Dějiště tajemného tvora, o němž budu vypravovati, leží ukryto na nejjižnějším konci Patagonie, v zemi poznané již za doby mořeplavce Magalhaesa, tedy asi před čtyřmi sty lety. Námořník ten poznal tehdy statné rudochy, kteří se odívali kožišinami a zdáli se míti na nohou zvířecí tlapy.
Pro tuto podobu dal jim velitel španělské výpravy jméno Patagonci, tj. Tlaponožci.
Slovo pata znamená v portugalštině a španělském jazyce tlapu.
Původ jména se odvozuje také z řeči Inků. Název pata znamená pahorek. Připojená koncovka kuna vyjadřuje množné číslo, tedy patakuna = pahorky. A v pravdě je ta země samý kopec a pahorek.
Názor ten pronáší dr. Benignus ve svém díle: In Chile, Patagonien und auf Feuerland.
Z Evropy je do patagonské vlasti indiánských T e u h e l č ů velmi daleko. Z Hamburku plavívají se k ním pocestní asi 60 dní.
Před třiceti lety zavadil o Patagonii málokdo, a rudoši patagonští žili v rodné zemi podle své chuti, kočovali, živili se svobodně lovem a nevěděli o porobě a evropských pánech. Stáda guanak a hejna pštrosovitých nandu dávají lovcům posud dobrou zvěřinu. Stepnaté pláně čili p a m p y poskytují býložravcům místy vydatné pastvy, a proto prospívá na nich i náš skot.
Mezi zelenými lány země v oblasti And vypínají se do výše štíhlé araukarie jako symboly zvláštního rostlinstva jehličnatého a propůjčují lesům podivného rázu. Koniferami toho druhu honosí se nejedna země jihoamerická a stává se zdrojem dřevařského vývozu. Rudoši se uchylují do blahočetových hvozdů rádi, sbírají v nich veliké šišky a živí se lahodnými semeny buď čerstvými nebo praženými.
Teď jsou již práva kočovných rudochů patagonských valně obmezena. Několik pevnůstek osazených bělochy drží rudokožce v mezích nových zákonů. Ale obyvatelstva žije v Patagonii pořád ještě málo, ač si evropští kolonisté tamější podnebí chválí. Vypravují s radostí, že kolibříci zalétají až do nejjižnějších krajů jejich, aby prožívali u nich teplé léto.
Široširé lány patagonské oblíbil si zvláště jeden druh kolibříků nazvaný proto Patagonagigas. Je to skutečně gigant mezi jmenovci a největší dosud známý kolibřík. Byl spatřen i ve výšinách 5000 m.
S báječným tím opeřencem prožívají zvláštní život šplhavci. U nás hnízdívají datlové pouze v děrách stromů, ale patagonští datlové vychovávají své potomstvo jenom v podzemí, jako tamější papouškové a sovy.
Z přírodovědeckého badání vykonaného v Patagonii vzešly zeměvědě zajímavé novinky. Geologové našli mladé sopky a blízko jezera jako pozůstatky z dob, když byla Patagonie zaledněna. Zemězpytci prozkoumali také půdu širých pamp a všudy nacházeli náplav červenavé hlíny smíšené s pískem a promíchané kostmi zvířat již vyhynulých.
Povaha patagonských krajů byla by ostala snad dosud neznáma, kdyby nebyl vznikl svého času spor o hranice mezi republikou Chilskou a Argentinou, a kdyby sporná záležitost nebyla projednávána na samém místě odborníky.
K prozkumům pomohla také novina o tajemném zvířeti patagonském. Postačila zpráva v časopisech, že na patagonském jihu žije snad dosud ohromný ssavec, o němž ještě přírodozpytci ničeho nevěděli. Ztracený kout světa blízko Ohnivé země oživl pojednou tvářemi nejvážnějších myslitelů. Novinou byli u vytržení zejména přírodozkumci britští. Lord Cavendish nemeškal odebrati se do Patagonie se zvláštní výpravou. Zvědavci se již radovali, jak budou odvážeti živý exemplář tajemného obra, o němž prý jim patagonští rudoši podali spolehlivé zprávy. Pohádkový netvor nemůže prý býti nic jiného než nemotorný chudozubec s předpotopní podobou. Heslem britské výpravy bylo: Honem k tichomořskému průlivu Ultima Esperanza! U jihopatagonské Poslední Naděje měla se vyplniti touha nadšených Angličanů.
Jak se šatí Patagonci.
Namalované skvrny nečiní domorodce chladné Patagonie vábnými, jakkoli jsou veselí a přítulní,
vyměňujíce rádi nastřádaná péra ze pštrosovitých nandu za tabák a sekery. Kožišin guanačích užívají za halenu.
Jsou dobrými jezdci. Zdivočilých koní se zmocňují lasem, kterému říkají b o l a.
Jeden kmen si říká Ona.
Nejzazší patagonský jih je divoce rozerván. Četné zátoky a průlivy unášejí mysl divákovou do fjordů norských.
Nejznámější se stal přirozený průplav Magalhaesův pověstný malebností, větry a lijavci.
V jednom fjordu usadil se r. 1892 německý kapitán Eberhard (zemřel 1908).
Zátoce sluší název Poslední Naděje, neboť je pravda, že tam v ní dávají lišky dobrou noc.
Na podrobných mapách najdeme ztracený ten kout Nového světa asi při 52. stupni jižní šířky.
Kapitán Eberhard žil ve svém ústraní zcela spokojen a pěstoval brav s nejlepším výsledkem.
Plavci znají zátiší jako Consuelo Cave a vzpomínají si rádi na bývalého svého hostitele pověřeného kdysi úřadem německého konsula.
Blízko kapitánova zátiší se zelenají hustší křoviska, vzácná to vegetace mezi samými mechy a lišejníky.
Poutníků se ubíralo krajem vždycky málo, ale kdo se zastavil u houští v letech 1895 a 1897, všiml si jistě podivné kůže. Spatřovala se na světě pouze v sousedství Eberhardově. Její vzezření mělo zvláštní ráz. Velikostí podobala se volovině, měla v tloušti půldruhého centimetru a byla na jedné straně samý chlup barvy žlutočervené a na rubu samá drobná kůstka velikosti fazole. Hlava a nohy chyběly. Kdo pozoroval kůži bedlivěji, mohl říci, že nepochází ani z domácí pumy čili ze lva stříbřitého, ani z jelena nebo domorodé lamy. Pro tuto zvláštnost uřezávali si pocestní kus kůže na památku. Kuriosum pověšené na křovisku zmenšovalo se den ke dni.
Ale jednou dostalo se kus kůže do rukou přírodozpytcových. Zoologovi stačí leckdys nepatrná částka zvířecí, aby určil celého tvora. Jediný zub rozhoduje mnohdy o celé bytosti. Skrovný útržek kožišiny, jenž se svého času octl mezi učenými pány přírodovědeckého musea londýnského, byl s to, aby pobouřil všecky zoology. Zaslaný proužek africké kůže nepocházel ze žádného ssavce tehdy známého, nýbrž z tvora zcela nového. A tvorem tím byl žirafovitý středoafrický: okapi.
