A děd Jaroslav vyprávěl něco ze zkušeností Eskymo Welzla. O svých snech, jak chodí po hladině jako Kristus, po tisících hřbetech lososů, v napěchovaným fjordu, co viděl v lógru odpolední kávy. Nevěštil, ale servíroval ten lógr žížalám, co si hýčkal v kompostu coby návnadu pro ty svoje čudly zvané pajchlíci, na tom jeho Vísečáku.

... Arktický zajíc je, podobně jako jeho druhové na pevnině, velký tulák, stěhuje se z místa na místo, někdy ho vůbec není, jindy zase přichází v ukrutných spoustách. Když tak člověk slyší o spoustě zvěře, která žije v tak ztracených krajích, kde není než led a led, říká si jistě: Ale co k čertu tam ta zvěř chce? Co tam shání? čím se živí?
K smíchu. Čím by se živila? Rybami se živí. Jenom nesmírné tahy ryb ženou zvěř na tato místa, a za zvěří zas ženou nás. Pro rybáře je arktický oceán i Ledové moře požehnáním, zásobárnou, která je každého léta plná. Nezapomenu nikdy na obrovská zalovení, na to, jak se sítě sta metrů dlouhé blyštěly v slunci statisíci bílými bříšky ryb. A jaké ryby! Není to nějaký šmejd jako tyhle vaše bělice, mřenky a jiná drobotina, pro niž dovede u vás lecjaký blázen dřepět nad řekou celé dny, aby pak táhl s prázdnou domů. Ó ne!
Napřed přicházejí na sever lososi královští. Objevují se už v červnu, když se moře otvírá. Přicházejí prý od Japonska. Táhnou hustě pohromadě a plují při povrchu. Bývají vždycky v houfech po dvaceti až sto kusech, jeden houf za druhým. Jakmile je zhlédneme, natáhneme hned dlouhé sítě od loďky k loďce, pak se opřeme do vesel a pracujeme ostošest; táhneme sítě k zemi. Někdy je zalovení takové, že nemůžeme ani síť vytáhnout, a tu nám musí pomoci ostatní kamarádi z ostrova. Královští lososi jsou dlouzí asi osm stop a váží kolem dvou set liber. Při dobrém lovu jich chytíme tři až čtyři tisíce. Maso je výborné, červené jako oheň, kostí skoro nemá, jenom žebra na páteři, která je na dva prsty silná. I hlava je výborná.
Tři až čtyři dni po královských lososech přicházejí lososi stříbrní, mnohem menší, kteří váží jenom asi třicet až čtyřicet liber. Tito lososi táhnou v tak ohromném množství, že jejich spodní vrstvy doslova vytlačují horní nad povrch vody a můžeme po této spoustě rybích těl skoro na moři chodit. Sbíráme je také někdy z lodi, zvláště pro tento účel upravené, velkým bagrem, který zachytí tři až čtyři metráky najednou. Masa užíváme zčásti pro sebe, zčásti sušíme pro psy.
Třetí druh lososů jsou tak zvaní lososi psí. Jsou podobní stříbrným, ale mají půlkruhové čelisti. Tato dravá ryba má trochu tmavší hlavu než losos stříbrný, a špičatější. Táhne zrovna v takovém množství jako losos stříbrný.
Po něm táhne ryba, kterou nazýváme greyling, trochu podobná štice; ale je tmavší a má velmi špičatou tlamu. Objevuje se po dvacátém červnu. Táhne kanály v Ledovém moři do vysokých šířek a vyhledává hlavně ledová jezera, kde se greylingů hemží milióny. Sem také za touto rybou táhnou tuleni, mroži a ostatní zvěř.
Konečně přicházejí arktičtí sledi. O nich jsem se už zmiňoval. Jsou na břiše bílí, na hřbetě modří, asi stopu dlouzí. Vaříme je ve velkých kotlích a dáváme také psům, ne snad proto, že by nebyli dost dobří pro nás, ale prostě proto, že je jich příliš mnoho.
Poslední táhnou sardinky. Tyto rybičky se tlačí k břehům do zálivů a do průlivů v takovém množství, že až dvě stě stop od břehu je jich nacpáno ve vodě tolik, že se po nich můžeme procházet. Posíláme je hlavně do Japonska.
Naložíme je do sudů; na spodek sudu se dá na čtyři prsty ledu, pak sardinky, nahoru zase na čtyři prsty ledu, a teď se to prostě zabední. Teprve v Japonsku v továrnách se konzervují. I sardinek je několik druhů. Jeden druh, kterému říkáme boot, je asi dvakrát větší než obyčejná sardinka.
Máme-li po lovu pokdy, nahážeme do vody hodně sardinek, a tu se někdy na takovém místě objeví arktičtí raci. Jsou kulatí, vpředu mají velká klepeta, kolem dokola čouhá samá noha, protažená do náramné délky. Hlava je jakoby vražena do těla a oči koukají zlostně mezi vousisky. Tento rak je poset malými drápky, kterými zachycuje kořist. Lovíme ho malou ruční harpunou. Lovec vyčíhá chvíli, kdy se rak objeví na hladině, bleskem ho nabodne, a obludu, která sebou zuřivě mlátí, hodí obloukem na led. Obrovský rak utíká hned po svých dlouhých nohách k vodě, ale nová rána harpunou ho sráží. Zvláště Eskymáci jsou mistry v zacházení s ruční harpunou. Tento rak je náramná pochoutka, má masa na tři až čtyři prsty. Spatřujeme ho v hrnci. Pak tu žije ještě jiné zvíře, snad je to taky rak, má podobu hvězdy a váží asi čtyřicet liber.
Nejvíce ryb, hlavně lososů, jsme nalovili vždycky u Země Františka Josefa, u Nové Země nebo v Karském moři. Tam si někdy nalovili někteří moji kamarádi ryb do zásob i na tři roky, bylo-li dobré léto. Zde je však lovíme trochu jinak. V úzkém zálivu uděláme přehrádku, ve které jsou zasouvací dveře, jež můžeme zdvíhat a zase zapustit. Když přichází příliv a moře se žene prudce do zálivu, zdvihneme dveře, a když je voda nejvýš, tak je spustíme. Při odlivu, když voda opadne, zůstanou všechny ryby, přílivem sem zahnané, za uzavřenými dveřmi. Pak odtud taháme tisíce a tisíce ryb; někteří mají pro ten účel cvičené medvědy zapřažené ve vozíku. Za jeden příliv je možno nachytat na padesát lososů. Ovšem někdy se chytí za vrata také všelijaké mořské zvířectvo, že se nad tím člověku točí hlava; bodlinaté ryby, potvory s prapodivnými hlavami, člověk si musí odplivnout nad tím, jaké nestvůry ta příroda někdy vytváří. V ledových kanálech lovíme zase lososy tak, že rozestřeme sítě od jednoho ledového břehu k druhému. Při přílivu se lososi naženou do sítě a při nejvyšším stavu vody, kdy na ledovém břehu stojí rybář po břicho ve vodě, odváže se z jedné strany síť a táhne z vody na druhý břeh, kde se vyprázdní. Při odlivu se zase sítě natáhnou...

Eskymo Welzl

a jeho losos na másle...