rvním cílem zakladatele řádu tovaryšstva bylo obracení “pohanů” na katolickou víru. Přitom však bylo nutné bojovat proti protestantismu v Evropě, což jezuitské učedníky zaměstnávalo stále víc a víc. Tato politická činnost pod rouškou náboženství, kterou jsme odhalovali v předchozích kapitolách, se stala postupně hlavním úkolem tovaryšstva po celém světě. Kromě Evropy se jezuité také snažili o “evangelizaci” dalekých, tropických a zaoceánských zemí.

Jejich teokratický ideál - přivést svět pod nadvládu Svatého stolce - si vyžadoval, aby se rozešli do všech končin naší planety Země a aby dobývali a svazovali duše dalších lidí. Jejich postup se nelišil od způsobu, který používali v Evropě. Jediný rozdíl byl ten, že v neevropských zemích si nedávali žádnou práci balit své metody do roucha jemného dvorního vystupování, přetvářek, uhlazených slov, vznešených filozofických diskuzích apod. V jejich “misijních” způsobech “evangelizace” převládala neskrývaná živočišnost, dravost a bezohlednost - tedy vlastnosti, které museli jezuité na evropských dvorech pečlivě ukrývat. Jejich přirozeným sklonům proto více vyhovovaly zahraniční misie, než přetvařované politikaření na evropských královských dvorech.

František Xavier, jeden ze společníků Ignáce, který podobně jako on byl církví kanonizován, velmi podporoval evangelizaci Asie. V roce 1542 na přání portugalského krále Jana III. a na rozkaz papeže se jako papežský vyslanec doprovázený dvěma jezuity, Comersem a Mansillou, vylodil v portugalské osadě v Přední Indii, ve městě Goa. Tam našel biskupa, katedrálu a františkánský klášter.

Hned po příjezdu založil kolej, ve které brzy působilo přes sto jezuitů. Spolu s několika dalšími portugalskými knězi se tam pokusil rozšířit “Kristovo” jezuitské náboženství. Do tohoto prvního tažení se pustil s takovou vervou, že dostal přezdívku apoštol Indie.

Ve skutečnosti to byl spíše průkopník s neuhasínající touhou stále něco nového začínat a dokončení nechávat na druhých než člověk, kterému by se povedlo něco trvalého a hodnotného. Byl zapálený, nadšený, ale stále hledal nová a nová místa pro svou činnost. Ukazoval spíše cestu, než aby připravoval půdu pro jednání.

V královstvích Cochinchina, v Travancore, v Malacca a také na ostrovech Banda, Macassaru a Ceylonu působil jeho osobní šarm i výmluvnost hotové zázraky. Výsledkem pak bylo 70 000 modlářů obrácených na katolickou víru. Věřící byli zvláště mezi divošskou spodinou.

Vysokého počtu však dosáhl Xavier tím, že nepohrdl nejen politickou, ale dokonce ani vojenskou podporou Portugalců. Tyto výsledky pak byly okázale vystavovány na odiv. Směřovaly nejvíce k tomu, aby v Evropě vyvolaly zájem o misie a aby s nimi mohlo zazářit celé tovaryšstvo. Vysledky ovšem ani trochu nevedly k pokoře.

Neúnavný, ale málo vytrvalý “apoštol” brzy Indii opustil a odjel do Japonska. Tam připlul roku 1549 v doprovodu portugalských jezuitů. Roku 1552 se pak vydal do Číny. Ale dříve než stačil vstoupit na její území, zemřel v Cantonu 2. prosince 1552. Roku 1622 byl prohlášen za svatého a stal se patronem katolické misie.

V pozoruhodném díle lorda Bertranda Russella Věda a náboženství můžeme číst následující svéráznou stať o zázračném Františkovi Xavierovi:

“On a jeho společníci napsali mnoho dlouhých dopisů, které byly zadrženy. V nich podávají přehled své práce, ale žádný dopis psaný v době, kdy ještě Xavier žil, se nezmiňuje o nějaké zázračné moci těchto jezuitů. Josef Acosta, jezuita, kterého tolik trápila perská zvířata, výslovně popřel, že by těmto misionářům v jejich úsilí po obrácení pohanů pomáhaly zázraky. Avšak brzy po smrti Xaviera se začaly vynořovat příběhy plné zázraků. Říkalo se, že měl dar jazyků, ačkoliv jeho dopisy byly plné narážek na obtíže, které má při používání japonštiny nebo při hledání dobrých tlumočníků.

Vznikaly příběhy, ve kterých měli jeho přátelé u moře žízeň a on proměnil slanou vodu ve sladkou. Vhodil do moře svůj krucifix a krab mu jej přinesl nazpět. Podle pozdější verze této báje hodil krucifix do moře proto, aby utišil bouři. Když byl v roce 1622 prohlášen za svatého, bylo ke spokojenosti vatikánských úřadů dokázáno, že skutečně činil zázraky, protože bez nich se nikdo nemůže stát svatým. Papež se osobně zaručil za jeho dar jazyků a dojat byl zejména tou skutečností, že Xavierovy lampy nesvítily na olej, ale na svěcenou vodu.

Tentýž papež, Urban VIII., odmítal uvěřit tomu, co tvrdil Galileo Galilei. Legenda o Xavierovi byla však stále vylepšována. Jeho životopis od otce Bonhourse, vydaný v roce 1682, uvádí, že tento svatý vzkřísil během svého života 14 lidí z mrtvých. Katoličtí spisovatelé mu stále připisují zvláštní dar zázraků. V životopise z roku 1872 otec Coleridge z Tovaryšstva Ježíšova znovu konstatuje, že měl dar jazyků.” (Lord Bertrand Russell: Věda a náboženství; Ed. Gallimard, Paříž 1957, str. 84-85)

Vezmeme-li to všechno v úvahu, pak si “svatý” František Xavier určitě zaslouží větší svatozář než skuteční apoštolové z doby prvokřesťanské církve.

Jeho nástupce, Robert de Nobile, zavedl v Indii stejné metody, jaké s úspěchem používali jezuité v Evropě. Orientoval se na vyšší společenské vrstvy. “Nečistým” podával svěcený oplatek jedině na holi a po skončení obřadů.

Přijímal oblečení, zvyklosti a životní způsoby Brahmínů. Mísil jejich rituály s katolickými liturgiemi, a to vše s tichým souhlasem papeže Řehoře XV. Ten však musel oficálně jejich počínání kárat z důvodu stížností jiných katolických misionářů, kteří v Indii také působili, zvláště kapucínů. Ti náboženství Indů odsuzovali, a byli proto všude neoblíbení a neměli tudíž žádné misijní výsledky. Zatímco jezuitští misionáři nejenže Indům nechávali jejich obřady, sochy, amulety, obrázky, talismany, zuby šelem a různé bohy a bohyně, ale dokonce jejich náboženské tradice roubovali na katolické náboženství. A dělali to tak mistrně, že Indové sice zachovávali katolické obřady, ale u svých tradic a obřadů necítili žádnou újmu. Jezuitům to však stačilo.

I sám jezuita Robert de Nobile a jeho kolegové chodili na bohoslužby v brahmínských šatech. Asistovali nebo dokonce přímo sloužili i při brahmínských obřadech. Velmi rádi se účastnili i takových obřadů, při kterých například indické nevěsty chodily nahé v průvodu za doprovodu řvavé hudby. V průvodu podle tradice na důkaz své panenské dospělosti věřejně ukazovaly každému zájemci své roztažené genitálie. Kromě toho nosily na krku pornog 21521w2218v rafické sošky bohyň plodnosti v různém sexuálním objetí svých božských milenců.

Mísení katolicismu s indickým náboženstvím bylo tak intenzivní, že díky této dvojznačnosti obřadů “obrátil”, jak Robert de Nobile říkal, 250 000 hindů na katolickou, polokatolickou nebo katolicko-hinduistickou víru. Ale “asi o sto let později po jeho smrti, když neústupný papež Benedikt XIV. zakázal zachovávání těchto hinduistických rituálů, se všechno dosavadní úsilí jezuitů zhroutilo a 250 000 pseudokatolíků zase zmizelo.” (Les Jesuites - v časopise: Le Crapouillot, čís. 24, 1954, str. 42)

V roce 1575 bylo jezuitům dovoleno postavit jedno vyučovací zařízení v Lahoře, v severoindických územích Velikého Mogola Akbara. Byl to tolerantní muž, který se dokonce snažil zavést ve svých státech náboženský synkretismus (mechanické spojování různých názorů nebo směrů). Stejnou přízeň jezuitům projevovali i Akbarovi nástupci. Celé záležitosti však učinil rázný konec ortodoxní muslim Aureng-Zeb (1666-1707).

Mnohem úspěšněji než misie vedli jezuité v Indii obchod, kterému se věnovali více než vlastnímu pokatoličtění. Stačilo, když jezuité nezakazovali ani neodsuzovali indické zvyky a tradice. Tím získali volné pole působnosti v jakémkoliv obchodování. Zpočátku to prováděli tajně. Ale obchod nabíral takových obrátek, že objem zboží, které jezuité posílali svému řádu do Evropy, se již utajit nedal.

A tak ve zprávě generálního guvernéra francouzských osad v Indii, Martina, který ji poslal francouzské vládě, můžeme číst: “Kromě Holanďanů provozují nejrozsáhlejší a nejvýnosnější obchod v Indii jezuité, a to mnohem větší než Britové, Dánové a jiné národy. Je ovšem pravdou, a rád to dosvědčuji, že mezi zdejšími jezuity jsou i tací, kteří do Indie přišli skutečně za tím účelem, aby zde šířili evangelium, ale jejich počet je velmi malý. Ti určitě vůbec neznají tajemství svého řádu. Ti, kdo všechna tato tajemství znají, se v žádném případě za jezuity nevydávají. A přece jsou to praví jezuité, i když nenosí šaty svého řádu. Vydávají se za kupce a obchodníky a hledí si jen obchodů v Goe, Suratě a Agře. Ano, je dokonce i dokázáno, že existují také Turci a Arménci, kteří jsou v důvěrném a tajném spojení s těmito obchodníky, členy jezuitského řádu.

Tito přestrojení jezuité poskytují řádu nesmírné bohatství a neuvěřitelné zisky. Své účty skládají jedině samotným jezuitům - to je těm mužům, kteří chodí po světě v obleku svého řádu. Ti od svých nejvyšších představených v Evropě, kterým bezmezně důvěřují a před kterými nemají žádná tajemství, dostávají zvláštní a přesné instrukce pro tajné jezuity. Takové rozkazy pak velmi bedlivě poslouchají, neboť kromě poslušnosti jsou svému řádu zavázáni i svou mlčenlivostí. Pro tento řád musí působit neúnavně a musí pracovat v jeho prospěch. Tito tajní jezuité, kteří jsou rozptýleni po celém světě, se poznávají podle určitých, pouze jim známých znamení. Všichni pracují podle společného plánu.

