Takhle to vypadá, když se vás v Chile někdo zeptá, odkud jste:
"Soy de la República Checa," řeknete.
Po chvíli mlčení vycítíte, že to není kompletní, a potupně dodáte:
"De Europa." A protože to říkáte španělsky, zní to pro oba dost exoticky.
Chilan vyčkává a přátelsky se usmívá. Nevydržíte:
"Checoslovaquia!"
Chilan se zachmuří: "Tam je válka, co?"
"Tam není žádná válka, tam je klid," snažíte se vysvětlit a čím víc mluvíte, tím jste si méně jisti. "Česká a Slovenská republika se sice rozešly, ale jako přátelé. Válka je přece v Jugoslávii..."
Chilan se to nakonec snaží zahrát do autu:
"Ale to je Evropa, tam je to stejně všude stejný."
"To nemůžete říkat," bráníte se naučeným chvatem. "To je, jako kdybyste prohlásil, že Chile a Uruguay je to samý."
Chilan vytřeští oči a vyhrkne:
"Chile a Uruguay? No vy jste se snad zbláznil!"
Na autobusové nádraží v Pucónu pro mne přijel jeden ze synů pana Guillerma Poláka, majitele věhlasného hotelu Antumalal. Hotel se nachází nad jezerem Villarica pár kilometrů od městečka a my jsme tam byli dřív, než jsem se stačil pořádně rozmluvit anglicky. Syn pana Poláka je solidní šedesátník, jeho zhruba o dvacet let starší otec na mne čekal ve vrátnici. Prohlédl si mě bystrýma očkama a pravil:
"Já myslím, že byste si měl nejdřív trošičku pošpacírovat kolem. Sám nebo se mnou, jak chcete. A támhle dole je plovárna..."
"Mohl byste mi povědět něco o sobě a o vašem hotelu?"
Starý muž se na chvíli odmlčel a pak řekl tajemně:
"Kolik máte času?"
Řekl jsem, že mám prázdniny.
"Tady není jenom hotel, tady je celej kraj," dodal on a otcovsky mě vyvedl z haly.
Posadili jsme se na lavičku nad stříbromodré jezero. Guillermo vyprávěl, občas zvedl hlavu a zahleděl se směrem ke svým zaměstnancům, kteří tu upravovali zahradu a zvelebovali bazén. Mluvil krásnou hovorovou češtinou, vtipkoval a svým břitkým žertům se občas s chutí zachechtal. Smál jsem se s ním a zdálo se mi, že ho znám už dávno.
"Žiju tady s paní, říkám jí Kačena. Kromě tohohle hotelu mám i hospodářství, takovej stateček támhle za kopcem. Celá naše historie začala řekněme někdy v roce třicet pět. Byl jsem úředníkem v pojišťovně na Jungmannově náměstí a Kačena byla úřednicí v České bance Union na Příkopech. Poznali jsme se ve sportovním klubu. Pak jsme objevili, že ten klub byl politickej manévr komunistů, odchytávali tam mladý lidi, aby je zglajchšaltovali. Nás ale zajímala v zimě plovárna a lyžování, v létě Svatojánský proudy na Vltavě - to ještě nebyly přehrady, co tam te_ máte. Samozřejmě jsme byli taky levý - podle slavný Churchillovy věty Když někdo ve dvaceti letech není levej, tak nemá srdce, a když je levej po třicítce, tak nemá mozek. Pár let předtím jsem byl na vojně a dotáh jsem to v Košiciach na podporučíka...
Měl jsem titul z obchodní akademie a Kačena taky, učil jsem se čtyři roky ve Vídni, kam mě poslal táta, abych se trošičku obrousil."
"Vy jste z Prahy?"
"Narodil jsem se mezi Nymburkem a Mladou Boleslaví v malé vesničce s divným jménem, který pochází z latinskýho letopočtu tisíc jedno sto padesát jedna. Takhle jsem to vypravoval Martinovi Povejšilovi, když se mě ptal, odkud jsem. A když jsem mu to divný číslo 1151 řek, odpověděl: 'Mcely!'
A já jsem se ho zeptal:
'Prosím tě, jak to víš?'
A on povídá:
'Já jsem se narodil ve Studcích, to je dva kilometry odtamtud.'
Za měsíc potom sem do hotelu přijel nějakej Čech, jmenoval se Kordač. Já si říkám Kordač, Kordač, to mi něco připomíná...
'Neříká vám něco slovo Mcely?' ptám se toho Kordače.
'Samozřejmě, já jsem ze Seletic, to je dva kilometry na sever!'
Hitler postupoval, obsadil Rakousko, a protože jsem žil předtím ve Vídni, už jsem věděl, co bude. Měl jsem jednu sestřenici vdanou za sudeťáckýho Čecha, a ten byl v Paraguayi zástupcem Československého exportního ústavu. Napsal jsem sestřenici, že se nám atmosféra v Praze nelíbí a jak je to v Paraguayi, a ona mi odpověděla:
'Přije_, mám pro tebe místo. Můj manžel potřebuje přesně člověka, jako seš ty - mluvíš a píšeš správně česky. On je Němec.'
Tak jsem vzal telefon a volal jsem Kačenu:
'Kačeno, jedem do Paraguaye.'
'Jak to jedem?'
'No jedem - ty a já jedeme do Paraguaye..."
A Guillermo se zasmál, jako by se to stalo včera a ne před šedesáti lety...
"To už jste byli svoji?" zeptal jsem se.
