MAREK ŠVEHLA: VELKÁ ŘÍJNOVÁ TRAGÉDIE

Uplynulo sto let od převratu, jehož následků se svět dodnes nedokázal zbavit U vstupu na velkou výstavu o stém výročí bolševické revoluce v Německém historickém muzeu v Berlíně stojí panely a na nich jsou citáty rozličných osobností. Všechny nějak komentují to, co se tehdy v Rusku odehrálo. „Přitažlivost těch myšlenek je dost nebezpečná,“ sděluje například gruzínská spisovatelka Nino Haratischwili. „Bylo to poháněno utopickým snem o zemském ráji,“ čteme o kus dál výrok členky německé vládní komise pro práci s archivy tajné policie NDR Stasi. „Doufám, že jednou bude ten pokus úspěšný,“ říká dlouholetý člen východoněmecké komunistické strany a spoluautor její transformace do dnešní podoby Gregor Gysi.
Hned na prvních krocích fascinující berlínské exkurze do historie, v níž se bez nadsázky převracel svět naruby, jako by se návštěvník měl smířit s faktem, že ani největší tragédie lidstva nemají mít jednoznačnou interpretaci, zhodnocení. Jako by autoři výstavy chtěli říct: „Každý to vidí trochu jinak.“ Jakou však mají slova vypovídací hodnotu v případě, kde se následky dají stěží dohlédnout? Jak tehdejší události popsat, abychom vystihli jejich podstatu?
Pokud otázky vztáhneme ke třem mluvčím z úvodu, vypadají takto: Jak mají bolševickou revoluci zhodnotit ti, kdo se považují za její oběti, případně potenciální oběti, a z možné recidivy je jímá pocit děsu? Stačí mluvit o „nebezpečnosti myšlenek“? Nebo co ti, kteří v sobě nosí jisté známky sympatií k tomu, co se v Rusku dělo? Mohou mluvit o utopiích, chvályhodných ideálech, či dokonce dobrých plánech, které narazily na nečekaně tvrdou realitu? Je možné naznačovat, že intelektuál a profesionální revolucionář Vladimir Uljanov, zvaný Lenin, nosil v hlavě utopické myšlenky na „zemský ráj“? A na co myslí komunisté typu Gysiho, když mluví o naději, že se „to“ jednou povede? Co je oním „to“?
Sté výročí nástupu bolševiků k moci je zkrátka materií, která možná až nebezpečně budí dojem, že je příliš složitá na to, aby se dala dobře popsat a zhodnotit.
Hrdý odkaz Někdy panuje mylná představa, že bolševická revoluce porazila nenáviděný carský režim. Zpátečnická, asociální a cynická monarchie ovšem padla již v únoru 1917 při první ozbrojené ruské revoluci toho roku. Vlády se ujala Prozatímní vláda složená ze zástupců několika politických uskupení.
V ní spočívala asi největší naděje Ruska na přechod k nějaké formě parlamentního státu, možná i se solidními prvky demokracie. Nová vláda se ale rozhodla pokračovat v probíhající světové válce a odložila provedení sociálních a ekonomických změn, hlavně pozemkovou reformu. Obyvatelé Ruska přestali přechodné vládě věřit a otevřeli cestu k druhému převratu, tentokrát v podání radikálního křídla bolševiků pod vedením Lenina a Lva Trockého.

Jaké ideály? Od začátku byli bolševici odhodláni spustit teror. Událost později ideology komunismu líčená jako historická nutnost, byla hrou náhod a štěstí. Jak píše Martin Malia v knize Sovětská tragédie, bolševici nebyli jednotní a nějaký čas se nemohli dohodnout na tom, jestli vůbec provést násilný převrat. Lenin jej ale nakonec prosadil a uskutečnil.
Jeho plánem bylo rozšířit revoluci do celé Evropy a porazit kapitalismus. Musel však čelit silnému odporu doma, jenž přerostl v občanskou válku. Podle Martina Malii měli bolševici třikrát namále a stáli kousek od prohry (jednou když se do bojů vložily československé legie). Lenin však nakonec se štěstím Rusko ovládl.
Od samého začátku byli bolševici připraveni na plné ovládnutí moci a likvidaci všeho, co jim v tom mohlo bránit. Už měsíc po revoluci vznikla obávaná Čeka (celým názvem Mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí a sabotáží) vedená zchudlým polským šlechticem Felixem Dzeržinským, která začala vynucovat znárodnění a likvidovat politické konkurenty. Stala se nástrojem politického teroru a zárodkem pozdější hrůzné tajné policie.
Bolševici zkrátka netrpěli sentimentem, a pokud o něčem snili, pak o absolutní moci nad vším, co se ve státě dělo. Do jejich vlády pomocí dekretů se vešly i takové, které bychom mohli označit za modernizační, třeba o fungování rodin s většími právy pro ženy nebo zrovnoprávnění etnik na území Ruska. Nikdy však nepočítali, že by měli mít lidé možnost podrobit jejich vládu kritice nebo aspoň trochu svobodnému hlasování.
Důsledky občanské války a mizerné ekonomické vedení země přivedly Lenina k přehodnocení bolševické politiky a mírnému úkroku od direktivně řízeného hospodářství. To však byla jen drobná epizoda. Vše brzy překryl ještě horší stalinský teror, který se stal logickým důsledkem říjnové revoluce a učinil z ní nedílnou součást odkazu, k němuž se (kromě nacismu) hrdě hlásily nejstrašnější režimy světa.
Je to důležité Po sto letech tedy víme, že bolševická revoluce byla tragédií s nedozírnými důsledky. Ti, jejichž zájmy se cynicky zaštiťovala, patřili k obětem stejně jako dopředu vykonstruovaní nepřátelé, jen snad o něco později. Pokud na začátku strůjci revoluce mysleli na prospěch nejchudších, pak jej omezili pouze na ty, kteří s nimi bez výhrad souhlasili. Známky nesouhlasu se trestaly bez ohledu na třídní původ.
Dějiny přesvědčivě ukázaly, že hájení zájmů chudých lidí jako celku bylo neskonale lépe dosaženo nikoli revoluční, ale evoluční cestou, kterou zvolila sociální demokracie. Její program postupného zlepšení pracovních podmínek a života dělníků či námezdních sil v zemědělství byl natolik nosný, že si jej postupně osvojily i nelevicové politické strany.
Proč tedy komunismus nadále přežívá ve svobodném světě, pokud se ukázal tak zoufale ničivý a i z pohledu oněch legendárních „mas“ neúspěšný, nebo dokonce zrazující? Proč mnozí politici včetně českých trvají ve svém názvu na slově, které odkazuje na tento neúspěch, nehledě na tradici rudého teroru? Proč se k sobě navzájem hlásí jako dřív napříč světem, jako to vidíme na sympatiích českých bolševiků vůči kubánským, či dokonce severokorejským ideologickým spojencům, kteří přivedli své národy do tak nebetyčné mizerie? Co je tím pojítkem, jež se ani po sto letech nedaří rozdrolit?
Odpovědi se nehledají snadno. S jistotou víme pouze jediné: Leninovi pohrobci považují všechny tyhle staré symboly, myšlenky a spojování se kolem nich za velmi důležité. Měli bychom dělat totéž.

RESPEKT XXVII str.10.