Verne Jules: Děti kapitána Granta, 1903, ilustrace Zdeněk Burián, str.37

"Nehledě k tomu, že od Indiánů z patagonských pamp není příliš daleko k Indům v Paňdžábu."
"To je pravda, mylorde," zvolal Paganel, "takový argument by mě nikdy nenapadl!"
"A pak, drahý Paganele, zlatou medaili může člověk získat kdekoliv, všude je co dělat, všude je třeba něco prozkoumávat, objevovat, právě tak v Kordillerách jako v Tibetu."
"Co však tok Ja-lu-cang-pu-ťiang?"
"Prosím, ten vám vynahradí Rio Colorado! To je přece málo prozkoumaná řeka a teče dosud na mapách až trochu příliš podle fantazie zeměpisců."
"Vím to, drahý lorde, jsou zde několikastupňové nepřesnosti. Ach, na mou žádost by mě byla Zeměpisná společnost poslala jistě právě tak do Patagonie jako do Indie. Ale nepomyslil jsem na to."
"Což je důsledek vaší obvyklé roztržitosti."
"Nuže, pane Paganele, pojedete s námi?" řekla lady Helena co nejlákavěji.
"A co můj úkol, mylady?"
"Upozorňuji vás, že pojedeme Magalháesovým průlivem," přidal se Glenarvan.
"Mylorde, vy jste ale pokušitel."
"A dodávám, že navštívíme Port Famine!"
"Port Famine,"zvolal Francouz, podléhaje pomalu tomu všestrannému útoku.
"Přístav tolik proslavený v análech zeměpisu!“
"Uvažte také, pane Paganele," dodala lady Helena, "že na této výpravě byste připojil jméno Francie ke jménu Skotska."
"Ano, ovšemže!"
"Zeměpisec by mohl být našemu pátrání užitečný, a co může být krásnějšího než dát vědu do služeb lidskosti?"
"To bylo znamenitě řečeno, mylady!"
"Dejte si říci. Podvolte se vůli náhody tak jako my. Náhoda nám přinesla tyto listiny, a my jsme jeli. Když už jste jednou na palubě Duncana, neopouštějte ji."
"Mám vám, drazí přátelé, tedy říci pravdu?"odpověděl nyní Paganel. "Nuže, vy velice toužíte, abych zůstal!"
"A vy, Paganele, vy hoříte touhou, abyste to mohl učinit,"odtušil Glenarvan.
"Bůh ví, že ano!" zvolal učený zeměpisec. "Ale bál jsem se, abych nebyl na obtíž!"
Učený zeměpisec byl snad nejšťastnějším člověkem na jižní polokouli. Celé dni trávil studiem map, rozkládal je na jídelním stole a denně míval proto rozepře s Mr. Olbinettem, když stevard nemohl pro mapy prostírat. Ale Paganel měl na své straně všechny hosty z Duncana, vyjímaje ovšem majora, kterého geografické problémy, zejména v době jídla, nechávaly velice lhostejným. Kromě toho objevil Paganel v zavazadlech vrchního kormidelníka celou hromadu značně neúplných knih, mezi nimi i několik španělských děl, a tak se rozhodl, že se naučí jazyku spisovatele Cervantesa, který nikdo na palubě neovládal. To jim mělo usnadnit pátrání na chilském pobřeží. Učenec nepochyboval, že při svých polyglotních sklonech bude tímto novým jazykem plynně hovořit dříve, než doplují do Concepciónu. Proto se horlivě učil a často ho bylo slyšet, jak si drmolí různá slova.
.

.

.