"Ne. Byli jsme přátelé - milenci, moderní lidi, že jo. Představila mě rodině a starej pán řekl logicky to samý, co bych řekl já:
'Je_te si do Paraguaye, tady nemáte budoucnost, ale samozřejmě se vemte.'
Šel jsem na radnici vedle orloje a oni řekli:
'Vyplňte tenhle formulář a pověste ho támhle na ze_. Lhůta je třicet dní.'
Pro mě třicet dní vůbec nepřicházelo v úvahu, chtěl jsem vypadnout co nejdřív. Naštěstí mě napadla velkolepá myšlenka, takže jsem tam šel druhej den znova:
'Koukejte, moje situace je taková: já jsem voják v záloze a moje nevěsta je možná těhotná. Možná že bude zítra mobilizace, možná že mě pozítří zastřelej, a já bych chtěl, jestli ona je těhotná, aby to dítě mělo legálního otce.' Tak mně blahopřáli a snížili mi lhůtu z třiceti dnů na dva. Za týden už jsme se brali a za další týden jsme seděli v Janově na lodi do Buenos Aires. To bylo v roce 1938."
"Paraguayci jsou moc milí lidi, rádi pomáhají, ale mají jednu vadu - jsou přesvědčeni, že Paraguay je ráj světa. Pro nás to byl horkej kámen na hlavě. Vedro, člověk se pořád potí, největší kopec má dvě stě metrů a jsou tam komáři a pavouci a hadi. Jenže já jsem tam měl místo, a tak jsem dělal - nevím přesně, jak se to řekne česky, ale v Rakousku pro tu práci měli moc hezký slovo - nulenscheiser...
Za rok jsem toho měl dost a stejně celá moje tamější existence skončila, protože Hitler obsadil Sudety a Československý exportní ústav skončil. Ani mně nenapsali, jen přestali posílat šek. To byl důvod, abych se sebral a abych koukal, abysme viděli...
Můj předpoklad, že nevěsta je možná těhotná, vyšel. Brali jsme se v květnu, první kluk se narodil v červenci příštího roku - to těhotenství bylo možná trošku delší, ale přece jsem jim neřek, že jsem si jistej... Já mám čistý svědomí, že jsem Československou republiku o nic neošidil. Byl jsem Žid a voják, tak by mě se stoprocentní jistotou bejvali zabili. A republika by byla bývala zrovna tam, kde byla beze mě.
Z Paraguaye jsme jeli po řece na jih do Buenos Aires, velkýho města, kde nebylo do čeho píchnout. Měli jsme prostředky asi tak na rok života, naštěstí jsme mohli bydlet zadarmo u jedné sestřenice. Kačenini rodiče chtěli vypadnout z Čech. Moje rodiče nemohli, protože tam byla babička. Bylo jí devadesát let a něco a máma ji nechtěla opustit. A tak tam zůstali, a když babička umřela, už nemohli ven a nakonec místo do Chile jeli do Osvětimi...
Kromě rodičů jsme potřebovali dostat ven dvě švagrový - jedný bylo třiadvacet a druhý osmnáct. Protože se naskytla možnost sehnat pro ně vízum do Chile, sebral jsem se a jel tam. Mě Chile zajímalo hlavně proto, že mi řekli, že jsou tam hory, my jsme byli do hor blázni. Co mám dělat, já za to nemůžu - jiný lidi jsou blázni do alkoholu nebo já nevím do čeho. No, co vám mám říct - když jsem tím úzkokolejným vláčkem projel tunelem z Mendozy do Santiaga tři tisíce metrů vysoko, byl tam sníh! Já přijel z Paraguaye a najednou jsem uviděl praporečky na slalom! O to jde! Tak mě přijali v Chile!"
Guillermo se odmlčel, nejspíš si uvědomil, jak se rozvášnil. Asi na mně bylo vidět, že mě to baví, tak jen zabručel:
"Já vám dělám dlouhej kec, co?"
Řekl jsem, že mě to zajímá.
"Můžete si z toho vybrat, co chcete..."
"Dal jsem si inzerát do novin, že hledám práci, a dostal jsem tři nabídky. Jediná zajímavá byla od hoteliéra na jezeře Villarica. V prospektu jsem si přečet: Villarica - jezero dvacet kilometrů dlouhý, dvě stě metrů nad mořem, kopec dva tisíce osm set metrů, sníh... Tak jsem se vydal sem dolů a uviděl jsem to. Ten chlap ze mě chtěl vypumpovat nějaký peníze, protože byl úplně švorc, honili ho věřitelé. Měl dva hotely - jeden tady a druhej přímo v Pucónu. Ale to slovo hotel je samozřejmě vysoce přehnaný, byly to dřevěný boudy a stěny měly tak tenký, že mohla ženská skrz ně otěhotnět. To jsem možná trošku přehnal, ale fakt je, že tam existovalo harmonický akustický soužití všech hostů...
Když jsem viděl, jak to je, tak jsem tomu člověku řek: 'Koukej, ty seš starej' - bylo mu padesát let a mně dvacet čtyři - 'seš starej pán a neumíš to. Za měsíc bude dražba a oba hotely ti prodají. Já ti navrhuju, že na sebe vezmu všecky tvoje dluhy, když mi dáš jeden ze svejch hotelů, ten v Pucónu.'
Nejdřív se bránil, ale nakonec jsem ho přesvědčil a on to přijal. A tak jsem převzal dluhy, který dělaly asi dvojnásobek hodnoty toho všeho, ale měl jsem kde zabrat a byl jsem fascinovanej zdejší přírodou. Třeba támhlenten kopec naproti je tak vysokej jako Sněžka - 1650 metrů. Ale to je tu jenom kopeček...
