4 - TAK TROŠKU LÁMA

Ráno bylo studené a slunce ozařovalo jenom vrcholky zasněžených štítů, když za námi pozvolna mizela Tukuča, jejíž domy se choulily do hlubokého stínu soutěsky. Všichni nám říkali, že nám to bude do Lo Mantangu trvat šest dnů, nepočítajíc v to zastávku, kterou jsme hodlali udělat v Gelingu. Připravil jsem se tedy znovu na dlouhou cestu.
Z Tukuči jsme si to namířili do městečka Džomosom. Je to nepálská zkomolenina tibetských slov Dzong Sarpa, což znamená „nová pevnost"; vstupovali jsme do tibetské oblasti bojovných knížectví. Dnes je severní oblast země Thak známá pod jménem Bara-gune, což je zas tibetská zkomolenina nepálského výrazu pro „dvanáct vesnic". Všech těchto dvanáct vesnic obývají lidé jazyka i náboženství tibetského, a kromě hrstky nepálských Gurangů jsme se od nynějška setkávali jen s obyvatelstvem tibetského původu.
O obyvatelích těchto dvanácti vesnic na horním toku Kálí-Gandaku a o jejich zvycích se neví nic nebo vůbec nic. Vstupoval jsem na území, kde prakticky ještě nikdy žádný cizinec nebyl.
K polednímu jsme už byli nedaleko Džomosomu, kde jsme se měli zastavit, protože tam byla strážnice. Pozůstávala z malé posádky nepálských vojáků, jejichž hlavním úkolem bylo filtrovat lidi, kteří se ubírali na sever. Vstupovali jsme na území, jež už bylo tak blízko Tibetu, že bylo považováno za pásmo politicky a strategicky nejisté. Sotva jsem pomyslel na strážnici, rozbušilo se mi srdce. Věděl jsem, že v Džomosomu mají spojení vysílačkou s Káthmándú, a obával jsem se, že po mém odjezdu bylo třeba mé povolení z nějakých politických důvodů zrušeno.
Všechny mé obavy se rozplynuly, když jsem zjistil, že kapitán, který trávil dlouhé měsíce v nucené izolaci této osamělé stanice, překypuje přátelskou blahovůlí. Byl to Gurkha, jenž za Angličanů sloužil v indické armádě a jako mnoho nepálských veteránů tohoto slavného pluku hodně cestoval a mluvil trochu anglicky. Pyšně dával k lepšímu své znalosti zemí za hranicemi Nepálu a svůj rozhovor se mnou překládal do nepálštiny, aby jeho vojáci mohli ocenit, jak je vzdělaný, a náležitě ho obdivovat. Pak mi vyprávěl o výspě, kterou mu přidělili, a vysvětlil mi, že tu téměř sám hájí nejneklidnější nepálskou hranici.
Když jsem mu řekl, že cestuji do Mustangu, dlouho zkoumal můj glejt a pak slavnostně prohlásil, jak je hrdý, že se setkal s člověkem, který tolik miluje jeho vlast, že nelituje námahy, aby navštívil tak vzdálenou oblast. „Před vámi jsem se ještě nesetkal s nikým, kdo dostal takové povolení." Pak naivně dodal: „Máte asi v Káthmándú vysoké známosti, protože obvykle do Mustangu nikoho nepouštíme."
Po srdečném přijetí se mi tak ulevilo, že jsem okamžitě poslal Calaje nakoupit nejlepší rakši, jakou sežene, a brzy jsme s kapitánem vesele popíjeli v domě, který jsem si na noc pronajal.
Druhý den jsem si všiml, že v koutě leží balík světle béžové látky, a zjistil jsem, že to je hromada tibetských oděvů takové barvy, jako nosí Khampové. Než přihnali jaky, ozkoušel jsem si je a nakonec jsem si koupil vlající prostornou ihubu, světle olivově zelenou, s tmavomodrými klopami a podšívkou.
Od té chvíle jsem až do svého návratu do Nepálu dva měsíce na sebe nic jiného nevzal. Ne z nějaké přetvářky, abych „ze sebe dělal domorodce", ale protože jsem brzy poznal, že čhuba je jeden z nejpodivuhodnějších a nejpohodlnějších oděvů.
Je to jakýsi druh kabátu, velice praktický pro toho, kdo umí udělat uzel zuby, s oběma rukama za zády. To je ovšem jenom jeden z cviků složité gymnastiky, kterou je třeba podstoupit, aby člověk na sobě čhubu náležitě upravil.