Také v památné kůži patagonské poznali živočichozpytci ostatek tvora do té doby nikdy nespatřeného. Věhlasná musea ucházela se o vzácný dokument přírodní s největším úsilím. Pověsti šířené o tajemném zvířeti podepřel svým výrokem laplatský profesor Ameghino (zemřel r. 1911), nejlepší znalec vymřelých ssavců jihoamerických, an řekl: »Pravěká obluda, z níž kůže pochází, náleží jistě tvoru, známému až dosud toliko z nánosů diluviálních. Ale obluda ta ještě nevymřela a žije v neznámém nitru naší Patagonie. Musí žíti a záleží jenom na nás, abychom tvora pokládaného za zvíře vymřelé vyhledali a ulovili. Nepochybuji, že to bude obrovský lenochod šplhavý, jehož model budí v geologických sbírkách tolik úžasu.«
Tak a podobně zněla učencova slova a shodovala se s novinou šířenou cestovatelem Listou. Ramon Lista postřelil prý za nočního šera v patagonském nitrozemí ohromné zvíře, ale nebyl tak šťasten se ho zmocniti, protože nemohl poraněného tvora dále stopovati.
Již se zdálo, že kůže vystavená v zátoce Ultima Esperanza je zbytek šplhavého lenochoda. Ameghino neváhal dáti mu jméno Neomylodon L i s t a i. Mohlo se tvrditi, že je řečená kůže vzácná relikvie zvířete vymřelého již za pravěku nebo pozůstatek ssavce již vymírajícího. Každý, kdo si odnášel z Poslední Naděje malou ukázku, mohl se honositi, že si uřízl nožem kus geologického pravěku.
Toho štěstí bylo dopřáno zeměvědci Mořenoví a Hauthalovi, když tam v měsíci listopadu 1897 v záležitostech zmíněného sporu mezinárodního prodlévali a poctili návštěvou kapitána Eberharda. Na dotaz, jak se památná kůže tajemného zvířete octla na povrchu zemském, oznámil kapitán oběma učencům, že nález pochází z jeskyně vzdálené od kapitánova obydlí asi hodinu cesty. Jeskyně je 180 m dlouhá, 80 m široká a vchod asi 40 m vysoký. Pokraj skalní sluje byl zatarasen velikými balvany. U jednoho ležela kůže o velikých rozměrech. Jmenovaní badatelé poznali v nálezu něco zvláštního a vzali jej s sebou do obydlí kapitána Eberharda. Kus kůže koloval později v museu laplatském, kus mezi učenci londýnskými.
V přírodovědeckém museu Britském jsou sneseny všecky přírodniny světa, ale kustodové zoologických sbírek hledali marně ssavce, jehož kožišina by se shodovala s relikvií patagonskou. Bylo patrno, Že mají před sebou drahocennou památku a pozůstatek živočicha, jenž byl potomkem prastarého rodokmene. Na pomoc byl přibrán též učený ředitel sbírek geologických, dr. Arthur Smith Woodward. I vyšlo na světlo pojednání napsané společnou prací Woodwardovou i Mořenovou. Zároveň byl přiložen obraz, jenž představuje kus památné kůže pozorované shora i zdola.
Studiem tajemného ostatku se zabývali i Hauthal a švýcarský zemězpytec Roth z La Platy. Z jejich zpráv jsme zvěděli, že by se po živém exempláři tajemného zvířete pátralo v Patagonii marně. Ostatek kůže pochází z tvora již vymřelého. Hauthal konal studia v samé jeskyni roku 1899 a dospěl přesvědčení, že vymřelý ssavec je obrovský lenochod, spřízněný se zkamenělým rodem, jehož kostry se vykopávají v náplavech pampových velmi zhusta. Učené jméno jeho je: Qrypotherium.
Nové světlo o záhadném ssavci vzešlo, když se počala zkoumati jeskyně. Skalní sloje bývaly vždycky útočištěm některých zvířat, ano i pravěkých lidí. Důvtip prehistoriků mohl čísti v kulturních nálezech jeskynních jako ve starých archivech. Výzkumy patagonské jeskyně prováděl nejenom Hauthal, ale také švédský badatel Erland Nordenskióld (Nurdn-šol). Vykopané nálezy překvapily každého. Jednou byly to paznehty a stoličky podivného koně, po druhé chuchvalce chlupů, po třetí kosti a hnáty jelení a guanačí, běháky, lebky a obratle ptáků pštrosovitých, jindy zase lebky z fosilního grypotheria a ohromné tesáky obrovské šelmy kočkovité a ve směsi všelikých kostí vrstev popelových také nástroje pazourkové a kostěné. Nescházely ani skořepiny mořských mušlí, jako jsou slavky, ba ani roztříštěné hnáty a cáry rozřezaných kožišin. Mnohé věci jsem viděl v musejních sbírkách jihošvédského města Malmo. Daroval je ústavu Nordenskiold. Není pochybnosti, že nálezy jsou svědky člověka troglodyla, jenž zvolil jeskyni za své obydlí. Chuchvalce trusu a výkalu, jakož i zápach po hnoji, prozrazovaly, že tam měla ve sluji svůj domov také zvířata.
Hauthal se domnívá, že byl obrovský lenochod chován jako zvíře domácí, a proto nazval jej Qrypotherium domesticum. Britští učenci se neshodují s tímto názorem a ponechali tajemnému zvířeti přívlastek dřívější, zvouce vymřelého lenochoda Qrypotheriumlistai.
Jihoamerický člověk žil podle všeho se zvířaty prapodivnými. Rozměry jejich byly ohromné. Nynější lenochodi a pásovci jsou proti svým předkům trpaslíci. Vykopané kostry vzbuzují úžas všech diváků. Nejeden druh chudozubců podobal se velikostí slonu. Svou vahou a silou porážel mohutné stromy, opřel-li se o ně tíhou nemotorného těla svého. Leč při všech svých rozměrech byli kolosové pouzí býložravci a živili se lupením. Silný, kostnatý a dlouhý ohon byl jim kromě zadních noh jistě pevnou oporou, když se předkem těla vztyčovali do výše a objímali zahnutými pazoury větve statných stromů. Pravdě se podobá, že vyvraceli lehce i mohutné kmeny a zmocňovali se chutného listí. V takovém pohybu můžeme spatřiti předpotopního toho netvora pod širým nebem, navštívíme-li Sydenham nedaleko Londýna. Umělec vybájil model jeho těla v přirozené velikosti, dal mu za oporu pro přední tlapy starobylý strom a znázornil rozměry vymřelé obludy co nejvěrněji.
