O D C H Á Z E N Í    J I N A K

Z á z n a m y

Motto:

Člověk neumírá proto, že ho dostane něco vnějšího – nemoc, zranění, nebo sešlost věkem – ale že se vydá, vyloží jako stěhovací vůz.

Z p r á v a    o d    M o n i k y

22. 9. 2011

„Ahoj Václave – Míra je na tom bídně, chlastá a hrozně chátrá duševně i fyzicky. Zkoušela jsem leccos, ale bezvýsledně. Jsem vyčerpaná a bezradná, se silami v koncích. Myslíš, prosím, že bys mohl nějak pomoci? Budu ráda, když se alespoň ozveš. Děkuju, Monika“

N e z a n e c h a t    č e r n o u d í r u

26. 9. 2011

Krásný teplý den na hranici léta a podzimu. V Rokycanech na perónu dva dědci probírají svůj zdravotní stav. „Mně to myslí… si nemůžu stěžovat… akorát hůř vidim a hůř slyšim…“ - Cesta do Prahy vlakem. Racek nad řekou jako bílý ultralight, šikmo nasvícené vápence, rudnoucí listí. Holky v letních šatech. Na Tyláku se scházím s Monikou. Sedíme třičtvrtě hodiny, u kafe se bavíme o Mírovi. Pije. Čtyři velký fernety do sklenice – doleje colou. Nekomunikuje, zapomíná. Kde je teď? ptám se. Monika neví. Někdy ještě jde do práce. Našla doma oznámení o uvalení exekuce. Není jasné za co, ani Míra neví. Snad za nezaplacenou pokutu. Dělá přestupky, překračuje rychlost, špatně parkuje. Je agresivní na Alberta, žárlí na něj. Léčit se nepůjde, vůbec odmítá jít k doktorovi, odmítá žádat o důchod. Monika zvažovala, že by od Míry odešla – soužití ji strašně vyčerpává. Nějaké bydlení by si našla, ale nechce brát Albertovi dobrou školu, je teď ve 2. třídě, má tam kamarády. Dodávám Monice kuráž. Vidím to jasně. Musí chránit sebe a Alberta, na nějaké samaritánství musí zapomenout.
Pak jedu na Nový Svět. Několikrát zvoním – nic se neděje. Opodál postává ženská, hospodský typ. „Hledáte Míru? Kouří v parku…“ Ukazuje na branku ve zdi. Dvě lavičky, trávník, stromy. Je tu jen Míra. Jdu pomalu k němu – dívá se na mě – je to jak ve filmu. Přisedám si.

- Jseš na procházce?
- Ne, přišel jsem ze tebou.
- ???
- Chci ti něco říct… než to skončíš…
- Co než skončim? Práci?
- Ne práci, život.
- ???
- Balíš to, piješ… je to nejubožejší… nejlacinější konec…

Říkám věty, které jsem si připravil. Míra ukazuje ruku, předloktí. Zatrne mi. Nemá na ruce vůbec žádné maso, jen kosti potažené kůží.
- Ty máš ruce dobrý?
-