Duch jezuitského řádu je stále stejný. Nepodřizuje se žádné změně, zvláště co se týče jejich obchodů. Se zbožím, které pod zástěrkou své misionářské činnosti zasílají svým světským jezuitům z Indie do Evropy, pak vedou bohatý obchod. Dovedou ho před světem ukrýt tak mistrně, že se nikdo v celé Evropě neodvážil proti takovému kšeftování veřejně ozvat. Ovšem toto šmelinaření je pro duchovní řád nedůstojné. Proto Francouzové, kterým jezuité svým obchodováním škodí nejvíc, nemají ve skutečnosti žádný usvědčující důkaz, i když se to veřejně ví. Zatímco jiné národy, kterým jezuitský obchod žádné ztráty nečiní, vidí naopak velmi rády, že se jezuitským obchodováním Francii škodí.” (T.V.Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str. 89-90)

Podobných dopisů guvernér napsal ještě několik. Nejenže to nepomohlo a Francie s tím nic neudělala (pochopitelně, když zpovědníkem francouzského krále byl jezuita Teiller, kterému se podařilo prostřednictvím krále již jednoho francouzského guvernéra z místa sesadit), ale dokonce obchodní východoindická společnost, ve které působili tajní jezuité, guvernérovi Martinovi nařídila, aby jezuitům dovolil všechno, co si budou přát. A pokud by to potřebovali, aby je podpořil i finančně. Pro guvernéra to bylo ze strany jezuitů “jemné” varování.

V roce 1794 však Martin znovu neohroženě píše do Francie: “Do obchodování s východoindiskou společností je zapojeno i mnoho vysokých škol, které společnosti dluží velké peníze. Například samotný rektor jezuitské koleje v Pondichery, P. Tachard dluží přibližně 390 tisíc franků bez jakéhokoliv úpisu.

Na lodi pana du Quesne leží pro jezuity v Indii 58 obrovských balíků zboží. V nich ovšem nejsou, jak by se mnohý domníval, růžence, ježíšky, ostatky svatých nebo jiné náboženské nicotnosti podobného druhu, ale pouze kupecké zboží z Evropy. Takové zásilky se nalézají na všech francouzských lodích plujících z Evropy do Asie.

Mnozí jezuité jsou maskováni jako brahmíni. Mluví jejich řečí, jedí a pijí s nimi a společně s nimi také hledají perly a diamanty. ... Pod záminkou, že brahmíny chtějí přivést na křesťanskou víru, s nimi cestují a vedou s nimi obchod. Důkazem, že tímto počínáním vůbec nesměřují k šíření křesťanství, je to, že doposud žádného brahmína pro Kristovu víru nezískali. Jeden brahmín, se kterým několik převlečených jezuitů cestovalo na třech dlouhých obchodních cestách, mi potvrdil, že s ním jezuité o náboženských věcech po celou tu dobu vůbec nehovořili.

Do Pondichery právě doplula naše loď z Francie. Hned k ní přišli dva jezuité a z nákladního prostoru si vyzvedli 30 největších balíků, které nechali okamžitě poslat do jezuitského střediska v Madrasu.” (T.V.Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str. 90-91)

Východoindičtí mořeplavci a běžní obchodníci mluvívali o rozsáhlém obchodu jezuitů s velikým údivem. Všichni se shodli, že nejvíce lodí v plavbě po moři měli právě jezuité a že náklad na lodích se rovnal vždy ohromnému majetku. V nejbohatších městech Evropy, např. v Marseille, Paříži, Janově, Římě apod. měli tajní jezuité své banky a směnárny. Jejich perzonál tvořili také jezuité, a to opět tajní. Ve všech svých domech, kolejích, školách a seminářích po celé Evropě měli další tajné směnárny. Zde vedli rozsáhlé finanční transakce a nestydatě lichvařili. Jak vypravuje kardinál Tournon, například v Číně půjčovali na 25% úvěr, vůbec se přitom nestyděli a drze tvrdili, že takový zisk je dovolen.

Kromě tajných obchodů s legálním zbožím však jezuité obchodovali i s otroky, dále s ženami a dětmi a neštítili se žádné cesty, která jenom trochu nějak vedla ke získání peněz a majetku. (O obchodování s otroky viz také: Bailey W. Diffie: Latin American Civilisation; Harrisburg, Pa, 1945, str. 584 a nebo Theodor Griesinger: Jezuité I., Petrohrad, 1868, str. 338)

Jezuitský řád proto také velice rychle bohatl, a to mnohem rychleji než Vatikán. Ani papež ani nikdo jiný nemohl jezuitské transakce a obchody plně prohlédnout. Ekonomicky se řád vzmohl natolik, že se začal papežovým příkazům stavět na odpor a tam, kde to pak bylo nutné, dosáhli jezuité svého cíle podplácením.

V roce 1549 se Xavier ještě se dvěma společníky, portugalskými jezuity Fernandézem a de Torresem, osobními Loyolovými žáky, vylodil v Japonsku. V té době tam panovaly velké politické zmatky a mezi budhistickými mnichy vládla veliká zvrhlost. To všechno napomáhalo záměrům jezuitů. Několik budhistických obyvatel Japonska se nechalo pokřtít. Tyto Japonce, které obrátili jezuité na Malacce, nazvali Jagiro.

Ovšem celkově nebyly začátky moc slibné. “Japonci mají svou vlastní osobnost a jsou poněkud odměření. Jejich minulost je postavila doprostřed pohanství. Dospělí se pohledem na tyto cizince (jezuity) bavili a děti za nimi běhávaly a tropily si z nich posměšky.” (Les Jesuites - v časopise: Le Crapouillot, čís. 24, 1954, str. 43)

Domorodým jagirům se podařilo založit malou společnost asi sta přívrženců. František Xavier, který neuměl moc dobře japonsky, nemohl sehnat obecenstvo ani v Mikadu. Když zemi opustil, oba jezuitští otcové tam zůstali.

Teprve roku 1573 nastoupil panovník Ota Nobunaga (jiní píší Nabunaga), který nepořádku v zemi učinil rázný konec. Svou přízeň propůjčil jezuitům a katolictví upřednostňoval před zvrhlým budhistickým kněžstvem, které nenáviděl. Proto jezuité Nobunagu ve svých spisech velebili a chválili, i když byl Nobunaga svými zvyky a životem od křesťanství více než hodně daleko. Pod jeho záštitou se jezuitské křesťanství šířilo hlavně v jižním Japonsku, kde působil jezuita de Torres plných 21 let.

V roce 1581 mělo jižní a střední Japonsko již na 150 tisíc katolíků a 200 kostelů. Katolicismus přijalo i šest japonských velmožů (knížat, Daimios) z Kjúšú a sousedních ostrovů. Celou záležitost však zvažovali více než 27 let, až se konečně v roce 1578 rozhodli pro jezuity. Stejně tak bylo katolictví přijato i na císařových dvorech v Jedo a Kjoto. Následujícího roku se jezuité usadili v Nagasaki. Předstírali, že již obrátili 100 000 Japonců.

Jezuité si naklonili Nobunaga natolik, že jim bez obav dovolil pronikat i do vnitrozemí Japonska. Tam se ke katolictví hlásily najednou i celé tisícové davy. Brzy bylo po celém Japonsku rozeseto mnoho jezuitských škol, kolejí a chrámů s vynikajícím vybavením a dobrým finančním zázemím.

V roce 1582 za přispění jezuity, superiora P. Valignana vypravili velmožové krajiny Bungo, Omura a Arima poselství k papeži Řehořovi XIII. a k portugalskému a španělskému králi. Poselství dorazilo do Lisabonu až roku 1584 a roku 1585 do Říma. Toto poselství vzbudilo veliký rozruch, údiv a překvapení, kam až se jezuitský řád dostal. Vyvolalo nejen veliký obdiv k jezuitskému řádu v Japonsku, ale byla tím vynesena i moc a důstojnost papeže po celé Evropě. Když se však roku 1600 poslové do Japonska vrátili, vládly tam už jiné poměry.

Nobunaga zemřel roku 1582 a do roku 1584 řádily v zemi kmenové války, které Japonsko úplně rozdělily. Vlády se zmocnil Tojotomi Hidejoši, muž nízkého původu, který přijal titul Taikosama. V roce 1587 se úplně změnila i vnitřní situace v zemi, která byla kmenovými válkami rozdělena. Nastala anarchie a totální chaos. Ale “jezuité této anarchie i svých blízkých vztahů k portugalským obchodníkům rychle využili” (H. Boehmer: Les Jesuites, str. 162) a do Japonska začaly proudit davy portugalských a španělských obchodníků.

Hidejoši však politickému vlivu jezuitů nevěřil. Nedůvěřoval ani jejich spojenectví s Portugalci, ani jejich stykům s vlivnými a nespoutanými poddanými, se Samuraji. Brzy se stal nepřítelem katolicismu. Zavinili si to však jezuité sami. Jakmile měli totiž při svých misiích dostatečný počet katolíků na své straně, štvali je proti japonským chrámům, aby je úplně srovnali se zemí a aby zničili jejich sochy a obrazy. Přitom krvavě pronásledovali japonské kněze a jejich pomocníky.

Hidejoši tomu zpočátku dlouho nevěřil. Stále jezuitům shovíval, neboť katolicismus získal v Japonsku už tak mocné postavení, že i sama japonská vláda se ho začínala obávat. V zemi se také za tu dobu usadilo veliké množství Portugalců a Španělů (většinou tajných jezuitů nebo jejich agentů), kteří byli aktivními obchodníky. To císař jenom vítal. Netušil však, že se jedná o plánovanou zradu jeho trůnu. Portugalští a španělští obchodníci s sebou ze svých obchodních cest totiž přiváděli nové a nové Portugalce a Španěly. Ti se postupně smísili s japonským obyvatelstvem. Tím náhle vznikla početná japonsko-evropská rasa, která působením jezuitů nenáviděla japonskou vládu i císaře.