Kačeně jsem psal úplně nadšený psaní, že jedem do Chile. Jel jsem pro ni, byl jsem tam při porodu. Pak jsem se zase vydal sem, a když byly klukovi tři měsíce, jel jsem jí naproti do Mendozy. Samozřejmě jsem o Pucónu bájil, a když jsme sem dorazili, pršelo a stála tu bouda, ve který to bylo cítit po mokrým shnilým dříví a bylo tu vysloveně nevlídně. Kačena se úplně uzavřela a přestala mluvit, ale já jsem se jenom smál a v duchu si říkal: Počkej, až vyjde slunce. Tři dny pršelo, ale pak se objevilo slunce a vylez kopec - všiml jste si ho vůbec, když jste přijel?"
Kopcem myslel Guillermo sopku Villarica, která vévodí celému kraji.
"Viděl jsem ho už z autobusu."
"Kačena si všechno prohlídla a stoprocentně souhlasila se mnou. Vyklidili jsme to tu, umyli, natřeli, zasázeli kytičky a začali prostě dělat hotel. Neměli jsme samozřejmě ponětí o hotelování, já jsem nevěděl, že červený víno se servíruje vlažný a bílý se musí chladit. Kde jsem se to taky měl naučit? Byl jsem mladej kluk a v Praze se pilo pivo... A mimo to jsem byl antialkoholik.
"Jak jste do hotelu přilákali hosty?"
"Občas přijížděli emigranti, kteří měli štěstí a dostali se k penězům. Začali něco dělat v Santiagu a už taky chtěli jet na letní byt. A lidi odsud. Nejvíc jsme je přitahovali stylem našeho hotelování. Vidíte támhletu střechu? Tu nejvyšší?"
Guillermo ukázal přes jezero směrem k městské pláži.
"To je Grand Hotel Pucón - mají čtyři sta postelí. Konkurence. My máme náš styl a oni mají zase svůj. Je tam hodně společenského života...
Našim hostům vždycky říkám: Jestli chcete tancovat, jděte si tam. Tam vám zaručej, že v noci nebudete spát. Když některej klient jednou dvakrát za rok žádá televizi, tak se ptám: Odkud jste? Ze Santiaga? Jedete sedm set kilometrů, abyste koukal na televizi?"
Půl roku předtím, než jsme začali s hotelem, postavili nahoře na kopci lyžařskou chatu. Měli tam jako správce nějaký manžele, kteří nebyli lyžaři a sníh pro ně byl peklo. Já jsem jim řek, že pro nás by to byl naopak ráj, a tak jsme se nakonec dohodli a tu koncesi jsme dostali my. Vedli jsme tam pak devět let lyžařskej klub. Hotel bejval v zimě prázdnej a opuštěnej, tak jsme odstěhovali všecky postele nahoru do chaty, a když přijeli hosti, starali jsme se o ně, jinak jsme lyžovali. A to byl ideální stav. Až nám v roce 1948 při erupci voda celou chatu odnesla, roztřískala ji a dvě ženský - kuchta a její dcera - tam umřely. A my jsme ztratili všecko."
"Přišlo to najednou?"
"Kopec je aktivní, tak někdy soptí. Problém je, že láva má tisíc stupňů, a když vyteče na ledovec, tak se led rozehřeje. Tehdy tam bejval ledovec, dneska už jenom sníh a ten nevydá tolik vody. Při takové erupci část vody letí dolů po svahu a je to jako atomová bomba. Když si přečtete Babičku od Boženy Němcový, dozvíte se, že voda někdy břehy mele... Z chaty nezůstalo nic. Barák náš nebyl, ale patřilo nám všecko, co bylo vevnitř. Takže jsme sice nadále vlastnili hotel, ale chyběly nám například postele. A byl říjen a blížila se sezóna. Zkrátka dost těžká situace.
Za nějakej čas nám ten starej dřevenej hotel s tenkejma stěnama shořel. Datum si nepamatuju, ale můžete si ho snadno zjistit - bylo to ten den, kdy umřel Stalin. To byla samozřejmě náhoda...
Zůstal nám z něj komín od kuchyně, protože ten byl z cementu. A dostali jsme pár krejcarů od pojišťovny. Naštěstí jsme měli tenhle pozemek, i když tu ještě nic nebylo, jen spálený stromy a ostružiní. Dole na břehu jsme postavili malou kavárničku a v ní ženský odpoledne prodávaly kafe. Já jsem vozil hosty motorovým člunem z Pucónu sem a zase zpátky. To nebyla existence, jen takové vytloukání klínu klínem.
Chtěli jsme tu postavit novej hotel, ale nedostali jsme půjčku. Když jsem o ni žádal vládní komisi, řekli mi: My o vás víme, že jste čestný člověk, ale na jezeře Villarica máme už jeden velkej státní hotel a nemůžem dělat konkurenci sami sobě. V Chile máte dvě stě jezer - vyberte si, který ze sto devadesáti devíti chcete, ale Villariku ne. A já jsem jim odpověděl, že nikam jinam nechci a že věřím, že Pucóń má budoucnost - a šel jsem."
"Jednou se štěstí muselo zase obrátit.
V létě dalšího roku jsem se dozvěděl, že do Pucónu přijede prezident republiky Gabriel González Videla. Šel jsem za starostou a řekl jsem mu:
'Starosto, koukej, jdi a pozvi prezidenta sem ke mně na kafe. Něco mu namluv.'
