Str. 112

. . . je to země, kde budoucnost patří mládí. Z toho důvodu starý král Angun Tenzing postoupil trůn svému nejstaršímu synovi; jenomže ten po jedenácti letech vlády zemřel. Starý král se po smrti Anguna Ningpa znovu ujal vlády, ale zřejmě ji brzy postoupí svému nejmladšímu synovi Džikme Dordžovi, aby země měla zase mladého a průbojného vládce.
Učinil jsem ještě jeden překvapivý objev. V zemi Lo vede každý obyvatel trojí život. Šlechtici i prostí lidé dělí svůj život mezi tři činnosti. Na jaře všichni pracuji na polích, ořou a sejí. V létě vel­ká část obyvatelstva opouští vesnice a města a žije pod stanem poblíž pastvin, kde se pasou koně, muly, oslíci a kozy. V zimě, když je pří­liš zima na obdělávání polí nebo pasení dobytka, většina obyvatelstva země Lo - až na ženy a starce - odjíždí obchodovat s dobytkem; vydávají se až daleko do nitra Tibetu a do Nepálu. Zima je nejlepší doba na cestování, protože tibetské řeky jsou bud zamrzlé, nebo sko­ro vyschlé, takže se dají snadno přebrodit, a v Nepálu je dost chladno, takže Lobové, zvyklí na velkou nadmořskou výšku, se tam nenakazí nemocemi, které řádí v teplých nížinách. Tyto tři druhy života mus-tangských obyvatel dodaly Lobům charakteristické intelektuální rysy venkovana, kočovníka a obchodníka. Tak rozmanitý a plný život je uchránil nedostatků, s nimiž se setkáme u lidí, kteří se věnují pouze jednomu zaměstnání a propadnou jednotvárnosti. Zemědělský život vypěstoval u Lobů vytrvalost; kočovný život jim dal filozofický od­stup; zimní život obchodníků jim rozšiřuje obzor a pěstuje v nich odnikavost. Spojení tak rozmanitých vloh a zájmů je podle mého mí­nění velmi vzácné. I když Mustang vypadá „neplodný jako mrtvá laň", život v něm je podivuhodně bohatý a čilý.
Stejně jako řemeslo ovlivňuje myšlení těch, kdo je provozují, tak také zvyky národa poznamenají jeho génia. Výraznými rysy Mustangu se mi zdály rovnováha a dynamičnost. Všichni, bohatí i chudí, jsou lidé vzbuzující důvěru, inteligentní a velkorysí. Tato charakteristi­ka, jež pramení - jak už jsem řekl - velkou měrou z rozmanitosti života Lobů, se hodí na velkou část Tibetu. Myslím, že právě z těchto důvodů všichni cizinci považují obyvatele „Střechy světa" za šťastný a vyrovnaný národ. Knihy všech cestovatelů do Tibetu, ať už jsou ze 17. století nebo z naší doby, se v tomto bodě shodují. I když ja­kákoli generalizace je vždy nebezpečná, troufám si tvrdit, že Tibe­ťané jsou výjimečný národ; anebo - přesněji řečeno - že vytvořili společenství výjimečně příjemné a harmonické. Dodávám, že ke všem těmto individuálním vlastnostem, o kterých jsem právě mluvil, jsou Lobové navíc veselí, dovedou se bavit a jsou velice vytrvalí v práci. Přišel jsem do Mustangu uprostřed zemědělského období. Právě začalo jaro, a přestože v prvních týdnech mého pobytu v hlav­ním městě několikrát sněžilo, sníh v údolích rychle tál. Držel se na horách, z nichž většina se tyčí do výše nad šest tisíc metrů, takže stěhování stád dosud nenastalo. Dobytek se každý den vyháněl z města a spásal chudičkou trávu a sem tam nějaké listí na mezích a na březích potoků a zavodňovacích kanálů.
