FRANTIŠEK BĚHOUNEK
OSTROV DRAKŮ

PRAHA

STÁTNÍ NAKLADATELSTVÍ
DĚTSKÉ KNIHY

1958

PŘEDMLUVA
Jednou z nejzajímavějších osob, s kterými jsem se na svých cestách seznámil, byl zcela jistě Frithjof Storm-Johnsen, výpomocný telegrafista polární výpravy Amundsen-Ellsworth-Nobilovy. Dosti drobný nenápadný chlapík, samá šlacha, ale silák, jak se jednou pro-jevilo, když zachytit ramenem přídu záchranného člunu, jehož zá-věsné lano vyklouzlo z kladky davitu . Podpíral těžký člun trpělivě, dokud důstojník, mající službu, nesvolal píšťalkou celou svou hlídku. To se stalo na palubě dělového člunu „Heimdal“, jejž dala norská vláda k disposici Amundsenovi jako pomocnou lod. Na palubě „Heimdalu“ začala také moje známost se Storm-Johnsenem a několi-kátý denní čekání v Kingsbayi , kde byla základna výpravy, ji náleži-tě utužilo.
Storm-Johnsen byl o něco starší než já, ačkoliv v té době ještě nedosáhl třicítky. Jedno příjmení měl po americké matce a ve Spoje-ných státech se také narodil. Zil však dlouhá léta v Norsku, vlasti svého otce, a jak jsem později poznal z jeho náhodných poznámek, přestěhoval se tam, když už byl dospělým mladým mužem, někdy brzy po skončení první světové války. Přes poměrné mládí měl za sebou pohnutý život a dostal se častokrát do situací víc než nebez-pečných, čelil jim dobře, dík své povaze, která byla směsí severské trpělivosti a vyrovnanosti, amerického temperamentu a vynalézavos-ti. Mohu říci, že ze všech lidí, které jsem dosud poznal — a není jich málo — Storm-Johnsen nejvíce splňoval požadavek starých Římanů, „doufat, dokud člověk žije“. Dokázal to, když ho blizzard učinil zajatcem Skalistých hor, i když ho ztroskotání lodi vrhlo bezmocné-ho na rozbouřený Pacifik. Tyto příhody, z nichž každá sama o sobě je velkým a neuvěřitelně znějícím, ale přesto pravdivým dobrodruž-stvím, zde čtenářům vyprávím, jak jsem je slyšel z jeho úst v Kingsbayi a později při náhodné schůzce ve vlaku, který projížděl celou Skandinávií.
F.B.

V HORÁCH VÉTRNÉ ŘEKY
Začalo sněžit. Padaly ojedinělé vločky, ale zanedlouho jich už bylo tolik, že utvořily sněhovou stěnu, kterou vítr hnal do oken i do mých přístrojů. Elektrometr je celkem poslušný a spolehlivý brach, ale jako revmatikové nemiluje vlhkost. Začne se mást, sotva na něj dechne vlhký vzduch, a je-li té vody tolik, kolik jí s sebou přináší sněhová vichřice, vzdá se činnosti úplně. Nemělo smyslu nahřívat jeho krásné žluté jantary, byla to Sisyfova práce. Nechal jsem toho po několika pokusech, které jsem stejně udělal jen pro klid svého svědomí, předem jist jejich nezdarem. A poněvadž v mé dřevěné chatě vyhasla kamna, zatím co jsem nahříval elekrometr, opustil jsem nevlídnou jizbu a řádně zachumlán jsem.se vydal k příteli Johnseno-vi, který byl tehdy dočasně telegrafistou kingsbayské vysílací stani-ce.

Byl to dosti odvážný podnik. Vichřice mi vmetla v tvář všechnu svou zlobu, dřív než jsem měl čas zarýt nos do šály. Na chvilku mi přecházel zrak i sluch, ale potom jsem se přece jen v cestě vyznal. V sněhové cloně se na okamžik ukázaly pokroucené komíny rozsáhlé truhlárny, jež se stala kantinou a jídelnou naší polární výpravy. Ne-chal jsem je po levé ruce, opatrně jsem prošel kolem místa — nyní ztichlého — kde se jinak po celý den hašteřili rackové, ohavně po-křikujíce, a po čtvrthodinovém zápasu s větrem a sněhem jsem stál v předsíni přítele Johnsena, oklepal jsem se sebe sněhový nános a vstoupil do vyhřáté pracovny.
Se sluchátky na uších znuděně listoval ve starém anglickém ma-gazínu. Otočil se ke mně s přívětivým úsměvem.
„Že si na mne také jednou vzpomenete, doktore!“ vítal mě vý-čitkou.
„Přišel bych častěji, ale mám málo času a vy ho také nemáte na-zbyt!“ odpověděl jsem na jeho výtku, odkládaje kápí, šálu a nepro-mokavý plášť s teplou podšívkou. „Co dělá Norge?“
„Norge kotví toho času u stěžně ve Vadso a má dost práce, aby si udržela kostru pohromadě,“ odpověděl.
„A dnes měla přiletět!“ pravil jsem zklamaně.
„Budeme rádi, dostane-li se sem ve zdraví zítra touhle dobou. Počasí je krajně mizerné, špatné zprávy ze všech stran.“ Ukázal na kupu radiogramů, vesměs to hlášení nejrůznějších evropských a ame-rických meteorologických stanic.
„Mám pokoj na hezkých pár hodin,“ dodával, nacpávaje si lul-ku.
Chvíli jsme se mlčky oddávali pohodě dobře vyhřáté místnosti, za jejímiž okny zuří vánice, a popíjeli silný horký čaj.
„Špatný ostrov pro Robinsony, tyhle Špicberky,“ přerušil jsem ticho. Člověk na štěstí nevidí do své budoucnosti a tak mě ani zdale-ka nenapadlo, že o dva roky později budu robinsonovat na místě ještě méně příjemném.
„A přece lidé vydrželi na polárních ostrovech za zlých podmí-nek,“ poznamenal Johnsen.
„Ostatně zažil jsem něco podobného, ne na polárním ostrově — ale v horách, a nebylo to tam o nic lepší,“* pokračoval Johnsen. Pod-nítil mou zvědavost a nedal se valně přemlouvat k vyprávění své robinsonády ze Skalistých hor.
Po příjezdu do Spojených států nebyl Storm-Johnsen s to někde pořádně zakotvit, ačkoliv konjunktura byla tehdy mimořádně dobrá. Vykrvácená Evropa se začala pomalu vracet k normálnímu způsobu života a továrny Spojených států, nakvap předělané na mírovou vý-robu, běžely na plné obrátky, aby uspokojily poptávku Evropy. Storm-Johnsen rychle střídal místa. Nebylo to ani tak zaviněno jeho kusým vzděláním — yankeeský chlebodárce se valně nestará o před-běžné vzdělání svých zaměstnanců, jemu je hlavní výkon — jako jeho nestálostí. První rok vystřídal tři místa, druhý rok — to už bez-vadně ovládal americký slang — pět. Přechodně se uchytil jako re-portér u menšího chicagského listu a v této činnosti se dostal na zá-pad. A právě tehdy se Indiáni zase na okamžik stali předmětem zájmu amerického obecenstva — někteří z nich se přece docela dobře uplatnili za války na evropském bojišti, dokonce i jako stíhací letci. Jak žijí, co dělají, kolik je jich na světě?
Noviny se snaží odjakživa vyhovět zálibám čtenářů, a tak John-senův list vyslal svého nového — a také nejmladšího — reportéra do indiánských reservací. Storm-Johnsen vzal svůj úkol doslova a věno-val se mu se vší horlivostí. Skalisté hory, tato kamenná páteř celé americké pevniny, lákaly ho odedávna a nyní měl příležitost důklad-ně se s nimi seznámit. Yellowstonským Národním parkem, zneuctě-ným svátečními turisty a okružními autokary, prošel jen letmo, zato v horách Tetonských, pod Washakieskou jehlou, a na okolních řekách, Buvolí, Gros Ventre, Marshově, a jak se všechny ty vodní proudy Skalistých hor jmenují, strávil více času, než bylo vedoucímu redak-torovi listu vhod. Nade vše si však zamiloval Wind-River-Range, hory Větrné řeky, skalní hřebeny, na jejichž východním svahu leží reservace Šošonů neboli Hadích Indiánů a které samy jsou předělem vod, spějících do dvou oceánů, Tichého na západě a Atlantského na východě.
Když se ho někdo optal, co se mu na horách Větrné řeky tak ne-obyčejně líbí, nedovedl pořádně odpovědět. Měly zvláštní ráz, prav-da, se svými hustě stěsnanými kotlinami, vrchy a ledovci, a jejich jehličnaté lesy byly velmi pěkné. Ale Storm-Johnsen ochotně přizná-val, že jsou v Skalistých horách hezčí místa. Snad se mu zamlouvala jejich naprostá opuštěnost — Norové si na ni dost potrpí a mnozí z nich nevytáhnou po celý život paty ze svého fjordu — a jistota, kte-rou tu měl, že nikdy nenarazí na bílého turistu. I s indiánským lovcem se v těchto horách sešel velmi zřídka, ačkoliv tu byla jedi-nečná příležitost k lovu divokých ovcí a koz. Indiáni se už zpronevě-řili tradicím. Nebezpečný lov je již neláká, dávají přednost poklid-nému pěstování dobytka — zvláště koní — a školnímu vzdělání.
Brzy potom, když odevzdal svou reportáž o Indiánech, vyslechl Storm-Johnsen z úst vedoucího redaktora, že obtížné soutěžení s ostatními listy je nutí omezit stav personálu, že sice velmi lituje, ale atd. Nikterak se pro výpověď nehoršil. Sebral plat za tři měsíce do-předu, jak to měl smluveno, a šel se toulat do Skalistých hor. Vrátil se za půl roku, rozbit a rozedrán, s loveckými kořistmi a celou sbír-kou indiánského lidového umění. V příštích měsících, kdy marně hledal místo — bylo jich dost, ale žádné nenašlo milosti před jeho zrakem — začal svou sbírku pomalu rozprodávat. Za indiánské věci tak mnoho nedostal, ale za rohy divokého berana stržil dosti slušné peníze. Jednoho dne pak jej navštívil Dick Stilwell, mladý muž, který obchodoval se vším možným, a nabídl mu značně vysokou částku za dobře vyvinuté a hezky zakroucené rohy divokého berana.
„Měl jsem troje ještě nedávno, teď ale nemám už vůbec nic,“ odvětil Storm-Johnsen na lákavou nabídku. Řekl to s upřímnou lítos-tí, ježto je prodal za cenu daleko nižší, než jakou Dick Stilwell nabí-zel.
„Odkud se bere najednou takový zájem o beraní rohy?“
„Není to najednou, ten zájem je tu už dlouho a nějaký čas ještě potrvá,“ odpovídal návštěvník. „Jistě víte, že lov na horského berana je hodně nebezpečný?“
„To bych řekl, vždyť jsem ho sám prodělal! Složit grizzlyho po-kládám za mnohem menší práci. Jednak na něj můžete se smečkou psů a střílíte hezky z dálky a hlavně — nemusíte se plahočit po ho-rách, kde vás chybný krok může stát život nebo při nejmenším zmr-začené údy.“
„Pravda,“ přikývl obchodník. „A proto se mezi naší nimrodskou smetánkou pokládá právě v dnešní době skolení horského berana za vrchol sportovní zdatnosti. Mnoho těch mladých lovců skutečně od-chází do Skalistých hor poctivě si kořist dobýt, ale mnoho je jich také takových — a řekl bych, že je jich většina, vesměs synkové přeboha-tých tatíků — kteří dávají přednost pohodlnější cestě. Víte, jak se to dělá: někam se odjede na tři týdny, a potom se člověk vrátí náležitě zanedbán a s pořádnými rohy, které koupil u mistra Stilwella nebo u jiného komisionáře.“
„Vlastně je to podfuk a člověk by ho neměl podporovat,“ mínil Storm-Johnsen.
Obchodník se ušklíbl.
„Oni potřebují vaše rohy — či vlastně rohy vašeho berana — a vy jejich peníze, Řekl bych, že si jste celkem rovni, a nedělal bych si výčitky svědomí.“
Storm-Johnsen se této čistě obchodnické morálce musil usmát, hned však zase zvážněl.
„Je mi velmi líto, ale nemám nic.“
„A co kdybyste se tam vydal? Sezóna je pěkná, za čtrnáct dní můžete být zpátky!“ lákal Stilwell. Mladý Nor se zamyslil. Obchod-ník ho popadl za citlivé místo. Skutečně, proč by se tam nevydal? Je sice už trochu pozdě — — —
„A přinesete-li jich tucet, koupím je od vás všechny za stejnou cenu,“ sváděl muž dolaru.
Storm-Johnsen se dal do smíchu.
„To bych musil mít na ně nákladní fordku a s tou se do Wind-River-Range nedostanu, milý pane. Víte vůbec, kolik takové slušně vypadající rohy váží?“
„Nemám tušení, obchoduji s tím po prvé,“ přiznal Stilwell.
„Padesát liber a někdy i pětapadesát! Mohu vzít dvoje menší nebo jedny velké, víc neunesu! Musím nést také pušku a nějaké zá-soby; tam není hospoda za každým rohem!“
„Škoda,“ litoval Stilwell. „Ale aspoň dvoje byste měl přinést. Dám vám zálohu…“
„To byste také musil, nemám na výzbroj ani na cestu!“ vskočil mu Nor do řeči. Obchodník ochotně vytáhl náprsní tašku, naditou penězi.
„Počkejte, ne tak rychle, ještě jsem se nerozhodl!“ zadržel mu Storm-Johnsen ruku.
„Jaképak rozhodování?“ smál se Stilwell. „Tady jsou peníze a tady plnicí pero a papír, potvrďte mi to!“
Položil před mladého muže pět set dolarů a list papíru, vytržený z kapesního bloku. Storm-Johnsen se dlouho nerozmýšlel. Září se sice už chýlilo ke konci, ale počasí bylo neobyčejně stálé a krásné. Na posledním výletu do hor Větrné řeky objevil místo, kam chodily horské ovce lízat půdu; zde dostane snadno ne jednoho berana, ale půl tuctu, bude-li o ně stát. A za každé rohy mu vyplatí ochotný Sti-lwell tisíc dolarů, částku, která vůbec není k zahození.
Storm-Johnsen přijal podávané pero a pečlivě napsal na potvr-zenku celé své dlouhé jméno.
O pět dni později procházel Jižním průsmykem, který je jedním ze dvou vchodů do málo přístupných hor Větrné řeky. Měl za sebou dvoudenní jízdu vlakem do Landeru, osady, ležící na jihovýchodním svahu hor, a ostrý dvoudenní pochod neschůdnými hřbety podle Bobří řeky a úzkým údolím řeky Sladkých vod, Sweet-Water-Riveru. Tentokrát si pečlivě všechno propočítal a vzal s sebou jen to nejnut-nější, aby měl co nejlehčí náklad; chtěl přinést dvoje rohy, a musil proto omezit svou výzbroj na nejmenší možnou míru. Podařilo se mu skutečně snížit váhu všeho, co nesl na zádech, na pouhých pětadva-cet liber; z toho plná polovina připadla na opakovačku a padesát ná-bojů, a tři libry na hutnou stravu, pemikan a čokoládu. Storm-Johnsen se nemínil živit svými zásobami, počítal s úlovkem a z nou-ze by byl vzal zavděk i beraním masem, ačkoli páchlo dosti ostře. Ty tři libry pemikanu a čokolády vzal s sebou jen jako železnou zásobu pro všechny případy. Ostatně půjde-li vše dobře, nezdrží se v horách déle než týden a za tu dobu hlady jistě nezemře. Zbývajících deset liber zavazadel rozdělil takřka vědecky na ostatní výzbroj, skládající se z tesáku, sekery, provazu, holi s bodcem, zakončené jako rýč pro výstupy na ledovce, lehkého spacího pytle a hliníkového nádobí. Nikdo by nevěřil, že tolik různých věcí by mohlo vážit dohromady jen deset liber, ale Storm-Johnsenovi se ten malý zázrak podařil.
Jižním průsmykem prošel za nejkrásnějšího počasí „indiánského léta“, jaké zná jen americký západ. Den byl plný slunečního jasu, jedlový les voněl pryskyřicí, a ačkoliv průsmyk ležel téměř osm tisíc stop nad mořem, nedýchal oním syrovým chladem velehor, jenž vane ze skal bez porostu. K večeru, když už měl průsmyk dávno za zády, vystoupiv o dalších tisíc stop směrem k velkému předělu vod, Great Continental Divide, rozbil Storm-Johnsen tábor pod skupinou tem-ných borovic, na břehu malého jezírka s křišťálovou vodou. Jezírko bylo příliš mělké, aby mohlo poskytnout útulek pstruhům, jichž tu bylo ve větších jezerech všude dost, neboť v zimě zamrzalo jistě až na dno. Ale mladý lovec žádal od něho jen vodu k pití. O večeři měl bohatě postaráno, podařilo se mu zastřelit lesního zajíce, jenž důvěři-vě přihopkoval na pouhých deset či patnáct kroků, podívat se na div-ného tvora, který se tu tak po domácku zařizoval. Ačkoliv byl hodně hladov, snědl Storm-Johnsen sotva polovinu svého úlovku a zbytek si schoval na zítřejší oběd. Řádně ho hned také upekl, počítal, že zítra kolem poledne bude už vysoko v norách, kde nenajde žádné dříví na táborák.
Před spaním obešel jezírko a rozhlédl se po okolí. Slunce ještě nezapadlo za nížinou, ale kolem jezírka již vládlo husté šero. Jen věčný sníh a led na Wind-River Peaku, vysokém přes třináct tisíc stop, zářil rudým odleskem posledních paprsků. Stěží ho našel mezi přečetnými štíty, kupolemi a jehlami, z nichž mnohé nesly bílou čeici nikdy netajícího ledu a sněhu. Odvrátil od něho pohled k západu, na podivně rozeklaný hřeben, jenž byl vlastním vodním předělem. Z neširoké kotliny, v níž tábořil, viděl z hřebenu jen malou část. Místy to byla příkrá temná zeď, s okrajem rovným a zubovitě rozeklaným, místy se skládala z kulatých kuželovitých kopců, hustě na sebe na-těsnaných, a jinde opět tvořila sedlové prohlubně, přerušující táhlými a hladkými oblouky roztodivně cípaté štíty. Našel po krátkém hledá-ní mezi nimi ten, který jej zajímal. Končil ledovcem podobným bílé přilbě a zvedal se nedaleko ovčího lizu, k němuž měl namířeno. Od-hadoval vzdálenost a usoudil, že k místu dorazí ještě před polednem, dá-li se na cestu časně zrána. Hlavní je, aby počasí vydrželo. Podíval se starostlivě na nebe a zachmuřil se nad dlouhými bílými a klikatý-mi pruhy, které se po něm táhly. „Kočičí ocasy“ jim říkají námořníci a věští z nich brzkou změnu počasí.

„Dobrá, viděl jsem je už mnohokrát a počasí se po nich vůbec nezměnilo,“ utěšoval se nahlas. Nasekal si ještě důkladnou zásobu dřeva ze suchých větví polomů, jichž tu leželo hojně kolem, a přilo-živ pořádně na táborový oheň, vlezl do spacího pytle. Než ulehl, po-ložil vedle sebe nabitou opakovačku. Nemusil se bát lidské návštěvy — jistě nebylo člověka v okruhu patnácti mil — ale stalo se mu již jednou, že ho přišla v noci očichat mohutná šedá medvědice, grizzly-silvertip , a nahnala mu smrtelný strach. Tehdy se hrůzou ani nehnul, a jak zjistil ráno, udělal velmi dobře. Podle stop tu medvědice vyvá-děla mladé a za takových okolností s ní není žertu.
Po prvé se vzbudil chladem; noc byla ledová a táborák poklesl už tak, že žhnul jen řeřavými uhlíky. Pomohl mu k novému plápolu a opět si lehl. Spal sotva hodinu, když ho vzbudilo naříkavé vytí vlčí smečky. Běžela tak blízko jeho ohně, že spatřil šeré stíny, uhánějící s hluboce schýlenou hlavou. Směřovaly někam k průsmyku, dolů, do teplejší polohy. Znovu usínal, ale v polospánku zaslechl skučení ko-jotů. Byla jich jistě celá smečka, a to ho značně udivilo; kojot bývá samotář, nestojí o to dělit se s někým o náhodné sousto. Potom spal už nerušené, až s prvním rozbřeskem nového dne se probudil.
Vylezl ze spacího pytle, popohnal krev několika prostocviky a nabral si vodu do kotlíku na vaření. Táborák ještě neuhasl, a tak po-stavil kotlík, do něhož rozkrájel dvě tabulky čokolády, přímo na ře-řavé dříví a nahrnul je ještě kolem něho do žhoucí zdi. Než se čoko-láda uvařila, vykoupal se v jezírku. Ledová lázeň ho velmi osvěžila. Pak vypil čokoládu tak horkou, jak ji jen jeho patro sneslo, a zajedl ji oběma předními tlapkami zajíce. Zatím se už nebe nad ním rozsvětli-lo východem slunce a k jeho velké radosti bylo stejně sytě modré a bez jediného obláčku jako včera. Naložil si svoje lehké břemeno na záda a bystře vykročil do nových vrchů.
O dvě hodiny později měl už „svůj“ ledovec na krátký dostřel. Poznal ho neklamně podle nepravidelné hnědé skvrny, jež se tmavě odrážela od oslnivě bílého pozadí ledu. Hejno kobylek, unavených vysokým letem přes nebetyčnou přehradu, zde kdysi usedlo ke krát-kému odpočinku a zbylo tu navždy. Nohy a křídla hmyzu přimrzla k ledu, který už svou oběť nepustil. Časem se uložila nová ledová kůra na zamrzlý roj a přikryla ho svým průhledným víkem, jež zachová těla křídlatých poutníků po staletí neporušena.
Těsně pod okrajem hejna se táhla uzounká stezka vydupaná hor-skými ovcemi; byla široká jen jako dvě lidské dlaně, ale šlo se tu přece jen mnohem lépe. než po srázném úbočí ledovce. Storm-Johnsen po ní obešel ledový vrch ze tří čtvrtin a potom se pustil šik-mo dolů po ledovci, pomáhaje si, kde bylo potřebí, motykovým kon-cem své hole. Místy se mu šlo velmi špatné a musil dávat pozor, aby nesletěl dolů do propasti tisíc stop hluboké. To postupoval hodně pomalu; nemohl jít dále, dokud si nevytesal v ledu dolík, který zadrží nohu. Když jednu chvíli upachtěn odpočíval, spatřil na kamenném svahu pod ledovcem stádo divokých koz. Bylo jich asi třicet, několik statných kozlů, tucet koz a právě tolik kůzlat. Vůdčí kozel šel asi patnáct kroků před stádem, rozhlížeje se bděle na všechny strany; ostatní ftozlové hlídkovali po stranách stáda, a jeden, kráčející jako poslední, tvořil zadní voj. I kozy postupovaly opatrně, zato kůzlata poskakovala s plnou bezstarostností mládí. Zatím co dospělí se po-hybovali naprosto neslyšně, sjel pod kopýtky kůzlat co chvíli uvol-něný kamínek do hlubiny s hlučným rachotem. Ten zvuk také při-poutal Storm-Johnsenovu pozornost.
Stanul nehybně a pozoroval stádo. Vždy se rád díval na divoké-ho kozla Skalistých hor, zvíře moudré a obezřetné, nápadně připomí-nající vyhynulého bisona ve zmenšeném měřítku. Týž mohutný pře-dek a zužující se slabý zadek, táž brada a hříva i stejný příznačný posuněk huboce schýlené hlavy; jen rohy a srst se lišily. Stádo kráče-lo kupředu, nevšímajíc si ho; byl vysoko nad nim a vítr, zde nahoře už hodně prudký, vál proti němu, zanášeje pronikavý pach kozlů až na ledovec. Storm-Johnsen pocítil lítost, že se americká „zlatá mlá-dež“ neshání po kozlích rozích. Byl by měl rázem po starosti, jeho postavení bylo tak výhodné, že mohl ručit za dobré dva zásahy, tře-baže by byl střílel shora dolů. Lehkonozí obyvatelé hor kráčeli kolem něho jako na přehlídce, obráceni bokem k němu a ve vzdálenosti sotva dvou set kroků — nemohl se minout.
Uklouzl mu hlasitý povzdech, jenž stačil k poplachu. Kozlové i kozy zdvihli hlavy a jako na povel je obrátili k němu; několik vteřin stáli ztrnule, ale potom zmizelo celé stádo v jediném okamžiku, jako by je odmávl čarovným proutkem. Jen občasný hluk kamene, sraže-ného do propasti, tvořil dozvuk útěku.
Storm-Johnsen sestoupil po svahu ledové hory, prošel úžlabi-nou, přeplněnou drobnými oblázky i většími kameny, jež sem kdysi před mnoha lety uložil ledovec na své bludné pouti do údolí, kde roztál. Po hodinovém pochodu dorazil do kotliny s ovčím lizem. By-la zcela opuštěná a téměř holá, až na několik malých skupin pokrou-cených klečí, plazících se nízko po zemi. V okolí lizu, velmi mělké jámy s bělavou hlínou, křižovaly se četné stopy, mnohé z nich zcela čerstvé. Storm-Johnsen si s uspokojením uvědomil, že místo je u ovčích návštěvníků stále ve stejné oblibě. Rozhlédl se bystře kolem sebe, ale nespatřil nikde nic podezřelého. Potom pečlivě zjistil směr větru a vybral si vhodné místo k čekání. Kryla je malá houšť kleče ze všech stran tak, že nebylo možné, aby zvěř, použije-li obvyklé své cesty, vyznačené stopami, střelce spatřila. A Storm-Johnsen nepo-chyboval, že tudy půjde. Věděl ze zkušenosti, že zvěř miluje pohodlí jako člověk. Drží se schůdných a vyšlapaných cest, a jen když jí hro-zí nebezpečí, prchá hlava nehlava, bez ohledu na cestu.
Poledne přešlo. Storm-Johnsen se ve svém krytu tiše naobědval, zapil studenou zaječí pečeni z polní láhve a trpělivě čekal dále. Hor-ské ovce nechodily lízat sůl v určitou hodinu, přicházely nepravidel-ně a nezbylo než vyčkat jejich rozmaru. Storm-Johnsen také s delším čekáním počítal, a proto si hned na počátku vystlal holou zemi, na níž musil ležet, uřezanými haluzemi kleče.

Čas se nesnesitelně vlekl a slunce se zvolna nachylovalo k ští-tům, ohraničujícím kotlinu na západě. Když už se Storm-Johnsen vzdával naděje, že ještě toho dne něco uloví, ozval se za úbočím, po němž běžela ovčí stezka, šramot. Byl tak nepatrný, že by ho necviče-né ucho jistě přeslechlo, ale číhajícímu lovci neušel. Zatajil dech a přichystal si pušku.
Hlava vůdčího berana s ohromnými rohy, stočenými do tvaru písmeny M, objevila se na okamžik u okraje skály, ale hned zase zmizela. Storm-Johnsen se nepohnul. Nebylo příčiny k obavám, be-ran ho nemohl v jeho přirozeném úkrytu vidět a tím méně zvětřit; ostrý vichr vál už řadu hodin kotlinou, muži na čekané přímo do tvá-ře. Několik minut byl na stezce klid a potom se neslyšně vynořil vůdčí beran a rychle po ní kráčel, následován stádem. Ačkoliv znal zvyky horských ovcí velmi dobře, musil se Storm-Johnsen znovu obdivovat jejich účelnému řádu. Přesně, jako by je byl tomu někdo dlouhá léta učil, oddělilo se několik beranů od stáda, jež se odebralo k lizu, a každý z nich zaujal stanoviště, z něhož mohl přehlédnout určitý úsek kotliny. Nepřítel, jenž by se chtěl kterýmkoliv směrem přiblížit k stádu, neměl nejmenší naděje na úspěch. Jediný možný útok tu byl shora, ze vzduchu, ale zlatý orel a orel bělohlavý s bílým peřím na hlavě, dva největší vzdušní dravci Skalistých hor, troufají si na veverky, deňky a zajíce, v nouzi i na kůzle, ne však na horskou ovci. Jejím jediným nepřítelem je šedý lesní vlk a puma, horský lev, ale těm snadno unikne na nepřístupná místa.
Storm-Johnsen si vybíral cíl. Chtěl se pokusit o dvojí výstřel a musil najít dvě zvířata, která stála pokud možno v jedné čáře za se-bou. Padesát kroků od jeho úkrytu se postavil nádherný beran s mo-hutnou hlavou, mnohem podobnější kozorožci než ovci. Vítr mu čechral dlouhou šedou srst, a jak se Storm-Johnsen chystal k výstře-lu, měl dojem, že beran nedůvěřivě šilhá svým velkým okem po jeho úkrytu. Muška sedla, jak si přál, přesně mezi silné kořeny rohů, a právě se chystal stisknout spoušť, když nad jeho hlavou zazněl ostrý skřek bílého orla. Ohnutý prst dokončil svůj pohyb a třesk rány ná-sledoval bezprostředně po orlově výstraze, splývaje v jedno s lovco-vou kletbou. Beran, jenž se vzepjal ke skoku, byl zasažen do hrudi místo do hlavy. Rána nebyla smrtelná a zvíře se pustilo za svými druhy, kteří zmizeli, než měl lovec čas vypálit po jiném kusu. Pora-něný beran se už ztrácel za ohybem skály a Storm-Johnsen usoudil, že by bylo škoda druhého výstřelu. I kdyby jej zasáhl smrtelně — a při rychlosti, s jakou se pohyboval, to bylo víc než pochybné — zřítí se zvíře z úzké stezky do propastí tisíc stop hluboké a bylo by potřebí celé čety horolezců dostat ho odtamtud.
S povzdechem si přehodil pušku i tlumok přes záda a chystal se pátrat po nějakém tábořišti na noc. Zbývala mu naděje, že zítra k lizu přijde jiné stádo — to, jež tam bylo dnes, se k němu neodváží jistě řadu týdnů — a že se do hry nepřiplete opět nějaký poťouchlý orel, který by ovce varoval. V kotlině na noc zůstat nemohl, nebylo tu dříví, a vítr, jenž tudy ustavičně svištěl, profukoval až do kostí. Storm-Johnsen se vydal přes ostrý štěrk po svahu, který zvolna klesal do lesnatého údolí, nedošel však daleko. Jeho pozornost upoutala šedá skvrna, podivně se odrážející na temném a příkrém skalním úbočí. Byl to poraněný beran; ležel nehybně a zdálo se, že je mrtev.
„Vida, tak jsem tě přece jen dostal!“ zvolal spokojeně, ale jeho radost dlouho netrvala. „Dostal, ale jak teď s tebou dolů?“ škrabal se mrzutě za uchem. Zvíře nepadlo na stezce, zřítilo se o několik desítek stop po příkrém svahu. Nebýt skalního výstupku, který jeho pád za-držel, bylo by skončilo svou pouť na dně kotliny, v místech, kde lo-vec nyní stál.

