Norsko 93

Věnování si s laskavým svolením půjčím z půjčovny našich bílých regálů na červotoči řádně provrtaném schodišti vedoucím do prvního štoku v Nedwiesu, od Dr. Fredericka Cooka z dílka MOJE DOSAŽENÍ PÓLU.

Indiánům, kteří vynalezli pemmikan a sněžnice, a Eskymákům, kteří nás naučili cestovat na saních — těmto dvěma rodům lidí z divočiny, které nemají žádnou státní vlajku, patří můj první dík . . . Jim, kteří razili cestu. V konečném úspěchu je dost slávy, aby pronikla až do hrobů mrtvých — a do vědomí živých.

Až na samý sever světa ve stopách Karla Čapka a trampíka Boba Hurikána. Na vysoký sever a ještě dále v stranu půlnoční (v polštině północ), do šířek nejpůlnočnějších. Čím dále nahoru po glóbu putujeme tímhle krajem, jsou dny i noci stále bledší a bledší.

Všude vůkol rostlo hafo Pukléřky Islandské, lišejníku co se po troše mele do pastilek proti kašli.

Výprava za růžovými lososy se štípanými bambu pruty mého dědy.

Že už jsme konečně v Norsku poznáváme lehce podle krav bez rohů. Chudák místní cowboy. Na co má házet laso. Dále pak do země psů bez náhubků, bicyklů bez zámků. Každé údolíčko si tu brebentí svým, krapet jiným nářečím.

Ten Daliborův nápad, že jako pojedou s námi, až za polární kruh se mu krapet dost vymstil. Pod zdárným Květíno vedením začala i jeho Ivanka trochu vzdorovat a léta práce jeho šla do kopru. Koncem naší výpravy dokonce odmítla rozmotat smotanici saturny nalezenou v moři Švédském.

Jaké první ponaučení dostává malý Eskymák? - Nikdy nejez žlutý sníh! Frank Zappa "Watch out where the huskies go and don´t you eat the yellow snow."

Proto asi nejsou v těch končinách tak často k mání žlutá eskyma a nanuky s příchutí manga.

Trocha nudné přípravy

Fragmenty ztraceného a obrečeného deníku. Naposledy spatřeného na kapotě Mazdy 323.

Nejděsivější „dokumentaristické“ sny cestovatelů jsou ty, ve kterých se jim ztrácí deníky, ... 2.8.1886 Emilu Holubovi při přepadení tábora příslušníky kmene Mašokulumbů zmizeli zápisky z expedice, do oblastí Afriky, kterým se tehdejší cestovatelé s obavami o život vyhýbali. NG duben 2007, str.29.

Na poznávací výpravy vyrážel Tom pravidelně obtěžkán sádrou. Tato řádně macerována ve vodách fjordů razítkovala naleštěné dlaždice severských muzeí, než byla předčasně, ale definitivně rozpuštěna ledovci v tom kraji přečetnými a tkanina její rozřezána kuchyňskou kudlou vezenou na kuchání růžomasých lososů.

Švédský Jernbolaget eskilstuna, ještě mastný od uzeného lososa, který jsme jím řádně okoštovali.

Amundsenův nůž na stahování kůží, jehož originál dodnes lze spatřiti v kajutě Fram vedle sextantu a kleští na zuby. Tenhle ale, řádně očazený, no prostě dost jetý žabikuch Helle byl ukovaný v kraji Sognefjorden a mnou vyhandlován s rybářem daleko až za polárním kruhem za červený Švýcarák, jako onehdy jiný pod Annapurnou.

Více v knize Karla Čapka: Cesta na sever. 1948, óda na hory a skály ze str.176

Les kamenných mužíků na čáře severního polárního kruhu. Hnedka po snídani se nám jeden z účastníků expedice na delší čas ukryl někam mezi ty homole kamení, s lakonickou poznámkou: “slyším kroky“.

Štronzo, tohle dětské zaklinadlo bude natuti odněkud odsud ze severu, možná z Tromso.

Trondheim

Torghatten s otvorem po šípu obrů.

Pufini se úspěšně schovávají.

Ekofarma na ostrovech.

V ten samý moment naše Mazda zjihla. Sundavše nohu z plynu netroufajíce si vypnout klíček sjížděli jsme se zařazeným druhým kvaltem tisíci vlásenkami z pasu Thorů někam až na dno světa.

Norové finišují na zimní olympijské hry 1994 v Lillehammeru.

Los jako tele.

Lov lososů na vyhrazených na tři roky dopředu rezervovaných dvou stech metrech peřejí.

