ESKYMO WELZL: Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě.

Všechna práva vyhrazena a patisk i v Americe zakázán.

Str.31 ...Za svého pobytu v Praze zažil jednu jedinou věc, která byla významná. Byl přijat ve slyšení presidentem republiky. Sám o tom vypravoval později:
„já sem byl tenkrát pár mčsícu v Praze. Já sem tam psal jeden román do Anglie. Víš, já, dyž sem byl v Evropě, tož sem se stal spisovatelem. Polární badatel, cestovatel a spisovatel, tak mně psávali lidi na kuvért. Něčím se člověk živit musi, medvědi ani velryby tady u vás nésó, tož holt spisovatelem." "A kdy to bylo s tím panem presidentem?" „To bylo v listopadu devatnáct set dvacet vosům. Tehda, dyž sem dával nekemu svoje paměti, nikdo mně nedával česť z teho a lidi si mysleli, že já jich za blázna beru a su staré lhář. A tož jedno sem mohl konečně přijit tam, kde sem bydlel, a povdám jim: A vidíte vy, tady to mám, sám pan president mně dává tu čest a on chce se mnó mluvit! Panu presidentovi budu já dávat svoje paměti."
„A neměl jste z toho strach, že tam máte jít?" „Strach sem trochu měl, povdám si, sakra, abys tam něco nevyvedl, von to je veliké náčelník a k ternu všeckymu je on profesor! Profesor!"
„Ale vy přece jste poznal už moc všelijakých náčelníků?"
„No ja, poznal, to se rozumí, že sem poznal, ale ty všecky ani alfahéta neznali. Tak toto bylo načisto něco inyho. Já sem přes pana presidenta četl a lidi mně povdali: Pane Welzl, ten pan president, ten se ve vším vyzná, mu nebudete vykládat nic novyho. Před ňém se nesmíte splist." „Ale to byla zbytečná rada."
„No to se ví. Já vykládám enom pravdu. Tož sem si povdal, no holt, co se té muže stát?" „A z čeho jste měl největší strach?" „Viš, já sem nebylpo vašim mravuvoblečené. A lidi furt do mně, pré tak tam nechoďte, vemte si aspoň limec a šlajfku." „A vzal jste si límec?"
„No tož mně kópili jakési limec a šlajfku, chomót zatrackané, krk sem měl celé dořezané a dopajzané vod teho, pak sem si boty sám dobře vošóstal, aji gatě a rukávy, a tož sem tam to ráno šel na Hrad."
„A co strach, ještě byl?"
„Ešče byl, ale už menši. Já sem si řikal. Dyž se to vezme, von je náčelník a ty seš taky náčelník. No jenomže von je holt taky profesor, to mě pořád trochu mátlo. Ale všeci říkali, že von to je moc hodné pán, tož zas sem si řikal, staré medvědu, teď se zeber dohromady!"
„A jaké to bylo na Hradě?"
„No tož lepši to tam měli porychtovany jak já ve své'diřc na Nové Siberii, to víš. Zavedó mě tam do jakési siňky, sám tepich a sám fodél, a pré tady počkéte, pane Welzl. Povdam, no ja, ja. Tož sem holt čekal a kokám na vobrazc, co tady majó, pré všelijaký staročesky panovníky a náčelníky to tady so na zdi. Náramné pěkná podívaná. A pak tam byla taková stará lodi na vobrazc, tož sem se kókal na tu lodi, to byl muj foch, to už sem byl zas doma. Zároveň se mnó tady byli nejaky dva páni. Povdám si, sakra, chlapci,vy se tady načekáte,až já začnu panu presidentovi ty vopravdovsky paměti dávat! Najedno slyším, jak někdo klepe vo stul, dveře só votevřeny a vidím tam pana presidenta, šak sem ho hneď poznal, viděl sem ho mockráť ve všelijaký ruzny cajtun-gu, krót to byl von. Povdá: No dobré deň, pane Welzl! a podával mně ruku. A já povdám: Noja, ja, pane presidente, tož ja! Jak začal mluvit a jak se na mě zasmál a na mě kókl, byl taky strach pryč. A pak sme si vykládali, safra, tóli sme se teho navykládali, pan president dobře poslóchai,ale kruci, chlapče, ye všeckym se von vyznal, všemu rozuměl, dybych jenom kósek něčeho řekl, co by tak nebylo, tož bylo zle. Šak sem neřekl!"
„A o čem jste hlavně mluvili?" „Pan president chtěl furt nejaky paměti mět přes teho eskymáckyho lidu, jak žijó."
„No, to se vám aspoň dobře vykládalo." „Ja, dobře vykládalo. To je těžký vykládáni, protože je to furt vo samým smradu a hnojů a takovéch věcech, protože von je to moc nečisté národ, ty lidi se neumévajó, jak je ten bóži svět dlóhé. Tož si povdám, jak ty budeš vo takovéch smradlavéch věcech panu presidentovi vykládat? Až pak to přišlo konečně přes ty velryby, tož sem si moc voddychl." „A co bylo o velrybách?"
„Ale, pan president furt na mě, jak pré ty Eskymáci lovijó tu velrybu. Já mu o těch kanálech, co só v Ledovým mořu mezi lcdovéma krámama, takový ty ledovy ulice, kde ty velryby plujó a kde my na nich chodíme. Povdá: Dobře, dobře, já rozumím, ale já jedné věci pořád ještě nerozumím. A já zas: No a keré, pane presidente? A von pré nerozumí furt temu, jak dyž ty Eskymáci terna svéma staréma pichákama a harpunama a špagátama tu velrybu dostánó, jak voni ju dostánó na vrch na led, dyž vona je tak těžká. Já mu povdám: No ja, ja, pane presidente, vo to není žádné strach. Jak voni tu velrybu doslánó, tož holt čekajó, až přinde ta vysoká voda, ten příliv, jak vy ternu říkáte, a ta vysoká voda tu velrybu vyzdvihne až nad led, protože pak je na ledě až po pás vody. Tož voni ju podchytnó siťama a ted celá dědina táhne. Vysoká voda odende a velryba leži na ledě. Povdal pan president: Ted vidím, že ste tam opravdu byl a že ste to viděl na vlastní oči. A já mu, že já sem viděl iny věci, iny kósky, pane presidente, to bych vám mohl vykládat každé deň až do večera. A on pré, že je škoda, že nemá tóli času." „A jak jste mluvili, česky?"
„Tož napřeď česky, ale pak pan president jistě viděl, že já české jazyk ešče moc dobře neumim, protože já tym pádem, že sem mezi věčným ledem byl, na ten české jazyk sem hodně zapomněl. A tož holt já umim německy, von umi německy, já umim anglicky, von umi taky anglicky, já rusky a von taky rusky; tož sme to vykládali, jak to šlo. Jenomže von to umi dobře, von je profesor, a já enom tak, jak se u vobyčejnyho lidu mluvi. Mně bylo trošku hanba, ale pak sem si řekl, šak já zas umim všelijakýyrůzny potvorny eskymácky řeči. Tož sem si myslel, že to neni tak veliká ostuda."