Monika říkala, že jí skoro přijde, že se Míra těma rukama chlubí. V sámošce se ukazoval pokladní. Já ale teď mám pocit, jako by Míra byl svýma rukama překvapenej, zaskočenej, jako by tomu sám nemohl věřit. – Navrhuje, že zajdeme k němu, dáme si kafe. Souhlasím - s tím, že nebude pít.
- Už jsem fernet měl
Doma Míra připravuje kafe. Bere věci oběma rukama jako do kleští. Ruce ho neposlouchají. Tuhé neohebné kusy. Zmrzlé větve. Na dlaních nemá žádné maso. Zalévá kafe – nerozlije nic, ale pořád je to na hraně. Každý pohyb je boj. Nervy.
Vracíme se do parčíku, nesu hrnečky s kávou. Dívá se na moje nohy.
- Si střiháš nehty?
- Jo, střihám…
- To já nemůžu.
Neodvažuju se zeptat, jak těma rukama vrtá zuby. Začne o tom sám. Že asi bude muset práci nechat.
- Prosimtě, to je na invalidku!
- Monika mi to zařídí.
- Monika ti to nezařídí, nemůže jít za tebe doktorovi!
- Monika mi to zařídí…
- …
- …
- Máš svou pravdu, Míro. Vždycky si měl svou pravdu. Nikdy se s tebou nedalo diskutovat…
Podívá se překvapeně. Ve tváři se skoro nezměnil. Vlasy mu zřídly, pohubnul, jinak bych z tváře nic nevyčetl. Široce otevřené, užaslé oči.
- Už je podzim… Dneska je pěkně, sluníčko…
Podívá se na mě.
- Jsme šedivý…
- To by nebylo nejhorší.
Zasměje se.
- Mně už se nechce žít.
- Míro, já vim, že se ti nechce žít. Já vim, že tě bolí duše, že ti je hrozně. Vim, že chceš skončit. Ale celej život jsi žil s noblesou, tak i ten konec by měl bejt na úrovni!
Nerozumí.
- Neměl bys tu po sobě nechat černou díru.
Nerozumí.
- Myslim to, co po sobě necháme ve vzpomínkách blízkejch lidí.
Neodpoví. Odbočí k tomu, že byli v neděli v Rožmíku a že chtěl za mnou zajet, ale Monika nechtěla.
- Za rok mi bude šedesát.
- Mně za dvanáct dní.
Zase se podívá překvapeně. Vyprávím, jak skončil můj táta, že se šedesátky nedožil. Dostal infarkt v devětapadesáti. Na Míru to udělá jakýsi dojem.
- A nevim, jestli je lepší, když to přijde takle naráz, a nebo když to jde pomalu a člověk se může připravit…
Zapaluje si cigaretu. Palcem neumáčkne škrtadlo zapalovače, pomáhá si dlaní druhé ruky. Plamen mu olizuje prsty, ale on si toho nevšímá.
- Er jedničky jsou dobrý… nemají nikotin ani dehet…
Ptá se, jestli jím večer. On večer nejí.
– Mám dojem, že nejí vůbec. Už před nějakým rokem mi říkal, že si léta na ničem nepochutnal.
- Ale dneska si udělám masíčko…
Znova se vrací k tomu, že asi bude muset práci nechat. Znova ho přesvědčuju, že by měl jít co nejdřív za doktorem. Připomenu Kozelku. Je teď o víkendu. Překvapeně vzhlédne.
- Tys nedostal pozvánku?
- Né.. nedostal…
Pak si vzpomene, že vlastně lístek má doma.
- No tak pojedem!
Dopíjíme kafe, Míra kouří další cigaretu. Napadá mě, že ho vidím naposled.
- Jsem tě, Míro, vždycky viděl jako aristokrata… vždycky jsi pomáhal druhejm… mimochodem, víš, že ti dlužim peníze?
Vrtí hlavou.
- Šestnáct tisíc, z tý doby, kdy jsme dělali knížku o Ladym… Nakonec se zaplatila, a já ti peníze pořád nevrátil!
- Já teďko mám jenom jednoho pacienta… musim chodit do účtu…
- Né ty mně! Já tobě dlužim!...
Marnost. Nedokážu odhadnout, nakolik Míra vnímá, co mu sděluju. Takové ruce jsem v životě neviděl. Možná někde na fotografii.
Vracíme se zpátky do domu na Novém Světě. Trpká ironie symbolu. Na zvonku na dveřích je psána i Monika. První žena po Míle, se kterou žije. - Rozbili mi sklo u auta…
Na předním skle je velká esovitá prasklina. Nedokážu si představit, jak vznikla.
Loučím se s Mírou. Vím, že nemá rád fyzický kontakt, přesto ho vezmu za ramena a obejmu. Samé kosti.
- Doufám, že se ještě uvidíme!
Odcházím. Jdu kolem Lorety, Nerudovkou dolů. Neskutečně krásný pozdně letní den, slunce, ptáci, město, pěnící život.