„Nenechám tě tam, kdybych tě měl sundávat týden!“ vyhrožoval Storm-Johnsen. Promyslil si všechno velmi rychle. Nemělo smyslu tahat se zase nahoru se vší výzbrojí; pušku a tlumok nechá zde, s sebou vezme jen provaz, lovecký nůž, sekyru a samozřejmě hůl, bez níž by na příkré stěně daleko nedospěl. Udělal to, ale když se vydrá-pal na ovčí stezku, stanul na okamžik nerozhodně. V kotlině se náhle setmělo těžkým černým mrakem, jenž pohltil slunce a zakryl větší část nebe.
„Budu s tím hotov za pár minut,“ řekl si. Vyhlídl si už kleč, kte-rá by unesla lano, na něž se přiváže. Useknout beranovi hlavu ne-mohlo skutečně dlouho trvat. Ale pár minut se protáhlo v pořádnou dobu. Kleč rostla nad ovčí stezkou a dalo mu práci, než se k ní do-stal, protože musil jít oklikou. Když konečně k ní dorazil, shledal, že má příliš mělké kořeny a že by ho neudržela. Musil hledat něco pev-nějšího, a poněvadž bylo třeba, aby místo, kde uváže provaz, bylo přímo nad mrtvým beranem, a ne o kus vpravo nebo vlevo, neměl valnou volbu. Konečně našel pokroucený stromek, který jeho účelu vyhovoval. Upevnil náležitě provaz, otočil si ho smyčkou kolem prsou, a drže si ho levou rukou, začal se rychle spouštět po srázné stěně. Svůj pohyb brzdil holí, kterou měl v pravé ruce. V tu chvíli už bylo nebe celé černé a bouřka na spadnutí. Z ostrých hrotů skalních výběžků sršely plamínky ohně sv. Eliáše a Storm-Johnsen cítil, jak ho svrbí kůže v obličeji i vlasy na hlavě nepokryté čepicí.
„Teď toho přece nenechám!“ bručel si umíněně, když se octl těsně vedle mrtvého zvířete. Tma byla taková, že stěží rozeznával podrobnosti, přesto však zjistil na první pohled, že výstupek, který zachytil beranův pád po svahu, byl tak nepatrný, že sám na něm ne-najde opory. Nemohl tedy pracovat oběma rukama, levou se musil držet lana a jedné ruky bylo na takovou práci málo. Opíraje se noha-ma o příkrou skalní stěnu, nahnut daleko dozadu, útočil sekerkou na tučný beranův krk. Pracuje spíše po paměti — taková byla tma — trnul úzkostí, že se tělo zvířete při některém prudším seku uvolní a zřítí do kotliny. Pak by se sice dostal beran tam, kde nechal své věci, ale sotva asi s nepoškozenými rohy. Sekal vytrvale do tučné šíje a občas se přesvědčoval hmatem, jak daleko jeho práce pokročila. Brzy měl osvětlení tak vydatné, že nepotřeboval spoléhat na hmat. Blesk následoval za bleskem a hřmění hromu neustávalo ani na okamžik. Bouřka se vybíjela přímo nad kotlinou a nebe nad Johnsenovou hla-vou stálo v jednom ohni. Nepršelo a vzduch byl podivně mrazivý, jako by v těžkých mracích byl led a ne oheň. Zase sjel blesk, ale ten-tokrát jej rána přímo provázela. Storm-Johnsen strnul v bezděčném úleku, přikrčiv hlavu mezi ramena. Žlutavé světlo, jež náhle vzplálo vysoko na úbočí, upoutalo jeho pozornost. Okamžik byl hrůzou ne-schopen pohybu, ale potom zatkl sekerku za pás a zoufale se začal oběma rukama přitahovat po provaze vzhůru, na ovčí stezku. Vysoko nad jeho hlavou hořela jasným plamenem kleč, k níž připoutal své lano!
Nohy se mu smekaly po hladké skále, ale přesto se blížil ovčí stezce, na níž jedině mohl najít útočiště. Chybělo snad již jen pět stop, když oheň přehlodal lano. Storm-Johnsen, pozbyv jediné opory, udělal přemet nazad a řítil se po skalním srázu do propasti. Náraz na něco měkkého zpomalil na okamžik jeho pád — bylo to beranovo tělo, jež srazil z výstupku — ale nadarmo se snažil zarýt paty do hladké skalní stěny. Klouzal po ní stále rychleji, hlavou napřed. Na vteřinu zachytil topůrkem sekery o neviditelný skalní výstupek. Od-razil se od podivně poddajného balvanu, valil se ještě několik yardů a konečně spočinul nehybně na ostrém štěrku.
Byl celý potlučený, tělo ho bolelo, jako by bylo od hlavy až k patě jedinou ranou, ale přesto nepozbyl vědomí. Všecek omámen ještě prudkostí pádu a nesnesitelnou bolestí, opřen o ruce, zvedl se namáhavě a rozhlížel se nepřítomným pohledem. Trvalo chvíli, než si uvědomil všechny podrobnosti svého krkolomného letu. Když si prohlížel ve světle blesku skalní sráz, jenž se tyčil nad jeho hlavou příkře jako zeď do zdánlivě nedohledné výše, zdálo se mu, že je zá-zrak, že ještě žije. Rozpomenul se na dvojí náraz a uvědomil si, že jemu má co děkovat za záchranu, neboť jím se značně zpomalil jeho pád do propasti. Špinavě šedý podlouhlý předmět, ležící opodál, stěží poznal. Byl to beran, proměněný pádem do kotliny i nárazem Storm-Johnsenova těla v beztvárnou hmotu.
„Posloužil jsi mi dobře, kamaráde,“ bručel Storm-Johnsen, sou-střeďuje namáhavě myšlenky. Rozhlížel se, kde nechal své věci, ale neviděl je. Chtěl se již vydat za nimi, když si uvědomil podivné ti-cho, jež náhle zavládlo mezi skalami. Bouře ustala jako kouzlem, ale nevyjasnilo se, ačkoliv do večera chybělo ještě hodně. Ze vzduchu čišel takový chlad, že se lovec třásl zimou, přestože byl teple oble-čen. Vzpomněl si pojednou na vyprávění starého světoběžníka, s nímž se sešel loni u pramenů Big Hornské řeky.
„Když vypukne tady ve Skalistých horách na podzim bouřka z ničeho nic a najednou přestane jako když utne a neprší, a přesto se ochladí, jako by měl padat sníh, pak můžete vsadit tisíc dolarů proti bobu, že přijde blizzard, boys,“ vykládal starý tramp, jenž prochodil americkou pevninu od oceánu k oceánu a od Panamské šíje k Hudso-nově zátoce.
Storm-Johnsen si vzpomněl i na smečku kojotů, kteří míjeli mi-nulé noci jeho ležení. Není pochyby, zvěř tušila, že se příroda k ně-čemu chystá. Jakýsi šestý smysl, který se vyvine časem u člověka, žijícího pod širým nebem, ho varoval, že mnoho času nezbývá. Pře-stal myslit na své věci a pátral po krytu. Rozpomenul se na velký balvan tvaru krychle, který spatřil, když zlézal skalní svah. Byl po-kryt širokými světlými pruhy, tak rovnými, jako by je namaloval člověk štětcem namočeným ve vápně, a ty mu umožnily, že jej našel i v panující tmě. Ohromná kamenná deska se o něj šikmo opírala, tvoříc jakousi stříšku, pod niž lovec vlezl právě v okamžiku, kdy se vzduch zachvěl hlubokým varhanovým tónem, prvním zvukem sně-hové bouře, která pak hned vypukla v plné síle.

Po celý večer a po celou noc vyl orkán kolem ubohého přístřeší mladého Nora, poháněje před sebou celá oblaka sněhu. Co chvíli vmetl ostré ledové jehlice, bodající tisíci hroty nechráněnou kůži, i pod kamenný kryt, a Storm-Johnsen nezamhouřil celou noc oka. Kamenná krychle zachycovala sice hlavní nápor vichru, ale ten vni-kal přece jen jedním otvorem do skrýše, zanášeje sem se sněhem mrazivý chlad. Storm-Johnsen pracoval usilovně, aby tento přístup větru zahradil. Neměl lopatku, a hrabal proto sekerkou nepoddajný štěrk a oblázky, vybíraje je z druhého konce krytu, a vršil z nich ochranný val. Později použil k jeho zesílení i sněhu, jenž rychle mra-zem tuhl. Při práci se trochu zahřál a konečně se mu přece jen poda-řilo jeden vchod do krytu zahradit. Nyní mu bylo mnohem tepleji, ačkoliv druhý vchod jeho kamenného stanu zůstal otevřen. K smrti unaven natáhl se na mokré zemi a snažil se zapomenout na hlad, jenž mu hryzl útroby.
Nedařilo se mu to, a tak začal prohlížet kapsy, zdali v nich ne-zapomněl něco jídla. Nenašel nic a odevzdaně si utáhl opasek o dvě dírky. Přes to, že mu bylo zima, začal únavou usínat, když ho probu-dil jakýsi zvuk, který se podivně lišil od hlasu sněžné bouře, řádící venku. Posadil se zprudka, ale neslyšně, a napínal zrak k nezahraze-nému otvoru. Na světlejším trojúhelníku venkovského sněhu se obje-vil temný stín, šinoucí se dovnitř. Nebylo pochyby, nějaký tvor ho přišel navštívit! Mohl to být nejspíše osamělý lesní vlk, a o takovou společnost Storm-Johnsen nestál. Lesní vlk se stříbrnou srstí je za dne plachý tvor, i když vystupuje ve smečce, a vyhýbá se člověku. Nutí-li ho však nouze, dovede být zlý a útočný, i když je sám. Citlivý nos lovcův zachytil ostrý pach šelmy. Mladý muž vytáhl tiše z kapsy krabičku s voskovými zápalkami a neslyšně ji otevřel, snaže se, aby sirky nechrastily. Sirka zapraskala a žlutý plamínek ozářil těsnou skrýš. V jeho světle spatřil Storm-Johnsen plochý nos a naježené vousky horského lva.
„To jsi ty? Jedeš mi odsud!“ vzkřikl s opovržením, přibližuje zápalku až k čenichu zvířete. Puma hněvivě prskla, až se plamínek zatetelil, přikrčila se, jako by se chystala ke skoku, ale buď že jí k tomu chybělo místo nebo odvaha, vzdala se všech útočných úmyslů a pozpátku se plížíc opustila kryt. Storm-Johnsen držel sirku, dokud mu nedohořela až k prstům; litoval, že nemá ani kousek dřeva na sebemenší táborák, u něhož by se ohřál a který by chránil jeho útulek proti nežádoucím hostům. Později ho napadlo, že neměl nechat pumu jen tak uniknout, že v nejhorším lze jíst i maso šelmy, ale nedalo se už nic dělat. V časných ranních hodinách usnul, a když se probudil, všecek prokřehlý a ztuhlý zimou, den již valně pokročil. Vichr neby-lo již slyšet, ale z kalného nebe padal vytrvale sníh a vršil se do vy-sokých závějí. Vnikl i dovnitř těsného úkrytu a zanesl sem chlad a vlhkost.
Storm-Johnsen se s námahou prodral sněhem ven. Celá kotlina ležela pod sněhem, jen srázná úbočí skal, jež ji uzavíraly, čněla do výše jako temné hradby, neboť vichřice s nich svála sníh do kotliny. První starostí Storm-Johnsenovou bylo, že se začal shánět po svých věcech, po tlumoku se zásobami a pušce. Na skalní stěně snadno určil místo, kde vyhořela kleč, na kterou upevnil svůj provaz. Vý-zbroj nechal přímo pod ní, ale tam byla nyní jediná ohromná sněhová závěj, ustavičně rostoucí novým sněhem, jenž stále hustě padal. Sem právě orkán zanášel a ukládal všechen přebytečný sníh, a když se Nor pokusil určit hloubku závěje, zmizela v ní jeho pět stop dlouhá hůl, aniž narazil na kámen. Snad by se byl ještě pokusil vyhrabat svůj majetek, kdyby tlumok a puška ležely na okraji závěje, leč podle skalních značek bylo zřejmé, že jsou hodně daleko uvnitř sněhové plochy.
„Rota zákopníků by musila pracovat nejméně týden, aby to vy-hrabala,“ řekl si zklamaně. Trojčlenkou by si byl mohl vypočíst, jak dlouho by tato práce trvala jedinému člověku, jenž nadto ani nemá lopatu; ale raději se o to nepokoušel. Usoudil, že sníh za několik dní roztaje — vždyť bylo teprve září — a potom se dostane k svým vě-cem a i k nešťastným beraním rohům. Šlo nyní o to, jak těch několik dnů vydržet a nezahynout hlady a zimou.
V kotlině zůstat nemohl, zde byl jen sníh a kámen a jinak ani travičky. Musil do nižších údolí, kde je les, v němž snad najde něco, čím by utišil hlad, který stále více doléhal. Podle hodinek bylo už poledne, naposled jedl před čtyřiadvaceti hodinami. Před odchodem spočítal svůj skrovný majetek. Nejužitečnější z nich byla krabička s pětadvaceti sirkami. Pokusil se jít zpátky touž cestou, kudy přišel, ale po svízelném putování, trvajícím několik hodin, pronikl jen k soutěs-ce pod ledovcem se zamrzlými kobylkami.
Dál se nedostal. Soutěska byla zaváta sněhem deset stop vysoko a závěj nebyla tak ztuhlá, aby jej unesla. Nadarmo se také snažil zlézt okolní skály, a tak se vrátil kus cesty zpátky a pustil se odbočnou roklí. Zde ho sice ledový vichr profukoval až do morku kostí, ale zato tu neležel téměř žádný sníh. Storm-Johnsen šel po paměti, osle-pen mraky sněhu, jejž mu vítr hnal do tváře; oddechl si, když ho náh-lá zatáčka zavedla do klidnějšího zákoutí. Odtud cesta prudce klesa-la, a jak s uspokojením zjistil, vedla přímo k vysokému borovicové-mu lesu, jehož větve byly obtíženy sněhem. V lese zapadal místy až po pás, ale bylo tu klidněji. Nadarmo však se sháněl po něčem k jíd-lu; zdálo se, že všechna zvěř i ptáci odtud vymizeli, a doba lesních plodů byla dávno pryč. Nanejvýš mohl počítat na nějaké ostružiny, ale těch tu nebylo, jen borovice a smrky a tu a tam jalovci. Seřízl kousek kůry se stromu a začal ji žvýkat; chutnala hořce po pryskyři-ci, ale měl nicméně dojem, že to trochu zahání hlad.
Byl čím dále tím unavenější, a když se začalo stmívat — zde v lese rychleji než v otevřeném údolí — hledal už jen trochu sušší mís-to k odpočinku.
Sotva už šel, když dorazil na světlinu, kterou vytvořil hurikán patrně dosti nedávno. Vyvrácené stromy tu ležely v divoké změti korun a kořenů, čnějících tu a tam jako temné ostrůvky z hlubokých závějí. Storm-Johnsen po značném úsilí dobředl k jednomu z nich, kde dva neobyčejně silné kmeny padly těsně vedle sebe a napříč přes jiný, ještě mohutnější, takže vznikla nízká stříška, téměř uzavřená kořeny příčného stromu. Když pod ni vlezl, shledal, že je tam sucho a něco odumřelých větví, zlámaných pádem stromů. Chtěl je tam nechat, aby měl na čem ležet, a vyplížil se ven, sehnat souš na tábo-rák. Dalo mu to hodně práce, protože vše bylo zapadáno sněhem, a musil hledat pod korunami a kořeny stromů. Když se vracel s náručí suchého dřeva k svému útulku, narazil na stopy ve sněhu. Patřily drobnému zvířátku. Storm-Johnsen je bez dlouhého váhání přisoudil deňce, zemní veverce. Je to malý tvor, menší než krysa a o málo vět-ší než polní myš. Ale Storm-Johnsen byl tak vyhladovělý, že mu bylo každé sousto vhod. Vstrčil rychle dříví pod kryt, aby nenavlhlo ve stále padajícím sněhu, a vydal se po stopách malého hlodavce.
Vedly mezi kořeny stromu, kde byl vchod do podzemní nory, chráněný proti zapadání sněhem. Strom — byla to rozložitá borovice s velmi silným kmenem — stál osaměle a kryl svými větvemi dosti velkou rozlohu půdy, na níž leželo jen málo sněhu. Storm-Johnsen ho obešel, pátraje pečlivě po dalších východech deňky. Našel ještě dva; oba ihned uzavřel silnými kusy dřeva a nahrnul hlínu a sníh. Vrátil se potom rychle k prvnímu vchodu a vsunul do něho zapále-nou větev s vlhkým jehličím. Pak uvolnil závoru druhého vchodu, ale jen nepatrně, aby veverka nemohla vyběhnout rovnou ven. Za něko-lik minut se dočkal. Dusící se zvířátko vystrčilo nejprve čenich a po krátkém váhání i celou hlavu. Chopil se ho rychlým pohybem. Věděl, že je nesmí nechat uniknout, neboť deňka dovede velmi mrštně špl-hat po stromě i po skále, příkré jako stěna. A ne bez jisté lítosti jí podřízl útlé hrdlo. Když se vrátil k své skrýši pod stromy, rozdělal táborák z malých větviček přímo pod stříškou skáceného kmene a stáhl veverku. Její hnědou, světle pruhovanou kůžičku uschoval, ač-koliv v tu chvíli ani nevěděl, k čemu by jí mohl použít, a malé tělíčko po vykuchání nabodl na tenkou větvičku, která musila nahradit ro-žeň. Větvičku opřel konci o drobné vidlice, vyrobené ze zkřížených kousků silné souše, a netrpělivě jí otáčel, nemoha se dočkat, až se maso upeče. Bylo ještě napolo syrové, když je zhltl několika sousty, ačkoliv si pevně umiňoval, že si polovinu uschová na zítřek. Zbyly mu ještě drobounké vnitřnosti deňky a ty pečlivě zabalil do její kůže na ráno.
Tato skrýš byla zcela jistě teplejší než kamenný kryt, pod kte-rým strávil minulou noc, takže si umínil, že zde vyčká oblevy. Ale když prohledal deňčino doupě, rozhodl se jinak. Našel tu takovou zásobu veverčí potravy, že se nad tím vážně zamyslil. Bylo jasné,, že veverka byla připravena na přezimování, a Storm-Johnsen, jako všichni lovci, důvěřoval pudu zvířat. Zima přišla tentokrát do hor Větrné řeky neobvykle brzo a blizzard byl jejím úvodem. Nemohl čekat, že toto sněživé počasí pomine a že se zase oteplí. Zima je tady. Chce-li se dostat odtud, než všechny cesty zapadají, má nejvyšší čas, není-li už pozdě. Vybral si z deňčiných zásob, co se mu hodilo — bylo toho velmi málo, trochu lískových oříšků a hrst černých bobulí, jejichž původ neznal, které však měly příjemně nakyslou chuť — a opustil světlinu.
Z hor Větrné řeky vedly jen dva východy, South Pass — Jižní průsmyk — jímž přišel, a Union Pass na nejsevernějším konci hor. K Jižnímu průsmyku měl cestu zahrazenu soutěskou, přeplněnou sně-hem. Vedly k němu ještě jiné cesty, ale ty se omezovaly na stezky málo schůdné i za sucha a spojené k tomu ještě s takovou oklikou, že se o ně nechtěl pokoušet. K Union Passu bylo daleko a větší část cesty šla kamenitým terénem, kde bude plno sněhu a žádná vyhlídka na nějakou potravu. V té tísni se Storm-Johnsen rozpomenul na starý šošonský trail, úzkou stezku Hadích Indiánů. Běžela přes východní svahy hor Větrné řeky, po stráních porostlých šalvějí, kde bylo na sta doupat divokých králíků, a potom přes Foot Hills, předhoří rovno-běžné s hlavními pásy hor Větrné řeky. Končila ve Wind Riveru, vesnici Hadích Indiánů, jejichž reservace se prostírala po obou stra-nách hor, zabírajíc nemalou část státu Wyoming. Storm-Johnsen ješ-tě nikdy po tomto trailu nešel, ale znal jeho polohu velmi dobře z popisu starého Hadího Indiána, který si říkal Big Porcupine — Velký Dikobraz. Pamatoval si, kde začíná; musilo to být někde blízko mý-tiny, na níž strávil noc.

Orientoval se podle kompasu a vydal se mělkou úžlabinou, kde leželo hodně sněhu, směrem na jihovýchod. Sněžilo jen málo, ale zato byl mráz, že až uši pálily, a olověné šedé nebe slibovalo hodně sněhu. Po hodinové pouti vyvstala před ním z lehkých mlh „Černo-chova hlava“, skála, o které mluvil Velký Dikobraz. Pod ní musila být paseka, odkud stezka vycházela. Po několika marných pokusech, při nichž dvakrát zapadl tak hluboko do závěje, že myslil, že se už z ní nedostane, našel cestu, která ho zavedla na paseku. Sněhu tu bylo dost, ale mráz jej tak zpevnil, že se noha do něho nebořila. Jak mu to Indián popsal, našel Storm-Johnsen uprostřed mýtiny velký krychlo-vý balvan, na němž ležely dva menší, jeden od druhého asi půl druhé stopy daleko. Šel v jejich prodloužené spojnici a dorazil k vysoké jedli, na které byly asi ve výši dospělého muže dva rovnoběžné záře-zy, zdaleka viditelné, jako by je byl nedávno někdo obnovil. Obešel borovici a vnikl do lesa, který v těchto místech již končil. Našel tu další stromy se zářezy a bral se od jednoho k druhému, zapadaje do sněhu většinou jen po kolena.
Vyšel brzy z lesa a octl se na mírném svahu, porostlém jen tu a tam keři, zavátými sněhem. Veliký balvan, na němž ležely tři menší, sestavené do trojúhelníku, byly dalším ukazatelem cesty. Storm-Johnsen se k němu dobrodil jen s námahou, zapadaje do hlubokých výmolů, plných sypkého sněhu. Když míjel balvan, spatřil malou hromadu sněhu, o něj se opírajícíma stanul před ní v bezmezném úžasu. Z hromady čněla temná homolovitá střecha plstěného klobou-ku, v jakých jsou malováni na starých obrázcích italští banditi. Vě-děl, že tento tvar klobouků se těší veliké oblibě civilisovaných Indiá-nů, a že je pro ně američtí kloboučníci zcela zvláště vyrábějí.
„Můj ty světe, klobouk!“ vyhrkl. Napadlo ho, že pod kloboukem může být i hlava, ale hned tuto myšlenku zavrhl jako bláhovou. Přece jen mu to nedalo, a než se vydal na další pochod, napřáhl svou dlou-hou hůl a pokusil se srazit klobouk s hromady sněhu jejím motyko-vým koncem. Nedařilo se mu to, jako by byl klobouk ke sněhu přiši-tý, a to ho — zcela nerozumně, jak si byl vědom — tak podráždilo, že se dal do rozhrnování sněhu, aby nepoddajný klobouk uvolnil. Pracoval sotva několik minut, když narazil na pestrou indiánskou přikrývku a hned potom na nohy, do ní zabalené.
„Člověk, a patrně Indián, pane na nebi,“ užasl. „A je už chudin-ka ztuhlý jako rampouch. Co ho to napadlo, dát se tady zasněžit?“ Odhrabával horlivě sníh dávaje pozor, aby se sekerkou nešetrně ne-dotkl tichého těla, a netrvalo dlouho, vyprostil sedící postavu celou. Byl to indiánský hoch, třinácti až patnáctiletý, s výraznými tahy své-ho plemene. Jeho obličej byl klidný, oči pevně zavřené. Klobouk měl připevněný stužkou, probíhající pod bradou, proto jím nemohl Storm-Johnsen pohnout. Nor byl tak pevně přesvědčen, že hoch je mrtev, že už se chystal nahrnout zase na něj sníh, když ho napadlo, že by se měl přece jen přesvědčit, nezbylo-li v Indiánovi aspoň tro-chu života. Rozepjal mu vlněnou košili a snažil se nahmatat srdeční tep; ale hochova hruď byla ledově studená a nehybná.
„Nic,“ vrtěl hlavou zklamaně. „Ale co má člověk také cítit, když je sám ztuhlý jako rampouch? Zkusím to ještě s tímhle.“ Vytáhl ka-pesní zrcátko, pečlivě je očistil a přidržel je potom těsně u Indiáno-vých úst. Velmi se podivil slabému zákalu, který se ukázal na lesklé ploše. Když druhý pokus dopadl stejně jako prvý, už se nerozmýšlel. Vytáhl hocha ze sněhové hromady, položil jej na svůj nepromokavý plášť a jal se ho křísit se vší energií, jaké byl po dvoudenním hlado-vění schopen. Pohyboval mu prudce rukama, aby přiměl plíce k nové práci, a třel mu chvílemi horlivě hrstí sněhu prsa kolem srdce v nadě-ji, že si srdeční sval dá říci a obnoví svou činnost. Občas ustal, aby si na chvíli oddechl, ale potom se pouštěl znovu do práce s umělým dýcháním. Už nebylo zima, pot mu tekl po čele i krku a nepříjemně ho mrazil. Zato jeho hlad se při usilovné práci stal nesnesitelným. Když hledal po kapsách zbytky veverčiných zásob, padl jeho pohled na Indiánovu brašnu, které si předtím nepovšiml. Ležela napolovic ještě pod závějí a vypadala, jako by v ní něco bylo. Chopil se jí a chtivě ji otevřel. Unikl mu radostný výkřik, když v ní objevil kuku-řičné placky a tenké kousky sušeného hovězího masa. Na okamžik se zarazil, je-li správné, aby si z Indiánových zásob o své újmě něco vzal, ale dlouho se nerozmýšlel.
„Podívej se, kamaráde,“ uvažoval nahlas, obrácen k Indiánovi a drže v jedné ruce placku a v druhé kus masa, „když to nesním, nebu-du mít dost síly, abych tě přivedl k životu; a pak ti to jídlo stejně není nic platné, nebožtík už nic nepotřebuje!“ Maso bylo tuhé jako podrážka, ale Storm-Johnsen měl tak dobré zuby, že je záhy spořá-dal. Cítil, že se jeho síly neobyčejně vzpamatovaly, a patrně to nebyl jen klam, neboť Indián otevřel po další čtvrthodinové práci oči a o chvíli později i ústa. Byl to hoch vychovaný v americké škole a mlu-vil civilisovaně jako každý běloch jeho stáří, přestože měl poetické jméno po otci, Burning Cloud — Zářící Mrak.
Byl navštívit příbuzné, usídlené na západním svahu hor, a když se vracel domů, do Wind Riveru, přepadl ho blizzard. Přestál šťastně sněhovou bouři ve skalní dutině, ale den poté, když šel už po šošon-ském trailu, zapadl tak nešťastně do zavátého výmolu, že si po-chroumal nohu. S bídou se doplazil k balvanu, u něhož si chtěl odpo-činout, ale z bolesti a únavy usnul, a nebýt Storm-Johnsena, nebyl by se už asi probudil.
Indián to vyprávěl všechno klidně a bez vzrušení, po zvyku své rasy, ale když pronášel poslední slova, kmitl mu v očích záblesk vděčnosti.
„Ukaž nohu!“ vybídl ho Storm-Johnsen. Stáhl mu šněrovací bo-tu a punčochu a pečlivě prohmatal oteklinu kolem kotníku.
„Máš to jen vymknuté!“ prohlásil spokojeně. „Vydržíš něco?“ Zářivý Mrak jen přikývl. Storm-Johnsen sevřel nohu oběma rukama a prudce ji smáčkl. Po hochově tváři přelétlo trhnutí, ale z jeho se-vřených úst nevyšla ani hláska.

„Jsi chlapík!“ chválil uznale Storm-Johnsen. „O vás Indiánech se to ostatně všude píše.“ Hoch se jen usmál a natáhl si punčochu. Chtěl si obout i botu na nemocnou nohu, ale Storm-Johnsen ho zadr-žel.
„Počkej, to nejde! Tak za týden, až otok sejde. Ale co s tebou udělám? Nemůžeme tu civět, aby nám trail docela zapadal sněhem.“
„Kam chcete jít, pane?“ tázal se Indián. „Kam? Pryč z těch hor, než nastane pořádná zima! Cožpak jsi také nešel domů?“
Indián přikývl. „Šel, ale už bych nebyl došel. Jak padá dva dny sníh, stane se šošonský trail naprosto neschůdným. Dá se po něm jít jen za zcela suchého počasí, zpravidla jen v pozdním létě.“
„To je krásné!“ mrzel se Storm-Johnsen. „A je to vůbec pravda? Od koho máš tu moudrost?“
„Říkají to všichni muži od nás a také můj otec a můj dědeček Jumping Horse (Skákající Kůň).“
„No když to říká Skákající Kůň, — tak to musí být pravda,“ bručel Storm-Johnsen mrzutě, ale Indián byl vůči ironii necitelný. „To je pěkné nadělení! Co teď? Teď jsme tu uvázli do příští oblevy, to může být tak až v červnu. A z čeho budeme živi? To sníme navzá-jem jeden druhého. Beztoho jsem se už podíval na tvé zásoby.“ Za řeči uřízl kus Indiánovy pokrývky a zabalil do ní nemocnou nohu bez boty. Zářící Mrak nebyl však pesimista. Mínil, že by mohli docela dobře přezimovat v jeskyni, ve které se schoval před blizzardem. Je v té skále, podobné Černochově hlavě, u mýtiny, z které vychází šo-šonský trail. Na mýtině viděl stopy svišťů, je jich tam jistě celá kolo-nie. Vyprávěl to klidně a pomalu a netrpělivý Storm-Johnsen ho pře-rušil, tentokrát již mnohem veseleji.
„Žes to neřekl hned, už jsme tam mohli být. Vždyť mi tu zmrzneš na rampouch a já s tebou! Potřeboval bys něco teplého. Tak kdybychom mohli to maso uvařit! Že máš kotlík? Ukaž!“ Hrabal v objemné torbě a vylovil malý hliníkový kotlík s pokličkou, dosti níz-ký, takže se v něm dalo vařit i péci. Našel také plechovou krabičku se sirkami.
„Ti tvoji příbuzní tě pěkně napakovali na cestu,“ bručel. „Taky Indiáni? Je to pokrok, Indián a sirky! Tvoji předkové třeli o sebe dva kusy dřeva…“
„Netřeli,“ ohradil se hoch s úsměvem. „Křesali jako běloši, dě-deček si zapaluje dýmku hubkou ještě teď.“
„Dobrá, ale teď jak tě do té jeskyně dopravím? Kdyby byla schůdná cesta, nesl bych tě na zádech, ale takhle? Počkej, už to mám! Uděláme si saně!“ Nebyly to saně, spíše hrubý smyk, zhotovený z propletených větví, zpevněných dvěma silnějšími kusy dřeva a Storm-Johnsenovým provazem. Indián ukázal při jeho výrobě daleko větší zručnost než běloch. Skála byla od balvanu sice jen míli daleko, ale cesta k ní jim trvala plné dvě hodiny. Nebyla snadná, třebaže se Zářivý Mrak snažil pomáhat svému zachránci aspoň rukama. Na ne-rovném terénu v lese a na pasece se smyk několikrát porouchal. Storm-Johnsen si s pocitem velké úlevy setřel pot s čela, když stanuli před Černochovou hlavou. Indiánova jeskyně nebyla žádný palác; nešlo vlastně ani o jeskyni, byla to jen jakási dutina, utvořená přeční-vající skalní stěnou. Dva lidé tu měli místa dost a dost, ale jen vsedě, stát nemohli. „Je to celkem dobré,“ prohlásil Storm-Johnsen, když zase vylezl po kolenou ven. „Moji krajané Nansen a Johansen přezi-movali na polárním ostrově v mnohem horší díře, než je tahle.“ K jeho podivu znal Indián jméno slavného norského polárníka a ne-musil mu vykládat, kdo Nansen je.

