Noční let

Když se snášeli s přiškrceným motorem k San Julianu, pocítil Fabien únavu. Všechno, co oblažuje život lidí, rostlo k němu vzhůru: jejich domy, jejich kavárničky, stromy jejich promenád. Podobal se dobyvateli, který se večer po skončených výbojích sklání nad zeměmi své říše a objeví prosté lidské štěstí. Fabien pocítil potřebu složit zbraně, povolit své únavě a malátnosti - člověk bohatne i ze svých útrap - stát se někde tady prostým člověkem a mít z okna výhled, který se nemění. Tahle maličká vesnička by mu docela vyhovovala. Když už si člověk jednou vybere, spokojí se nahodilostí své existence a třeba si ji i zamiluje. Omezí vás jako láska. Fabien by si byl přál žít tu dlouho, právě tady mít svůj podíl z věčnosti, neboť městečka, kde prožil hodinu, a zahrady obehnané starými zdmi, kterými se procházel, mu připadaly věčně svým trváním mimo něho. A vesnice stoupala k posádce a otvírala se jí vstříc. A Fabien myslel na přátele, na něžné dívky, důvěrné kouzlo bílých ubrusů, na to všechno, s čím se člověk pozvolna sblíží na věky. A vesnice míjela těsně pod křídly, odhalovala taje svých uzavřených zahrad, které už zdi nemohly uchránit. Ale když Fabien přistál, uvědomil si, že neviděl nic, jen lidi pomalu se loudající mezi svými kameny. Ta vesnice chránila pouhou svou nehybností své skryté vášně, ta vesnice žárlivě střežila svou něhu, jíž by člověk dobyl jen za cenu úplné nečinnosti. ...

Uvědomil si, že kousek po kousku odsouval k stáří, "až bude mít čas", všechno, co činí život lidí příjemným. Jako by člověk skutečně jednoho dne mohl mít čas, jako by bylo možno dosáhnout na konci života onoho šťastného klidu, jaký si představujeme. Ale není vůbec klidu. Není snad ani vítězství. ...

Před Riviérem nestála Fabienova žena, nýbrž jiný smysl života. Riviére mohl jen naslouchat a politovat ten tenký hlásek, ten zpěv tak truchlivý, ale nepřátelský. Neboť jak činnost, tak osobní štěstí chtějí pohltit člověka beze zbytku. Stojí proti sobě. Tato žena mluvila také jménem jistého absolutního světa s jeho povinnostmi a právy. Jménem světa, kde svítí na stole lampa, jménem těla, které toužilo po jejím těle, jménem přístavu nadějí, něhy, vzpomínek. Dožadovala se toho, co jí patří, a měla pravdu. A on, Riviére, měl také pravdu, ale nemohl nic namítnout proti pravdě této ženy. Zjišťoval, že jeho vlastní pravda je ve svitu prosté domácí lampy nevyslovitelná a nelidská. ... "Milovat, jenom milovat, to je slepá ulička!" Riviére nejasně cítil, že člověk má ještě vyšší povinnost než jen milovat. Nebo možná, že je to také láska, ale jak rozdílná od jiných. Vzpomněl si na větu: "Jde o to, učinit je věčnými..." Kde to četl? "Za čím se plahočíte v sobě samých, to pomíjí." Uviděl v duchu chrám boha slunce dávných Inků v Peru. Ty rovné kameny na hoře. Co by zůstalo, nebýt jich, z mocné civilizace, jež doléhala tíží svých kamenů na dnešního člověka jako výčitka? "Ve jménu jaké krutosti či jaké podivné lásky přinutil vůdce dávných národů své zástupy, aby vyvlekly ten chrám na horu, a přiměl je tak k tomu, že si vztyčily pomník na věčnost?" Riviére spatřil ještě v zasnění spousty městeček, jež se točí večer kolem svých hudebních pavilónů: "Tenhle druh štěstí, to je chomout...", myslel si. I když snad vůdce dávných národů neměl soucit s utrpením člověka, měl nesmírný soucit s jeho smrtí. Ne se smrtí jednotlivců, ale se smrtí druhu, který pohltí písečné moře. A vedl proto svůj lid, aby vztyčil alespoň kameny, které poušť nepohřbí. ...

Byl by mohl ještě zápasit, zkusit své štěstí. Není žádná vnější osudovost. Ale je osudovost vnitřní: příjde okamžik, kdy najednou objevíme, že jsme zranitelní. A od té chvíle vás chyby přitahují jako závrať. ...

Myslel na dávná malá města, která se doslechla o "ostrovech" a postavila si loď. Aby na ni naložila svou naději. Aby lidé mohli vidět svou naději, jak rozvinuje plachty na moři. Všichni rostli, všichni překonávali svou malost, všichni se osvobodili lodí. "Možná, že cíl nic neospravedlňuje, ale čin osvobozuje od smrti. Ti lidé byli nesmrtelní svou lodí." ...

Vítězství ... porážka ...ta slova vůbec nemají smysl. Jsou to jen přeludy a pod nimi je život a ten už připravuje nové přeludy. Vítězství oslabí jeden národ, porážka probudí jiný. Porážka, kterou utrpěl Riviére, je snad podnětem, jenž přiblíží skutečná vítězství. Jen události, které ukazují dopředu, mají význam.