Gigantický rod zkamenělého lenochoda je znám v zemězpytu jako Megatherium, t. j. velezvíře. Současníky jeho byli obrovští chudozubci glyptodoni. Příroda je vyzbrojila ohromným krunýřem. Kostěné dětičky zasazené do kůže chránily je před nepřítelem. Ale také tito kolosální pasovci vymřeli a zanechali po sobě úplné kostry klenbovité štíty v diluviálních nánosech jihoamerických. Nejskvělejšími sbírkami pampových oblud chlubí se argentinské museum v La Platě.
Obecnou pozornost všech geologů budí v jihoamerických sbírkách ostatky obrovského lva nebo tygra. Šelma ta měla tak hrozné tesáky, že pro velikou délku jejich nemohla kořisti ani rozsápat a musela prý tudíž vyhynouti. Úplnou kostru příšerného dravce vystavuje Národní museum argentinské. Jméno šelmy je: M a c h a e r o d t i s.
Když jsem upravoval po prvé článek k tisku, oznamovalo se v odborných listech, že cílem vědeckého badání učinil patagonskou jeskyni také Čech Dr. Aleš Hrdlička, ředitel musejních sbírek washingtonských, a že se vrátil z výzkumné cesty s novými doklady o dávném člověku jihoamerickém. Přednášku o tom thematě vyslechli čeští archeologové z úst samotného badatele v Praze koncem června 1912 s velikým zájmem.
Mnozí badatelé připisovali nalezeným ostatkům po dávném člověku jihoamerickém veliké stáří, ba se domýšleli, že památky ty zůstavil po sobě člověk předpotopní, diluviální. Ale takové názory náš badatel vyvrátil, shledav, že člověčí kosti náležejí vesměs rudochům z dob nepříliš dávných. Také zůstavené zbraně jsou mladé výrobky plemene indiánského. Jedné kostře přisoudil Hrdlička stáří pouze několika desítiletí, ačkoli vypadala jako zkamenělá. Kosti kamení v pampách velmi brzy, protože je půda prostoupena solemi. Lebky nasbírané Ameghinem mají sice vzhled pravěký a upomínají na formu zvířecí, ale útvar ten pochází od umělého sploštění, v jakém si libují jisté kmeny rudošské doposud.
Američtí praobyvatelé dosahují znetvořené lebky dětské přirozeně i uměle. Protože spočívá hlavička na tvrdém prkénku, splošťuje se měkká lebka vlastní vahou. Umělý způsob spočívá ve splošťování čela, temene a týla za užití desk a řemínků. Za sto dní nabývá dětská hlava nové tvářnosti a upomíná na formu zvířecí. Jiné podoby nabývá deformací také mozek, ale duševní jeho schopnosti rozvíjejí se přece. Doktor Hrdlička tvrdí, že ploskohlavci rovnali se úplně rudochům s hlavou normální.
Lebky uměle sploštěné vykopaly se i v Evropě. Jedna pochází také z Čech.
Nejjižnější město naší zeměkoule
Školáci severoamerické Unie odříkávají v zeměpisné hodině, že nejsevernějším městem jejich říše je Nome ve zlatonosné Alašce. Žáci argentinských škol odpovídají zase, že nejjižnějším městem na světě je U š u a i a a že leží na Ohnivé zemi zvané u jihoamerických vlastenců T i e r r a del Fuego,
Španělské slovo t i e r r a znamená zemi a f u e g o oheň. Plameny viděl tam šlehati z ohnišť nahých divochů zahalených v guanačí kožišiny už mořeplavec Magalhaes, a od té doby zove se souostroví nejjižnějšího výběžku americké pevniny Ohnivou zemí.
Za nedohledných dob souvisel archipel těsně s patagonským kontinentem. Zemězpytci soudí tak z totožných hornin obou protějších břehů. Nyní dělí od sebe souše klikaté průlivy vroubené místy ledovcovými boky a znamenané účinky dávné doby glaciální. Z ledových časů pocházejí vysoké nánosy štěrkové, m o r é n y.
Jména drobnějších ostrovů Ohnivé země vyslovují se zřídka, ač má nejeden v rozloze několik tisíc kilometrů. Vlastní Ohnivá země zabírá plochu, jež se rovná rozloze Čech, ale obyvatelstva počítá se na veškerém souostroví jen asi tolik, co ho žiie v některém malém městečku českém. Indiánů není více než asi 1000 hlav, bělochů 2000. Někteří ostrované jsou příslušníky chilskými, menšina obývá na území argentinském, protože úmluvou obou států byly ostrovní krajiny politicky rozděleny. Větší západní část připadla republice Chilské, menší díl na východě náleží Argentině.
Chilenci spatřují nejjižnější město v osadě, jejíž jméno Punta Arenas (t. j. Kap písečný). K přístavu tomuto cílí do roka přes 200 lodí. Čilý obchod přivodil v zápětí, že se usadilo na neizazším bodě jihoamerické pevniny několik konsulů a s nimi příslušníci pestré směsi národnostní. Všeho obyvatelstva počítá se v chilském tom městě o trochu více, než v celém souostroví Ohnivé země.
Ale argentinské město Ušuaia (psávané anglicky Ushuaia) zaujímá polohu ještě jižnější, přiléhajíc téměř k 55. stupni. V populaci se ještě nepovzneslo. Nemá více než 400 obyvatelů a není tedy ani městem ve smyslu evropském. Po divokých domorodcích ohlíží se člověk marně. Anglicku misie nemá koho obraceti na lepší víru. Z jazyka indiánských Yaganů zbyla místní jména: Ušuaia, Lapataia. První slovo znamená Větrnou zátoku, druhé Lesní chobot.
Nejvyšším pánem sídelního města v Ohnivé zemi je guvernér. Kdyby závisela spokojenost lidské společnosti jenom na boží přírodě, mohl by i sám místodržitel žíti v Ušuaiai jako v malebném ráji, byť i trochu chladném. Ohnivá země nemá jinde lepšího přístavu. I mohutné lodi zámořské si pochvalují Ušuaiau. Nejzkušenější kapitánové velebí zátoku jako kraj plný vznešenosti a přírodní nádhery. Ať se zadívá zrak na kteroukoli stranu, všude jímá jej lahodná zeleň svěžích bučin, nebo se bělají temena zasněžených hor a zelenají se smaragdem ledovcová pole a pláně. Rozervané břehy s malebnými skalami dovršují obraz divočin.
S hladinou ušuaiajské zátoky splývá řada dřevěných domku, rozestavených na úzkém pobřeží a pokrytých zvlněným plechem. V zahrádkách dozrávají chutné brambory, řípa, zelí a jahody. Ovocný strom se spatřuje málokde. Z ozdobných křovisek vynikají domácí íuchsie a dřevnate rozrazily. Někdy jsou obletovány bloudivým kolibříkem, podnikajícím v teplých měsících výlety až na samý pokraj amerického kontinentu.