„Nejdříve se najíme a pak si to tu trochu upravíme,“ rozhodl Nor a vtáhl Indiána do jeskyně. Nasbíral suché dřevo v nedalekém polomu a rozdělal oheň přímo ve vchodu do jeskyně. Za chvilku se v ní oteplilo, a z toho, že jim občas vítr srážel kouř dovnitř, a nutil je ke kašli, si nic nedělali. Storm-Johnsen nešetřil a hodil do kotlíku celou třetinu hochovy zásoby sušeného masa. Musili se pořádně na-jíst, „aby přišli trochu do formy“, jak prohlásil. Maso jedli potom rukou, přikusujíce k němu placku — uvařené bylo mnohem lepší než sušené, a také měkčí; polévku vypili přímo z kotlíku a Storm-Johnsen nechal Indiánovi mnohem větší díl. Hoch po jídle tvrdil, že už je mu docela dobře a že by mohl také něco dělat, kdyby mu „sir Johnsen“ — jak bělochovi říkal — uřízl pořádnou větev, o kterou by se mohl opírat, chodě po jedné noze. Nor jeho pomoc však rázně zamítl.
„Jen lež a hleď se pořádně vyspat!“ vybízel ho. Nanosil do jes-kyně suché chrastí na lůžko pro oba a za soumraku už se pokusil tro-chu zahradit její sice nízký, ale příliš široký vchod. Sehnal něco vět-ších kamenů a kusy dřeva a navršil z toho všeho ochranný val před vchodem, ponechávaje z něho část volnou. V té umístil uhasínající ohniště, na něž ještě naposled přiložil. Ulehl potom těsně vedle Indi-ána, jenž se s ním rozdělil o pokrývku, a v příjemně vyhřáté jeskyni usnuli záhy oba tvrdým spánkem, z něhož je nevyrušilo ani vzdálené vytí hladových vlčích smeček.
—
To, co potom vedli Nor a Indián po celých sedm dlouhých měsí-ců, byl robinsonský život v „plném slova smyslu. Storm-Johnsen o tom častěji žertoval, nazývaje Indiána Pátkem a sebe Robinsonem Crusoe. Hoch znal Robinsonův příběh ze školní četby, ale Johnseno-vým vzpomínkám naslouchal bez valné účasti, Robinson ho moc nezajímal. Zato se mu oči leskly tichým nadšením, když jeho druh zavedl hovor na život starých Indiánů. Tu se dal sám pohnout k del-šímu vyprávění a opakoval, co slýchal od děda a starších mužů jejich osady, jak Indiáni byli jedinými pány stepi i hor, než přišel bílý muž se svými velkými vozy. Jak putovali mnoho a mnoho dní za zvěří, zejména za ohromnými stády bisonů, kteří se stěhovali ze severu na jih s příchodem chladného počasí a zase zpět, když roztál sníh a nová tráva vyrostla na prérii. Storm-Johnsena jeho vyprávění sice velmi zajímalo, ale nedovedl si odepřít kritické poznámky, jež osvětlovaly jasně rozpor mezi primitivním kočujícím Indiánem a praktickým civilisovaným bělochem.
„Je to sice pravda, že jsme vám my běloši ty bisony vyhubili,“ uznával, „ale podívej se! Na stepích, kde se dřív potuloval jen bison a Indián, jsou teď stovky rančů a v těch se pěstuje daleko víc hovězí-ho dobytka, než bylo těch vašich bisonů.“
„Ale ten dobytek nám nepatří,“ namítl hoch.
„Nepatří, nepatří,“ mrzel se Nor. „To je vaše vina, proč ho ne-pěstujete, půdy vám k tomu zbylo sdostatek. Ale vy tak ještě nanej-výš chovat koně a dost.“
„Ale to je přece něco docela jiného ulovit si divokého buvola, než zabíjet krotký dobytek na jatkách,“ tvrdil Indián. Storm-Johnsen to musil ze sportovního hlediska připustit, ale přesto se necítil pora-žen.
„Dobrá. A co když se vám podzimní lovy nevydařily? To se sta-lo často, neboť bison byl někdy rozmarný brach. Potom hynuly v zimě celé vesnice Indiánů hladem!“ Proti tomu nemohl sice Zářivý Mrak nic namítat, ale jeho do dálky upřený pohled prozrazoval jen stesk nad navždy ztracenou indiánskou svobodou.

Storm-Johnsen také zjistil, že si hoch, ačkoliv byl pokřtěn a učen náboženství methodistické církve — pokřtěn byl ostatně už i jeho otec — přece uchoval různé pohanské zvyky. Tak by se byl ni-kdy nepodíval na měsíc v úplňku, přese všechno bělochovo škádlení, neboť prý to přináší člověku neštěstí. Neblahé následky měl také nůž zarytý čepelí do země, nebo oheň uhašený deštěm či sněhem.
„S tím ohněm máš pravdu,“ dobíral si ho Nor. „To je jistě mrzu-té, když se chtěl člověk u něho zrovna ohřát nebo si na něm připravit jídlo.“ Ale skutečně se podivil, když se na mýtinu začali toulat vlci a Zářivý Mrak napíchal před jejich obydlí ve velikém oblouku větvič-ky jalovce, podivně dohromady spletené. Vlčí stopy bylo jasně vidět ve sněhu, ležícím trvale na pasece, ale žádná z nich nepřekročila ob-louk vymezený Indiánem.
„To je jednoduché, vlci čijí člověka a vyhnou se mu,“ rozhodl Storm-Johnsen, ale Indián vrtěl odmítavě hlavou.
„Vlk vtrhne i do vesnice plné lidí, má-li velký hlad,“ namítal.
„Tak ti naši vlci nemají velký hlad,“ odsekl Storm-Johnsen a dá-le již o věci nehovořil.
Až do konce roku je živila malá kolonie svišťů, kterou našli na písečném konci mýtiny. Zvířata už se uložila k zimnímu spánku, a proto lov v jejich mělkých doupatech nebyl těžký. Poněvadž zima byla teprve v počátcích, byli svišťové zavalití a vypasení, a při způ-sobu, jakým oba Robinsoni Skalistých hor s masem šetřili, vystačil jim jeden svišť na celý den, ačkoliv jiného jídla neměli. Maso vařili, pekli a později i udili, to když si postavili z kamenů a hlíny jakýsi komín, do něhož maso zavěsili, zatím co dole přikládali na ohniště vlhké větve, vydávající hodně dýmu. Nešetřili přísadami jalovce a tak se jim podařilo vyrobit „šunku ze sviště“, jak se Storm-Johnsen vyjádřil, která jim velmi chutnala. Však také byla jediným jídlem na Štědrý večer i na Boží hod.
Štědrý večer si mladý Nor nedovedl představit bez jedle se svíč-kami. O stromy tu nebyla nouze, horší to bylo se světly, protože Storm-Johnsen nemohl obětovat své voskové zápalky. Nakonec se mu podařilo vyrobit krátké louče ze dřeva prosyceného pryskyřicí a těmi docela dobře svíčky nahradil. Zářivý Mrak mu ochotně pomáhal při té práci, ačkoliv pro stromek sám mnoho pochopení nejevil. Tak vzplanula vánoční jedle Storm-Johnsenova v horách Větrné řeky a byl to jistě daleko široko jediný vánoční stromek. Postavili jej neda-leko vchodu do jeskyně, u skalního výstupku, aby byl chráněn proti větru, ale nebylo toho ani zapotřebí. Večer byl klidný a v mrazivém vzduchu se třepetalo na nebi tisíce hvězd. Nor zpíval koledy a Zářivý Mrak mu přizvukoval příjemným chlapeckým tenorem. Když umlkli, uslyšeli z dálky teskné vytí hladových kojotů.
„Tak jsem si letos Štědrý večer nepředstavoval!“ podotkl pozdě-ji Storm-Johnsen, když jejich vánoční strom dohořel a oni seděli zase v jeskyni u sviští šunky.
„Měl by nám Ježíšek něco nadělit!“ zatoužil indiánský hoch.
„Vida, to je nápad, a co by sis přál, Frede?“ — Indián byl po-křtěn na Fredericka a Storm-Johnsen ho někdy tak jmenoval, ačkoliv většinou dával přednost jeho romantickému původnímu jménu.
„Opakovačku nebo aspoň kolt,“ pravil dychtivě Fred.
„Cožpak ji ještě nemáš?“ divil se Nor. „Každý bílý kluk tvého stáří má při nejmenším pistoli, tady ve Spojených státech.“
„Já nemám ani luk,“ řekl lítostivě Fred a vysvětlil udivenému kamarádovi, že se v této věci drží jeho dědeček, Skákající Kůň, neú-prosně starých indiánských zvyků, podle nichž zbraň patří jen tomu, kdo činem dokázal, že je statečným mužem.
„No, kdyby se to tak mělo provádět mezi bělochy, to by hezky poškodilo obchod se zbraněmi,“ mínil Storm-Johnsen. Na hochovu otázku, co by si přál sám k Ježíšku, prohlásil, že by to mělo být leta-dlo, které by přistálo, na pasece a odvezlo je odtud mezi lidi. Ale toto přání bylo nesplnitelné už z toho důvodu, že se všechna letadla vy-hýbala hřbetům hor Větrné řeky, pověstných větrnými orkány.

„Anebo když to nebude letadlo, aspoň vagón konserv, maso, rajčata, ovocnou šťávu a takové dobré věci. A ovšem nesměl by chy-bět notný balík cigaret!“ Byl silným kuřákem, a přestože si časem na nedostatek nikotinu zvykl, byly přece jenom chvíle, kdy se mu po něm opravdu zastesklo.
Měl brzy příležitost vzpomínat na své štědrovečerní přání, to když dojedli poslední kousek svištího masa a marně sháněli v nej-bližším okolí potravu. Ke všemu ještě nastal krutý mráz — a oba měli dosti lehké šaty — takže nemohli opouštět jeskyni. V té nouzi jedli jen podivné černé kořínky, které Indián vyhrabal ze země; tvr-dil, že je jeho soukmenovci jedí. Vařili je a pojídali je dychtivě, přes jejich trpce hořkou chuť; ale i těch bylo málo.
Po Třech králích mráz trochu polevil a oba se pokusili o delší vycházku za potravou. Prošli mýtinou severním směrem a úzké údo-lí, vysoko zasněžené, je zavedlo do klínu skal, kde bylo malé zamrzlé jezero. Prosekali led s důvěrou, že se pstruzi přijdou osvěžit k hladi-ně, do vody bohatší na kyslík, a byli ochotni chytat je třeba do čepi-ce. Ale nadarmo mrzli u otvoru, pstruzi se nedali vyrušit z odpočin-ku, kterému se oddávali v teplejší vodě u dna jezera. Zklamaní se vraceli do jeskyně, a hladem a únavou byli tak vysláblí, že jim cesta zpátky trvala dvakrát tak dlouho, než cesta k jezírku.
„Raději bych spal,“ prohlásil ráno druhého dne Storm-Johnsen. „Francouzi mají přísloví: Kdo spí, obědvá!“
„Když se jim zdá o obědě,“ doplnil si to podle svého Fred. Tak leželi až do poledních hodin, ale potom se ozvalo venku krákorání celého hejna vran a Zářivý Mrak se čile zvedl.
„Kam jdeš? Že neležíš!“ mrzel se Storm-Johnsen, probuzený ze spánku.
„Chytat vrány!“
„Vrány? Zbláznil ses? To je budeš chytat rukou?“
„Rukou, uvidíte!“ jistil Fred. Postavil rychle kotlík na oheň a vhodil do něho lepkavé kuličky z větviček jmelí, s trochou sněhu. Zatím co se vařil lep, robil z kůže svišťů, jichž měli celou zásobu, malé kornoutky a Storm-Johnsen, jenž pochopil jeho plán, mu pomá-hal. Vymazali vnitřek komoutků lepem a rozhodili je po sněhu. Při-krčeni u skály číhali, co vrány podniknou. Netrvalo dlouho a vyhla-dovělí ptáci se snesli na mýtinu. Chvilku hopkovali kolem neočeká-vaných soust, nedůvěřivě si je prohlížejíce, a potom se někteří z nich osmělili a vstrčili zoban do kornoutku. Vzápětí se polekaně snažili zbavit se břemene, jež se jim přilepilo na hlavu, a prováděli nejpo-divnější skoky, ale ku podivu ani jeden z postižených ptáků se nepo-kusil vzlétnout a lovci se jich snadno zmocnili. O hodinu později seděli nad kotlíkem s báječnou mastnou polévkou, ve které plavaly četné kousky masa, a Storm-Johnsen musil mírnit Freda i sám sebe, aby jim po tolika dnech půstu nebylo takové hodování na škodu. Ješ-tě dvakrát se jim podařil lov na vrány, třebaže byl již méně vydatný, a tak vydrželi šťastně do konce ledna. A potom se jim zdařil veliký lov, při němž by byl Storm-Johnsen málem zahynul.
Zářivý Mrak, ve snaze najít něco k jídlu, rozšířil svůj průzkum mýtiny do jejího nejodlehlejšího koutu, hustě zarostlého ostružinami. Rostly na svahu, kde se sníh nedržel, a hoch je obcházel podivuje se, že je na nich tak málo plodů, když přišel k místu, kde zela v hustém křoví úplná chodba. Mezitím k němu dorazil Storm-Johnsen a oba si pozorně prohlíželi průsek v ostružiní. Indián objevil dlouhá hrubá vlákna šedé barvy, visící na trnech, a přinesl je Norovi.
„Grizzly, kdo jiný má takový kožich,“ usoudil Storm-Johnsen na první pohled. „Ale ty chlupy tu nechal jistě už dávno, vždyť teď spí.“
„Třeba to nebylo tak dávno, on se někdy probouzí a vyleze ze svého bytu,“ mínil hoch.
„Možná věc,“ přikývl Nor, „potom ale tu musí být blízko čers-tvé stopy. Pojďme je hledat!“ Nemusili jít daleko, spatřili otisky dlouhých ostrých drápů, sotva sestoupili se stráně na půdu pokrytou sněhem. Nor se u stop v zamyšlení zastavil. Zde snad měli příležitost získat několik metrických centů masa, ale při nedostatku střelných zbraní to bylo na pováženou. Grizzly sice zdaleka není takovým dravcem, za jakého ho prohlašují spisovatelé indiánských povídek, kteří ho nikdy na svobodě neviděli, ale každý tvor se brání, když mu jde o život, a grizzlyho vybavila příroda k takové obraně neobyčej-nou silou.
„Půjdeme na něj, co myslíš?“ obrátil se Nor k Indiánovi. Fred přikývl, oči mu zářily nadšením.
„Ale ty hezky za mnou a tak daleko, jak ti řeknu!“ pravil přísně Storm-Johnsen a hoch zklamaně svěsil hlavu. Stopa je zavedla do odbočné rokle a tudy na malou plošinu mezi skalami, zarostlou mla-dým lesem. Stromky tu stály co nejhustěji vedle sebe, ale šedý med-věd si mezi nimi vylámal pohodlnou cestu, po které se Nor opatrně pustil, s tesákem v ruce. Fred šel za ním, ale Nor jej musil napomí-nat, kdykoliv se ohlédl, neboť nedočkavý mladý lovec se držel těsně za ním, místo ve vzdálenosti třiceti stop, jak mu nařídil. Když ušli asi sto kroků, medvědí cesta náhle prudce zahýbala, a když Storm-Johnsen opatrně nahlédl do záhybu, ucítil slabý, ale zřetelný pach šelmy.
Nyní musil jednat velmi opatrně, neboť grizzly byl jistě už vel-mi blízko. Mírný větřík jim byl sice příznivý a nemusili se obávat, že je grizzly zvětří, ale zato je mohl prozradit nejmenší zvuk. Nor nikdy dosud nelovil grizzlyho, který spí, a neměl ani tušení, jak dalece je při takovém spánku sluch zvířete citlivý. Průsek, proražený medvě-dem, nebyl už dlouhý. Končil ve vysoké a rozlehlé kupě chrastí, vět-ví a pokácených stromků, obklopené neproniknutelnou hradbou mla-dých jedlí. Sníh v průseku byl pln medvědích stop, starších i nověj-ších.
„Je v tom chrastí,“ šeptal Fred rozčileně Storm-Johnsenovi do ucha. Nor se zamračil a důrazným posuňkem mu naznačil, aby šel dozadu. Sám rychle přemýšlel. Má se pokusit doplížit k spícímu medvědu a vrazit mu nůž pod žebra, než procitne, anebo ho má vylá-kat ven a utkat se s ním v otevřené krajině? Obojí mělo své výhody a nevýhody. Fredova neopatrnost rozhodla situaci. Zatím co se hoch pozpátku a jen velmi zdráhavě, s očima upřenýma na medvědí pe-lech, ubíral dozadu, nedávaje pozor na cestu, šlápl na suchou větev; ta se zlomila a vydala zvuk, který v hlubokém tichu zazněl jako rána z pistole.

Rána ještě nedozněla, když se chrastí a větve začaly pohybovat a z temné kupy vyhlédla medvědí hlava. Tělo následovalo za ní s pře-kvapující mrštností a hned poté se grizzly postavil na zadní nohy, mávaje předníma kolem sebe. Spustil se okamžitě zase na zem a Storm-Johnsen se probral z úžasu nad mohutností zvířete. Grizzly byl obr, jak tu stál vzpřímen, měřil jistě nejméně šest stop a převyšo-val Nora, jenž byl prostřední postavy, o celou hlavu.
„Utíkej!“ křikl Storm-Johnsen na Freda a sám začal rovněž uhá-nět zpět, nepřestávaje se ohlížet dozadu. Medvěd se pustil za ním; těžkopádně klusal, ale přesto rychle doháněl Storm-Johnsena, jenž nemohl na kluzkém sněhu vyvinout náležitou rychlost. Před ohybem průseku byl už těsně za ním. Nor mu uhnul skokem stranou mezi jedle, které tu rostly řidčeji. Grizzly se zarazil a stál na stezce, kývaje hlavou ze strany na stranu, obrácen k Norovi levým bokem. Byla to jedinečná příležitost a Storm-Johnsen jí využil. Jediným skokem sta-nul vedle medvěda a vrazil mu tesák do boku tak hluboko, že jeho rukověť téměř zmizela v hustém kožichu. Neměl čas vytrhnout zbraň a pokusit se o novou ránu. Grizzly vyrazil chraptivý skřek, vzpřímil se, začal se rychle točit do kolečka a bil divoce předními tlapami kolem sebe. Nor uhnul dozadu a podařilo se mu pro tu chvíli unik-nout z dosahu grizzlyho drápů, ale uklouzl a klesl na jedno koleno. Vzpřímil se rychle, přes to, že mu nohou projela bodavá bolest, ale pozdě. Ohromná rána ho zasáhla do prsou, jako by se byl na něj zřítil stoletý strom. Dech se mu zarazil v plicích a před očima se mu roz-tancovaly černé mžitky, splývající v jediný temný závoj. Ani necítil, že letí vzduchem, a teprve když dopadl do sněhu, vzpamatoval se trochu novou bolestí, kterou mu způsobil prudký náraz.
Černá tma před jeho očima se roztrhla a otvorem spatřil grizzly-ho, jak k němu běží. Zvíře uhánělo tiše, nevydávajíc žádný zvuk, a toto ticho působilo na Storm-Johnsena hrůzněji a tíživěji než jakýko-liv řev. V té krátké chvíli, kdy se pokoušel, celý rozbolavělý, s ne-snesitelným pícháním v žebrech při každém dechu, vstát, vybavila se mu podivným sdružením představ v mysli vzpomínka na boxerský zápas a na zápasníka, jenž se také tak namáhavě sbíral, zatím co soudce s připravenou píšťalkou odpočítával vteřiny. Grizzly byl od něho sotva deset stop, a on ještě klečel, opíraje se rukama o zemi. Ale medvěd nedoběhl. Ze strany prudce přilítla ohromná hrouda sně-hu a roztřískla se na jeho čenichu. Grizzly se rázem zastavil. Zdvihl hlavu, čenichaje ze strany na stranu, a vypadal v tu chvíli tak směšně, že se Storm-Johnsen přes své zoufalé postavení neubránil smíchu. Ale v příští vteřině se už přestal smát. Z hustého podrostu vpravo za medvědem vyrazil na stezku Fred, sekerku v levé ruce a lovecký nůž v pravé. Medvěd se postavil a bleskurychle po něm hrábl tlapou, ale Indián se neobyčejně hbitě uhnul, vrazil mu nůž mezi žebra, a než měl medvěd čas se otočit, vytrhl zbraň z jeho těla, oběhl ho, a bodl ho ještě dvakrát nebo třikrát. Grizzly nadarmo po něm bil oběma tlapami, hoch vždy dokázal zavčas mu uhnout. Jen jednou se zpozdil o zlomek vteřiny, ale i tu se mu podařilo nastavit hrozné tlapě v po-sledním okamžiku sekeru. Medvěd mu ji vyrazil z ruky, kterou mu div nevymkl, ale to byl už poslední projev jeho síly. Krev stékala několika proudy po šedém kožichu a barvila v širokém okruhu sníh. „Výborně, Mraku, ale nech ho už, má dost!“ volal Storm-Johnsen na Indiána, jenž se ve svém zápalu chystal k novému útoku. Mluvil pravdu. Medvěd klesl na nezraněnou tlapu a chvíli ještě stál, kývaje hlavou ze strany na stranu, ale tento pohyb byl čím dále tím volnější, až konečně ustal úplně. Hned potom mohutné tělo se zhroutilo do sněhu a zůstalo nehybně ležet, i když opatrný Nor do něho na dálku několikrát důkladně šťouchl dlouhou větví.
„Je zaručeně po něm,“ prohlásil. „Jsi chlapík, Mraku, nebýt te-be, ležel jsem tu já místo medvěda!“ Natáhl ruku a hoch ji srdečně stiskl.
„Já myslím, že už ta vaše rána byla smrtelná,“ odpíral skromně.
„Moc asi ne, když s mým nožem v těle grizzly tak bujaře utí-kal,“ řekl mrzutě Storm-Johnsen. „Ostatně to snadno zjistíme, můj nůž v něm ještě vězí.“
Když s grizzlyho stáhli kůži — ta práce jim trvala plné tři hodi-ny — shledal, že jeho nedůvěra byla oprávněná. Jeho tesák nezasáhl srdce a teprve jedna z Fredových ran pronikla do srdeční komory grizzlyho.
Ale i jemu by se bylo těžko podařilo grizzlyho skolit, nebýt to-ho, že se medvěd postil už řadu měsíců a že tím tukový pancíř, jejž má pod kůží, značně pozbyl na síle.
„Nu tak, až tohle povíme tvému dědečkovi, tak ti koupí při nej-menším kulomet,“ žertoval Nor. „Tohle přece musí uznat jako muž-ný čin, nemyslíš?“
„Jen jestli tomu bude dědeček věřit!“ staral se Zářící Mrak.
„Jak by nevěřil! Já ti to dosvědčím,“ sliboval Storm-Johnsen. „Ostatně mu přineseme zuby a drápy grizzlyho, to bude důkaz nade všecky důkazy, nemyslíš?“
Hoch přisvědčil a jeho tvář se rozzářila šťastným úsměvem.

„Teď nám už bylo hej,“ končil Storm-Johnsen své vyprávění o robinsonádě v horách Větrné řeky. „Grizzlyho maso jsme dopravili po částech do jeskyně a bylo ho dobře počítáno na tři metráky. S tím jsme vystačili pohodlně do jarní oblevy a potom se už ukázala zvěř, zajíci, králíci i divoké kozy. To už jsem měl zase svoji pušku a nábo-je, našel jsem všechno v pořádku, když sněhy roztály, tam, kde jsem to nechal. Bylo to tak dobře zabalené, že sníh neublížil ani zbrani, ani střelivu. Také grizzlyho těžkou kůži jsme po velké namaže dotáhli do jeskyně, kde jsme si z ní udělali lůžko. Spalo se nám potom jako na oblaku. Počkali jsme, až šošonský trail náležitě vyschl, a po něm jsme se pohodlně dostali do Wind Riveru. Tam už zatím Freda ožele-li, jeho dědeček, Skákající Kůň, starý pohan, byl přesvědčen, že si ho vzal veliký Manitou k sobě. Indiáni sice nedávají city najevo, ale tentokrát bylo dobře znát, jak se celá rodina nad hochovým návratem raduje. Starý Skákající Kůň byl zejména pyšný nad tím, jakého má statečného vnuka, když jsme mu pověděli o příhodě s grizzlym a předložili mu medvědí zuby a drápy.“
„Dobrá, a jak to dopadlo s beraními rohy, pro něž jste vlastně tohle všechno podstoupil?“ tázal jsem se.
„Špatně,“ mávl rukou Storm-Johnsen. „Beran se zřítil se skály patrně na ně, levý roh byl zlomen skoro u samého kořene.“
„Takže jste se plahočil zbytečně!“
„Zbytečně?“ opáčil s úsměvem Storm-Johnsen. „A to ne. Na zpáteční cestě jsme padli na místo, kde lavina zasypala celé malé stádo beranů. Vzali jsme dvoje rohy rovnou s sebou a z Wind Riveru jsem se vypravil s mezkem a jedním Indiánem pro zbytek. Přivezl jsem osm párů krásných rohů místo jedněch či dvou, které bych byl mohl získat poctivým lovem. Stržil jsem za ně na sedm tisíc dolarů!“
O týden později jsme čekali za časného rána v hangáru u obrov-ského trupu Amundsenovy řiditelné vzducholodi „Norge“. Všichni už byli na svých místech, jen radiotelegrafista výpravy ještě chyběl. Čekal jsem, kdy se v plátěném vchodu objeví dlouhá postava Rusa Olonkina, jenž sloužil už jako radiotelegrafista na Amundsenově polární lodi „Maud“ a nyní konal tutéž službu na „Norge“. K velké-mu údivu všech se místo něho přihrnul Storm-Johnsen s polárním tlumokem na zádech, oblečený do těžkých kožišinových šatů jako ostatní posádka „Norge“.
„Kampak? Snad ne na severní točnu?“ dobíral jsem si ho, stisk-nuv mu ruku. Široce se usmál. „Tam a ještě kousek dále,“ pravil slavnostně, házeje tlumok dveřmi do kabiny. „Olonkin dostal zánět středního ucha a co je do radiotelegrafisty, který špatně slyší? Letím místo něho!“
V tu chvíli jsem mu opravdu záviděl.

OSTROV DRAKŮ
Roku 1930 jsem se zúčastnil mezinárodního vědeckého kongre-su geofysiků ve Stockholmu. Pánové kteří kongres pořádali, vybrali si pro něj krásnou dobu letní a to bylo příliš velké pokušení. Když zasedání skončilo, řekl jsem si, že je škoda vracet se rovnou do Prahy do laboratoře, a usedl jsem se ženou do vlaku, který nás měl dopravit pres celé Švédsko do norského přístavu Narviku, odkud jsme se chtě-li podívat dále na sever do Tromsö, Hammerfestu a k Severnímu my-su, a potom zpátky nádhernými fjordy přes Trondhjem do hlavního města Norska, Oslo. Naše cesta pohodlným spacím vozem se již chý-lila ke konci, když v Abisku kdosi přistoupil do sousedního oddělení, které bylo od včerejšího večera prázdné. Když jsem brzy poté vyšel na chodbičku, rozloučit se s krásným Torneským jezerem, jež náš vlak již opouštěl, sešel jsem se s novým cestujícím. V prvé chvíli jsem ho nepoznal, ačkoliv mi podával ruku hned, jak mě spatřil. Te-prve jeho protáhlé: „How do you do, mister Behonek?“ — ještě žádný cizinec nevyslovil pořádně mé jméno — mi povědělo, koho mám před sebou.
Byl to Storm-Johnsen, štíhlý, suchý, svalovitý, s mírným úsmě-vem v pokleslých koutcích úst, týž, jak jsem ho poznal před čtyřmi lety na Amundsenově výpravě. Jel také do Narviku a potom lodí do Bodö, navštívit příbuzné. O chvíli později už seděl v našem oddělení a bavil se s mou ženou, jako by ji znal léta. Věděla o jeho dobro-družném životě a předešla mě otázkou, co dělal od letu přes severní točnu a zda je stále svobodný. Vypustil obláček kouře z lulky — kouřil od té chvíle, co mi stiskl ruku na uvítanou, až do okamžiku, kdy se s námi loučil na narvické přístavní hrázi — a přikývl na její druhou otázku.
„Pochybuji, že bych našel ženu, která by se chtěla toulat světem jako já,“ pravil. Nedal se pobízet a vyprávěl ochotně, co podnikal od té chvíle, kdy vzducholoď „Norge“ s nimi přistála po sedmdesátiho-dinovém letu v malé aljašské osadě Telleru. Musil se omezit na tele-grafický sloh — jak pravil — ježto doba čtyř let je doba dlouhá a vlak jel do Narviku jen dvě hodiny. Jeden příběh, který ho zavedl do podivné říše draků, nám však přece jen pověděl obšírněji.
Polární vzduchoplavci, o jejichž smělou výpravu se zajímal celý svět, stali se v USA velmi populárními, a proto Storm-Johnsen, jenž si chtěl najít v Americe zaměstnání, neměl o nabídky nouzi. Mohl se vrátit k listu, jehož zpravodajem kdysi býval, mohl dostat místo radi-otelegrafisty na několika velkých zámořských parnících, nabízelo se mu místo šéfa reklamy veliké továrny na mraženou čokoládu — cosi podobného „Eskymu“, prodávanému tehdy po celém světě, i v našich kinech — a ještě různé jiné podniky. Z těch všech návrhů si nakonec vybral střízlivé pozvání Americké zeměpisné společnosti, vydávající — kromě jiné činnosti — jeden z nejlevnějších a přitom z nejhezčích zeměpisných časopisů na světě. Tušil, že se za těmi několika řádky, jež ho vybízely, aby je navštívil mezi 11. a 12. hodinou, tají něco poutavého, a ve svém očekávání se nezklamal.