Segura. Vespucci pak při své třetí výpravě roku 1502 doplul ještě dále na jih.
V roce 1508 se spojili Vincent Pinzon a Solis, aby prozkoumali americké pobřeží a v roce 1514 objevil Solis ústí řeky Rio de La Plata, kde byl sněden domorodci a tak sláva obeplutí kontinentu zůstala Magalhaesovi. Tento velký mořeplavec vyplul roku 1519 s pěti lodmi, postupoval podél patagonského pobřeží, objevil přístavy Deseado a San Julian, kde dlouho prodléval, na padesátém druhém stupni šířky objevil úžinu Panen, která měla po něm dostat jméno a 28. listopadu 1520 vplul do Tichého oceánu, jakou radost asi prožíval, jak vzrušeně mu asi tlouklo srdce, když spatřil nové moře, třpytící se na obzoru ve slunečních paprscích!
"Ano, pane Paganele," zvolal Robert Grant, stržen zeměpiscovými slovy, "přitom bych chtěl být!
"Já také, chlapče, a jistě bych byl něco takového nepropásl, kdybych se byl narodil o tři století dříve!"
"Což by nás mrzelo, pane Paganele,'' odpověděla lady Helena, "protože byste nám nyní nevyprávěl na palubě Duncana dějiny těchto objevů."
"Pak by to učinil někdo jiný, mylady, a ten by dodal, že za prozkoumání západního pobřeží vděčíme bratrům Pizarrovým. Ti smělí dobrodruhové byli velkými zakladateli měst. Cuzco, Quito, Lima, Santiago, Villarrica, Valparaíso a Concepción, do něhož nás veze Duncan, jsou jejich dílem. V té době navázaly objevy Pizarrů na objevy Magalháesovy, a tak se k velkému uspokojení učenců Starého světa objevily na mapách rysy amerického pobřeží."
„A to já bych býval nebyl ještě spokojen," řekl Robert.
"Pročpak ne?" odpověděla Mary, hledíc na svého mladého bratra, který se vzrušoval nad dějinami objevů.
"Ovšem, proč bys nebyl spokojen, chlapče?" otázal se lord Glenarvan s povzbudivým úsměvem.
"Protože bych byl chtěl vědět, co je za Magalháesovým průlivem."
"Výborně, příteli,"odvětil Paganel, "já bych byl také chtěl vědět, táhne-li se země až k pólu, anebo je-li tam volné moře, jak předpokládal krajan Drake, mylorde. Je tedy zřejmé, že kdyby Robert Grant a Jacques Paganel žili v XVII. století, byli by se sem vypravili s Holanďany Shoutenem a Lemairem, kteří se velice zajímali o rozřešení této zeměpisné otázky."
"Byli to učenci?" otázala se lady Helena.
"Ne, ale odvážní obchodníci, kteří se celkem málo starali o vědeckou stránku objevu. Tehdy existovala Holandská společnost pro obchod s Východní Indií, která měla výhradní právo na všechen obchod provozovaný v Magalháesově průlivu. A protože v té době nebyla známa žádná jiná západní cesta do Indie, společnost měla z této výsady lichvářské zisky. Několik obchodníků se pokusilo zlomit její monopol, a hledali proto jinou úžinu. O to usiloval i jistý Isaac Lemaíre, chytrý a vzdělaný muž. Poskytl prostředky na výpravu, které velel jeho synovec Jacob Lemaíre a výborný námořník Shouten, pocházející z Hoornu. Odvážní mořeplavci vypluli v červnu roku 1615, tedy téměř sto let po Magalháesovi. Objevili Lemairovu úžinu mezi Ohňovou zemí a zemí Států a 12. února 1616 obepluli slavný mys Hoorn, který by si byl mnohem spíše než jeho bratr, mys Dobré naděje, zasloužil název mys Bouří!"
"Ano, při tom bych určitě musel být!"zvolal Robert.
"A byl bys pil z pramenů toho nejkrásnějšího vzrušení, milý chlapče,"plamenně odvětil Paganel. "Existuje snad hlubší uspokojení a opravdovější radost než radost mořeplavce, který vyznačuje své objevy do lodní mapy? Vidí, jak se mu před zraky pozvolna rodí země, ostrovy a mysy, které se takřka vynořují z vln!