Vyloučeni z hromadné lodní dopravy pro jediný maličký plech shnilých sleďů, švédské delikatesy zvané domorodci „surströmming“ podávané na kneckebrotu s jemně nasekanou cibulkou a smetanou. Naše české syrečky jsou proti této pochutině právě rozkvetlou zahradou stejně jako profláknutý „durian“ z Malajsie. Mohl s ním soupeřit snad jen sýr z modrého mléka losích krav a sýr sýrů „Vieux Boulogne“ na který policisté v zemi žabožroutů vyžadují zbrojní pas, nebo doktorův Anglikánský „Stilton“, co kvůlivá němu byl opožděn náš start letounu nazpět z Londýna do Prahy. Konkurovat těmto všem pochutinám mohou jen Labradoři, obecně známi a uznáváni jako bezkonkurenční vyvíječi plynů, jen se to doposud nezdařilo žádnému šikulovi páníčkovi zužitkovat pro pohon rodinného automobilu nebo městské socky. V druhém případě by mohli mít sami včetně svého doprovodu svezení od magistrátu zdarma. Možná, že by to zavdalo vzniku i sítě Labradořích půjčoven za tímto bohulibým účelem městem zřízených.

Westcapp – mlha na krájení a vítr

Na vysokém severu ještě dále na půlnoc až na Nordcapp "tam, kde konec světa není dost daleko"

Pokořili jsme nejzazší cíp Evropy ve směru Septentrionalis. Naše stařičká Mazda jela na sever, až kam to šlo. Lepá domorodka z kmene Sámů, který se kdysi potuloval i v Říši Velkomoravské, nám přenechala jednu svoji sobí kožku a nechala se slyšet, u nich se říká: „falešný jak Nordkapp“ a poslala nás na ještě severnější mys Knivskjelodden, odkud to bylo už jen jeden a půl tisíce verst k severní točně. U Thora to jsme to přivolali.

Ta nekonečná polární noc vyhecovala jednoho místního Edisona k prvé elektrifikaci na evropském kontinentu.

Norové tomu říkají: “Dugnad”. Drsná příroda a nepohoda postrkuje místňáky k více k sobě, do stáda. Údolí odkázána, jako ta norská za nekonečných polárních nocí jen na sebe. „Vyveďte trolly na světlo a zkamení“, hezky pojmenuje nezbytnost rozpravy. Každá horká brambora vychladne i ta musulmanská.

Poslední vesnice na Lofotském ostrově Moskensoy, z vrcholu Helsegga pohled na zrádný Maelströmu z povídky A.E. Poea. Lov tresek z mostu nad pověstným vírem.

Stokráte obehraná kazeta Keltských písní, „… to nízký slunce za srdce mi bere“. Sušené tresky na sušácích u cest.

Boží sobí guláš.

Výstup na žulovou horu s Terkou a malým Daliborem pod nezapadajícím sluncem.

Každičkým kilometrem co jsme se blížili k točně severní, jsme zároveň a bez námahy vystoupali i o pěkných pár metrů výškových. Kousek nad polárním kruhem to už u hladiny moře vypadalo jako u nás na vrcholcích tatranských. Nemlich stejné lišejníky na žulových skaliscích. O úkazu kterémžto nám kdysi dávno vyprávěl i pan učitel Dušek na základce v Houškovce, co nám dohodl i handl do Erfurtu pod hradem Wartburg, bychom se procvičili v jazyku germánském s tamními žačkami jen o krapet vyspělejšími. A ona je to namoutě pravda pravdoucí. Ale není nad to, tyhle pravdy pro sichr sobě ověřit v plenéru.

Kohouti tu leniví neb mají přelehkou rachotu.

Stejné ploty se šikmými latěmi jsou ku spatření v nedaleké Karélii, kam je to odsud, co by kamenem dohodil, ale i na Zakarpatské Ukrajině a v Rumunsku.

Finnmark a Laponsko

Od božího rána v kůži lososa, co si spletl směr k třecí proceduře.

Úprk před komáry ve Finském Laponsku.

V rohu ohrady doutnal laponský dymokur, kouřový repelent z větví prokládaných mokrou trávou pokoušel se zahnat komáry sužující soby. V kraji kolem Bajkalu nosí za týmž účelem obojky skroucené máty a v malarických podhimálajských oblastech lisují tutéž mátu na repelentní olej.

Velejemným ledovcovým šmirglpapírem ohlazené narudlé žulové pobřeží lemující golfovou zátoku, místo našeho nocležiště na greenu dobrého pro naše stanové kolíky, kam ale zhusta padali zpěváčci sestřeleni golfovými míčky těch netvorů v kšiltových čapkách, co nás ke všemu tak nekřesťansky ráno budili.

Pohledy

Více viz deník Ivany, který nechce vydat a filmová dokumentace.

Naši předjezdci: Přemyslova Skandinávie

Naši následovníci:

Kytka v S.O.S. roku 2010

Tom 2016

Literatura:

Daniel Vetter: Islandia, 1613

Jan Ferdinand Körningh: "Pražský" Švéd v Laponsku", Zpráva o laponské misii roku 1659. ČR3 20.11.2012

Doktor na moři. Dobrodružství Arthura Conana Doyla na cestách. ČR 7.9.2013. Kolem Grónska na velrybářské lodi. Deník Arthura Conana Doyla z r.1880.

Kořenský Josef: Lopaři

Běhounek František: 1928 ... Behounek_Trosecnici_polarniho_more.pdf

Jan Eskymo Welzl

Krasin 1928

Emil Hadač, Jaroslav Slípka, ...: V zemi sopek a ledovců, 1948

Karel Čapek: Cesta na sever

A příště pojedem kolmo na Island