Ředitel kanceláře, starší muž s prošedivělými vlasy a velkými blýskavými brýlemi, znal ho nejen jako Amundsenova společníka; Storm-Johnsenův bývalý šéfredaktor mu pověděl všechno, co věděl o neklidném Noro-Američanovi, a nebylo toho málo.
„Mám dojem, že nejraději cestujete ve studených krajích, mistře Storm-Johnsene?“ zahájil ředitel hovor, když mu předtím nabídl skleničku grapefruitu — USA byly tehdy ještě „suché“, alkohol se nesměl volně prodávat.
„Nemohu říci, neboť jsem teplé kraje ještě nezkusil,“ odvětil Storm-Johnsen a vyslechl s napětím nabídku, kterou mu ředitel učinil s americkou bezprostředností a stručností hned poté. Časopis, který společnost vydávala, měl ve zvyku přinášet zajímavé a dlouhé země-pisné reportáže, jejichž podkladem bylo nesčíslné množství velmi dobrých fotografií. Pro tyto fotografie vysílala Společnost reportéry po celém světě a platila jim velmi dobře. V případě Storm-Johnsenově šlo o cestu na sopečné Sundské ostrovy, pilíře ztracené-ho mostu, jenž kdysi spojoval Asii s Austrálií. Zcela zvlášť se Spo-lečnost zajímala o neblahou Krakatou, ostrov sopečné hrůzy, jenž před třiačtyřiceti lety zničil sám sebe a všechny žijící tvory, kteří se v důvěře na něm usadili. Sopka z něho zbyla a dýmala dále, k radosti holandských učenců, kteří si zřídili jen tři kilometry od ní, na ostrově Lang Islandu, vědeckou observatoř, a těšili se na nový pořádný vý-buch. Právě se prý chystal — ve skutečnosti k němu došlo až za dvě léta, a stál za to, ale to nemohl žádný učenec správně předpovědět. Zeměpisná společnost měla naspěch někoho tam vypravit, aby vý-buch nezmeškala.
Storm-Johnsen se dlouho nerozmýšlel. Od severního pólu rov-nou na rovník, to bylo něco podle jeho chuti. Přijal nabídku a o týden později sedal v San Francisku na „Maryland“, luxusní parník o dva-ceti tisíci tunách, který jel do Jokohamy a Šanghaje. Odtud se dostal skromnější lodí do Manily na Filipínách, ale zde se octl na rozpacích. Nejbližší poštovní parník do Batávie vyjížděl až za týden, a tak dlou-ho se mu nechtělo čekat. Ve svých nesnázích se obrátil na redakci „Manila-Staru“ a mladý kolega-novinář ho seznámil s přístavním dozorcem, o němž tvrdil, že zná kdekoho. Jak se brzy ukázalo, nijak tímto tvrzením nepřeháněl. Dozorci se podařilo vypátrat holandský obchodní škuner mynheera Blomstranda, který plul takřka přímo do Batávie, odkud už nebylo na Krakatou daleko.
Škuner — jmenoval se „Vilemina“ — byl čistou plachetnicí; slovem „čistá“ je míněno, že mu žádný parní či benzinový stroj ne-pomáhal k pohybu. Jinak to byla nejšpinavější loď, jakou kdy Storm-Johnsen za svého pestrého života spatřil, a brzy pochopil proč. Její hlavní posádku tvořili Kanaci, a ti nejsou žádnými vyznavači čistoty, leda by byli k tomu usilovně nabádáni. Mynheer Petr Blömstrand, kapitán a jediný majitel „Vileminy“, byl dalek toho nabádat někoho k něčemu, čeho si sám nevážil. Nepotrpěl si ani na čistotu, ani na oká-zalé vystupování. Procházel se po palubě v podivném úboru, jenž se skládal z rozhalené, dávno neprané košile, stejně špinavých šortek a vysokých bot. Jedině čapka se zašlým, stářím zčernalým zlatým prýmkem patřila k uniformě námořního důstojníka, jinak byl první Storm-Johnsenův dojem, když po vratkém prkně vstoupil na palubu „Vileminy“ a spatřil jejího majitele, že má před sebou velmi zane-dbaného nosiče z manilských doků, nad nímž se kdosi smiloval a věnoval mu obnošenou důstojnickou čepici.
Kapitánův „maat“, první a jediný důstojník škuneru, Kornelius Stappen, se úborem svému veliteli věrně přizpůsobil, ačkoliv jinak se mu vůbec nepodobal. Zdálo se, že příroda ubrala vše, co mohla, Kor-neliu Stappenovi, aby to přidala jeho pánu a veliteli. Kapitán byl ho-rou masa a tuku, korunovanou věčně rudým obličejem, kdežto jeho „maat“ věrně připomínal suchého krejčíka z pohádek, a této podobě nechyběla ani prošedlá kozí bradka. Storm-Johnsen nebyl vybíravý a špinavý škuner i s jeho podivnými vládci měl v jeho očích jednu ne-nahraditelnou přednost, že totiž odjížděl o dobrých pět dní dříve než jakákoliv jiná loď. Rádio Zeměpisné společnosti, jež na něj čekalo v Manile, nabádalo ho k největšímu spěchu, ježto prý výbuch sopky může nastat každým dnem, a jeho ani nenapadlo čekat.
„Vilemina“ vezla do Batávie manilské konopí a ještě nějaké jiné plody ostrova a měla se cestou stavit jen v Makassaru na Celebesu a složit do podpalubí menší náklad kopry, který tam byl pro ni přichys-tán. Do Batávie měli 1500 mil, ale kapitán se chlubil, že je urazí za deset dní. Storm-Johnsen byl ochoten mu to věřit. Tyto škunery jsou stavěny jako rychloběžci a vál právě vytrvalý severovýchodní mon-sun, který byl plavbě lodi neobyčejně příznivý. Když opustili Mani-lu, byl ovšem nucen svůj nadějný názor trochu poopravit. Kanaci byli čeleď líná a ani kapitán, ani jeho zástupce se neměli k tomu, aby je trochu popohnali. Kapitán se při své hlídce povaloval pod plátěnou stříškou na přídi, kde se člověk přece jen trochu ochladil větrem, vzbuzeným pohybem lodi. Při této své namáhavé činnosti se vydatně posiloval z láhve, která byla okamžitě vystřídána druhou, jakmile se její obsah vyprázdnil. Nad tím úkolem bděl čínský sluha kapitánův, Wang-Li, podivná postavička, s nímž se Storm-Johnsen záhy blíže seznámil. Kapitán ho sebral na ulicích Manily jako náhradu za svého evropského sluhu a kuchaře, který mu utekl, sotva s paluby slétlo přistávací lano.
Wang-Li se chtěl dostat do Batávie a přijal kapitánovu nabídku, nesháněje se ani po mzdě. Storm-Johnsen se později dozvěděl, že Wanga hnala do hlavního města Jávy touha po synovi, jenž tam byl majitelem prádelny a vytrvale ho zval k sobě. Filipíny stejně nebyly jeho rodištěm, a Číňanovi je jedno, kde tráví svůj život, jen když se po smrti dostane do vlasti svých předků. Ačkoliv jeho syn byl nepo-chybně zámožný, byl Wang-Li z vrozené čínské šetrnosti rád, že se dostane do Batávie zadarmo. Možná, že toho během cesty litoval, příležitosti mu aspoň k tomu nechybělo. Kapitán patřil k onomu dru-hu opilců, jejichž hádavost a surovost roste s každým douškem. Storm-Johnsen ho brzy přistihl, jak rve starého Wang-Li za jeho směšný cop jen proto, že mu dosti rychle nepřinesl novou láhev. Za-kročil velmi ostře a vyneslo mu to zuřivou kletbu kapitánovu a ani slova díků od trýzněného Číňana. Nijak se nad tímto nedostatkem vděku nepozastavil, ježto Číňany již znal z Ameriky. Po této výtrž-nosti však mu Wang-Li přestal říkat „mistl Stolm“ — neuměl vyslo-vit „r“, jako nikdo z jeho krajanů, a nazýval ho důsledně Sen-Če, „Dobrý“. Když se ho Storm-Johnsen ptal, proč se nevzepřel kapitá-novu týrání, podíval se na něj nezbadatelnýma, smolně černýma očima, a pravil zvolna: „Kdo je smělý v odvaze, zahyne, kdo je smě-lý v utlpení, žije.“
„Krásná zásada,“ přikývl mladý Nor, „a kdyby ji vyznávali všichni lidé, bylo by rázem po vojenském řemesle. Ale jestli tě ještě jednou bude kapitán tahat přede mnou za ten tvůj myší ocásek, nau-čím ho, aby byl také smělý v utrpení!“
Zdálo se, že kapitán mladému muži jeho zákrok nijak nezazlíval, alespoň se o něm nezmínil, když se prospal na své rohoži pod palub-ní stříškou. Naopak, vybízel srdečně Storm-Johnsena, aby mu dělal u láhve společníka, ale byl rázně odbyt. Storm-Johnsen si rád vypil s kamarády sklenku whisky se sodou, nebo dvě, ale opilost mu nahá-něla hrůzu a opilci budili jeho nepřekonatelný odpor.
„Jak můžete dělat ze sebe zvíře?“ řekl ostře kapitánovi, bez ohledu na to, že stářím mohl být mynheer Blómstrand jeho otcem. „A je to vůbec zdravé pít lihoviny v tak horkém podnebí?“
Kapitán pominul urážku mlčením a obrátil se se smíchem k svému zástupci, který mu byl spolehlivým druhem v jeho pitkách. „Slyšíte toho mladíka, Kornélie? Je vidět, že je ze Severu a že nikdy nebyl v tropech! Jakže, mladý muži, právě v horkém podnebí se musí pít, to rozšiřuje žíly a ochlazuje krev!“ Storm-Johnsen pak přestal obracet zatvrzelého hříšníka na abstinenci a staral se raději o plavbu. Přesvědčil se, hned jak opustili nesmírně rozlehlou manilskou záto-ku, kde se kapitán choval před lodivodem celkem jak se patří, že ří-zení „Vileminy“ spočívá více méně v rukou božích. Kormidlo bylo svěřeno Kanakům, kteří se jakž takž naučili vést loď podle podivné malé věcičky, která se vrtěla před nimi, uzavřena ve skle, a kterou byli ochotni považovat za mocné kouzlo bílých mužů, ukazující jim cestu přes nekonečnou vodní plochu. Kapitán i maat se jen zřídka namáhali dohlédnout na kormidelníka a Storm-Johnsen často poo-pravil kurs škuneru, když hnědý chlapík zdříml u kola nebo zevloval po delfínech, provádějících kolem lodi své směšné skoky.
Nedbalé řízení nebylo ještě největší útrapou, horší byla obsluha plachet. Monsun je sice vítr dosti vytrvalý a málo měnící svůj směr, ale nelze čekat, že si ani na chvíli neodpočine, anebo že ho nenapad-ne trochu si zadovádět a zafoukat z jiné strany. U plachetnice ovšem znamená každá změna směru větru práci u plachet a k té se Kanaci nikdy neměli o vlastní újmě. Maat někdy zakročil a občas i kapitán na ně křikl rozkaz ze své rohože, provázeje jej řadou málo srozumi-telných holandských kleteb na hnědé pohany, ale většinou si jich nikdo nevšiml a škuner se buď potácel, nebo líně plazil. Za těchto okolností se stal Storm-Johnsen neplaceným druhým lodním důstoj-níkem. Plavil se často a býval pro svou družnou povahu ochotně tr-pěným hostem na velitelských můstcích velkých parníků, kam je jinak přístup žárlivě střežen. Věděl toho hodně o námořnictví a vy-znal se, jako ostatně každý Nor z fjordů, dobře i v plachtaření. Za-kročoval, kdykoliv to uznal za vhodné, a stal se velmi neoblíbeným nejen u svých bílých druhů, ale i u Kanaků. Zvláště jeden z nich, hnědý obr s chundelatou hlavou, Teralejté, provázel ho nevraživými pohledy, kdykoliv se spolu setkali na palubě.
Z nepřízně domorodců si Storm-Johnsen málo dělal, více ho mr-zelo zřejmé nepřátelství Kornelia Stappena. Kapitán se o námořnické vměšování svého jediného cestujícího celkem málo staral, protože jasnost jeho úsudku a postřehu byla stále obestřena alkoholickými výpary, ale Stappen, jenž míval více střízlivých okamžiků než jeho velitel, otevřeně se postavil proti Storm-Johnsenovi a rušil jeho roz-kazy. Nepříčetně se rozzuřil, když se jednou nahodil k tomu, jak Storm-Johnsen odstrčil nedbalého Kanaka od kormidla a otočením kola zavedl škuner správně pod vítr.
„Žádný cestující nemá právo plést se do řízení lodi!“ hulákal.
„Tohle není loď, to je plující kořalna!“ odsekl Nor. Maat sevřel bojovně pěsti, ale když se podíval do chladných šedých očí mladého muže, jenž byl o hlavu větší a nepoměrně svalnatější, ruce mu klesly.

Odebral se i na příď stěžovat si kapitánovi, ale mynheer Blömstrand právě vyspával. Když procitl a Stappen mu přednesl svou stížnost, musel sám snést první výbuch kapitánova hněvu. Druhý zasáhl nor-ského reportéra, ale byl vzápětí odražen pohrůžkou, že ho Storm-Johnsen udá u přístavních úřadů pro neschopné řízení lodi ihned, jak vystoupí na břeh.
„S lidmi od novin si nic nezačínejte, nechcete-li, aby tohle byla vaše poslední plavba,“ končil nevzrušitelný Nor svou chladnou, ale důraznou řeč. Kapitán schlíple odtáhl do své rohože a nechal pak již Storm-Johnsena celkem v klidu, jenom maat vytrvale štval Kanaky proti němu. Nehnuli prstem, když byl Stappen přítomen a Storm-Johnsen zakročil, a ten nechtěl hnát rozepři na ostří nože. Zato sou-kromě, když u toho maat nebyl, dovedl pobídnout jejich horlivost tím, že je ve vhodném okamžiku přetáhl lanem nebo něčím jiným, co bylo po ruce.
Za těchto okolností se stal Storm-Johnsenův pobyt na škuneru málo příjemným a napětí se stupňovalo, čím dnů plavby — která byla daleko pomalejší, než kapitán předpovídal — přibývalo. V hně-dé posádce to vřelo, jak Storm-Johnsen dobře cítil. Věděl, že by se na bělochy, kdyby došlo k otevřenému odporu, nemohl spolehnout, a uvažoval o tom, že v Makassaru přesedne na jakoukoliv loď, která se mu naskytne, i kdyby to byl nejbídnější rybářský kutr. V tomto roz-hodnutí ho ještě utvrdila malá příhoda, ke které došlo, když byli tý-den na cestě. Storm-Johnsen stál u zábradlí lodi, pod velkým ráhnem hlavního stěžně, na němž se několik Kanaků na vzácný rozkaz maa-tův líně lopotilo s maršovou plachtou. Díval se na delfína, který se vyhupoval nad vodu a zase pod ni strkal hlavu, podobaje se podivu-hodně moslimovi, jenž se klátí při modlení, když zaslechl ostrý vý-křik Wang-Liův. Překvapeně sebou trhl, a tento malý pohyb mu za-chránil život. Dvacetiliberní kladka, vypuštěná z ruky Teralejtého — nedopatřením, jak potom Kanak tvrdil — jen se otřela o jeho tvář a zasáhla ho na rameně. Padala s brámového ráhna, kde Teralejté ne-měl co dělat, a cestou získala tolik síly, že zchromila Storm-Johnsenovu levici na dva dny. Maat stál pod stěžněm a šklebil se jako ďábel — Storm-Johnsen se od něho odvrátil, aniž se slovem zmínil o tom, co se stalo. Řeči nebyly na místě, to cítil dobře. Ve vhodné chvíli poděkoval Číňanovi za výstrahu. Wang-Li pokrčil ra-meny.
„Nebojí-li se lid hlozného, přijde velmi hlozné,“ odvětil záhad-ně, a Nor se nenamáhal luštěním jeho tajemné průpovědi. Měl se od té doby ustavičně na pozoru, ale tento život stálého střehu a nedo-statku styku s přáteli mu začal jít přes všechnu jeho chladnokrevnost na nervy a jen posílil jeho úmysl změnit v Makassaru dopravní pro-středek i za cenu malého zdržení. Ale když dorazili do tohoto cele-beského přístavu, zjistil, že by musil čekat týden a možná ještě déle na příjezd poštovního parníku, který obstarával lodní spojení mezi Novou Guineou a ostrovy Holandské Indie. I kdyby byl chtěl tak dlouho čekat, byl by dorazil do Batávie velmi pozdě, poněvadž tento parník neplul z Makassaru přímo do Batávie, ale stavěl ještě v bor-nejském Bandžermasinu a v Surabaji na Jávě. Nezbývalo než zůstat na „Vilemině“ a spoléhat, že s větrem v zádech urazí i tato tak bídně řízená loď zbytek cesty za necelý týden.
První den cesty z Makassaru do Batávie prošel celkem klidně. Storm-Johnsen měl sice dojem, že škuner udržuje zbytečně jižní kurs a že by bylo na čase obrátit trochu ostřeji k západu, ale zdržel se po-známek. Nebyl si ani svým pozorováním náležitě jist a neměl pořád-ně, čím by si je ověřil. Na každé lodi, konající dálkovou plavbu, má se sice vést deník a uražená dráha denně zakreslovat do mapy, ale tato podivuhodná loď se svými věčně opilými nebo poloopilými vůdci se vymykala obvyklým pravidlům. Maat se sice někdy vzcho-pil a určil polohu škuneru, ale to se dělo celkem jen zřídka a většinou se plulo — takový měl aspoň Nor dojem — nazdařbůh. Zdálo se mu to být úplným zázrakem, že za těchto okolností přece jen dopluli do Makassaru, jak zamýšleli. Škuner se choval jako kůň, jenž stokrát konal jednu a tutéž cestu, takže je s to jít po ní bezpečně bez řízení a dopravit svého pána správně k cíli, i když pán na kozlíku usnul. Po-časí bylo stále dobré, vlhký monsunový vítr, nepřinášející žádné ochlazení, vál vytrvale a poháněl línou loď kupředu, ale za jitra třetí-ho dne plavby z Makassaru se nebe začalo zatahovat lehkým bílým závojem. Zrezivělý tlakoměr však stál stejně vysoko, jako když opus-tili Celebes, a to Storm-Johnsena upokojilo. K polednímu křižovali velký tankový parník, podle vlajky holandský, jenž plul rychlostí u těchto lodí neobvyklou k Celebesu. Míjel „Vileminu“, jež se nijak nenamáhala vyměnit s ním vlajkový pozdrav, ve vzdálenosti necelé čtvrt míle, a když se přiblížil, vytáhl základní signalisační vlajku pod svou vlajku národní. Storm-Johnsen měl dobrý zrak a bez kukátka spatřil bílý trojhran vlajky s třemi svislými rudými pruhy, stoupající k signalisačnímu ráhnu.
„Přeje si s námi mluvit!“ upozornil maata, jenž měl právě vele-ní. Cosi z námořnické výchovy, které se Korneliu Stappenovi kdysi dostalo, se přihlásilo ke slovu. V jeho očích svitl zájem a už se poo-točil, aby sňal kukátko s. kolíku na stěžni, kde stále viselo, když se jeho pohled setkal se Storm-Johnsenovým. Snad se něco z pohrdání, které měl mladý muž pro tyto věčné opilce, odráželo v jeho očích, anebo to byl pocit uražené svrchovanosti námořního důstojníka, jenž má poslechnout pokynu obyčejného cestujícího, Storm-Johnsen dobře příčinu nezjistil. Viděl jen, jak ruka, natažená pro kukátko, klesla,, a jak se maat k němu opovržlivě otáčí zády. Na parníku sníži-li rychlost, spustili signalisační vlajku a znovu ji vytáhli, domnívajíce se, že jejich výzva k hovoru byla přehlédnuta, ale když škuner ne-všímavě pokračoval ve své cestě, vzdali se marných pokusů. O půl hodiny později byl parník temným bodem na obzoru. Tak se stalo, že výstraha, kterou chtěl kapitán parníku škuneru dát, udělena nebyla, a ta malá příhoda měla velké následky.

Storm-Johnsen nenaléhal na maata, aby odpověděl parníku, po-něvadž dobře věděl, že by tím dosáhl pravého opaku. Sám námořním signálům — až na některé základní, jako byla písmena CN, signál lodi v nejvyšší nouzi — nerozuměl. Nevěděl ani, má-li škuner kódo-vou knihu a signalisační vlajky, a řekl si, že i kdyby to všechno bylo po ruce a on sám dovedl signalisovat, že by mu v tom maat jistě za-bránil. Že zprávu nepřijali, ho velmi mrzelo. Na škuneru nebylo rá-dio, a tak byl mladý muž, zvyklý na společnost a denní zprávy, úplně odloučen od světa. V Makassaru dostal sice americké noviny, ale ty byly stejně staré jako ty, které četl v Manile, a nijak se jimi ne-osvěžil.
Díval se toužebně za mizející petrolejovou lodí, a když se mu ztratila v parách obzoru, zahleděl se bezmyšlenkovitě vzhůru k nebi. Jeho vzhled ho velmi překvapil. Jemný bílý závoj, jenž dosud jen stíral ostré obrysy žhoucího slunečního terče, zhoustl tak, že slunce zcela zmizelo. Vzduch byl tíživější než kdy předtím a lehký bílý oděv Storm-Johnsenův byl promočen potem tak, jako kdyby byl v něm právě vylezl z lázně. Zneklidněn přistoupil k otevřenému okén-ku palubní nástavby a podíval se na tlakoměr, visící uvnitř na stěně. Ručička lpěla tam, kde ji viděl ráno, a tlak byl neobyčejně vysoký. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se schylovalo k bouři, ale Storm-Johnsen si pojednou uvědomil, že zavládlo neobyčejné ticho, jakému nebyl zvyklý. Plachty visely schlíple na ráhnech a obvyklé nárazy kýlové vody, zvláštní temný zvuk, pravidelně se opakující, na nějž si cestující na menší lodi zvykne tak jako obyvatelé mlýna na hrčení vodního kola, ustal úplně. Škuner se líně kolébal z boku na bok a zdálo se, že se vůbec nehýbá z místa. Temně šedá vodní plocha oce-ánu se sotva prohýbala neznatelnými vlnkami.
Storm-Johnsen se rozhlédl po palubě. Kapitán spal ve své roho-ži, maat seděl v skládací židli a podřimoval. Kanak u kormidla se ospale opíral o kolo, jež loď už nechtěla poslouchat, nemajíc dosti rychlosti. Ve stínu vratiplachty se povalovalo několik spících lodní-ků, ostatní byli zalezlí někde v dusném podpalubí; náleželi ke kapi-tánské hlídce a nechtěli se zbytečně ukazovat na palubě, aby nebyla od nich požadována omylem práce patřící kormidelníkově hlídce, jež měla právě službu. Storm-Johnsen měl podivný pocit neskutečnosti; všechno kolem něho spalo, loď, plavci, oceán i nebe. Zdálo se mu, že všechen život ze světa vymizel a že tu zbyl sám a sám v těžkém tíži-vém tichu, s jediným zvukem krve, která mu tepala v uších.
Z palubní průvlaky, vedoucí ke kajutě mužstva, neslyšně se vy-nořil Wang-Li. Storm-Johnsen se k němu překvapeně obrátil, podivil se, že na této spící lodi je ještě někdo kromě něho, kdo bdí.
„Proč nespíš, Číňánku?“ tázal se ochable. Wang-Liovy vrásčité tváře se na okamžik prohloubily úsměvem.
„Dost se vyspí Wang-Li v zahladách noci,“ pravil tiše. Storm-Johnsen byl líný přemýšlet, ale přesto uhodl, že Wang-Li mluví svým květnatým způsobem o spánku mrtvého člověka.
„Nač myslit hned na takové věci, muži?“ řekl hněvivě. Wang-Li potřásl hlavou a zadíval se na nebe u východního obzoru. Storm-Johnsen líně sledoval jeho pohled. U obzoru vyvstala temná zeď mraků a rychle se posunovala k nadhlavníku. Ledový závan větru třepetavě nadul plachty a přimrazil Storm-Johnsenovi potem provlhlé šaty k tělu.
„Co je? Co se to děje?“ tázal se překvapeně.

„Oko dlakovo se zadívalo na tuto loď, Šen-Če,“ řekl slavnostně Wang-Li.
„Oko drakovo?“ opáčil nechápavě Storm-Johnsen. „Co to mlu-víš za nesmysly?“
„Taj-feng přijde a pohltí všechno, bílé muže, hnědé muže i žlu-tého muže, nehodného sluhu Lao-Tseova,“ pravil zvolna Číňan. Náh-lý poryv větru smýkl lodí, neřízenou kormidlem, na bok, a rozvlnil nehybnou vodu oceánu. Storm-Johnsen sklouzl až k zábradlí, které zachytilo jeho pád. Než se vzpamatoval, zmizel Wang-Li v průvlace. S přídě se ozývaly kletby maatovy, který sletěl dlouhým obloukem se své rozkládací židle a rozrazil si nosní kost o kotevní rumpál. Druhý náraz větru rozezvučel stěhová lana v temný chorál hlubokých tónů. Předehra bouře, napadlo Storm-Johnsena. Co to mínil ten zpropade-ný šikmooký syn nebes tím svým taj-fengem? Tajfun, mořská smršť, blesklo mu hlavou. Ale to je přece nesmysl, tajfun řádí mnohem více na sever, u čínských břehů. Loď se zahoupala z boku na bok a přídí nahoru a dolů. Podlaha paluby se rozvlnila Storm-Johnsenovi pod nohama a třikrát upadl, než se mu podařilo zachytit se rukou pažení otevřeného okénka palubní nástavby. Pohled na tlakoměr mu dodal. Modře kalená ručička stála hluboko pod žlutým ukazovatelem, s nímž se před chvílí ještě kryla, a poklesla znatelně ještě za těch něko-lik okamžiků, co se na ni díval. Výkřiky, ozývající se s přídi, odvráti-ly jeho pozornost od tlakoměru. Přidržel se rámu okna a naklonil se celým tělem, aby viděl za roh nástavby. V úžasu nad tím, co spatřil, pustil se ochranného rámu a vzápětí se smýkl po nakloněné palubě k zábradlí. Levá noha mu projela mimo lodní okraj, ale pravá se zachy-tila s notnou ranou do kolena na svislé výstuze zábradlí a zastavila jeho cestu do zpěněných vln. Celý rozlámaný se s námahou doplazil zpět k nástavbě, až k hlavnímu stožáru, jehož silné hladké tělo kře-čovitě objal pravou rukou. Před ním stál maat u kormidla a zoufale se namáhal udržet loď po větru. Ale to, co nejvíce překvapilo Storm-Johnsena a bylo příčinou jeho nedobrovolného pádu, byl pohled na kapitána. Po prvé za posledních čtrnáct dní byl mynheer Blömstrand dokonale střízliv. Rubínová barva vymizela z jeho tváře a učinila místo podivné žluté šedi smetanového sýra. Stál široce rozkročen pod upínacím lanem kosatky, jehož se křečovitě držel, a poulil bez-mocně oči na spoušť, která vystřídala ticho, s nímž uléhal do své rohože. Ta byla pryč, stejně jako stříška ji chránící, a sama kosatka, veliká třírohá plachta, připevněná předním cípem k čelnímu stožáru. Ohromné tělo kapitánovo mechanicky sledovalo každý prudký pohyb škuneru z boku na bok. Za jiných okolností by byl tento pohled Storm-Johnsena rozesmál, ale náhlé vystřízlivění kapitána Blömstranda mělo v sobě cosi ponurého, z čeho podvědomě usoudil, že škuner je v nejvyšším nebezpečí. Kapitán otvíral ústa, jako by něco říkal, ale buď byl jeho hlas příliš slabý, anebo hluk bouře, smí-šený s polekanými výkřiky Kanaků, příliš silný, že ho nebylo slyšet. Storm-Johnsen pochopil okamžitě, že kapitán je k ničemu a že jediný muž, jenž může pro záchranu škuneru něco udělat, je důstojník. Loď měla příliš mnoho plachet a orkán, jenž zatím propukl v plné síle, je strhával jednu po druhé. Ostrý zvuk trhajícího se plátna projel kaž-dou chvíli hučením moře a jekem vichřice. Storm-Johnsen si uvědo-mil, že času je namále a že loď bude za chvilku bez plachet, nepoda-ří-li se snížit jejich plochu na snesitelnou míru. Naklonil se k maatovi a křikl mu do ucha: „Starejte se o plachty, vezmu si kormidlo sám!“
Maat k němu otočil hlavu s nechápavým tupým pohledem. Storm-Johnsen ho odstrčil od kormidla a chopil se kola sám. Překva-pilo ho, co síly projevuje najednou tento obvykle tak poddajný ná-stroj. Měl co dělat, aby ho udržel oběma rukama. Slyšel maatovu píšťalku, jejíž ostré zvuky přerušily hlas moře, ale neměl čas otočit hlavu a podívat se, co se děje na hlavním stožáru, stojícím těsně za ním. Vší silou krotil kormidelní kolo, vypovídající pod drtivými ná-razy vln poslušnost, a snažil se udržet loď po větru, jehož směr spíše vytušil, než správně rozeznal. Kormidlo se proměnilo v živou bytost, která se zlovolně vzpírala jeho vůli. Chvílemi se musil na ně pověsit celým tělem, aby mu dal správný směr, a jindy zase sebou hodilo takovou silou, že mu téměř vymklo ramena z kloubů.
Nevěděl, co se děje za jeho zády, a ani po tom netoužil. Viděl jen příď před sebou, nořící se hluboko do vln, které přes ni přelévaly svou bílou pěnu. Byla zcela opuštěná a Storm-Johnsen nevěděl, kam zmizel kapitán, jenž tam před malou chvílí ještě stál. „Snad ho spláchla některá vlna,“ řekl si zlomyslně, ale v příštím okamžiku jím projel mráz od hlavy až k patě, když koutkem oka zahlédl Kanaka, padajícího v divokém přemetu s ráhna hlavního stěžně. Škuner v té chvíli téměř ležel pravým bokem na hladině a muž, bezmocně rozta-hující ruce v zoufalé snaze něčeho se zachytit, zmizel v důlu mezi dvěma ohromnými vlnami. Storm-Johnsen s námahou pootočil hla-vu, ale Kanaka již nespatřil. Zapadl ve vlnách a již se neobjevil. Šku-ner se zatím posunul o hodný kus kupředu a žádná moc na světě ne-byla s to obrátit jej proti větru a vyhledat s ním místo, kde Kanak zmizel pod vodou.
Moře, jak je Storm-Johnsen při tomto letmém pohledu zahlédl, vypadalo hrůzně. Nebe, pokryté černými mraky, osvětlovalo je neur-čitým přísvitem, z něhož probleskovaly bílé hřebeny vln, vybičova-ných vichřicí a ženoucích se v rychlém běhu jedna za druhou, od místa, kde malý škuner nastavoval jejich náporu své chatrné stěny, až k obzoru, kde temná voda nerozeznatelně splývala s černí oblohy. Teprve nyní si Storm-Johnsen povšiml, že prudký déšť rozrývá hla-dinu, a uvědomil si, že je sám promoklý skrz naskrz. Měl dojem, že mezi vodou nebes a oceánu není žádný přechod a že moře splývá s oblohou. Zdálo se mu, že škuner musí podlehnout spojené síle vod a vichřice, a že těch několik prken, sroubených lidskou rukou a tvoří-cích jedinou hranici, která je dělila od smrti, nemůže dlouho vydržet. Na okamžik se ho zmocnila tupá beznadějnost, ale rychle tento pocit potlačil a upjal pozornost jen ke kormidlu. Zdálo se mu, že se dá lépe řídit, a že se škuner již tolik nezmítá. Bylo tomu opravdu tak, ježto maatovi a jeho Kanakům se po nesmírné námaze podařilo svinout to, co zbylo z hlavní a brámové plachty, a sdrhnout maršovou plachtu natolik, kolik bylo při takovém orkánu zapotřebí.
Jednu chvíli se Storm-Johnsen letmo podíval na svítící číselník svých náramkových hodinek a podivil se, jak dlouho už bouře trvá. Byl u kormidla plné tři hodiny a zdálo se, že bouře je ještě daleka svému konci. Začal uvažovat o tom, jak dlouho ještě může trvat. O tajfunech věděl, že se vracejí, opisujíce ohromnou smyčku nad oceá-nem, ale o cyklonech Indického oceánu měl jen nepatrné znalosti. Rozpomenul se, že vznikají nad rovníkem, kde je nízký tlak vzduchu a kde vítr ženoucí se ze všech stran má možnost zesílit a vyrůst do netušené prudkosti. Kdosi mu říkal, že zažil v Bengálském zálivu cyklon, který se pohyboval rychlostí jednoho sta námořních mil za hodinu. Žádná loď, ani ten nejrychlejší válečný motorový člun, nemá ani poloviční rychlost, a není s to takovému cyklonu čelit, napadlo ho, ale rychle se utěšil myšlenkou, že muž, jenž mu svůj zážitek vy-právěl — a byl to muž velmi věrohodný — tento cyklon přežil.
Jako by ho chtěl posílit v jeho optimismu, vítr náhle ulehl. Moře bylo stále ještě rozbouřeno, ale přesto se s utichnutím vichru hlas bouře pojednou velmi ztlumil. Nebe se začalo rozjasňovat a Storm-Johnsen si ulehčené oddechl, že je po všem. Pojednou pocítil únavu a zatoužil, aby ho někdo vystřídal u kormidla. Ačkoliv rychlost škune-ru podstatně klesla, stačila přesto i skasaná maršová plachta hlavního stěžně zachytit tolik větru, že uháněl před těžkopádnými vlnami, a jen občas některá z nich jej dohnala a přelila se přes jeho záď. Storm-Johnsen zahlédl Kanaka, jenž se vynořil za palubní nástavbou, a houkl na něj, aby přišel převzít kormidlo. Muž neochotně poslechl a Storm-Johnsen, poučiv ho, jak má loď vést, opustil po čtyřech hodi-nách vysilujícího zápasu své místo. Každý úd jeho těla volal po od-počinku, ale přesto si zašel nejprve prohlédnout loď, jak vypadá po bouři. Nebylo to tak zlé, jak čekal. Velká šalupa, ve které se dopra-vovalo zboží se břehu na škuner a která, bylo-li třeba, unesla celou posádku, byla vržena ze svého místa proti zábradlí, jež rozbila; při tom se zle porouchala její pravá stěna a řízení. Nebyla k potřebě, ale to tak mnoho nevadilo, neboť škuner měl ještě dva čluny, které pře-čkaly bouři zcela dobře. Břevno vratiplachty se zlomilo a většina plachet vzala za své, ale tato škoda se dala snadno napravit.
Storm-Johnsen se právě chystal vejít do nízkých dvířek palubní nástavby, když z nich vyrazil maat s velkou černou lahví v ruce, ná-sledován kapitánem, který se sápal po láhvi oběma rukama. Maat byl rychlejší. Skokem dostihl zábradlí a velkým obloukem hodil láhev do moře. Kapitán vztekle zaječel. Malý důstojník se k němu vzdorně obrátil se zaťatými pěstmi.
„Řekl jsem vám, že pít nebudete, a to platí, starý mazavko!“ za-řval na kapitána. Storm-Johnsen se zastavil jako přibitý. V prvé chví-li maata ani nepoznal. Nebylo to jen pro cár černého sukna, jímž ma-at ovázal svůj přeražený nos, a který dal jeho obličeji velmi výhružný výraz; Storm-Johnsena překvapil nejvíce pohled na malého muže a jeho neočekávaný postoj vůči alkoholu. Před několika hodinami ještě ochotně popíjel s kapitánem i bez něho, ale nyní to byl docela jiný člověk. Neurčitý, vyplávlý pohled alkoholikův zmizel, malý muž se díval do očí svého mohutného protivníka ostře a sebevědomě, zra-kem člověka, zvyklého poroučet. Chvíle nejvyššího nebezpečí vrhla dobrodruha o dvacet let zpátky, do doby, kdy jako čtvrtý důstojník řídil jeden z největších rotterdamských parníků a kdy odpovídal za životy dvou set mužů posádky a patnácti set cestujících.
Kapitánovi naběhla vztekem žíla na skráni. Hulákal holandsky kletby, jimž Storm-Johnsen nerozuměl, a po nezdařeném maatově pokusu vyhnout se skokem jeho útoku, sevřel mužíkův krk oběma rukama. Byl nejvyšší čas zakročit. Storm-Johnsen zbavil maata ne-milého stisku pádnou ranou pod kapitánovu bradu. „Že se nestydíte se rvát!“ pravil přísně ke kapitánovi, ukazuje na hlouček Kanaků, kteří se kupili na zádi a zvědavě přihlíželi zápasu bílých mužů. Kapi-tán proti němu výhružně pokročil. „Nechte toho!“ varoval ho mladý muž mrzutě. „Nejste ve formě a nebavilo by mě to zápasit tak lev-ně!“ Kapitán zmizel s proklínáním ve dveřích nástavby. „Mohl jste mu tentokrát dopřát skleničku na oslavu, že jsme z toho vyvázli,“ obrátil se Nor k důstojníkovi. Malý muž se na něj podivně podíval. „Umíte se modlit?“ tázal se nečekaně.

