Máte u dlouho právnickou praxi. Cítíte na sobě zrychlování světa?
Zrovna nedávno mi kdosi nechal v sobotu pozdě večer vzkaz na záznamníku. Ozval jsem se mu v pondělí dopoledne a u bylo pozdě. Nael si nějaký servis, který pro něj začal pracovat hned, i v tu nejílenějí denní dobu. Dříve lidé takhle na vechno nespěchali. Kdy si chtěli dát schůzku, tak jsme nali volný termín za několik dní. Teď vechno musí být hned.
Tento časový tlak vám na zrychlování ivota vadí nejvíc?
Mně osobně vadí jetě proměna toho, jak se k sobě lidé v důsledku toho větího tlaku chovají. Pozoruji, e se sniuje schopnost vcítit se do druhých, oslabuje se schopnost domýlet potřeby jiných. Lidé jsou sami často pod tlakem, v tísni, a tak domýlí jen své potřeby. Běí rychle ivotem, jako takovým tunelem, a jejich pohled je pořád upřený před sebe – na tu svoji cestu. Mizí potřeba společné domluvy, více společenského uvaování. Mezilidské vztahy jsou v této situaci stále častěji pouívané tak, jako kdyby to byly nějaké obchodní vztahy. Spousta telefonátů kamarádů a známých se redukuje na to, kde mi můe být druhý nějak prakticky uitečný. Pozoruji tu změnu na sobě a bavím se o tom se spoustou přátel, kteří mají stejnou zkuenost.
Kdy a proč k tomu zrychlování světa dolo?
Rozdělil bych ten vývoj do čtyř fází. Změna začala u ve chvíli, kdy padl monopol církve na výklad světa a začala doba objevitelských cest. Toto zpochybnění starého řádu přímo vedlo k osvícenství, kdy vládu převzal rozum. Tehdejí ideou bylo, e nae světy a ivoty neřídí Bůh a tradice, ale e tvoříme svůj ivot sami. Nahoře u nesedí ádný vousáč, jsme sami zodpovědní a musíme si poradit, poprat se s tou výzvou. Výsledkem této mylenkové změny pak byla průmyslová doba, kdy se čas začal přísně organizovat. Kvůli stanovení jízdních řádů eleznice se sjednotily časy v různých regionech. U tehdy se mimochodem někteří spisovatelé děsili rychlosti eleznice a toho, jak změní svět. Vývoj směřoval ke čtvrté fázi, kdy nám zrychlování světa přerostlo přes hlavu – tou je rozvoj informačních komunikací a elektroniky v minulých dvaceti letech.
Technologie nám dále pomáhají v osvobození od starých nutností a neskutečně narostl počet moností, kterých můeme vyuívat. Kdy se podíváme do historie, tak lidstvo – s výjimkou úzké vrstvy bohatých – vdy ilo v kultuře nedostatku. A vdy něco hrozilo: zda se vrátí loď, nezkazí se úroda, sucho, záplavy… Nikdy jsme na tak iroké úrovni nepoznali kulturu hojnosti, nekonečných moností, a to přináí potíe. U jen problémy, které máme s automobilovou dopravou přece pramení z toho, e v ulicích nejezdí deset aut, ale vůz si můe koupit skoro kadý. To vede k zácpám a ke znečistění vzduchu. To je, myslím, dobrá metafora technologií, které nám měly uetřit čas, ale v důsledku zvyují nai časovou tíseň.
Do doby bez počítačů se u ale nevrátíme. Jak se bránit tomu, aby nás tyto technologické novinky neuhnaly?
Ke kadému výrobku si musíme poloit základní otázku: K čemu ho vlastně potřebujeme? A k tomu jej pak také vyuívat a neztrácet čas s ostatními monostmi přístroje, které nám jen zaberou čas. A musíme si promyslet, co nám třeba chytrý telefon přinese a co nám na druhou stranu vezme.
Take podle vás vechny tyto nové monosti nevedou k větímu klidu a spokojenosti?