Nade všecky domky se vypíná dřevěný kostel obsluhovaný příslušníky řádu salesiánů. Až v těch ztracených končinách působí duch blahovolného Vlacha Bosca, apoštola opuštěné mládeže a zakladatele řeholní kongregace. Učedníci Boscovy se usadili v Patagonii již před několika desítiletími a získali ostrovní území chilského jihu pro vychovatelské záměry..
Ale již před nimi zapouštěla tam kořeny svého učení misie evangelicko-anglická, aniž se obávala nepřátelských domorodců. K některým cizincům chovali se sice Ohnizemci laskavě, ale k jiným krutě. Zvláště je ve smutné paměti událost z r. 1624, kdy bylo 19 námořníků holandské lodi usmrceno kamennými zbraněmi zažloutlých domorodců.
Křesťanství počal šířiti na dalekém jihu první misionář Matthews roku 1833. Ale za několik dní vidíme ho již zase na palubě, protože Indiáni o nového boha nestáli a nechtěli apoštola slyšeti.
Druhý anglický misionář byl Gardner a usadil se r. 1851 s pěti pomocníky na ostrově Pictoně. Všickni přišli na ztracenou zemi bez střelného prachu a podlehli hladu, protože neuměli dělati kamenné zbraně, potřebné na lov divoké zvěře.
Truchlivý osud sáhl misii, která se usadila na Falklandech a naučila se znáti jazyk Ohnizemců. Několik misionářů si potom troufalo vydati se na Ohnivou zemi a vzalo s sebou Ohnizemce již pokřtěné. Bylo to r. 1859. Ale sotva dostihla misijní výprava břehů, vrhli se Indiáni na všech osm Angličanů a pobili je až na kuchaře, jenž zachoval svůj život pouze tím, že uměl vařiti pokrmy rudochy zřídka okoušené a že se přizpůsobil kočovnému životu Ohnizemců.
Šťastnější byl v šíření křesťanství biskup Stirling a mohl odevzdati svou misii r. 1870 Tomáši Bridgesovi, který usadiv se v Ušuaiai mezi rudochy kmene Yagan učil své svěřence pracím a přeložil pro ně Nový zákon do yaganštiny. Misionář Bridges požíval u argentinské vlády přízně a vládl velikým územím hlavního ostrova až do r. 1899, kdy zemřel. Synové uvázali se v dědictví svého otce, farmařili a chovali brav. Byli známi jako »králové Ohnivé země«
Od prvých dob ušuaiaiské misie změnilo se mnoho. Střediskem jmenováných dědiců je nyní Haberton. Původní osada misijní proměnila se v jatky na porážení beranů a skopců
Ušuaia slouží nyní za exil trestanců. Republika Chilská posílala své zločince do osady Punta Arenas, Argentina zvolila k tomu účelu Ušuaiu. Vojenská věznice přechovává na 50 trestanců, civilní asi 200 vězňů. Odsouzení jsou nuceni pracovati v pralesích obracovaných v polní lány a při upravování veřejných cest. Vojenské hlídky bdí nad pořádkem. Trestanci žijí pod širým nebem dosti volně a vracívají se rádi do žalářních světniček. I sběhům stýská se po vězeňské osadě. Příroda je tak nehostiná, že by v ní uprchlík zahynul brzy hlady. Vyzvědačskou a slídičskou službu konají vycvičení domorodci a dodávají zbloudilé uprchlíky do rukou spravedlnosti.
Koráby objevovaly se dříve v Ušuai velmi zřídka. Ještě nejvíce tam kotvil parník Hamburské společnosti jihoamerické. Anglické lodi nakládají u Ohnivé země vlnu, italské dříví. Řezáním bukových kmenů zaměstnává se několik pil.
Za vývozně zboží lze pokládati také ušuaijský led. Těžařská společnost vyhlédla si za ledové lomy blízký ledovec Monte Marcial, nakládá nerost do útrob plachetních korábů a vyváží hledané zboží do horkých měst, jako jsou Buenos Aires a Montevideo. Konkurenty jsou ledařské závody městské.
V nejjižnějším městě naší zeměkoule žije se klidně. Rušné zprávy světové docházejí tam zřídka, protože schází telegrafické spojení. Důležité noviny přinášívá telegrafie bezdrátová. Nejhlučněji bývá v městě, když se oslavuje výroční památka neodvislosti argentinské. Dne 25. máje vlají na všech budovách prapory národních barev, a ulice se hemží lidmi slavnostně vystrojenými. Slavnost končí bohatou hostinou u guvernéra. Před lety se scházeli v městě také domorodci a tančili své oblíbené tance válečné v nejprostším oděvu guanačím.
Ctitelé loveckého sportu krátívají si v Ušuai prázdnou chvíli puškou v ruce, ale hluboko se do kraje neodvažují. Překážkou jsou močály, prales a strmé hory ledové. Ještě nejspíše si odnášívají z lovu divokou kočku, patagonskou lišku nebo chilskou vydru. Řidčeji stává se jejich kořistí guanako, protože největší ten ostrovní ssavec si libuje ve stepních krajích západních. Indiáni lovívají v norách i drobné hrabomyši a pochutnávají si na jejich zvěřině. V lapání osvědčují se zvláště ženy indiánské.
Bohatší je zvířena vodní, zvláště tuleňovití ssavci a ptactvo. Velryby a vorvani objevují se v blízkém moři často. Z opeřenců bývají nejhojnější rackové, tučňáci a kachny. Největší opeřenec jihoamerický, pštrosovitý nandu, žije sice v Patagonii, ale na Ohnivé zemi schází.
Zato nechybějí ostrovnímu kraji papouškové, potulujíce se i při samých pláních sněhových a odrážejíce se od bělostného příkrovu zelenou barvou svého peří. Ochočené papoušky spatřujeme zhusta v zajetí a přesvědčujeme se, jak umějí věrně napodobovati pláč dětí, kokrhání kohoutů, kdákání kvočen, hafání psů a mňoukání koček.
O nejzazším jihu americkém mluví se v posledních letech mnoho. Podnětem jsou objevy vydatných zřídel petrolejových.
V říši tučňáků
Symbolem polárních krajin severních, neboli arktidy mohl by býti medvěd bílý, a v antarktidě, t. j. ve studených končinách polokouli jižní, pinguin. Jméno to jest odvozeno z latinského výrazu pinguis a znamená v překlade opeřence tučného neboli tučňáka.
Říší podivuhodných těch ptáků jsou širá moře, která se rozprostírají jižně od obratníka kozorožce. Někteří si volívají za občasný pobyl po březích jihu amerického, jiní se vídají u jižních břehů afrických a australských nebo mají svůj domov na březích hojných ostrovů tichomořských a na skalnatých souších uprostřed Atlantického oceánu. Mají-li hnízdili, opouštějí hladinu širých vod, vyhledávají vhodná hnízdiště na březích oceánů, zasedají svorně a těsně vedle sebe v takovém množství, že čítá pinguiní osada až na tisíce hlav, snášejí vejce, a starají se co nejpečlivěji o nadějná mláďata. Samička snesla nanejvýš dvě vajíčka a může býti jista, že bude opatřovati potravu pro chmýřnaté potomky také sameček a že bude seděti vytrvale na vejcích, odskočí-li samička na chvíli do moře za výživou.