„Modlit?“ opáčil překvapeně Storm-Johnsen. „Myslím, ovšem, samozřejmě jsem modlitby z mládí nezapomněl.“ Maat zkřivil ústa. „Tak je zkuste, snad nám pomohou,“ pravil posměšně, obrátiv se k němu zády.
Storm-Johnsen ho chytil za rameno: „Počkejte, co tím myslíte?“ tázal se chvatně. „Je přece po bouři a škuner plave dobře, držíme se stejně vysoko jako drive, do lodi nevnikla voda.“
„Oko dlakovo se na nás stále dívá, Šen-Če,“ ozval se tichý hlas za nimi.
„Ten žlutý pohan to správně říká,“ ušklíbl se maat. „Ostatně za půl hodiny to uvidíte na vlastní oči.“ Nestaraje se již o cestujícího, obrátil se ke Kanakům a ostře jim něco nařídil v jejich řeči. Muži se začali šplhat na hlavní stěžeň a k Storm-Johnsenovu překvapení ska-sali ještě víc maršovou plachtu, jedinou, pod kterou škuner ujížděl. Storm-Johnsen se nechápávě rozhlížel po oceánu i po obloze. Vlny se spíše ztišily a jejich hřebeny znatelně poklesly. Také mraky se dále vyjasnily a déšť ustal úplně. Storm-Johnsen se otřásl zimou a teprve tento pocit ho upozornil, že teplota nápadně klesla. Uchýlil se opět o radu k tlakoměru. Stál ještě níže než ve chvíli, kdy bouře vy-pukla, ačkoliv se vítr ztišil až téměř k úplnému bezvětří.
„Tomu nerozumím,“ vrtěl hlavou Storm-Johnsen, ale přesto, když vstoupil do své kajuty, jen se převlékl a natáhl si nepromokavý plášť. Všechna chuť na odpočinek ho přešla. Výstraha maatova, po-divná duševní proměna, kterou tento zpustlý muž prodělal, i pověrči-vá slova Wang-Liova, to všechno mu leželo v mysli. Nechápal, jak to Číňan vytušil, ale jisté bylo, že příchod cyklonu uhodl zcela bezpeč-ně.
Když Storm-Johnsen vystupoval po příkrých schůdkách do předsíňky palubního domku, naklonil se škuner pojednou na stranu. Zkušený cestovatel poznal, že „Vilemina“ mění směr o více než čtvrt kruhu, a velmi se tomu podivil. U kormidla stál sám Kornelius Stap-pen, a jediný pohled na kompas přesvědčil Nora, že se nemýlil. Až dosud pluli na západojihozápad, nyní byl škuner obrácen k jihový-chodu.
„Proč ta změna směru?“ ptal se udiveně.
„Poněvadž se větru uráčilo změnit směr,“ odsekl maat posměš-ně. Ale jako by litoval své ironie, dodal ku podivu mírně: „Měli jsme vyslechnout, co chtěl ten parník dnes ráno. Nepochybně by nás byl před cyklonem varoval. Měl rádio a dostal jistě od meteorologů vý-strahu.“
„A mohli jsme uniknout?“
„Nevím, snad. Je tu plno drobných ostrůvků, které kryjí Sundské ostrovy, ale člověk je nezná a neví, je-li tam někde dobré kotviště. A ve špatném je to horší než na širém moři. Do Makassaru bylo už da-leko, tam jsme se nemohli vrátit. Parník plul o všechno pryč, ale přesto pochybuji, že se tam dostal.“
Jak se později Storm-Johnsen rozpomínal, byl to nejdelší rozho-vor, který kdy s malým dobrodruhem vedl. Byl by v něm rád pokra-čoval a také maat zřejmě nebyl proti tomu; ale ještě hovořili, už vítr zesílil a při posledních slovech maatových ječel zase hlas bouře pl-nou silou. Na hovor nebylo ani pomyšlení. Maat vynakládal všechnu sílu, aby udržel kormidelním kolem škuner ve správném směru, a Storm-Johnsen měl co dělat, aby se udržel sám na nohou. Stálo ho to všechno úsilí, a proto se upřímně obdivoval výkonu Wang-Liovu, když se Číňanovi podařilo po několika marných pokusech připlížit se k nim s thermoskou vřelé hovězí polévky a s hrstí sucharů. Rozdělili se o to s maatem — kterého musil Storm-Johnsen krmit, ježto dů-stojník nesměl ani na okamžik uvolnit jednu ruku s kormidelního kola — a bylo to poslední jídlo, jehož se jim na palubě „Vileminy“ dostalo. Až do setmění zápasil starý škuner statečně s orkánem, ale potom šly události rychle za sebou. Nejprve jim náhlý nápor vichři-ce, přesahující silou vše, co až dosud předvedla, urval jejich jedinou plachtu. Pak vlny uchopily loď, neschopnou řízení, a zmítaly jí všemi směry. Maat skočil k stěžni, jehož se držel Storm-Johnsen, a křečovi-tě se ho zachytil. V tu chvíli byla podlaha paluby skloněna tak, že se podobala střeše s velmi ostrou lomenicí. Storm-Johnsen téměř visel na stěžni; ramenní klouby ho nesnesitelně bolely, ale potom nahma-tal nohou čep kormidla, a když se o něj opřel, stala se jeho poloha snesitelnější.
„Neměli bychom spustit čluny?“ křičel na maata.
V panující tmě spíše tušil, než viděl jeho záporný pohyb hlavou. Uvědomil si ostatně hned, jak svou otázku vyřkl, že by to byl nesmy-slný podnik. Loď se zmítala na vlnách tak zběsile a nevypočitatelně, že by se čluny musily rozbít o její boky dřív, než by se dotkly hladi-ny. Prudký náraz do ramene srazil Storm-Johnsena k palubě a rachot, který zazněl těsně vedle něho, připravil ho na okamžik o vědomí. Když pracně zase začal přemýšlet, vytušil, že to bylo hlavní ráhno, které spadlo přímo na ně. Vyvázl dobře, ačkoliv ho rameno hrozně bolelo; silné břevno mu mohlo rozbít hlavu. Volal na maata, co je s ním, a když nedostal odpověď, hmatal po něm, ale nenašel ho. Na-padlo ho, že byl asi stržen ráhnem k zábradlí, a rozpomínal se, jak byla skloněna paluba v okamžiku, kdy ráhno spadlo. Usoudil, že ma-at bude u pravého boku lodi, měl-li štěstí a nebyl-li ráhnem stržen do moře. Chtěl se tam již vydati, ačkoliv to byl nesmyslný podnik s ne-patrnou vyhlídkou na úspěch, ale právě v té chvíli se celá loď otřásla tak šíleně, jako by se její plaňky, žebra a výztuhy měly rozlétnout.
Storm-Johnsen myslil, že nastal konec, ale byla to jen jeho před-zvěst, ohlášená pádem zadního stožáru. Cítil, jak se široký peň hlav-ního stožáru, kterého se stále držel, začíná viklat; uvažoval překotně, co by měl udělat a kterým směrem asi stožár padne, ale nezbyl mu čas to domyslit. Ohromný vodní kužel, vířící kolem své osy, přihnal se s úžasnou rychlostí od levého boku lodi, obklopil škuner ze všech stran, vysoko jej vyzvedl a potom jím s nesmírnou silou mrštil zpět, vtlačiv jej hluboko pod hladinu. Když se vodní smršť přehnala, vy-nesly světélkující hřebeny vln z temných hlubin jen několik ubohých trosek, které se rychle rozptýlily po širém oceánu.

V okamžiku, kdy se na bezmocnou loď přihnala vodní smršť, shodil se sebe Storm-Johnsen pudovým pohybem člověka, nuceného skočit do vody, plášť. Na víc už mu nezbyl čas. Voda ho obklopila ze všech stran, urvala mu dech od úst a srazila ho s kolísající paluby tak hluboko pod hladinu, že si myslil, že už víckrát nevyplave. Dusil se a s posledním zbytkem vědomí zoufale tempoval, aby se dostal zase na vzduch. Podařilo se mu to a v prvé chvíli pocítil nesmírnou radost člověka, jenž se vrátil od brány, kterou mu otevřela smrt, zase zpátky na tento svět. Ten pocit netrval dlouho. Uvědomil si, že je v bezna-dějné situaci, že nemá naději na záchranu a že ani plavat dlouho ne-vydrží. Zmocnila se ho nesmírná únava, které se marně bránil. Vlna ho vynesla na svém vrcholu a zjednala mu trochu vzduchu, ale po-tom zapadl do hlubokého důlu, který se za ní utvořil, a následující vlna ho zalila slanou zátopou, ve které začal tonout.
Sebral poslední zbytek sil a podařilo se mu několik temp, které ho zase na okamžik vynesly vzhůru. Potom spatřil na hřebenu nej-bližší vlny temný předmět, a tento pohled mu rázem vrátil všechny síly. Byl to člun. Plul sice kýlem vzhůru, ale přece jen to bylo něco pevného, čeho se mohl zachytit. Vyvinul zoufalé úsilí, aby se k člunu dostal, a když už se vzdával veškeré naděje, přihnal mu jej rozmarný pohyb vlny na dosah. Podařilo se mu zachytit se jeho kýlu jednou rukou a potom i druhou. Pokusil se o přísun, aby se vytáhl nahoru a mohl si sednout na člun obkročmo, ale bylo to nad jeho síly. Visel na člunu rukama, z nichž mu mizel cit, když jakýsi ocelově tvrdý spár uchopil prsty jeho levé ruky a hrubě mu je oderval od kýlu. Otřásl se bolestí i nesmyslnou hrůzou, že nějaký strašný mořský tvor se skrývá za člunem a podnikl na něj útok. Byl by se pustil člunu i druhou ru-kou a pospíchal pryč z tohoto místa, ale uvědomoval si, že není s to plavat a že tento převrácený člun je jeho jedinou a poslední nadějí na záchranu. Přemohl bázeň a snažil se chopit kýlu znovu levicí. Nepo-dařilo se mu to a potom něco tvrdého dopadlo na prsty, křečovitě sevřené na kýlu, a způsobilo mu takovou bolest, že se pustil člunu i druhou rukou. V příštím okamžiku se objevilo nad kýlem něco vel-kého — temného a obludného.
Vlna odrazila Storm-Johnsena od člunu, který se vyhoupl nad její hřbet. Mechanicky hrábl rukama kupředu, ale nedokončil tempo, unavené tělo ho táhlo nezadržitelně pod hladinu. Okamžik ještě udr-žel hlavu nad vodou a slyšel nelidský příšerný smích, v němž zněla vášnivá zloba. Zdálo se mu, že je to hlas Teralejtého, ale jeho po-slední jasná myšlenka to prohlásila za mámení smyslů. Dříve však ještě, než celý svět zmizel jeho očím, roztrhly se na obloze mraky a měsíc ozářil na okamžik rozbouřené moře. Storm-Johnsen spatřil vítězně rozšklebenou tvář svého nepřítele, a to byl poslední dojem, který si s sebou odnášel pod hladinu nesmírného Tichého oceánu.

Pocit života se vracel Storm-Johnsenovi s krutou bolestí. Měl dojem, že někdo nebo něco se snaží utrhnout mu ruce od těla, a od-por proti takovému nakládání s jeho tělem byl tak živý, že mu vrátil plné vědomí. Otevřel oči, a první, co spatřil, byla vrásčitá tvář Wang-Liova, zpocená nějakou neobvyklou námahou. Nejprve si Storm-Johnsen řekl, že se mu asi něco zdá, ale bolest byla tak nesnesitelná, že procitl úplně. Byl to skutečně Wang-Li. Stál za jeho hlavou, držel obě jeho ruce ve svých, a jak se Storm-Johnsenovi zdálo, škubal s nimi s vražedným úsilím urvat mu je od trupu. Jeho myšlenky byly ještě hodně zmatené a později se za to styděl, že ho nenapadlo nic moudřejšího, než že Wang-Li na něm provozuje pověstná čínská muka. Byl to sice nesmysl, ale vzpružil ho přesto tak, že se prudce posadil. Vsedě se neobyčejně rychle otočil kolem své osy tak, že Wang-Li byl nucen pustit jeho ruce, a potom zkušenou nohou osvěd-čeného středního útočníka kopl Wang-Lie do holeně.
Kopnutí do holeně je ranou, jejíž bolestivosti nikdo neodolá. Wang-Li nečinil z tohoto pravidla výjimku a s hlasitým zaúpěním se položil do písku vedle Storm-Johnsena. Myšlenky mladého muže se po tomto kopacím výkonu vyjasnily úplně a zaplavily jeho hlavu pocitem hluboké lítosti. Pochopil, že Wang-Li mu nechtěl ublížit, naopak, že s ním prováděl oživovací pohyby, které předpisuje každá příručka první pomoci pro zacházení s utopencem, a že se — soudíc podle jeho unavené tváře — s ním asi hodně nadřel. Rozpomenul se také na noční výjev s Teralejtém a uvědomil si, že mu Wang-Li zcela nepochybně zachránil život, neboť v okamžiku, kdy ho Kanak srazil se člunu, nebyl už s to sám plavat.
S velmi provinilým výrazem pomohl Číňanovi na nohy. „Jsem hloupý surovec, Wang-Li, a přál bych si, abys mně za trest jaksepatří nakopal. Musíš mi ale odpustit. Zažil jsem v noci zlou příhodu s tím darebákem Teralejtém…“
Číňan vztáhl proti němu odmítavě ruku. „Veliký Lao-Tse plaví, doblý člověk má lohy, ale neubližuje, má hlany, ale nelaní, a Šen-Če je doblý člověk!“
„Pašák, ten tvůj starý Lao-Tse, jednou mi musíš o něm povědět něco víc a seznámit mě s ním,“ souhlasil srdečně Storm-Johnsen. Číňan zavrtěl hlavou a ukázal vzhůru k nebí. „Veliký Lao-Tse odešel tam, když syn nebes Ting-Wang vládl třetí lok říši středu.“
„Dobrá, nevyznám se v těch vašich letopočtech, ale myslím, že to bylo hezky dávno. Mám dojem, že bychom se tam byli málem s ním sešli. Jak ses zachránil a jak jsem se sem dostal já?“
Storm-Johnsen náhle pocítil, že se nohy pod ním třesou, a sedl si do písku vedle Číňana. Slunce vystoupilo už hezký kus nad moře a jeho paprsky mile hřály. Storm-Johnsen se opřel loktem do písku, a slůně se celým tělem, naslouchal Wang-Liovu vyprávění, které bylo ostatně velmi stručné.
Číňan byl v okamžiku, kdy se přihnala vodní smršť, na palubě, ale měl větší štěstí než jeho společník. Když ho příval srazil s paluby, doplaval po malé chvíli k veliké trosce hlavního stěžně. Byl na ní ještě kus ochozu, o nějž se mohl opřít, sedě na pni stožáru, a provazy, kterými se pro jistotu k svému nepotopitelnému plavidlu přivázal. Když se ukázal měsíc, byl právě velmi blízko Storm-Johnsena, ale pro ochoz, který mu bránil v rozhledu, vůbec nespatřil člun ani Tera-lejtého. Jeho smích slyšel, ale myslil si, že je to skřek nějakého vod-ního ptáka. Náhodná vlna zanesla jeho vor za Storm-Johnsena, a to zrovna ve chvíli, kdy se jeho obličej ukázal naposled. Číňan se rychle odvázal, a ačkoliv riskoval, že už svůj stožár potom nenajde, potopil se pro Storm-Johnsena. Nor ho přerušil ujišťováním, že mu to nikdy nezapomene, ale Wang-Li ho krátce zarazil.
„Doblý pomáhá doblému,“ pravil.
„A zlý zlému, a proto je na světě samá vojna, starý kamaráde,“ zasmál se Nor. „Ale povídej dál, když nechceš poslouchat projevy mé vděčnosti!“

Číňan už neměl valně, co by vyprávěl. Podařilo se mu zachytit cíp Storm-Johnsenova kabátu pod vodou a za něj ho přitáhl k svému voru, který na štěstí zatím daleko neodplul. Tam ho přivázal ke sto-žáru, hlavou dolů, aby z něho vytekla voda. Divil se, že záhy ne-procitl, neboť byl jen nepatrnou chvíli pod vodou, a usoudil, že je buď mrtev, anebo že ho z přílišné únavy zachvátila mdloba. Nemohl nic dělat než čekat a posilovat se myšlenkami vznešeného Lao-Tse. Za úsvitu spatřil před sebou břeh, na který ho konečně příliv zahnal. Potom se dal hned do křísení Sen-Čeho, když se předtím byl pře-svědčil, že mu srdce bije a že nemá na těle žádné rány.
„Na ostrově nebo na zemi vlastně nejsme, jen na písečné lavici, kterou před něj moře naneslo,“ pravil Storm-Johnsen, když Číňan skončil. „A poněvadž se zanedlouho moře zase začne vracet, máme nejvyšší čas, chceme-li se dostat na břeh co nejméně zmáchaní.“ Wang-Li neměl námitek a tak se vydali k nedalekému břehu; starý Číňan podpíral mladého muže, zchváceného únavou a hladem.
„Ty nemáš hlad, Wang-Li?“ divil se Nor. Číňan zavrtěl hlavou. „Wang-Li je stál a staří lidé nepotřebují mnoho jídla.“
„To máš výhodu,“ bručel Storm-Johnsen. „Já mám takový hlad, že budu jíst kůru se stromu, nenajdu-li na břehu něco přijatelnější-ho.“ Písečná mělčina se táhla podle břehu v podobě dlouhého jazyka, asi pět set kroků širokého. Moře na ni vyvrhlo skořápky měkkýšů, ale všechny byly prázdné. Tu Wang-Li spatřil malého kobaltově modrého kraba, a ponechav Storm-Johnsena na místě, pustil se za ním. Vítězně ho přinesl, ale Storm-Johnsen se zatím zatoulal kus stranou a Číňan ho našel, jak stojí v údivu nad dvojitou řadou podiv-ných stop, které se táhly napříč mělčinou a směřovaly přímo k zemi.

„To jsem blázen, kdo to tady šel, tohle přece nejsou želví sto-py,“ podivoval se Nor. „Musila by to být ohromná želva, aby vyryla tlapami do písku takovéhle mísy, a pak, co ta rýha uprostřed? To vypadá jako ocas, který ten netvor táhl líně za sebou,“ uvažoval na-hlas. Číňan se odvrátil od stop s tváří podivně staženou strachem.
„Snad se nebojíš?“ divil se Nor.
„Nebeský dlak tudy šel, a kudy jde on, chodí smlt v jeho pa-tách,“ pravil Číňan třesoucím se hlasem. Nor se hlasitě rozesmál. „Nevěř na duchy, Wang-Li! Ukaž raději, co jsi přinesl. Vida, krab, to je dobré jako předkrm, ale chudí lidé si nemohou vybírat. Jen čím ho zabijeme?“ Ukázalo se, že Wang-Li má svůj křivák a také Storm-Johnsen našel svůj velký kapesní nůž, jehož želízko bylo možno upevnit perem, takže se ho dalo použít i jako dýky.
„Udělám raději hned pořádný robinsonský inventář našeho ma-jetku,“ prohlásil Storm-Johnsen, jemuž pohled i na tak nepatrnou kořist, jako byl malý krab, vrátil dobrou náladu. Na stopy už nedbal a začal prohlížet kapsy.
„Kapesník, samozřejmě, když nemám rýmu,“ povídal si přitom pro sebe. „Vida, provázek, ještě by měla být v druhé kapse káča, jako když jsem byl malý kluk. Ale není tam, a zato je tam zapalovač, kte-rý jsem si včera plnil. Lulka, z tabáku je žvanec rozmazaný po celé kapse, ale kouřit se nemusí. To je všechno. Náramkové hodinky mají rozbité sklo a je v nich voda, mohu je rovnou zahodit. Ukaž, co máš ty?“
Číňan měl v kapse kovovou škatulku se sirkami, klubko režné nitě a hůlky, na koncích přiříznuté, svůj jídelní příbor. Prohlásil, že je to všechno, ale Storm-Johnsen si povšiml, že při své prohlídce vyne-chal jednu kapsu širokých kalhot, a že ta právě nápadně odstává. Pří-čilo se mu naléhat na člověka, který mu dvakrát zachránil život, a obrátil taktně hovor k jídlu.
„Sníme to hned, nebudeme se s tím nosit na břeh,“ rozhodl. „Mám hlad, že bych toho kraba spolkl vcelku i s krunýřem.“ Přes toto ujištění odmítl nadbytečnou porci zarůžovělého masa, kterou mu Wang-Li tvrdošíjně nabízel. „Nemáš-li hlad, schovej si to na pozdě-ji,“ pravil přísně, aby ukončil debatu o této záležitosti.
Přesto, že z kraba měl jen několik chudých soust syrového masa, které není nijak vydatné, cítil se Storm-Johnsen znamenitě posílen a urazil zbytek cesty bez Wang-Liovy podpory. Poháněla ho zvědavost a hlavně žízeň, která se po jídle a s rostoucím parnem dne velitelsky hlásila. Od země je dělil neširoký pruh mělkého moře, který přešli, aniž někomu z nich vystoupila voda nad kolena. Dorazili k holému břehu, pokrytému oblázky. Stoupal mírným svahem a už několik desítek kroků od čáry moře jej zarůstala hustá tráva s křovisky a s ojedinělými skupinami vysokých vějířových palem. Džungle se ne-táhla daleko a končila vysokým a hustým lesem. Les pokrýval i dolní část svahu vysokých rozeklaných černých hor, jejichž ohnivý původ byl zdaleka patrný. Řetěz sopečných hor, z nichž žádná se nehlásila k životu, uzavíral obzor velmi dlouhým táhlým obloukem, jehož konce se tratily u pobřeží.
Teplý vítr zanesl k trosečníkům vůni květin a z džungle i z blíz-kého lesa je vítalo ohlušující skřehotání papoušků kakaduů se žlutý-mi chocholkami. Nebyli to jediní představitelé ptačí říše; Storm-Johnsenovo bystré oko zahlédlo modrozlatého bažanta, hrdličky, celé hejno holubů hezky pestře zbarvených, i podivného jakéhosi běžce se žlutýma nohama, velmi podobného čápovi, který dal přednost nohám před křídly a hbitě se před nimi uklidil do neproniknutelné houštiny, dávaje tak najevo, že si od tohoto nového druhu živočichů nic dobré-ho neslibuje.
„Hlady tu neumřeme, to už vidím,“ prohlásil Storm-Johnsen, klesaje unaveně do trávy. „V nejhorším budeme líčit vějičky na ptá-ky a vybírat hnízda. Dělal jsi někdy něco takového, Wang-Li? Proč si nesedneš?“ Číňan zůstal stát a sehnut starostlivě pátral v trávě.
„Ztratil jsi něco?“ smál se Nor. Byl v tu chvíli tak unaven, že zapomněl na hlad i žízeň: nejraději by se byl natáhl do měkké trávy, složil ruce pod hlavu a spal.
„Není doblé sednout si do husté tlávy,“ pravil Wang-Li. Storm-Johnsen se ho už chtěl zeptat, zda mysli, že tu najde lavičku, když ho bolestné píchnutí vymrštilo na nohy. „Opravdu to není dobré, jen tak si sednout do trávy,“ pravil chmurně, udupávaje štíra, půl stopy dlouhého. Starostlivě si třel ránu, kterou mu záludný nepřítel způso-bil na lýtku, a lovil v hlubinách své paměti skrovné vědomosti o těchto tvorech.
„Ten štíl není zlý, ale tihle jsou holší,“ pravil klidně Wang-Li, promrskávající pilně trávu dlouhým prutem. Užaslý Storm-Johnsen mu dal za pravdu, když spatřil párek bičíkových zmijí, jejichž sláva pronikla až k jeho sluchu; za nimi se zlobně šinula kobra, na-douvajíc nestvůrně svou obrýlenou hlavu.
„Kde se tu vzala, myslil jsem, že žije jen v Indii?“ podivoval se. Nezdržoval se dumáním nad touto přírodopisnou záhadou, ulomil si prut ještě silnější, než měl Číňan, a pustil se do čištění trávy. Ubil dva hady — ani nevěděl, jak se jmenují — a žasl nad roztodivnou havětí, která prchala před jejich ranami. Stopu dlouhá, růžově zbar-vená stonožka se mezi ní vyskytla hned v několika exemplářích a naplnila ho skutečnou ošklivostí.
„Ne, Wang-Li,“ pravil upocen, když mu ruce klesly únavou, „tohle je nad naše síly. Ta havěť přímo vylézá ze země, jako na sva-tého Jiří, a nemá to smysl s ní zápolit. Vyčistíme-li tenhle kousek země, naleze nám sem z okolí a jsme tam, kde předtím.“ Wang-Li mu dal za pravdu, a tak se vydali džunglí hledat snesitelnější místo pobytu, cestou se Wang-Liovi podařilo nepozorovaně přiblížit k níz-kému stromku a srazit s něho klackem párek holubů.
„O večeři postaráno, jen kde ji sníme,“ staral se Storm-Johnsen, jenž se namáhavě vlekl hustou trávou džungle, opíraje se o silnou větev, kterou si uřízl ze stromu. Zastavil se pod stromem, hledaje v jeho stínu úkryt před palčivými paprsky odpoledního slunce, jež stálo ještě vysoko na nebi. Bodnutí od štíra ho už téměř nebolelo, zato ucítil pojednou na hřbetě ruky nepříjemné pálení, a když ji rychle zvedl k očím, spatřil dva velké rudé mravence s vypouklýma očka-ma, kteří bystře uháněli do rukávu.
„Takhle spolu nehrajeme!“ pravil rozmrzele, střásaje je do trávy, „co je tohle za podivný kraj, kde sídlí mravenci na stromech?“ Byli tam skutečně, jak zjistil Wang-Li, který vylezl na strom, aby se roz-hlédl. Storm-Johnsen si s hanbou uvědomil, že tento zakrslý Číňan, jenž mohl být klidně jeho otcem, je daleko méně unaven než on, mladý a zdatný sportovec. Wang-Li se ovšem na lodi mnoho ne-nadřel a Storm-Johnsen měl za sebou namáhavou práci u kormidla i plavání, které ho nijak neosvěžilo; ale přesto ho tyto důvody neuspo-kojily.
„Šen-Če by mohl být tak doblý a vzít tahle vejce,“ ozval se Čí-ňan nad jeho hlavou, podávaje mu šátek, plný drobných ptačích va-jec.
„Šen-Če to rád udělá, jestliže ho zatím něco nesežere,“ odvětil mrzutě Nor, natahuje ruku pro balíček. „Cos tam viděl na té rozhled-ně, Wang-Li?“
Číňan nejprve slezl, potom klidně vytřepal červené mravence ze širokých rukávů své bavlněné kazajky, a pak teprve rozvážně odpo-vídal, že asi tři sta kroků odtud tam tím směrem — ukázal rukou — jsou velké černé balvany a jen nízká tráva. Mínil, že tam bude asi málo hmyzu, neboť hmyz nežije v kamení.
„Kdo ví, ten zdejší třeba ano,“ bručel Storm-Johnsen, jejž cesta, i tak krátká, nijak nenadchla. Wang-Li převzal od něho svou kořist a nabídl se mu, že ho povede; ale Storm-Johnsen odmítl. To tak, ještě se nechá od tohoto staříka, který bystře vybírá na stromě hnízda ptá-ků, podpírat! Zaťal zuby, a opíraje se o větev, dal se na pochod. Těch tři sta kroků — možná, že to bylo o něco více, ačkoliv to nepočítal — trvalo mu jistě hodinu. Wang-Li zatím slídil okolo jako honicí pes, a nenalézaje nic lepšího, sbíral suché větve na rozděláni ohně. Příležitosti k lovu tu nechybělo, každou chvíli vyplašili bažanta, kte-rý se před nimi pomalu zvedal z trávy a klidně zase usedal na nej-bližší strom, sotva přešli; ale neměli pušku a nebylo po ruce kamení, aby zkusili svou dovednost v házení. Nebyli tu jen bažanti, zahlédli dvě laně, které se klidně pásly ve vzdálenosti sotva sto kroků, a když se prodírali nízkými křovinami, ozvalo se nedaleko nich hlučné chrochtání celého stáda tučných kanců, kteří si bezohledně a přímou čarou razili cestu trním, nechávajíce na něm viset celé chumáče své temně šedé hrubé srsti. Storm-Johnsen nepřestával litovat na každém kroku, že nemá pušku, ale poněvadž slova se sama sebou ještě nikdy neproměnila v žádanou věc, zůstalo při lítosti.
Za neširokým potůčkem dobré chladné vody, z něhož se oba dychtivě napili, objevil se nízký řetěz lávových balvanů, které tu kdysi, před miliony lety, vychrlil některý ohnivý jícen až k pobřeží. Kupily se tu a tam do podivných shluků, jako ohromné kameny, na-vršené na sebe bez ladu a skladu obří rukou.
„Dále to už opravdu nejde,“ prohlásil Storm-Johnsen zničeně, klesaje na nejbližší kámen. Číňan mu pomohl na druhý o něco větší, a zde ho zanechal s oběma holuby a šátkem vajec. Slunce pražilo nesnesitelně a kámen sám byl tak vyhřátý, že měl Storm-Johnsen dojem, že sedí na rozpálené plotně; přesto však by nebyl za nic na světě svou ohnivou pec opustil, tak nesmírně toužil po odpočinku.
Bez zájmu přihlížel, jak Wang-Li čiperně škube holuby a rozdě-lává oheň na jiném kameni. Ale když potom ucítil vůni pekoucího se masa, zachvátil ho takový hlad, že se musil velmi přemáhat, aby se nevrhl na jídlo ještě polosyrové. Zhltl svého holuba i s kostmi, zatím co Wang-Li zacházel se svou porcí mnohem hospodárněji a polovinu si schoval na později. Snědli také vejce, která uvařili ve žhavém po-pelu na tvrdo, a když se Storm-Johnsen ještě důkladně napil z blízké bystřiny, cítil se zase jako na novém světě.
Vylezl na vyšší kus ztuhlé lávy, aby si pořádně prohlédl okolí. Lávové balvany všech možných velikostí byly tu nepravidelně roz-troušeny v okruhu asi půl míle. Na místě, kde se utábořili, tvořily jakési táhlé „S“, jež se horním svým koncem, od moře vzdálenějším, a středním ohybem téměř dotýkalo potoku. Storm-Johnsen pojal úmysl se tu usadit trvaleji a Wang-Li neměl námitek.
„Ale než si lehneme, očistíme to důkladně od veškeré havěti chodící i lezoucí,“ prohlásil mladý muž. Jeho plán byl jednoduchý. Balvany tvořily nepřerušený oblouk směrem k severu, kdežto na vý-chod a na západ se jejich souvislý pás trhal. Zde však je dělil od po-toka neširoký pruh trávy, který spojenými silami zmohli, i když jim to dalo hodně práce. Vyhnali z trávy nejprve hady, štíry, brouky, pavouky a stonožky, pak ji vytrhali v šířce asi pěti metrů i s kořínky. Učinili tak na dvou místech, mezi horním koncem písmeny „S“ a potokem, a potom mezi středním obloukem písmeny a potokem. Tak oddělili trávu v horní polovině „S“ od ostatní trávy, a mohli ji klidně vypálit, neboť balvany, potok a holá země na místě, kde trávu vytrha-li, bránily ohni přeskočit mimo vykázaný prostor.
Přečkali oheň, jenž ostatně nehořel dlouho, na vysokém balvanu a Storm-Johnsen si potom liboval, že se zbavili veškerých nežádou-cích tvorů velmi důkladně. Slunce se zatím již hodně nachýlilo k oceánu, chystajíc se v něm zmizet, a byl čas najít si vhodné místo k noclehu. Storm-Johnsen usoudil, že se k tomu bude nejlépe hodit kupa balvanů, tvořící horní oblouk písmeny „S“. Starostlivě ještě prohlédl popel, není-li v něm nějaký drobný živočich, jenž by mohl rušit jeho spánek, a s pomocí Wang-Liovou si potom vyrobil téměř pohodlné lůžko z větví, které nalámali na stromech, rostoucích na druhé straně potoka. Z počátku se natáhl dosti daleko od kamenů, z nichž sálalo nepříjemné teplo, ale sotva zmizela žhoucí sluneční kou-le v oceánu, přisunul se k nim blíže a potom už se přímo tiskl zády k jednomu z nich. Hned po západu slunce nastalo totiž citelné chladno, které se průběhem noci stupňovalo.
Storm-Johnsen spal klidně jen několik hodin, potom ho probudi-la zima. Všecek zkřehlý vstal a ještě v polospánku učinil pár kroků, aby se zahřál. Klopýtl o kámen a to ho probudilo úplně. Protřel si oči a rozhlédl se kolem sebe. Vysoko na nebi stál měsíc a zaléval celý kraj pronikavou stříbrnou září, tak silnou, jak to Storm-Johnsen na severu nikdy neviděl. Byl by se vydržel dlouho dívat na tichý kraj, jemuž měsíční záře dodávala kouzelnou krásu, ale mráz ho přinutil k rychlé chůzi. Chodil tak dlouho, až se zahřál a až se ho znovu začala zmáhat ospalost. Podivil se, že Wang-Liovi není zima. Číňan spal klidně, schoulen do klubíčka vedle velkého balvanu, jako by ležel v pohodlné posteli. Storm-Johnsen si lehl na své místo a ve chvilce usnul. Když ho zima probudila po druhé, chystal se už měsíc zapad-nout, a jeho šikmé paprsky změnily tvář spící krajiny. Storm-Johnsen se zadíval k zapadajícímu měsíci a úžasem div nevykřikl. Na nepři-rozeně velikém zlatém terči se ostře rýsoval černý stín podivného hrozného netvora. Seděl jako pes na zadních nohou a jeho vysoko vztyčená hlava se téměř dotýkala okraje měsíce. Byl to tak neuvěři-telný a neskutečný pohled a připomínal Storm-Johnsenovi tolik obra-zy saní z pohádek, že se domníval, že ještě spí. Roztáhl prudce ruce, až mu luplo v kříži, a znovu si protřel oči. Jeho zjevení nezmizelo, nestvůra tam seděla stále a vypadala nyní ještě příšerněji, neboť mě-síc zatím o něco poklesl a hlava saně se ztratila ve tmě. A potom náh-le, aniž si to Storm-Johnsen uvědomil jak, ačkoliv se tam upřeně dí-val, zmizel celý děsivý stín a zbyla tu jen čistá měsíční deska, napo-lovic již ponořená do oceánu. O minutu později zmizela i ta a Storm-Johnsen třeštil zrak do tmy. Potom již neusnul. Přemítal o tom, co viděl, nyní již s klidnou myslí. Vzpomněl si na podivné stopy v písku na mělčině a došel k závěru, že na této pevnině nebo ostrově — ne-věděl ještě, co to je — žijí neobyčejná zvířata. Jako by tu byly ob-živly fantastické výtvory malířů pohádkových saní, anebo procitl ze spánku nějaký zkamenělý ještěr z jurské doby, brontosaurus, nebo jak se ti netvorové jmenovali.
Storm-Johnsen měl hodně látky k přemýšlení a na spánek ani nepomyslil. Ostatně nad horami už se začalo nebe jasnit a netrvalo dlouho, slunce ozlatilo jejich chmurné hřebeny prvními paprsky. Storm-Johnsen je uvítal s velkým povděkem. Zaplašilo příšerné noč-ní stíny a přineslo teplo, které tolik potřeboval. Než se přehouplo přes hřeben ohnivých hor a začalo měnit noční mráz v nepříjemné parno, vzbudil se i Číňan a šel se čistotně umýt do potoka. Nabídl potom polovinu zbytku ze svého včerejšího holuba Storm-Johnsenovi, ale ten rázně odmítl.