N e n í    ž á d n e j    s m y s l

28. 9. 2011

Pořád myslím na Míru, na jeho ruce jako hůlky, oči, za kterýma je tma.
Kde to všechno začalo? Kdo to má na triku?
Když jsem poslal Martě zprávu od Moniky, odpověděla, že je Míra magor.
Jo, celej život před něčím utíkal, od ženský k ženský, od dobrodružství k dobrodružství. Nikde nespočinul. Když jsem jel do Prahy, měl jsem celkem jasno, co řeknu Monice i co řeknu Mírovi. Ale ty ruce všechno zatemnily. Co to je za hroznej symbol? Za co Míra tak hrozně platí? Kde jsou kořeny takový hrůzy? Podle doktorů prej za chromnoucí ruce může hrb. A kdo může za ty blbý kosti? Co to má Míra za děsnou karmu?
Anebo jinak: Jak to Míra se svým životem, se svou karmou nakládá? Je to tak jednoduchý, že by svýma chromýma rukama, depresí a nakonec pitím platil za nějakou blbou pýchu?
Z těch čtyř nádhernejch frajerů (Lady, Honza Šnábl, Petr Šimek a Míra – na fotce s loděma u plavebního kanálu nad Vydrou vypadají jako polobohové) zbyly stíny. Míra tu ještě trochu je. Tahali smrt za vousy – a smrt si je našla. O frajerech se pěkně vypráví, pěkně se na ně vzpomíná. Ale ty Mírovo ruce, který si jen tak odešly, to je čirý zoufalství.
Třeba je to obráceně, třeba ten, kdo má blbě rozdaný karty, to nějak vespodu ví a jde do toho hodně divoce. Ale to je spekulace.
Ptám se po smyslu. Jako by Mírovo ruce říkaly, NENI žádnej smysl. A já to nechci přijmout a chci najít klíč k záhadě – která není k vyřešení.
Hledám teda řešení v jiný rovině: Je jeden život. Jsme všichni listy jednoho stromu. Zkušenost jednoho je zkušeností všech. A radost jednoho je radostí všech a bolest jednoho je bolestí všech. Mám v sobě Ladyho i Míru a milión dalších. A taky všichni platíme za jednoho každýho marnotratnýho. Oddělenost jednotlivce je zdánlivá. Z toho plyne odpovědnost za všechno a za všechny – a taky nekonečná milost a vysvobození.

J a k    s e    v ě c i    v y r o v n á v a j í

30. 12. 2011

Včera dvě návštěvy v Praze. Dva zážitky – které si nemohly být vzdálenější. U Brázdů na Vinohradech jsem tonul v blahu. Přitom šlo o návštěvu u lidí, s nimiž se neznám, kteří jsou o generaci starší, z jiných společenských kruhů. Pavel a Věra jsou ve věku, kdy se člověk sklání do hrobu a má nárok být unavený, nemocný, nevrlý. Vzdálený touhám, radostem, zájmům. Tihle dva malířští a životní souputníci jsou bystří a svěží, dokonale se orientují v současném světě, komunikují s ním, jsou kritičtí i moudří. Navíc pořád můžou pracovat, věnovat se tomu, v čem jsou nejvíc sami sebou – a v čem jsou nejvíc spolu. Velké štěstí. Přes hodinu jsem s nimi pil čaj ve starém domě, kde žila Helena Čapková s básníkem Palivcem. Mluvili jsme o Havlovi, o filmu Odcházení (pro Pavla byla Havlova režie až Felliniovská), o Jirousovi, o Pavlu Zajíčkovi, o Vráťovi Brabencovi, kterého Věra taky malovala. O tom, co je ve vzduchu, o neklidu a hluboké potřebě změny, která je na lidech vidět – jak nám přišlo při nedávném velkém vření po odchodu Jirouse a hlavně Havla. V pokoji s prvorepublikovým nábytkem a s Pavlovými a Věřinými obrazy jsem se cítil jako v předsíni věčnosti.
Pak jsem se přesunul z Vinohrad do Bohnic – a bylo to dál než na Mars. Mraky se protrhaly a areál léčebny zalévalo slunce. Našel jsem pavilón 20, sestra mi otevřela a dovedla mě k Mírovi. Vyšel z pokoje a sedl si se mnou na lavici na chodbě. Zažloutlá neholená tvář, prázdné šedé oči. – „Ty si sem přišel?... Do Prahy?... Ty ruce jsou špatný… Už jsem tu pět neděl… Už mi pustí příští tejden…“ – Děsivě hubený, pyžamo a župan mu visí na kostech. Podávám mu knihu, kterou jsem pro něj koupil. Vyšel jsem dřív než hvězda ranní. Puškinovy básně. – „To je ta Ladyho kniha,“ připomínám. – „To Lady napsal?“ – „Né!... to napsal Puškin!... ale Lady jí měl rád, čet z ní přece…“ – Podávám Mírovi knihu. Vrtí hlavou a odtahuje se, jako by ho mohla spálit. – „Ty nečteš?... To nevadí… třeba si jí otevřeš, přečteš si dva tři řádky… je to pěkný, potěší tě to!“ – Nechce. Opravdu jako by se knihy bál. Asi to nějak nejde, snad mu to připomíná život, na který už nedosáhne. – „Mluvil jsem s Jirkou. Říkal, že ty ruce jsou lepší…“ – „Jsou horší,“ říká zase s tou tvrdošíjnou odmítavostí. Doktoři ho léčí, ale není to k ničemu. Je přesvědčený, že ruce odumřely, protože pracoval se rtutí. – „Posledně jsi říkal, že je to od toho hrbu?“ namítám. – „Od jakýho hrbu?“ – Ještě jednou mu nabízím knihu. – „Nech si jí tu – a třeba jí ani nečti. Je pro tebe.“ – Ne. – Vytahuju z obálky cédéčko, nahraná vyprávění o Ladym a jeho zpěv. Ale Míra zase vrtí hlavou, že to nechce. – „To je od Jany,“ ukazuje na muže, který netečně přechází po chodbě a malým bílým přehrávačem v ruce a sluchátky v uších. – „Ten přehrávač?“ – „No…“ – „Jana tu byla?“ – „Ne… Jana je v Kanadě… Míla je taky v Kanadě…“ – Vyprávím, jak žijeme na chalupě, že na Silvestra přijede Vašek Gabriel s Dášou. – „Pudeme ven,“ navrhuje Míra malátně a zamíří ke dveřím. Ptám se sestry, jestli můžeme ven. Venku je pěkně, jako na jaře. Sestra neví, jde se zeptat doktorky. Za chvíli se vrátí: „Tak pane doktore, eště né. Až za tejden, jo?“ – Zkouším ještě vnutit Mírovi mandarinku. Marně. Mlčíme. – „Tak už běž,“ říká za chvíli. Cosi mu přeju, beru ho za paži. Otočí se, obejme mě. Nečekal jsem to. Držím ho chvíli – a jsou to jenom kosti, kdybych přimáčknul, všechno se poláme.
Odcházím parkem – a zase je takový krásný den. Kouzla čáry. Ironické panoptikum, někdo tahá za drátky, skřípe to a chrastí. Nádherný den na konci ledna, nádherné stromy v zahradě blázince. Dvě tak protichůdná setkání, tak protichůdná dějství na jednom jevišti!