Na první pohled se čhuba velice podobá županu, ale asi tak desetkrát prostornějšímu. Tím chci říct, že když si jí oblečete, couráte ji po zemi, rukávy se vám plandají přes ruce až pod kolena a výstřih máte až pod pupek.
Když ji na sebe navlíknete, musíte se oddat podivným břišním tancům, abyste vylepšili svůj vzhled. To se vám podaří sehranými pohyby, které využívají chápavých schopností lidské brady, pevného tlaku lokte, svíjení v bocích, silného stisku obou rukou - a to s variacemi podle toho, jestli jste Khampa, Amdo, Dropka, anebo prostý obyvatel Lhasy.
Nejdřív je třeba uchopit dva široké vlající šosy čhuby a přeložit je dozadu, aby vytvořily dva záhyby (tři záhyby, pokud jste Amdo, dva podle módy ve Lhase). Záhyby si vzadu podržíte a jednou rukou uchopíte pás, obvykle tkaný. To se vám podaří, jestliže jeden záhyb přidržíte loktem. Potom rukou - loket je v tu chvíli nehybný - se pás sváže, a to tak, že ho obratně necháte vklouznout do druhé ruky, která drží za zády druhý záhyb. Dovolte mi připomenout, že celou tu dobu máte obě ruce ztracené kdesi v bezmezně dlouhých rukávech, takže prsty hýbete takříkajíc poslepu, přes tkaninu.
Když je pás zavázaný, a pokud se vám podařilo během celé této delikátní a obtížné operace udržet jednu klopu výstřihu na správném místě pomocí brady, máte celkem vyhráno. Tecf už zbývá jenom povytáhnout látku nad opasek, takže se vám kolem celého pasu vytvoří kapsa. Pak si vyhrnete pravý rukáv a vzhůru na pochod!
Za tyto prostocviky budete stonásobně odměněni rozmanitými službami, které vám čhuba poskytne. Můžete odvrhnout rukavice, neboť dlouhé rukávy uchrání vaše ruce před studeným větrem a uchovají je v teple. Už nebudete potřebovat pyžamo, protože stačí sundat opasek a získáte prostorný a pohodlný spací pytel. Když prší, stačí vytáhnout si límec nad hlavu. Kolem pasu budete mít plno místa a ve dnech sucha tam budete přechovávat pazourkové křesadlo (zápalky jsou věc neznámá). V této kapse, která se vám rozprostírá kolem celého pasu, můžete nosit všechno, počínaje modlícím mlýnkem a konče vřetenem na spřádání jačí vlny, nehledě na ostatní předměty, které takový Tibeťan obvykle nosí při sobě.
Opravdový aristokrat si nikdy rukávy u čhuby nevyhrnuje, což je nenápadným svědectvím, že mu není třeba rukou k obživě. Když udeří moc velké horko, stačí zdvihnout jeden rukáv a nechat ho viset po zádech. Když je fakticky vedro k nevydržení, ohrnou se oba rukávy a upevní se v pase. Při jízdě na koni se prostě rozváže opasek a čhuba je ihned dostatečně prostorná pro všechny jezdecké úkony. Všecek hrdý jsem se vrátil na místo, kde se Calaj opékal na slunci, zatímco Kansa usilovně balil naše věci do hnědobílých vaků z tlusté jačí vlny, které přinesli poháněči; na každé zastávce ztráceli drahocenné minuty tím, že je vždycky znovu zašívali. Když se jaci napásli a odbyli si své obvyklé rodeo, vydali jsme se všichni zase na cestu.
Stezka nás teď vedla do hlubin soutěsek Kálí-Gandaku. Zelené svahy pozvolna ustupovaly pustým pahorkům. Vstupovali jsme do vyprahlé krajiny, vytvořené obrovskými žlutými útesy a velikými pravoúhlými skalními věžemi. Směrem k severní čáře obzoru bylo nebe modré a průzračné jako křišťál. Nadobro jsme za sebou zanechali svět rostlinstva, vláhy a zeleně a pozvolna jsme stoupali k velikým pustým pláním střední Asie. Před námi začínala nekonečná step, která se táhne přes celý Tibet a Sin-ťiang až do Mongolská. Kálí-Gandak tu byl už obyčejný potůček, který se klikatil mezi okrově zbarvenými útesy. Před námi, kam jen oko dosáhlo, se vinul veliký kaňon, obrovská pravoúhlá brázda, která si razila cestu spoustami písku. Kdesi vpředu, ve velké výšce nad námi byl Mustang, a jak jsme se teď k němu blížili, zmocňovala se mě bezmezná netrpělivost. Už brzy jsme měli překročit nepálskou hranici a vstoupit na ten kousek země ve tvaru palce, který ční nad Tibetem i nad Nepáleni, na území tajemných králů země Lo.