Jsme zodpovědní za sebe, musíme sami sebe utvářet, existuje nespočet výzev a moností, kterou cestou jít. Ale zacházet s tím mnostvím informací a ancí je íleně těké, straně zodpovědné. Vzniká paradox: nové monosti se zvrhávají a začnou vyvolávat tíseň. Máme monost díky internetu nebo chytrému telefonu dělat věci rychleji, ale tahle monost se mění v nutnost dělat je rychleji a v nutnost stihnout toho více. Monost se mění v nutnost! Znáte to určitě z internetového zpravodajství: pokud jde zprávu dokončit o deset minut rychleji, tak budou éfové tlačit na to, aby se o těch deset minut rychleji také dokončila. Přitom je jasné, e v tom časovém tlaku roste pravděpodobnost chyb a jejich odstranění pak stojí dalí zbytečnou námahu. Tlak na výkon a na rychlost často není ani hospodářsky výhodný, to by měl někdo manaerům vysvětlit. Brání přece důkladné analýze, promylenému rozhodnutí.
Ta tíseň s novými monostmi jde vidět i na počítačových programech. U staré programy od Windows třeba leccos uměly. Firma ale zjistila, e lidé pouívají jen deset a dvacet procent toho, co program dokáe. Kupujete něco, na co sami nestačíte. Jste moc hloupý nebo nemáte čas ovládnout vechen ten potenciál, vech těch dva tisíce funkcí, a to můe být pro leckoho frustrující. Výrobci vám přece dali tolik skvělých moností… Tak proč je nepouíváte? A stejně, pokud bych u dokázal vechny ty funkce ovládnout, tak na trh přijde nový výrobek a má snaha přichází vniveč. Je to zlepovací mánie. Stále někam běím, ale stejně nikdy do cíle nedoběhnu, jako v Ezopově bajce o zajíci a elvě.
Nezvyují vechny ty monosti jen nai svobodu? Nepatří větí svoboda a větí stres nutně k sobě?
Nemluvil bych o svobodě, ale o monostech. A jak spolu nové monosti a větí časová tíseň souvisí, jsem popisoval zmíněným paradoxem. To lákavé na nových monostech se zvrhává v nutnost. Některé vynálezy, které měly usnadnit ivot, se mění v časorouty. V naem chování vznikají úplně nové automatismy a kousek po kousku zaplňují klidné chvíle. Kdykoli čekáme, tak si kontrolujeme esemesky nebo e-maily v chytrém telefonu. Jakmile přicházíme domů, automaticky zapínáme počítač.
Vytváříme rovnováhu mezi sebou a svým okolím. Studie ukázaly, e třeba nezaměstnaní lidé zpomalují své kadodenní aktivity. Nákup, cesta na úřad, úklid, vechno trvá déle. Kdyby ve dělali tak rychle jako během bývalého zaměstnání, tak by jim zbylo příli mnoho prázdného času. Tento vztah ale platí i pro nás, zaměstnané lidi. Čím větím mnostvím zajímavých, atraktivních věcí jsme obklopeni, tím víc se ve snaíme dělat rychleji, abychom těch atraktivních věcí stihli co nejvíce. Ve výsledku tak vzniká pocit neustálého úprku a nedostatečnosti.
Můeme ale prokázat, e se ná svět opravdu zrychluje a e to je opravdu problém? Nenamlouváme si to jenom? Nejsme trochu jako ti romantizující spisovatelé, kteří naříkali nad tempem vlaku?
Samozřejmě se něco takového těko měří. Kromě toho, e dnes podobným pocitem trpí tak velký počet lidí, ale existují výmluvné statistiky. Posledních dvacet let třeba prudce stoupá počet psychických nemocí, případů vyhoření i pouívání psychofarmak. Jeden německý ekonomický magazín třeba nedávno přinesl zprávu o tom, e osmdesát procent vedoucích pracovníků v německých firmách bere psychofarmaka. To přece nesvědčí o zdravé společnosti.