N e z v l á d n u t ý    o s u d

18. 1. 2012

Před týdnem, ve středu 11. ledna, mi volal Tomáš. Vracel se z návštěvy u Míry v Bohnicích. Nevěděl, že jsem byl u něj taky. Navštívil ho potom, co mu volal Jirka. Tomáš mluvil o nezvratném osudu. V telefonu jsem mu špatně rozuměl, myslel jsem, že mluví o nezvládnutém osudu. Zdálo se mi to výstižné. Hned jsem rozváděl, v čem Míra osud nezvládl. Všechny ty ženské, místa, která navštívil, děti, které měl s těmi ženami. Jako by to všechno neuměl přijmout a utíkal tomu. Tomáš mě opravil, říkal „nezvratný osud“. Myslí postupující nervové onemocnění. Trval jsem na svém, že základní v Mírově příběhu je nezvládnutý osud. Nevyužitá příležitost.
V sobotu jsme se s Tomášem viděli Na sudech. Slavili s Járou šedesátiny. V neděli u Slípků se pak k Mírovi vrátil. Říkal, že mu Míra ve dvou věcech udělal radost. Jednak že ho na rozloučenou objal, dokonce mu dal pusu na krk. „Potřebuje pochovat,“ říkal Tomáš. S tím jsem souhlasil. Taky mě tak hladově objal. Mocný projev živočišné potřeby. Nikdy dřív tohle neudělal. Druhá věc, která Tomáše těšila, byla Mírova reakce na jeho zmínku, že se se Šteklem a s Pepíkem Holým chystají na kola na Korsiku. To já pojedu taky, řekl Míra. – Namítl jsem, že v téhle druhé věci podle mě naděje není, nic neznamená. Pět dní před Kozelkou taky Míra říkal, že pojede – a jasně to bylo jenom plácnutí.
Tomáš vidí jako důležité chodit za Mírou častěji. Mně i Tomášovi říkal Míra se zjevným uspokojením, že za ním byl Ivan Řezáč. Tomáš mu připomněl, že tam byla taky Saša. Věděl to od Jirky. Ale jenom jednou, odpověděl Míra.
Tomáš dává Mírovi dva měsíce života. Představuju si hrůzu, kdyby doktoři Mírův stav nějak zakonzervovali a on tu byl jako živá kostra i několik let. Jak může tátu vidět Albert? Chodící věšák na šaty? – Domluvili jsme se s Tomem, že v sobotu půjdeme za Mírou spolu.