Starosta to udělal a prezident sem přišel. A když jsme se později spřátelili, tak mi tu návštěvu přípomínal a říkal:
'Já si pamatuju, jak ses přede mne postavil a odpověděl jsi na mou otázku, odkud pocházíš: Excelence, já vám to nemám za zlý, ale vy jste podepsal můj dekret, kde je napsáno, že jsem Chilan vám k službám.'
To mu imponovalo. A pak jsem mu řekl: Pane prezidente, já potřebuju peníze. To, co za ně postavím, bude chlouba země, i když já už tady nebudu. A jestli mi na to nepůjčíte, tak to nebudu moc udělat... A on na to pak vzpomínal:
'Ty jsi za mnou přišel a řek jsi mi, abych ti půjčil peníze, že tím vlastně pomůžeš ty mně!'
A tak jsem dostal půjčku tři miliony pesos za fantastickejch podmínek na osm let, a to mi vynahradilo celej vyhořelej hotel a zároveň to znamenalo uznání, že dělám věc, která se musí podporovat. Videla byl pro mě zázračnej prezident. Byl pro mě jednička, hned za Pánembohem...
Vzal jsem peníze, oblíknul jsem si overal a začali jsme makat. Jak jsem původně neměl ponětí o hotelování, tak o stavění jsem nevěděl taky nic. Jediný, co jsem měl, byly bezvadný plány a kalkulace proti zemětřesení. Stavěli jsme s místníma lidma a neměli jsme tušení o tom, jak má vypadat směs štěrku s cementem... Te_ už to vím.
Když to bylo hotový, šel jsem na tu korporaci, co mi půjčila, a pozval je, aby se přišli podívat. Oni mi pogratulovali a pak jsem se dozvěděl, že jsem byl první Chilan, kterej dostal takovou půjčku, ale nekoupil si ani nový auto, a ani nejel do Paříže na špacír. Použil jsem ty peníze na to, nač jsem slíbil, a to bylo poprvé za celou existenci tý společnosti, co se něco takového stalo. Tím se mi u nich otevřely dveře.
Celý tajemství mýho úspěchu je v tom, že když bylo nutný zabrat, tak jsme zabrali. Já si vždycky vzpomínám na to, jak moje švagrová, která sem ve dvaceti přišla z Prahy, kde studovala filozofii, si oblíkla gumový boty a šla uklízet prasečí chlív, protože to tak smrdělo, že už to nebylo k vydržení. Já jsem zase byl deset let jediným taxíkářem v Pucónu. Měl jsem fordku, takovej stejšn s dřevěnou korbou, a telefon, a když někdo zavolal, že někam potřebuje jet, tak se jelo. Deset let. Můj vrchol bylo sedm cest nahoru na kopec v jednom dni. Po tý dnešní silnici to nic není, ale tenkrát to nebylo jednoduchý. Už jsem toho měl dost.
Zkrátka jsme pracovali. A ženský vařily a děda, starej pán, prodával víno, seděl v kantýně a dělal kasu. A pomaloučku jsme to tu vylepšovali a přistavovali kousek po kousku, až to dostalo ten dnešní tvar. Poj_te se podívat."
Procházeli jsme se po velkém hotelovém areálu. Guillermo mi ukázal, jak buduje bazén, jehož jedna polovina bude krytá a druhá otevřená. Vnitřní část se chystá vytápět a venkovní nechat rozmarům přírody. Provedl mne kolem umělých vodopádů, které mu navrhl jeho přítel, zběhlý farář, a vyprávěl mi, jak kvůli nim před třiceti lety vykopali tři kilometry dlouhý kanál, který dodnes funguje. Ukázal mi i vodní elektrárnu o síle sto padcesáti koňských sil, díky níž může hotel topit a svítit z vlastních zdrojů.
"Já myslím, že bychom si mohli tykat, ne?" řekl Guillermo, když jsme přešli od černých macešek k araukáriím. Tak jsme si tedy tykali a jemu se zase o něco líp mluvilo. Zeptal jsem se ho, které známé osobnosti tu bydlely.
"Současnej prezident Frei tu byl na svatební cestě, jeho otec asi šestkrát za sebou na letním bytě. Měl hromadu dětí a vzít je sem všechny bylo pro něj moc drahý, tak pro děti najal barák ve vesnici a on s paní bydlel tady."
"A co anglická královna?"
"Taky tu spala. Člověk si zvykne... My jsme hrozní fouňové..."
Guillermo se znovu zachechtal sám nad sebou a pak ukázal na zvláštní domek kousek stranou od hlavního hotelového
komplexu.
"Tady bydlela. Na takovým hotelu je hezký, že nikam nemusíš a svět a lidi jako anglická královna přijdou za tebou."
"Ty absolvuješ tuhle procházku každý den proto, že chceš kontrolovat své zaměstnance?"
"Samozřejmě. A taky nás to s Kačenou baví pozorovat nový věci, co jsme udělali. Pořád vylepšujeme hotel, zahradu, vynalézáme něco novýho. Zároveň si tak udržuju kondici."
"Bylo to jako když stojíš vzadu na kamiónu a jede se po špatný silnici. Musíš si sednout. Trvalo to přes tři minuty a to byla celá věčnost. Stačí, když zemětřesení trvá deset vteřin, i to je moc. No co, jinde mají tajfuny, hurikány, co já vím, co všecko se může stát. Někde mají Rusy..."
"To se stalo tehdy v šedesátém roce, když na Valdivii přišla ta velká vlna?"