Elektronická revoluce se obrací i proti zaměstnancům – sice teď mají po ruce počítač, ale stejnou práci pak musí zvládnout třeba polovina lidí. Se zavedením počítačů zůstala stejně dlouhá pracovní doba, ale zvýil se objem a intenzita práce.
Jak bychom se měli stále větí časové tísni bránit?
V první fázi člověk běně svádí vinu na sebe. Říká si: „Sakra, tohle u nezvládám a nestíhám.“ V tradici osvícenství hledáme chybu a zodpovědnost nejprve u sebe. Já jsem hloupý, patně organizovaný, líný, neschopný naučit se vechny ty nové monosti, příli plýtvám časem na posezení u piva s kamarády.
Reakcí na tento pocit selhání byly teorie o „time managementu“. Konzultanti lidem vysvětlovali, co dělají patně, jak si musí určit priority, najít časorouty a ty z ivota odstranit. Manaeři času s tím měli dlouho obrovský úspěch, protoe si leckdo myslel, e takhle vypadá řeení. Ale bylo to řeení, které předpokládalo, e člověk je vlastně tak trochu stroj a e celý ten problém je jen individuálním selháním. Problémy spjaté se zrychlováním ivota byly individualizované také v médiích, je občas popisovala příběhy manaerů, kteří si vzali měsíc dovolené na horské chatě. Ale to si mohou dovolit lidé s dobrým postavením. Kolik běných zaměstnanců má svůj čas natolik ve svých rukou, aby si mohlo takový dlouhý a drahý oddech dovolit?
V naem Spolku pro zpomalení času bojujeme o to, abychom stres, časový tlak, problémy spjaté se zrychlováním světa vnímali jako kolektivní, kulturní, společenský, ekonomický fenomén naí doby. Nikoli jako problém jedinců, kteří nestíhají. Zaloení spolku v roce 1990 vycházelo z poznání, e kdy se sejde deset, padesát, sto lidí a vichni popisují stejný způsob stresu, tak se nemůe jednat o individuální problém. My postiení se musíme sejít, přemýlet o tom, uvědomit si, e jde o potenciálně velký problém.
Jak velká je zodpovědnost jedince za své nestíhání? Kadý z nás přece můe své nakládání s volným časem ovlivnit. Co byste poradil?
Samozřejmě poznání, e se jedná o kolektivní problém, nemění nic na tom, e jedinec musí najít způsob, jak se z potíí vyhrabat. Naráí přitom na nový paradox: kdy nemá čas, tak potřebuje čas na to, abys tento problém vyřeil. Musím se aspoň na chvíli dostat z koloběhu, ve kterém se cítím prázdný, vyhořelý, přehlcený. Musím tedy nejprve nějaké věci vypustit jen proto, abych měl trochu volného času sám na sebe a na řeení své nespokojenosti. Potřebuji prostě najít časové útočitě a prostory tu také jsou – nikdo nedělá sedm dní v týdnu čtyřiadvacet hodin denně jen důleité věci.
Doporučil bych také si třeba jen týden psát na papír, co vlastně děláme. Kdy telefonujeme, spíme, píeme e-maily, čteme, jíme, přemýlíme. U tohle je vlastně terapie, trénink vědomí. Vystoupíte na chvilku mimo sebe a přemýlíte nad sebou, nad tím, co jste dělali. Dojde vám, e řadu nedůleitých věcí děláte ze zvyku nebo jen proto, e se bojíte nějakého konfliktu.
Jak hledáte klid vy? Máte nějaký recept?
Já svůj den vlastně začínám pauzou. Mám nějaký nevyhraněný čas, kdy nic nedělám. Promítám si začínající den, jaké je jeho téma, co by měl přinést a jen tak bezcílně rozvauji. Samozřejmě to není moné dělat vdy, někdy musím jako advokát být brzy ráno u soudního sezení, ale snaím se den začínat takhle svobodně co nejčastěji. Pak se snaím prostě ke vemu přistupovat se zvědavostí, vechny pracovní telefonáty jsou přece zajímavé, protoe na druhé straně linky sedí člověk s nějakým příběhem. Nesnaím se prostě věci vnímat jako nutnosti, ale vidět na nich to zajímavé. Čas pak dostane úplně jinou kvalitu a kvalita stráveného času je přece klíčová – a kvalitní mohou být mimochodem i nepříjemné emoce patřící k ivotu, třeba smutek.