J e ,    č e h o    s e    b á t i

12. 3. 2012

V sobotu 10. března jsme se s Tomášem sešli v Michalské před Sanu Babu. Že vybereme deedjeridoo pro Bláhovce. Nekoupili jsme, žádné se mi nelíbilo.
Pak jsme jeli do Bohnic za Mírou – společně už podruhé. Cestou jsme se zastavili v Libni, Tomáš mi ukazoval Hrabalův automat Svět, jak dnes vypadá. Pod lešením, zakrytý sítí. Čeká na demolici.
Bylo pod mrakem, ještě žádné jaro. Projeli jsme přes závoru do areálu léčebny a zaparkovali před pavilónem 20. U dveří zrovna zvonila ženská. Povídám Tomášovi, ať sebou hodí, že se s ní svezeme. Když jsme přišli ke vchodu, sestra zrovna otevřela, slyším, jak jí ženská něco říká – a byla to Míla. Měla radost, že nás vidí. Říkala, že už u Míry byla, jen se vrací pro něco, co tam zapomněla. Ale hned se rozhodla, že tam ještě zajde s námi.
Pořád mluvila. Vyvedla Míru z pokoje. „No, Míro, koukej, kdo za tebou přišel! Poznáš kluky?“ – Pohled na něj byl zdrcující. Ostříhali ho. Už to není Míra. Nepamatuju, že bych ho někdy viděl s krátkými vlasy. Šli jsme do sálu se stolky a židlemi. Byli tam dva chlápci, pozdravili jsme. Míra zíral široce otevřenýma očima, prázdným nechápavým pohledem. „Míro, trénink!“ říkám. „Koho si pamatuješ ze starejch dob?“ – „Nepamatuju,“ vrtí prázdnou ostříhanou hlavou Míra. – „Ladyho?“ – „Ladyho,“ kývá Míra. – „Járu Slípku?“ – „No, Járu…“ – „Pepíka Holýho?“ – „No, pamatuju…“ – „Tak vidíš, to je dobrý!“ – Míra by šel ven, ale Míla nechce, že přece už byli, na kafi, u divadla. Vypráví, pořád tak radostně, že tu mají na terapie koně a psy. Taky tu mají v kleci opici. „Hele, Míro, je tam zima, není tam pěkně,“ říkám. Ptám se Míry, co dělá, jestli čte nebo poslouchá muziku. Ne, nic nečte, neposlouchá. Povídáme ještě, co se chystá, že budou ty narozeniny, Bláhovec bude mít šedesát, přiletí Holý. Pak jdeme zpátky do pokoje. Míra vratkým krokem. Míla ho ukládá do postele, přikrývá ho, dává mu pusu. Míra nastavuje ústa jako dítě. Míla kontroluje Mírovy cigarety ve stolku, zasouvá je pod noviny – někdo mu na ně chodí. – „Zejtra ti vyčistim zuby… Lehneš si teď na bok, jo?“ – „Lehnu si na bok,“ odpovídá Míra a pomalu se přetáčí.
Loučíme se, odcházíme. Vezeme Mílu na Prosek. Ptám se, jestli už se ví, jakou má Míra diagnózu. Míla se vzruší. Diagnóza už je známá dva a půl roku. V Plzni tehdy lékařka Míru vyšetřila. Amyotrofická laterální skleróza. Míra umře, řekla tehdy doktorka. Míla to v Praze prý každému říkala, o té diagnóze, ale nikdo ji nebral vážně. Jirka, Mírův brácha, tomu nechce uvěřit. Tomáš se ptá na osud Mírovy ordinace. Dostal jako klient avizo, že od května bude ordinace zase v provozu. Ano, ordinace je prodaná, potvrzuje Míla. Byl to hroznej problém, zájemců bylo hodně, ale když slyšeli, že nejsou smlouvy s pojišťovnama, šli od toho. Míla byla u Míry jako sestřička posledních pět let. Loni ještě někteří pacienti chodili. Byli hodní, měli Míru rádi. Přišli, i když věděli, že už pracovat nemůže. Míla popisuje, co se při téhle nemoci děje. Jak vypadává inervace kosterního svalstva, svaly ochabujou a atrofujou. Týká se to i hlasivek. Mohli jsme vidět, jak Míra málo mluví, je to pro něj obtížný. Taky špatně chodí, včera Míle na procházce upadl. Nejhorší ze všech neurologických nemocí. Člověk se udusí. – Tomáš hledá cestu na Prosek – Míla vysvětluje. Mluví skoro nepřetržitě. Říká, že báječně vypadáme. – „Já jsem zvyklá na Míru… ale vy fakt vypadáte dobře!