V době mé návštěvy hrozila mustangskému dobytku chmurná budoucnost. Téměř všichni lidé, s nimiž jsem o tom mluvil, si dělali starosti. Kdysi král uzavřel s guvernérem tibetské oblasti Bílá pev­nost dohodu, podle níž Lobové směli pást své jaký bez placení poplat­ků na zelených svazích Brahmaputry severně od Mustangu. Ale od té doby, kdy Číňané umístili v Likse velkou posádku a začaly se o nich šířit hrůzostrašné historky, Lobové už se neodvažovali vyhá­nět svá stáda do Tibetu. Situaci ještě zhoršovalo, že Khampové vy­tvořili vojenské tábory přímo v Mustangu.*) V Lo Mantangu se kaž­dý Khampů bál, protože kradli dobytek. Do budoucna to s mustang-skými stády nevypadá nijak růžově a právě po této stránce obyvatelé Mustangu nejvíc utrpěli politickými zmatky v důsledku čínské inva­ze do Tibetu.
Pro Loby je Tibet zelená země, kde je tráva vydatnější a půda úrodnější než u nich. Tento rozdíl zaviňují prudké větry, které denně v poledne vymetou Mustang. Vanou z jihu a zaplní prostor vytvoře­ný masívy Annapúrny a Dhaulágiri. V Mustangu dují se strašlivou prudkostí. To už ztratily valnou část vlhkosti na velikých zasněže­ných horských hřebenech. Teprve za Mustangem se uklidňují a ta troška vlhkosti, která se v nich udržela, se kondenzuje a ve formě deště padá na Tibet. Tyto větrné bouře, přicházející z jihu, vznikají z rozdílu mezi vysokým tlakem na jižných svazích Himaláje a nízkým tlakem na tibetské náhorní planině. Jsou přesné jako hodiny, propu­kají v poledne, když se vzduch nad Nepálem ohřeje, a končí po zá­padu slunce, když teplota klesá. Zít v Mustangu znamená sedět v gi­gantickém průvanu, sedět na stoličce před dokořán otevřenými dveř­mi, to jest obrovskou trhlinou v Himálaji.
Město Lo Mantang je utvářeno jednak podnebím, jednak za­městnáním svých obyvatel. Všechny domy čelí svými štíty jižnímu větru. Přízemí, první patro a terasa odpovídají zaměstnání obyvatel. Přízemí je vyhrazeno pro stáje a skladiště. Tam se ukládá zboží karavan a jsou tam ustájena zvířata. První patro je uzavřené a provrtané jen úzkými okénky, tam se žije v zimě. V teplém období žijí všichni na střeše, kde se cepem mlátí obilí a kde se v létě vykonávají všechny domácí práce v závětří otýpek roští, které slouží jako větrolamy. Velké městské hradby nejsou jen vojenskou ochranou, anebo záštitou před zloději dobytka a před Khampy. Bez těchto hradeb by byl život ve městě nesnesitelný, protože vítr je obzvlášť divoký právě na pláni, na které stojí město. Nelze vskutku vymyslet lepší ochranu před písečnými bouřemi, než je tahle gigantická zed.
Velice rychle jsem začal oceňovat pravou hodnotu pohodlí ve městě, v tomto přístavu míru uprostřed rozsáhlých obnažených stepí Mustangu.
Tři dny po svém příchodu jsem na Pembovu radu vykonal s Tašim návštěvu u Cevana Rincinga, „významného muže, který ví spoustu věcí", jak mi řekl Pemba.
Cevan Rincing byl náš soused. Bydlel vedle nás ve velkém dvouposchoďovém domě proti zimnímu královskému paláci, na druhé straně hlavního náměstí ve městě. S notýskem zastrčeným do záhybů čhuby, následován Tašim jsem neobratně slezl z žebříku - kmene stromu, který vedl z naší terasy rovnou na náměstí.
