Mnohem hlouběji a fundovaněji se v tématu tom šťoural nějaký Áda Hoffmeisterů v dopise Honzíkovi Werichů:

„Každé prostředí má svoji literaturu.“

... Tady je život záchodový ohromně zábavný. Na Strastnoj ploščadi je ubornaja v podzemí. Sejdeš-li po schodech dolů do podzemí, zdá se ti, žes vešel do podivného klubu výstředníků. Kol dokola zdí nad kachlovými otvory do země sedí vedle sebe na bobku se spuštěnými kalhotami občané, kouří, čtou noviny, dumají a tvoří. Několik sousedních dvojic se zapředlo do debaty. Nedělám si žerty, Jene, na mou duši, bavili se o bohu.
„Továryš, není u Vás sirek?“ ptá se občan v dřepu nedaleko mne. Má nezapálenou papirosu v ústech a nezbývá než sklonit se k němu a připálit mu.
„Už jste dočetl?“ obrací se jiný na svého soudruha.
„Prosím, podělíme se,“ povídá druhý a trhá noviny. Chvíli ještě čtou, pak si útržky vymění a pak teprv dojdou noviny svého konečného poslání. Je to prosté.
Záchod je kolektivní. Není přehrádek, není budek pro jednotlivce, kde by se mohl zavřít a soustředit sám na sebe. Uvažují veřejně. Kdo ví kolik velkých myšlenek, kdo ví, kolik čistých pravd bylo vymyšleno na špinavých místech? A jak jsou ruské záchody špinavé si nedovedeš vůbec představit...

Adolf Hoffmeister: Povrch pětiletky, SFINX 1931