„Papež se tedy nemýlil ve věci ani po stránce právní, ani pokud je věcí fysiky a kosmografie, ani ve věci samé, protože neodsuzoval zásadně. Protože Virgilius nic netvrdil o dvojích lidech a dvojím Slunci a Měsíci, nebyl odsouzen, nýbrž dosáhl i hodnosti biskupské..."

Všechny tyto tři vzájemné souvislé a obtížné otázky a záhady, t. j. kulatost země, existenci protinožců a přístupnost protilehlé Části zeměkoule rázem rozřešili námořní objevitelské cesty, zvláště pak cesta Magalhaesa, který po prvé (1519—1522) objel celou zeměkouli. Nadále však zůstalo záhadou, jakým způsobem se všichni potomci Adamovi do „Nového světa" dostali. O její rozluštění se se zdarem pokusil jesuita Acosta, dlouholetý misionář v Jižní Americe. Když uvedl všechny staré autory, kteří vyslovili své tušení nebo přesvědčení o existenci protilehlého obývaného světa, poznamenal, že podle mínění některých autorů se kryje biblická země Ophir, z níž Šalamoun v X. stol. př. Kr. prý dovážel zlato, s Novým světem, ba přímo s královstvím Peru (Pirú). K otázce protinožců dodal: „Tak jako na jedné straně s jistotou víme, že již od mnoha věků žijí na této straně lidé, tak na druhé straně nemůžeme popřít jasné výroky Písma, že všichni lidé pocházejí z jednoho, prvního páru, od Adama. Tak se praví: A učinil Bůh, aby lidstvo, pocházející od jediného člověka, obývalo po všem povrchu země. A těmto slovům jsme všichni bez jakékoli pochybnosti povinni věřit. Z toho nutně plyne, že se lidé tam na druhou stranu dostali z Asie, z Evropy nebo z Afriky. A Acosta, když odmítl jakýkoliv nadpřirozený zásah, jako by se tam byli dostali na příklad jako prorok Habakuk k Danielovi, byv k němu přinesen andělem za kštici, pronesl velkou myšlenku o spojení pevnin, které již v minulosti musilo existovat. V XXI. kapitole své Historie zaznamenal své úvahy, založené na četbě autorů a na vlastní zkušenosti: „Dal jsem si již mnoho práce, abych vyzkoumal tuto věc a ujasnil si domněnku, kterou jsem vyslovil, že totiž Indie (Amerika) a Evropa, Asie a Afrika jsou mezi sebou nějak spojeny anebo se někdy spolu dotýkaly. O tom svědčí nejenom, že tu jsou lidé, nýbrž i ta skutečnost, že se v Americe, v Piru (Peru) setkáváme se Šelmami, které jsou podobny, i když mají jinou barvu a jsou poněkud odlišného vzrůstu, lvům a tygrům africkým..." Ze všech uvedených fakt vyvodil pak závěr: „Z těchto a jiných podobných shod (»indicií«) se dá soudit, že Indiáni sem kdysi přišli, aby zalidnili tuto zemi, spíše po suchu než po moři... Nutno míti za to, že jeden svět se s druhým stýká anebo že některé jejich části se k sobě velmi přibližují." Abychom zhodnotili význam této Acostovy myšlenky, nutno uvážit, že se jí obíral před rokem 1590, kdy po mnohaleté misijní činnosti vydal svou Historii a kdy o nějaké Beringově úžině anebo o bývalém spojení Afriky s Jižní Amerikou, o němž mluví moderní theorie o vzniku pevnin, nebylo ještě ani pomyšlení.

Z příčin, které vedly k osídlení Ameriky, nevylučovali starší autoři ani násilný zásah přírody, jak poznamenal Riccioli: „Je možné," — napsal — „že obyvatelé Nového světa se tam dostali nejen z vlastního volného rozhodnutí, nýbrž mohli tam být také zahnáni bouří." Historickým dokladem, který podpírá a ověřuje i tuto domněnku, bylo objevení ostrovů Palaos. Jesuitské misijní zprávy vypravují, že v letech 1697—1724 se několikráte objevily u Mariánských ostrovů cizí lodi s cizími domorodci, kteří tam byli zahnáni ze svých domovů, od ostrovů Karolinských, bouří. Mezi Karolínami a Mariánskými ostrovy je sice veliká vzdálenost, avšak nepoměrně menší než mezi Asií a Amerikou.

Moderní ethnologická a anthropologická srovnávací studia, na příklad velkého misionáře a badatele Emila Petitota anebo stejně proslulého českého anthropologa v Americe Hrdličky a jiných autorů o amerických Indiánech a Eskymácích dokazují příbuznost těchto s mongolskými kmeny asijskými a svědčí spíše pro přechod z asijské pevniny na pevninu americkou v úžině Beringově, čímž je také potvrzována domněnka Acostova.