Šli jsme proti proudu řeky a brzy jsme spatřili na dohled opevněnou obec Kag. Tyčí se na malé plošince, odkud spěchá zpěněný přítok do Kálí-Gandaku, a podobá se velké bílé krabici. Pak jsem rozpoznal, že tuto krabici tvoří pospojované domky, které zvenčí vytvářejí jakoby baštu téměř bez oken. Kousek před touto nápadnou bílou hmotou se vypínala veliká pravoúhlá červená stavba, klášter, který rovněž stavěl na odiv průčelí z vysokých slepých zdí nevlídného vzhledu.
Třípatrové domy tvořily souvislý blok, uzavřený vnějšímu světu. Město postavené z kamenů a ianu (tibetský cement z tvárného jílu) vzbuzovalo dojem solidnosti a letitosti, jaký málokdy pociťujeme u staveb v tropických krajích.
Nepříjemně mě překvapilo, když jsem v bludišti temných uliček a malých náměstíček spatřil početné siluety Khampů, kteří nás od prahu úzkých dveří klidně pozorovali. Město bylo zřejmě zcela v jejich moci. Tvářil jsem se, jako bych si jich nevšiml, a doufal jsem, že ani oni nepostřehnou naši karavanu. Bez potíží jsme se dostali na druhý konec města a tam jsme se zastavili na krytém prostranství před chrámem s dvěma modlicimi bubny po obou stranách. Připravili jsme si oběd a jaky jsme odvedli do temného dvora sousedního domu, kde dostali slámu. Spolykali jsme svou obvyklou dávku rýže a znovu jsme se vydali na pochod.
Kag byl důležitou etapou na naší cestě. Až dosud jsme sledovali starou a velice rušnou karavanní cestu podél Kálí-Gandaku. Tato cesta vede do severozápadních končin Nepálu. Ale v Kagu se roztrojuje a jedna z cest vede na východ až do Muktináthu, posvátné svatyně s hořícím kamením a vodou, a pak pokračuje vzhůru až do horského sedla ve výši 5000 metrů směrem na Manang, proslulý nevraživostí svých obyvatel. Kdybychom měli při návratu chuť, mohli bychom dojít do Káthmándú touto cestou, která obchází masív Annapúrny ze severu. Druhá cesta směřuje k západu přes oblasti Dolpo a Mugu, jež tvoří velice rozsáhlé území mezi masívem Dhaulágiri a jiným méně významným pohořím na tibetské hranici. V tomto koridoru se prostírají pastviny a bydlí tu málo známý národ Dolpů, který studovali profesoři David Snellgrove a Corneille Jest. Těmto dvěma vědcům bylo za jejich minulých návštěv odmítnuto povolení k návštěvě Mustangu, k němuž směřuje třetí cesta, pokračující přímo na sever, podél velkého vyprahlého kaňonu Kálí-Gandaku.
Cestou, kterou jsme se teď ubírali, nešlo před námi příliš mnoho cestovatelů. První byl onen indický průzkumník, o němž jsem mluvil, ten, co počítal každý krok na zrnkách růžence. Druhý byl zajímavý japonský mnich Ekai Kavakuči, který se v roce 1898 pokusil tajně vstoupit do Tibetu cestou přes Mustang. Byl to učenec, jenž hodlal ve Lhase studovat buddhismus. V oné době Číňané i Tibeťané zakázali návštěvy ve Svatém městě. Kavakuči zůstal skoro rok v jednom mustangském klášteře. Potom se vydal do Dolpa a nakonec pronikl do Tibetu. O padesát let později*..roku 1952, drsný švýcarský geolog Toni Hagen zvolil stejnou trasu. Podařilo se mu uskutečnit v Nepálu nejfantastičtější sérii výzkumných výprav století. Během šesti let prošel pěšky asi třicet tisíc kilometrů po nejméně známých trasách Himaláje. Při tom znovu objevil Lo Mantang, hlavní město Mustangu, kam vkročil jako první Evropan. Po něm se do této oblasti dostala jenom hrstka cizinců, mezi nimi rakouský horolezec Herbert Tichy a proslulý italský profesor Giuseppe Tucci, který v hlavním městě Mustangu strávil den a opustil zemi po krátké šestidenní návštěvě. Profesor Tucci publikoval o této letmé cestě jenom stručné poznámky a skoupé informace.
