... když v polovici března začínalo svítat po smutné polární noci, vycházel jsem před jeskyni na skálu, odkud jsem se díval na tmavou ohromnou ledovou plochu oceánu před sebou. Tehdy už bouře ustala, vylézali jsme z děr, navštěvovali jsme se a z vrcholků zasněžených skal jsme se dívali k obloze, kdy poletí Arctic bird, pták polárního jara. Arctic bird je bílý pták, jako holub; přiletí znenadání od jihu a letí přímo na sever směrem k točně. Letí prý až na devětaosmdesátý stupeň, kde se obrátí. Vídáme ho také, jak letí zpátky. Ten podivný pták letí vždycky sám a sám, nikdy v hejnech. Letí velice vysoko a tiše a je ozářen sluncem, třebas my dole ještě slunce nemáme. Tak první paprsky jarního slunce vidíme na křídlech tohoto ptáka, který jasně svítí do našeho soumraku. Domorodci si počínají jako zbláznění, když ten zářící pták táhne pod tmavou oblohou. Uznávají ho za největšího boha, který je na severu, protože přináší slunce. A opravdu, když se za několik dní vrací, je už slunce na obloze. A my, staří vousatí otužilci, stojíme potichu na skále a díváme se za ním, dokud nezmizí, a chápeme Eskymáky, kteří k němu vztahují ruce a jásají. Nikdy jsem toho ptáka neviděl zblízka, a pochybuji, že by se našel člověk, který by dovedl zastřelit tohoto hlasatele slunce. Nechci ani domyslit, co by se stalo tomu, kdo by ho zabil.

Eskymo Welzl