Dům Cevana Rincinga měl majestátní průčelí, vstupu do přízemku bránily těžké dřevěné dveře, nad nimi byla dvě velká okna, zvenčí ozdobená záclonkami. Proč Tibeťané věší záclony na vnější stranu oken? Tuhle záhadu jsem nikdy nerozřešil. Záclony jsou ob­vykle z mimořádně odolné vlněné tkaniny, pěkně napnuté na pro­vaz. Čtverhranné okenní otvory jsou zakryté roletami, které jsou ve dne svinuté, aby dovnitř mohlo světlo. Nad roletami obvykle pole­tují červené, modré a bílé volány. Tato vnější výzdoba dodává do­mům svátečního vzhledu.
Velké dveře byly zamčené, což mě nijak neudivilo, vždyť chrá­nily poklady „nejbohatšího muže ve městě". Dlouho jsem klepal, než se staré, nuzně oděné ženě, mávající obrovským klíčem ve tvaru čhortenu, podařilo odstranit velký, bohatě zdobený tibetský visací zá­mek a otevřít dveře. Pozvala nás dál. Ale já jsem vstoupil, až když jsem se ujistil, že přivázala divokého hlídacího psa.
Octl jsem se na dvorku připomínajícím komín, kolem kterého se tyčila tři podlaží krytých pavlačí. Úzké a strmé kamenné schody nás zavedly na pavlač v prvním patře. Vydal jsem se po ní a dospěl jsem k nízkým dřevěným dveřím, vedoucím do prostorné místnosti. Byla skrovně osvětlena tenkým slunečním paprskem, který pronikl dírou ve stropě. Stěny byly černé od sazí; na hrubé polici svítily velké měděné hrnce.
Uprostřed bylo čtvercové ohniště z dřevěných trá­mů, které obklopovaly malou hliněnou trojnožku s hrncem. Ze dvou stran ohniště byly umístěny čtverhranné žíněnky, pokryté koberci. Kaž­dá žíněnka byla jinak vysoká a byly uspořádány tak, že se na ně vešlo šest osob, usazených v takové výšce, jaká odpovídala jejich postavení a významu. V nejnižší části této pohovky nějaká žena kojila dítě. Ne čestném místě seděl Cevan Rincing.
Byl mimořádně hezký, neměl kolem očí vrásky a v jeho tváři nebyl ani nepatrný mongolský rys. Měl štíhlý, rovný nos, a nebýt dlouhých vlasů, vypadal jako pěkně opálený Evropan. Měl elegantní tmavomodrou čhubu a pod ní tibetskou košili z bělostného hedvábí se stojacím límcem, zapnutým na zlatý knoflík.
Z očí mu zářila dobrota, choval se velice přátelsky a bylo zřejmé, že na nás chce udělat dojem svou štědrostí. Okamžitě nařídil ženě, která před ním seděla, aby nám připravila čaj s mlékem a bez soli. Tato žena, kterou jsem považoval za služebnou, byla jeho manželka; miminko, jež kojila, bylo Rincingovým sedmým dítětem; byly mu teprve tři týdny. V koutě seděl na bobku jeden z jeho synů a horlivě dělal úkoly pod dozorem starého mnicha. Dřevěným pisátkem psal na bílou tabulku, opisoval písmenka jako všechny děti na světě, kře­čovitě svíral tyčinku pisátka a vyplazoval jazyk. Místo aby křídou psal na černou tabulku, ryl v bílém prášku, rozetřeném na dřevěnou destičku, a vyrytá písmenka černě vystupovala na bílém podkladu.
Cevan Rincing byl na své děti velice pyšný. Rozhovor se rychle stočil z poznámek o počasí na důvod naší přítomnosti v zemi Lo. Pak se mě zeptal, jestli nemám léky pro jeho ženu a pro novorozeně. Paní Rincingová - měl bych říci „princezna" - měla problém. Nebyla už nejmladší a zřejmě neměla mléko, nebo ho aspoň neměla dost, pro­tože dítě vypadalo velice neduživě. Všichni včetně matky se domní­vali, že zemře. Matka byla jednou ze čtyř dcer mustangského krále. Beze studu mi ukázala své vyschlé prsy. Jenže já jsem jí nemohl nijak pomoci.
