Ledoborec Krasin
Po dvou výzkumných letech, které nedopadly tak, jak Nobile očekával, podnikl Nobile svůj třetí let — z něhož se již vzducholoď nevrátila.
Ve středu 23. května ve 4 hodiny 28 minut startovala »Italia« po třetí - k letu na severní točnu.
Ve čtvrtek 24. května hlásilo rádio »Italie«, že mezi jednou a druhou hodinou ranní létala vzducholoď nad severní točnou.
Po dvě hodiny kroužila »Italia« nad nejvyšším bodem zeměkoule, ale pro silný vítr nebyla s to, aby hodila kotvy, jak se zprvu předpokládalo.
Vědečtí pracovníci, kteří výpravu doprovázeli — švédský meteorolog Finn Malmgreen, český profesor
František Běhounek a italský profesor Aido Pontremoli — provedli řadu vědeckých výzkumů, ale s výsledkem celkem nepatrným.
Ve 2 hodiny se vzducholoď vydala na zpáteční cestu k jihu . . .
S kinoaparátem za 80. Rovnoběžkou
Po neuvěřitelné námaze se »Krasinu« podařilo probíti k velikému ledovému poli, kde bylo spuštěno letadlo. Bylo rozhodnuto, že letadlo provede výzvědný let, bude pátrat po skupině Viglieriho a Malmgreena, a navrátí se zpět. 8. července jsme spustili letadlo, ale pokusný let nad polem nedopadl dobře, jelikož letadlo při startu si zlámalo lyži, a jen díky veliké chladnokrevnosti a zkušenostem pilota Čuchnovského přistálo bez poškození a neštěstí.
Tohoto zkušebního letu jsem se nezúčastnil, jelikož Cuchnovskij nechtěl vzíti nikoho s sebou. 10. července v 16 hodin 30 minut přizpůsobil jsem svůj aparát v letadle a vznesl se spolu s Čuchnovským. Letěli jsme směrem k mysu Leighsmithovu, kde se měla nacházet skupina Viglieriho (dříve Nobilova). Naším úkolem bylo ji nalézti, přistáti na kře (budou-li k tomu příznivé podmínky), vzíti trosečníky do letadla a odletěti zpět na »Krasina«. Zúčastnil jsem se tohoto letu, přes to že nebylo záruky, že se nám podaří zpáteční přistání, neboť kry jsou zde pokryty vyvýšeninami, pahorky a útesy, a proto je málo jistoty, zda při přistání se letadlo nerozbije a nepohřbí své pasažéry. Nemohl jsem však neriskovat a nezúčastnit se tohoto letu, jelikož dosavadní snímky, jež se mi podařilo natočiti po cestě, nebyly příliš významné, a to mne velmi mrzelo. Vzal jsem sebou kolem 400 metrů fotografické lenty. Letěli jsme přes ostrovy Karla XII.,
Seven, Broch, Foyn, a všechno, co bylo lze fotografovati, jsem vzal do aparátu. Fotografoval jsem sněhová pole, ledovec Smithův, pobřeží Severovýchodní země (severní část Spicberků). Fotografování bylo velmi nesnadné a těžké, jelikož aparát stále se zastavoval, nepracoval, ale příčinu toho jsem nijak nemohl nalézti. Přes to však jsem přece jen na 300 metrů při letu nafotogra-foval. Mé snímky jsou prvými snímky pobřeží Spicberků, pobřeží dosud neprozkoumaného, takže nyní bude lze podle těchto snímků opravit námořní geografické mapy.
Při tomto letu jsme znenadání objevili skupinu Maltngreena. Na Leighsmithu jsme nenalezli lidí a obrátili se zpět. Při zpáteční cestě jsme narazili na hustou mlhu a přes půl hodiny hledali »Krasina«, aniž bychom jej však spatřili. Postavení bylo zoufalé, jelikož přistáti nebylo kde a na čem.
Dojmů bylo mnoho, ačkoliv každý z nás pěti (dva piloti, jeden mechanik, jeden pozorovatel a já) mlčel. V mlze jedva bylo viděti jakýsi mys - i zamířili jsme tam. Nad mysem byla mlha poněkud řidší, ale vyhlídky na příznivé přistání byly nepatrné, zato však mnoho vyhlídek na smrtelné ukončení letu.
Minulo několik těžkých minut.Natočil jsem ještě 80 metrů - když tu zazněl třeskot. Podvozek byl utržen, dvě vrtule rozbity, motory se zastavily.
Všichni jsme byli naživu, můj aparát byl celý, ale letět dále jsme nemohli. Nacházeli jsme se 2 míle (3,5 kilometru) od mysu Vřede. Po třech hodinách naše radiostanice zaslala radiogram, že jsme naživu a aby »Krasin« jel zachraňovat nalezené námi na kře lidi. Podali jsme jim zprávy o stavu ledů, a za 24 hodiny otázka skupiny Malmgreena byla rozhodnuta a za další 24 hodiny rovněž otázka Viglieriho. Let Čuchnovského rozhodl o osudu všech, neboť »Krasin«, trče v ledech, nevěděl, že dále je volné moře, a že led byl hnán k severu. To zjistil let Čuchnovského.
