31. máje roku 2018

V oka mžiku se zdá vše ostatní malicherné a malé, jako kouknete-li na to obrácenou optikou dalekohledu nebo z toho nejvyššího tatranského štítu. V těch několika okamžicích nebylo prý jasné s kým se rozloučit, komu poděkovat. Takový smutek, beznaděj i děs součastně v těch krásných velkých kukadlech jejích, co podědila i její Emča, bych už nechtěl nikdy více spatřit. A nevím, co bych dal zato, kdybych jej uměl vygumovat z nebohé paměti své. Přiznám se bez mučení, že jsem se z toho musel hned dne následného vypsat, abych to alespoň trochu vytěsnil. On ale vytěsnit stejně úplně nejde, jen jej snad na chvilku odsunout lze.
Přísně chráněný sršeň, spící spokojeně na polštáři houpací sítě se chudák zamotal do dlouhých Terčino vlasů, která si jako na potvoru vybrala stejnou hamaku, a to tam visely ve včelíně hned tři. Tahle létající pohroma vyrušena byla z poledního mikrošlofíku, který s oblibou a rádi provozují i šoféři dálkových kamiónů. Normálně jej praktikuje za letu, občas padajíce jako hrouda k zemi a dnes, jako na potvoru na terčino polštáři. Viník je chlupatý huňatý, s kožichem našeho Edíka a jde z něj jen malinko strach. Vlastně je to teprve mlaďuška, chundelatost její je toho dokladem, že asi právě opustila rodné papírové velkoměsto ze za trámu v nepřístupném štítu naší chalupy. Blbá, neb jí máma králka ještě nestačila poučit, že do lidí se nebodá neb si v běžném životě nepřekáží, v potravinovém řetězci nekonkurují.
Pak to jde fofrem, použiju-li Tomíkova žargonu, a to už jen z pořádného krpálu, ráz naráz. Terčino zoufalé volání o pomoc. Úprkem ze včelína pro dětské antialergické kapky. Cestou stihne ještě chudák zaběhnout do sklepa zavřít vodu, protože se vše událo právě v čase večerního zalévání. 120 kapek se mi nedaří odpočítat třesoucíma se rukama a tak si dá rovnou frťana z malé lékovky. Telefon na rychlou. Mražený hrášek a malino-jahodový nanuk do pusy aby ustoupil otok nastartovaný zblbnutým imunitním systémem a neudusil sám sebe. Ten nanuk nechal všude stopy krvavé. Na podlaze, na rukou, dokonce až na sálu JIPky v Jilemnické nemocnici.
Zasloužilý i krapet vysloužilý panský kočí z Preciosy na vejmiňku, z chaloupky až z konce našeho údolí, byl vyslán svojí drahou prdeliozní polovicí na výzvědy. Byla to asi jeho nejdelší výprava od poslední zimy. Varován byl dotazem černé slepice z chalupy od ústí naší asfaltky-neasfaltky, ke komu vlastně ta sanitka jede. Krupajznice mi na 5 min., co jsem byl pro zubní kartáček a v sanitce, pohlídala dvojčata. Tom pěkně poprosil řidiče sanitky, zda by mu mohl pustit sirénu. Odjíždějíc zahoukaly a ještě zablikaly modrými majáky obě. Dvojčata vyfasovala po plyšáku, modrého slona a Manku, a byla po celou akci prostě skvělá. Většinou hraje jeden na fňukavce a druhý ho utěšuje, ale teď utěšovala svorně mě. Až bílé nakousnuté jablko, stále naslouchajícího iPadu, krapet rozpustilo napětí saniťáků a lékařek z obou sanitek. Měly pořád málo světla na ty jejich vlasové jehly s adrenalinem a nevím s čím ještě. Tak nezbylo než houknout: ”Hey Siri, turn light on!”. A bylo světlo. Povel ten tak trochu kontrastoval s obdivovanými věžními hodinami na našem kredenci a vyžádanou historkou o sušení mantlu na lanu vědního závaží. Krapet odlehčil drama a rozesmál všechny 4 záchranáře, posádky sanitek, které v Semilech smetly na světlech na červenou dvě fára protijedoucích lufťáků. Byli to prostě profíci. Později se prořekli, že měli hodně dost nahnáno, že to už nestihnou.
Pro zavěšení kapačky dobře posloužil v Provence kovaný věšák hrnků nad kuchyňským stolem.

Messenger zaznamenal...

Jsem v pořádku na pokoji. Mám tu čaj a borůvkovou zmrzlinu už jsem si umyla ?? Jsem stále osypána, ale jinak v pohodě ?? Jistě také v pořádku? Dobrou noc a pusu všem třem.

Jirko, přijedu zítra vlakem v 8 do Nedvajzu, takže tak ve čtvrt na 9 se objevím na chalupě, aby ses mě nelekl.

Já pojedu hned pro Terku, jak dá vědět a pak budou na snídani vločky s Kamčatskými borůvkami.

... Následuje asi nejdelší noc.

U mě budíček 5:28, ale i s kapačkou, sondami po těle a takovou větší chůvičkou na krku jsem se vlastně vyspala dobře. Pak tedy nechápu prodlevu mezi budíčkem a snídani dvě hodiny, ale i té jsem se dočkala ?? Reakce už by se prý neměla vracet a paní doktorka říkala, že vypadám úplně jinak než večer. Snad myslela lépe ?? Zatím jsem se nedozvěděla, kdy mě pustí, ale myslím, ze brzy, snad nejpozději v 10.

_________________________________________________________________________________________________________________________

Den nato již všichni šťastně pohromadě. Eminky rozbitá kolena při ztřeštěné jízdě s čornutým růžovým Bogo kočárkem a ke všemu ještě večerní taktéž její pád do ohniště k buřtům, byla už jen krapet bolestivá brnkačka.

Tomíku, nechce se ti spát? Ne já jen vokuju...

Jsme doma&přesun se do postýlek povedl&dobrou*