Vysvětlil jsem, že se v medicíně nevyznám, a ihned jsme s Tašim nadhodili otázku, která nás zajímala: o tajuplných dějinách království Lo, které se od svého příchodu pokoušíme rekonstruovat. Jakmile Cevan Rincing naši otázku uslyšel, zvedl ruku k ústům a zdráhal se odpovědět. Při tomto pohybu jsem si všiml, že má tlustý prsten ze zeleného nefritu nikoli na prsteníku, nýbrž na palci. Později jsem ještě velmi často viděl podobné prsteny, a vždy na palci. Prsteny jsou široké přes dva centimetry, takže se palcem nemůže pohybovat. Jsou aristokratickým znakem podobně jako dlouhé rukávy přes ruce: jejich nositelé ukazují, že nemusejí dělat žádnou těžkou práci. Můj maličký zlatý snubní prsten vypadal dost plebejsky vedle nefritového prstenu na Cevanově palci. Na druhé ruce měl podobný prsten jako Taši, dlouhou a plochou zlatou spirálu. Tyto spirálovité zlaté prsteny ne­jsou jenom ozdobou, ale reprezentují takříkajíc hotovost. Jejich délka může podle potřeby narůstat nebo se zkracovat a je to celkem poho­dlný způsob, jak transportovat malou zásobu zlata.
Jakožto zeť mustangského krále a syn zemřelého králova prvního ministra, který býval ve své době velice jemným učencem, měl Cevan Rincing všechno, co si člověk může v Lo Mantangu přát. Byl si velmi dobře vědom svého bohatství i svého významu. Jako obvykle se roz­hovor stočil na peníze a Cevan se mě zeptal, jestli mám na prodej nějaké věci ze své výstroje. Odpověděl jsem, že nejsem obchodník, ale že bych byl případně ochoten vyměnit některé součásti výstroje za historické knihy, kdyby se nějaké našly. Oči mu ihned zasvítily, a sotva jsme dopili silný čaj bez másla, odvedl nás z velké místnosti do své prostorné soukromé kaple, umístěné rovněž v prvním patře. Byla to kaple velice impozantní, ozdobená složitým červenozlatým oltářem, na němž bylo rozmístěno víc než čtyři tucty krásných pozla­cených sošek světců; kolem oltáře se táhly regály velké knihovny. Nej­významnější ze všech knih bylo sto osm svazků Kandžuru, tibetského kánonu. Nás samozřejmě mnohem víc zajímaly menší knížky, které se doslova vršily na regálech. Ale Cevan Rincing nevypadal, že by nás k nim chtěl pustit; horlivě mi ukazoval spoustu malovaných svitků, zavěšených na stěny kaple proti velkému zamřížovanému oknu, jež hledělo na náměstí a ke královskému paláci. Byly to dosti špatné obrazy. Ihned jsem mu vysvětlil, že nemám nejmenší úmysl je koupit. Cevan Rincing žádal nehorázné ceny, asi tak dvojnásobek toho, co se za takové obrazy platí v evropských antikvariátech, kde jsou tibetské tanky velice drahé.
Cevan Rincing byl první a poslední osoba v zemi Lo, která se pokoušela mi prodat náboženské předměty. Když jsem se obdivoval jeho kapli, ukázal mi hrdě na podlahu. Byla velice hladká a podobala se moderní betonové podlaze. Můj hostitel mi vysvětlil, že jeho otec si ze studií v Lhase přinesl recept, podle kterého se smísí pět druhů hlíny z pěti různých krajů země Lo a z této směsi se dá udělat tato pevná, tvrdá a odolná podlaha.
Opustili jsme kapli a Cevan nás odvedl do nejhořejšího patra, do malé odlehlé místnůstky; byla to jeho soukromá pracovna a zároveň místo, kde přechovával své nejdražší poklady.