Vichni máme spoustu moností – na rozdíl třeba od lidí zavřených v uprchlických táborech – a k nim se váe zodpovědnost, právě za nakládání s naím časem. Měli bychom si klást takové aristokratické otázky: po tom, co bychom tady na světě měli vlastně dělat. Sedět v hospodě? Být na nákupu? V kině? Pracovat jak duevně choří?
Předpokládám, e od té práce mě budete odrazovat.
Potkal jsem jednou mue, který byl předsedou Lions Clubu v Grünwaldu, v jedné z nejbohatích čtvrtí Mnichova. Patřil tedy k bohaté elitě. Ptal jsem se na jeho pracovní dobu a on mi vyprávěl o čtrnácti hodinách, které denně tráví v jedné velké kanceláři v Mnichově. Ptal jsem se ho, co dělá kromě toho, a on mi odpověděl, e nic. Kdy má tak týden ročně dovolenou, tak je doma u rodiny. Sám mi řekl, e se pak ptá svých dcer o pomoc, o radu, co by vlastně mohl dělat. To u jsou přece příznaky masivní degenerace. Jsme jetě lidé, nebo pracovní stroje, které jsou čtrnáct hodin denně zapnuté?
To je v protikladu k étosu výkonného pracovníka, který dnes převládá.
Ano, celá ta otázka po nakládání s naím časem je vlastně revoluční. Protoe se ptá na nae ivotní cíle, na to, jak se tady chci se světem sít. Je to otázka, která není nutně slučitelná s hospodářským systémem.
Nesesype se ná hospodářský systém bez tlaku na vysoké výkony?
Nemůeme podlehnout iluzím. Svět prostě tiká podle ekonomických potřeb, které budou nae ivoty stále masivně ovlivňovat. Existuje pořád příli mnoho lidí, kteří mají normální práci, ale nevydělají dost peněz na sluný ivot. Nemá smysl, abych někomu, komu plat nestačí na základní potřeby, říkal, aby méně pracoval kvůli nějaké vnitřní harmonii. Ale je potřeba si ty věci uvědomovat. Třeba vidět, e stále více lidí pracuje na svůj ivnostenský list a často – nejde to říct jinak – vykořisují sami sebe. A to zkrátka proto, e to v řadě oborů jinak nejde; mohou jen více a více pracovat, jinak se neuiví.
Pointa mých argumentů je v tom, e pro kadého z nás je důleité včlenit do svého ivota volné časy, takové chráněné oblasti, které musíme mít. Kadý je dokáe najít. Při zaznamenání toho, co kadý týden děláme, jich určitě dost objevíme. Někdo jich potřebuje více, někdo méně, ale je třeba mít chvíli úplně volný čas, jen pro sebe. S nikým se nebavit, ale být jen sám. Chodit jen tak okolím, ale nemyslet u toho třeba na to, e dělám něco pro své tělo – běhání je toti fajn, ovem zase to je nějaká činnost. A my potřebujeme také úplně nečinný čas. S nikým se nebavit, být jen sám se sebou. Ve svém pokoji, na ulici. Potřebujeme rovnováhu. Vdy ivot je postavený na polaritě mezi klidem a aktivitou, růstem a umíráním, prací a volným časem. Jedním z naich problémů je ztráta smyslu pro tyto rovnováhy.
Mizí tato potřeba rovnováhy ve chvíli, kdy stále více vzdělaných lidí pracuje v kreativních zaměstnáních, která jsou jejich koníčkem?