Císař dal jezuitskému řádu možnost vlastní obhajoby přímo před císařským dvorem. Řád měl dokázat, že všechna obvinění z jezuitského pronásledování a vraždění Japonců jsou pouhým výmyslem. Avšak bezohledné, arogantní, nadřazovačné a diktátorské vystupování jezuitů nejen před císařem, ale i jinde, přimělo nakonec japonské šlechtice k tomu, že pod záštitou Hidejošiho tvrdě proti jezuitům zakročili. I sám císař se rozzuřil, když jakýsi Španěl na jeho otázku, jak to španělský král udělal, že vládne nad celou polovicí světa, odpověděl: “Napřed vysílá kněze jezuity, aby na svou stranu přivedli obyvatelstvo a potom za nimi vysílá vojáky, kteří se s novými křesťany spojí. Tím se mu daří si tyto země lehce podmanit. ” (T.V.Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str. 93) V té době právě španělský mocnář Filip II. vládl v Portugalsku a císař se obával, že jeho zem stihne podobný osud poroby jako v jiných portugalských koloniích.

Proto ještě roku 1587 vydal Hidejoši dekret, kterým jezuitské i všechny ostatní misionáře vypověděl ze země. Důsledkem toho byla mladá japonská katolická církev krutě a dlouhodobě pronásledována. 5. února 1597 bylo v Nagasaki ukřižováno 6 španělských františkánů, 3 portugalští jezuité a 17 katolíků. Roku 1862 byli všichni papežem Piem IX. prohlášeni za svaté. Zavražděno však bylo mnoho nově obrácených katolíků a jezuitský řád byl v Japonsku zakázán. Nicméně tento výnos nebyl důsledně naplněn. Jezuité ve své apoštolské ”misii” tajně pokračovali dál.

Roku 1598 Hidejoši zemřel a Japonskem začaly opět zmítat boje a války. Znovu se jednalo o nástupnictví na trůn. O ten se ucházeli jednak japonští velmožové spolu se zastánci katolicismu z jižního Japonska pod vedením Tokugawa Jyeyasu (jiní píší Yagasu) a jednak korejský zastánce Hidejošiho politiky, Koniši Jukinaga. Boj o japonský trůn vyvrcholil roku 1600 v krvavé bitvě u Sekigahara, při které zvítězilo vojsko japonských velmožů pod vedením Tokugawy.

Zpočátku své vlády byl císař Jyeyasu katolíkům a jezuitům nakloněn. Ovšem do země se dostali Holanďané a ti svoji obchodní portugalskou konkurenci, a tedy i jezuity, zlikvidovali tím, že panovníkovi odhalili pravý záměr jezuitů - vládychtivost a jejich chystanou zradu proti Japonsku. Zabavené jezuitské spisy to rovněž prokazovaly a Jyeyasu ihned obnovil Taikosamův zákaz. Proti katolíkům vystoupil ještě přísněji a nesmlouvavěji než předchozí císař.

V letech 1612 a 1614 znovu vypuklo pronásledování všech katolíků, kterých bylo téměř milion. Prvnímu Šogunovi, Tokugawovi Jyeyasuovi se navíc přestaly líbit i jejich okultní praktiky. V zemi bylo křesťanství, ať mělo jakoukoliv podobu, definitivně zakázáno. Také Portugalcům byl vstup do Japonska na čas zakázán a jejich obchodníci byli vykázáni na ostrov Dešima u Nagasaki.

Za vlády syna a pak následně ještě vnuka Jyeyasuova v letech 1617-1623 bylo katolictví znovu a znovu napadáno a pronásledováno, neboť se jezuité nevzdávali. Tajně působili v Japonsku i v letech zákazu a pronásledování. Ti, kteří se nechtěli vzdát katolické víry, byli za strašlivých bolestí umučeni k smrti. Zvláště bylo katolictví krvavě potlačeno v Nagasaki roku 1622.

Roku 1637 Holanďané varovali japonskou vládu, že jezuité stále tajně působí a navíc že chystají v zemi státní převrat a uchopení moci ve spolupráci s Portugalci a Španěly. Následkem této zprávy se pronásledování katolíků a jezuitů rozpoutalo s takovou zběsilou zuřivostí a sadistickou dravostí, že i pekelná muka v Dantově Božské komedii nebyla téměř ničím v porovnání s Japonskem. Všichni Japonci dostali od císaře přísný zákaz se z Japonska vzdalovat. Portugalcům byl vstup do Japonska zakázán úplně a navždy. Vzpoura dalších nagasakijských katolíků z roku 1638 byla opět utopena v krvi.

Roku 1639 nebyl v Japonsku ani jeden Portugalec. Jejich obchody byly převedeny na Holanďany, kteří se u Japonců osvědčili jako nepřátelé katolicismu a zastánci svobodného vyznávání původní japonské kultury.

Roku 1640 povstali poslední katolíci v provincii Simabara. Vzpoura byla za přispění Holanďanů utopena v krvi a bylo zabito mnoho tisíc katolíků.

Holanďané sice získali v Japonsku obchodní monopol, ale japonská vláda je stále bedlivě sledovala. Naprostá nedůvěra ke všem cizincům, ať to byli kněží nebo laici, se soustřeďovala na jezuitské vůdce. Pro jezuity však japonské dobrodružství skončilo, a to na dlouho.

V Číně Loyolovi synové prožívali dlouhé a příznivé období. Vyhoštěni byli mezitím jenom několikrát. Své postavení si vydobyli pod podmínkou, že zde budou pracovat především jako “vědci” a že se budou klanět tisíciletým rituálům této starodávné civilizace.

Jejich hlavním oborem byla meteorologie. Už František Xavier zjistil, že Japonci a Číňané nevědí, že země je kulatá a že je velmi zajímá, co o tomto a podobných tématech jezuité učí.

“V Číně se to stalo oficiálním učením a protože Číňané nebyli fanatičtí, vše se vyvíjelo pokojnou cestou.” “Podnět k tomu všemu dal Ital, otec Ricci. Když dorazil do Pekingu, hrál si před čínskými vědci na astronoma ... Astronomie a matematika měla na čínských institucích důležité místo. Tyto vědy umožňovaly vládci přesně datovat různé sezónní náboženské a občanské obřady ... Ricci přinesl informaci, díky níž se stal nepostradatelným, a on této příležitosti využil k tomu, aby promluvil o křesťanství ... Nechal poslat pro dva otce, kteří doplnili a pozměnili tradiční kalendář, zavedli soulad mezi během hvězd a zemskými událostmi. I Ricci přitom pomáhal s menšími úkoly. Nakreslil například nástěnnou mapu říše, kde s velikou pečlivostí zasadil Čínu do středu vesmíru ...” (Les Jesuites - v časopise: Le Crapouillot, čís. 24, 1954, str. 44)

Taková byla hlavní činnost jezuitů v Říši nebes. Pokud jde o náboženskou stránku jejich misie, zájem byl nepatrný. Je poněkud zvláštní, že zatímco v Pekingu měli otcové plné ruce práce s tím, aby napravili astronomické chyby Číňanů, v Římě Svatý stolec tvrdošíjně odsuzoval Koperníkův systém, a to až do roku 1822!

Jezuitský otec Ricci, nedostudovaný právník, vyučený na jezuitské škole matematice a mechanice, se nejprve usadil s dalšími jezuity roku 1583 v Chao-Chingu v krajině Kuanktunga. Tam působil v přestrojení za čínského vědce. V čínském jazyce sepsal katechismus přizpůsobený čínským mravům, tradicím a pověrám a nakreslil čínskou mapu světa, za kterou sklidil úctu i samotných mandarínů. Ale brzy se jeho maskování prozradilo a vyšly najevo i jeho různé podvody a jezuita Ricci musel ze svého vlastního území, které dostal darem od panovníka provincie, utéct.

Ricci se odebral do města Chao-Cheu, kde vyučoval chemii a počtářství, pak se vydal do Nankingu, kde imitoval lékařské umění a jenom šťastnou náhodou se mu podařilo vyléčit syna jednoho mocného a velmi bohatého mandarína. S tímto uzdraveným se pak vydal do Pekingu, kam po mnoha nesnázích oba dorazili roku 1595.

Aby si Ricci získal přízeň císařského dvora i císaře samotného, vydával se v Pekingu za portugalského vyslance. Čínského císaře Van-Lié si naklonil zvláště sestrojením bicích hodin, které Čína do té doby neznala. Kromě toho dokázal znalosti v matematice, chemii a počtářství. Sestavil kalendář a mapu Číny.

Císař jej učinil svým dvorním mandarínem a daroval mu veliký dům k založení jezuitské koleje. V ní se pak mladí Číňané vzdělávali v matematice, chemii, počtářství, astronomii, hnězdářství apod. Brzy nato dostal od císaře povolení založit koleje a školy i v jiných městech. Žáci v těchto kolejích měli dovoleno žít podle svého dřívějšího způsobu. Měli dovoleno účastnit se všech čínských náboženských obřadů a rituálů a nebylo jim bráněno v žádné jejich pověrčivosti. Jako dospělí mohli mít manželek, kolik sami chtěli. Mohli si brát za manželky dokonce i své vlastní sestry. Nebo když onemocněli, jejich čínští kněží mohli nad jejich tělem konat jakákoliv kouzla a čáry. Jezuitům stačilo, když byli tito Číňané pokřtěni.

Naoplátku zase Číňané nebránili rozlézání se jezuitů po celé Číně. Ani se nebránili, když jejich děti odcházeli do jezuitských kolejí. Zájem mladých Číňanů udržovali jezuité sliby, že je v jezuitských kolejích vyučí všem uměním a evropským vědám, takže budou nad svými krajany vynikat moudrostí a učeností. Jezuité slibovali, že tím budou pak moci dosáhnout i vyššího postavení v životě a po smrti a že budou účastni i věčné blaženosti. Proto i navzdory tomu, že Číňané měli velmi malé sklony k mysticismu, byl v Pekingu v roce 1599 otevřen první katolický kostel.

Popularita jezuitů však byla kamenem urážky čínským kněžím, od kterých se Číňané začali odvracet, aby věnovali více poroznosti jezuitskému řádu. Největším nepřítelem jezuitů se záhy stal vrchní dvorní kněz. Kde mohl, tam jezuity pomlouval a očerňoval. A ti pochopili, že musí odpovědět protiútokem. Proto jeho charakteristickým rukopisem zfalšovali několik spisů, které podněcovaly ke vzpouře proti císaři. Falsifikáty pak jezuité předložili císaři a za jejich autora, stejně tak jako za vůdce chystaného povstání označili Nejvyššího čínského kněze. Kněz byl na rozkaz císaře ubit k smrti.