"Jo. To bylo strašný. My jsme tu měli taky jednu naši soukromou vlnku asi deset metrů vysokou. Jenom Kačena a já. Byly totiž dvě zemětřesení za sebou. Nejdřív, kfdyž jsme byli ještě nahoře, se to hodně třáslo. Vyběhli jsme z baráku, ten zněl jako zvon, jak se v něm prohýbalo železo. Částečně se nám sesypaly kamenné zídky, ale hotelu se nestalo vůbec nic. Jen vína ve spíži a porcelán sletěly na zem. Když se to přestalo třást, zjistil jsem, že vypadla jedna elektrická fáze, tak jsem zavolal:
'Kačeno, já musím jít do elektrárny podívat se, co se stalo.'
A ona že půjde se mnou. Vydali jsme se dolů k jezeru, a když jsme tam doběhli, začalo se to třást znovu. A to teprve bylo to hlavní zemětřesení. Nejdřív jsme z tý boudy vyrazili ven, je sice cementová a jestli něco nespadne, tak právě tohle, ale to máš tak hroznej pocit klaustrofobie, že musíš ven, ven a ven... Když jsme vyběhli, valily se na nás shora balvany, tam je terén úplně strmej, a proto tam taky máme elektrárnu. Půda pod náma praskala a otevírala se, tak jsme se rozhodli běžet až úplně na kraj jezera na pláž, abysme byli trošku dál od svahu, a tam jsme si museli kleknout. Klečeli jsme a opírali se o ruce a dávali pozor, abysme stačili uskočit, kdyby na nás letělo něco většího. Kačena začala omdlívat a já jsem na ni křičel:
'Teď nesmíš omdlívat, teď dávej pozor, aby na tebe něco nespadlo.'
A najednou vidím - to jsme byli přímo na kraji u břehu - že tam, kde voda má bejt, není nic a pořád se ztrácí. Zvednul jsem se, abych se podíval na jezero, ale tam se udělala tak velká vlna, že nebylo vidět obzor na druhý straně. Tak jsem řek:
'To je tsunami, rychle nahoru!'
A zase jsme v tom největším zemětřesení utíkali, seč jsme mohli, po pěšině vzhůru. Pod náma se otevíraly pukliny a valily se kameny, před kterejma jsme museli uskakovat, a za náma už se blížila ta vlna. Byla mnohem vejš než my a měla tmovohnědou barvu. Dodneška se s Kačenou hádáme - já říkám, že já jsem ji strkal, a ona tvrdí, že mě táhla. Na mě to sice šplejchlo vodu, ale už mě to nestrhlo zpátky.
Později jsme zjistili, že celá pláž, na který rostly stromy a keře, sklouzla při zemětřesení do vody a tak vznikla ta vlna. Nejdřív zacouvala kousek dovnitř a pak přišla zpátky. A to byla ta radost, co jsme si užili."
"V šedesátým roce už se nám dařilo dobře, hotel deset let fungoval, splatili jsme všechny dluhy a měli jsme peníze ve spořitelně. Jenže ten neustálej styk s hostama, kdy člověk musí přesně znát míru, aby jim se to líbilo - nevnucovat se, ale starat se, aby měli všecko, tenhle druh hotelování, co děláme my, je hrozně vyčerpávající. Je to vlastně druhý nejstarší povolání na světě, trošku podobný tomu prvnímu nejstaršímu. Hlavní rozdíl mezi tím prvním povoláním a tím naším druhým je, že my roztahujeme ruce...
V té době žil nedaleko odtud jeden Angličan a ten měl kus pěknýho pozemku. Jeho otec asi v roce 1903 založil společnost, která chtěla přivážet lidi z Evropy do Chile. Přivezli asi dvacet rodin, usadili je tady nahoře směrem do údolí, a přišla první světová válka a kolonizace přestala, protože Atlantik byl uzavřenej. Společnost se rozešla a každý z těch jejích třech zakladatelů dostal mnoho tisíc kilometrů hektarů pozemků.
Syn zdědil pozemky po otci, ale byl alkoholik a nakonec sešel, jak se patří na britského gentlemana shnily mu játra. Za jeho života se na pozemcích nic nedělo, jen vichřice klátila kmeny a požáry spalovaly lesy. On ale neměl zapotřebí pracovat. Lidi, pro který je práce otroctví, si většinou řeknou: Budu to pomaloučku prodávat, a až mně bude padesát nebo šedesát a bude všechno pryč, možná začnu pracovat. Ale stejně tak dlouho nebudu živ. Měl pravdu.
Já jsem jednou jel vlakem do Santiaga a seděl jsem vedle přítele, kterej byl původně zemědělec a pak ho prezident Alessandri udělal ministrem zemědělství. Říkalo se, že jih ztratil výbornýho zemědělce a stát získal nemožnýho ministra... Já jsem se díky němu dozvěděl, že zbytek království toho Angličana, celkem osm set padesát hektarů, je na prodej. A když jsem přijel domů, povídám:
'Kačeno, co soudíš o tom, kdybychom nechali hotelování a začali hospodařit?'
'Ty seš blázen, sotva jsi vylez z jednoho otroctví, chceš se dát do druhýho.'
'Asi jo, bylo by to otroctví, ale mě to zajímá.'
A koupili jsme to a já zase šel k té korporaci, aby mi půčili peníze, že teď dělám v zemědělství. Oni mi půjčili, a tak jsme mohli začít.
Bylo to velký bojování - klacky, klacky, klacky...