Zprvu jsou koncové čáry nejasné, lomené a přerušované! Zde je osamělý mys, tam osamocená zátoka a ještě dál záliv opuštěný v prostoru. Pak se objevy doplňují. Čáry se spojují, vytečkovaná místa ustupují pevným linkám; zátoky vykrajují vymezená pobřeží, mysy spočívají na pevných březích a posléze se na glóbu prostírá ve vší své kráse nový kontinent s jezery, veletoky a přítoky, s horami, údolími a planinami, s vesnicemi, městy a metropolemi! Ach přátelé, objevitel zemí je skutečný vynálezce! Zná vynálezcova vzrušení a překvapení! Ale dnes už je tento důl takřka vyčerpán! Všechny kontinenty a nové světy byly už objeveny, poznány a prozkoumány, a tak my, poslední generace zeměpisné vědy, pomalu nemáme co dělat."
"Máte milý Paganele,"odvětil Glenarvan.
"A co?"
"To, co právě děláme."
Duncan mezitím ujížděl cestou Vespucciho a Magalháese podivuhodnou rychlostí.
15. září překročil obratník Kozoroha a loď zamířila k proslavenému průlivu. Několikrát se objevilo nízké pobřeží patagonské, ale byla to jenom sotva zřetelná linka na obzoru. Leželo ve vzdálenosti dobrých deseti mil. Tak mohl Paganelovi jeho známý dalekohled poskytnout o těchto amerických březích jenom matnou představu.
25. září dorazil Duncan k Magalháesovu průlivu. Bez otálení do něho vplul.
Této cestě dávají parolodi plující do Tichého oceánu všeobecně přednost. Přesná délka průlivu je pouze tři sta sedmdesát šest mil. I pro lodi nejhlubšího ponoru jsou v něm vody všude dost hluboké. Dokonce u samého břehu se v něm dá výborně kotvit, všude lze doplnit zásobu pitné vody, v řekách je hojnost ryb, v lesích množství zvěře, v průlivu je na dvacet bezpečných a snadno přístupných přístavů a konečně tisíce útočišť, jaká nejsou v Lemairově úžině a ve strašných útesech mysu Hoorn, kde ustavičně běsní vichřice a bouře.
V prvních hodinách plavby, to jest do vzdálenosti šedesáti, až osmdesáti mil je pobřeží až k mysu Gregoryho nízké a písčité. Jacques Paganel z něho nespouštěl oči a nechtěl přijít ani o jedinou podrobnost. Cesta měla trvat necelých třicet šest hodin a proměnlivé panoráma obou břehů stálo skutečně za námahu, kterou učenec vynaložil, aby je mohl pozorovat v nádherné záři jižního slunce. Na severních březích se neukázal jediný člověk a po vyprahlých skalách Ohňové země se potulovalo jenom několik zbědovaných Fuegů. Paganela mrzelo, že nespatřil ani jediného domorodce, a k velké zábavě svých spolucestujících se proto neobyčejně zlobil.
"Patagonie bez Patagonců," říkal, "to není žádná Patagonie."
"Jen trpělivost, vážený zeměpisče,"odpovídal Glenarvan. "Patagonce ještě uvidíme."
"Tomu moc nevěřím."
"Vždyť přece nějací existují," řekla lady Helena.
"O tom silně pochybuji, mylady, protože žádného nevidím."
"Ale jméno Patagonců, které ve španělštině znamená velkonohý, nemohlo být přece dáno smyšleným bytostem."
"Hm, na jméně tu nezáleží,"odpověděl Paganel a tvrdošíjně trval na svém názoru, aby vyvolal diskusi. "A vždyť se vlastně ani neví, jak se doopravdy jmenují."
"Prosím vás!" zvolal Glenarvan. "Věděl jste to, majore?"
"Ne", zodpověděl Mac Nabbs," a nedal bych ani jedinou skotskou libru za to, abych se to dověděl."
"A přesto se to dovíte,"odtušil Paganel, "lhostejný pane majore! Magalháes nazval domorodce těchto zemí Patagonci, ale Fuégové jim říkají Tiremeni, Chilané, Caacalhuové, obyvatelé Carmen Tehuelčové, obyvatelé Araukánie Hauličové,
Bougainville jim dává jméno Sauhové a Falkner Tehuelhetové! Oni sami sebe označují jménem Inakové! Jakpak se v tom má, prosím vás, někdo vyznat. A může vůbec národ s tolika jmény existovat?"
"To je přece argument! "odpověděla lady Helena.
"Připusťme jej tedy, "řekl Glenarvan. "Ale náš přítel Paganel jistě potvrdí, že o velikosti Patagonců máme jistotu, když už ji nemáme o jejich jméně!"
"Nikdy nic takového nepotvrdím,"odvětil Paganel.
"Jsou velcí," řekl Glenarvan.
"Cavendish prohlašuje, že jsou velcí a urostlí". "Hawkins z nich dělá obry. Lemaire a Shouten odhadují jejich výšku na jedenáct stop."