„A nač se pan president ještě ptal?" ,,No, na všelijaký ruzny natúrforšéry, kery tam do Ledovyho mořa táhli a vědomost přes ty nebezpečenství neměli a tož tam o život došli. Tam bylo strašně, strašně moc lidu, co tam došlo a nevyznalo se v tem krajů a tym pádem voni tam zvostali. Furt se ptal, co se u nás vi vo tym André."
„Otom,coletěl balónemnatočnu, pravda!"
„No, von neletěl na točnu, von tam enom dělal z balónu mapy ledovyho krajů."
„Ale to se pletete, pane Welzl."
„Počké, šak já už ted vím, já pořád vykládám vo tem, jak ten André tam lital a dělal u nás mapy a jak pak tam taky nakonec zvostal a jak sme ho přes to neštěstí velice litovali. Ale nějak nám to s panem presidentem neštymovalo, von měl jakýsi iny datum přes ten smutné příběh, přes ten Andrejev. Povdám: André nebo Andrejev, to je jedno, pane presidente, my sme mu řikali Andrejev. Ale to sem hned viděl, že se to panu presidentovi nezdá, atož sem byl z teho celé dolckané. Atož počké. Pravdu měl pan president, a pravdu sem měl aji já! Já sem tam byl skoro celó hodinu a pan president mně moc děkoval, jak pré sem ho pěkně pobavil a jaký pěkný přiběhy sem mu vykládal. Ale já sem byl celé neščasné přes ten André a já sem šel k jednymu profesorovi a povdám mu to. A recht sem měl aji já!"
„Jak to?"
„Tož sme to s tym profesorem vyšpekulírovali, že já holt furt vo Andrcjevovi a pan president vo André. O André já nevim nic, teho pána sem já vůbec neznal. Ale ten náš se menoval Andrejev a ten tam pracoval s feslbalónem přes ty geograficky mapy a taky tam zvostal. Šak si kupuj u nás geograficko mapu, dostaneš Andrejevovu. Von to byl Rus, ale ten André pré byl jakési Švéda. A tym pádem se nám to spletlo, že ty mčna byly tak podobny."
„To jste si oddechl, co!"
„Co by voddychl. Já sem chtěl za panem presidentem jit a řict mu to, jak to je, že byl André a že byl Andrejev. Ale už sem se tam podruhy nedostal. A tož až s ňém někdo budete někdy mluvit, tož mu připomeňte, že Jan Welzl, Arctic Bismarck, polární cestovatel, badatel a spisovatel, tehdy nelhal. No, ja, ja."
Brzy po tomto slyšení Jan Welzl z Prahy odjel. Bylo tam draho, řekl si, že v jeho rodišti v Zábřehu na severní Moravě bude levněji a mimoto že se tam bude cítit víc doma. Přijel tam osobním vlakem, musel šetřit. Mnoho se tu změnilo, Zábřeh už zatím jaksepatří vyrostl, i lide se změnili. Nikdo ho tu nepoznal, jak by, kolik lidí mohlo žít z těch, kdo by si vzpomněli na toho mladého vandrovního, který se vydal do světa, nedal o sobě ětyřicet let nic vědět, a najednou se vrátil! Zastavil se v hospodě a řekl, že se jmenuje Jan Welzl, cestovatel, badatel a spisovatel.
Aha, Eskymo Welzl, autor knížky! Taky se jich zde několik prodalo. Pěkná knížka!
„Ja, ja," řekl si, „knížka, dyť já sem ju vlastně ešče ani neviděl! Jakpak asi vypadá?"
Řekli mu, co je v té knize. „No dobrá, ja si ju přečtu!"
Zvláštní! říkali si lidé, kteří měli k němu trochu úcty, dokud si myslili, že tu knihu napsal s Těsnohlídkem. Autor knihy slibuje, že si svou knihu přcětc! Jaký je to spisovatel? Kdosi přinesl do hostince svazek, přinesl ten životopis, jak Welzl knihu nazýval. Ať se tam podepíše. Ja, ja, to udělá. Vyndal obřadně brejle, dal si přinést inkoust a pero a pomalu namaloval své jméno. Hosté v hospodě kroutili hlavami: Divný spisovatel! Píše ledeň, dělá nad ň háček, píše dňa místo dne a dělá vůbec mnoho pravopisných chyb. Kromě toho je na první pohled každému jasné, že pero není nástroj, jímž by byl zvyklý tento starý muž zacházet. Snad tedy je badatel. To jistě, vždyť dovede mluvit o mnoha přírodních zjevech a výsledcích svého bádání. Ale co to povídá? Lidé se smáli, až se popadali za břicha. Jakže, že na severní pól se dosud ještě nikdo nedostal? Jakpak by ne! Co Peary, co Amundsen se vzducholodí?
„Všecky vás majó enom za blázna! Nikdo tam nebyl. Nikdo tam nemože!" vysvětloval Welzl užaslým posluchačům v hospodě.
„A proč by ne?"
„Proč? Protože na scverni točně je věčná a věčná tma. Severní točna sama je přirostlá k nebeské báni. Ale kroměvá teho je tam zduch natvrdo zmrzlé, protože je tam taková zima. Já sem byl enom za šestaosumdesátym stupněm, to mně chybělo štyry sta kilometrů k točně, ale už tam to bylo náramně špatný skrz tu zimu. Jak teprva na severní točně!"
Ohromný výbuch smíchu byl odpovědi udivenému Welzlovi.
„Nic se nesmňéte, je to tak, jak sem povdal! Zduch natvrdo zmrzlé, nedá se déchat. Jak se nedá déchat ten stul, tak tam nemožete déchat ten vzduch!"
To už bylo trochu mnoho. Takové řeči může vést jenom blázen, člověk s rozumem ne! Jistě se ten starý někde pomotal a teď přišel domovské obci na obtíž. Tak to bude a ne jinak.
Welzl viděl, že jehorodáci nemajíkněmuani trochu úcty. Musí jim honem vyložit, jak prošel pěšky z Irkutska do Ledového moře. Vždyť dosud každý světoběžník a každý syn zlatého severu měl k němu největší úctu, když mu vyprávěl, jak sám a sám prošel pralesy a tundrami sibiřskými až k Arktic-kému moři. Začal tedy vypravovat svůj nejúžasnější životní příběh.
„Počkat, počkat, tady vedle bydlí jeden legionář, ar nám půjčí mapu!" Přinesli mapu.
„Tak nám to tady ukažte, kudy jste šel!" Welzl zůstal zaražen. Ano, prošel Sibiří, šel od Irkutska pořád a pořád k severu, až došel k Arktic-kému oceánu, usadil se na Medvědích ostrovech se svými soby a velrybářský kapitán ho vzal do svých služeb a vysadil ho pak na Nové Sibcrii.