Mláďata se líhnou z vajec asi za měsíc a dospívají prodlením dvou měsíců. Po tu dobu starají se o krmení rodiče, otevírají dokořán zobák a očekávají od mláděte, že strčí svou hlavu do tlamy a zobák do volete. Ve voleti obou rodičů je potrava už ztravitelnější a pro mládě vhodnější než korýši, rybky a měkkýši čerstvě ulovení.
Za hnízdění staří ptáci pelichají a vyměňují staré peří za nové. Té doby se přitlačují zpodinou svého těla k zemi a vztyčují trup pouze výjimečně. K moři docházejí pouze pěšky, krokem nebo poskokem, protože nejsou jejich křídla schopna letu. Postrádajíce v perutích letek nemohou létati, zato však plují ve vodě tak rychle, že předstihují rychlost každé parolodi.
Pinguiní křídla jsou takového rázu, že se podobají ploutvím rybím a tulením. Končetinám ploutvonožců jsou podobny i pinguiní nohy. Tři ze čtyř prstů jsou spojeny plovací blanou, a všecky ústroje pohybu vzbuzují v nás domněnku, jakoby se chtěli tučňáci proměniti v plískavici.
Je-li třeba, osvědčují pinguini mrštnost též na suché zemi, plazí se po čtyřech a vyšplhávají se pomocí zobáku na vysoká skaliska. Zhusta se vymršťují výš a výše a zovou se proto v řeči námořníků skokani.
V různých krajích žijí různí tučňáci. Všech druhů jest asi 20. Někteří jsou malí, jiní nápadně velicí. Pravým obrem mezi pinguiny je tučňák patagonský. Postaví-li se na nohy, je až metr vysoký a váží 35 kg. Námořníci o něm vypravují, že je úžasný silák a rváč, musí-li se brániti. Jednou se vrhl na několik plavců a porážel je jako kuželky.
Hnízdiště pinguinů připomíná divákům ptačí město s četnými ulicemi, třídami a náměstími. Zdá se, že chtějí tučňáci napodobiti společenské mravy naše. Vkročí-li člověk do pinguiní osady, která má snad 50 nebo 100 tisíc obyvatelů, cítí se mezi skuhravými osadníky jako nějaký bůh, jenž přišel navštíviti zemskou planetu, aby vyslyšel přání pozemšťanů. A opeřenci chladného ostrova obracejí se jako na povel ke tváří božího tvora a spatřují v člověku jistě posla nebeského. Rozmlouvali-li příslušníci chladné říše mezi sebou horlivě a hlasitě již dříve, rozhovoří se pinguiní kolonie ještě živě ji, spatří-li dvounohého a dvourukého nebešťana.
Dánský lékař N i e 1 s e n, jenž provázel velrybářskou loď na daleký jih, líčí rušný život pinguiní osady živými barvami ve své knize »Z tropů k polárnímu moři jižnímu«, an dí:
»Prodlévati mezi tisícehlavou kolonií tučňáků je pro vnímavého pozorovatele nevýslovnou radostí. Pohyboval jsem se mezi hnízdivými pinguiny dlouho a přece jsem se nemohl poutavého divadla nabažiti. Všickni opeření občané mohli na mně oči nechati, když jsem je poctil návštěvou. Za sedadlo jsem užil velikého balvanu, jenž vyčníval z rozlehlého náměstí. Připadalo mi, že jsem se usadil na městském tržišti. Ačkoli jsem byl vzdálen od vzdělaného světa tisíce kilometrů, přece se mi zdál býti kraj, zavátý v dáli sněhem a lemovaný ledem, příjemným domovem, neboť se přede mnou míhaly postavy, jako na trhu mého rodného města.
Na rohu široké ulice stála paní Nováková s přítelkyní Procházkovou, mávaly obě rukama a švadronily bez konce, místo aby pospíchaly s potravinami domů a strojily oběd. Blízko se vrtěla tělnatá dáma a hádala se se všemi družkami, které právě ošetřovaly mláďata. Z nervosy nevycházela a stávala se každým slovem nesnesitelnější. Ubohý její muž mě! co dělati, aby hubatou polovičku poněkud ukonejšil. Ale také jiné sousedky vynikaly mnohomluvností a hašteřivostí. Každá chtěla míti poslední slovo.
Několik kroků dále shromažďoval se jakýsi spolek, aby porokoval o důležitých otázkách sociálních. Mluvilo se mnoho. Chvílemi mluvilo několik řečníků najednou, a všickni útočili na chlebodárce. Souhlas projevovaly také četné deputace vyslané do valného shromáždění od nezaměstnanců. Zpozorovavše, že jsem asi také kapitalista, zamířili delegáti přímo ke mně, a jeden mě klovnul i zobákem. Byl by ve svých útocích ještě pokračoval, ale dva pořádné pohlavky ho ukonejšily a učinily belhavého surovce neškodnými.
Domýšlím se, že ten zlostný pinguin byl členem spolku, jehož jméno Ozubený kříž, že pokládal mou maličkost za vetřelce a chtěl ho jako cizince z říše tučňáků vypuditi. Bolševiky má mezi sebou i město pinguinů. Jsou to mluvkové a lenoši, kteří se štítí poctivé práce, vyhýbajíce se jí jako pobudové zdaleka. Chtějí žíti z blahobytu a mozolů spoluobčanů pracovitých, podněcují výmluvně slabochy a domáhají se lepších časů revolucí.
Mezi pinguiny jsou také hejskové, kteří baží po milostných dobrodružstvích, navštěvují mladé paničky v domácnosti, je-li manžel právě na moři, hučí jim do uší a svádějí nezkušené ženy na scestí. Mnozí mladíci se ucházejí o přízeň krasavic v největší počestnosti a projevují svou vroucnost zpěvem. Jen škoda, že jejich árie znějí jako oslí hýkání nebo jako dětská trumpeta. Možná, že jsou krasavice okouzleny více ušlechtilými poklonami a mimikou svých ctitelů nežli uměním trubadurským.
Z náměstí vede k mořskému pobřeží několik ulic, a to hodně širokých a vzorně zametených. A kdo je zametá? Po těch cestách putují pinguini k moři už od staletí a vyhladili je svými těla tak, že se každá ulice až leskne. Než si opravdoví lidé vzpomněli, aby se nejživější ulice velikých měst asfaltovaly, měli pinguini studeného jihu již dávno své promenády jako vydlážděné a vyleštěné. Po hlavní promenádě si vykračují přátelé i nepřátelé, hejskové i vážné postavy. Někteří se naparují z domýšlivosti, pozorují z ješitnosti samy sebe a upozorňují svým okázalým oděvem každého mimojdoucího. Jiní chvátají, aby byli už u moře a užili rozkošných lázní. Odrůstající pinguini obdivují se své toaletě a dotýkají se naparáděných družek jízlivými poznámkami: Božínku, jak může ta dáma nositi ještě tak krátké sukničky!