Asie a Afrika jsou mezi sebou nějak spojeny anebo se někdy spolu dotýkaly. O tom svědčí nejenom, že tu jsou lidé, nýbrž i ta skutečnost, že se v Americe, v Piru (Peru) setkáváme se Šelmami, které jsou podobny, i když mají jinou barvu a jsou poněkud odlišného vzrůstu, lvům a tygrům africkým..." Ze všech uvedených fakt vyvodil pak závěr: „Z těchto a jiných podobných shod (»indicií«) se dá soudit, že Indiáni sem kdysi přišli, aby zalidnili tuto zemi, spíše po suchu než po moři. Nutno míti za to, že jeden svět se s druhým stýká anebo že některé jejich části se k sobě velmi přibližují." Abychom zhodnotili význam této Acostovy myšlenky, nutno uvážit, že se jí obíral před rokem 1590, kdy po mnohaleté misijní činnosti vydal svou Historii a kdy o nějaké Beringově úžině anebo o bývalém spojení Afriky s Jižní Amerikou, o němž mluví moderní theorie o vzniku pevnin, nebylo ještě ani pomyšlení.

ZÁHADA PROTINOŽCŮ

Ať již měli staří filosofové a nebo filosofové a theologové středověku o tvaru Země nebo nebe představu jakoukoli, téměř všichni, pokud o tom mluvili, byli přesvědčeni o nepřístupnosti a neprozkoumatelnosti druhé, spodní poloviny zeměkoule. Plinius st. ve své Přírodní historií napsal: „Oceán, který se všech stran obklopuje druhou Část zeměkoule, odděluje od nás její část, takže není možno se dostati od nás tam, ani odtud sem." Stejného názoru byl proslulý řečník Cicero (106—43) a zeměpisci Macrobius a Mela. Výrok slavného řeckého básníka Pindara (522—442), že „co je za Cadixem, je nepřístupné hloupým i moudrým", se stal příslovečným. Připomněl jej na př. církevní otec sv. Řehoř Naziánský (328/9—379) ve své 71. řeči pohřební. Obecné přesvědčení o nepřístupném světě za mořem opakoval v pohřební řeči nad sv. Basilem slovy: „Nikomu není dovoleno plouti dále než za Cadix." K slovům Řehořovým nutno podotknouti, že z nich může také zaznívat ohlas zákazu Kartaginců, kteří pod trestem smrti nikomu nedovolili plouti dále než za „sloupy Herkulovy" (Cadix). V žádném z uvedených i jiných výroků se vsak možnost existence druhé, obývané nebo obyvatelné části země na protilehlé straně výslovně nepopírá. Slova Pliniova naopak prozrazují, že nějakou „novou zemi", nový svět, tam na druhé straně přece jenom tušili, nebo lépe řečeno připouštěli. Toto tušení a tuto neodbytnou myšlenku vyjádřil G-cero (ve Snu Scipionové) a Macrobius, kteří připouštěli existenci protinožců, ale nečítali je k nám, pokládajíce je za lidi jiného druhu. Ve Snu praví Paulus Scipionovi: „Jsou dvě obyvatelná pásma (zóny), z nichž v onom jižním, jsou-li jací lidé, kteří chodí obráceni nohama směrem k nám, nenáležejí k vašemu rodu." Pomponius Mela byl přesvědčen, že „v ostatních obyvatelných pásmech je stejný život, ale nikoliv stejně; jednu stranu obýváme my, druhou protinožci (antichtoni)". Existenci antichtonů připouštěl i Strabo a Kleomedes v první knize své Theorie cyklň, kde promlouval o zónách. Plinius s jemným humorem ironisoval ty, kdož se báli, že by antipodi, kdyby jací byli, spadli do nebe. V druhé knize své Historie napsal: „Povstala veliká pře mezi učenci a míněním lidu o to, zda po veškerém povrchu země žijí lidé, stojíce nohama proti sobě a majíce všichni podobný vrchol nebe a podobným způsobem se se všech stran (s kterékoliv strany) na místo uprostřed scházejíce. Tomu, kdo by se tázal, čím to je, že nespadnou, nelze pohotově odpověděti leč tak, že by se oni (protinožci) mohli také divit, proč my nespadneme." Podivnou představu měl Martianus Capella, jenž rozlišoval mezi antipody a antichtony, kteří jsou obráceni proti antipodům, a tito proti nám.

Přesvědčení o dvojím druhu lidí, tradované po staletí a šířené na počátku nové doby mezi vzdělanci na latinských školách, kde se seznamovali s klasickou literaturou, se muselo hluboce zakořenit, protože přímo překvapuje, jak na příklad ve starší misijní literatuře se často setkáváme s opakovaným tvrzením, že i pohané, „národové barbarští", jsou lidé téhož druhu a rodu jako my. V prvních zprávách z Japonska, kolem r. 1550, chválí jeden italský misionář Japonce, že jsou velmi inteligentní a učenliví a že mají „stejnou duši jako my". Z jiných zpráv je patrno příjemné překvapení a jisté uspokojení nad tím, že i „barbarští" pohané Ameriky i Afriky jsou skutečně lidé jako Evropané.

Otázka protinožců nesouvisela jenom s otázkou o tvaru Země, nýbrž také s otázkou obyvatelnosti horkého pásma. I Aristoteles, který dokazoval, že Země je kulatá, byl pevně přesvědčen, že rovníkové pásmo je pro nesnesitelné vedro neobyvatelné. Stejného názoru byl i Plinius. Proti nim bylo však možno uvést proroka Sofoniáše (v VII. stol. př. Kr.), řkoucího: Z krajů za řekami země Ethiopské, tamodtud ctitelé moji, synové mých rozptýlených budou mi nositi oběti. — Ethiopové pak byli pokládáni za nejzazŠí národy, kteří sídlili na jižním kraji světa, to jest v horkém pásmu.