„Tak nám to ukažte! Kde to je na mapě!" naléhali na něho.
Díval se na velikou zelenou mapu, svět se s ním točil; na mapě se nevyznal.
„Na té mapě se já vyznat nedovedu. Ale přivezl sem si mapu, co sem dělal v Hamburku, a tu mapu severního polárního regiónu aji s točnó já věnuju do muzeum."
Smáli se mu, až slzeli. Takový cestovatel, badatel a spisovatel! Psát neumí, o vzduchu na severní točně povídá, že je natvrdo zmrzlý, na mapách se nevyzná! Podvodník nebo blázen. Ale nejspíš blázen.
Viděl, že k němu nechovají úctu. Proto se vzchopil. Omráčí je ještě něčím. Snad teď uvidí, jak mu dosud ubližovali! „Já su ten člověk," a klepal se tlustým ukazovákem do prsou,„které vynašel tenperpetumobile!" Tím zpečetil svůj osud. Nikdo nebyl na ten vynález zvědavý a toho večera šla městem zvěst, že přijel veliký mluvka a žvanil, potřeštěný chlap Jan Welzl, který v hospodě vykládal nejnemožnější a nejhloupější nesmysly, jakým by ani školák neuvěřil. Hoch z první měšťanské ví víc o severních krajinách než ten starý vandrák, který si přitom troufá tvrdit, že žil třicet roků za polárním kruhem.
Welzl si našel přesto byt v Zábřehu, uložil tam svůj kufr, kde neměl nic než obsáhlou korespondenci a jednu soupravu obnošeného prádla, a vedle postavil velký balík; to byla mapa, kterou si při zájezdu do své vlasti vzal pro všechny případy s sebou z Hamburku. Vyspal se, ale neměl co dělat. Zašel do hostince na sklenku piva, setkal se tam s jedním či dvěma hosty, začal jim vypravovat, ale ve městě se už vědělo, jaký blázen to přijel a jaké fantazie navykládal dokonce novináři. Ale poslouchali ho, bylo to zábavné, třebas nepodobné pravdě. Vyslechli všechno, ale smáli se tomu bláznovství.
Teprve učitel poznal, že ten člověk není ani blázen ani podvodník. Pozval ho k sobě, vypravoval s ním, ptal se ho, jak se mu daří, a vyslechl celý smutný příběh o ztroskotání Seven Sistcrs i o zájezdu Welz-lově do Kanady a návratu domů za valutou. „A jak tady vycházíte s těmi dolary?" Welzl si postěžoval, že zde je taky živobytí drahé, že se bojí, jak to bude dál. Utratil už pomalu všechno, co měl na jídlo a byt, a teď mu pomalu nezbude než sáhnout na peníze, které má připraveny na cestu. Ovšem dobře by bylo, kdyby našel nějakou práci. Třebas nádenickou, je mu to jedno. Učitel si řekl, že toho není ještě třeba. Může si vydělat něco přednáškami. Dopíše do Brna, snad by mohl promluvit dvě přednášky do rádia a potom by také mohl přednášet v okolních vesnicích dětem ve škole o těch neznámých krajích. Brzy bylo vyjednáno několik přednášek, a Welzl, když nevykládal v hostincích u piva, vypravoval dětem v tělocvičnách. Dobrodiní učitelovo bylo veliké, tak velké, že Welzl nevěděl, jak by se mu za to odměnil. Musí se odměnit, nemůže to přijímat jenom tak, musí tomu učiteli ukázat, že není ani blázen ani trouba ani nevděčník!
,,Já vám, pane učitel, dám za tu vaši dobrotu pro školu tu svó mapu." Krásné pochopení! Učitel mapu přijal a dovolil, aby byla nalepena na zeď v kreslírně. Welzl ji tam několik dní umísťoval a dokresloval, a když byl hotov, odevzdal své dílo s přáním, aby tu zůstalo na věčnou paměť, což se asi s ohledem na jakost materiálu sotva splní. — Ale ani příjem z přednášek nebyl nevyčerpatelný. Jednak se šířila krajem pověst o tom, že starý Welzl je jenom mluvka, jednak zbývalo už jen málo škol vokolí, kde by mohl ještě přednášet. Zbývalo ještě rádio, které zařadilo dvě jeho přednášky do svého programu -ale potom už nebylo vyhlídky na další výdělek. Náčelník Eskymáků byl smutný a ustaraný. Co dál ? Nakonec by mu nezbylo nic než zůstat zde mezi svými rodáky, kteří si z něho tropí jenom smích. Nakonec by se nedostal domů k své krásné lodi a k svým smečkám psů do jeskyně na Novou Sibiř! Jak si opatřit peníze na život, aby se nemusilo brát z těch, za které si má koupit lodní lístek? Najednou dostal pozvání, aby se nastěhoval na několik dní na nedaleký zámek. Bývalá hraběnka ho pozvala, aby se u ní na nějaký čas ubytoval. Vyhověl rád tomu pozvání, zvláště když se mohl účastnit lovů; ale věčně toho pohostinství nemohl využívat. A tak se po několika dnech poroučel hostitelce, opustil přepychový pohostinský pokoj a vrátil se do skrovného kumbálku nad hostincem, aby tam přemýšlel, co si počít. — Jednoho večera si vzpomněl na Lidové noviny, které mu už jednou pomohly v největší nesnázi. Měl by jim něco napsat! Pomohlo by mu to na vážnosti trochu i zde v Zábřehu, a potom, jistě by za to byly nějaké peníze!Proto si sedl a napsal tento dopis: JanWelzlpolární cestovatel ozznamuje: Pro moje cestováni co jsem ja nadalekem severu konal, přišel jsem na všelijaké ostrovy, kde jsem lam všelijaké jeskině po vymřel tch Eskimaku našel.Ty jeskině jsou sta a sta roku opuštěné a v nich jse najdou náramné, a všelijaké pamalňi věci, do jedné jeskině jsem přišel kdebyli všelijaké ruzne věci. Na zemi leželi kosti těch mrtvol, které už skorém s chníle bili. Moli jsem ale poznat že to bili Eskimaci, který vtech jeskiňi lili. Nemoh jsem se ale lam dlouho držet poněval ten zduch náramně zapáchal. Šel jsem na ven a vylomil jsem tu díru tak široko až jsem tam dost zduchu dostal. Mezy tym časem jsem šel a hledal jsem po druhých jeskiňách, a našel jsem ještě štyri.Ty diři byli tak ouzke, že jsem se tam mohl sotva dostat. Vylomil jsem jich zasej tak dalece,abych dostal čerstvého zduchu tam. Potem jsem šel zas špalky k tej starej jeskyně a počal jsem hledat. V tej jeskyně bylo všelijaké hara-buzi, kde