Čekal nás další dvoudenní pochod podle řečiště částečně vyschlé řeky, než jsme se dostali na úpatí náhorní plošiny, na které se rozkládá Mustang. Předtím jsme ještě museli přešplhat srázný hřeben, jenž ční nad průrvami Kálí-Gandaku, tak těsnými, že se jimi nedá projít.
Pak jsme museli přejít přes čtyři horská sedla ve výšce nad čtyři tisíce metrů, která nás měla dovést do zapovězeného království.
Pronikali jsme teď do vyprahlé a pusté oblasti, ostře kontrastující se šťavnatými jižními svahy Himaláje. Majestátní samota dýchala z kostrbaté a obnažené krajiny a já jsem náhle silněji. pocítil těžké břemeno, které jsem na sebe vzal. Za pochodu se mě znovu zmocnily obavy. Zavalena nesmírnými rozlohami mi naše skupinka připadala nepatrná a bezbranná tváří v tvář nebezpečím v podobě Khampů a jiných banditů. A nemohl jsem se ubránit myšlence, že když sami Serčanové váhali s cestou do Mustangu, mám i já dobrý důvod ke strachu z této pouti.
Trpělivě jsme už celý den sledovali koryto řeky, hnáni strašlivým jižním větrem, když mi poháněči jaků ukázali vrcholek strmého útesu. Tam byl Tajen, kde jsme se rozhodli přenocovat.Byl jsem tak vyčerpaný, že bych byl toho večera ihned usnul, kdyby právě ve chvíli, kdy jsme uléhali, nezahnali do našeho dvora asi dvacet malých oslíků s hlučnými měděnými zvonky. Celou noc potřásali hlavou, abychom spolehlivě nezamhouřili oko. Několikrát se ti nejzvědavější zapletli nohama do stanových lan a za svítání už nebylo vyhnutí, museli jsme vstát, aby se nám stan nesesypal na hlavu. Toto jsou drobné obtíže cesty do Himaláje, nakonec mnohem otravnější než strach z nemoci, ze sklouznutí na strmém útesu, nebo dokonce ze střetnutí s bandity. Například trvalé bodáni blech a štěnic je nekonečně nepříjemnější než cokoli jiného. Tajen leží ve výšce 3300 metrů a moucha se tam téměř nevyskytuje a hmyzu jen nepatrně, ale my jsme si zřejmě s sebou přivezli z teplejšího podnebí úplnou zoologickou zahradu parazitů. Já jsem jich měl ze záhadných důvodů málo ve srovnání s Tašim, který se neustále drbal jako posedlý.
Dobíral jsem si ho: „Ze se nestydíš, mít takových blech!" Tašimu moje poznámka nepřipadala nijak legrační, dopálil se a obeznámil mě s hlubokou realitou života v Tibetu: „I velcí lámové mají blechy!" - „Nezlob se," odpověděl jsem a v tu chvíli jsem ucítil bodnutí vlastního hmyzu. Když jsem se od Tašiho dozvěděl, že „i velcí lámové mají blechy", vždycky jsem od té doby pociťoval jisté uspokojení, když jsem drbal své vlastní parazity.
Znal jsem už Tašiho skoro jako vlastního bratra. V noci jsme se dělili o jeden stan a tato důvěrnost stejně jako vzájemná opora téměř při všech našich podnicích vykovaly mezi námi velice pevné přátelské pouto. Neustále jsme si jeden druhého dobírali, protože Tibeťané - ať už Amdové, Khampové nebo obyvatelé Lhasy - mají jednu společnou vlastnost, a to je velice vyvinutý smysl pro humor a velkou radost ze života. Musím s lítostí doznat, že můj nos byl Tašimu velice k smíchu. Já jsem mu zase říkal, že „vypadá čínsky", což ho vždycky dopálilo a pak se mě s úzkostí vyptával: „Myslíš, že by mě Khampové mohli považovat za Číňana?"
Velice pečlivě dbal o svůj zevnějšek, a jelikož se jako většina Asiatů nemusel holit, vypadal bezvadně i v nejobtížnějších situacích. Navíc se ještě - jak by řekl elegantní Evropan - uměl strojit. Já jsem vyměnil své vatované bundy, pulovry a větrovky za tibetskou čhubu, a protože jsme měli společnou garderobu, Taši teď nosil mé nejelegantnější svršky. Vypadal jsem se svým dvoudenním strniskem a v čhubě jako zarostlý tibetský sluha bohatého japonského horolezce Tašiho.