„To nejde, každý za své!“ prohlásil vesele. „Kdybych byl stár nebo nemocen, bylo by to něco jiného, ale takhle se musím postarat sám o sebe a nevyjídat kamaráda.“ Číňan se usmál, ale nenaléhal. Storm-Johnsen překročil potok a po krátkém hledání našel široký nízký keř obsypaný velkými červenými bobulemi. Hejno ptáků jej po jeho nečekaném příchodu mrzutě a s hlasitým protestem opustilo a Storm-Johnsen usoudil, že co neuškodí ptákům, nebude patrně škodit ani člověku. Natrhal si tolik plodů, až už dále nemohl jíst; největší hlad tím na chvíli zahnal. Pak konal s Wang-Liem poradu, co pod-niknou. Podle draka — jak říkal nočnímu zjevení — usoudil, že nejsou na velkém ostrově, neboť tam by jistě žili lidé a netvory by dávno vyhubili. Nevěděl, kde jsou, mohl se jen domnívat, že je to buď některý větší východosundský ostrov, anebo některý malý ost-růvek, ležící severně od souvislého pásma Sundských ostrovů; tako-vých tu bylo velmi mnoho, ale i kdyby se byl na škuneru vedl pravi-delný lodní deník, nebyl by Storm-Johnsen mohl ani přibližně říci, kde jsou. Cyklon je hnal dlouhou řadu hodin nejprve na západ a po-tom východ, takže určování místa by bylo pouhé hádání.
Shodli se s Wang-Liem na tom, že by bylo nejlépe poohlédnout se kolem sebe a zjistit, jak je ten jejich ostrov vlastně velký — že je to ostrov, s tím souhlasil i Číňan, ačkoliv mu Storm-Johnsen o své noční příhodě nic neřekl, ani o uzávěrech, které z ní učinil — a není-li nablízku nějaký větší a obydlený ostrov. Řetěz hor valně zmenšo-val jejich obzor a Storm-Johnsen navrhl, aby vylezli na některý z jeho vrcholů, odkud bude jistě široký rozhled. Wang-Li neměl námi-tek, ale jako praktický muž mínil, že by si měli nejprve opatřit nějaké jídlo na cestu, neboť není jisto, zdali na těch holých skalách žije zvěř. Storm-Johnsen mu dal za pravdu, a bylo tedy rozhodnuto, že tento den — a podle potřeby i den příští — věnují lovu.
„Čas je to jediné, čeho máme nadbytek, a tak na nějakém dnu zdržení nezáleží,“ vyjádřil se. Měl jen určité pochyby o tom, jak bu-dou lovit, když nemají ani luk se šípy; ale Číňan vyvinul podivuhod-nou činnost, a Storm-Johnsen mu vydatně pomáhal. Důmyslný Číňan objevil malý stromek s tuhými lesklými listy, z jehož kmínku vytéka-la po naříznutí hustá lepkavá šťáva, která na vzduchu ještě více houstla. Nachytali ji do kornoutu, vyrobeného z velikého listu, a na-třeli jí větvičky na keřích, obsypaných bobulemi, které poskytly Storm-Johnsenovi snídani. — Kořist na sebe nedala dlouho čekat. Sotva oba muži od keřů poodešli, žravé ptačí hejno se k nim vrátilo a na vějičkách se brzy bezmocně třepetal párek modrých holubů, tři buclaté hrdličky a dva papoušci kakaduové. O těch Storm-Johnsen usoudil, že by mohli mít příliš tuhé maso, poněvadž prý žijí až sto let — jak se tvrdí v knížkách — a proto je pustil na svobodu. Z ostatní-ho úlovku měli oběd a ještě zbylo na večeři.
Po obědě šel Wang-Li prohlédnout oka, která vyrobil z režné nitě a nalíčil na místech, kudy běhali bažanti. V jednom nebylo nic, dvě byla potrhána, jako by se byl do nich chytil větší tvor než bažant, a oko bylo pro něj příliš slabým poutem, ale ve čtyřech se třepetala tučná kořist, jedna slepice a tři bažanti kohouti s krásným modrým a zlatým peřím. Storm-Johnsen usoudil, že mají tolik jídla, kolik po-třebují na večeři a na jednodenní „výlet do hor“, jak se vyjádřil. Ne-mělo skutečně smyslu hromadit více masa, které v parném podnebí podléhalo rychle zkáze. Byl by rád doplnil tuto masitou stravu ještě nějakými plody, ale k jeho velké lítosti palmy neměly ještě ovoce. Spokojili se tedy červenými bobulemi, které chutnaly jako čerstvé fíky, a Wang-Li jich natrhal plnou svou kazajku.

„Ale v čem půjdeš a co si vezmeš na noc, je tu zima?“ staral se Nor. Wang-Li prohlásil, že se něco najde, a skutečně se také nemýlil. Když se zatoulali k okraji lesa, našli tu všude popínavé rostliny, visí-cí jako guirlandy ze stromu na strom, a z jejich ohebných šlahounů upletl Wang-Li ještě před večeří kabelu, do které uložil dospod upe-čené bažanty, zabalené do palmových listů, a navrch bobule. Palmo-vé listy natrhal Storm-Johnsen, jenž za nimi vylezl až do koruny, vznášející se sto stop nad zemí. Nebyl to snadný výkon a mladý Nor byl na něj právem hrdý. Kmen palmy byl sice nahnutý, což mu šplhání usnadnilo, ale zato tak hladký, že se mu po veliké námaze teprve třetí pokus povedl. Byl řádně unaven, když se pozdě odpoled-ne vraceli do svého tábora u lávových skalisk, ale přesto šel ještě nalámat dříví na noc, zatím co Wang-Li škubal a kuchal ptáky a při-pravoval oheň.
Pečení převzal Storm-Johnsen a Wang-Li zatím zručně pletl tlumok na jejich zítřejší cestu. Storm-Johnsen se zájmem přihlížel k jeho práci, otáčeje rožněm — větví, na kterou nabodl celého ptáka — a vyzvídal na něm, kde se tomu naučil. Wang-Li mu stručně a neo-chotně vyprávěl o svém životě. Pocházel od veliké řeky Jang-c‘, kde zdědil po otcích malé rýžové pole, ale hladomor, opakující se třikrát po sobě, vyhnal ho z rodné země. Odešel s celou svou rodinou — ženou a šesti dětmi — na Filipíny, kde potom léta pracoval v továrně na lana.

„Proto dovedeš tak dobře plést,“ prohodil Storm-Johnsen. Vzác-ný úsměv rozjasnil vrásčitou Číňanovu tvář. Několika slovy poučil bílého pána, že lana se už nepletou ručně, ale strojem, a Storm-Johnsen se cítil trochu zahanben, že dal najevo takovou nevědomost. „Robinsonoval jsem už jednou s Eskymákem a ten nebyl o nic poví-davější, než jsi ty,“ stěžoval si, když Číňan brzy skončil a nejevil chuť dále vyprávět. Storm-Johnsen byl družný a rád se bavil. Když Wang-Li mlčel, dal se sám do řeči o svých cestách a zdálo se, že Čí-ňan jeví o jeho vyprávění značný zájem. Neříkal sice nic a nevyptá-val se, ale chvílemi to v jeho černých očích pobaveně svitlo. Za ho-voru si Storm-Johnsen opět povšiml odstávající kapsy Wang-Liovy, která upoutala jeho pozornost již včera, chvilku zápasil se zvědavos-tí, ale potom mu nedalo a zeptal se Číňana přímo, co to v kapse scho-vává za poklad. Wang-Li se na okamžik zarazil, svraštil obočí a po-tom zdráhavě sáhl do kapsy. Vytáhl figurku, velkou asi jako pěst, z černého dřeva, pěkně řezanou, ale tak směšnou, že se Storm-Johnsen stěží udržel smíchu. Podle uctivého pohledu, s jakým Wang-Li svůj majetek pozoroval, usoudil, že si figurky velmi váží, a přemohl svou veselost.
„Je to velmi hezky vyřezávané,“ chválil upřímně, prohlížeje si skutečně umělecky vyřezávanou sošku buvola, na němž seděl tučný mužík s tlustou dobrosrdečnou tváří, mající na zádech slunečník. Mužík svíral jednou rukou buvolí roh a v druhé držel svitek nějakého rukopisu. Měl dlouhý plnovous a tvářil se tak žertovně, že Storm-Johnsen znovu pocítil nezadržitelnou veselost, a proto honem raději vracel sošku Wang-Liovi.
„Kdo to je?“ tázal se zvědavě. Wang-Li nejdříve schoval sošku a potom zdráhavě řekl, že je to obraz samotného velikého Lao-Tse. Storm-Johnsen by byl rád slyšel něco podrobnějšího o tomto podiv-ném čínském světci, jehož jméno Wang-Li pronesl již na škuneru, ale Číňan se neměl k řeči. Pověděl mu jen, že Lao-Tse uložil všechnu moudrost života v knize Tao-Tek-King, což je kniha o Tau a ctnosti, čo to je Tao, Číňan říci nedovedl anebo nechtěl, a Storm-Johnsen jen hádal, že je to jakási filosofie o dokonalosti na tomto světě, která má získat člověku šťastný život na onom světě. Zato byl přesvědčen, že z knihy Tao-Tek-King čerpal Wang-Li své moudré průpovědi, které pronášel tu a tam a právě ve chvílích, kdy by se byl normální běloch nepochybně uchyloval k velmi zlostným výrokům, nemajícím s ži-votní dokonalostí nic společného. To mu vnuklo jistou úctu k Lao-Tseovi a byl by si rád sošku prohlédl ještě jednou a tentokrát jistě s mnohem větší vážností, ale Wang-Li nejevil ochotu znovu ji ukázat.
Zatím skončili oba svou práci a dali se do večeře. Slunce již za-padlo, ale tentokrát jim nebylo zima, poněvadž se zajistili řádným táborákem. Dříví bylo dost a Storm-Johnsen, kdykoliv mu začalo být v noci zima, takže se probudil, přiložil na uhasínající oheň. Živil jej tak až do rána a bylo mu příjemné teplo, i když spaní několikrát pře-rušil. Kouř zato od nich zaháněl komáry, kterých tu bylo miliony, vedle nesčetných much a mušek, zamořujících každý tropický kraj. Přízrak z minulé noci se neopakoval a Storm-Johnsen se vzbudil ráno čilý a odpočatý. Wang-Li spal celou noc, jako by ho do vody hodil, a nedal se rušit, ani když jeho kamarád lámal v noci větve a přihazoval je na oheň.
Rozhodli se, že vyrazí hned po snídani, dokud je vzduch ještě aspoň trochu chladný, a také to učinili. Storm-Johnsen si vybral vrch, jehož úbočí se zdálo nejschůdnější, a k tomu zamířili džunglí přímou čarou. Po půlhodinovém pochodu, při kterém tloukli větvemi do trá-vy, aby vyplašili hady a náhodou na ně nešlápli — to má každý had velmi nerad a přiměřeně se za to mstí — dorazili k lesu, u něhož byli už včera. Byl to skutečný prales, nikdy nedotčený sekerou dřevorub-covou, a po několika krocích se zarazili před bujnou změtí popína-vých rostlin, splétajících od stromu k stromu neproniknutelné zelené řetězy. Pokoušeli se pod nimi prolézti, ale šlo to špatně a hadovitě zkroucené kořeny stromů, deroucí se na povrch, jim cestu nijak neu-snadňovaly.
Storm-Johnsen se proto rozhodl, že půjdou podle okraje lesa a budou hledat schůdnější místo. Šli asi čtvrt hodiny, když spatřili stezku, kterou si vyšlapala zvěř. Byla dosti široká a tak udupaná, že Storm-Johnsen na okamžik zaváhal pustit se na ni. Největší zvěř, kterou až dosud spatřili, byla srnčí, a zdálo se mu nemožné, že by ta byla stačila svými něžnými kopýtky půdu udupat tak do tvrdá. Vzpomněl si na noční přízrak a zachvěl se podivnou bázní.
„Stezka draků!“ napadlo ho. Schýlil se nad udupanou zemí, po-koušeje se z ní vyčísti stopy, které spatřili v písku za odlivu, ale půda byla příliš tvrdá a nevydala své tajemství. Číňan se na něj díval udi-veně.
„Ztratil něco Šen-Če?“ tázal se.
„Ne, nic, pojďme!“ bručel v rozpacích Storm-John-sen, jenž se cítil jaksi zahanben. Vnikli do pralesa a záhy je obklopilo zelenavé šero provanuté těžkým pronikavým pachem tlejícího dřeva. Byl tu chládek, příjemný po úmorném vedru, a po stezce se pohodlně šlo. Postupovali rychle a po půl hodině je stezka, probíhající pralesem s několika oklikami, zavedla na světlinu, která vznikla nepochybně ničivým účinkem smrště. Storm-Johnsen znal takové světliny z ame-rických lesů, kde jim říkají hurikán, podle orkánu téhož jména. Roz-hlížel se kolem sebe, hledaje zbytky stromů, a skutečně našel víc jak z poloviny zetlelé a mechem obalené kmeny, hluboce zabořené do půdy, která tu byla dosti bahnitá.
Tichý zvuk upoutal jeho pozornost. Přicházel z protějšího kraje světliny, a když se tam Storm-Johnsen zahleděl, spatřil krásného čer-ného buvola. Buvol vystoupil pomalu ze zeleného příšeří do prosto-ry, zalité slunečním světlem, a zde se zastavil, široce rozkročen, hla-vu vysoko zdviženou, s mocně vystupujícími svaly na krku a na ple-cích. Jak tu stál, sotva třicet kroků od Storm-Johnsena, ve slunečních paprscích, poskytoval krásný obraz ztělesněné síly, ale Storm-Johnsen si nedal čas, aby se mu obdivoval.
„Rychle za strom a potom nahoru!“ syknul přes rameno na Čí-ňana, jenž stál za ním. Nestaraje se již o buvola, uskočil jediným dlouhým skokem za první strom, který se mu naskytl. Věděl toho o buvolech dost a přesvědčil se, že opatrnost byla na místě. Se sklope-nou hlavou vyrazil buvol vztekle přímou čarou k místu, kde okamžik předtím ještě stáli. To už byl Storm-Johnsen na první větvi, rozhlíže-je se, kde je Wang-Li. Číňan s tlumokem přehozeným přes rameno objímal silný kmen oběma rukama, ale marně se snažil na něj vylézti. Storm-Johnsen obemkl koleny pevně větev, na které seděl, hluboko se sehnul, a uchopiv oběma rukama Wang-Lia za copan, vytáhl ho |k sobě.
„Tohle bys se mnou nemohl udělat!“ smál se spokojeně, pomá-haje mu, aby se dobře usadil. Buvol byl zatím pod nimi a otloukal si v zuřivé zlobě hlavu strom.
„Škoda, že má tak tlustou lebku, byl by si ji už dávno o ten strom rozbil,“ litoval Storm-Johnsen. Byl dobré náladě, že se jim podařilo v poslední chvíli šťastně uniknout. Strom byl silný a ani stádo buvolů by jej nebylo vyvrátilo z kořene. Číňan uvyklý na mírné buvoly, které zapřahal doma do pluhu, podivil zběsilé zuřivosti zvíře-te, útočícího na jejich strom.
„Ten?“ pravil Storm-Johnsen, „ubodá tygra a na kaši ho rozdu-pe. Každý lovec, který se klidně postaví lvu nebo tygru, jde z cesty divokému buvolovi, nemá-li dobrou pušku a střely s ocelovým pláš-těm. Obyčejná olověná kulka se buvolovi rozplácne na hlavě jako na pancíři.“ Buvol na chvíli upustil od marných útoků a stál nehybně pod stromem se zvednutou hlavou; černé oči, pohlížející na nedo-stupnou kořist, svítily mu zlobou. „Tak jsem kdesi četl, že buvol ni-kdy v lese neútočí, jen v otevřené stepi,“ rozpomínal se Storm-Johnsen. „Rád bych tu měl autora té knihy po ruce, aby si po druhé rozmyslil psát takové nesmysly. Štěstí, že jsem si na to nevzpomněl, když jsme tuhle toho starého zuřivce zahlédli, byl bych mu šel docela klidně naproti.“

Čas míjel a nezdálo se, že by buvol měl úmysl od obléhání jejich stromu upustit. Chvílemi zaútočil, potom zase stál klidně, a dvakrát nebo třikrát dokonce poodešel a začal se pást. Ale když se Storm-Johnsen jen trochu nenápadně pohnul na stromě, otočil okamžitě hlavu, připraven vyrazit k novému útoku.
„Tohle je trochu jednotvárné a začínají mě brnět nohy,“ pozna-menal Nor, když už seděli na stromě dobrou hodinu. Postavil se na větev, což přivedlo neúmorného nepřítele okamžitě do střehu, a pát-ral nad sebou po uschlých větvích. Našel jich několik podle svého přání, nalámal je na kratší kusy, které svázal dohromady, a obalil jeden konec tlustého svazku dřeva, jejž tak vyrobil, suchými listy.
„To bychom měli,“ prohlásil spokojeně, sedaje si zpátky vedle Wang-Lie. „Teď ještě aby se milostpán obtěžoval k našemu stromu!“ Jako by jeho přání rozuměl, přiblížil se buvol rozvážným krokem a stanul přímo pod nimi. Storm-Johnsen křesl zapalovačem, zanítil svou pochodeň a jistou rukou ji hodil přesně na buvolova široká zá-da. Za letu vzplálo dřevo mocným plamenem, jenž okamžitě sežehl kosmatou srst zvířete. Buvol se vzepjal s bolestným řevem na zadní nohy, a pochodeň se mu svezla po hřbetu, spalujíc mu na něm kůži po celé jeho délce. Zbavil se sice té příšerné rudé věci, která mu způ-sobila takovou bolest, ale palčivý pocit na jeho zádech neustával. Malou chvíli se točil zuřivě do kolečka na jednom místě, a potom se pokusil setřít se sebe pálení třením hřbetu o strom, na němž seděli oba trosečníci. Ale pálilo to ještě hůře, a tak se zuřivým bučením vyrazil na světlinu a zmizel na stezce, odkud muži přišli.
„Nerad dělám zvířatům bolest, ale ten by se odtud nebyl hnul do tmy,“ pravil omluvně Storm-Johnsen. Wang-Li se chystal slézt, ale Nor ho zadržel. „Myslím sice, že se náš přítel teď už válí někde v bahně a chladí si záda, ale jisté to není. Je poťouchlý jako opice a není nemožné, že na nás někde číhá za stromem. Bude lepší, když ještě chvilku počkáme.“ Učinili, jak řekl, a když se kolem nich nic nehnulo, opatrně slezli. I potom dávali cestou velký pozor, připraveni každým okamžikem uskočit pod ochranu stromů, ale s buvolem se už nesešli. Jejich opatrnost se jim však vyplatila při setkání s jiným obyvatelem pralesa. Na to setkání Storm-Johnsen nezapomene až do konce svých dnů.
Stezka končila u močálů s četnými stopami buvolů a kanců. Za ním začínal hustý křovinatý podrost, porostlý řidčeji mohutnými stromy, a půda už zřetelně stoupala, jako předzvěst srázných vrchů, které měli před sebou. Storm-Johnsen zahlédl už z dálky veliký roz-ložitý strom, který tkvěl polovinou kořenů ve svahu, kdežto druhá splývala volně k zemi. Ustupující svah i volné kořeny tvořily dohro-mady velikou dutinu, široce otevřenou, a Storm-Johnsen právě uva-žoval, jaké zvíře by v ní asi mohlo přebývat, když se v temném otvo-ru něco pohnulo.
„Za strom a buďme hezky tiše!“ zašeptal důrazně Číňanovi do ucha, a nezdržuje se vysvětlováním, zatáhl ho za široký dvojitý kmen, který je dokonale kryl a mohl se stát dobrým a snadno pří-stupným útulkem, kdyby bylo třeba. Čekali, dívajíce se upřeně k temné díře pod převislými kořeny, ale nic se neobjevilo. Storm-Johnsen už se domníval, že se mýlil, a chtěl říci Wang-Liovi, aby se dali zase na pochod, když se pod stromem vysunula veliká ohyzdná hlava na dlouhém krku a za ní nestvůrné tělo saně z pohádky. Storm-Johnsen zaslechl, jak Wang-Li zděšeně vedle něho vykřikl, ale nebyl s to jej pokárat. Užasle třeštil oči na zjevení, jež daleko předčilo to, co spatřil na dálku v noci za klamného svitu měsíce. Celou jeho po-zornost k sobě z počátku upoutala jen ohyzdná rozevřená rudá tlama, ze které visel rozeklaný žlutý jazyk, ustavičně se pohybující, jak ne-tvor kýval hlavou ze strany na stranu. Nemohl od ní odtrhnout oči a trvalo chvíli, než si povšiml i ostatních částí drakova těla. Kůže byla šupinatá jako kůže plazů, černá a pokrytá četnými jizvami, stopami bojů, které zvíře prodělalo. Oči, černé a vypouklé jako knoflíky, hlu-boko zapadaly pod silnými nadočnicemi. V rudé tlamě zableskly ostré dozadu zahnuté zuby.

„Jsou pořádné,“ pomyslil si Storm-Johnsen a jeho pohled sklou-zl k mohutným bočitým předním nohám drakovým, na prsty se sil-nými a dlouhými drápy. Řekl si, že takové drápy a zuby musejí udo-lat každé zvíře. „Možná ale, že mu křivdím,“ uvažoval sám u sebe. „Je šeredný, že jsem něco takového neviděl ani v snách při horečce, ale co sejde na zevnějšku? Je to nepochybně nějaká ohromná ještěrka a to bývají neškodní býložravci. Konečně i pravěký veleještěr bron-tosaurus byl nevinný býložravec, ačkoliv chudák vypadal tak, že by vyděsil setninu vojáků!“ Upokojen touto úvahou obrátil se k Wang-Liovi šeptem, co říká tomu tvorovi. Byl překvapen změnou, která se s Číňanem stala. Poulil vyděšeně zrak na netvora a jeho žluté tváře podivně zezelenaly.
„Nu tak, co je ti, vzpamatuj se, vždyť je to jen veliká ještěrka!“ konejšil ho Storm-Johnsen. Wang-Li jen vrtěl hlavou. Něco šeptal, ale hlas se mu tak třásl, že Storm-Johnsen jen s námahou porozuměl. „Dlak sestoupil s nebe plo nás!“
„Samozřejmě, pro nás dva se bude zrovna tvůj nebeský drak ob-těžovat! Hlavu vzhůru, stará pověro!“ Hluk z protější strany přerušil šeptané domluvy. Drak až dosud seděl na zadních nohou, obrácen k stromu, za nímž se skrývali, rozhlížeje se ustavičně nalevo a napravo. Teď se zvedl a dal se pomalu na pochod, míjeje úkryt trosečníků na vzdálenost pouhých několika kroků. Storm-Johnsen si ho prohlížel se zatajeným dechem. Tichý, setmělý prales, dýchající těžkým pachem hniloby, a toto nestvůrné zvíře mu připomínaly obrazy pravěké kraji-ny s mohutnými přesličkovými stromy a s ohromnými j estery pří-šerných podob. Na okamžik zapomněl na své okolí a cítil se svědkem výjevu, který se odehrál před miliony let.
Zvíře kráčelo pomalu kolem nich, kývajíc hlavou ze strany na stranu a ustavičně pohybujíc žlutým rozeklaným jazykem. Na vteřinu pocítil Storm-Johnsen strach, že je ucítí, a již se chystal vyzvat Wang-Lie, aby se vyšplhali na strom, ale drak šel kolem jejich úkrytu zcela nevšímavě. Číňan se tetelil hrůzou, a jak přešlápl na místě, vstoupil nohou na suchou větev, která hlasitě praskla. Pobouřenému Storm-Johnseno-vi to připadalo jako rána z pušky, ale k jeho veliké-mu údivu drak, jenž se právě díval na druhou stranu, vůbec k nim neotočil hlavu.
„Je hluchý jako poleno!“ šeptl Nor užasle. Toto zjištění mu při-neslo podivný pocit úlevy. Netvor s takovou vadou mu už zdaleka nepřipadal tak hrozný jako okamžik předtím. Rozpomenul se, že všechny ještěrky mají velmi bystrý zrak, a chvilku starostlivě uvažo-val, jsou-li za stromem dokonale skryti, ale potom přestal i na to myslet a všímal si jen draka. Odhadoval délku jeho trupu na čtyři metry a mocný silný ocas, který musil být strašnou zbraní, na půl druhého metru. Věděl, že žijí krokodýlové ještě delší, ale toto zvíře vypadalo mnohem hrůzněji než největší krokodýl, a byla to jeho výš-ka, která způsobila takový dojem. Jak pomalu kráčel na všech čtyřech, nesl drak hlavu nejméně půl druhého metru nad zemí; ale když jednu chvíli začal panáčkovat jako zajíc, vzpřímil se do výšky přesahující dospělého muže a podobal se skutečnému ještěru z pra-věku.

Něco patrně před sebou spatřil, neboť se rázem zase spustil na všechny čtyři a nemotorným, ale rychlým pohybem se skryl v pod-rostu. Zmizel v něm tak dokonale, že by Storm-Johnsen nebyl býval s to říci, kde je, kdyby si nebyl ono místo dobře zapamatoval. Z hlu-bin pralesa se ozvalo slabé chrochtání stáda kanců a trvalo hodnou chvíli, než se černí štětináči objevili. Po celou tu dobu nedal drak o sobě nejmenší známky života. Choval se nevšímavě i vůči předním řadám kanců, kráčejícím pomalu s čenichem u země sotva deset kro-ků od jeho krytu. Storm-Johnsen si již myslil, že drak nadobro ode-šel, ale hned se přesvědčil, že se jen neodvážil na tak velkou vzdále-nost útočit. Jeden z posledních vepřů, ohromný starý kus, uhnul po-někud stranou, a dostal se jen na tři kroky od číhajícího netvora. Z temného úkrytu vyrazila hlava s široce rozevřenou tlamou, ozvalo se bolestné zakňučení překvapeného zvířete a praskavý zvuk drcených kostí. Kanec klesl a ležel nehybně. Nad ním, široce rozkročen, stál drak, ohlížeje se napravo a nalevo, zatím co poděšené stádo zmizelo v podrostu.
To trvalo jen okamžik, potom se mocné drápy zaťaly do teplého ještě těla a jediným škubnutím odtrhly z něho celou zadní čtvrt. Drak ji uchopil do nestvůrné tlamy, zvedl vysoko hlavu, a potom, rozvíraje do široka dásně, až se mu kůže na krku vzedmula, pohltil ohromné sousto i s kopyty. Opakoval tento výkon i s druhou zadní čtvrtí své kořisti a zdál se mít dost. Chvilku ještě postál nad zbytky svých dra-vých hodů, jako by se nerad s nimi loučil, pak si čistotně několikrát otřel rudou tlamu o trávu a pomalu se vydal zpátky do svého doupě-te, zažít v klidu, co pozřel.
„Ne, odvolávám, co jsem si o tom děsném zvířeti myslil,“ pravil o hodnou chvíli později Storm-Johnsen, když se opatrně prodírali na kraj lesa, zvolivše si zcela opačný směr, než byl ten, v němž leželo dračí doupě. „To není žádná nevinná býložravá ještěrka a nechtěl bych mu přijít do cesty.“ Poděšený Wang-Li kráčel beze slova vedle něho. Pro něj byl drak nebeskou bytostí, která vzala na sebe pozem-ský tvar, a Storm-Johnsen měl dojem, že by nebohý Číňan považoval za smrtelný hřích její vůli se bránit, i kdyby šla na něj s úmyslem ho sežrat. Ostatně ani neměli čím se bránit a nezbývalo jim nic jiného, než dbát nejvyšší opatrnosti a snažit se jít drakovi z cesty dřív, než je spatří. „To je konec konců špatná vyhlídka,“ poznamenal Storm-Johnsen sám k sobě, „on má jistě daleko lepší oči než my.“
Les po tomto setkání s drakem již brzy přešel v džungli a potom jim nastalo svízelné zlézání lávového vrchu, po ostré trávě nejprve, a pak přes rozpálený kámen, který jim nelítostně vracel žár slunečních paprsků. Chvílemi jim sjela noha po uvolněném kameni, a jednou se octl Storm-Johnsen na okraji propastného srázu; ale pomohl si z ne-bezpečného postavení, dříve ještě než mu Wang-Li, jenž lezl jako kamzík, přispěchal na pomoc. Na vrcholu, kde stanuli udýchaní, zpo-cení a utrmácení ve chvíli, kdy i slunce dostoupilo nejvyššího místa své denní dráhy a zaplavovalo je nesnesitelným žárem, naskytl se jim rozhled po celém ostrově, jak Storm-Johnsen očekával. Byl to neve-liký ostrov, podlouhlý ve směru od severu k jihu, s málo členěným západním pobřežím a s několika zátokami na východě. Les a džungle kryly valnou jeho část a nezdálo se, že jsou někde lidská obydlí, ať Storm-Johnsen napínal zrak, jak chtěl. Jiný menší ostrov, jenž nele-žel daleko, kryl jej na jihovýchodě, a malé, nepochybně zcela pusté korálové ostrůvky čněly jako černozelené skvrny z oceánu kolem dokola. Storm-Johnsen měl dojem, že se na východě, za druhým ost-rovem, táhne nízké pobřeží jiného ostrova, značně vzdáleného; ale obzor tu byl zamlžen, a proto si nebyl svým pozorováním jist.
„Zdá se, že jsme tu jedinými pány,“ pravil k Číňanovi, když si unaveni sedli do skrovného stínu lávového balvanu. „Mohli bychom to rovnou všechno pojmenovat, jak se patří na pořádné Robinsony, ale za prvé je na to trochu horko, a potom bude lépe počkat, až si ostrov trochu víc prohlédneme.“ Dali se do jídla a tišili palčivou ží-zeň červenými bobulemi. Za jídla Storm-Johnsen uvažoval, co počít. Řekl si, že nebude na škodu prohlédnout si ostrov trochu důkladněji, poněvadž beztoho nemají nic na práci. Snad zjistí, že některé místo bývá navštěvováno loděmi — stopy po takových zastávkách zůsta-nou vždy — a potom bude účelné na takovém místě se utábořit a čekat na loď. Lodi, zejména plachetní, stavívají se často na zcela neobydlených ostrovech pro pitnou vodu. Storm-Johnsen byl pře-svědčen, že jim prohlídka ostrova, jehož délku odhadoval na 35 ki-lometrů a šířku na 20, nedá mnoho práce, zejména budou-li se držet pobřeží. Draci a buvoli byli jistým nebezpečím, ale jinak se zdálo, že na ostrově není šelem, aspoň nenašli dosud po nich nikde stopy.
Po obědě začali sestupovat po východním svahu hory, aby se dostali na východní břeh, který neznali. Po krátké cestě našli malé jezírko, jež naplnila dešťová voda. Nebylo docela vyschlé a osvěžili se jeho vodou, i když byla hodně teplá. Brzy na to se stalo něco po-divného. Sestupovali právě opatrně sráznou a neširokou roklí, když se za nimi ozval rachot řítících se balvanů.

