Téměř všechno, co na Chiloé je, najdete pouze tam. To se týká i jídla a zlatým hřebem místní kuchyně je curanto. Když jsme si jeden večer objednali dohromady jednu porci, ocitla se uprostřed stolu taková hromada jídla, že mi částečně zastínila výhled na Chrise. Tento pokrm vynalezli rybáři, kteří jezdili na lov do vzdálených míst. Brali si s sebou zásoby na několik týdnů, jako uzené vepřové, uzené klobásy, sušenou zeleninu a bramborové knedlíky, což doplnili měkkýši, všechno zabalili do listů rostliny nalca jakési obří rebarbory, pak vše vložili pod oheň mezi vyhřáté kameny, aby jídlo zůstalo teplé (den a více). Tento vpravdě polynéský styl kuchyně zřejmě v nějaké formě do Chile přivezli před staletími ostrované, kteří se plavili vodami Tichého oceánu.
    V dnešní době ovšem musíte na ostrově dlouho hledat, než najdete někoho, kdo by pokrm skutečně vařil v zemi; nahradilo ho curanto olla, připravované na pánvi bez listů, zato s přidaným kusem kuřete a několika vařenými bramborami a měkkýši se dusí jako ve vodní lázni. Curanto se podává s šálkem silného vývaru. Je nepředstavitelně lahodné, ovšem nic pro bázlivé povahy.
    Druhý den jsme jeli do Chonchi, malé zástavby dřevěných domků hodinu na jih od Castra. Několik jich stálo na kůlech - byly to takzvané palafitos, kolem kterých jsem hodně chodila v Castru. Měly několik výhod. Zaprvé se vlastníci vyhnuli tomu, aby si museli koupit pozemek; platili pouze malý poplatek státu, který vlastnil pobřeží. Zadruhé stěhování pro tyto Chiloany znamenalo vytáhnout kůly z hlíny a odvézt celý domek na nové místo. Zatřetí proč dojíždět do práce, když si můžete zaparkovat loď přímo pod obývák? Městský úřad v Chonchi měl dokonce tu slušnost, že do vody umístil pouliční světla.
    Ze člunu pod kůly vybíraly čtyři děti rezavou plechovkou střevle; na člunu byl nápis Borman. Uvažovala jsem, jestli se jedná o další střežené tajemství Chiloé...

    Sara Wheeler: Chile. Travels in a Thin Country, London 1994