Na konci promenády plouhají už mořské vlny a tříští se o skaliska. Některá bradla vypadají jako schodiště a lesknou se jako vyvoskovaná podlaha. Nikdo by neřekl, že bylo schodiště vyleštěno blanami tisícerých nožek pinguiních. Krásné vyhlídky s vysokého úskalí tučňákům až závidím. Vidí v čirém živlu každého ráčka, každou rybku a každého měkkýše. S koupelí v rozpěněném moři spojují pinguini také lov. Loví pro sebe i pro mláďata, která zatím ošetřuje v. hnízdě snad pan manžel, čekaje netrpělivě, až se drahá polovice vrátí z lázní a ujme se vychovatelských povinností sama.
V mořských lázních panuje veselý život zvláště za slunného dne. Na sta pinguinů baví se hovorem na pobřeží, na sta jiných se ve vodě potápí a chlubí se divy svého umění plaveckého.
Západem slunce ubývá v lázních ruchu a hovoru. Tučňáci se vyšplhají na pobřeží a batolí se směšně po promenádě zase ke svým domovům. Byl čas, abych se s pinguiní osadou rozloučil, protože krvavé slunce zlatilo ledové pozadí už posledními paprsky. Chtěl jsem přijíti ještě za světla ke kotvišti svého korábu.
Cesta mě vedla podél osamělého balvanu, u něhož prodléval v úplné samotě opuštěný tučňák. Dal výhost společnosti, zatoužil po klidu jako poustevník a deklamuje si snad v duchu básníkova slova: Být či nebýt! O to se tu jedná.
Mezi lidmi byli odjakživa jednotlivci, kteří chtěli žíti v odloučenosti a volívali, znaveni jsouce všedním životem, za útočiště své duše klášterní kobku, skalní úkryt ve hlubokém lese nebo zátiší na širé poušti. Takovým poustevníkem byl i onen pinguin. Temný stín, který vrhal na sníh svou postavou, byl symbolem jeho duševního zadumání.«
Dobrodružství námořního důstojníka
V Magalhaesově průlivu, tedy v nejzazším cípu amerického jihu, leží přístavní město chilské: Punta Arenas.
Zářivý maják ukazuje v noci lodím cestu, mají-li bezpečně proplouti z Atlantického moře do Tichého oceánu neb obráceně. Před třicíti lety hostil přístav jen asi 3000 obyvatelů, dnes už osmkráte tolik. Ročně zastavuje se tam asi 300 korábů. Některé vyvážejí z lesnatých a malebných krajů výborné dříví.
Končin těch se dotýká ve své zajímavé knize také Karel Hagenbeck. Spis má nadpis „O zvířatech a lidech“ a vyšel také česky r. 1914.
O zesnulém Hagenbeckovi vědí mnozí, že založil znamenitý obchod živou zvěří a že poskytl nám příležitosti, abychom poznali tlupy cizích národů ve své vlasti, aniž bychom vážili dalekou a nákladnou cestu k Lopařům, Eskymákům, rudochům, Čingalcům nebo k pronárodům africkým. S domorodci dopravoval k nám podnikavý Hagenbeck zároveň jejich domácí zvířata, soby, slony, velbloudy, indický skot zebu, proměňoval ve chvíli jeviště v národopisnou výstavu a klidil za poutavá představeni chválu a slávu v celé Evropě i severní Americe
V jedné kapitole své knihy vypravuje Karel Hagenbeck o dobrodružství námořního důstojníka, jenž byl ve službách válečné lodi německé a prodléval s ní zároveň v průlivu Magalhaesově
»Výstavy lidských plemen, která jsem předváděl vděčným divákům v Evropě v různých městech a zemích, vzbuzují ve mně milé vzpomínky. Jak se asi daří všem těm synům afrických pouští, Indům, Čingalcům, Eskymákům, Lopařům a Indiánům, kteří se svěřovali mému vedení? Všickni jsou již dávno zase ve své vlasti a vypravují o dobrodružstvích prožitých mezi bělochy. Ve své mysli vidím pořád vaše postavy, vlídné i lhostejné, příjemné i osudné. Nepochybuji, že také my lidé s bílou tváří žijeme ve vaší paměti. Dosvědčuje to do slova tato pravdivá příhoda.
Mladého důstojníka, jehož loď kotvila ve vodách přístavu Punta Arenas, napadlo jednoho jitra, aby se podíval hlouběji do země, poznal širou pampu a sbíral zkušenosti o tamější zvířeně a květeně. Hbitě vymrštil se na nějakého koně a cválal krajinou, v níž nebylo silnic, ani jiných cest. Jel dlouho, aniž měl úmysl setkati se s lidmi. Před sebou i za sebou měl jen travnatou step.
Uplynulo několik hodin a nerozvážný jezdec zpozoroval, že zbloudil. Na kompas zapomněl a snažil se marně najíti cestu, jež by ho vedla k přístavu zakotveného korábu. Slunce již zapadalo, a šero věstilo blízkou noc. A kolkolem jen široširá pampa s nízkými křovisky. Jedno houští chtěl už zvoliti za útočiště, kde by přenocoval, a viděl jako ve snách, že je nablízku puma, americký lev, a že by mohl býti dravou šelmou napaden. Ale ve skutečnosti nebylo po pumě ani památky, jakkoli je na pampě domovem.
Také se lekal zbloudilý jezdec chladné noci. Na pampě nejsou teplé ani dny, neřkuli, když slunce zapadne. Tvrdí se, že má Patagonie pouze dvoje roční počasí, zimu a nepříjemné jaro. Divné myšlenky vířily v jezdcově hlavě.
Z tísnivého přemýšlení byl důstojník náhle vyrušen. Uslyšel pojednou dusot koňských kopyt a uviděl v dáli tlupu Indiánů. Rudoši zrychlili běh svých ořů a pádili přímo ke zbloudilci. Postava důstojníkova je vysoce zajímala. Líbila se jim puška, a dráždily je třpytné knoflíky námořnické uniformy. Svůj údiv projevovali rudoši divokými výkřiky. V důstojníkovi byla malá dušička. Věděl, že může přijíti rázem o život. Ani kohout by po jeho smrti nezakokrhal.
Důstojník se už domníval, že se blíží poslední jeho hodinka a umínil si, že se bude brániti a chápal se pušky. Ale v tom se stalo něco neuvěřitelného.
Na povel indiánského pohlavára zastavila se tlupa jezdců, a k rozpačitému důstojníkovi blíží se sám náčelník se slovy: Jsi snad kapitán parníku Hagenbeckova?