Podél celé jedné stěny proti velkému zamřížovanému oknu byly rozložené čtvercové polštáře a velké dřevěné truhly, nastavěné, na sebe po třech i po čtyřech, některé pomalované, jiné potažené tlustou kůží. Na truhlách byla rozestavěna spousta podivuhodných věcí. Při­padalo mi, jako bych pronikl do tajného sklepení středověkého hradu. Byly tam dvě dlouhé muškety s velikými bodly ve tvaru vidlí a krás­ný luk se šípy. Tento půvabně vykroužený luk byl zřejmě válečnou zbraní, a nikoli sportovním náčiním. Jeho křivka mi připomínala luky podobné závorkám, které jsem viděl na podobiznách Cingischánových bojovníků, a byl bych rád věděl, odkud pochází. Cevan mi hrdě vy­světlil, že ho používá každý rok o „lukostřelecké slavnosti", která se slaví 14., 15. a 16. dne sedmého tibetského měsíce. Je to jeden z vel­kých světských svátků v Lo Mantangu. Dozvěděl jsem se, že lukostřelba je v Mustangu oblíbeným sportem a že závodům přihlíží spousta diváků.
Když jsme hovořili o puškách a luku, Cevan otevřel jednu truhlu a vložil mi do ruky hrozivě vyhlížející německou pistoli luger. Tato zbraň podivuhodně kontrastovala se středověkým arzenálem. Cevan ji koupil od jednoho Khampy a chtěl vědět, jestli byla sku­tečně vyrobena v Americe. Amerika - jak už jsem poznamenal - je pro Loby jedinou zemí na světě kromě Velké Británie, Indie, Cíny a Tibetu. Snažil jsem se vysvětlit, že pistole pochází z Německa, ale viděl jsem, že to Cevanovi nic neříká a že je trochu zklamaný, pro­tože to není americká zbraň.
Projevoval jsem velké nadšení a prosil jsem Cevana, aby mi ukázal své další poklady, což ochotně učinil. Plochými klíčky začal otvírat malé, složité visací zámky, které byly zavěšeny na všech truhlách. Jedna truhla byla plná knih a byly v ní tři krásné stříbrné násadky. V jiné byly různé kusy nádherných hedvábných brokátů a mezi nimi půl tuctu stříbrných dýk, jejichž rukojeti, dlouhé přes metr, byly bohatě zdobeny náboženskými symboly. V další bedně byly ulo­ženy nejkrásnější oděvy jeho ženy; slíbil, že si je žena obleče, jestli budu ochoten ji vyfotografovat. V koutě místnosti jsme si všimli vel­kých hrozivých mečů. Nakonec vytáhl Cevan z jiné truhly své nej­krásnější poklady, dvě zlaté a stříbrné schránky ve tvaru klíčové dír­ky. Byly to překrásné relikviáře, jaké s sebou Tibeťané nosí na cesty a do nichž ukládají sošku svatého lámy nebo nějakého božstva. Cevan mi vysvětloval, že to jsou velice vzácné exempláře, á já jsem dospěl k přesvědčení, že Lobové mají stejně hmotné zájmy jako my. Svitek hedvábí, stříbrná číše, meč, všechny tyto předměty jsou oceňovány, obdivovány a vyhledávány se stejnou vášní, jako my na Západě mi­lujeme svá auta, pračky a všechny ostatní předměty, které vlastníme.
Zase jednou jsem si připadal velice osamělý. Už to byly tři týd­ny, co jsem odjel z Pokhary, a zdálo se mi to úplná věčnost. Po celé ty tři týdny jsem žil ve světě tak odlišném od všeho, co tvořilo můj dřívější život, že jsem si někdy říkal, jestli jsem to skutečně já v té vysoké, studené, zaprášené místnosti, kde krysy pobíhají kolem záhadných božstev, u jejichž nohou ukládám hlavu na nafukovací matraci, která pořád uchází. Měl jsem pocit, že má vlastní identita pomalu vyprchává. Taši mi vykládal, že minulou noc jsem vykřikoval ze spaní: „Rychle, rychle sem pojď!" Ano, ujišťoval mě, že jsem skutečně vyslovil tahle slova, a já jsem ustrnul, když mi došlo, že jsem fakticky ze spánku hlasitě mluvil TIBETSKÝ!