Jako odveta se na jezuity sneslo podezření a obvinění, že konají tajná shromáždění a tajné cesty do Evropy. Záhy to bylo také dokázáno, když byl při jedné takové cestě nachytán jezuitský otec Martinez. Ten byl okamžitě zajat a ubit k smrti. Stejnému osudu utekl otec Longobardi jen včasným útěkem. Do celé záležitosti se však vložil Ricci, který požíval veliké císařovy důvěry a vážnosti po celé zemi. U císařského dvora dosáhl toho, že byl sesazen císařův náměstek, který měl v pronásledování jezuitů prsty.

Když potom brzy r. 1610 Ricci zemřel a po něm i císařský příznivec jezuitů Van-Lié, nastoupil bývalý císařský náměstek Tieng-Ki. Za jeho vlády nastalo pronásledování jezuitů. Ve své provincii pomocí protijezuitského spisu rozpoutal pravé peklo. Nastalo mučení a krveprolití všech jezuitů. Jejich školy, koleje, kostely a chrámy byly bourány a ti, kteří přežili, byli odvlečeni do portugalsko-čínského města Makao. Pronásledování skončilo náhlou smrtí císaře.

Roku 1628 nastoupil na čínský trůn nový císař Hoaitounga (1628-1644). Ten se musel hned v začátku vlády potýkat s nájezdy Tatarů. V boji proti nim pomáhali i jezuité. Ti této situace dokonale využili a prostřednictvím svého příznivce, mandarína Seu si vymohli na císaři povolení, aby se mohli do Číny znovu vrátit. Tímto způsobem se vrátili k císařskému dvoru do Pekingu, kde začali s císařovým dovolením znovu stavět své koleje a kostely.

Jezuitu Ricciho, který žil v klidu u čínského dvora 23 let, nahradil Němec, otec Shall von Bell z Kolína nad Rýnem. Byl to astronom a fyzik, který se roku 1622 dostal do Pekingu. Stejně jako Ricci, i on publikoval několik význačných pojednání v čínštině. Vetřel se přímo do přízně samotného císaře. V roce 1644 mu byl za publikace o matematice a za sestrojení několika mechanických pohyblivých strojů udělen titul Prezident matematického tribunálu, což vyvolalo žárlivost čínských kněží a učenců. Císař Hoaitoung téhož roku tragicky zahynul, když uhořel při požáru svého paláce.

V roce 1657 nový císař Šunčín (jiní píší Shun-Thing), první z dynastie Mandžu č. Thing (1655-1667) prozíravě pochopil, jak je “mírové” vměšování jezuitů do státních a politických záležitostí Číny nebezpečné. Uzákonil proto vyhoštění všech jezuitských cizinců. “Milí” otcové byli posláni Portugalcům do Macaa v dřevěných klecích. Zbývající jezuité, kteří v zemi zůstali tajně mezi svými přáteli, způsobili, že u císařského dvora náhle nastal astronomický a kalendářní chaos, se kterým si nikdo nevěděl rady. A právě na astronomické a kalendářní údaje byli císařové nesmírně hrdí. A tak se stalo, že brzy nato byli jezuité povoláni nazpět. Byli to přece velmi dobří okultní astronomové!

Jezuita Shall si však u tohoto mladého císaře získal přízeň. Císař si jej doslova zamiloval jako svého “nejdůvěrnějšího důvěrníka”. Jezuita byl císařovým učitelem, rádcem, jeho svědomím i jeho hlasem. Stal se nejvyšším dvorním mandarínem a Spoluprezidentem astronomického tribunálu. Jako Prezident matematického a astronomického tribunálu měl veliký vliv nejen na císařský dvůr, ale přímo i na celou Čínu jak ve vědě, tak i v politice. Svého vlivu jezuita Shall bohatě využíval pro šíření katolicismu, stavění kolejí, chrámů a kostelů.

Jezuité byli sice stále považováni za vědce, ale ve skutečnosti byli velmi aktivními misionáři. Vlastnili 41 usedlostí, 159 kostelů a farností s 257 000 pokřtěnými členy. Po smrti císaře Šunčína se proti nim znovu zvedl odpor a volání po jejich vyhoštění. Jezuitský otec Shall byl odsouzen jako nepřítel říše k smrti a uvržen do žaláře. Bez pochyby si tento rozsudek nepřivodil svou prací v matematice!

Život mu zachránilo zemětřesení a požár císařského paláce, což je chytrácky vykládáno jako znamení hněvu z nebe. Shall pokojně zemřel o dva roky později, v roce 1669. Jeho společníci však museli Čínu opustit z důvodu podvracení klidu v zemi a politikaření a kromě jiného i z podezření ze žhářství.

“Navzdory tomu všemu však byli v Pekingu pro vědecký přínos už natolik vážení, že císař Šingtsu Kang-Hi se jim cítil zavázán. Proto je v roce 1669 povolal zpět a nařídil slavnostní pohřbení ostatků Iama Io Vama (Jana-Adama Shalla). Tato neobvyklá pocta byla pouze začátkem výjimečné přízně.” (H. Boehmer: Les Jesuites, str. 168)

Dalším jezuitou v čele misie a také v čele císařského matematického ústavu po Shallovi byl Belgičan, otec Verbiest (jiní píší Verbis). I on dostal hodnost nejvyššího mandarína. Právě on daroval pekingské hvězdárně známé přístroje, jejichž matematickou přesnost skrývají chiméry, draci apod.

Kang-Hi (jiní píší Khanghi), “osvícený despota”, který vládl 61 let, si nesmírně vážil služeb tohoto vědce, protože mu ve všem dobře radil. Provázel ho ve válce s Tatary, a dokonce řídil i slévárnu děl. Vyráběl děla mnohem lepší, než byla děla čínská. Těmito kvalitními děly byly obloženy všechny jezuitské koleje a kostely.

Světská a válečná činnost jezuity Verbiesta směřovala Ad majorem Dei Gloriam - K větší slávě Boží, jak “milý” otec císaři připomenul v diplomatické nótě, kterou mu poslal před svou smrtí: “Pane, umírám šťasten, protože jsem téměř všechny chvíle svého života využil ve službách vašeho Veličenstva. Velmi pokorně vás však prosím, abyste po mé smrti pamatoval, že mým cílem ve všem, co jsem dělal, bylo sehnat ochránce nejsvětějšího náboženství ve vesmíru. Tímto ochráncem jste vy, největší králi Východu.” (Korespondence od Verbiesta; Brusel, 1931, str. 551)

V jezuitských kolejích se mladí Číňané učili jako za doby Ricciho a Shalla mechanice, stavitelství, lékařství, hudbě, politice a státnickému umění. A právě těmto mladým státníkům, kteří vyšli s kladným hodnocením od jezuitů, pak svěřoval císař nejdůležitější, nejchoulostivější a nejtajnější státní záležitosti země.

Avšak ani v Číně, ani v Malabaru by toto náboženství nemohlo přežívat, kdyby nebylo používáno nějakého triku. Trik byl v tom, že jezuité museli uzpůsobit římské učení pro čínské poměry. Museli ztotožnit Boha s nebem (Tien) nebo s Chang-Tiem (císařem na výšinách), smísit katolické obřady s čínskými, přijmout konfuciánské učení, přijmout uctívání předků apod.

Tento katolicismus smísený s nejhrubším zrnem pohanství, modloslužebnictví a pověrčivosti jezuité nejen trpěli a schvalovali, ale byli dokonce i jeho kněžími. Jak paradoxní! V Evropě posílali jezuité na popraviště a na hranici každého, kdo se už jen trochu vzdaloval od jejich přísného pojetí římskokatolického učení, tradice a bohoslužby. Každého, kdo četl Bibli nebo jen trochu zapochyboval o papežově neomylnosti nebo jiných katolických dogmatech vydávali plamenům a mučícím nástrojům. Ale zde přímo oni sami nerespektovali ani ty nejzákladnější body katolické víry. Všechno, za co v Evropě jezuité upalovali, zde veřejně nejen porušovali, ale přímo měnili. Všechny katolické výklady a dogmata kroutili přesně tak, jak to sami potřebovali. Stejný přístup jezuitů ke katolictví můžeme pozorovat i v Japonsku, Indii, Africe, Asii, Střední a Jižní Americe a na různých ostrovech.

Papežové Inocenc X., Alexandr VII., Inocenc XII. a Klement XI., kterým to ze závisti sdělovaly konkurenční řády, zvláště kapucínů a dominikánů, odsoudili jezuity za “povolnost pohanům”. Nakonec byli jezuité, kteří katolickou víru libovolně měnili, dáni do klatby. Ale jezuité na to nedbali. Dál pracovali podle svých triků. Kromě toho začali tvrdě pronásledovat papežovy vyslance (zvláště za papeže Klementa XI., 1700-1721), což vyvolalo silné pohoršení i u čínských katolíků. Někteří papežovi vyslanci se již nikdy do Evropy nevrátili. Je zaznamenáno, že mnoho vyslanců jezuité buď otrávili nebo na ně prostřednictvím císaře poštvali vojsko a pak byli buď ubiti k smrti nebo umořeni hladem v žalářích.

Následkem toho papež silně na jezuitský řád zanevřel. Ale tehdejší generál řádu, Tamburini se svými asistenty a prokurátory dne 20. prosince 1711 padl k papežovým nohám na zem a všichni přísahali nejhlubší oddanost. Slíbili, že odstraní všechny čínské prvky z víry čínských katolíků. Roku 1715 vydal papež, obměkčen generálem řádu, zvláštní bulu s varováním o velké kletbě, pokud budou jezuité ve své nesprávné misijní činnosti v Číně pokračovat.

Ale jezuité na nic nehleděli a pokračovali dál. Bula nebyla v Číně vyhlášená a když to místo jezuitů udělal jeden františkánský mnich, byl okamžitě jezuity obviněn, že bojuje proti lidovým čínským tradicím a tím i proti císaři. Mnich byl uvězněn a krutě utýrán. A tak dál papež vysílal jednoho svého vyslance za druhým. Zuřil, proklínal, vydával jednu klatbu za druhou. Jezuité ovšem nejen vyslancům oponovali, že papež vůbec nechápe, že svým nařízením likviduje katolickou víru v Číně, ale dokonce se jim posmívali a nakonec jim i vyhrožovali.