Ne, platí to i ve chvíli, kdy máte skvělou práci. Zajímavou, zábavnou, s kolegy, se kterými si rozumíte, klidně edesát hodin týdně. Bylo to běné třeba v devadesátých letech před splasknutím IT bubliny. Straně moc programátorů si uívalo vznik svých firem, zůstávali v ní, slavili s kolegy, váně si to uívali. A opravdu taková práce můe být zábavná, velmi intenzivní, podaří se vám v ní něco změnit, vytvořit a máte skvělý pocit z toho, e ji děláte dobře. Ale i tohle má protipól, i tohle má svou cenu, které si musíte být vědomi. Tvé tělo potřebuje klid. Lidé, které má rád a kteří tě mají rádi, s tebou chtějí být. A nejsou zvědaví na historky z tvé práce, chtějí tě zaít jako člověka. Tohle je tedy cena i za odevzdání se té nejlepí práci a ta cena je vysoká. Poté bude znát jen své kolegy a ztracené přátele si kompenzuje na Facebooku.
Co je ten odpočinek, to blahodárné nicnedělání? Patří sem i čtení knih?
Jetě ne odpovím, varoval bych před spojením slov odpočinek a nicnedělání. Nicnedělání je těká práce. Je nebezpečná a nezvyklá. Skoro nikdo z nás s ní nemá příli zkueností. Nebo jsou jetě chvíle, kdy neděláte vůbec nic?
Záleí na tom, co tohle nicnedělání je. Třeba obyčejné procházení?
Ano, pokud se jen tak automaticky procházíme a nijak se na to nekoncentrujeme. Automatické je u mě třeba řízení na dálnici, kdy nikam nespěchám a jen tak někam jedu, sedím, automaticky řídím, sleduji provoz a vidím ubíhající krajinu. Tohle oputění vech moností v nás vyvolává nějaký vnitřní ivot. Necháme prostě probíhat, co se kolem nás děje, začínáme snít, probouzíme fantazii, na nic se nemusíme koncentrovat, jen tak necháme běet svět v nás. Nemusíme jít do hlubokých meditací a úplně přestat myslet. Můe to být pro někoho jen takové odpočinkové poslouchání hudby, pro jiného zapálení si jointu.
A to zmíněné čtení knih?
Záleí na způsobu čtení, na tom, jestli jsme schopni knihu občas odloit a nechat na chvíli plout mylenky, které v nás probouzí. Nejde stanovit přesnou hranici, ale kadý pozná, jestli čte velmi vědomě, sleduje, jak autor formuluje, jak příběh probíhá, a uvauje o knize analyticky, anebo se nechá jen tak nekriticky unést příběhem a přemýlí při tom i o jiných věcech, o sobě. Čtení je vak troku jiné kvůli tomu, e nejsme sami se sebou, ale se světem a mylenkami, které napsal někdo jiný.
Newton ale vymyslel teorii o gravitaci, kdy podřimoval pod stromem a na hlavu mu spadlo jablko. Einstein vymyslel řadu teorií jen tak na procházce. Nové ideje nemohou vznikat pod tlakem, nové, nevyzkouené, nestrukturované nápady přicházejí vdy z ničeho. Nemají se kdy dostavit, kdy jste sto procent svého času nějak aktivní, mozek prostě potřebuje volné chvíle.
Vysvětloval jste ale, e zrychlování ivota je společenský fenomén. Co by se tedy mělo dít, abychom se necítili tak pohánění a pod časovým tlakem? Co třeba navrhuje vá spolek?
Centrální bod je to, co u tady děláme: o čase mluvit a přemýlet. A to i s kamarády, bavit se o tom, jak se s časovou tísní vypořádat, nestydět se ji přiznat a vzájemně se radit. Zkrátka uznat, e to není jen nae osobní selhání, ale společenský problém.
Poslední technologická revoluce, informační technologie, byla pokusem o odstranění nejen prostoru, ale i času. Byla pokusem dělat ve hned a zde. Zmizí prostor, můu být kdykoli a kdekoli přes internet nebo videokonferenci. Mnoho lidí si opravdu myslelo, e díky elektronice můe čas a prostor vymizet.