Jedna věc mě na něm vždycky udivovala. Když jsem třeba řekl:„Myslím, že tam a tam dorazíme v šest hodin večer," odpověděl: „Kdepak, budem tam v půl šesté." Když jsem tvrdil, že nám to určitě bude trvat déle, trval na svém s naprostou jistotou: „Ne, budem tam v půl šesté." A dodával: „Já to vím. Já jsem totiž tak trošku láma." A vždycky měl pravdu, i když se jeho předpovědi rozcházely s mými třeba o čtyři hodiny. Bylo to až znepokojující. Brzy jsem se s důvěrou spolehl na jeho odhady, které byly většinou přesné. Taši byl zřejmě „tak trošku láma".
Když jsme se druhý den opět vydali na cestu, opustili jsme s Tašim nosiče a přešli jsme na druhý břeh Kálí-Gandaku, do velkého kláštera Gumpa Kang, který se rozkládá přímo proti Tajenu.
Klášter byl opuštěný, octli jsme se před dřevěnými vraty, zamčenými na klíč, v krytém vchodu, pomalovaném různými božstvy. Široko daleko nikdo nebyl, a tak jsme se zkusili do budovy vloupat. Nakonec se nám podařilo otevřít malou branku a vystoupit do druhého patra, kde byla řada temných a prázdných místností. V podivném tichu, rušeném pouze skučením větru, jsme opatrně postupovali z jedné místnosti do druhé, až jsme nakonec došli do malé postranní kaple s třemi pozlacenými sochami lámů, kteří majestátně seděli na podstavcích ve tvaru lotosového květu. Neradi viděli vetřelce, a tak jsme pokračovali v průzkumu, prošli jsme vrzajícími dveřmi a vešli jsme do prostorné chodby, jež vedla k hlavnímu chrámu. Tam trůnila na oltáři ohromná socha Maitréji, budoucího Buddhy; jeho záhadná tvář byla upřena do visuté chodby, kterou jsme přicházeli.
Vítr přirazil dveře, jež jsme nechali otevřené, a nám přejel mráz po zádech z pocitu provinění i z úzkosti, kterou v nás tato kradmá návštěva osamělého kláštera Gumpa Kang vyvolala. Našli jsme žebřík z kmene stromu, do něhož byly vytesány hluboké zářezy, a malými dvířky jsme vylezli na střechu kláštera. Shora jsme měli nádherný rozhled na cestu, po níž jsme přišli. Pod sebou jsme jako nepatrné tečky spatřili Calaje, Kansu a naše jaky, připomínající mravenečky na cestě k věčnosti. Na severu nám obzor zacláněly hory. Srdce se mi rozbušilo, když jsem si uvědomil, že za těmi horami je Mustang.
Sešli jsme zpátky dolů a vydali jsme se za naší karavanou. Pomalu jsme zlézali obrovské průrvy, ale najednou se nám do cesty postavil strmý útes: řeka jako by na tomto místě zmizela. Když jsme se přiblížili, s překvapením jsem zjistil, že od západní stěny kaňonu se oddělil obrovský rudý útes a opřel se o stěnu na druhé straně řeky, jež vytékala zpod tohoto mohutného přírodního mostu. Blok, který se z jakéhosi důvodu oddělil a při pádu se opřel o kolmý útes na druhém břehu, byl asi sto metrů vysoký, padesát metrů široký a dvě stě padesát metrů dlouhý. Toho se využilo ke konstrukci mostu přes řeku, jež vytékala zpod tohoto přírodního tunelu.
Už nebylo možno pokračovat podél Kálí-Gandaku. Museli jsme zdolat stěny tohoto velkého kaňonu.
Vyčerpáni a polomrtví žízní jsme dorazili na vrcholek oblého kopce, velmi vysoko nad soutěskou. Cesta se tam rozdělovala na celou spleť drobných rovnoběžných stezek, vyznačených kopyty jaků a koz. Stále stoupajíce po úbočí mírného svahu, dorazili jsme k sedlu ve výšce 3750 metrů. Byla tu kupa kamení, které sem házeli poutníci na znamení díků a úcty k bohům války, strašícím na vysoko položených a odlehlých místech. Taky jsem se pomodlil a hodil kámen na hromadu.