Papežovi po jeho vyslancích vzkazovali, že je zpupný a že chce panovat nad celým světem, ale že v Číně se mu to nepodaří. Dokonce ho vyzývali, aby si to sám přijel zkusit. I sám císař Kang-Hi byl plně na straně jezuitů, neboť mu jezuité vysvětlili, že papež chce ovládnout celou Čínu. A když papežský legát císaři oponoval s tím, že papež je neomylný, protože je při něm stále duch svatý, císař se vesele bavil. S úsměvěm přitom vyslanci poukázal na tu skutečnost, jak neomylný papež Alexandr VII. mohl něco dovolit a schválit, co stejně tak neomylný papež, jeho nástupce Klement XI., nyní zavrhuje a zatracuje.

Jezuité také rychle informovali všechny čínské velmože a obchodníky, takže proti papežovým vyslancům byla v zemi taková nedůvěra, že odjížděli ze země s nepořízenou. Marně papež káral, domlouval, marně dával čínské jezuity do klatby. Jezuité papeže u Číňanů nejen tupili a zesměšňovali, ale učili je papežem pohrdat a dívat se na něj jako na uchvatitele čínské říše a likvidátora čínských zvyků a řádů, jako na ničitele čínské kultury a “křesťanské” katolické víry.

Vzdorování jezuitů trvalo téměř sto let. Nakonec bylo všem v Číně jasné, že se nejedná o ohrožení samotné Číny, ale ve skutečnosti o ohrožení monopolního postavení čínských jezuitů. V kontrastu s tím vynikala jejich vládychtivost nad celým čínským dvorem a nad celou zemí. Zákonitě nastalo u čínských katolíků veliké vystřízlivění a odklon od jezuitských učitelů. Tomu také napomohla ta skutečnost, že se do Číny začaly dostávat různé evropské vědecké objevy prostřednictvím vědců, kteří nebyli ani jezuité, ani katolíci. Důsledkem toho se misionářská práce jezuitů v Říši nebes úplně zhroutila.

Nástupci Kang-Hia, zvláště první z nich - císař Yong-Thing (jiní píší Jong-Čing) - pak postavili křesťanství mimo zákon. Jezuity u nejvyššího soudního čínského dvora obvinili, že šířením katolicismu podkopávali státní politiku a pravidla státu, že rušili pokoj a mír, dále, že vyčerpávali státní pokladnu na stavby svých kostelů, chrámů a kolejí a že ze svobodných Číňanů chtěli udělat zotročilé Evropany. Soudní dvůr rozhodl, že zde smí zůstat pouze ti jezuité, kteří se věnovali kalendářům, astronomii a vědě. Ostatní byli z Číny roku 1722 vypovězeni.

Tito pozůstalí jezuité měli veliký vliv na zmírňování mnoha následujících pronásledování čínských katolíků z politických důvodů. Jezuitské zájmy tajně nadále hájil jezuita Ignác Kögler († v Pekingu 1746), který byl od roku 1715 vrchním mandarínem a Prezidentem astronomického a matematického tribunálu. Roku 1735 z velké části odvrátil rozkaz císaře Kaotsungšina o vyvraždění všech katolíků.

Rozkaz císaře byl ale po smrti jezuity Köglera obnoven a realizován. Roku 1746 a 1773 se odehrály veliké masakry čínských katolíků, ale úplně vyvraždit se je zásluhou dvorních jezuitů nepodařilo. Zprávu o tom podává jezuita Hallerstein ze Švábska, který byl roku 1780 v Pekingu mandarínem a Prezidentem hvězdářského tribunálu. Poslední otcové, kteří zůstali v Číně, tam také zemřeli a jejich těla nebyla nikdy přemístěna.

Kapitola 17

Amerika a jezuitský stát Paraguay

17.1 Jezuité mezi Indiány

isionáři tovaryšstva zjistili, že Nový svět je pro jejich činnost mnohem vhodnější než Asie. Zde nemohli najít staré a vzdělané civilizace. Nebylo tady žádné pevně zakotvené náboženství ani žádná filozofická tradice. Jenom chudé a divošské kmeny Indiánů, které proti bílým dobyvatelům nebyly vyzbrojeny ani hmotně ani duchovně.

Dovezenému náboženství vzdorovalo pouze poměrně dlouhou dobu Mexiko a Peru, kde v myslích lidí stále ještě žili bohové Azték a Inka. Z prvních katolických řádů se tam pevně uchytili dominikáni a františkáni. Loyolovi synové proto svou zžíravou činnost provozovali jen mezi divošskými kmeny, kočovnými lovci a rybáři. Výsledky se lišily podle divokosti a odporu různého obyvatelstva.

Roku 1545 se jezuité usadili nejprve v portugalských koloniích v Brazílii v osadách Sao Paulo a Pernambuk, kde kromě divochů byli také lidé odsouzení inkvizicí a skuteční zločinci. Roku 1549 přešli do nově založeného města Bahia. Portugalci se však chovali k Indiánům tak krutě, že jezuité neměli mezi divochy téměř žádnou šanci. Podle nařízení portugalské vlády nesměli Indiáni pěstovat víno a vyrábět olej, ani nesměli těžit ze země sůl, které tam bylo více než dost, ale všechno si museli draze kupovat od Portugalců, kteří to dováželi z Evropy.

V Jižní Americe měli proto jezuité někdy štěstí někdy smůlu. V roce 1546 je Portugalci pozvali, aby pracovali v dalších neobsazených oblastech, které v Brazílii vlastnili. Když se tam snažili obracet domorodce na svou víru, docházelo k mnoha konfliktům s občanskými úřady a ostatními katolickými řády, které tam byly uhnízděny již dříve. Totéž se dělo v Nové Grenadě.

Jezuitům se však přece jen podařilo získat si přízeň Indiánů, a to tím, že respektovali jejich mravy a tradice a že se naučili jejich řeč. Pak je hájili, když je chtěli Portugalci odvléci do otroctví na galeje. Tímto způsobem získali v letech 1565 až 1586 přes deset tisíc indiánských katolíků. Ale jejich život byl stále plný strachu, neboť neměli své vlastní území, kde by byli pod nedotknutelnou ochranou jezuitů.

Roku 1640 podstoupila portugalská vláda jezuitům rozsáhlá brazilská území s velkými právy a svobodami. Okamžitě na nich vyrostly jezuitské osady, koleje, semináře a rezidence. V té době vynikal misionář, jezuita P. Antonio Vieira. Pak musel odjet do Evropy a po svém návratu roku 1653 do brazilské Pary intenzivně bojoval za práva Indiánů, aby nebyli dáváni do otroctví nebo na nucené práce. Proti tomu se Portugalci postavili. Ale Vieira odjel do Portugalska, kde si u krále vymohl podporu svých plánů a roku 1655 se opět vrátil do Brazílie. Tam šest let pod ochranou krále šířil mezi Indiány katolictví. Po smrti portugalského krále Jana IV. byl od portugalských osadníků zajat a roku 1661 odeslán jako zločinec do Lisabonu, odtud pak do Portu, pak do Coimbry, kde byl obviněn ze spiritismu a uvězněn. Roku 1669 byl poslán do Říma a odtud již svobodný odjel roku 1681 přes Lisabon zpět do Brazílie, aby tam řídil a organizoval jezuitské koleje a misii. Zemřel roku 1697 v Bahii.

Jezuita P. Valentin Stansel, narozený r. 1621 v Olomouci, působil v Brazílii jako učitel teologie a matematiky. V St. Salvadoru byl rektorem koleje a od roku 1690 koleje v Bahii. Ve svých spisech se věnoval zvlášt astronomii a meteorologii.

17.2 Peru, Chile, Mexiko

V Peru, které dobyli Španělé roku 1533, zakládali jezuité misijní osady v oblasti Hualaga, Ucagali a Urumamba. Ale žádných výsledků tam nedosáhli, neboť Peruánci nenáviděli všechny Evropany kvůli hrozným ukrutnostem, kterých se Španělé dopouštěli na Peruáncích.

V Chile se jezuité za vlády Španělů usadili r. 1594 ve městech Santiago, Valdivia a i jinde. Postavili zde své koleje a brzy získali velikou politickou a vládní moc, takže zde vládli téměř neomezeně.

Ale ještě lépe se jezuitům vedlo v Mexiku, kde kromě veliké politické moci získali ohromné bohatství. V dopise biskupa Palafoxe, duchovního z Puebla, ze dne 25. května 1647 adresovaném papeži Inocenci X. se uvádí, že jezuité mají téměř všechno bohatství celé Jižní a Střední Ameriky ve svých rukou. Jenom každá z jejich kolejí má veliké množství samostatných budov, ve kterých se nalézá na sto padesát tisíc žáků. V Mexiku se nachází takových kolejí deset. Zatímco jiné řády mají v celé Americe pouze tři malé cukrovary, jezuité vlastní šest největších cukrovarů o ceně půl až dva miliony dolarů s ročním ziskem přes sto tisíc dolarů. Kromě toho mají i nekonečné lány obilí, obrovské sady a pastviny. Všechno, co vypěstují nebo vyprodukují v rostlinné a živočišné výrobě, okamžitě vyvážejí. Kromě toho vlastní i doly mimořádně bohaté na stříbro, zlato, rtuť, olovo a měď. Řád tovaryšstva je tam tak bohatý, že každý jezuita má nejméně 2500 dolarů ročního příjmu.

Biskup jezuitům nepřál a 6. března 1647 jim zakázal vykonávat na celém území jeho mexické diecéze vlastní bohoslužby a obřady. Jezuité na to nedbali, a tak následoval pod hrozbou klatby zákaz všem lidem chodit k jezuitům a poslouchat je. Jezuité se obrátili na španělského místokrále v Mexiku, který díky bohatým úplatkům od jezuitů dal biskupovi příkaz, že musí interdikt okamžitě odvolat. Biskup odmítl, a tak jezuité přešli do protiútoku tím, že proti biskupovi a jeho vikáři okamžitě vyhlásili za zvuku bubnů a trub klatbu. Veřejně vyhlásili, že všichni, kdo se budou s biskupem nebo jeho vikářem i nadále stýkat, mluvit s ním, navštěvovat ho nebo ho jakýmkoli způsobem podporovat, budou deportováni na čtyřleté nucené práce na galeje nebo zaplatí pokutu dva tisíce dukátů a všichni bez rozdílu ještě navíc dostanou 200 ran holí. Trest bude vykonán bez možnosti odvolání k soudu.

Biskup byl nucen se po čtyři měsíce ukrývat. Po celé zemi byl jezuitskými učni zesměšňován a jeho vikáři byli uvězněni. Palafox ze svého tajného úkrytu psal papeži jeden list za druhým. Dosáhl tím to, že projezuitský mexický místokrál byl sesazen a vyměněn za jukatánského biskupa. Ten řádění jezuitů učinil přítrž a biskupa Palafoxe uvedl zase zpátky do jeho původního úřadu, ve kterém setrval až do své smrti roku 1659 ve Španělsku.