jsem mněl velkou práci to odstranit. Když jsem to odstranil, tak jsem teprve přicházel na všelijaké věci co oni mněli.Našel jsemvšelijaké ručňy harpun i, bodlaki,šípi, kuchinské nádobí z kamenu a slonových kosti. Mála Bedna, která byla vypracovaná zVelrybske koste, našel jsem vňí všelijaké lékařské Instrumenti, které byli krasňe zhosti vypracované.Vedleva byla druha bedna vktere byli všelijaké jehli, nůžky,nuž, niti ze kůže řezané, i tak i náprstky. Poznamenal jsem si to misto a odešel jsem do druhých dir, a pátral jsem tam co bych tam mohl najit. Byl jsem tam pro plných tří dňi nežli jsem to skoumaňí končil. Našel jsem tam cele hromadyvěci,kterébyli třebovane na všecky potřeby Eskimaku. Našel jsem tam taky kosti z ryb, a zvěře, sker oni i vypracovali jejich pasti a sytki. Cele hromady kožešini byli už s chníle. Potem jsem hledal po saňich a po psích postrojů. Vzalo mne to hodnou chvílí a našel jsem jich. Vtej chvíli jsem spozoroval, že jedenkráte tam Ochutske Eskimaky bydleli. Když jsem potem domu přišel, lak jsem to mojim Eskimakum vyprávěl, co jsem na jednom ostrovu našel. Eskimaki tu novinu rozhlaseli a na druhé léto potem, když jsem se na loveni ryb zešli, tak přinášeli novini ze všech stran Eskimaci, od same radosti skákali a tančeli jak slyšeli o jejich Ochutskych krajanu. Pro cele léto mohl člověk slyšet všecky novini od severu jak ty domorodci tam žili před tisíce rokama spatky. Při tom vyprávění jsem chytil všelijaké noviny, od všelijakech památních a duležítich věcích. Když jsem na podzim přijel domu, tak jsem si to hned do Registru psal a a poznamenával jsem ty mista, které mi Eskimaci poznamo-vali. Jeden rok jsem chytal na jednom ostrově rybi přes léto. Mněl jsem sebou moje psi. Jedneho dne ty psi utekli, a pro páru dňi jse nenavraceli. Šel jsem po nich hledat, až jsem jich konečně našel. Leželi vjedne jeskyně, vkterej před dávnem ňejake lidí žili. Když jsem ty psi potem stej ďírí vyhnal ven, tak jsem do ňi šel a prohlížel jsem ji. Zhrozil jsem se, kdy jsem ten pokoj lam spatřil. V jednom rohu byla díra do zemi na oheň. V tej díře ležel ten přistroj na oheň déláňí. Kolem toho ohniska leželi všelijakékuchinskénádobí s kamenu vysekané. Na straňe stal skamenu vysekaní mrož. Po sténach byli všelijaké kresleni v čínskýchbarvách, nebylotoale k poznání jaké Figuri to kresleni znařili. Po zemi leželi provazy, řemeslné nádoby,piki, bodláky, všeli jaké ruzne harpuni a kožený šaty.Ta jeskiňa už byla zapadla. Když jsem tu novinu potem rozhlásil, tak dokazovali Eskimacki proroci že už 6500 roku minulo co tam lidi bydleli. Tak ta jeskiňe byla najita od mojich vlčáku. Redaktor, který otvíral toho dne časně ráno poštu, otevřel malou obálku a vyňal z ní šest listů papírů, popsaných na jedné straně hranatým písmem, tužkou, na druhé straně strojem. Když zjistil, že písmo napsané strojem není nijaké sdělení, prohlédl rukopis, ale nebylo z něho vidět, kdo to poslal. Nikde nebylo podpisu, vůbec nebylo jasné, která strana je první a která poslední. Razítko na obálce bylo zřetelné: Zábřeh na severní Moravě. Ano, kdyby tu byl Tčsnohlídck, poznal by hned, od koho ten dopis je! Konečně, zde je to napsáno! Jan Welzl oznamuje —. Neuvěřitelné! Polárník, který zanevřel na noviny, uražen proto, že žurnalisté v Německu i v Praze i ním hovořili, potom si napsali leccos o něm do novin, a přece mu za to nic nedali, se obrací na redakci! Soudil od svého setkání s hamburským profesorem, že každé slovo se má platit, protože jeho dlouhé zkušenosti, útrapy, těžký život a všechno to, co by shrnul do několika vět při rozhovoru, je příliš pracně dobyto, aby se dávalo někomu zadarmo. Ale nejenom to.Jan Welzl sepsal, pravda, za svého prvního pobytu v Evropě s Těsnohlídkem knihu. Souhlasil tehdy s podmínkami smlouvy,nakladatel podmínky dodržel - na české poměry podmínky veliceslušné—, ale Welzlsiproměnil československé koruny na dolary a byl ovšem zklamán jejich malým počtem. Proto zhořkl a řekl si, zvláště když mu žurnalisté nedali nic za interviewy, že s novinami nebude mít nic společného a stejně tak s knihami. A teď tu byl dopis, který znamenal, že Welzl odpustil všem novinám, nebo že odpustit musel. To druhé se podobalo víc pravdě. V témž balíku pošty měl redaktor ještě jiný dopis. Jeden slavný žurnalista ho žádal, aby mu rychle opatřil podpis do Welzlovy knihy. Ale tím nebyl ještě řetěz náhod vyčerpán. Skoro v téže chvíli se redaktor dověděl, že Jan Welzl přijede za čtrnáct dní do Brna a bude přednášet do rádia. Tolik zvláštních náhod naráz! Zábřeh na severní Moravě. Budu tam vlakem za čtyři hodiny, pomyslil si redaktor. Snad se tomu člověku dá pomoci, snad bude možné sepsat s ním několik článků, honorář za ně nebude veliký, ale přece se mu trochu pomůže! Vydal se na cestu nazdařbůh. Vezl knihu k podpisu, hodně dobré vůle i malou zálohu. Jenom aby tam ten člověk někde byl! Jenom aby se ho podařilo najít a aby s ním byla rozumná řeč! — Naproti nádraží, poněkud vzdáleného od samotného města, je hostinec. Zde snad o něm něco vědí. Redaktor tam vejde a ptá se. „Ah, ten!" a usmívají se. „Ten se stěhuje co chvíli. Ale zajeďte vozem do města a tam se zeptejte, kde je. Tady ho zná kdekdo." „Byl někdy tady u vás?" Děvečka se usmívá: „Jak by nebyl, vždyť on nic jiného nedělá, jenom chodí tam, kde jsou lidé, aby měl s kým mluvit! Ale vykládá samé nesmysly. Vykládá a vykládá, a dohromady je to všechno žvast." „A co vykládá?" „Jděte za ním, však uvidíte. Samé