Ve dne v noci jsem byl zcela pohlcen prostředím, které mě obklopovalo. Všiml jsem si, že pozvolna přejímám tibetské zvyky, že se například automaticky ukláním s rukama sepjatýma do tvaru číše, když se s někým potkám. Zcela jsem si osvojil některá úsloví v tom podivném himalájském jazyce; začal jsem mít v oblibě určité druhy tibetských piv a často jsem se už předem těšil na večerní sklenici čhangu, protože jsem zjistil, že naše paní domácí skladuje výborný druh. Často jsem už musel vytahovat z kovového kufru fotografii své ženy, abych si připomněl, že kdesi ve světě, na kilometry pod námi, za vysokými zasněženými vrcholky, ještě dál, než vede nekonečná stez­ka odtud do Tukuči, mimo dosah jaků, ve světě bez démonů mám ženu, rodinu, vlast. V mé zemi ani velcí lámové nemají blechy, aťsi tomu Taši nevěří, když každý večer usedne na svůj spací pytel a po­kouší se zbavit toho odporného hmyzu, který nám ztrpčuje život.
Na úsvitu mě jako obvykle probudil ledový průvan. Ihned jsem byl při sobě a vzpomněl jsem si na nebezpečí, jež hrozí královu sy­novi. Poslal jsem Tašiho pro dva koně, než je vyženou z města. V chladném ránu už Nový klášter zvučel rachotem bubnů. Zeny pra­covaly na terasách. Na východních vrcholcích napadl sníh, ale obloha bylo čisťounce modrá, nekonečná a bledá. Jako by se opírala o vzty­čené horské štíty, které nám uzavíraly obzor.
Hrabal jsem v kovových kufrech a hledal jsem krabici s léky, do níž jsem v Káthmándú pečlivě uložil ony drobné vykonavatele moderních zázraků: penicilín, aspirin, antibiotika, maličké tabletky bílého muže, léky, jejichž proslulost se rozšířila mnohem dál než sláva ostatních produktů naší civilizace. I když do Mustangu nikdy neza­vítal žádný západní lékař, proslulost bílých lidí jakožto uzdravovatelů, proslulost, jež hraničila s magií, mě do země Lo předešla. Od chvíle, kdy jsem vyrazil z Pokhary, mě neustále vyhledávali nemocní lidé, trpící různými neduhy, a projevovali neskonalou důvěru v mé lékařské schopnosti a věřili, že umím vyhánět i démony. Na Západě často hovoříme o „lékařích - čarodějích" a myslíme na primitivní africké kme­ny, jenže ty zas vidí lékaře - čaroděje v nás. Ovšem kdo umí život za­chránit, ten ho taky podle logiky zdejších lidí umí vzít, a proto mě podezřívali, že jsem zavinil beznadějný stav syna mustangského krále.
Taši se brzy vrátil s dvěma poníky. Vyzbrojen lahvičkou anti­biotik a tablet proti střevním potížím, které jsem ukryl v záhybech čhuby, znovu jsem projel velkou branou a vyjel do přírody. Slunce zalévalo svými paprsky východní městskou hradbu a holé pahorky, jež nás obklopovaly, zářily v ranním světle. Minul jsem úpatí klášte­ra Namgjal a pustil jsem se k Trenkaru.
Podkovy zazvonily na kamenných schodech letního paláce a já jsem seskočil s koně. Přijeli jsme příliš pozdě! U brány už problesko­val ohýnek z jačího trusu poblíž tří kamenů, hlinkou omalovaných na červeno.
