... Welzlem vystavovaná "ustavičná hybná zdviž", model vážící půl třetí tuny, model na kterém vynálezce pracoval sedmatřicet let. Úvodníkář, nazývající Welzla „nepochybným strojnickým géniem", prozrazuje, že Welzl míní také zlepšit „stroj pro vzducholodi, poháněný dvěma hnacími šachtami ve spojení s turbinou poháněnou kroužící vodou pod tlakem". Jak vidět, hamburský nezdar Jana Welzla neodradil.
Další zprávy z Dawsonu přicházely nyní stále řidčeji, až docela ustaly. Welzl nebyl zatížen sentimentálností, psát zvyklý nebyl, co bylo, bylo, jeho svět byl nyní jiný, byl to prostě člověk přítomnosti, jak není divu u tvrdého polárního lovce, který musí počítat především s reálným dneškem, má-li obstát. Dokonce když jeho kniha Třicet let na zlatém severu byla odměněna velkou cenou, z níž se do Evropy dostala sotva čtvrtina, nedotázal se, zda snad s ostatkem na něho nezapomněli. Je však jisté, že rozruch kolem jeho osoby a návštěva amerických reportérů mu získaly v Dawsonu popularitu a hodně mu při obživě pomohly. Ještě v prosinci 1936 dověděl se jeden z Welzlových spolupracovníků v kanadském Montrealu, že český polárník tu a tam píše tamnímu čs. generálnímu konzulátu. Od té doby náležel Jan Welzl mezi několik českých spisovatelů, o nichž se neví, zda někde žijí, nebo zda zemřeli.
Teprve přesně dvaadvacet let od poslední Welzlovy zprávy nastalo náhodou opravdu podivuhodnou i v tomto směru jasno. V prosinci roku 1958, právě ve chvíli, kdy Welzlovi spolupracovníci, připravující Welzlovo dílo k novému vydání, spisovali na závěr úvod a v něm zrovna líčili spory kolem Welzlovy osoby, vrcholící drtivým prohlášením Stefanssonovým, telefonovala Československá akademie věd, že profesor eskymologie na universitě v městě Hannoveru v severoamerickém státě New Hampshire Wilhjalmur Stefansson se hlásí — šestadvacet let po svém prohlášení o neobydlenosti Novosibirských ostrovů! — a prosí, zda by mu nemohla být udána poslední Welzlova adresa, protože by mu byl vítán při jeho životním díle o Eskymácích tento pramen, popřípadě údaje osob, s nimiž se Jan Welzl, nežije-li už, stýkal a o svém životě a zkušenostech jim vyprávěl.
Welzlova adresa byla dávnému největšímu popěrači Welzlovy věrohodnosti poslána, načež profesor Stefansson poslal Akademii věd výsledky svého pátrání v Dawsonu skoro obratem. Jan Welzl, tak zjistil, žil v Dawson City plných dvaadvacet let, až do půle srpna roku 1951, kdy ve věku třiaosmdesáti let zemřel a byl na tamním hřbitově 18. srpna pochován. Tím se uzavírá poslední kapitola Welzlova života, zajímavá a taky dojímavá tím, že jasno kolem osoby tohoto nejdobrodružnějšího českého spisovatele nám získali vědci sovětští a američtí. Nové vydání Welzlova díla je v podstatě knihou odlišnou od vydání prvního i všech dalších. Především byly obě knihy spojeny v jedinou, příhody podružné, nebo zase ty, které by mohly vést ke spornému výkladu, byly pominuty, a konečně byla, jak se rozumí, čeština o pětatřicet let omlazena.

EDVARD VALENTA ... úvod k "Třicet let na zlatém severu", MF 1965