... Věděl jsem dávno, že i řada starých polárníků mne ctí, ba že se často řídí mou radou. Neměl jsem nepřátel, nepočítám-li ovšem darebáky a lidi, kteří se museli bát všech, protože měli zlé svědomí.
Ale nemyslel jsem, že tato důvěra, kterou všude ke mně měli, ponese nakonec ovoce, které jsem nemohl ani ve snu čekat.
Asi šest neděl po příhodě s konzervami stál jsem před svou jeskyní. Bylo ještě polární šero; ohromná plocha ledového oceánu se tměla pod holými skalními útesy, v jejichž sněhovém a ledovém příkrovu vyryly polární orkány mnoho hlubokých brázd. Ale věděl jsem, že Arctic bird poletí brzo nad hroznými našimi pustinami k Severnímu pólu, slunce na křídlech. A že zase vyrazíme za stopami zvěře do Ledového moře.
Najednou vidím, jak se velký průvod lidí schází na pobřeží a stáčí se na stezku, kterou jsem si tak pracně prolámal nahoru k jeskyni; stoupá a já poznávám, že ti lidé jdou ke mně. Jdou pomalu, vážně, volají zdaleka na mě a kývají.
Strašlivě jsem se zděsil. Co tu chce najednou tolik lidí? Kapitán — kořalka — konzervy — ti lidé mne jdou soudit a popravit. Jsou to sice mí staří přátelé, ale kdyby byli přesvědčení, že jsem měl opravdu něco společného s otrávenou kořalkou, odsoudili by mne na smrt jako každého jiného lotra. Nepřemýšlel jsem o útěku. Věděl jsem, že by to bylo marné. Kam uteče opuštěný, osamělý, pronásledovaný člověk v této zemi? Ale rychle jsem se podíval, nesouli ti lidé provazy, ručnice, nádrže s benzínem nebo jiná popravní náčiní. Nenesli. Zhluboka jsem si oddychl. Asi mne nejdou popravit. Byli by mi křivdili, ničím jsem se neprovinil, mé svědomí bylo docela čisté. Ale proč jdou tak hrozně vážně? V čele MacDonald s Emersonem, Maclvory jde s nimi, kapitán Yankee, dvacet jiných polárníků, za nimi velký kapitán Ak-Mook a Yak-Sook-Ojaak se svými eskymáckými přáteli, všichni muži z eskymácké rezervace. Stojím tiše, dívám se. Už jsou tu nahoře. MacDonald mě zdraví a kývá dozadu na Ak-Mooka. Oba předstoupí přede mne.

„Kamaráde, umíš číst a psát anglicky:
„Umím," povídám, „přece dobře víte, že umím, ale že ještě ne moc dobře."
Museli to všichni vědět, protože jsem jim podával vždycky účty i opisy objednávek v obchodě jako svým zákazníkům v anglickém jazyce.
„Tedy umíš. Všichni víme, že umíš. Pojď sem blíž. Hoši, tiše! Arctic Bismarcku, byl jsi zvolen náčelníkem Nové Sibiře!"
Trhl jsem sebou.
„Macku, co to povídáš?" vykoktal jsem a skoro mě polily slzy. Styděl jsem se, ale viděl jsem, že také všichni ostatní jsou pohnuti. Jeden po druhém přicházeli a tiskli mi ruce, ti hodní lidé, kteří tu se mnou tolik let pracovali, trpěli a bojovali.
„Ale co ty, proč nezůstáváš ty náčelníkem?" povídám MacDonaldovi.
„Brachu, v mých letech, kdo by se honil po všech čertech? Já už mám na to staré kosti. Já už chci mít pokoj. A ty se k tomu z nás hodíš nejlíp, tak jsme se, jak tu jsme, dohodli, že to budeš ty!"