"No tak, to jsou přece důvěryhodní lidé,""řekl Glenarvan.
"Jistě, právě tak jako Narborough a Falkner, kteří jim přisuzují střední postavu. Ovšem Byron, Giraudais, Bougainville, Wallis a Carteret tvrdí, že Patagonci jsou vysocí šest stop šest palců, kdežto ďOrbigny, který zná tyto končiny ze všech učenců nejlépe, o nich říká, že jejich průměrná výška je pět stop čtyři palce."
"Co však je pravda,"otázala se lady Helena, "když je zde tolik protichůdných tvrzení? "
"Pravda, mylady," odpověděl Paganel, "je taková, že Patagonci mají krátké nohy a mohutný trup. Můžeme tedy žertovným způsobem formulovat svůj názor v tom smyslu, že Patagonci měří šest stop, když sedí, a jenom pět stop, když stojí."
"Výborně, můj milý vědče!"zvolal Glenarvan. "Na tom se shodneme!"
"Leda, "pokračoval Paganel, "že by neexistovali, což by dotvrzovalo všechny názory. Ale nakonec bych chtěl, přátelé, pro útěchu dodat, že Magalháesův průliv je nádherný i bez Patagonců."
V tom okamžiku objížděl Duncan Brunšvický poloostrov a po obou stranách nádhernou krajinu. Sedmdesát mil za mysem Gregoryho nechal po pravici trestaneckou osadu Punta Arenas. Mezi stromy se na okamžik vynořila chilská vlajka a kostelní věž. Průliv se nyní vinul mezi mohutnými žulovými masívy.
Úpatí hor mizela uprostřed nesmírných lesů a jejich temena pokrytá věčným sněhem se ztrácela v oblacích. Na jihozápadě se zdvihala Tarnova hora do výše šesti tisíc pěti set stop. Blížila se noc a předcházel jí dlouhý soumrak. Světlo se pozvolna rozplývalo do jemných odstínů, nebe se pokrylo zářivými hvězdami a Jižní kříž ukazoval mořeplavcům cestu k jižnímu pólu. Uprostřed prozářené tmy, za svitu hvězd, které nahrazují majáky civilizovaných pobřeží, jachta odvážně pokračovala v plavbě a nespouštěla kotvu v žádné z těch přístupných zátok, jichž je při pobřeží hodně. Nejednou zavadila konci svých ráhen o větve antarktických buků, skloněných dolů nad vlny moře, a nejednou rozvířila svým šroubem vody velkých řek, probouzejíc v nich husy, kachny, bekasínky, čírky a všechno to opeřené obyvatelstvo bahnitých míst. Zanedlouho se objevily zříceniny a rozvaliny, jimž noc propůjčovala velkolepý vzhled: smutný pozůstatek opuštěné osady, jejíž jméno bude věčným výsměchem úrodnosti zdejších břehů i lesům bohatým na zvěř. Duncan plul kolem Port Faminu, "přístavu hladu“.
Právě v tomto místě se usadil roku 1581 Španěl Sarmiento se čtyřmi sty vystěhovalci. Založili zde město San Felipe. Osada však za neobyčejně krutých mrazů takřka vymřela a ti, kdo přečkali zimu, pohubil hlad. Korzár Cavendish zde nalezl pak v roce 1587 posledního z těchto čtyř set nešťastníků. Umíral hlady na troskách dávného, šest set let starého města, které na šest let oživlo.
Duncan proplul kolem těch pustých břehů a za svítání si už razil cestu úzkými průlivy mezi bukovými, jasanovými a březovými lesy, z jejichž hlubin se vynořovaly zelené kopule, kužele porostlé statnými cesmínami i ostré špičáky, mezi nimiž se vysoko tyčil Bueklandův obelisk. Dále plul kolem zátoky San Nicolas, kterou Bougainville kdysi nazval Francouzská zátoka. V dáli si hrála hejna tuleňů a obrovských velryb, soudě aspoň podle gejzírů vody, viditelných na vzdálenost čtyř mil. Konečně obeplul Duncan mys Froward, na němž se dosud ježily poslední kry právě uplynulé zimy. Na druhé straně úžiny, na Ohňové zemi, zdvihala se do výše šesti tisíc stop hora Sarmiento, obrovská kupa skal, oddělených mezi sebou pásy oblak a tvořících na nebi jakoby vzdušné souostroví. Mysem Froward ve skutečnosti končí americký kontinent, neboť mys Hoorn je vlastně jenom osamocená skála uprostřed moře, ležící na padesátém šestém stupni jižní šířky.
Za tímto místem se průliv zužuje mezi poloostrovem Brunšvickým a zemí Desolación ...

.

.

.