Tlustý klacky na zemi, spálený mrtvý kusy... to přece býval normální postup kolonizace. Lidi sem přicházeli a nejdřív vypálili prales. Tomu se ostatně nemoh vyhnout ani nebožtík praotec Čech, když slezl s Řípu. Dneska se nad tím rozčilujou, ale zemědělec musí sejt obilí, aby měl co jíst, a musí sejt trávu, aby krávy měly co žrát. V pralese žít nemůže. Uschlej bambus hoří jak papír, ale tlustý stromy neshoří, jen umřou, a když se spálí kůra, stojej a stojej - nekonečně dlouho. Nakonec se kmen zlomí a pařez tam zůstane.
Dneska je to devadesát pět let od tý doby, kdy ty pozemky ti chlapi dostali, a my tam ještě pořád máme starý pařezy. Já jezdím kolem jednoho autem, koukáme se na sebe a oba dva myslíme na stejnou věc - kdo shnije dřív? A já vím, že on to vyhraje, já shniju dřív než on.
Podobně jako náš hotel je jinej než ostatní hotely, je i náš statek dneska jinej než ostatní statky. Denně máme 2900 litrů mlíka, z toho jde 2500 litrů do fabriky, a tři sta je pro telata, pro zaměstnance a pro hotel. Příští týden budeme mít už tři tisíce, protože te_ máme nový telata. Je to úplně jinej svět."
Když jsme budovali hospodářství, potřebovali jsme nutně zavést vodu. Museli jsme kvůli tomu vykopat sedmnáct kilometrů dlouhej kanál. Pan ministr, ten dobrej zemědělec, přijel tehdy na koni, a když to viděl, prohlásil, že to budeme kopat tři roky. Měli jsme to hotový přesně za tři měsíce.
"Kolik lidí na tom kanálu pracovalo?"
"Byly tejdny, že jich tam byla až stovka. Projekt mi vypracoval expert, ale jediný, co jsem si opravdu spočítal sám v hlavě, aniž bych na to potřeboval mašinu, bylo, že když udělám ten kanál o rok dřív, budu mít o rok dřív vodu a zavlažený pole. Tak jsem dal lidem o padesát procent větší plat, než by dostali kdekoliv jinde v kraji, a měl jsem jen jednu podmínku, že každej musí mít svoje nářadí. Platil jsem je od metru a nikdy jsem neměl ani krejcar v kapse, jenom šeky. O dost jsem za ty tři měsíce zhubnul, ale udělalo mi to moc dobře. Dneska po třiadvaceti letech ten kanál funguje jako novej.
"Když jsi začínal, měl jsi nějaké zemědělské zkušenosti?"
"Jo, já jsem se narodil v roce třináct a ve čtrnáctým začala válka a můj táta koupil jednu krávu, aby to děcko mělo mlíko. Kromě toho měl tři a půl hektaru pozemků, tam rostla tráva, která se sklízela pro krávu. Kráva byla centrum existence, všechno se točilo kolem krávy, co chce nebo nechce, jestli běhá nebo neběhá, bude se telit nebo nebude. Jestli je středa nebo pátek. To byly moje zemědělský zkušenosti.
"Takže tatínek byl taky zemědělec?"
"Měl obchůdek a prodával, co moh, lidem ve vesničce o osmi stech obyvatelích. Já nevím, jestli to byl vtip nebo pravda, ale tam na kopci byl zámek Thurn-Taxisů a jeden fürst si prý vyprávěl s druhým fürstem, jak to ve vesničce chodí, že je tam je takovej malej ži_áček a ten má obchod, kde prodává úplně všecko. A když je něčeho zapotřebí, tak to sežene. Jeden z těch fürstů ztratil brejle, a tak se vsadili, co s tím ten žid udělá. Šli do krámu k mýmu tátovi a on jim prodal svý vlastní brejle..."
Vydali jsme se na výlet po kraji. Guillermo řídil obrovskou dodávku, klobouk měl naražený na temeni jako Spencer Tracy.
"Máme tři syny, dvanáct vnuků a dvě pravnoučata. Včera se nám narodil pravnuk v Santiagu. Já jsem si nikdy nemyslel, že se dožiju tak vysokýho věku. Osmdesát čtyři! Včera jsme se s Kačenou radili, co dál, měli bychom tu bejt ještě aspoň deset let, abysme splatili všechny dluhy."
"Čím to, že máš pořád takovej smysl pro srandu?"
"Protože mi nic jinýho nezbejvá. Co mám dělat? Já se ušklíbám celýmu světu."
Guillermo zničehonic zastavil dvěma vesničanům. Naskočili si na korbu. Po pár kilometrech na křižovatce zase seskočili a zamávali na pozdrav. Jeli jsme směrem k jezeru Caburgua.
"Jaký je to pocit, když se člověk stane z hoteliéra zemědělcem?" zeptal jsem se.
"Já nevím. Já jsem to udělal jen jednou. Moc mě to baví. A jsem taky velkej patriot. Já jsem z devadesáti devíti procent Chileňan a moje děti jsou taky Chileňani. To jedno procento, co zbejvá, je moje romantická minulost. A když teď cejtím, že to v Chile jde kupředu, je to ohromná satisfakce..."
Jedeme po zbrusu nové silnici, Guillermo si ji pochvaluje, protože po ní ještě nejel. Míjíme místní školu.