Napadlo mne, že tu ohromnou čest nemohu přijmout jenom tak. Povídám:
„Chlapci, udělali jste mi náramnou radost. To si nezasluhuju. Ale já jezdím s živobytím a s kožišinami, většinu roku nejsem doma, někdy jsem, jak víte, pryč i celé léto. Ale co když se stane a bude potřeba rozsuzovat?"
Ale přemlouvali mě, říkali, že nejčastěji je potřeba rozsuzovat právě na výpravách, jichž se účastním skoro vždycky, abych tedy přijal velikou čest, že přece lepšího tady nenajdou.
„No tak dobrá," povídám. „Ale teď pojďte, upeču vám za tu náramnou poctu pleskánky. A budete je moci házet po sobě a trefovat se rovnou do cizí pusy jako malí haranti. Ale to vám hned říkám, že budu vaším řádným a spravedlivým zastáncem."
Tak jsem se stal náčelníkem a nejvyšším soudcem Nové Sibiře. Od té doby jsem často řídil pronásledování zločinců, řídil jsem porotu podle indiánského práva jako nejvyšší soudce, odsuzoval jsem k smrti nebo jsem osvobozoval, zkrátka jsem byl, jak jsme tomu u nás říkali, Supreme judge of Indian justice. V tom úřadě byl bych mohl nechat utéci největší lotry a nechat provádět nejhorší kousky, kdybych byl býval špatný člověk. Ale neudělal jsem to nikdy, vždyť jsem jednak neměl jistotu, zda by se takové věci neprozradily, a jednak mě vůbec nikdy ani zdaleka podobné darebáctví nenapadlo.
Toho jara jsem poprvé plul s Laurou ne už jako obyčejný lovec, polárník a obchodní jednatel, ale jako náčelník a nejvyšší soudce. Všude na osamělých ostrůvcích a ztracených pobřežích, kde se dověděli obyvatelé rezervací nebo osamělí samotáři od mých lidí, že Arctic Bismarck, Bear Eeatr, byl zvolen náčelníkem polárníků i Eskymáků s titulem Moojok-Ojaak, kapitán náčelnický, vzdávali mi čest, a hned jsem viděl, že tato hodnost je opravdu neocenitelná. Už jsem dokonce ani nemusil nosit pestré pentle ve vlasech, to zvučné slovo mi získávalo všude úctu mnohem větší.
Ale to se ví, všecky věci mají dvě strany. Rub mého úřadu byl dosti nepříjemný. Musel jsem jako náčelník stíhat často zločince; když se něco škaredého shrklo, hned jsem musil všeho nechat a být mezi prvními pronásledovateli.
Kriste na nebi, kolikrát mi tato hodnost vynesla fičení kulek těsně kolem uší? Spočítat bych to nedovedl! Náčelnictví mi zabralo hrůzu času také proto, že jsem musel spisovat zprávy pro různé vlády, které se zajímaly o události v polární oblasti, protože zde žili sem tam jejich příslušníci. Posílaly pro podobné zprávy občas hlídkové čluny a dávaly mi — jak jsem už řekl — za ně léčiva. Spisováním registrů jsem si obvykle krátil dlouhé zimní měsíce. Často jsem se s tím smolil hrozně pracně, vždyť jsem člověk neučený, anglickému pravopisu jsem mnoho nerozuměl, a tak jsem se často moc a moc naproklínal, než se mi podařilo sestavit řádný a srozumitelný registr. Jako náčelníkovi mi posílaly také různá léčiva velké firmy americké. To bylo zdarma, pro reklamu, musel jsem jim jenom oznámit, jak se jejich léčiva osvědčila. Byl to zpravidla nějaký šmejd; naházel jsem to do moře a vzkázal jsem jim za rok, že léčiva se osvědčila znamenitě.
Zpočátku, v prvních letech své náčelnické hodnosti, jsem musel zakročovat velice často. Ale později, když polevila zlatá horečka a celý sever se stával rok od roku liduprázdnějším, přicházelo na sever i málo slepých zlatokopů. A konečně za války, když obchodování s kožišinami uvázlo, protože ve světě nebylo nazbyt peněz na takový přepych, cena kožišin klesla, a tu nestálo většině lidí ani za to nasazovat život pro krádež nějakého balíčku lišek, havolin, bobrů nebo vyder.
Nicméně zakročovat jsem musel pořád, třebas nešlo vždycky hned o soud a o popravu. Mohl jsem, uznal-li jsem to za vhodné, poslat od našeho pobřeží pryč velrybářskou loď, jejíž kapitán nebo mužstvo se mi zdálo podezřelé. Mohl jsem vyhostit z ostrovů lidi nepožívající důvěry; mohl jsem je jako vedoucí poroty vyhnat do mrazu a do vichřice, kde museli spravedlivě zahynout.
A tak když jsem jako náčelník vzpomínal na vyhládlého vandrovního, který si na Medvědím ostrově svíral v dlaních prázdné břicho, měl jsem podivné pocity. Mohl jsem být nespokojen? Znal mě na severu pomalu kdekdo. Pracoval jsem víc než těžce po celý život. ...

Eskymo Welzl