hlouposti! To se rozumí, když se posadí, je kolem něho hned plno, ale lidé se tomu, co povídá, jenom smějí." Redaktor vyrazil do ošklivého, studeného březnového počasí. Sel do mčsta, zastavoval se v každém hostinci; všude znali starého náčelníka, všude se usmívali, jak je dobře baví svými nesmysly. Ale jděte dál, však ho v některé hospodě najdete! Novinář jde dále. Najednou vidí na dlouhé silnici dalekopředsebouzavalitéhomuže. Čímbylten zavalitý člověk nápadný? Snad poněkud houpavou chůzí! Nebo něčím jiným? Je polovice března, sníh ještě leží všude, a ten člověk jde, a nemá zimník. Ale vždyť jde asi jenom k sousedovi. Ne, ne, ten člověk do toho prostředí nepatří. To je to! Teď se dal, dříve než se mohl redaktor s ním setkat, napravo do ulice a tam zmizel. Žurnalista míjíza chvíli tu uličku. Je to slepá ulička a jsou v ní kromě zahrady tři domky,z jednoho trčí starobylá,těžko čitelná firma. Podle obrázku strašlivě staromódnč oblečeného pána je vidět, že tu bydlí krejčí. Kam jinam mohl vstoupit ten člověk bez zimníku, který sem do toho prostředí nepatří, a tedy sotva tu koho zná tak dobře, aby ho navštěvoval? Redaktor jdetedy ktomukrejčímudo nízkéhodomku,kde hlavou třískne o pažení. V malé kuchyni je hrozně zatopeno. Uprostřed stojí muž bez kabátu a u něho se sklání mistr. Tím je vyplněn celý volný prostor v té místnosti a redaktor stojí mezi otevřenými dveřmi. „Prosím vás, je tu pan Welzl?" v Dobromyslný stařík s modrýma očima, tlouštík vážící hodně přes metrák, se otáčí: „Ja, ja, to su ja, počkéte trochu. Pote dál a počkéte!" Potom mluví dále s mistrem: „Musí to byt pěkný, já jedu do Brna přednášet do teho rádia. Tož aby se jim tam potem nezdálo, že su nějaké vošóst či co! Tož ať je to fit! Ja, ja, a kdy to bude?" „V sobotu." „Ja, ja, tož dobrá, v sobotu. Tož najisto v sobotu, tož maucta, maucta! Mám tady návštěvu, tož se zdržovat nemožu. Ja, ja, tož vy ste přijel za mnó. A vodkáďpak?" „Z Brna, pane Welzl." Obraci se k mistrovi: „Tož vidite to. Tož z Brna návštěva!" Redaktor dodal: „Já jsem od novin." „Tož vidite to, pán z Brna, od novin. Tož musíme jit." Vyšli do chladného dne. Sotva byli na prahu, zamrkal Welzl modrýma očima, podíval se trochu chytrácky a trochu šibalsky: „A copak ste vodě mě chtěl?" „Přijel jsem se na vás podívat." Byl trochu zklamán. Co, podívat. O to on nestojí, na to je zvyklý. Nicméně dodal: „No, to je pěkný vod vás!" „Přišel jsem se taky zeptat, jak se vám daří, pane Welzl!" Ubírají se oba k nejbližší hospodě. Je sotva padesát kroků odtud a Welzl v ní bydlí. Protože už jsou před dveřmi, zastavuje se: ,Jak se mně vede? Jak chudákovi. Utrácim si tady enom darmo peňze. Čerti mě sem nosili. Ale muj čas už bude co nevidět tu. Koncem dubna pojedu zas dom." „Tak se vám tu nelíbí?" „Ale, člověk tady nemá žádné úcty, žádné cti!" „Ti lidé zde tomu nerozumějí, co?" „To je to! Tady z teho nevzende žádná česť. Protože oni só tuze hlópi!" „No, pane Welzl, co abychom šli na chvilku do hospody? Je trochu zima." „Ja, ja, já už su z teho zachlazené. Zima není, ale to vlhko, to névic škodi. To člověkovi de všude, aji do plic, a z teho só potem ty nemoce. Potem se to člověkovi spusti z nosa, déchat se nemože, smrkat se musi furl a k ternu kašlat. Je to tady škaredá zima, néni tym pádem nic div, že potem ty lidi na to tak umirajó. Ale zato tam u nás na severu! Zima je tam pořádná. Dyž se tam kolikráť napluje na zem, to už ten flus dopadne jak kósck zledovatělyho krámu. Ale že by tam byl někdo zachlazené, to já sem tam jakživ neslyšel. Ja, ja, tož tak." „Ale mně už je opravdu zima, pojďme do toho hostince!" "Ja, ja, dyť my tam cšče přindem. No, ste takové mladé, kabát máte, to máte kožuch? Né, to je enom takové laciné, ja, ja, já už vim, já vidim. Já nenosim žádné kabát, nestóji to za to, zima je tady krátká a teplá. Enom to vlhko, a protivá ternu žádné kabát člověka neuchráni. Ja, tož pudeme do té hospody a tam si jaksepatří popovídáme." Usedli k horkému čaji. „Tož sem byl u teho kréčiho. Musel sem si kópit šaty. Tož tak člověk vydělává. Budu přednášet do teho řiditelství rádiožurnálu a tym pádem to bude slyšet po celym krajů. Ja, a budó to poslóchat taky všelijaký prominentní lidi. Tož sem si musel kópit šaty na to, abych tam nepřišel vošóstané. Ale de só my ótraty! Musim zaplatit za šaty, cesta do Brna —ja, ja, kolik stoji cesta do Brna?" „Rychlíkem..." „A to já pojedu porzónkó. Depak tychlik, to néni pro chudobnyho člověka. Tož tak člověk vydělává! Dostanu tam sedum set korun a sedum set korun mě to bude stát. Tož kde je muj védělek?" „Sedm set korun není málo, pane Welzl." „Neříkám, ale řekněte mně, pane redaktore, řekni mně, chlapče, kde je muj vědělek?" ,,Ty šaty budou váš výdělek!" „Ale dyť já jichtřcbuju enom na to. Tož de ten védělek je?" Redaktor mlčí. „Tak je to s chudobným člověkem. Ešče si musi kópit aji' šaty. Zle je to, moc zle! A teď sem temu řiditelství rádiožurnálu poslal tu přednášku zepsanó. Pravda, tam se dá ten kolek na poštu. Zas koruna. Ale tam mně to ešče k temu přepsali na mašině. Přepisoval to nějaké plnočech a já tam teď v té přednášce mám povídat slova, kerym já vůbec nerozumím!" „To snad přece ne." „Co, ne! Já jich ani vyslovit nedovedu! A tož se to pořád a pořád musim učit. A tož tak člověk vydělává. A dyž se to přepočítá, néni to ani dvacet dolaru, tam u nás bych za to ani neposnidal." „Ale tady je to něco jiného!" „A k temu máš ešče to, že sem takovó prácu nikdá ešče nedělal a že teď ani