A tak jsme se téměř bez potravin (měli jsme sebou pouze 10 konserv masových, 10 mléčných, 50 tabulek špatné čokolády, 2 kg másla a trochu ošklivých sucharů) ocitli s jednou puškou a deseti pásy patron na neobydlené a neprozkoumané zemi. Jelikož jsme se obávali, že by »Krasin« mohl dříve jeti pro nás, sdělili jsme mu, že máme potravin na dvě neděle. Měli jsme s sebou petrolejové vařidlo »Primus«, které však bylo poškozeno.
V tentýž večer, když jsme snědli jídlo, připravené ve vědru od benzinu, zjistili jsme, že vědro není pozinkováno, nýbrž poolovněno, a že my všichni se můžeme otráviti olovem. Lékárničky jsme neměli s sebou žádné, a proto jsme se rozhodli vypíti po jedné mléčné konservě, jakožto jediného desinfekčního prostředku. Všichni byli zdrávi, jen náš mechanik Šelagin poněkud onemocněl, nebylo to však vážné. Na druhý den pilot Straube a já vzali jsme s sebou dvanáct nábojů a odešli na břeh, kde jsme vyslídili jelena. Vystřelili jsme po něm bez výsledku 8 nábojů, a teprve devátým Straube jej zlehka zranil, honili jsme se za ním přes 15 kilometrů ve velmi těžkém tajícím sněhu. Desátým nábojem jej Straube smrtelně zranil, a já, vzav u Straubeho pušku, jedenáctým nábojem jsem jej dorazil. Pak jsem si ponechal pušku s posledním nábojem a poslal Straubeho k letadlu, aby přivedl ostatní, sám jsem zůstal hlídat jelena, aby nám ho medvědi spolu s racky nesežrali.
Ovšem bylo to velmi naivní a hloupé chrániti zabitého jelena jedním nábojem, je-li však otázka zachránění jelena otázkou života pěti lidí, otázka jejich existence na tři-čtyři neděle, pak každý rozum, každá logika a opatrnost musí jíti stranou. Tento stav nelze nijakými slovy objasnit. Nikdy jsem však necítil takové přání žít, nikdy jsem necítil plné krásy života - jako tehdy, a nikdy jsem nemyslil, že bude ve mně tolik vytrvalosti bránit svého života a bojovati zaň. Straube odešel k letadlu a já jsem zůstal. Čtěte Jacka Londona a vy na jednu tisícinu pochopíte, co znamená sever!
Za hodinu jsem vyslídil as pět set metrů od místa, kde jsem se nalézal, druhého jelena. Po krátkém rozmýšlení jsem se rozhodl použíti posledního náboje. Honil jsem se za jelenem přes dva kilometry, a když jsem se dostal do jeho blízkosti, vystřelil jsem. Jelen byl živ, ale smrtelně raněn. Přiběhl jsem k němu a finským nožem jsem ho dorazil, byl jsem však při tom pořádně udeřen kopytem levé nohy. Výsledek tedy byl: zabitý jelen a do krve rozbitá noha.
Od letadla nikdo nepřicházel, a zůstávati zde beze zbraně, bylo nebezpečné. Belhal jsem se tedy nazpět k letadlu. Na polovině cesty jsem potkal pozorovatele Alexějeva a mechanika Šelagina, šli již za mnou. Všichni tři po 8 hodinách jsme přitáhli oba jeleny k letadlu. Nyní byli jsme zásobeni masem na dlouhou dobu. Jako trofej dostal jsem rohy mého jelena.Tento lov odnesl si jak Straube tak i já - oba jsme byli značně vysíleni. Nebylo kde spáti, v letadle bylo velmi chladno, jelikož je z kovu, a na ledu bylo zase vlhko. Pět dní jsme téměř nespali, nanejvýš jednu hodinu denně, můžeme-li ovšem stav naprostého zapomnění nazvati snem. Na třetí den jsme uviděli v mlze tři letadla, ta nás však nezpozorovala. Na zpáteční cestě jedno z letadel nás spatřilo a dvakráte nad námi zakroužilo. Po pěti dnech přišla k nám skupina čtyř lidí z »Braganzy« a přivezla nám jídlo a oděv, a současně přijel také »Krasin«, na jehož palubě nalézalo se sedm zachráněných Italů.
Dnes všechno, co jsme prožili, je již za námi, cítíme jen velkou únavu a nepřekonatelné přání spát, spát, spát. Všechno, co bylo lze při našem pobytu u mysu Vřede a v zálivu, který ode dneška bude nositi jméno L. B. Krasina, jsem natočil do aparátu. V době mé nepřítomnosti na ledoborci bylo provedeno fotografování Italů, jejich převážení na palubu, a ještě několik jiných snímků. Italský operatér padl s aparátem do vody a jeho snímky i s aparátem byly zničeny. Jediný materiál, málo však zajímavý, je v rukou operatéra Paramountu, všechno ostatní mám já. Celkem za celou plavbu jsem natočil přes 2000 metrů.
S Krasinek k Severnímu pólu, 1929