Tyhle teorie nebyly tak samozřejmě úspěné ani v ekonomice. Není přece moné, aby ve vech podnicích, a u velkých nebo malých, byl pořád jen tlak. Není ani prokázané, e vechny ty zákazy soukromé e-mailové korespondence v podnicích vedou k větí efektivitě, často se tím jen maskuje snaha o kontrolu. Průzkumy třeba ukazují, e multitasking, dělání spousty věcí najednou, vede k nekvalitním pracovním výsledkům. Třeba Siemens kdysi pouíval program, který kontroloval to, e lidé jen nesedí u počítačů, ale skutečně na nich pracují. Jaký je vak jejich smysl? Copak někdo můe být osm hodin denně koncentrovaný? Copak není efektivní, kdy na chvíli přemýlíme, vypneme, povídáme si s kolegy na chodbě?
Změny by se tedy měly dít hlavně na úrovni podniků. Kdy pracuji v podniku, kde se pracovní podmínky stanou nesnesitelnými, tak si sednu a domluvím s kolegou a postavíme se proti tomu společně. Tak to dlouho fungovalo, ale dnes zaměstnanci svého souseda častěji vnímají jako konkurenta, schopnost solidarity, kolektivní akce do velké míry zmizela. Stačí se podívat na to, co je pro mě nesnesitelné, a něco proti tomu udělat. A kdy to sám nezvládnu, tak se spojím s kolegy a bojuji u vedení za společnou věc. To je přece jednoduché.
Pokud je dnes časová tíseň systémovým problémem, co mohou dělat třeba politici jinak, jak by se mohli starat o čas a duevní zdraví lidí?
Tematizace, mluvení o tom je opravdu základem. Neočekávám lék od politiků. Oni jsou také pacienti, ne lékaři. Také nemají čas na kvalifikovaná rozhodnutí. Klíčové je si ten problém uvědomovat a nebýt spolupachatelem. My vichni se na problému přece podílíme. Od politiků chceme, aby konali okamitě, aby hned měli odpověď na nové otázky a události. Dostáváme se pak do paradoxní situace – dění je stále komplikovanějí, ale očekáváme čím dál rychlejí stanoviska a rozhodnutí. Bylo to teď dobře vidět na případu bakterie EHEC. Vichni chtěli hned znát příčinu nákazy a ten tlak vedl k tomu, e se vina omylem přisoudila biozemědělcům a mělo to pro ně katastrofální dopady. Podobně unáhleně se občané a média chovají vdy, kdy nastane něco neočekávaného, něco, co se vymyká představě toho, e věci máme pod kontrolou. Musíme tedy vichni sníit očekávání, nevidět pořád ve jako za pět minut dvanáct. ď‘
přidruený k tamní Fakultě mezidisciplinárního výzkumu a vzdělávání a sdruuje odborníky na problematiku času i občany, kteří si jen uvědomili potřebu bojovat proti stále větí časové tísni. Cílem je přitáhnout pozornost více k potřebě zpomalit moderní ivot ne k potřebě jeho dalího zrychlování, k němu neustále dochází. Spolku vadí, „e si ve vech oblastech ivota nebereme dost času na zralá rozhodnutí“.Mnichovský právník Erwin Heller vede spolek od roku 2003.
Erwin Heller
a Spolek pro zpomalení času
„Kdo nemá čas, ten nemá čas se smát – a u vůbec nemá čas vychutnávat ivot,“ patří k heslům Spolku pro zpomaleníčasu. Zaloil ho v roce 1990 profesor Univerzity v Klagenfurtu Peter Heintel. Spolek je stále přidruený k tamní Fakultě mezidisciplinárního výzkumu a vzdělávání a sdruuje odborníky na problematiku času i občany, kteří si jen uvědomili potřebu bojovat proti stále větí časovétísni. Cílem je přitáhnout pozornost více k potřebě zpomalit moderní ivot ne k potřebě jeho dalího zrychlování, k němu neustále dochází. Spolku vadí, „e si ve vech oblastech ivota nebereme dost času na zralá rozhodnutí“. Mnichovský právník Erwin Heller vede spolek od roku 2003.
|