nevim, jak to tam bude a esli já to nakonec dovedu.Ešče ani nevim, esli ty penze opravdu dostanu." „To jistě dostanete." „Ja, ja, to ešče uvidime. Ale copak vy ste to po mně chtěi?" Redaktor rozbalil knihu, kterou mu chtěl dát podepsat. Na vyživené tváři Welzlově bylo vidět, jak opadla. Tohlejevšechno?Nicvíctenčlověknechce, nic jiného nepřinesl? „Na ja, ale já tady nemám bréle! Tož počkéte, já musím jit do své cimry. Já bydlím až navrchu, mladík žádné už nesu, tož musíte mět chvilu strpěni, než já tam po těch schodech dondu a zas slezu. Tož to je takový trápeni. Tož počkéte, já přindu!" Za chvíli přifuněl. Redaktor mu podal plnicí péro, naklonil se nad něhu a vysvětloval mu: „Sem napište své jméno. Napište: Eskymo Welzl a datum." Zdvihl hlavu, skloněnou už nad knihou: „Ale já se už nepodpisuju Eskymo Welzl, já už Jan Welzl, polárni cestovatel." „A proč polární cestovatel?" „V Praze mně tak říkali. Cestovatel, badatel a spisovatel. Tady se podivéte!" Vylovil z kapes zmuchlané, špinavé obálky starých dopisů. Udávalo se na nich jako povolání buď cestovatel, někde badatel, jinde spisovatel. Jak to koho napadlo v té zemi, kde jsou tituly tak důležité. Zatímco je redaktor prohlížel, Welzl se díval chytrýma očima, jaký to všechno způsobilo dojem. Když mu redaktorvraceltytodokumenty,prohlásil Welzl: „Tož teď vidite, kdo já su. Cestovatel, badatel a spisovatel. Jak chudobné vandrák sem se vodtáď vytratil ze štyrma grecarama v kapce, a vrátil sem se jak cestovatel, badatel a spisovatel! To taky těši. Škoda, že ty lidi tady temu nerozumijó. Nemám tady žádné ócty! Voni tem pohádkám, kery jim vykládám, nevčřijó!" Rozhlédlsepoprázdnéhospodě a postolech, s nichž byly sňaty ubrusy, protože bylo ještě ráno; naklonil se důvěrně a řekl polohlasem: „Voní nésó na to dosť vzdělaný! To pan president, ten mě ináč ctil! A on je profesor! Jak povdám, ináč mě ctil, aji kolego mně povdal. A kolega, to znamená, šak sem se na to ptal potem, tóli jako já pán ty pán. No, ja, tož to tady podepišcm. Ja, ja, namočeny už to je, to péro." „Už je." ,,Ja, šak vidim, už su cele zasviněné vod teho." Shrbil se nad knihou, dlouho psal, konečněto dodělal : „Už sem mottech knížek podepsal, aji sem si jednu přečti. A jak sem si ju přečti, tož mně to nadělalo náramný starostě. V té knižec je tcho tóli nalha-nyho, že esli na to někdo přinde, já ešče aji zavřené za to možu byt! A tak člověk málo vydělá a do kriminálu se dostat može pro nic za nic. Ten Tcšnohlidek to udělal moc fajnově, ale von temu, jak já sem mu to psal, všemu nerozuměl. A tym pádem se tovšecko stalo. Von se mě jaksepatří nezeptal, protože von nemoh, von byl v Brně a já v Hamburku a my sme spolu korešponderýrovali. Von pořád a pořád, abych mu to psal německy. Já mu pořád a pořád, že já su Čech a česky se zas přiučím, dyž sem teho už moc zapomněl. A teď za to všecko možu byt ešče aji zavřené. A tak člověk može do neštěstí přijít pro nic za nic. No ja, ja, tož vy ste nic vic po muč nechtěl než podepsat tu knižku, pravda, no ja, ja. Já sem už jich podepsal moc, ale každé si mysli, že to néni žádná práca. Bréle sem si přitém jedny rozbil, a tož takový só ty védělky. Ani cigárku člověkovi nepodajó. Tož tak. Ateď všeci na mě, že pré esli já nemám nějako fotografiu, jak sem byl za Eskymáka. A tož sem si dal tu fotografiu udělat, penze to stálo, každé by to chtěl zadarmo." Starý námořník hledal po kapsách. Znáte to! Hledá po všech kapsách, jenom ne v levé náprsní. To znamená, že dobře ví, v které kapse má to, co hledá, ale nechce, aby to hned našel. Ať se zdá, že na tom mnoho nezáleží, že to má jenom tak někde v kapse, že to jenom namátkou ukazuje. „Ja, počkat, tady to mám. Povdal sem si, že to tady nekde bude!" Vyndal svou fotografii. Ležel na divaně pokrytém kožišinami, přes hlavu měl položeny kožišiny, takové, jak se kladou k postelím, místo kabátu měl kožišinu obšitou červeným cípatým suknem. Přitom měl ten dobromyslný stařík vytřeštěné oči, stažené rty a svraštěné čelo, aby vypadal hodně divoce. Redaktor se usmívá,ačkoliv by nejraději křičel smíchem.
„Proč se tady tak zoufale díváte?"
„Řikal ten, co to fotografoval, abych to tak udělal, a tym pádem to vypadá, povídali, jak v pustině."
„A ten fotograf měl doma tolik kožišin?"
„Pravda, su jíma pěkně celé zavobalené. Ale to von si vypučil. Tóli kožešin, co je tady, se muselo zhánět pul dňa po městě. Tady só chudáci, žádné nemá moc kožešin. No ja, tož sem za takovó fotografiu musel zaplatit deset korun za kósek. Ja, ja."
Redaktor vidí na první pohled, že sotva dvě.
„No tak, to je tak na památku, dyž mě někdo znal. No ja, tož vy, pravda, žádno nechcete, no ja, pravda, co byste s tém dělal."

Str.53

Str.92

...Ale teď zase zpátky k těm dnům, kdy se ještě neskončily trampoty nejsevernějšího Čecha ve vlasti. Zpátky do těch dob, kdy se pilně pracovalo a denně osm hodin zapisovalo, co eskymácký náčelník barvitě, zajímavě a dramaticky vykládal. Pamatoval, to se rozumí, při tom všem velmi dobře na své podmínky a vymáhal, aby se plnily přesně. Každého večera musel dostat svých sto padesát korun. Jednou chmát-ne redaktor do kapsy, a těch sto padesát korun u sebe nemá.
„Pane Welzl, zítra ráno vám zaplatím za dnešek. Nemám tady peníze." Stařík se zamyslil.
„No ja, ja, já počkám. Ale dyby ne zétra ráno, tož se přestane dělat, že já su člověk potřebné a taky tym pádem, že to néni žádná malá práca! A dyby to aji nebyla práca, tož do by vám mohl takový pohádky vykládat?"
