, kdy ho spálili?"

„Před třiceti lety, plus minus něco."

Třicet let. To je nedávná smrt. V životě pora­žených velikánů, kteří našim zrakům dodnes nastavují ohněm vryté jizvy, je třicet let krátká chvíle.

„Ještě to máme daleko?" ptám se.

„Už jsme tady. Tohle je ta bouda," odpovídá a ukazuje na nedalekou stavbu. Když se přiblí­žíme, vidím, z jak bytelných kmenů je srub zbudován. Nemá dveře a jeho okenní rámy se podobají prázdným očním důlkům. Ani neslézáme z koní a vcházíme do velkého přístavku, kde ze zdi vystupuje kamenný komín. V pří­stavku přežvykuje několik krav, které na nás hledí malátnýma očima, jako by byly zvyklé trestat nezájmem drzost lesníků vtírajících se do jejich společenského klubu. Z ohledu k nim sesedáme.

„Postavili to roku devatenáct set třináct. Byli to dobří tesaři, tihle hoši. Podívej, jak dobře opracovaný jsou ty trámy," ukazuje Pablo.

Skutečně lze na ztmavlém trámoví, které po­depírá krov, rozpoznat jemnou práci rukou, kte­ré umějí dělat s dlátem a hoblíkem a přesně spojovat dřevo.

Stavitelé boudy byli známi jako don Pedro a don José, ale dneska se ví, že ve skutečnosti si říkali Butch Cassidy a Sundance Kid. Na jihu světa zbudovali takových stavení několik a nejznámější z nich se nachází za Cholilou, v oblas­ti tisíciletých lesů, která se dnes nazývá Národ­ní park Los Alerces. Její současná majitelka, paní Hermelinda Sepúlvedová, tam jednou ubytovala Bruce Chatwina na jeho vandrech tímhle krajem a snažila se mu dohodit jednu ze svých dcer, ale holka raději vyslyšela tokání místního řidiče náklaďáku.

„Tady bydleli přes dva roky, potom se přestě­hovali dál na jih, k Fuerte Bulnes u Magalhaesova průlivu. Odtamtud organizovali poslední ze svejch velkejch loupeží, v bance Londres y Tarapacá v Punta Arenas. Jak by se mně je­nom líbilo, kdyby ještě žili," povzdychuje si Pablo Casorla.

„Ještě žili? Vždyť by jim bylo přes sto let."

„No a? Kdo se narodí cikádou, v životě zpívat nepřestane. Kdyby tihle dva ještě žili, přifařil bych se k nim na pár loupeží a za kořist bychom si koupili půl Patagonie. Je to škoda, že už je po nich," teskní znovu Pablo a pod mrzutými pohledy krav polykáme několik doušků vína na zdraví těch dvou banditů, kteří než dožili rukou jakéhosi chilského policajta, přepadali banky na jihu světa a platili těmi penězi krásné a nesmyslné anarchistické revoluce...