Otázka ta zněla v uších důstojníkových jako vykoupení a zázrak. Zbloudilý oficír byl rodákem města Altony a znal dobře Hamburk i Hagenbecka. Mžikem projelo mu hlavou: Že to je Indián z Hagenbeckovy výstavy! A proto hned odpověděl: Ano, jsem Hagenbeckův kapitán z Hamburku.
Nad náhodou tou žasly obě strany. Náčelník promluvil hned ke své tlupě a provázel svou řeč velikými posunky za obecného jásotu rozjařených domorodců. Všickni rudoši seskakovali se svých koníků, rozdělávali oheň, oškubávali uloveného pštrosa nandu a pohostili cizince nejchutnějším kouskem pečené.
Po hostině vyšvihlo se šest rudochů s náčelníkem zase na oře, vzali důstojníka doprostřed a cválali s ním k pobřeží, kde byl zakotven jeho vapore (parník). Na důkaz vděčnosti tiskl důstojník Indiánům ruce a skončil své dobrodružství.
Dobře jste to provedli, milí rudoši! Nezapomněli jste na mne. I ve vašem srdci přebývá vděčnost. Jste sice hnědí a oděni surovou koží, ale raduji se upřímně, že daleko za mořem, i na divoké a chladné pampě, mám přátele.
Patagonský ten náčelník byl skutečně členem jedné z mých výprav. Kapitán Schwers ho přivezl se ženou a dvanáctiletým synem na parníku společnosti Kosmos do Hamburku. Měl jsem tu rodinu několik neděl ve svém parku, kde ukazoval starý Indián, jak se chytají koně bolem, t. j. pomocí řemene zatíženého kamennou koulí. Náčiní to se jmenuje španělsky b o l o, v množném čísle b o l a s.
Když se rodině v Drážďanech zastesklo, dal jsem ji dopraviti zase na patagonský jih.
Falklandovo souostroví
Anglický lord Falkland (čte se: Foaklend) už zemřel, ale jeho jméno hlaholí doposud v názvu souostroví, které přiléhá k jihovýchodnímu pobřeží Patagonie a je v držení Britů. Archipel ten se skládá asi ze dvou set ostrovů a zaujímá plochu asi tak velikou jako naše republika.
Důležitější význam mají zvláště dva ostrovy: Východní a Západní Falkland. Jsou největší a poskytují útočiště velrybolovcům a obchodním korábům. Přístav západní slově Port Egmont, východní Port Stanley, jsa zároveň sídlem guvernérovým a vládních úřadů.
Osada tato je nepatrná, neboť hostí všehovšudy jen asi 800 obyvatelů. Kdo ji poznal na vlastní oči, tvrdí, že se nemůže chlubiti ničím. Z pobřeží táhlé zátoky pne se k nebi toliko řada nízkých domů a tři kostely. Zbožní ostrované prodlévají ve chrámech rádi, ale více ctitelů mají zakouřené a špinavé pivnice a kořalny, v nichž zapomínají námořníci na krušné povolání.
Bez půvabů je také okolí přístavu. Jak rád by spočinul zrak na nějakém háji a košatém stromu! Ale člověk se ohlíží marně i po luzích a křovinách. Prudké větry by je vyvrátily. Ještě nejlépe rostou traviny, pokrývajíce rašelinové pláně a svahy. Hojné deště podporují vzrůst jednotvárného bylinstva a urychlují obilné žně. Na skrovných polích dozrává kromě ovsa také žito a jen málokde i pšenice. Tím více těží ostrované z pastvin, pěstujíce pod širým nebem mnoho bravu, skotu a koňů.
Zaslíbenou zemí divoké zvěře Falklandy nejsou. Zlaté časy mají v souostroví pouze králíci, které si osadníci do nové vlasti nasadili. Domácí ta zvířata rozmnožila se na dalekém jihu americkém nade všecko očekávání, jakkoli mají v liškách největšího nepřítele. Mnozí octnou se i ve spárech dravých ptáků. Ostatní zvířena suchozemská je skrovná.
Zato jsou oživovány břehy a zátoky opeřenci vodními. Vzpomínáni si tu na vypravování věhlasného Darwina, jenž prodléval s výzkumnou lodí na Falklandech skoro už před sto lety. Ve své knize »Přírodozpytcova cesta kolem světa« píše řečený badatel: »Vodní ptáci jsou tam velmi četní a byli dříve ještě hojnější. Nabaživ se pohledů na kormorána, jenž si pohrával s ulovenou rybou jako kočka s myší, postavil jsem se před tučňáka, jenž potom nemohl utéci z pevniny do vody. Mé počínání se statečnému pinguinovi nelíbilo a proto projevoval svou nelibost rázným činem. Přibelhal se hbitě proti mně, zápasil se mnou podle obvyklých pravidel a nutil mě k ústupu. Stál přede mnou vzpřímeně, aby neupadl, otáčel pořád hlavu stranou a vyrážel ze sebe zvuky podobné oslímu hýkání. Svého jména tučňák oslí zasluhuje. Prodírá-li se na suché zemi travnatým houštím, leze jako po čtyřech a užívá krátkých křídel za přední končetiny. Leze hbitě a zdá se býti čtyrnožcem. Vlastní jeho živel je však voda. Je-li v moři a loví pod hladinou ryby, vymršťuje se skokem do výše, aby se nadýchal vzduchu, a hned se zase potápí tak rychle, že by každý člověk řekl: Toť ryba!
«
Domnělý ráj vystěhovalců
Byly časy, kdy se zdála býti Amerika zaslíbenou zemí lidí chudých a nespokojených. Lákavými byly zvláště státy severní. Touha po blahobytu vábila za moře také některé krajany naše. K tomu kroku je nutila bída, kterou trpěla naše vlast roku 1840. Pro nedostatek deště neurodilo se na polích ani dost obilí, ani bramborů, a lid zápasil o sousto chleba
Lepší budoucnost kynula ve vychvalované Americe. Čechové tam pospíchali Bavorskem, vstupovali v Mohuči na loď a plavili se po Rýně do Holandska. Pamětníci zaznamenali, že se sjíždělo v Mohuči i několik set českých vystěhovalců a čekalo na lodní místa.
Nejvíce emigrantů bývalo z kraje slánského, berounského a kouřimského. Někteří nocovali v hospodách, jiní našli útočiště v kasárnách osazených mnohými vojíny českými, protože pevnostní posádka záležela z mužů od plzeňského pluku. Čeští vojíni snášeli těžce službu v německé cizině, zatoužili s vystěhovalci po Americe, stali se zběhy a prchli. Plachetní koráb je odvážel za moře a vyloďoval všecky vystěhovalce v New Yorku.
