na webu: patagonie2005.wz.cz předjezdec s úsměvnými a "nämliche" totožnými zážitky.

Den pátý

. . . jsou před námi čtyři hodiny jízdy pustinou po kamenitých a prašných cestách. Dvě a půl hodiny jedeme a nevidíte stavení. Jen oplocené pastviny se suchou travou, téměř žádné stromy nebo keře. Touto bizardní krajinou občas proběhne lama Guanaco, nebo jsou na obzoru vidět stáda skotu či ovcí. Roztodivné skalní útvary vytvořila voda a hlavně vítr, který zesiluje, a při zastávce blízko ledovcové řeky vytékající z jezera Viedma máme všichni co dělat abychom vůbec chodili. Autobus se celý naklání a vítr vám do očí žene drobné částice prachu. Patagonie je skutečně království větru. Obdivuji hlavně skupinku cyklistů, jsou to frajeři.

Příjezd do Chalténu (Oheň), malé osady ležící na řece Fitzroy, je okořeněn návštěvou správu parku, kteří nám poskytují základní informace o NP, o tom jak se chovat a co je možné vidět a co jen s povolením. Ať s povolením nebo bez něj dnes asi neuvidíme nic, jelikož celý masiv je pod mohutnou peřinou mraků a vítr zesiluje víc a víc. Rozhodujeme se jít do základního tábora k Lago Cerro (Acampemento Agostini). Free camp je schován pod nízkými stromy a je chráněn mohutnými morénami, které tu zanechal ustupující ledovec.

Den šestý

Tak jsme se rána dožili. V noci jsem se budil strachy o stan. Vítr budil respekt. Připadal jsem si jako když ležím na kolejích a řítí se na mě rychlík. Přežene se přes vás s hrozným hřměním a kvílením a pak zmizí do dáli. Když jsem vylezl ven, zjistil jsem, že poletují vzduchem sněhové vločky a to jsme asi jen 700 m.n.m.. Lepší to být ani nemůže. Kde je Cerro… v oblacích našlehaných větrem, tam někde nahoře…. budem muset počkat. Byl jsem se jen podívat k jezeru. Bude to day off, plný čekání, přemýšlení vzpomínání a spaní…zima je vlezlá a tak spacák není špatné místo.

Den sedmý

Je ráno 5:00. Ven se mi ani nechce, ale potřebuji. Jestli vítr předtím hučel, tak teď řval a rval vše, co mu stálo v cestě. Na stan hází jak lopatou písek, který sem naplavila řeka, a drobné částečky dokonce pronikají skrz. Jdu na záchod, ale je to víc než namáhavá sranda, ani se nepokouším opustit ,,závětří“ morény. Voda z řeky je vynesena v mohutných vírech a hnána velkou rychlostí v před. Nad Cerro se utváří obrovský čočkovitý oblak, vypadá jak atomový hřib. Kde je včerejší idila. :-) Ležíme ve stanu a ten se nafukuje a vyfukuje, pulzuje jak splašené srdce. Máme strach, že to nevydrží, infarktová situace, to by bylo hodně nepříjemné. Jdu se podívat ven kolem 10:00, akorát přišel správce, říká mi, že předpověď je špatná pro příští dny a doporučuje nám sestup. Nejsme sami, kdo odchází, jen hororlezciJ zůstávají a čekají na svoji chvíli, kdy budou moci vylézt na tu prokletou a tak obtížnou horu…. Chceme se jít podívat alespoň pod Fitzroy, ale zjišťujeme, že je taky ukrytý v mracích, cesta je náročná, vítr umožňuje jen takovou komickou chůzi s holemi. Když se zastavujeme, musíme se zapřít navzájem do sebe. Jaká smůla, až když jsme téměř u Chalténu, vidíme, že se Fitzroy na chvíli vytrhl ze sevření oblaků.

Den osmý

Budík zvoní v 5:00, ale venku zuří vichřice, je zataženo. Přitom v noci jsem se byl podívat na hvězdnou oblohu s nádhernou Mléčnou dráhou a Jižním křížem…. Přijíždíme v 22:30 do Calafate, hledáme hostel, co nejblíže autobusovému nádraží. Poměrně rychle jsme úspěšní a spíme ve skromném plechovém domku za 20 ARS.

Den devátý

Jedeme už 5 hodin, krajina se rychle mění z vyprahlé pampy na zelenější s více stromy a potoky. Podél cesty se pohybují stádečka lam Guanaco a také pštrosů Nandú. Blížíme se k Tichému oceánu, do Chile, náš cíl je malé rybářské městečko, které je zásobováno jednou týdně lodí, Puerto Natales. Ale je tu hranice a s ní spojené kontroly a také je nutné deklarovat, zda dovážíme nějaké potraviny. Rozhodujeme se napsat, že dovážíme, jelikož máme batohy plné těstovin, čokolády a müslibarů a powerbarů, a budeme hrát divadélko, že jediné, co máme je to jídlo v příruční tašce k okamžité spotřebě…budeme se modlit ať nerabují batohy. Máme štěstí prošli jsme bez ztráty květinky. Jen jednu Němku donutili sníst asi kilo jablek, co si s sebou vezla. Jsme v nové zemi. Puerto Natales leží v malebné zátoce, lemované zasněženými vrcholky a je výchozí branou do nejznámějšího NP Chile – Torres del Paine. Opět je tu typická architektura, ocelové s dřevem kombinované nízké domky, které snáze odolají nepřízni počasí, které nám zase začíná ukazovat svoji špatnou tvář. Vítr s přibližující se frontou zase zesiluje až na 100 km/h. Budeme muset den dva počkat až se to uklidní. Bydlíme ve útulném rodinném hostelu NIKO‘S II. Paní vedoucí všechno ví a zná, objednávám si u ní cestu do parku. Jen čekání je nuda, jdeme do města na internet, poslat pohledy, kupujeme láhev velmi dobrého červeného - Tarapaca ročník 2000…. a po večeři jsme zamířili do přístavu, kde je ještě původní molo, u kterého přistála loď s Darwinem, a také spousta starých rybářských lodí, vytažených na břeh, pomalu umírajících v sevření rzi.

domů <<<<<<