A právě v té době, jen aby má dobrá předsevzetí nevytrvala, přišel můj druh, který mě byl svedl, ke mně a zvolal, poklepav mi na ramena: »Nuže, Bobe (chlapče), jak se ti vede? Že jsi se při dnešním zafouknutí hodně polekal?« »To-li nazýváš zafouknutím ?« odvětil jsem, »vždyť to byla hrozná bouře!« — »Blázínku, bouře?« odvětil druh, »to-li nazýváš bouří? To nebylo pranic! Dej nám jen dobrou loď na širém moři a ani si ne¬všimneme takového zafouknutí. Ale ty jsi ještě lodník' říční, hochu! Pojď, připravíme si sklenku punše a zapomeneme na vše. Hleď jen, jaké máme rozkošné počasí!« Abych tuto část svého vypravování řekl krátce, po¬znamenám jen, že jsme jednali po námořnicky. Punš byl upraven, opili mne na pólo; tím a v lehkomyslnosti této jediné noci utopil jsem všechnu svoji lítost, všechna svá rozjímání o svém minulém životě a všechna svá předsevzetí pro budoucnost. Slovem, jako moře, když bouře ustala, opět se utišilo, tak byla také ukonejšena bouře v mém nitru. Obavy, že mne moře pohltí, byly zapomenuty, dřívější přání se vrátila, i nemyslil jsem již na přísahy a sliby, jež jsem byl učinil ve své úzkosti.

str.6

Já slepě poslouchal jsem vrtochů své obraznosti zůstávaje hluchým ku hlasu rozumu. Ve zlé hodině šel jsem na palubu, a to dne 1. září roku 1659., ve výročí dne, kdy před osmiletý utekl jsem rodičům svým v Hullu, abych vyvzdoroval otcovské moci a abych prohřešil se na svém vlastním štěstí.
Naše loď měla skoro sto dvacet tun, byla vyzbrojena šesti děly a měla — i s kapitánem, plavčíkem a se mnou — čtrnáct mužů na palubě. Neměli jsme těžkého nákladu, nýbrž jen zboží, které se hodí k výměnnému obchodu mezi černochy, jako perly, kusy skla, lastury a rozličné drobnosti, jako zrcádka, nože, nůžky, sekery a jiné věci.
Téhož dne, kdy vstoupil jsem na loď, také jsme odjeli a veslovali nejprve na sever při pobřeží brasilském, hodlajíce od desátého nebo dvanáctého stupně severní šířky dáti se k pobřeží africkému, což v této době roční, jak mně se zdálo, byla cesta obyčejná.
Pokud jsme pluli podél břehu, měli jsme příznivé počasí, ačkoli bylo veliké horko, až jsme dojeli mysu sv. Augustina, kde nám země zmizela s očí. Odtud vyjeli jsme na širé moře, jako bychom chtěli na ostrov Fernando de Noronha, ale nechali jsme tento ostrov na východě a obrátili se k severovýchodu a severní.
Pluvše asi dvanácte dní minuli jsme rovník a byli jsme dle posledního svého pozorování na sedmém stupni dvouadvaceti minutách severní šířky, když tu prudký, orkánovitý vítr nás zcela pomátl. Přišel od jihovýchodu, obrátil se v severozápadní, setrval potom jako vítr severovýchodní a dul tak prudce, že po dvanácte dní nám nezbývalo než dáti se, kudy nás hnala bouře zuřivá. Netřeba asi připomínati, že jsem za těchto dvanácte dní každou hodinu očekával svoji záhubu, a opravdu nikdo na naší lodi nedoufal, že život zachrání. Nouze naše ještě více vzrostla, když jeden z našeho mužstva zemřel horečkou a jeden lodník a plavčík byli spláchnuti přes palubu. Asi dvanáctý den bouře poulevila; kapitán učiniv, pokud mohl, pozorování, vynašel, že jsme asi na jedenáctém stupni severní šířky, ale na dvacátém druhém západní délky od mysu sv. Augustina. Byli jsme dle toho zahnáni na pobřeží guyanské nebo na severní část Brasilie, nad řekou Amazonskou, a blízko Orinoka, jenž obyčejně nazýván bývá Velikou řekou. Tu kapitán radil se se mnou, kudy se dáti, neboť loď byla rozsedlá a skoro k nepotřebě; proto domníval se, že by nám bez prodlení vrátiti se bylo na pobřeží brasílské. Já jsem byl rozhodně jiného náhledu. Studovali jsme potom námořní mapu Ameriky a vyzkoumali jsme, že bychom nenašli obydlené země, jež by nám byla útočištěm, dokud bychom se nedostali do obvodu ostrovů Ka-raibských. Umínili jsme si tedy plaviti sé k o-strovu Barbadu, jehož bychom, jak jsme doufali, snadno dostihnouti mohli ve čtrnácti dnech, držíce se na širém moři, abychom se vyhnuli ve-plutí do zálivu mexického. Neboť bez podpory bylo nám naskrze nemožno doplouti až ku pobřeží africkému.

