Kapitola XXIV. Poutník způsob boháčů prohlédá

Řekl sem pak vůdci svému: „Nu, již bych také, co tam nahoře jest, jak paní Fortůna své hostě ctí, rád spatřil.“ — „Dobře,“ řekl on a vznesl se, než sem zvěděl, se mnou zhůru; kdež paní Fortůna, na kouli stojeci, koruny, sceptra, regimenty, řetězy, zápony, měšce, titule a jména, medy a cukry rozdávala, a teprv dále zhůru pouštěla. I pohledím na stavení hradu, kteréž o trojím ponebí bylo; a spatřím, že některé do dolních, jiné do prostředních, jiné do vrchních pokojíků uvozují. I dí mi tlumočník: „Zde dole přebývají, které paní Fortůna penězi a zbožím poctila; v prostředních pokojích ti, které rozkošemi krmí; v horních pak palácích, které slávou přiodívá, aby od jiných spatřováni, chváleni a ctěni býti museli. Některým dvojího spolu neb i všeho trojího přeje; a ti se, kam chtí, procházeti mohou. Vidíš, jak šťastná věc jest, komu se sem dostati dostane.“

Bohatství pouta a břemena

„Poďmež tedy,“ řekl sem, „mezi tyto třebas nejprv.“ Takž vejdeme do dolních sklepů, a aj, tam tma a neveselo, takže sem nic teměř neviděl ponejprv, jen že sem břiňkání jakés slyšel, a puch stuchliny zarážel mne ze všech koutů. Vtom, když se mi trošku zrak probere, vidím plno ze všelijakých stavů lidí, ani tu chodí, stojí, sedí, leží a každý má poutami zpjaté nohy a ruce svázané řetězem, někteří přitom i na krku řetěz a na hřbetě břímě nějaké. I zděsil sem se a řekl: „Což pak toto, pro krále, do žaláře sme nějakého přišli?“ Odpověděl mi, směje se, tlumočník: „Jakýs ty nerozum? Však toto darové jsou paní Fortůny, kterýmiž ona milé syny své obkládá.“ A já, ohleduje jednomu, i druhému, i třetímu těch jeho darů, vidím ocelivá pouta, železné řetěze, olověnnou neb hliněnnou nůši. „A jacíž to darové?“ dím. „O tyť bych já nestal.“ — „Ale, bloude, zle ty hledíš,“ dí mi tlumočník; „však pak zlato jest všecko to.“ I hledím znovu ještě pilněji a povídám mu, že já předce nevidím než železo a hlinu. „Ej, nemudruj tak příliš,“ dí on; „věř jiným více než sobě: pohleď, jak oni sobě toho váží.“

Mámení boháčů

I hledím a spatřím svůj div, jak se oni převelice v tom opoutání svém kochali. Tento sobě počítal kroužky řetězu svého; jiný je rozbíral a zase skládal; jiný řetězu sobě rukou potěžkával; jiný ho na pídi měřil; jiný k ustům bera líbal; jiný ho před mrázem, horkem a urazem chráně, šátkem obvinoval. Někteří dva neb tří se sstoupíc měřili je sobě a potěžkávali jeden proti druhému; kdo svůj lehčejší znamenal, kormoutil se a bližnímu záviděl; kdo větší a těžší měl, chodil vůkol, dul se, honosil a chlubil. Ač mezi těmi opět někteří tiše v koutě sedíc, v velikosti řetězů a pout svých tajně se kochali, nestojíc o to, aby jiní viděli: závisti, za to mám, a krádeže se bojíce. Jiní zase plné truhly měli hrudí a kamení, kteréž sem i tam překládali, odmykali a zamykali: nikam odtud, aby o to nepřišli, nesmějíce, ani nespějíce. Někteří ještě ani truhlám nevěřili, navázali a navěšeli toho okolo sebe tak mnoho, že ani choditi, ani státi s tím nemohli, než leželi toliko, dychtíce a chroptíce. Což já vida řekl sem: „Ale toto-liž mají, pro všecky svaté, šťastní lidé slouti! an sem dole, práce a kvaltování lidská prohlédaje, nic bídnějšího nespatřil, jako toto štěstí jest.“ Všezvěd řekl: „Pravda jest sic (což tajiti?), že míti toliko tyto Fortůny dary a jich neužívati větší starost jest než rozkoš.“ — „Ale tím paní Fortůna vinna není,“ dí tlumočník, „že někdo darů jejich užívati neumí. Ona se s svým neskoupí; než ti někteří stuchlíci, ani sobě ani jiným ku pohodlí toho obrátiti neumějící. Ač naposledy, dělej ty z toho, co dělej, předceť jest to veliké štěstí, míti.“ — „Já o takové štěstí, jaké tu vidím, nestojím,“ řekl sem.

Vysvětlivky k textu:

regimenty
vládu
zápony
náhrdelníky
ponebí
patro
břiňkání
řinčení
nůši
náklad
dychtíce
supějíce
an
vždyť
neskoupí
neskrblí
stuchlíci
skrblíci