"Tohle je indiánský teroririum," říká můj průvodce. "Je to tu ale promíchaný a neexistujou tady rasový rozdíly. Nikdy neexistovaly. Španělé, když kdysi chytli Indiánku, tak si s ní lehli. První guvernér Francisco de Aguirre byl libertino, vyráběl děti ve velkém. Inkvizice měla tenkrát kancelář v Limě a tam se to velmi nelíbilo. Napsali guvernérovi moc slušný psaní - normálního člověka by rovnou upálili - aby s tím přestal. A on jim odpověděl, aby šli do hajzlu, že mu mají bejt vděčný, protože všecky jeho děti jsou pokřtěný křesťani. Že tu zkrátka v tom moři nevěřících vyrábí křesťany. Nikdo nedokázal spočítat, kolik vlastně těch křesťanů Francisco de Aguirre zplodil. Nejhezčí ale byla hlavní věta z jeho dopisu:
'Větší cenu má křesťan z Indiánky narozenej, než hřích, kterej jsi udělal, když jsi ho plodil.'
Když umíral, přijal padesát dětí, který měl s Indiánkama, za vlastní. To se stalo před 350 lety. V roce 1938 byl v Chile zvolenej za prezidenta Pedro Aguirre Cerda, původně učitel. Říkali mu 'El negro Aguirre', protože byl tmavej - a on samozřejmě tvrdil, že pochází z guvernéra Aguirre. Jeho neteř se jmenuje Teresita a je manželkou našeho architekta. O tom, že oni jsou 'de gobernador Aguirre', není sebemenších pochyb. Nikdy se ale nemluví o tom, jestli ta prapraprababička byla číslo sedmnáct nebo čtyřicet...
Co tím chci říct? Ty tři stovky let od Španělů až do dnešní doby se míchají a milujou dohromady. To je Chile."
Když Guillermo mluví česky ve společnosti venkovanů, říká Indiánům "černoši". Marně se děsíte, že je rasista. Dělá to jednoduše proto, že kdyby řekl "Indiáni", poznali by, že o nich mluví, a znervózňovalo by je to.
"Máme tu teď dlouhý diskuse o tom, jak využívat nebo nevyužívat přírodu. Jeden superbohatej Američan, kterej neví, co s penězma, si koupil jižně od Puerto Montt nevím kolik set tisíc hektarů země od argentinské hranice až k moři a trvá na tom, že ji nechá nedotčenou, v nejlepším případě udělá sem tam nějakou cestu a bude tam přírodní park. Existujou dva názory na tu věc: některý lidi jsou pro to, aby se ten les využil a eventuálně pak zasázel novej - ale o sázení se už moc nemluví, protože to je moc práce; jiní lidi říkají, že to je přírodní bohatství a musí to zůstat tak, jak to je. Spory jdou tak daleko, že státní televize na to téma natáčí seriál. A já jsem se dostal přesně do tý samý situace jako ten Mr. Thompkins - děleno jedním tisícem. Toho, co má on, mám já jednu tisícinu, ale je to stejnej problém. Máme prales velkej asi sto padesát hektarů, a na ten já nesáhnu, ten pro mě ekonomicky neexistuje. Jediný, co z něj mám, je to, že tam nahoru jednou za čas zajedu, posadím se na pařez a koukám dolů. Pokud možno s Kačenou. To je samozřejmě luxus."
Zastavili jsme se na statku, Guillermo mi řekl, abych počkal v autě a požádal svého zaměstnance, aby na korbu naložil těžká polena. Tak se prý z jeho dodávky stane terénní vůz.
Za chvilku jsme vyrazili do pralesa. Projížděli jsme se po lukách a mezi lesy, míjeli jsme stáda krav, kterým Guillermo říkal "děvčata", a já jsem otevíral branky v plotech. Párkrát se mi podařilo zavřít branku dřív, než jsem jí sám prošel, a Guillermo se smál:
"Z toho si nic nedělej, to dělá většina lidí z města."
Čím jsme ale stoupali výš, tím jsem se v té činnosti zdokonaloval...
Vjeli jsme do vysokého lesa.
"Ten chlap, co nám nakládal to dříví, se jmenuje Nahuel," povídá Guillermo. "A ten les, co jím projíždíme, se jmenuje El Tigre. El tigre se řekne mapučsky Nahuel. On, Nahuel, ten les před třiceti lety sázel, takže ten les má jméno po něm."
Blížili jsme se k místu, kde začínal neprostupný prales. Můj průvodce ukázal kamsi do houští a tam se kupodivu objevila dostatečně široká cesta. Guillermův výtvor vypadal ovšem spíš jako tunel, neboť vegetace, hlavně bambusové keře, z velké části zakrývala oblohu a uvnitř se rozehrávalo světelné divadlo plné nejtajemnějších odstínů. Tu a tam prosvítalo slunce, většinou jsme však byli ponořeni do zeleného šera.
"Občas tu lítám se synama a hledám shora, kde ta cesta je, protože z letadla vůbec není vidět." pravil Guillermo. "Když jsem ji stavěl, tak jsem přesně věděl, kam chci vylézt, ale často jsem nevěděl, kde už jsem. Tak jsem se jen snažil, aby to nebylo příliš strmý."
Guillermo se na chvíli odmlčel, čekala nás prudká zatáčka a terén byl trochu bahnitý. Zatímco já jsem se smířil s představou, že budeme automobil nakonec podkládat bambusovými větvemi, Guillermo povídá:
"Tady musím jet trošku rychle, abych to projel."
A smykem na druhý pokus překonal nebezpečné místo ve stylu profesionálních jezdců. Jen klobouk se mu posunul kapánek víc na temeno hlavy.
"Dobře," povídám.
"Říkáš něco?"
"Říkám dobře."
Prodrali jsme se k vrcholu, vystoupili z vozu a po pár krocích se před námi otevřel pohled na celý kraj pod námi. Guillermo se usadil na svém oblíbeném pařezu, sloužícím pouze podobným posvátným okamžikům, a po chvíli významného mlčení řekl toto:
"Ta provokace byla v tom, že Vilíček Poláků zemřel u Nymburka, přišel do Chile a dělal cestu v prales."