Nedalo se už nic dělat. Ten ohýnek byl znamením, upozorně­ním, že v paláci někdo dodýchává a že nikdo, absolutně nikdo nesmí vstoupit. Tenhle podivný zvyk zapalovat, oheň u prahu nemocného už mi kdosi vysvětlil. Teď jsem ho proklínal, i když má své před­nosti. Chrání lůžko nemocného před návštěvníky; ohraničuje epidemie, relativně izoluje nakažlivě nemocné a zahání duchy, ty příčiny všech nemocí.
Nebyla už naděje, že by si nějaký sluha ode mne vzal léky, a ještě menší naděje byla, že by je dali užívat královskému synovi. Jeho život teď závisel na magických schopnostech sušených žab a léčivých bylin a na modlitbách mnichů z Lo Mantangu, kteří byli vyzváni, aby se modlili za zdraví královského prince, aby hadi a malí démonci opustili jeho tělo.
Už jsme se zkormouceně chystali k návratu, když se v bráně objevil elegantní, asi pětatřicetiletý muž. Zeptal se nás, co nás sem přivádí. Odpověděl jsem, že jsem slyšel o špatném zdravotním stavu králova syna a že jsem mu přinesl léky.
Byl to onen mladý muž, který sepsal královský příkaz při naší první návštěvě, a já jsem přišel na to, že je synem naší staré paní domácí v Lo Mantangu. Vyložil nám velice laskavě, co jsme už věděli: že Džikme Dordže je velmi nemocen a že nedostaneme povolení ke vstupu do paláce. Ale rád prý dojde pro krále a požádá ho, aby s námi přišel promluvit ven. Obešli jsme palác a prošli jsme dveřmi proraženými do vysoké zdi, jež obklopovala „nejšťastnější místo v Lo", jak pravil Taši, totiž soukromou královskou zahradu. Zahrada byla ve skutečnosti malá prohlásil, že to je „muž s velice dobrým vychováním". Veliký mudrc si nás vůbec nevšímal. Nejdřív okřikl vesničany, kteří se pokoušeli vniknout do stanu, a přikázal jim, aby ustoupili. Pak se s nesmír­nou vážností jal připravovat obřad požehnání „dlouhého života". Z čis­tě náboženského hlediska by byl měl spíš zaručit výhodná převtělení. Před velikým lámou bylo rozloženo posvátné náčiní, potřebné k obřa­du: měděný předmět, jenž představoval blesk, zvoneček, rituální váza s pávím perem, malá stříbrná nádobka plná posvátného ječmene, oboustranný bubínek a samozřejmě stříbrný šálek na čaj, který bude při obřadu neustále naplňován.
Ozvalo se rachócení bubnu a pak láma recitoval modlitby a při­tom si pomalu navlékal pláštěnku z jasně žlutého hedvábného bro­kátu s reliéfním vzorem ze spousty svastik. Na hlavu si posadil žlutou hedvábnou čapku s klapkami na uši tak dlouhými, že mu padaly až na zkřížená kolena. Do jedné ruky vzal blesk, do druhé zvonek a po­malými, tajuplnými pohyby začal otáčet zápěstími a občas si přikryl tvář žlutou pláštěnkou. Chvílemi přerušil svou jednotvárnou recitaci a zakřikl na dav shromážděný u vchodu do stanu, aby tak nehlučel.