Storm-Johnsen se překvapeně ohlédl a měl dojem, že se ze skal-ního záhybu vynořila hnědá hlava s černými vlasy. Trvalo to jen zlomek vteřiny a neměl ostatně čas se tam dívat déle, neboť se musil starat o záchranu před kamennou lavinou, ale byl by přísahal, že po-znal svého zapřísáhlého nepřítele, Teralejtého. Brzy zjistil, a to za tragických okolností, že se nemýlil. Když šťastně přečkali kamenný příval na skalním výstupku, sestoupili už klidně do džungle, a brzy potom váhavě stanuli před lesem, u něhož končila. Hrozný výkřik smrtelné bolesti, jenž se ozval z lesního šera, a hned opět ztichl, je přimrazil na místo.
„To byl člověk!“ pravil přidušeně Storm-Johnsen, a nedbaje Čí-ňanova zdržování, pustil se směrem, odkud zazněl hlas. Nekráčel dlouho, když spatřil v kaluži krve znetvořené tělo Teralejtého. V pů-dě, provlhlé krví, zřetelně se rýsovaly stopy, které spatřili na mělči-ně. Storm-Johnsen zavřel oči, přemožen na okamžik hrůzou. Pak si teprve uvědomil nebezpečí a rychle se rozhlédl na všechny strany, pokud to les dovoloval. Nikde se nehnul ani lístek, les byl klidný, jen z jeho neviditelných korun znělo skřehotání papoušků. Storm-Johnsen se shýbl ke Kanakovi, pátraje po tepně, ačkoliv bylo na prv-ní pohled jasné, že Teralejté je mrtev. Tělo začalo pomalu chladnout a Storm-Johnsen si řekl, že není radno déle zde prodlévat. Nemohl Kanaka pohřbít, nemaje nástrojů, a když ani kamení nebylo po ruce, aby jím mrtvolu pokryl. Ač nerad, musil nechat Teralejtého ležet, jak ho našel.
Na proniknutí lesem už nepomýšleli, Wang-Li by tam nebyl vkročil za nic na světě, když mu Storm-Johnsen pověděl, co tam na-šel. Dali se na cestu severním směrem, džunglí podle lesa, a hezky daleko od jeho kraje. Wang-Li kráčel dlouho mlčky a ani Storm-Johnsenovi nebylo do řeči. — Hrozný konec Teralejtého, jenž se ještě před chvílí snažil zahubit je, dojal ho víc, než by byl očekával. Když po hodné chvíli Číňan přerušil ticho poznámkou, že drak ztrestal Kanaka za jeho zlé skutky, Storm-Johnsen se na něj nevrle obořil, že na trestání jsou tu jiní, a ne pitomí ještěři.
Tak došli na konec lesa a počali jej obcházet podle jeho severní-ho okraje, když zaslechli vzdálené zvuky, pravidelně se opakující. Storm-Johnsen poklekl a přiložil ucho na zem. „To je bubnování,“ pravil radostně, když zase povstal. Věděl, že Malajci mají ve zvyku bubnovat, aby přilákali vítr k plachtám svých lodí. Bystře vykročili po hlasu bubnu a Storm-Johnsen měl jen strach, aby vítr nepřišel dříve než oni a loď jim neodjela. Měli však štěstí, a když navečer dorazili do krásné zátoky, našli tu nejen malou ves bambusových chýší, pokrytých palmovými listy, ale i nemotornou malajskou džun-ku.
Mezi četnou posádkou džunky byl na štěstí míšenec, který mlu-vil dosti slušně anglicky. Ten řekl Storm-Johnsenovi, že velitel džunky, která patří rádžovi velikého ostrova Sumbavy a která přivez-la do zdejší trestanecké kolonie právě nové vězně, rád vezme na Pa-lubu bílého tuana (pána) i jeho žlutého sluhu. Od něho se také do-zvěděli, že ostrov se jmenuje Komodo, že na východ od něho leží rozlehlý ostrov Flores — Storm-Johnsen tedy dobře viděl šedý pruh země u zamlženého obzoru — a že rádža posílá na Komodo jen trestance, jichž tu v té době žilo asi padesát. Malajci se přátelsky rozdělili se svými hosty o pečené ryby, které měli k večeři, a potom ulehli všichni, neboť slunce zatím zapadlo. Za svítání se zvedl touže-ný vítr a zvečera toho dne dojížděla džunka do Bimy, sídelního „města“ radži Bečery na ostrově Sumbavě. Dlel tu také holandský resident, který přijal trosečníky velmi vlídně, zejména světem sces-tovalého Storm-johnsena.

Pobyli si u něho čtrnáct dní, až do příjezdu poštovního parníku, který tu stavěl dvakrát za měsíc. Od svého hostitele se také Storm-Johnsen dozvěděl, že přírodopisci vědí o dracích na ostrově Komodo od roku 1912, kdy domorodci přivezli prvá dvě mrtvá zvířata do mu-sea v Buitenzorgu na Jávě, a že jim dali učené jméno varanus komo-densis. Je prý to poslední zbytek pradávných ještěrů, kteří patrně měli svou vlast v Austrálii, odkud se dostali přes ostrovy až na Ko-modo. Zde a na přilehlých ostrovech se jedině zachovali, ačli ovšem nežijí v některém ztraceném koutě australské pustiny.
„To by tak asi bylo všechno, až na jednu maličkost,“ končil s úsměvem Storm-Johnsen, právě když náš vlak vjížděl do prostého narvického nádraží.
„Ze vám tahle výprava nic nevynesla?“ hádal jsem. Nor zavrtěl s novým úsměvem hlavou. „Snímky jsem sice Zeměpisné společnosti nepřinesl, ale přesto jsem na té podivné cestě vydělal víc, než kdy-bych byl nafilmoval sopku Krakatou v okamžiku největšího jejího výbuchu. Zapomněl jsem se vám zmínit, že jsme se cestou podle lesa, v němž tak bídné zahynul ubohý Kanak, sháněli po nějakém jídle, neboť jsme nahoře na lávovém vrchu snědli všechno do po-sledního drobtu, takový hlad jsme měli po té horolezecké túře. Nic jsme sice neulovili, ale na jednom místě jsem našel mezi drobnou lávou, vyhřátou sluncem, tři vejce. Byla větší než pštrosí, nazelenalá a podivně žilkovaná, a právě jsme se rozhodli s Wang-Liem, že si je upečeme, když jsme zaslechli bubnování.
Blízkost lidí nás tak zaujala, že jsme na jídlo nadobro zapomně-li, a na džunce bylo jídla dost, takže jsme se o ta vejce nestarali. Poz-ději, když jsem si na ně v Bimě vzpomněl, řekl jsem si, že budou už jistě zkažená, vždyť ležela na horkém slunci, když jsem je našel, a cestou bylo také řádné horko. Chtěl jsem je už zahodit, ale potom jsem se rozhodl, že si je schovám, jako jedinou památku z cesty. V Batávii mě Wang-Li opustil, sešel se tu se synem, za nímž jel. Roze-šli jsme se velmi přátelsky a dodnes na podivínského, ale charakter-ního Číňana rád vzpomínám. V Batávii jsem musil čekat na loď do New Yorku, a poněvadž mě zatím americký konsul zásobil dostateč-ně penězi, udělal jsem si výlet do Buitenzorgu, kde mají velmi hezké museum přírodních věd. Viděl jsem tam vycpané varany a porozprá-věl jsem si s kustodem sbírek o těchto nepříjemných zvířatech. Pově-děl mi, že byla dopravena do Evropy a do Ameriky i živá — to jsem nevěděl — ale že v zajetí nevydržela. Vyslovil srdečnou lítost, že žádný z přírodopisců, kteří šli draky chytat na Komodo, nepřivezl jejich vejce. Nikomu se nepodařilo je nalézt a to, co měli v museu a chovali jako drahou mast — ani to nevystavili pod sklem, aby se tomu náhodou nic nestalo — bylo jen několik neúplných skořápek, nalezených domorodci.
Hned jsem si vzpomněl na vejce, která jsem si přivezl, a vydal jsem se pro ně do svého hotelu. Z opatrnosti jsem vzal s sebou jen jedno, a ukázalo se, že jsem moudře učinil. Kustod byl nad ním u vytržení, prohlásil je za krásný exemplář vejce komodského draka a nechtěl ani slyšet o tom, že bych si je ponechal na památku. Nabídl mi za ně dvanáct set holandských zlatých, a já jsem se s ním samo-zřejmě o cenu nehandrkoval, vždyť to Komodo je konec konců jejich ostrov a třeba by tam potom dali tabulku: „Vybírat dračí vejce se pod pokutou přísně zakazuje!“ končil Storm-Johnsen se smíchem a do-dal: „Za ta dvě ostatní dračí vejce mi dali v newyorském museu po tisíci dolarech, dvakrát tolik, než pan kustod v Buitenzorgu!“
To už jsme stáli na molu, kde na našeho milého přítele čekal parník.

KDYŽ SE NĚKDO STORM-JOHNSENA ZEPTAL, co se mu na Horách Větrné řeky tak neobyčejně líbí, nedovedl pořádné od-povědět. Měly zvláštní ráz…

MĚLY ZVLÁŠTNÍ RÁZ JAKO CELÉ SKALISTÉ HORY

V jejich hlubokých údolích, průsmycích a sedlech řádí zimní bouře, která tak zrádně zaskočila oba naše hrdiny. Blizzard vtrhne do krajiny neuvěřitelně náhle a právě proto je smrtelně nebezpečný. Teplota rázem klesne hluboko pod bod mrazu, z 10° C nad nulou až na -34°, divoký vítr přižene spousty prašného přemrzlého sněhu, ob-loha i země utone v jediné tmavé šedi. Člověk se octne v té čině jako v začarovaném kruhu. Ztratí smysl pro orientaci a začne bloudit. Le-dový vichr rve dech od úst, rdousí hrdlo, oslepuje oči. Zmrzly sněžný prach vniká do každé sebemenší skulinky v oděvu, bodá do obličeje tisíci jehel. Běda, není-li nablízku les nebo stavení! Všechno živé musí pevně přilehnout k zemi nebo se schovat za nějaký balvan, ne-chat se zasypat sněhem a pod nelidsky studenou pokrývkou vyčkat, až se bouře přežene.
Vichřice dovede povalit na zem silné muže, koně i velké šelmy. Často se stalo, že lidé, kteří chtěli nerozumně vzdorovat a pokračovat v cestě domů, zmrzli vyčerpáni a oslepeni několik desítek metrů od svého prahu.
Jak vůbec může dojít k takovému rozpoutání živlů? Nad Ledo-vým severním oceánem se na podzim a v zimě natěsnají masy mrazi-vého vzduchu. Jsou těžké — těžší a hustší než vzduch dole, který je ze všech stran obklopuje. Touží se rozepnout, rozprostřít, rozlít jako kopec tající zmrzliny. Někde se roztékají poměrně pomalu a stejno-měrně — tak se rodí např. náš český severák — jinde se vyřítí v ob-časných výpadech pod lehčí vrstvy teplého vzduchu rychlostí závod-ního automobilu. Proti předlouhé hradbě Skalistých hor útočí ze se-verozápadu právě tímto způsobem. Netrpělivě vlétnou do řídkých teplých prostor, které si hoví v záštitě na jihovýchod od horského pásma, ale soutěsky, údolí a nakupené štíty sevřou jejich běh jakoby obrovskými kleštěmi. Vzdušný proud zuří v průrvách jako příval vody v úzkém skalnatém korytě, a bičuje dvojnásob prudce zemi spoustami ze sněžných mraků, které s sebou přinesl.

Blizzard patří do skupiny t. zv. místních bouří a má své bratry a sestry po celém světě. Jejich tvář je zbarvena podle kraje, který na-vštěvují: na Sahaře zasypává karavany piskem žhavý samum, v po-vodí řeky Nilu vysouší stromy suchý a ostrý chamsin, novorossijský mrazivý buran rušívá občas pěkné a teplé počasí nad černomořským pobřežím Kavkazu, suchý, horký afgánec zastírá ve střední Asii slunce mračny prachu a na Sibiři se sněžná purga podobá blizzardu jako vejce vejci.

HŘBETY SKALISTÝCH HOR SE TÁHNOU CELOU SE-VEROAMERICKOU PEVNINOU JAKO TĚLO OBROVSKÉ-HO KROKODÝLA

Hlava se dívá k žhavým pískům Mexika, krk se rozšiřuje na se-ver do mocného trupu a dlouhým, pomalu se špičatícím ocasem hrozí polárnímu sněhu Aljašky. Jsou to divoké a drsné hory a běloši do nich začali pronikat teprve před dvěma sty lety. Zatím co podle tvr-zení současníků byl v r. 1700 východní atlantický břeh americké pevniny již tak hustě osídlen přistěhovalci z Evropy, že se dalo ces-tovat na koni od města Portlandu ve státě Maine až k jižním hranicím Virginie a každou noc přespat ve slušném městečku, lovili ve Skalis-tých horách svobodně Indiáni, kteří ještě nikdy nespatřili bílou tvář.
O padesát let později vyjednávali už s prvními francouzskými a anglickými obchodníky s kožišinami.
Rys, kamzík, puma, bobr, jezevec, medvědi, lišky a veverky vá-bili ze začátku jen málo bílých odvážlivců, ale pak proud sílil, přibý-valo i potulných lovců, po cestách necestách přidrkotaly první povo-zy. Stavěly se pevnosti a srubové stanice k ochraně bílých obchodní-ků, kteří se báli indiánské pomsty.
Jak plynul čas a severoamerická pevnina se postupně zalidňova-la od východu stále hlouběji na západ, hranice mezi osídlenou půdou a divočinou se sunula blíž a blíž k hřebenům Skalistých hor. Lidé, zaclánějíce si oči, dívali se proti západnímu nebi, kde zubatá hradba zastiňovala obzor. Dovídali se od lovců kožišin o úzkých soutěskách, jimiž se sotva prodere zpěněná řeka, o neschůdných, rozeklaných štítech, o vodopádech a jezerech, o hlubokých lesích, vyhaslých sop-kách a horkých sloupech vod, jež tryskají ze země. Jiní hovořili stříz-livěji. Poutník prý ani nepozná, že přišel do vysokých hor. Tak po-vlovně se zdvíhají z roviny, tak mírné a oblé jsou jejich bezlesé hřbe-ty. Sirých plání a kotlin najdeš tam prý víc, než těch hřbetů, všude je schůdno, čas od času dokonce narazíš na spolehlivou indiánskou stezku — trail. Mnoho lovců a obchodníků si zejména zapamatovalo tak zvaný oregonský trail, který vedl územím oregonských Indiánů dnešními státy Montana, Idaho a Oregon a přetínal hory napříč, od východu na západ.

A právě tam, daleko za pásmem Skalistých hor, se u pobřeží Ti-chého oceánu rozkládalo utěšené údolí řeky Willamette se širými rozlohami úrodné půdy. Chvála willamettského údolí se rychle šířila od úst k ústům a pronikala na východ. V roce 1848 se k ní úderem blesku přidružila zpráva, že v Kalifornii bylo v údolí řeky Sacramen-ta objeveno zlato. Skalisté hory se ocitly v ohni útoku, jaký dosud nepoznaly. Pěšky, na koních a ve vystěhovaleckých vozech s vysoko klenutými bílými plachtami ztékaly tisícové zástupy horskou hradbu, neboť stála v cestě jejich cíli. Rozvážnější se řídili radami zkušených zálesáků a volili buď oregonský trail, anebo podobnou povlovnou cestu na jihu, zvanou Santa Fé. Přesto však zakoušeli lidé strašné útrapy. Na horských pláních byl velký nedostatek vody, místy se měnívaly v pouště a na poušti číhala smrt v horečném rubáši žízně. Když se pak povozy brodily řekami, bývaly pohlceny bezedným pís-kem.
Ti, kdo chtěli být co nejrychleji na druhé straně a příliš nevěřili nebezpečí cesty, dopadli obvykle ještě hůř. Vedle poctivých farmářů hrnuli se přes hory i dobrodruzi všech povolání, posedlí touhou po kalifornském zlatě. Dokonce i kněží, profesoři, lékaři, právníci, ob-chodníci, zloději a falešní hráči, kteří nikdy nepoznali tvrdost prů-kopnického života. Když se dostali do divokých míst se strmými srázy, řítily se jejich povozy do roklin a rozbíjely se o balvany. Mlčí-cí pustiny je navždy pohřbily.
Jednoho květnového dne roku 1869 přibil president Spojených států zlatým hřebem do pražce stříbrnou kolej v místě, kde se po pěti-letém budování setkaly obě poloviny předlouhé železnice zvané Uni-on Pacifik. První dráha, která probíhala celou severoamerickou pev-ninou od východu na západ, byla vyměřována a stavena současně od obou konců. Vedla také Skalistými horami — po trase starého ore-gonského trailu, neboť nikomu se nepodařilo najít příhodnější cestu, než byla ta, kterou před dávnými časy objevili Indiáni. Teď se už mohli pionýři dostat do vytoužených zemí za horami poměrně poho-dlně a bez nebezpečí. Proud přistěhovalců vskutku zmohutněl jako lavina. Někteří podnikavci dokonce vyskakovali za jízdy z oken vagónu, nečekajíce, až vlak dojede do stanice, a úprkem se hnali k místům, kde tušili dřímat bohatství v podobě zlata nebo úrodných polí. Chtěli být první u cíle aby mohli zabrat nejlepší kus půdy. Kdy-by nebyly v krátké době vystavěny dvě další pacifické dráhy, jedna na severu a druhá na jihu, byli by snad nedočkaví lidé v těch hroz-ných návalech přišli o život.
Skalisté hory drsně a mlčenlivě přihlížely lidským řekám, jež se přes ně valily. I v údolích a stráních jejich větvitých výběžků zachy-tilo se dost osadníků. Mezi obchodní stanice a samotářské lovce ko-žišin pronikaly houfy chovatelů dobytka, a když bylo na několika místech objeveno zlato, vzdula se vlna osadnického přílivu skoro tak vysoko jako před lety y Kalifornii. I zde rostla města takřka přes noc, i zde vznikaly státy a jeden po druhém vstupovaly do svazku Unie severoamerických států.
Ale divočina si zde přece jen uhájila své panství silněji než kde-koli jinde v Spojených státech. V leckterém koutu Skalistých hor zůstala příroda nedotčena a mohla poskytnout útulek zbytkům hr-dých indiánských kmenů. Neboř Indiáni nade vše milovali volný život v prériích celé americké pevniny, odkud byli nemilosrdně vy-tlačeni bílými přistěhovalci. Vzpomínali na svá bohatá loviště, nená-viděli bělochy s jejich rvavou touhou po úrodné půdě a mstili se jim. Proto byly zbytkům Indiánů vyhrazovány reservace, zvláštní území, kde měli žít v klidu a po svém. Jakmile se však v reservaci objevilo cokoli, co přinášelo bohatství, reservace se jednoduše zrušila a Indiá-ni byli zahnáni kamsi do jiné pustiny. Ve Skalistých horách i v pod-hůří se udrželo reservací nejvíc, protože na té drsné oblasti záleželo osadníkům nejméně. Dříve Indiánům patřila celá Amerika; nyní se stali vyhnanci ve vlastní zemi a musili vzít zavděk jejími nejchudší-mi drobty.
Bělošská civilisace připravila Indiány také o hlavní zdroj obživy — o nespočetná stáda bizonů. Říkává se jim též „američtí zubři“, protože jsou opravdu velmi blízcí příbuzní evropského zubra, který dodnes žije v běloruském pralese. Jsou ale mnohem nevzhlednější než jejich evropský bratříček. V obrovské hlavě, zarostlé huňatou houštinou dlouhých chlupů, svítí pod korunou mocných rohů malá, zlomyslná očka. Sklon mohutné šíje prozrazuje nesmírnou sílu. V době línání jim rezavě hnědá srst odpadává s těla v celých chuchval-cích a zvlášť tehdy budí zvíře dojem tvora nadmíru divokého a sve-řepého. Vyhlíží ten těžký brach o mnoho hůř, než jaký ve skutečnosti je: tupý, klidný, celkem důvěřivý a neútočný. Dá se poměrně snadno ulovit a jistě právě proto byl před lety téměř vyhuben. V době Ko-lumbově žilo v severní Americe snad na 60 miliónů kusů bizonů. A protože Indiánů tam nebylo nikdy víc než sto tisíc, měl vlastně každý rudoch, každá indiánská squaw i každé maličké dítě už od narození v zásobě pro svůj užitek na 600 kusů dobytka. Nemusili se o ně vůbec starat; bizoni pobíhali volně po prériích a živili se sami. Stačilo v příhodný čas vyjet na lov a složit tolik kusů, kolik jen kdo potřeboval k obživě.

Jaké neštěstí pro všechny indiánské kmeny, když s příchodem bělochů začalo bohatství nezadržitelně ubývat! Ke konci minulého století se žalostně scvrklo na pouhých 800 kusů pro celou severoa-merickou pevninu! Tu už mohli jen staří muži vzpomínat u ohňů na dávné časy, kdy jejich krev byla zjitřena vášní lovu a oni na svých rychlých koních harcovali do prérií, kudy táhla tisícová stáda.
Lov byl většinou hromadný, šlo tedy vlastně o pořádání honů s ustálenými pravidly, která se podobala téměř vojenské taktice. Když skupina Indiánů na koních narazila na stádo příliš početné (třeba i několikatisícové), vytvořila jakési klíny a snažila se nejprve odštěpit od stáda menší shluk zvířat.
Jakmile se to podařilo, zahnali jezdci toto menší stádečko na ta-kové místo, kde by příhodně a snadno mohli rozvinout další manévr.
Místo musilo být pokud možno rovné a musilo mít hodně vol-ného prostoru pro bleskurychlý cval.
Neboť lovci se nyní rozdělili do dvou stejných skupin a rozjeli se tryskem, v řadě jeden za druhým, kolem obou boků stáda, jako by je chtěli obklíčit.
A téměř to také udělali. Před uzavřením kruhu začal však každý jezdec otáčet koněm do malého oblouku tak, aby mohl najíždět na stádo šikmo proti směru jeho pohybu.
Teď už záleželo na jezdeckém umění, pohotovosti, odvaze a střelecké přesnosti každého jednotlivého muže. Najížděje proti stádu napjal lovec svůj luk a odstřeloval jednotlivá zvířata. To vše se odehrávalo v šíleném trysku, za zběsilého a zmateného dupotu stáda, za stálého nebezpečí, že kterýkoli poraněný býk rozzuřen napadne koně i s jezdcem a pobodá je nebo rozdupe.
V zimě volili Indiáni jiný způsob honby, divošský a krutý. Ko-lem odděleného stáda zapálili v kruhu prérii, vysoká přeschlá tráva obklíčila zvířata zakratičko mořem plamenů a vyděšené stádo bylo pak dobíjeno uprostřed ohnivého prstence.
Bizoni nedávali Indiánům jen potravu, z bizona pocházelo skoro všechno, co nezbytně potřebovali k životu: z kůže se vyráběly šaty, mokasíny, pokrývky na stany, měchy na vodu i nádoby na vaření (vařilo se tak, že do zavěšeného měchu s vodou vhazovali rozžhave-né kameny z ohniště, až uvedli vodu do klokotu). Kůže a kosti byly materiálem téměř pro všechno domácí nářadí. I šlachy a střeva se zužitkovaly ke kroucení provazů a k výtečným tětivám na luky.

1) Zde spatřil stádo DIVOKÝCH KOZ. Zcela nepochybně jde o kamzíky běláky. Storm-Johnsen je přirovnává k malému bizonovi a oni opravdu bizona připomínají svým silně skloněným hřbetem, stat-nou, přes metr vysokou postavou, huňatou bělavou srsti a dlouhou bradou. Žijí v Kanadě i v USA a miluji vysoké hory: v létě šplhají za pastvou až do výše 4000 m. Před lety by je byli málem vyhubili pro jejich hustý, sněžný zimní kožíšek. Dnes prý běláků opět mírně při-bývá, protože jsou chráněni zákonem a jejich kožešina vyšla z módy.

2) Zde se Storm-Johnsen a Indián utkali s medvědem GRIZZLY. Když ho přírodovědci po latinsku pojmenovali „strašli-vý“, popřáli asi sluchu obyvatelům Skalistých hor, kteří o něm ode-dávna tvrdí, ze je to zlý a sveřepý dravec. Pohled na šedého huňáče nahání opravdu hrůzu, zvlášť když se člověku připlete do cesty tvor s palicí delší než hlava velkého koně, s kůží, jež může měřit i přes 3 m délky, obr váhy někdy až půltunové. I on však bojuje až tehdy, cítí-li se ohrožen na životě nebo brání-li svá mláďata. Můžeme se mu divit? V takovém případe dovede bojovat statečně i drobná lasička.

3) Zde zahlédl Stoim-Johnsen KOJOTY. I když se v zimě shlu-kují do smeček, nikdy se neodváži obtěžovat člověka. Chovají se ostatně zbaběle i vůči zvířatům a podobají se tak povahou šakalům. Můžeme je opravdu považovat za jakési zástupce šakalů pro severní Ameriku. Vyhlížejí trochu jako zavalité lišky, ale máji vyšší běhy. Za tichých noci dovedou provozovat hotové koncerty — asi tak, jako někdy naši psi na vesnici při měsíčku. Jejich táhlé vyti a poštěkávání nerozlučně patři k oněm tajemným nočním zvukům divočiny, jež rozechvívají srdce všech lovců a cestovatelů.

4) Zde postřelil HORSKÉHO BERANA. Mohutné zvíře, které může vážit až 180 kg (tedy tolik, jako náš průměrný jelen), patří k druhu t. zv. ovcí tlustorohých. To jméno je opravdu na místě, protože beran je obdařen rohy vskutku neuvěřitelně obrovskými. Jsou někdy až přes 30 cm tlusté a skoro 25 kg těžké. Jen si představte, že byste měli nosit na hlavě čtvrt metrického centu! A přece se beran potuluje se svým stádem po nepřístupných horských stráních právě tak jisté a bezpečně jako my na rovně louce. Protože je zároveň velice ostraži-tý, dá se ulovit jen s největšími obtížemi a s notnou dávkou štěstí.

5) Zároveň byl vyrušen ORLEM BÉLOHLAVÝM. Hnědý dra-vec s leskle bílou hlavou, krkem a ocasem zůstává věrný severoame-rické pevnině. Američane si jej z vděku za tu příchylnost zvolili do státního znaku USA, ale když byl návrh podáván, ozvalo se mnoho nespokojenců: pták prý si nezaslouží být symbolem Spojených států, nemá prý dvakrát ušlechtilé sklony. Nedá se však říci, že by se tento menší příbuzný euroasijského orla mořského, měřici v rozpětí křídel asi 2 m, nějak podstatné lišil způsobem života od jiných členů velké orli rodiny.

6) Jeskyně, kde se setkal s PUMOU. Říká se ji také kuguár a má snad nejhorší povést ze všech amerických šelem. Ta veliká žlutá kočka vraždi lstivě a krutě vše, nač se odváží, ale přespřílišnou sta-tečností nevyniká. Člověku většinou nebývá nebezpečná a její odva-ha a dravost se často přehání, zvlášť v dobrodružných románech. Houževnatosti má zato nazbyt. Málokterý savec se tak uměl přizpů-sobit nejrůznějším druhům podnebí jako puma. Od vyprahlých jiho-amerických pustin rozšířila se na jih do nehostinné Patagonie i na sever přes tropické pralesy brazilská do Mexika a dál až na studený sever USA a Kanady.

7) Zde ulovil veverku DEŇKU. Podobá se trochu naši veverce a trochu syslovi, je roztomilá, něžná a ráda si hraje. Můžete se s ni shledat v kdekterém americkém lese. Četné druhy deněk jsou zají-mavě vybarveny, např. deňka třináctipásá. Jak už jméno napovídá, je po celém tělíčku pěkně pruhovaná, od čenichu až k oháňce.

PROČ SE VLASTNĚ OCTL STORM-JOHNSEN S ČÍŇANEM NA OSTROVĚ DRAKŮ?

Kapitán holandského škuneru nedbal vlajkových signálů protijedou-cího tankového parníku.

