Ampuero Roberto: Případ Neruda

str.15

...Žádná okolnost nebyla věčná. Život s sebou přinášel nejistoty a pouze smrt byla jediná konečná. Krom toho byl Cayetano nenapravitelný optimista - alespoň dokud mu nebudou scházet káva a chléb a občas i nějaké to ledově vychlazené pivo či sklenka rumu -, a třebaže na téhle výspě světa, jež se teď změnila v respektovanou velmoc ve vývozu ovoce, vína a lososů a kde si stále více rodin pořizovalo druhý automobil, jezdilo na dovolenou do Havany či do Miami a divoce se zadlužovalo, bylo práce pro soukromého detektiva jen pomalu, jemu nikterak nevadilo nechat šéfy chvíli čekat.

Před šestnácti lety, v roce 1990, získali Chilané díky nenásilným protestům zpět demokracii a nyní v téhle zemi, údajně šedé a konzervativní, kde byl ještě donedávna rozvod ilegální, vládla žena, rozvedená, svobodná matka, socialistka a ateistka. To jasně ukazovalo, že tahle země ve tvaru čepele, rozprostírající se od pouště Atacama, nejvyprahlejšího a nejnehostinějšího místa planety, až k jižnímu pólu, balancující mezi divokými vlnami Pacifiku a věčným andským sněhem, vždycky jen krůček od toho, aby se i se všemi svými obyvateli a náležitostmi zhroutila na dno oceánu, byla jedinečným, neopakovatelným a mnohotvárným místem, v němž se v závratném tempu střídaly euforie s depresí, solidarita s individualismem. Byla komplikovaná jako ty neproniknutelné hieroglyfy Heinricha Schliemanna. Místo, jež člověk miloval i nenáviděl, podle okolností, změn nálady nebo barev ročních období.

„Tady nikdo neumírá navždy," uvažoval Cayetano, když od svého stolu spatřil bělostné kolumbárium dona Pabla na vrchu Cárcel, které se na hřbitově třpytilo jako Atacamské solné jezero...

2014 Host, Brno


Pablo Neruda poems