S tímto úmyslem změnili jsme směr a veslovali na západosevero-západ, chtíce doraziti na jeden z anglických ostrovů, kde jsem doufal najíti pomoc. Ale nebe jinak nad námi bylo usoudilo. Když jsme byli na dvanáctém stupni osmnácti minutách severní šířky, zastihla nás druhá bouře, jež nás se stejnou prudkostí hnala na západ a nás strhla se všeliké dráhy navštěvované národy vzdělanými.
I kdybychom zachránili na moři životy, rozjímali jsme, sežerou nás každým způsobem spíše divoši, než aby se nám podařilo dostati se zpět do vlasti. V tomto neblahém stavu, když ještě bouře zuřila, zvolal jednou ráno kterýsi z lodníků: »Země!« Sotva jsme vyšli z kajuty, abychom vyhlédli, kam jsme byli zahnáni, vjela lod na písčinu. Poněvadž pohyb její byl tam ochromen, vlny tak ji zaplavily, že jsme očekávali okamžitou záhubu; rychle spěchali jsme do kajut, hledat ochrany před vlnami.
Kdo nebyl posud v podobném postavení, nepředstaví si naši hrůzu. Nevěděli jsme, kde jsme, je-li země, na kterou jsme byli vyvrženi, ostrovem či částí pevniny, je-li obydlena či pusta. Bouře pořád ještě zuřila, ačkoli prudkost její trochu již ochabla, a nesměli jsme se oddávati naději, že by naše lod mohla ještě déle stavěti se jí na odpor; musila se roztříštiti, jestliže by vítr, jako divem, náhle se neobrátil. Hleděli jsme druh na druha, očekávajíce jistou smrt, a hotovili se již vstoupiti na onen svět, neboť v tomto zbývalo nám činiti málo nebo spíše již pranic. Naše jediná naděje zakládala se na tom, že snad lod přes naše očekávání nebyla přece ještě rozsedlá, a že bouře, jak pravil kapitán, se najednou tišila.
Ale jakkoli bouře opravdu přestávala, seděli jsme přece pevně na písku a nemohli jsme doufati, že bychom opět dostali se kdy do proudu. Byli jsme v hrozném postavení, neboť nezbývalo nám než zachrániti pouhý život, pokud to vůbec ještě šlo. Před bouří měli jsme na zádi lodi člun, ale ten byl za bouře vržen o kormidlo a později zcela se rozsypal; ten nám tedy nemohl pomoci. Měli jsme ovšem ještě druhý člun na palubě, ale bylo skoro nemožno dostati jej do proudu. Však nebylo času mařiti, neboť každou chvíli naše lod mohla se roztříštiti, ba někteří tvrdili, že již je puklá.
V této největší tísni podařilo se kormi dělníku s pomocí ostatního mužstva spustiti člun přes palubu. Vstoupili jsme všichni do něho a odevzdalo se nás všech jedenáct milosrdenství Božímu a rozpoutanému moři. Neboť ač bouře trochu se utišila, stoupalo přece moře k pobřeží do značné výše a mohlo, jako říká Hollandan, slouti »der wild zee« (divokým mořem).
Naše postavení bylo nyní opravdu k politování. Předvídali jsme patrně, že moře jest příliš vysoké, aby náš člun s ním dlouho byl boj vydržel, i bylo nám neodvratně souzeno utonouti. Neměli jsme již plachet, a i kdybychom je byli měli, nebyly by nám pomohly.
Veslovali jsme k pevné zemi statečně, ale s těžkým srdcem, jako muži, kteří jdou na popravu. Vždyť jsme všichni věděli, že člun, až se blížiti bude k zemi, dmoucím se mořem na tisíc kusů se roztříští. Nicméně odevzdali jsme vroucně duše své Bohu, a protože vítr nás hnal k zemi, urychlovali jsme vlastníma rukama svoji záhubu, veslujíce plnou silou k pobřeží.
Je-li pak pobřeží skalnaté nebo písečné, příkré nebo ploché, nevěděli jsme. Jedinou nadějí, jíž jsme se rozumně ještě mohli uchytiti, bylo, že snad dostaneme se do zálivu nějakého nebo do ústí řeky, že vplujeme tam — nějakou zvláštní šťastnou náhodou — se svým člunem, nebo že pod ochranou nějakého výběžku pobřežního najdeme moře méně se dmoucí. Ale nevyplnilo se nic z toho; za to země, čím více jsme se jí blížili, vypadala ještě hrozivěji než samo moře divoce zmítané.
Když jsme dle svého výpočtu ještě asi půldruhé míle byli veslovali nebo spíše vodou unášeni byli, přivalila se na nás zuřivá, horovitá vlna, jako by nás chtěla doraziti. Napadla nás s takovou tíhou, že člun byl okamžitě převržen. Byli jsme vyhozeni z lodky, odtrženi od sebe a měli jsme sotva ještě kdy vzkřiknouti: »0 Bože!« — a již jsme byli všickni obrovskou vlnou pohlceni.

Nelze vypsati, jaká směs myšlenek mně připadla, když jsem se řítil do vody. Ačkoli jsem ploval velmi dobře, nemohl jsem odolati vlnám tak, abych dechu popadal; konečně přece ona vlna, jež mnou byla vrhla na blízko břehu, povolila v síle a donesla mne skoro až na sucho, ovšem polomrtvého vodou spolykanou.

str.32-35