Jezuité po Palafoxově smrti prohlásili jeho spisy a korespondenci za falešné podvrhy a svým vlivem a bohatstvím dosáhli u španělského dvora toho, že Palafoxe a jeho písemnosti odsoudila inkvizice k upálení. Palafoxovi přátelé však jeho písemnou pozůstalost ukryly, a tak byly katem spáleny aspoň Palafoxovy dopisy. Jejich originály nebo opisy byly naštěstí již předtím uschovány. Na celou záležitost se pak rychle zapomnělo. Roku 1759 Karel III., hned jak nastoupil na trůn, dal však výrok inkvizičního soudu odvolat a veškerou Palafoxovu korespondenci dal vydat tiskem k veřejnému čtení. Biskup Palafox a všichni jeho vikáři byli ke vzteku jezuitů plně rehabilitováni.

Kromě toho přinutil Karel III. mexické jezuity zaplatit zpětně všechny povinné desátky ze všeho majetku a ze všech budov a staveb, ze kterých španělské koruně nic nezaplatili. Ovšem i přes všechny tyto finanční nebo politické skandály prosperoval jezuitský řád v Mexiku i v celé Jižní Americe velmi bohatě, a to i tehdy, když z amerických zemí přicházely různé stížnosti, buď co se týká různých vyprovokovaných revolucí nebo ztrát španělských a portugalských obchodníků.

17.3 Kanada, Amerika

V Kanadě přijali katechismus jezuitů naprosto snadno Huróni, kteří byli mírumilovní a ústupní. Ale jejich nepřátelé, Irokézové, napadli stanice, které zbudovali v okolí Fort Sainte-Marie, a hurónské obyvatelstvo vyvraždili. Huróni byli následně během 10 let prakticky vyhubeni a v roce 1649 museli jezuité odejít asi se třemi sty posledními Huróny, kteří přežili.

Jezuité se do Ameriky dostávali jako kolonizátoři, obchodníci a jako otrokáři. Zprvu tajně a později jako pastoři a otcové. Na území dnešních Spojených států ovšem nevzbudili žádný silný dojem. Kořeny začali zapouštět až teprve v průběhu 18. a 19. století, a to ve spodní části tohoto kontinentu.

17.4 Paraguay - jezuitská kolonie a stát

Paraguay však byla zemí, kde jezuitská kolonizace prožila velikou “zkušenost” a vydobyla si nejskvělejší postavení ze všech amerických zemí.

V té době se tato země rozprostírala od Atlantického oceánu až k Andám a zahrnovala území, které dnes patří Brazílii, Uruguayi a Argentině. Dříve byly brazilské provincie, které patřily pod Paraguay, nazývány souhrnně Portugalská Paraguay. Jedinou přístupovou cestou do panenské džungle byly řeky Paraguay a Parana. Obyvatelstvo této země tvořili kočovní a povolní Indiáni, kteří, pokud měli dostatek jídla a trochu tabáku, byli ochotni klanět se jakékoli vládě.

Španělští králové, Karel V. a Filip II., poslali do těchto krajin nejprve františkány. Ti obsadili hlavně tehdejší hlavní město Asuncione. Ale tvrdá španělská kolonizace a tyranské, mučednické metody vypěstovaly v místních Indiánech nenávist k jakýmkoliv Evropanům a františkáni nezaznamenali žádné misijní úspěchy. Povahu divochů a jejich nenávist k evropské pleti nemohli žádným způsobem zkrotit. Až roku 1586 povolal zbylý biskup do své diecéze jezuitské misionáře z Brazílie a Peru.

Pro zřízení dokonalého modelu kolonie “Božího města” podle žádosti svého vlastního srdce, daleko od zkaženosti bělochů a napůl obrácených lidí, nemohli najít jezuité lepší podmínky. Sedm jezuitů, kteří znali indiánskou řeč, se okamžitě odebralo do Paraguaye. Chodili zemí křížem krážem a brzy si u Indiánů získali velikou důvěru a náklonnost.

V r. 1589 si jezuité postavili svoji první misijní stanici ve městě Villarica a r. 1593 se k nim připojili další jezuité. V Asuncione pak vystavěli na náklady španělské šlechty velikou kolej s honosným kostelem. Obě stavby byly bohatě vyzdobeny a zařízeny. Ve městě Cordua postavili veliký misionářský dům a v Santa - Fé pak ještě druhou kolej.

Indiáni začali být shromažďováni do větších osad a tím také začali i více odolávat kolonizačnímu nátlaku Španělů. Navíc sami jezuité podporovali svobodu Indiánů a zabraňovali jejich utlačování. Se španělskými držiteli území tím vznikla veliká hádka, která skončila vyhnáním jezuitů z Cordua a St. Jago.

Jezuité si však stěžovali u svého příznivce, španělského krále Filipa III., na strašný útlak a řádění Španělů vůči Indiánům, kteří pak na základě jejich tvrdých metod odmítají katolickou víru. Na králi požadovali, “aby jim dovolil zařídit v Paraguayi říši po vzoru prvních křesťanských obcí, v níž by poddaní žili v bratrské lásce pod jedinou správou jezuitů jako pod svými patriarchy.” (T.V.Bílek: Dějiny řádu Tovaryšstva Ježíšova, str. 112)

Filip III. svolil, a tak na začátku 17. století, r. 1609 dostali jezuité napřed dva indiánské kmeny - Guaycury a Guarany, kde jezuité založili teokraticko-patriarchální říši pod svrchovaností Španělů. Postupně se jim však podařilo tuto svrchovanost téměř celou odstranit a své území rozšířili na celou Paraguay. Generál jezuitského řádu učinil z Paraguaye provincii. Španělský dvůr dal generálovi nakonec veškeré pravomoci a “jezuitský stát” se nerušeně rozvíjel a vzkvétal. Prvních 170 tisíc indiánských katolíků brzy přerostlo do takového množství, že jen hrubé odhady se blíží ke dvěma miliónům. I tento počet byl však následně překročen.

Tito primitivní barbaři byli řádně vyučeni katechismu a připraveni na to, aby žili usedlým životem pod kázní sice jemnou, ale silnou: “jako železná ruka pod hedvábnou rukavičkou”. Tyto patriarchální společnosti záměrně ignorovaly svobodu jakéhokoli druhu. “Všechno, co tak zvaný křesťan vlastní a používá, chatrč, ve které bydlí, pole, které obdělává, stádo, které mu skýtá potravu a oděv, zbraně, které nosí, nástroje, se kterými pracuje, dokonce i stolní nůž, který dostává každá mladá dvojice, když si zakládá svůj domov, to vše je »Tupambac« neboli Boží vlastnictví. Podobně také »křesťan« nesmí svobodně o svém čase a o své osobě rozhodovat. Kojenci jsou pod ochranou svých matek. Jakmile však začnou chodit, dostávají se do moci otců nebo jejich agentů ... Jak dítě roste, učí se, pokud je to děvče, příst a tkát, a pokud je to chlapec, číst a psát, ale jenom v jazyku Guaranů, protože španělština je přísně zakázána, aby se zamezilo obchodování se zkaženými kreoly (potomky evropských rodičů)... Jakmile je děvčeti 14 let a chlapci 16, vezmou se, protože otcové horlivě dbají na to, aby neupadli do nějakého tělesného hříchu... Nikdo z nich se nesmí stát knězem, mnichem a už vůbec ne jezuitou... Není jim ponechána prakticky žádná svoboda. Materialisticky řečeno, očividně jsou velmi šťastní... Ráno po mši odchází každá tlupa dělníků jeden za druhým do polí, přitom zpívají a v čele nesou nějakou svatou sošku. Večer se stejným způsobem vracejí do vesnice, aby si poslechli katechismus nebo odříkali růženec. Pro »křesťany« vymysleli otcové také nějaké nevinné zábavy a odpočinek...

Dozírají na ně jako skuteční otcové a jako otcové také trestají i ty nejdrobnější nedostatky... Mezi tresty, které používají, patří bičování, půsty, vězení, pranýřování na veřejném prostranství, veřejné pokání před církví... Tak »rudé« děti Paraguaye neznají žádnou jinou autoritu než autoritu svých milých otců. Nemají ani nejmenší zdání o tom, že jejich vladařem je král Španělska.” (H. Boehmer: Les Jesuites, str. 197)

Bílek doplňuje, že veškeré státní, politické, soudní a ekonomické záležitosti spravovali výhradně jezuité. Dohlížení na hospodářství bylo svěřeno indiánskému soudci, od jezuitů důkladně vyučenému, pod něhož spadala i místní policie.

Umění Indiánů a jejich ruční dovednost byla obdivuhodná. Vyrábělo se všechno, co existovalo v Evropě, např. i hodinky, hodiny, hudební nástroje, varhany, kněžská roucha, malovaly se obrazy, opisovaly se knihy, a to s takovou mistrnnou zručností, že bylo těžké rozeznat kopii od originálu. Jezuité vedli s indiánskými výrobky tak výnosný a bohatý obchod, že jejich roční zisk činil 10 milionů dolarů z každé indiánské osady. Indiáni neměli se zaopatřováním jídla a šatstva žádné starosti - všechno jim obstarávali jezuité.

S Indiány nakládali velmi mírně a snažili se jim být spíše otci a rádci než přísnými despoty. Velmi dobře věděli, jak dovede být Indián za laskavost a mírnost Evropanů vděčný a přátelský. I když byla například práce na poli těžká, Indiánům byla ulehčována veselou hudbou, která je k práci ještě povzbuzovala a pobízela. V neděli a ve dnech katolických svátků byly po bohoslužbách taneční a hudební zábavy. Hrálo se i divadlo, pořádaly se taneční soutěže, různé rytířské hry a klání - na koních i pěšky nebo na chůdách, soutěžilo se i v provazolezectví, v hodu oštěpem do železného kroužku. Tanec se ovšem praktikoval i při samotných bohoslužbách buď přímo v kostelích nebo při poutích nebo při nesení oltářní svátosti. Před ní skupina chlapců a dívek musela tančit prý tak, jak to kdysi učinil král David před truhlou smlouvy v Izraeli.

Není to poněkud karikaturní obraz dokonalého obrazu ideální teokratické společnosti?