A pak jsme dlouhou chvíli tiše vychutnávali jeho triumf a panorama pod námi korunované Ďáblovým palcem - horou odnaproti...
Na druhý den dopoledne jsme se vydali na "kopec", na sopku Villarica. Guillermo vzpomínal na dobu, kdy žili na chatě, jak jeho žena absolvovala lyžařské závody a přitom kojila děti, takže závody se jezdily podle toho, kdy měla přestávku v kojení.
"To tehdy kojila Tomáše. Potkal jsi ho včera," dodal Guillermo a já jsem si vzpomněl na pána, co mne přivezl do hotelu.
Stoupali jsme po nové asfaltové silničce vzhůru a čím jsme byli výš, tím Guillermo ztrácel na náladě:
"Tenhle kopec byla pro mě tak trošku zrazená láska," řekl konečně rovnou. "Já jsem samozřejmě moderní člověk a nevěřím na duchy, ale deset let potom, co nám voda zničila chatu, jsem vůbec nahoru nejel... Když jsme tam začali žít, tak už čtyřicet let nebyla žádná erupce a říkalo se, že už je ten vulkán unavenej. Ale co to je čtyřicet let pro vulkán, nic. Tisíc let pro něj není taky nic. Najednou to přišlo a od té doby bylo erupcí už asi deset."
"Vy jste před tou erupcí nezpozorovali vůbec žádné varovné signály?"
"Kouřil. A pak víc, a bylo vidět i trochu záře. A pak už bylo k vidění víc než zář, vypadalo to, že lítají jiskry. Když jsme vylezli nahoru, zjistili jsme, že to jsou horký červený balvany. Jedna věc byla ovšem zvláštní - všichni tvorové kolem dokola - zajíci, lišky, ptáci - zmizeli. Jediný zvířata, který nevěřily, že se něco stane, jsme byli my."
Vystoupili jsme z auta a pomalu kráčeli k místu, kde před téměř padesáti lety stála Guillermova chata. Na černé poušti z lávového popela rostla drobná kvítka a zpustlý pruh krajiny dával zřetelně tušit, kudy se voda valila. Z chaty tehdy nezbylo vůbec nic, všechno vzala voda. Guillermo našel jen kus trámu a na jeho konci útržek látky s nápisem CÍL, který se používal na závodech, a rozmočenou a potrhanou knihu - Staré pověsti české.
"Myslel jsem si," ozval se najednou Guillermo, "že na něj vyzraju."
Myslel tím samozřejmě svůj "kopec". "Ale dodneška to, co se stalo, chápu jako svou osobní prohru. Ukázal mi, že jsem nula, že nejsem nic."
Sebral jsem si tři kousky lávy, Guillermo si utrhl pár červených kvítků copihué.
"Lituju, že do toho pletu příliš mnoho osobních vzpomínek," řekl Guillermo za chvíli.
"A proč toho lituješ? Kvůli sobě?"
"Že tě nebavím."
Snažil jsem se říct, že to tak neberu a že ho chápu. A nebral jsem si to tak a chápal jsem ho.
"Kolik let ti bylo, když jsi začal dělat svůj statek?" zeptal jsem se nakonec.
"Čtyřicet sedm."
"Tak to mám ještě tři roky čas."
Trochu se pousmál.
Vraceli jsme se stejnou cestou do Pucónu, kolem rozestavěných rekreačních objektů, a Guillermo zakroutil hlavou:
"Ptali se mě, jestli si myslím, že je to bezpečný stavět tady pod vulkánem. A já jsem musel popravdě říct, že nevím. Jim to ale stačilo a stavějí klidně dál - jsou to blázni."
Když jsme se vrátili do hotelu, zeptal jsem se Guillerma, co to vlastně znamená Antumalal.
"Sluneční dvůr," pravil. "Antu to je slunce a malal je dvůr. Dal jsem tomu hotelu jméno z indiánského jazyka, což se tenkrát ještě nedělalo. Tam, co máme zahradu, žili kdysi pod jednou skálou domorodci, našli jsme tam popel a zbytky škeblí z jezera. Teď už škeble v jezeře nežijou, ale tenkrát je zřejmě domorodci sbírali a pekli. Antumalal - to zní hezky, ne?
V hale hotelu jsme se s Guillermem loučili a dohadovali se, jestli se příště uvidíme v Pucónu nebo v Praze. Přichází šedovlasá a noblesní paní Catalina ("Kačena"), se kterou jsem se potkal už včera k večeru v jejím sídle na statku.
"Dohadujeme se, kde se zase někdy sejdeme , jestli tam, anebo tady," informuje ji Guillermo.
"Nejspíš tam!" usmívá se paní Catalina a ukazuje do nebe.
Guillermo naopak skepticky obrací ukazováček směrem dolů.
"Tam ne, tam už jsem jednou skoro byla," brání se jeho žena. "Jednou jsme lezli na lyžích na kopec a Vilík chtěl vyfotografovat kráter. Sestupovali jsme pořád níž a níž směrem do nitra hory a já jsem najednou sklouzla a zachytila se na úplně zmrzlém sněhu přímo nad jícnem kráteru. Úplně jsem strachy ztuhla. Pode mnou byl ten trychtýř a já se nemohla ani pohnout. On ale sjel ještě níž, abych tu hloubku necítila, a pak jsme krok za krokem vylezli nahoru..."
Dole je nechtěli - příště to budou přece jen muset zkusit nahoře.