Vlajkami se lodi dorozumívaly od dávných dob. Posádky pluly na širém moři úplné odříznuty od světa, od pevniny, od domova. (Spojení bezdrátovou telegrafií bylo zavedeno teprve na začátku na-šeho století.) Jak bylo milé potkat loď a vyměnit s ní alespoň pozdra-ví Jak důležité bylo vyslat druhům varovný signál o blížící se bouři, o mělčině, v níž by loď uvízla jako postřelený pták, nebo

o obrovské kře, která z devíti desetin je ukryta pod vodou a hrozí zrádně rozdrtit kýl i lodní boky! Jak smrtelně významné bylo zachy-tit takový signál!
Různobarevným vlajkám a praporkům dávali námořníci vždy přednost před jakýmkoli jiným druhem signálů, na př. před zname-ními zvukovými. Údery gongu, píšťalou nebo sirénou mohlo se sdělit jen několik nejjednodušších smluvených zpráv a výstrah, a proto používali zvuků jen v mlze. Lehké, pohyblivé pestré vlajky mohou v nespočetných kombinacích vyjádřit každé slovo, každou myšlenku, mohou promlouvat lidskou řečí. Mohou sdělovat výstrahy před ne-bezpečím všech druhů právě tak přesně a podrobně jako údaje o správném směru plavby, o síle mořských proudů, o stavu ledu v za-mrzajících přístavech, nebo pohotové předpovědi o větru a bouřích, a mohou pomoci lodi, aby si ujasnila, kterým bodem oceánu právě proplouvá.
Vlajkovou výzbroj spatříte na jednoduchých dřevěných člunech tichomořských domorodců — jak byste ji byli mohli vidět před tisí-cem let — a můžete ji zrovna tak dobře zahlédnout i na nejmoderněj-ším parníku, vybaveném radiovým spojením, televisí a radarem. I dokonalé technické spojem může občas zklamat, může být přerušeno právě ve chvílích nejvyššího nebezpečí, kdy jediný signál znamená záchranu pro celou loď. Proto si každé námořní plavidlo ponechává v záloze starou jednoduchou vlajkovou signalisaci.
Mezi vlajkami na domorodých člunech v Tichomoří a mezi tě-mi, kterých se běžně používá na moderních obchodních, poštovních i válečných lodích, je ovšem rozdíl. Dokud před staletími vyjížděly na oceán k osamělým výpravám jen lodi hrstky tehdejších velmocí (hlavně Španělska, Holandska a Anglie), dokud čilejší plavební ruch vládl jen blízko pobřeží, měl každý stát a někdy i kraj různé soustavy vlastních vlajkových abeced. (Domorodci v Tichomoří používají dodnes svých člunů pouze k pobřežním plavbám anebo ke krátkým cestám na sousední ostrov. Proto jim stačí znát pouze signály svého nárůdku nebo kmene, proto si dodnes udrželi své vlastní vlajkové značky, staré snad tisíce let.)
Když však začal rozkvétat obchod mezi jednotlivými světadíly, a každý národ, pokud jen trochu mohl, stavěl horlivě lodi; aby mohl výhodně dovážet i vyvážet co nejvíc zboží, přibývalo na světových mořích plachetnic i parníků pod barvami nejrůznějších států. Lodi nesly na palubách posádky ze všech konců světa, které hovořily spoustou rozličných jazyků. A přece se ten mořský Babylón chtěl navzájem dorozuměl. Byli konec konců všichni na jednej vodě, spo-jovalo je společné nebezpečí a společná strázeň plavby. Včasná zpráva je na moři nejlepší pomoc — to věděli dobře z mnohé trpké zkušenosti. Proto uvítali s nadšením vynález Angličana Marryata. Kapitán Frederick Marryat (1792-1848), proslulý autor dobrodruž-ných románů (dodnes s potěšením čteme jeho „Kormidelníka Vlnov-ského“) a výborný mořeplavec, vládl mocnou zámořskou lodí právě tak zdatně jako svým perem. Ošlehán větry všech oceánů, vymyslil novou soustavu vlajkových signálů, jejíž hlavní cena spočívala v tom, že smluvené značky byly zapsány do velké knihy, kterou musila mít na palubě každá anglická loď. V knize bylo pamatováno na kaž-dou potřebnou podrobnost námořního života, a proto se jí brzy začaly řídit i lodi ostatních států. Byla doplněna a přeložena do nejrůzněj-ších jazyků, takže jí může rozumět každý námořník. Pluje dnes s obchodními, poštovními, výzkumnými i válečnými loďmi celého světa.
Každá vlajka znamená jisté písmeno v abecedě, ale k vysílání zpráv po jednotlivých písmenech se přistupuje jen výjimečně, na př. je-li třeba signalisovat jméno nějaké osoby. Byl by to způsob ne-smírně zdlouhavý a kromě toho by zprávy byly srozumitelné jen v tom národním jazyce, kterého by použila vysílající strana. Proto kaž-dá vlajka a hlavně různé skupiny vlajek vyjadřují také určitá slova nebo věty. Seznam těch slov, doprovázený písmeny příslušných vla-jek, tvoří vlastně obsah signální knihy.

JAK SE SIGNALISUJE?

Když se lodi na moři potkají, nejprve se podle starého námořní-ho zvyku pozdraví vztyčením národní vlajky. První zdraví loď která vyjíždí z mateřského přístavu nebo ta, která předjíždí. Jestliže pak chtějí navázat signalisační spojení, musí

1. volající loď pod svou národní vlajkou vztyčit zvláštní prapo-rek — kódovou vlajku — která je vlastně jakousi výzvou k rozhovo-ru.
2. druhá loď vztyčí ve dvou třetinách své signalisační žerdě vlajku E na znamení, že výzvu vidí a přijímá.
3. teprve potom může první loď začít s vysíláním zprávy.
Vlajky se vytahují po skupinách podle klíče signální knihy. Když přijímající námořník na druhé lodi nezná signál nazpaměť, vyhledá si v signální knize skupinu vlajkových písmen, jež byla právě vztyčena, a za skupinou přečte příslušné slovo nebo větu. Mezitím stáhne vysílající námořník na první lodi vlajkové lanko, vymění vlajky do nové skupiny, vytáhne ji znovu na žerď a vyšle tak další signál.
Je-li vytažena jen jediná vlajka,v znamená to vždycky životně důležitou zprávu:
(obr. vlajky O) = Muž přes palubu!
(obr. vlajky K) = Zastavte okamžitě vaši loď!
(obr. vlajky W) = Potřebuji lékařskou pomoc.
I dvě vlajky na signálním lanku hovoří o vážných záležitostech:
(obr. vlajek NV) = Vypukl mi oheň ve skladišti zásob!
Tři vlajky se zmiňují o nejrozličnějších věcech, které se zběhnou na moři, na lodi i v přístavu a mají nějaký význam pro zdárnou plav-bu.
(obr. vlajek NDO) signalisuje na příklad, že se nablízku objevil žra-lok.
Čtyři vlajky oznamují zeměpisnou délku a šířku, názvy zeměpisných dat, která námořníci potřebují ke své práci. (Obr. vlajek AMVC) je na příklad značka naší zlaté Prahy.
Někdy zůstávají jednotlivé vlajky vztyčeny nadlouho, třeba i po celou dobu plavby. Loď, jež veze výbušniny, musí neustále upozor-ňovat na svůj nebezpečný náklad červeným B, žlutočerné L vyhlašu-je poplašně, že na lodi řádí nakažlivá nemoc, vlajka P (námořníci jí říkají „modrý Petr“) vybízí posádku, aby se ihned vrátila na palubu, protože loď se chystá co nejdříve vyplout na širé moře.
Muži na lodích se rádi dorozumívají ještě jinou signální abece-dou. Je k ní zapotřebí všeho všudy dvou stejných jednoduchých pra-porků — a dvou obratných rukou. Má ovšem jednu velkou nevýho-du: přijímající námořník musí znát jazyk, jímž vysílající loď signali-suje.
Tak provázejí barevné vlajky celé pestré námořnické putování od přístavu k přístavu, z oceánu na oceán a pomáhají statečným mužům v boji s nesmírným vodním živlem.

VYHLEDAT TÁBOŘIŠTĚ NA KOMODU NEBYLO SNADNÉ.
K táboření se

I
STORM-JOHNSEN A ČÍŇAN se utábořili výhodně: před vě-trem byli chráněni balvany, před hmyzem vypálenou trávou, měli nablízku vodu a topivo.

Polní lůžko z větví si upletli bez velkých obtíží:

Malý Číňan Wang-Li uměl také uplést ze šlahounů popínavých

rostlin kabelu					 cestovní tlumok

dovedl chutně upéci zvěřinu na rožni		 v hlíně

Kromě toho, že dokázal ještě mnoho jiných věcí, znal zahánět těžké chvíle průpovídkami moudrého Lao-Tse, jehož sošku při sobě stále nosil.

Sedí na volkovi. Je to snad obyčejný čínský venkovan se svým jednoduchým slunečníkem a jeho tvář je široká, dobrá a teplá jako slunce. Usmívá se, ale úsměv je zároveň pln starosti. Nikdo přesně neví, kdy se narodil. Je tomu však jistě alespoň pět set let před naším letopočtem, kdy u jednoho čínského královského dvora spravoval archiv a spisoval státní dějiny. Tenkrát nebyla Čína jednotným stá-tem jako dnes. Země byla rozštěpena hranicemi mnoha rozličných království a vladaři mezi sebou rádi válčili. Říkává se, že Čína je říší moudrosti a velkých vynálezů. Tak tomu vskutku bylo už za časů Lao-tseových: Číňané znali odlévat bronz, vyráběli keramiku, použí-vali železa. Při řekách pracovaly mohutné stroje na umělé zavlažo-vání polí, která se také uměle hnojila. Byla osévána účelně, podle promyšleného pořádku. Učenci složili přesný kalendář, který denně zachycoval pohyb slunce a měsíce na obloze. Věděli, jak po sobě následují sluneční zatmění. Pozorovali dráhy komet a zaznamenávali je. Sestavili první seznam hvězd na světě. Na cestách určovali směr podle kompasu. Objevili nezávisle na Evropanech jednu z nej-důležitějších geometrických pouček, kterou známe pod jménem „Py-thagorova věta“.
Prastaré rukopisy s vyobrazeními dokazují výmluvně, že už ten-krát pronikli nejedno tajemství lidského těla i umění lékařského. Herbář s dvěma sty druhy rostlin napovídá, jak pečlivě a pozorně schraňovali čínští mudrci vědomosti o pokladech přírody.
A byli i takoví, kteří přemýšleli, jak by lidé měli lépe žít. Pokou-šeli se vyzvědět, proč musí války ničit životy a pole, proč musí rolník jíst pomalu hůř než zvíře, zatím co vladařský dvůr a mandarini se přejídají na hostinách, obveselováni hudebníky, oděni v hedvábí a kožišiny. Všímali si všeho, co bylo vynalezeno, všeho, co bylo obje-veno o zemi, hvězdách, rostlinách i zvířatech. Pátrali po minulosti měst a říší a srovnávali ji s přítomností. Podle jakých zákonů odvíjí se nit osudu přírody, lidí, národů? Hledali moudrost života jako žíz-nivec na poušti a našli vskutku mnohé zlaté zrno, jež podrželo svou cenu až po naše časy.
Na filosofa Lao-tse nevzpomínají jen Číňané; celý svět si dodnes váží jeho stručných ponaučení a rad, vtělených do knihy Tao te ťingu. Vypráví se, že Lao-tse kteréhosi dne opustil své místo v dvorním archivu, neboť pozoroval, ze poměry ve státě Čou se horší den ode dne. Vydal se na dlouhou pouť k západním hranicím. (Stát Čou ležel přibližně v prostoru dnešní provincie Honan.) Když dorazil až k nim a chtěl je překročit a vzdálit se navždy od lidí, s nimiž spo-lečně žil, zastavil jej velitel pohraniční stráže. Poprosil prý mudrce, aby mu napsal knihu,, v níž by zachytil své učení. I vyhověl Lao-tse důstojníkovi, napsal knihu o pouhých pěti tisících slovech a nazval ji Tao te ťing. Potom přešel hranice a nikdo z těch, kdo ho znali jej už nikdy víc nespatřil. Jak vypráví stará pověst.
Ve skutečnosti asi napsali knihu Lao-tseovi žáci: bylo totiž ve staré Číně rozšířeným zvykem, že učedníci zaznamenávali písmem odkaz svých mistrů
O spisu brzy věděla cela Čína, neboť mluvil moudře a docela ji-nak, než ponaučení a příkazy, které uděloval panovník a jeho dvorní filosofové. Ti tvrdili, že svět řídí neviditelný „nebeský vládce“, kte-rému se líbí lidská pokora a poslušnost.
V Tao te ťingu mohl se každý dočíst, že příroda ani lidé nepod-léhají bohu, nýbrž zákonu tao. Tao je věrný syn přírody a světa, tryská z jejich náruče. Nepřišel na svět odnikud shůry, žije jen s pří-rodou, s živly, předměty a tvory, kteří se den co den rodí. Určuje pořádek ve zmatku věcí a ukazuje lidem směr k dokonalosti, spoko-jenosti a klidu. Je přirozeným během světa. Člověk jej má sledovat a neprotivit se mu. Kdo porušuje tao, páše zlo. Vládci porušují tao, když vybírají od lidu nesnesitelné daně, sahají na jeho obydlí a přezí-rají jeho život.
Přirozené tao připomíná napjatý luk. Když jeho vrchní díl klesá, dolní se zvedá. Odnímá, co přebývá, odebrané však vrací tomu, kdo je potřebuje. Přirozené tao odnímá bohatým a vrací chudým, co jim bylo odebráno.
Není většího neštěstí, než neznat hranice své vášně, a není větší-ho nebezpečí, než bažit po bohatství.
Moudrý člověk jedná jinak:
Protože se nevystavuje na odiv, září; protože nemluví o sobě, je slavný, protože sebe neoslavuje, je zasloužilý; protože se nevyvyšuje, je mezi druhými uznáván.
Je činný po celý den a nevzdává se namáhavé práce.
Nemá vlastní srdce. Jeho srdce se skládá ze srdcí lidu.
Ví že všechno na světě je v pohybu, že věci se vyvíjejí a mění ve svůj opak.
Neúplné se stává úplným, křivé se napřimuje; prázdné se napl-ňuje, zestárlé je vystřídáno novým.
Věří, že nova dobrá věc, i kdyby byla zpočátku slabá a nepatrná, nakonec zvítězí nad starým zlem. Ať se jiní posmívají, ať upadají na mysli, ať si pohrdlivě mávají rukou!
Moudrý člověk dobře ví, že
tvrdé a pevné bývá to, co zmírá, něžné a slabé to, co začíná žít.
Nenávidí válku a miluje mír, neboť
kde meškalo vojsko, tam roste trní a bodláčí. Po velkých vál-kách nastávají hladová léta.
Je nutno udělat vše, aby pokrm lidí byl chutný, jejich šat krásný, obydlí klidné a jejich život veselý. Sousedící státy by na sebe pohlí-žely z dálky, vzájemně by poslouchaly kokrhání kohoutů a štěkot psů, a národy by až do stáří a smrti nemusily putovat z místa na mís-to.
Lao-tse byl jedním z těch, kdo se významně zasloužili o rozkvět lidského myšlení. Častokrát se také mýlil — přirozeně, neboť mýliti se je lidské a Lao-tse žil v době, kdy zdaleka nebylo možno tak boha-tě a volně přemýšlet jako dnes. Při všech objevech, o kterých jsme mluvili, věděli lidé o přírodě, o světě a o dějinách přece jen strašlivě málo — ve srovnání s námi téměř nic. Oč se mohl Lao-tse opírat? Víc než znalost přírody posilovala jej láska k chudým čínským ves-ničanům. Žili v hrozné panské porobě; musili zadarmo obdělávat pole vladaře i vladařových úředníků a oblíbenců. Musili odvádět vla-daři velikou část své úrody jako daň. Každou hodinu nad nimi viselo nebezpečí, že král jim pole vezme a oni zůstanou bez obživy, bez-mocní otroci, hříčka v rukou pána, který jediným slovem může roz-hodnout, aby navždy opustili rodinu, ženu, otce, dítě, aby zemřeli. Bouřili se často se zbrani v ruce. Toužili po změně. Chtěli, aby tvrdé a pevné panství královo zemřelo, aby se bohatým odnímalo a chu-dým vracelo, co jim bylo odebráno, aby zmizely války, po nichž na-stávají hladová léta, aby jejich pokrm byl chutný, šat krásný, aby měli klidné obydlí a veselý život.
Srdce starého Lao-tse bylo plno té jejich touhy, neboř se skláda-lo ze srdcí lidu. Proto se mnoha jeho moudrými slovy můžeme řídit i v době atomových motorů a umělých družic, přestože byla napsána před 2 500 lety, kdy lidé ani ještě neznali pluh.
Konfucius, jiný proslulý čínský mudrc, který se podle pověsti s Lao-tsem setkal, pravil prý svým žákům: Vím, že pták umí létat, ryba umí plavat, zvěř umí utíkat. Prchajícího lapíš do tenat, plovoucího do sítí, letícího do osidel, ale drak? Věru, jak ten s větrem a oblaky vzlé-tá do nebe! Po setkání s Lao-tsem shledávám, že se podobá draku.
Ale strach z „draka nebes“ varana byl přece jen silnější než moudrost které se Číňan naučil od starého filosofa. Není se co divit: VARAN BYL OPRAVDU STRAŠNÝ, i když je to vlastně jen ob-rovská ještěrka.

Už dlouho před tím, než byl objeven pro civilisovaný svět a pře-vezen do museí a zoologických zahrad různých velkoměst, předchá-zely jej hrůzostrašné pověsti. Domorodí rybáři ze sousedních ostrovů se zdržovali v lesích a nevlídných skaliskách Komoda jen v nejvyšší nouzi, na kratičký čas, jen když je na širém moři překvapila bouře nebo lijavec. A hned jak nepohoda ustala, veslovali na svých loď-kách co nejrychleji pryč. Znali z vyprávění starců, že na ostrově žijí obrovští černí draci, kteří pohlcují naráz celé laně a vepře a mohou snad zahubit i člověka.

Když pak střízliví přírodovědci varana přesně ofotografovali, změřili a popsali, musili uznat, že na dračích pohádkách bylo víc pravdy, než kdo tušil. Třebaže nebyl zdaleka tak dlouhý, jak líčily pověsti, třebaže největší exempláře nepřesáhly čtyřmetrovou hranici, čí srdce by se neroztlouklo před netvorem, který s horní polovicí těla zdviženou po způsobu pravěkých dravých tyrannosaurů trhal vzrost-lého koloucha strašlivými dýkami svých nesčetných zubů! Údery svalnatého ocasu usmrcuje vzrostlá zvířata a dovede se zuřivě ubránit i člověku. A je-li už rozzuřen, který odvážlivec by se neměl ostražitě na pozoru před bleskurychlým útokem jeho chrupu?
Přesto jej lidský zákon chrání. Ostrůvek Komodo mu byl vyhra-zen k dědičnému pobytu, a bez výslovného svolení zákona se nesmí ještěra nikdo dotknout. Množí se jen velmi pomalu a přitom ho kdek-teré museum chce získat do svých sbírek. Kdyby jen desetina museí dosáhla svého, byl by varan už dávno vyhuben a lidstvo by ztratilo jednu z nejzajímavějších živých zkamenělin.
Ano, varan je zvíře, jež přežilo svou dobu o milióny let!
V druhohorách, v období vzdáleném od dneška ne méně než 55-180 miliónů let, pohybovali se na Zemi obrovští veleještěři, mnoho-násobně větší než největší slon. Ke sklonku druhohor, před koncem tzv. doby křídové, začal rod „chodících hor masa“ vymírat, protože Země mu přestala poskytovat stravu, na kterou byl zvyklý, a protože jej čím dále tím víc vytlačoval jiný, mladý, po všech stránkách doko-nalejší rod savců. Ale do kořene přece jen nevymřel. V odlehlých a zastrčených koutech Země uchránil se nepatrný výhonek podivným řetězem náhod přes nesmírné rozlohy věků až do přítomnosti. Dnešní potomek veleještěrů se samozřejmě v mnohém liší od svých prarodi-čů, především se pořádně zmenšil. Ale jeho způsoby — chůze, dra-vost, zacházení s kořistí, zuřivá obrana, celý jeho vzhled dokazuje, že stojí před námi vzácné svědectví pradávných časů, vzácné právě tím, že je živé.
Z nálezů a vykopávek různých pravěkých ještěřích koster jsme si udělali dost přesný obrázek, jak asi vynadaly a jak si mohly počí-nat, když byly obaleny živým masem a pohybujícími se svaly. Sou-časný varan nám tu představu potvrzuje a doplňuje ji ještě podrobně-ji.

Varan je ŽIVÁ ZKAMENĚLINA tak jako řada jiných zvířat:

Když si naši dědečkové hráli ještě jako malí chlapci na ulicích, objevil slavný český přírodovědec prof. Vejdovský ve vodě praž-ských studní maličkého, všeho všudy dva milimetry dlouhého ráčka. Bělavému slepému korýškovi začali později říkat bezkrunýřka, pro-tože na jeho válcovitém teličku skutečně není ani stopy po brnění, které například zdobí našeho známého raka říčního. Bylo z toho ten-krát v učeném světě pravé pozdvižení, hádka stihala hádku a nad prof. Vejdovským se dokonce stahovaly mraky podezření, že si mi-lého ráčka prostě vymyslil. Teprve po dalších nálezech v Tasmánii, ve Švýcarsku a v podzemních vodách krasových jeskyň na Balkán-ském poloostrově dali kolegové profesoru Vejdovskému za pravdu a vzrušené spory se uklidnily. Proč takový poplach kolem skromného a neškodného tvorečka, kterého pražané po léta ve zdraví pili se svou studničnou vodou? Ukázalo se, že ráček patří do skupiny prastarých korýšů, o níž byli vědci pevné přesvědčeni, že vymřela už v prvoho-rách a druhohorách. Vida, stvoření pouhým okem sotva viditelné, a umělo překlenout svým potomstvem možná 400.000.000 let! Rod maličké bezkrunýřky přežil statisíce a milióny nejrozličnějších zvíře-cích druhu, přežil o mnoho miliónů let i obrovského veleještěra bron-tosaura.
V běhu věků prožívala Země úžasné proměny — střídaly se na ní zcela různé druhy podnebí, měnilo se rostlinstvo i povrch celých světadílů a moří. Drtivá většina zvířecích druhů nebyla schopna pře-žít ty nesmírné zvraty a vymírala spolu s nimi, aby byla vystřídána novými rody. Nemohla si prostě v nových podmínkách zvyknout, neuměla se uživit. Proč to dokázala právě maličká bezbranná bez-krunýřka?
Nebyla sama. V australských horách a skalách pobíhá drobná ježura, kterou tak pojmenovali jistě proto, že je porostla houštinou pichlavých bodlin jako ježek. Nosí mláďata ve vaku na břiše jako klokan a živí je mateřským mlékem. Ale mláďata se vylíhla z vajec jako ptáci! K ptákům se ježura hlásí např. také mžurkou na očích. A z krčních obratlů jí vyrůstají žebra jako hadovi. Savec, který je záro-veň také trochu plazem a ptákem, připomíná prastaré doby druhohor, kdy se v období zvaném trias objevili před 160 milióny let na země-kouli první savci. Měli také na břiše vak, někteří také snášeli vejce a v mnohém se nelišili od tehdejších plazů, z nichž se vyvinuli. Měli jisté i leccos společného s praptáky, protože ti se také oddělili od praplazů, a to přibližně v téže době jako nejstarší prasavci.

V nejhlubších pralesích střední Afriky spatřili bílí cestovatelé před půl stoletím zvíře, které trochu připomíná bezrohou žirafu. Ni-kdo tenkrát netušil, že by vůbec ještě na Zemi mohl žil úplně nezná-mý savec lak značných rozměrů. Zdá se, že okapi má přímé předky ve velmi dávných dobách. Kromě příbuznosti s žirafou se totiž podo-bá palaeofragovi, savci, který žil a vymřel už v třetihorách, před sedmi milióny let.
Na pustých planinách Mongolska setkal se slavný ruský cesto-vatel Przewalski s koníky, kteří pobíhali zcela volně, nepatřili žád-nému člověku a nebyli ochočeni k žádné práci. Ostatně se už na prv-ní pohled lišili od všech domácích koní, které známe. Byli menší, nižší a zavalitější, ale hlavu měli v poměru k trupu neobyčejně veli-kou, hřívu a ocas nezvykle chundelaté. Stavbou těla se nápadně po-dobali kosterním zbytkům prakoní z doby ledové, vykopaným v Ev-ropě i v Asii. Vskutku, jako bychom se při pohledu na koně Przewal-ského přenesli švihnutím kouzelného proutku o milión let nazpět: z temna věků se vynořuje kopytník pradávného diluvia, svobodný a divoký. Lidé, kteří tenkrát na Zemi začali žít, ho ještě neuměli zkrotit a vlastně ani nechtěli. Nevěděli, k jaké práci by se jim hodil. Vždyť si ještě sami počínali bezmála lak divoce a jednoduše jako zvírata kolem nich!
Patří yeti, himalájský sněžný muž, který kdysi k smrti vylekal tibetské mnichy, také do téhle rodiny? Objevil se prý jedné zimy na louce u zdí tchjanbočského kláštera, kráčel chvílemi po dvou nohách a chvílemi se spustil na všechny čtyři. Celé tělo měl pokryté šedou srstí. Pojednou se zastavil, nabral do dlaní sníh, hrál si s ním a temně přitom pobrukoval. To vše poděsilo mnichy tak, že začali troubit na své dlouhé píšťaly, aby jej zažehnali jako zlého ducha.
Jde opravdu jen o vzrušenou obrazotvornost pobožných klášter-níků, která přibájila lidskou podobu nějakému medvědu nebo opici?
Členové britské horolezecké výpravy, jež v roce 1953 vystoupila na nejvyšší horu světa Mount Everest, vyfotografovali během expe-dice na sněhu ve výši 4 000-5 000 m několikrát záhadné stopy. Po-dobaly se otiskům lidského chodidla, ale byly mnohem větší. Celý svět se začal zajímat o záhadu, která zůstává nerozřešena už přes půl století. Stopy totiž nebyly spatřeny ani fotografovaný poprvé. Od r. 1898, kdy cestovatel L. Waddell první potvrdil stará vyprávění do-morodců vlastními údaji „o několika širokých šlépějích nohy, které křižovalynaši stezku směrem k vysokým skalním štítům“, vynořuji se občas zprávy vědeckých výprav i líčení očitých domorodých svědků. Výpovědi se všelijak různí: délka stop např. kolísá mezi rozměrem normálního lidského chodidla (20 cm) a velikostí víc než dvojnásob-nou, šířka, která má vždycky „nadlidskou“ míru, se pohybuje mezi 12 a 25 cm. Zpráva švýcarské výpravy mluví dokonce o otisku tří drápů a o jakési ostruze na patě, kterou pravděpodobně vytlačil ve sněhu chomáček srsti… Ale v několika důležitých bodech se údaje shodují:
1. je vždycky zřetelně vidět velký palec, oddělený od ostatních čtyř kratších prstů
2. tyto prsty mají téměř stejnou délku
3. rozložení stop ukazuje vždy na tvora, který chodí po dvou no-hách.
K údajům nejvěrohodnějším, protože doloženým fotografickými snímky, se druží vyprávění těch, kdo prý spatřili živého sněžného muže na vlastní oči: obrovská postava zarostlá dlouhou šedou nebo rezavou srstí, z níž vyhlíží bledý obličej s vysokým čelem, které se nahoru kuželovitě sbíhá, pohybuje se po strmých útesech velehor s jistotou kamzíka, vyhýbajíc se bezpečně zrádným trhlinám v ledu. Skáče ze skály na skálu, škube poslední zbytky chudého rostlinstva, které ještě odolává útoku zimy a vetru, a pojídá je. Zahlédli prý do-konce v jeho rukou předmět, který se podobal luku.
Tibetští horalé Šerpové však tvrdí, že našli v horách mrtvoly osamělých poutníků, které nemohl přepadnout nikdo jiný než právě „sněžný muž“… Často se také hovoří o různých druzích yetiho. Malý druh prý obývá nejnižší pásmo a sestupuje občas do obydlených údo-lí, největší druh žije ve výši až 6 000 m, v říši věčného ledu a sněhu, kterou nikdy neopouští.
Je na těch zvěstech mnoho nejasného, mnoho nepravdy a vý-myslů a hrůzyplných představ, které vznítila krutá tvář himalájské přírody. V nejvyšším pohoří světa bývají oči oslepeny únavou, pově-rečnou bázní a oslnivým leskem sněhu a vidí často víc, než je pravda.
V něčem se však ty různé pohledy různých lidí, Tibeťanů, Evro-panů, Nepálců, cestovatelů, mnichů i nosičů, podobají. A přidáme-li toto „něco“ ke skutečnostem, které jsme docela nepochybně zjistili o stopách, musí i nejstřízlivější člověk pod sluncem přiznat, že věda zde stojí před velkým objevem.
Už těch několik málo věci, které o sněžném muži bezpečně ví-me, dokazuje naprosto jasně, že jde o nového, neznámého tvora.
Jedna skupina vědců soudí, že se ze záhadných bytosti vyklubou potomci indických dervišů, které vyhnala náboženská vášeň pous-tevničit do pustých velehor. Nebo dokonce pravnuci těžkých zločin-ců, vyvedených kdysi dávno podle starých tibetských zvyklostí do krajin věčného sněnu namísto trestu smrti.
Ukáže-li se, že mají pravdu, bude moci věda na „sněžných mu-žích“ výborně studovat, jak se lidské tělo dovede přizpůsobovat nelí-tostnému mrazu a řídkému vzduchu. Takové záležitosti budou neo-cenitelnou výzbrojí pro ty, kteří chtějí osidlovat divoké, neobydlené končiny zeměkoule, i pro budoucí cestovatele meziplanetárních letů.
Dohady jiných odborníků jsou střízlivější: jde prý nanejvýš o ja-kýsi zatím neznámý druh mohutného velehorského savce, nejspíš medvěda nebo opice. I v takovém případě se přírodovědný obzor nemálo rozšíří. Prozatím jsme byli přesvědčeni, že ve výškách kolem pěti — šesti tisíc metrů nemůže už trvale žít žádné větší zvíře — pře-devším pro nedostatek potravy a vzdušného kyslíku. Bude neobyčej-ně zajímavé prozkoumat dýchání a zažívání a vůbec celý způsob ži-vota takového tvora.
I když předpovědi třetího tábora znalců se zdají být mnoha li-dem trochu pohádkové, žádný fakt je prozatím nevyvrátil. Mohou se docela dobře vyplnit — právě tak jako ty ostatní. Odvážlivec, které-mu se po prvé podaří přivést yetiho před zraky lidí anebo jej alespoň zřetelně ofotografovat, bude mít podle těchto předpovědí co dělat s přímým potomkem oněch prastarých dvounožců, kteří se kdysi dáv-no oddělili od opic, ale nebyli ještě lidmi. Jestliže se na různých mís-tech zeměkoule zvláštní shodou okolností dožil dneška potomek tře-ba i druhohorní, proč by se nemohl takovým způsobem uchovat i onen spojovací článek mezi zvířetem a pračlověkem, po němž věda tak usilovně pátrá? Objevení takového tvora by bylo klíčem k přes-nému poznání vývoje člověka z opice.
Na tyto otázky umíme prozatím odpovědět jen v mlhavých ob-rysech. Živý předchůdce pračlověka by odpověděl podrobně a přímo každým svým pohybem, každým zvukem svého hlasu.
Storm-Johnsen se vlastně vůbec neplavil na Sundské ostrovy kvůli zvířeti, jež přežilo svou dobu, a měl na starosti docela něco jiného než varaní vejce. Měl přivézt reportáž o novém výbuchu sop-ky Krakatoa, na který čekal celý svět.
Je to zlá sopka s neblahou pověstí. Raději řekněme byla, neboť z ní zůstal trčet nad mořskou hladinou mezi ostrovy Sumatrou a Jávou už jen zbytek. Zapsala se chmurně na černou listinu přírodních kata-strof v noci z 26. na 27. srpen roku 1883, kdy překvapila svět strašli-vým výbuchem, po němž valná část jejího ostrova i přilehlých ko-rálových útesů zmizela v oceánu. Láva se tehdy valila žhavými ře-kami s boků hory a syčíc vtékala do moře, zahalena parou. Voda při pobřeží se téměř vařila. Do bělá rozpálené kamení lítalo z jícnu na kilometry daleko do všech stran a směrů jako jiskrný déšť mamutího ohňostroje. Tlakem výbuchu se nakonec celý sopečný kužel 822 met-rů vysoké hory zřítil do moře. Tu vyvstala obrovská vlna, která místy sahala až do výše třiceti metrů, a zavalila hustě osídlené břehy Su-matry i Jávy milióny tun vody. Když se navracela zpět do náruče oceánu, strhla ničivou mocí do hlubin tisíce vesnic s poděšenými lidmi v lehkých domcích. Proběhla celým Indickým oceánem již umírněna, klidnější, nižší. Ale pocítili ji i na březích oceánu Tichého!
Zdálo se tenkrát, ze na ostrůvku Krakatoa nezbylo ani památky po zrníčku života. Ale bylo to klamné zdani! Dnes se tam čeří už pěkné lesy, jež rychle vyrostly z úrodné lávy, a domorodí rybáři se rádi na lodičkách vydávají k ostrovu, aby nasbírali dobré naplavené dřevo.

PRO ČTENÁŘE OD 9 LET
KARAVANA
Svazek 1.
FRANTIŠEK
BĚHOUNEK
OSTROV DRAKŮ