“ – Vrací se k Mírovi. To, že začal pít, byla normální obrana. Stejně se s tím nic dělat nedá. Dělalo mu to dobře. Kdyby bylo na ní, nechala by Míru pít. Teď je utlumenej lékama. Kdyby v sobě neměl léky, nikdy by se nenechal ostříhat. Vzpomene si, jak jí Míra řekl, že se zabije. „Prosim tě, a jak to chceš udělat?“ ptala se ho. Odpověděl, že se bodne nožem do srdce. – „Ale Mirku, vždyť neudržíš ani tužku! Tak todle nám asi nepude!“ vypráví pobaveně Míla.
Stojíme na Proseku. Míla vykládá, kolik má kolem Míry běhání, zařizování. Že by bylo dobrý ho někam přesunout, na lepší místo. Ale kam? Na gerontopsychiatrii je sice i jeden padesátiletej, ale jinak samý starý… - Omlouvám se, že spěcháme, musím na vlak. A tak Míla vystoupí a rozloučíme se. Jedeme dolů do Tróje a přes Vltavu – Tomáš se vrací do redakce.
„Peťák Lampl se jmenoval,“ vzpomenu si. „Ten, co jako první v Praze opíchal Teklu Holényovou.“ – Když jsme se v Libni dívali na automat Svět, vzpomněl jsem si na Boudníka a na jeho první manželku. A nemohl jsem přijít na to, jak se jmenoval ten inženýr, ten básník, co napsal Kanárka. A co jako první ulovil úchvatnou osmnáctiletou Slovenku, maďarskou šlechtičnu, o které Hrabal napsal, že měla rodokmen osm set let zpátky. Kanárka po mně chtěl vždycky Míra. Nikdy jsem mu přání nesplnil. Mejla Kanárka nezpíval, ale zvláštně odříkával, nešlo to po něm zopakovat. Ale naučím se a na Kozelce Kanárka dám. Pro Míru. Ať už bude živ, nebo nebude. – „To bys měl!“ souhlasí Tomáš. Ještě se vracím k Peťákovi. Uchlastal se. Mám dojem, že byl taky členem Křižovnické školy, jako Nepraš a Jirous a Stankovič – a vlastně taky jako Zdeněk Barborka. Tomáš si hned vzpomene na Šmidráky. Není jasné, kdo Šmidráci byli a jestli nějak souviseli s Křižovnickou školou. A Tomáš začíná zpívat píseň s podivnou krkolomnou melodií a šíleným textem, kterou ho kdysi Zdeněk naučil: „Když ňééé – kdo křikne na Šmidráka – Šmidrák ztichne. Protože každý Šmidrák ví, že je, čeho se bááá – ti!“

26. 3. 2012

V sobotu 24. března (kdy měl Bláhovec 60) odpoledne volala Monika, že Míra umřel. Večer předtím byl za ním Jirka, brácha, a Míra byl prý neskonale lepší…

S t e p h e n    H a w k i n g

18. 4. 2012

„Narodil se 8. ledna 1942 v anglickém univerzitním městě Oxfordu

… Už na počátku studia v Oxfordu se projevily první příznaky jeho nemoci, amyotrofické laterální sklerózy…
… Stephen Hawking se i přes své postižení stále aktivně podílí na vědeckém výzkumu a kombinuje rodinný život (má tři děti a jedno vnouče) s výzkumy v oboru teoretické fyziky a náročným cestovním programem veřejných přednášek…
… Choroba mu byla diagnostikována, když mu bylo 21 let, krátce před jeho první svatbou, a podle vyjádření lékařů neměl žít déle než dva nebo tři roky…“

(Wikipedie)

božská částice Higgsův boson