17.5 Jezuitská výchova Indiánů

Zvažme ale nyní, jaký to mělo vliv na intelektuální a morální rozvoj lidí - těchto “bídných neviňátek” - jak je nazval markýz de Loreto, kteří měli mít z tohoto systému prospěch:

“Tak zvaná misie vyšší kultury není ničím jiným než umělou rostlinou z vyhřívaného skleníku, která v sobě nese semeno smrti. Protože i přes všechno jejich »obrácení« a »vychovávání« zůstali Guarani stejně tak hluboko dole, jako byli předtím - totiž línými primitivy, přízemními, smyslnými, nenasytnými a špinavými. Jak sami otcové říkali, pracují jedině tehdy, když za sebou cítí dozorcův bodec. Jakmile jsou ponecháni sami sobě, nářadí se zničí a stáda se rozutečou. Když takový Guaran pracuje na poli bez dozoru, může dokonce najednou odvázat vola a na místě ho zabít, z pluhu udělat oheň a s ostatními sníst napůl opečené maso, až nic nezbyde. Ví, že za to dostane 25 ran bičem, ale zároveň ví, že ho dobří otcové nenechají vyhladovět k smrti.” (H. Boehmer: Les Jesuites, str. 197)

V nedávno vydané knize se o jezuitském způsobu trestání můžeme dočíst následující: “Pachatel, oblečený v šatech kajícníka, byl předveden do církve, kde vyznal svou chybu. Potom byl na veřejném prostranství bičován podle trestního řádu... Pachatelé tyto tresty přijímali vždy nejen bez reptání, ale také s díkůčiněním... Poté, co byl potrestán a usmířen, políbil provinilec ruku toho, kdo jej trestal, a řekl: »Ať se vám Bůh odmění za to, že jste mne tímto lehkým trestem osvobodil od věčného trápení, které mi hrozilo.« ” (Clovis Lugon: La Republique communiste chretienne des Guaranis, str. 197)

Nyní ve světle předchozích citátů můžeme lépe porozumět závěru H. Boehmera: “Mravní život Guaranů se pod disciplínou otců obohatil skutečně velmi málo. Guaran se stal povolným a pověrčivým katolíkem, který všude vidí zázraky a zdá se, že mu působí potěšení bičovat se až do chvíle, dokud se neobjeví krev. Naučil se poslouchat a přilnul k otcům, kteří se o něho tak dobře starali, se synovskou vděčností, která, i když nebyla moc hluboká, byla přeci jen trvalá. Tyto ne zrovna zářivé výsledky dokazují, že ve výchovných metodách otců byl nějaký závažný nedostatek. Jaký? Tímto nedostatkem bylo to, že se nikdy nesnažili ve svých »rudých« dětech rozvíjet tvůrčí schopnosti, potřebu aktivity, pocit zodpovědnosti. Sami pro své »křesťany« například vymysleli hry a zábavu. Místo, aby je vedli k samostatnému uvažování, přemýšleli za ně. Ty, kteří jim byli poddáni, pouze podrobovali mechanickému »lámání«, místo aby je vychovávali.” (H. Boehmer: Les Jesuites, str. 204-205)

Jak by to také mohlo být jinak, když oni sami procházeli stejným, ne-li horším lámáním, které trvalo celých 14 let? Cožpak mohli učit Guarany a své bílé žáky samostatně přemýšlet, když jim samotným to bylo absolutně zakázáno?

Nikoliv starý jezuita, ale je to současný jezuita, kdo píše: “Jezuita nesmí zapomenout, že charakteristickou ctností tovaryšstva je absolutní poslušnost činů, vůle a dokonce i úsudku... Všichni nadřízení jsou stejným způsobem poddáni zase výše postaveným tak, jako je otec generál podřízen Svatému otci... Bylo to tak uspořádáno proto, aby předvedli, že lze účinně celosvětově podléhat autoritě Svatého stolce. Svatý Ignác měl jistotu, že učením a výchovou přivede rozdělenou Evropu zpět ke katolické jednotě.”

Nadějí na “reformu světa,” píše otec Bonhours, “ je zvláště tento prostředek: Působení na mládež...” (F. Charmot: La Pedagogie des Jesuites; Edit. Spes, Paříž 1943, str. 39)

Výchova paraguayských domorodců probíhala ve stejných zásadách, jaké byli jezuité zvyklí používat, jaké používají a jaké budou používat na každého a všude. Jejich cílem, zavrženým podle H. Boehmera, ale ideálem v očích těchto fanatiků je: Zřeknutí se veškerého osobního úsudku, veškeré iniciativy a slepá poddanost nadřízeným. Není právě toto “výšinou svobody” a “osvobozením od svého vlastního otroctví”, jak si to vychvaloval R. P. Rouquette a jak jsme se o tom zmínili již dříve?

17.6 Indiáni jako otroci bez vlastní vůle

Milí Guarani byli jezuitskou metodou “osvobozeni” na více než 150 let. Během této doby si jezuité Indiány natolik zotročili, že si mohli dovolit jim dát i zbraně a důkladně je vycvičit ve vojenské technice a strategii. Tím začaly vznikat v indiánských osadách vojenské základny s velikou vojenskou silou. Každá osada kladla na muže požadavek, aby kromě obdělávání pole uměl zacházet i se zbraní a chránil svého milovaného otce.

Jezuité podle španělských zákonů platili králi z každé indiánské hlavy roční daň jeden dolar. Králi odváděli však jen symbolickou daň, desetkrát i dvacetkrát menší, než by měla ve skutečnosti být. Aby se na to nepřišlo, nechtěli jezuité v osadě vidět žádného Evropana a zvláště ne Portugalce nebo Španěla. Mnohokrát se do jejich osad snažili dostat španělští biskupové, ale jezuité to vždy udělali tak, že nakonec k ničemu nedošlo. Někteří biskupové také záhadně mizeli. Většinou jezuité podplatili španělského guvernéra, který drzé a nesmlouvavé jihoamerické biskupy zajal a v nejlepším případě (pokud ještě nic nevěděli) je poslal do Evropy.

Je známo, že byl např. biskup Cardennas r. 1641 posazen do vratké loďky a bez vesel byl poslán po dravém veletoku řeky La Plata na cestu dlouhou 80 mil. V neustálém nebezpečí mezi životem a smrtí byl biskup hnán proudem až k městu Las Corientes, kde byl nakonec zachráněn z proudu řeky od domorodců, kteří se nad ním slitovali. Dva roky mu trvalo, než se vzpamatoval ze šoku a stresu, který cestou prožíval.

Mezitím jezuité a španělský guvernér v Cardennasově diecézi vyhlásili povinnost chodit výhradně na jezuitské bohoslužby a obřady a navštěvovat pouze jezuitské kostely a chrámy. Podplacení úředníci krajiny La Plata vyhlásili biskupský stolec v Asuncione za uprázdněný a biskup sám začal být navíc pronásledován. Měl však velmi mnoho přátel i v samotném městě Asuncione a ti se proti jeho pronásledování vzbouřili. Jezuity označili za skutečné původce pronásledování a 6. března byli jezuité jejich přičiněním z Asuncione vypovězeni a za guvernéra si zvolili právě biskupa Cardennase.

Ale jezuité jako pomstu vyzbrojili na čtyři tisíce Indiánů, Sebastiana de Leon zvolili za protiguvernéra a s Indiány přepadli město. Nad Cardennasem vyřkli klatbu, vyobcovali jej z církve, nový guvernér jej na 15 dnů uvěznil a pak jej s vojskem poslal po řece 200 mil daleko do Santa-Fé. Odtud se pak biskup odebral do Evropy, kde si u papeže osobně na jezuity stěžoval. Španělský král vrátil biskupovi jeho diecézi, ale biskup po návratu do Ameriky zemřel.

17.7 Konec jezuitských kolonií

V Brazílii se portugalští misionáři z města Sao Paulo začali stále více dostávat do blízkosti jezuitských osad. Jezuité byli od paulistů, jak si Portugalci říkali, stále více špehováni. Proto se roku 1660 jezuité rozhodli, že část svých osad přemístí mezi řeku Paranu a Uruguay. Indiáni nechtěli o stěhování ani slyšet a jenom s velikým úsilím se k tomu nechali přemluvit.

Roku 1690 dosáhli jezuité pomocí Vatikánu toho, že královským mandátem bylo Španělům zakázáno do jezuitských osad a území vkročit bez povolení jezuitů. Roku 1726 si jezuité vymohli další královský dekret o úplné nezávislosti Paraguaye a nového území Uruguaye nazvaného podle hlavní řeky. Tuto část území, která zasahovala i do Brazílie, nakonec po několika portugalských povstáních jezuité s paraguayskými Indiány osídlili a do nových osad přibrali i domorodé uruguayské obyvatelstvo.

Opět se odehrávalo všechno, na co již byli Indiáni z Paraguaye zvyklí. Domorodé uruguayské obyvatelstvo proto velmi rychle v jezuitských osadách zdomácnělo a začalo přispívat k dalšímu bohatství jezuitského řádu, a to jak v Jižní Americe, tak i v Evropě. Jezuité se dostali i na portugalské trhy, čímž vytěsnili portugalsko-americké obchodníky z monopolního postavení.

Od portugalských úřadů proto vznikaly na jezuity stížnosti, ale vliv a bohatství tovaryšstva byly výmluvnější než sto podpisů nejaktivnějších obchodníků. Protože se však stížností na papežském i královském dvoře v Portugalsku a v Římě nahromadilo nakonec veliké množství, bylo už potřeba tomu učinit rázný konec. 25. února 1741 na žádost portugalského krále Jana V. papež Benedikt XIV. zakázal pod těžkými tresty všem řádům bez rozdílu jakékoliv obchodování bez výjimek, i kdyby se to týkalo duchovních věcí nebo církevního majetku. Současně vydal papež druhou bulu, ve které zakazuje kolonizaci Indiánů, zakazuje držet je v nevolnictví nebo dokonce v otroctví, zakazuje žít z jejich majetků a jakýmkoliv způsobem je okrádat.

Na to odpověděli jezuité tím, že začali ignorovat všechna královská a papežská nařízení. Současně popuzovali a připravovali k odboji proti portugalské vládě své Indiány. Tím si je ještě více získali pro sebe, neboť Indiáni v jezuitech neviděli nikoho jiného než svého jediného ochránce a vysvoboditele ze sociálních nejistot. Bylo jim namluveno, že Portugalci chtějí Indiány o všechny tyto jistoty a výhody nyní připravit. Nutno podotknout, že i v Uruguayi byli Indiáni zbaveni všech osobních práv. Nesměli mít žádný majetek a všechno, co vyrobili, patřilo výhradně otcům, kteří nad Indiány vládli duševně i tělesně. Indiáni neznali jinou vrchnost než jezuity, a proto se nemohli ze svého otroctví nijak vymanit. S radostí prokazovali otcům téměř božskou čest i při svém potrestání.