Nazítří dostal peníze za včerejšek; vsunul je zvolna do kapsy.
„Tož ja, ja. Tož penze už bych měl, chlapče, no ja, ja. Enom abych nezapomněl, my sme si řekli, že budu mět taky nejaky přednášky!"
Redaktor mu vysvětluje, že už vyjednával s všelijakými spolky, ale všem je to trochu drahé. U nás nikdo nechce dát tisíc korun za přednášku. „Musíte trochu slevit, pane Welzl!"
„Co? Já slevit? Viš ty, chlapče, co já su zač? Co já su za člověka? Já su ten člověk, co třicet let beznepřestále za polárnim kruhem žil! A já su ten Arctic Bismarck, co ten perpetomobile vynašel!"
„To je všecko pěkné, pane Welzl, ale víte, kdybyste takhle měl s sebou nějaké fotografie, diapozitivy, jak my tomu říkáme, takové věci, to by se pak přednášelo, to ano! Ale za přednášku bez obrázků vám nikdo nedá tisíc korun. A — že vás tam vlastně nikdy nenapadlo fotografovat!" „Co?"
„Proč jste tam nic nefotografoval?" „Já tě to povim.To všecko zavinili ty lumpi,ty Amerikáni. No ja, ja, to só velký potvory. Jak? Ty lo pišeš? To tam nepiš!" „Proč?"
„No ja, já cheu přes Ameriku zpátky, já musím s němá paseport vyjednávat a oni by mně ho nedali, dyby to čtli. Žádné néni na nich dosť mazané. Oni só tak prohnaný, že ošidijó tym pádem kdekcho." „A vás taky ošidili?" „Ošidili." „A jak?" „Tož to bylo tak, chlapče. Já neumím malovat. Viš, mně to tak nende. Já sem byl zámečník a žádné rnaliř. Já sem enom jedno maloval, šak v Hamburku, dyž mně v bruchu kručelo a dyž sem neměl peňze. Tož sem tam maloval ty krajiny a ledový krámy, co plujó v našéch buchtách."
„Ledové kry, myslíte, v zálivech, ne?"
„No ja, enom ty mě neštéruj, kde sem to byl?"
„U toho malování. Ale co to má dělat s tím fotografováním?"
, „No dyť tě řikám, že proto sem nefotografoval, ze malovat neumim. Ale mně řekl jedno v San Francisku jeden člověk, abycli pré to enom vypruboval, že oni to domalujó místová mě. Ze jim to možu potem přinyst zpátky a že oni to všecko jaksepatři domalujó. Enom pré abych si z teho nic nedělal, že malovat neumím, a abych si enom ten stroj zakópil na to, pak kysničku všelijakých různých krámu, že s tym možu fotografovat, ve tmě že to všecko vytáhnu ven a všecko to dobře zapakovaný možu přivizt zpátky a počkat si na to. Povdám, to néni možná, to já ne-možu udělat. A pré proč? Povdám, já neumim malovat."
,,A co vám na to řekl?"
„Mele furt svoje, že pré to nevadi. A tak dlóho do mě mluvili, že k posledku tym pádem sem byl z teho hlópé a povdám si, tož je možná, že by to ty lidi pak dovedli za mě domalovat. A tož sem řekl, aby mně to zapakovali. Času moc nebylo. Oni mně ten stroj trochu ukázali, že se na to musim dozadu podívat, že to tam fajnově uvidím a že se tam može zastrčit ten plech a z teho plechu že se takový to dynko vytáhne v tém strojů a že se potem stlači takové knoflik pod kužó a že se dynko zas zavře a zas se tam strči iné takové plechové krám a zas tak jak prv. No tož, bylo mně to holt divný, ale povdám si, prošels inéma věcma, než je toto, trefíš snad aji to. Obzvláště dyž mně dali k ternu takové knížku, kde to všecko vyobrazeny bylo a z gruntu popsaný. Tož řikám, ne-plkéte dlóho, zapakujte to. Tož mně ten stroj zapakovali a ešče k temu ty krámy, šak sem nevěděl ani, nač nekerý só. To pré je k ternu potřebný. A jak sme to všecko měli, tož sme to poslali na našu lodi a potem už sme jeli." „A kam jste jeli?"
„No, ze San Franciska do Nome Alasca a pak Nová Sibiria."
„A to jste hned fotografoval?"
„Počké. Hned k temu přindu. Enom ty mí nešteruj. Času moc napřeď nebylo, ale na tym lodi to už pak čas byl. A tož teď sem vytáhl ty krámy, co byly v té kysničec, aji ten přistroj, co se to s něm dělalo, na palubu. A jak sem to vytáhl, tož byli všici trapeři aji Eskymáci kolem mě a kókali a moc se divili přes tu věc. Ale já sem jim povdal: Tož hoši, teď se všici postavte, já vám udělám jaksepatři vobrázky hotovy, a esli ty vobrázky, až oni jich domalujó a udělajó hotovy, budó pčkny, tož pré možeme aji kapitál s tym strojem vydělat, protože voni řikajó, že o ty naše vobrázky z dalekyho severu je u nich náramné zájem v celým krajů. Voni by nám ty vobrázky pořádně vymalovali, ale aji třebas pořádně zaplatili. Tož se postavte a uděláme ty vobrázky a voni jich pak udělajó hotovy."
„Ale počkejte,pane Welzl, přečti jste si napřed ten návod?"
„No ja, na vodu sme se tym přístrojem pak taky divali. Ale to hned povím. Nesmíš mě štčrovat."
„Ale já nemyslím žádnou vodu, já myslím ten návod, to poučení, tu knížečku!"
„K temu sem se nedostal, šak tě hned povím, proč.
„Ale přece jste nemohl fotografovat tak hned! Vedčí jste, jak vypočítat expozici, clonu, jak zaostřit —
„Tož počké! Šak já tě hned povim všecko! Nech mě domluvit! Jak já jim to povdám, tož tym pádem nastala veliká radosť mezi Eskymákama a znovu se všici přes ten přistroj velice radovali. Já su zámečník a tož sem rozuměl temu dobře, co je kvint a šróbek, a tož sem to pořádně na to nasadil, jak mně to v tym kšefte vokázali, na takový ty tři nohy."
„Počkejte, pane Welzl, já vám to ukážu, byly to takové tři nohy jak tuhle?" „Ja, ja, jenomže klušči, no ja." „Ale to přece šlo dobře!"
„Ja, to šlo. Tož počké! Já sem to pořádně naŠró-boval, a jak sem to našróboval, tož sem to postavil, a jak sem to potem postavil, tož sem začal mačkat na ten knoflík, co byl pod to kužó zašité. A jak sem začal mačkat, tož to udělalo cvrnk! safra, a tam ve vnitřku byla hromada niklu v tém a sklíčko a svitilo se to a my sme všeci začali skákat a měli sme náramnó radost přes to. A Eskymáci tym pádem mč začali prohlašovat, že pré já su ten névěči kózelník a prorok všech času, co kdy byli na zlatým severu v regiónu polárního kruhu."