Tou americkou branou procházel skoro každý český emigrant a hledal práci v nitrozemí. Jistě se nenadal, že se bude živiti v zaslíbené zemi tak lopotně. Mnohému se zastesklo zase po staré vlasti, ale bylo již pozdě. Nezbývalo než konati nejtěžší práce, káceti ve hvozdech stromy, nádeničiti a přeměňovati liduprázdné prérie v úrodnější lány polní jako osamocený farmář.
Uplynulo mnoho let, než si pomohli naši emigranti k blahobytu a zámožnosti. Neznalost anglické řeči ztěžovala jejich postavení. Vypravuje o tom podrobně newyorský náš krajan Tomáš Čapek ve své anglické knize, která má nadpis: Čechové v Americe. Vyšla tiskem v Bostone 1920.
Bohatou studnicí historických záznamů je také jeho české dílo: Padesát let českého tisku v Americe. Spis vyšel v New Yorku 1911
Lépe než prvním českým přistěhovalcům se dařilo potomstvu, a směšné písničky, které se u nás před lety o Američanech pěly, měly v sobě už trochu pravdy:
V samé rekraci žijí čtveráci, neb jim s nebe padá, co hrdlo ráčí.
Vepři už tam rostou zrovna pečení, lítají holubi, ptáci smažení. Buchty, koláče samy se pekou, proudy smetany po žlábcích tekou. Vždyť páni Amerikáni mají i mašinu na polykání.
Dnes žije ve Spojených státech severoamerických asi půl milionů Čechů. Počet Čechoslováků se páčí na 1 milion 200 tisíc.
Přívaly veškerých vystěhovalců ochably v posledních letech velice, protože Unie připouští do svých států jen obmezený počet emigrantů a některým národům trvalý pobyt v říši i zakazuje. Proto se stává nyní vystěhovaleckým cílem široširá Kanada, Amerika střední a jižní.
V dubnu roku 1924 oznamovaly kanadské časopisy, že přibylo do země 700 Čechoslováků a učinili svou přičinlivostí nejlepší dojem na domácí obyvatelstvo.
Roku 1922 vystěhovalo se z naší republiky skoro 40 tisíc lidí. Skoro polovice odjela do Spojených států severoamerických.
Mnozí našinci řídí se příkladem vystěhovalců z německé říše a pomýšlejí usazovati se na americkém jihu. Německá vláda zápasí doma po prohrané válce s velikými obtížemi a proto svým příslušníkům vystěhovalectví usnadňuje. Jižní Amerika honosí se již dávno kvetoucími osadami německými, a noví emigranti mají všecku naději, že budou od svých krajanů v cizině podporováni. V každém větším městě jsou odbočky německého spolku, který se stará o to, aby se dostalo každému přistěhovalci z Německa zaopatření a práce. Hojně Němců se zakotvilo v Chili, Argentině a Brasilii.
Výhodám těm se naši krajané nemohou těšiti, poněvadž by se octli na půdě a mezi lidmi cizího jazyka. Peníze, kterých by nabyli prodejem skrovného svého majetku v Československu, měly by v jižní Americe malou cenu. Zvláště by byli zklamáni ve svých nadějích ti, kteří by přišli do jižní Ameriky bez určitého cíle a pouze nazdařbůh. Vystěho válec by měl věděti již předem, kde se míní usaditi a voliti za příští domov takovou zemi, jejíž podnebí by bylo pro něho nejsnesitelnější. Z českých spisů poučuje o Argentině a Patagonii nejlépe dílo, které napsal po svých zkušenostech zasloužilý podřipský hospodář Ferdinand Klindera:
Český rolník napříč Argentinou.
V této zemi je potřebí ještě mnoho obyvatelstva a proto se přistěhovalectví vládou podporuje. Emigranti se vyloďují obyčejně v přístavě Buenos Aires. Přihlásí-li se na úřadě a oznámí cíl své cesty, dopravují se na místo zdarma i s rodinou a zavazadly. Také mají právo bydleti a stravovati se v budově pro vystěhovalce pět dní darmo. Těch výhod se jim dostává, dorazí-li na konečnou stanici.
Mnoho pokynů pro vystěhovalce obsahuje v sobě německá kniha, kterou napsal Collins Ross.Má nadpis: S ü d a m e r i k a. Čtenář se z ní dovídá, že i v jižní Americe minuly už doby, kdy bohatli lidé přes noc. Teď je třeba usilovně pracovati. Vyhlídky pro obchodníky a duševní pracovníky mnoho neslibují; lepší budoucnost mají řemeslníci a zemědělci. Půda je v rukou malého počtu velmožů a získává se od nich draho. Majitelé ji raději pronajímají a pěstují na svých pozemcích stáda dobytka.
Za šťastnou zemi pokládá Ross stát Chili. Pro sadaře je to končina ideální. Umělé zavodňování zaručuje bohatý výtěžek z polí i sadů. Půda může uživiti ještě mnoho milionů lidí. Perná práce záleží místy v porážení kmenů v hustých hvozdech.
Neutěšené poměry panují mezi dělníky, kteří jsou zaměstnáni v ledkových podnicích na hranicích chilsko-bolivijských. Práce v nehostiné poušti je namáhavá a škodí zdraví.
Bolivie trpí nedostatečnými prostředky dopravními, vysokými teplotami, zimnicemi, nespořádanými poměry sociálními a nepokoji indiánskymi. V Uruguayi panují podobné poměry jako v Argentině.
Brasilie potřebuje v některých státech zvláště mnoho pracovníků, kteří se věnují plantážím kávovníkovým. Práce je za žáru tropického slunce těžká. Takovou zemí je stát Sao Paolo. Ve státě Rio Grande do Sul náležejí mnohé kraje bohatým dobytkářům.
Ve veřejném tisku se mluvívá často o jihoamerických velmožích, ale o přistěhovalcích, kteří na půdě Nového světa ztroskotali a všecky naděje v lepší budoucnost za mořem pohřbili, se mlčívá. Co zklamaných emigrantů vyslovuje s povzdechem: Zlatý domov
Podrobnějších zpráv o všech českých krajanech ve střední a jižní Americe usazených se nám nedostává.
Jen občas zmiňují se o jednotlivcích naše denní listy.
Čechoslováci severoameričtí vydávají ve své nové vlasti četné a obsažné časopisy,
ale v ostatní Americe jsou české a slovenské noviny vzácným úkazem.
Takovým a ojedinělým zjevem jest "Jihoamerický Čechoslovák", a pod tímto názvem čtou se španělská slova:
Primer periodico independiente Checoeslovaco en Sud America.
První ten neodvislý časopis vychází v hlavním městě argentinském, a tím je Buenos Aires.
Z oslavy nesmrtelného Smetany raduje se i tento časopis a věnuje mu vřelou vzpomínku.
Tamější Čechové pěstují horlivě hudbu, koncertují a deklamují české verše ve svých spolcích,
utvrzují se v českém cítění a vědomí v Sokole a říkají si bratrsky: krajane, krajanko.
Střediskem národního života je: Československý dům.