16. ledna 1750 byla mezi Portugalskem a Španělskem podepsána smlouva o vzájemném dělení jihoamerických kolonií, čímž vznikly nové hranice. V těchto koloniích měly být zrušeny všechny jezuitské osady, misijní stanice a farnosti v Uruguay, v Yacuy a v Ybicuy. Všechno mělo být předáno Portugalsku. Jezuité však vzbouřili Indiány a ti nyní začali ukazovat, jak mistrně dovedou zacházet se svými zbraněmi. Pod vedením svých jezuitských vůdců se stávali nejobávanějším jihoamerickým vojskem.

Roku 1755 však portugalský ministr Pompal s královým povolením zřídil maraňonskou obchodní společnost, která zajišťovala obchod výhradně svým klientům. Tím byli jezuité dáni stranou. Jezuitským obchodníkům vznikla těžká rána. Navíc bylo v téže době všeobecně zrušeno otroctví Indiánů a světská nadvláda jezuitů nad nimi. Mnoho jezuitů bylo z osad portugalskými úředníky, vojáky a duchovními vyhnáno.

A totéž učinilo i Španělsko. Španělský král poručil jezuitskému provinciálu rozpustit všechny jezuitské kolonie, osady a misijní stanice. Jezuité napřed celou záležitost silně zdržovali. Potom, když nebylo už vyhnutí, odmítli požadavky Španělů a Portugalců splnit a nakonec se spolu s Indiány pustili do čtyřletého odboje, ve kterém s převahou Indiáni vítězili. To přinutilo portugalské a španělské vojsko, aby se spojilo dohromady a roku 1758 v několika bitvách Indiány s jezuity porazilo.

17.8 Pomsta jezuitů

Pomstou za tuto prohru měl být dne 3. září 1758 atentát na portugalského krále Josefa I. Ke zločinu sice došlo, ale nepodařilo se jej uskutečnit. Přesně o rok později byl pak jezuitský řád v Portugalsku a ve všech jeho koloniích zakázán.

Ve Španělsku byla pomsta jezuitů připravena tak, že naplánovali španělskou revoluci a svržení současné španělské vlády. Podle jejich plánu měla vypuknout přímo v Madridu v noci na 23. března 1766. Revoluce se naštěstí nepodařila a zavdala příčinu k tomu, že její původci byli králem Karlem III. nejen zakázáni, ale i vypovězeni ze všech španělských zemí. Majetek jezuitů byl královským konfiskačním rozkazem ze dne 28. února 1767 zabaven ve prospěch španělské koruny.

Španělskými dekrety byli jezuité vyhoštěni i z území v Severní Americe v Kalifornii, neboť i zde byly španělské kolonie. Roku 1768 zde byli všichni jezuité jednoho dne zajati a odvezeni ze země. Jejich 40 osad čítalo tehdy přes 100 tisíc obyvatel.

Následkem všech dekretů a rozkazů byly jezuitské jihoamerické indiánské osady a misijní stanice nakonec definitivně zrušeny. Zbylí jezuité byli vypovězeni, zajati a odvezeni. Indiáni pak byli ponecháni svému osudu. A tak když jejich páni v 18. století odešli, přestali obdělávat zem a vrátili se zpátky do svých pralesů a ke svým dávným zvykům, rituálům a obřadům, jako by se vůbec nic nestalo. Jejich životní návyky nedoznaly žádnou změnu. Část území, kde jezuité působili, nakonec pohltila r. 1801 Brazílie.

To však nejsou poslední dějiny těchto území. O něco později se jezuité do svých bývalých osad a misijních stanic v Jižní Americe vrátili. Nikoli však proto, aby znovu zotročili Indiány, ale aby postupně připravili půdu pro nové, tentokrát mnohem smutnější události, pro přijetí válečných zločinců z první a druhé světové války.

Kapitola 18

Afrika

18.1 Jezuitská intervence do Habeše

ezuité se v Africe museli spokojit pouze s habešskou zemí (Etiopií), neboť míra divošství afrických domorodců byla pro jezuitský způsob výchovy a přivádění na katolickou víru téměř nepřekonatelná. Proto i jakékoliv misijní snahy neměli v Africe žádné dlouhé trvání. Navíc krvavé divadlo, které předvedli jezuité v Habeši, stačilo okolním státům jednou provždy.

Habešané přijali prvokřesťanskou víru z Egypta již okolo roku 330 n.l. Postupem času se tam mísily proudy židovské víry s islámem a v 15. století i s katolicismem portugalských obchodníků, kteří sem jezdili obchodovat nebo odpočívat při cestě do Indie a zpět. Tyto náboženské proudy se zde mísily a vytvářely různé věroučné odchylky. Některé uznávaly za duchovního představitele alexandrijského patriarchu, jiné papeže v Římě, jiné odchylky habešského krále a jiné odchylky různé islámské duchovní.

Ale biblické křesťanství se drželo v Habeši stranou. Udrželo se proto ve své původní čistotě a jednoduchosti až do příchodu prvních jezuitů. Zásluhu na čistotě původní křesťanské víry měly různé rukopisy a opisy originálních hebrejských svitků a řeckých textů Nového Zákona. Na nich byla založena víra habešských prvokřesťanů a těmito originálními spisy zdůvodňovali svou prvokřesťanskou víru i současní habešští křesťané, kteří se neztotožnili s žádným náboženským proudem.

Od Portugalců se papež v Římě dozvěděl, že v Habeši jsou sice křesťané, ale že věří odlišným způsobem, než je tomu u katolíků zvykem a že někteří Habešané za svou nejvyšší hlavu uznávají alexandrijského patriarchu, a ne římského papeže. Dále se dozvěděl, že jiní Habešané prý uznávají a zachovávají rituál obřízky chlapců i děvčat a jiní Habešané, že zase prý neuznávají za hlavu církve žádného člověka, ani žádného zpovědníka, ani Pannu Marii, jedině Ježíše Krista. A to dokonce dokazují i z hebrejských a řeckých svitků a z řeckých textů novozákonních pisatelů.

Papež se proto koncem 16. století rozhodl do Habeše poslat tři jezuitské misionáře, Alvareza, Vermudeza a Paeza. Měli úkol celou věc prošetřit a zavést katolické vyznání jako monopolní náboženství. Tito jezuité se v Habeši snažili vydobýt pro katolickou církev a pro papežská dogmata neomezenou moc a postavení. Postupem času přicházeli na pomoc i další jezuité.

Roku 1613 dědil habešský trůn Sozinia. Již předtím si jezuity velice oblíbil a nyní se pod jejich vlivem zřekl své staré křesťanské víry, neboť ji jezuité nazývali kacířskou a plnou bludů. Při svém nástupu na trůn se slavnostním slibem a přísahou zavázal, že za nejvyšší hlavu duchovní habešské říše bude uznávat jedině římského papeže. Panovníkův příklad následovalo hned veliké množství dvořanů a šlechty a současně i všichni úředníci.

Jezuitský řád slavil v Habeši veliký úspěch. Zdálo se, že vítězství tovaryšstva je jisté. Papež Řehoř XV. jmenoval roku 1622 jezuitu Alfonze Mendezu dokonce patriarchou v Habeši. K tomu dostal od papeže neomezenou moc v duchovních věcech s platností po celé zemi. A král Sozinia navíc slíbil, že bude důstojnost a čest nového patriarchy hájit celou svou královskou mocí a slávou.

18.2 Násilná katolizace, vyhnání jezuitů z Habeše

Ale jezuité svého postavení začali okamžitě zneužívat a využívat výhradně pro svůj řád. Jakmile získali podporu habešského krále a jeho celého dvora, změnili ze dne na den své chování. Vystupovali příkře, jednali nadřazeně, diktátorsky a rozkazovačně. Obracení na katolickou víru prováděli násilím v takové míře, že záhy u mírných Habešanů vypukl tvrdý odpor a nenávist proti všem jezuitům. Jezuité s dravou krutostí pronásledovali všechny, kdo okamžitě nevstoupili do jejich kostelů a nepřijali tam katolictví.

A tak v zemi, která byla ještě nedávno zcela šťastná, klidná a spokojená, bylo náhle rozšířeno nepřátelství, nedůvěra, mučení, tyranie a nakonec i velmi tvrdý odboj proti katolicismu a jezuitům. Jezuitský řád na to odpověděl inkvizicí, mučením a popravováním původních habešských křesťanů, kteří nejvíce odmítali uznávat duchovní moc papeže a duchovní monopol katolické církve.

Na podnět jezuitů dal královský náměstek Zela pověsit na šibenici i několik kněží podléhajících alexandrijskému patriarchovi. Tím v zemi vypukla strašlivá vzpoura, takže král Sozinios byl přinucen vzdát se své vlády ve prospěch svého syna Facilida.

Ten velmi dobře věděl, že jeho národ svou křesťanskou víru nikdy neopustí, a proto se nikdy jezuitům nepoddá a že žádný křesťan nepřijme nejen jezuity a papeže za své duchovní vůdce, ale že nepřijme ani jejich katolické učení. V této nebezpečné době proto vyhlásil v zemi mír a roku 1634 vypověděl ze svého dvora a z celého království všechny Portugalce, jezuitského patriarchu, římskokatolického patriarchu a všechny jezuity.

Jezuité se pochopitelně nevzdávali a zaujali obranný postoj. Ten spočíval v ignorování a “nechápavosti” královského rozkazu a v tajném plánování státního převratu ve svůj prospěch. Když se to mladý král dozvěděl, dal okamžitě veliké množství jezuitů zatknout a na místě popravit. Zvláštním dekretem vyhlásil, že již nikdy žádný jezuita nesmí pod trestem smrti vkročit do Habešské říše.

Navíc byla zrušena jejich nedotknutelnost a každý si k nim mohl dovolit, co chtěl, včetně jejich zabití. To způsobilo, že se jezuité okamžitě vzpamatovali a začali vše chápat velmi rychle a dobře. Nastal rychlý útěk jezuitů ze země. Ignorování královského rozkazu by se jim totiž druhého dne nemuselo už vůbec vyplatit.

Tím skončily jezuitské misijní výboje nejen v Habeši, ale i v celé Africe. Mnoho okolních států jezuitské “misijní” snahy sledovalo a když se pak Etiopie topila v krvi a pronásledování, bylo více než jasné, že ostatní africké státy udělají všechno proto, aby se k nim jezuité nepřiblížili.