... Je za pět minut čtvrt na dvanáct. Vidíme, že najednou teče oheň ze slunce. Vytéká rychleji a rychleji, pojednou začne šlehat na všecky strany jakoby koruna příšerných ohnivých jazyků, ohnivé chvosty tam sebou mrskají, takže myslíme, že přichází strašná hodina smrti. Trvá to asi dvacet vteřin. Za dvacet vteřin všecek oheň ze slunka vytekl a z kotouče jindy tak oslepujícího nezbývá nic než tmavý kruh, ověnčený jasným prstenem. Slunce vyhaslo. A uprostřed tmavého slunce vidíme, nevěříce vlastním očím, vrchy, obrovské skály, sopky, krátery, a z nich teče láva na všecky strany. A když se láva dostala až na okraj slunce, pak se teprve rozhořela strašným červeným ohněm, který sršel na všecky strany a plazil se, jako by se obrovští červení hadi vymršťovali do vesmíru. Třásli jsme se, přemoženi hrůzou, a nikdo nedovedl ze sebe vyrazit slova. Hledíme na sebe, jsme všichni červení jako krev, stojíme na krvavém ledě a kolem nás daleko široko ční rudé ledovce, po jejichž štítech a hranách jako by stékala krev.
Pomalu a pomalu začínal se oheň vtlačovat do slunce zpátky, a opět jako by se tam ti hadi povalovali, nikdo na světě tomu neuvěří a nikdo na světě si to nedovede představit.
Za chvilku se oheň stáhl pomaloučku do slunka. Chceme si oddechnout — když tu najednou vidíme, že stojíme vzhůru nohama. Obloha je pod námi. Nad námi, tam, kde bylo dříve nebe, visí dolů převrácené ledovce, strašlivé štíty, hrozící se utrhnout a spadnout na nás. Viděli jsme na nebi síť vodních kanálů a ledová jezera. Celý svět byl naopak, jako by někdo chytil zeměkouli a jedna dvě ji pootočil. Viseli jsme na převrácené zeměkouli hlavou dolů! Sténajíce, doplížili jsme se po kolenou k saním, chytili jsme se jich a sedli si na ně, popadali jsme se za hlavu v strašné závrati. Několika mužům se udělalo špatně a zvraceli. Zároveň jsme viděli, že daleko za sluncem rozprostírá se na nebi jako černý had nějaká neznámá pevnina.
„Miráž! Miráž!" volá Ivanov. „Vidíte ten černý pruh vzadu? To se odráží jistě nějaká země na druhé straně Severního pólu! To je jistě severní Grónsko! Jsme blízko i Grónsku, přišli jsme k němu ze západní strany!"
Miráž! To je tedy ta pověstná miráž! Slyšel jsem o ní tolikrát, ale dnes poprvé mne zastihla na ledě. Zjev, o němž mnoho polárníků ví, prý zvláštní zrcadlení, které vzbudí takový přelud. Také se tomu říká fáta morgana, četl jsem o tom ve starém ročníku časopisu Über Land und Meer, který jsem měl v jeskyni.
Několik minut jsme takto seděli, držíce se za hlavy; hledíme na ledovce; visí nehybně; celý svět by rozmačkaly, kdyby se utrhly.
„Jestli to teď na nás sletí, to se nás málo vrátí na Figurin!" volá nějaký Eskymák.
„Neboj se, to se hned promění!" smál se Ivanov.
Opravdu. Zanedlouho zářilo už slunce plným zlatem, a najednou bylo zase všecko v pořádku. Ledovce seděly zase dole a blyštěly se v slunci jako jindy. Ale sotvaže jsme se vzpamatovali a rozpovídali se o této úžasné příhodě, přišla znenadání, k třetí hodině, obrovská sněhová vichřice. Nechápali jsme, odkud se bere, vždyť nebe bylo čisťounké, jediný mráček neplul po obloze, slunce pálilo horkými, zlatými paprsky — a sníh se žene na všecky strany. Přišel od západu, a za nějakých pět minut jsme byli všichni zasypáni až nad hlavu. Ale sníh nebyl hustý, lehoučký jako peří; pominul za chvilečku, a tu jsme se hned vrhli k veslům u koburuků a probojovávali jsme se sněhem k saním a psům, aby se neudusili. A jak jsme tu byli zahrabáni v tom hebkém sněhu, nebylo slyšet nic než veselé řvaní a smích. Všichni jsme stáli v kupě vedle sebe, navzájem jsme se neviděli, jenom jsme do sebe vráželi. Ale vichřice se hned utišila a slunko počalo najednou tak pražit, že za tu chvilku, než jsme se prodrali k psům, mohli jsme dobře vidět, jak sníh kvapem taje. Roztával tak honem, že kolem páté hodiny jsme stáli skoro všichni po kolena ve vodě. Naštěstí jsme měli živobytí dobře zabalené v plachtách, takže se voda k němu nedostala. Nohy jsme měli ovšem mokré všichni, maklaky napité jako houby. Honem jsme vytáhli saně se psy na ledové pahrbky. Ale teď jsme si teprve vzpomněli na to, že výprava Ak-Mookova tu dosud není. Měli jsme starost. Nezahynuli snad při strašném zatmění slunce? Nerozdrtil je snad ledovec, který se někde utrhl při hrozném převrácení celého světa? Ale kapitáni se smáli těmto našim starostem a tvrdili, že ve skutečnosti ledovce nevisely na nebi, seděly pěkně dole, ale to nás tak klamaly naše oči; že Ak-Mookovi lidé tímto způsobem zahynout nemohli. A nařídili, abychom se místo neplodného čekání na tomto místě pustili k severu a ještě lovili po krajině. Tak jsme příštích pět dní podnikali výpravy na všecky strany.
Člověk, který nebyl nad 86. stupněm, nedovede si představit, jak to zde vypadá. Obzor se nadnáší jaksi podivně vysoko, takže člověku připadá, že chodí na dně ohromného umývadla. Kanálů je tu už málo, skoro všude souvislý věčný led. Jaké je to ještě tam dál na sever, nevím, dál jsem se nikdy nedostal.
Lovili jsme zde tedy pět dní; leckdo se už strachoval, že přijdeme k lodi pozdě. Ivanov prohlásil, že kdo chce už jít, může napřed, ale musí počkat u křižovacího kanálu; on že se vrátit nemůže, musí zde se svou výpravou čekat na kapitána Ak-Mooka, nebo ho jít hledat. S tím souhlasili všichni, nikdo se nepustil na jihovýchod dříve.
Ale Ak-Mook se nevracel. Bylo nám to už podivné, jistě se něco stalo. Protože Ak-Mook před odchodem prohlašoval, že musí překročit 87. stupeň, obávali jsme se, aby neskončil někde v neznámých krajinách. Protože jsme přibližně věděli, kterým směrem se bral, chtěje tak dosáhnout vysoké šířky, byla vyslána na sever menší pomocná výprava. Tři Eskymáci táhli rovinou přes pahrbky až skoro na 87. stupeň.
Zde se táhl od severu k jihu kanál. Dále na sever se báli, kanál překročovat se jim také nezamlouvalo. Vylezli na ledový pahrbek, asi čtvrt kilometru od kanálu, aby za nimi voda nemohla, a dívali se na všechny strany. Svázali pak dvoje saně a vztyčili je na pahrbku, aby je tak bylo zdaleka vidět. A teď počali střílet hlučnými raketami z prachu a písku. Rány z nich je slyšet v polárním tichu na desítky kilometrů daleko. Tak střílejí a střílejí...

Eskymo Welzl