„A u vás nikdo dřív neměl tam nahoře aparát?" „Né. Enom všelijaký kaptáni, hóchštábléři, takoví natúrforšéři, co seděli na kanapi na svým lodi, pak se skovali nckde za ledové krám, seděli tam rok a přijeli zpátky a dělali náramné rámus a slávu, že byli na severní točně. Ty dělali z teho lodi všelijaký ruzny vobrázky těch ledovéch krámu ze všech stran a pak vykládali, že to je ta severská točna. Voni nevěděli, že tam je najisto povětři natvrdo zmrzly, že je tam nebeská kula přirostlá k zemi a že je tam věčná noc. Tož takovi to byli hóchštábléři. Ale počké, kde my sme to vlastně byli?"
„Jak jste se všichni přes ten přístroj velice radovali." „Ja, a jak mě prohlašovali za névěčiho kózelnika a proroka. Tož sme všici při té náramné radosti zapomněli, že sme chtěli ty vobrázky dělat a všici přišli bliž, aby se podívali, jak ten přistroj vypadá. A tož sme se dívali tym strojem. Ale jak sme se tak tym strojem divali, tož sme najedno viděli, zeje v tém všecko navopak, všecko potočeny. Kókáme na komin našeho lodi, a von je navopak. Aji ta kóřa, co z teho komina šla ven, byla dole a nebe bylo taky dole. Tož v tém přístrojů to bylo tak, jak dyby veliký převráceni cely-ho světa nastalo."
„A co jste teď dělali? Teď jste se přece jistě podívali do té knížky, ne?"
„Počké! Tož sme se divali na moře, a zas sme viděli v tém přístrojů, že to je navrchu a nebe je furt dole. A tož sme se ternu divili a divili, že tak špatnó věc nám ty Amerikáni tak beze všeho prodat mužó a že se při tym ani nestydijó. Tož sem se na ten stroj díval a povdám potem: Hoši, já už vim, jak se to spravi. My tu muterku, co je v těm strojů, vytáhneme a dáme ji na druhó stranu, tak, aby to bylo pořádný." „Ale, pane Welzl, to přece —" „Ticho! Tož ta náramná radosť, co ona odešla, dyž ty Eskymáci uviděli, že je to všecko navopak, tá radosť byla zas tady. A já sem tu muterku přendával. Ale než sem tu muterku začal z teho přístrojů dostávat ven, tož si povdám, podíváš se napřeď, jak to bude vypadat, až ty tu muterku dáš na tu druhó stranu. Atož sem to od těch noh odšróboval a ten celé přistroj sem vobrátil navopak. Ale zas to bylo potočeny." „No, to rád věřím. A co jste dělal teď?" „Atož sem byl se svým rozumem v koncách, protože to nikdá nešlo postavit tak, jak to má byt. Kokám do teho znova a povdám: Chlapci, su já blázen, nebo co, je to moře navrchu a nebe dulc, nebo néni! Voni se divajó na moře aji na nebe a povdajó: Néni. A potem se díváme do teho přistrojil, a tam to bylo zas tak pozvotočeny. A tož sme začali na ty Amerikány nadávat a tá veliká radosť přes ten přistroj byla už načisto pryč. A jak tá veliká radosťodešla, tož povdám, kamarádi, co my s tym přístrojem budeme dělat? My ten přistroj zahodíme." „Ale snad jste to neudělal?"
„Co? Neudělal? Zrovna sem to vzal a zahodil sem do mora aji s tó kysničkó a s terna krámama. Protože tahat se po severu s nepotřebnéma věcma, to já ne-možu třebovat. A tym pádem já žádné vobrázek z regiónu za polárnim kruhem nemám.
„Aha! Ale podívejte se, pane Welzl, byl to takový aparát?"
„Ja, ja, zrovna takové, enomže vječi." „A ten knoflík pod kůží, to tam taky tak bylo?" „Ja rychtyk, zrovna tak to tam bylo!" „A zrovna tak se to otvíralo? Podívejte se, lup! Už to je."
„No ja, ale běž mně s tém pryč, ať se poznov nedožení!"
„A kam jste se dívali?"
„No tady, ukaž to —ja — no ja — a sakra, chlapče, to je taky jeden takové zpotvořené přistroj. Nemlich to samy nám to dělalo! No ja, ja, chudáku, tož tebe taky tak napálili! — A ty s tém děláš vobrázky?" „Dělám. Jak bych nedělal?" „Ale jak děláš, dyž to tam máš všecko potočeny?" „Já to otočím, až je to hotové, zas nazpátek." „Co?"
„No až je ten obrázek hotový, tak já ho zas otočím, a on je správně. Když někomu ukážu takový obrázek, který je hotový, tak on si ho obrátí prostě tak, aby nebyl potočený. To je přece hrozně jednoduchá věc. Že vás to, člověče, nenapadlo!"
„Co? No blázníš? Kdo by točil s vobrázkem, dyž to može mět hned pořádný! Zatraceny Amerikáni, ty napalujó celé svět!"
Redaktor mu vysvětluje, že se mýlí, že v tomhle nikdo nikoho nenapaluje. Ale vidí dobře, že nemůže starého náčelníka trápit zákony o optice, ba že by mu je ani nedovedl pořádně vysvětlit. Lip toho nechat. Mluví proto znovu o těch přednáškách:
„Víte, pane Welzl, to je tak. Ti lidé z venkovských míst píší, že byste buď musel mít obrázky, nebo že byste musel aspoň jednou přednášet v Brně a mít úspěch. Víte, co to znamená mít úspěch? To by se ta vaše přednáška musela opravdu velice líbit."
„To bych se rád podíval na teho, kemu by se ne-libila! Ať někdo přinde a řekne, že polární cestovatel, badatel a spisovatel Jan Welzl špatně přednášel! Ať to někdo zprubuje! Potem já se neznám!"
„To je právě to, že nikdo k vám nepřijde a nikdo vám to ncřekne. To si ti lidé povídají jenom tak mezi sebou, a to je právě to zlč. Ale mně jde jenom o to: umíte vy přednášet? Přednášel jste v Německu, to je pravda, ale němčina vám jde přece trochu lip. Ale česky? Řeknu vám upřímně, že to není maličkost. Představte si, že já vám to sjednám, že vás tam přivedu, a že byste potom ncpřednášel dobře. Ta ostuda!" „Nic ty se, chlapče, neboj! Já jim tam budu povídat a povídat, ale ty musíš byt u mě, abys mně dycky zavčas tu paměť dal. My dvá dyž jim začneme vykládat, sakra, to bych se podíval! Tož to cnem dobře domluv, a brzo! Šaty já mám, vo to ty se nestaré, šaks viděl, jaký to só šaty! Stály šak taky pěkný peňze! ...