Když skončil modlitby, dovolil všem vesničanům, aby vstoupili a posadili se na zem. Každý včetně mne dostal několik zrnek posvátného ječmene a za zvuků činel jsme je museli v přestávkách mezi veršíky náboženské litanie hodit na lámu. Obřad nabýval nábožen­ského a posvátného rázu. Má účast mě přiváděla do velikých rozpaků. Když žalmy a hudba, které dodával rytmus lámův zvonek, trvaly asi hodinu, byli jsme všichni vyhnáni ze stanu. Pak jsme dostali příkaz, abychom se po jednom vraceli a přijali od kněze požehnání „dlouhého života". Já s Tašim jsme jako hosté vstoupili první. Když jsem se přiblížil, dostál jsem pokyn, abych se před lámou hluboce poklonil, a láma mi vsadil na hlavu rituální stříbrnou vázu s pávím perem. Zarecitoval modlitby, potom mě vyzval, abych zvedl hlavu, a dal mi žlutý proužek látky, který mi přisluhující mnich uvázal kolem krku. Pak jsem se vrátil na své místo. Přistupovaly matky s miminky na zádech a láma jim taky stavěl vázu na hlavu. Každý z „věřících" položil před lámu katu, takže lámu za chvíli skoro nebylo vidět za ku­pou bílých šerp, a já jsem si všiml, že v mnohé z nich byly zavinuty peníze. Někteří si přinášeli posvětit různé věci - nové šaty, čepici, růžence, modlicí mlýnek - a láma se každého předmětu dotkl po­svátnou vázou. Obřad působil velice silným dojmem. Celou hodinu kolem mne přecházel oddaný dav neznámých tváří, otec se slabo­myslným synem, babičky tak chromé, že se nemohly ohnout, úplné malé děti, které ještě nemohly nic chápat, bohatí mužové v krásných oblecích i velice chudí venkované. Přistihl jsem se, jak se modlím, aby královský syn Džikme Dordže dlouho žil a aby naše trampoty skončily. Když byl konec, mnicha bylo ledva vidět za katami, jež vyjadřovaly úctu lidu. Odhadl jsem, že si pro požehnání muselo při­jít ze všech koutů země Lo víc než pět set poutníků.
Po krátkém hovoru s velikým lámou jsem odešel, ale slíbil jsem mu, že ho přijdeme navštívit do osamělého kláštera Lo Gekar, kde sídlí, jak nám pověděl.
Když obřad skončil, vrátil jsem se na místo, kde jsme si při­vázali koně, a cvalem jsem se pustil do Lo Mantangu, hluboce pohnut náboženským zanícením davu, jehož jsme byli svědky. Naobědvali jsme se a pak jsme se s Tašim vydali na průzkum velké pevnosti Kečer, která vévodí Lo Mantangu z výše holého pahorku, posledního vrcholku úzkého horského pásma, jež rozděluje severní Mustang na dvě od sebe oddělená údolí: východní provincii a západní provincii. Pevnost stavěl sám Ame Pál. Právě odtud v dávných dobách vyrazil dobývat ostatní pevnosti v celém kraji.
Když jsme slezli s koní, čekal nás výstup pouhých tři sta metrů, ale v téhle výšce nám trvalo hezky dlouho, než jsme se dostali na­horu. Jak jsme stoupali, pozvolna se pod námi rozprostíralo neko­nečné moře zvlněné půdy, a když jsem dorazil k pevnosti, měl jsem pocit, že mám u svých nohou nejen Mustang, ale celý svět. Teď jsme si mohli prohlédnout Tibet hned ze tří stran. Na západě u našich nohou trenkarské údolí; na severovýchodě další údolí s šesti roztrou­šenými vesničkami na březích tenkého potůčku, v němž jsem roz­poznal Kálí-Gandak, který jsme už tak dávno opustili. Na jihu bylo vidět přesný pravoúhelník Lo Mantangu s červenými body klášterů, rozhozených po černobílé šachovnici domů. Ve čtyřech rozích města se tyčily vysoké čhorteny a odháněly zlé duchy, kteří podle zdejší po­věry straší ve všech rozích, ať jde o kouty domu nebo kláštera. Víra v démony, kteří žijí „v koutě", panovala i ve středověké Evropě.
Od západních štítů se táhla Pláň modliteb, hladká jako nachý­lený můstek obrovské lodi, a náhle se sbíhala do špičky v místě, kde se spojovaly dva hluboké kaňony a kde od severu sestupuje Kálí-Gandak. Soutěsky všech tří vodních toků vytvářejí jediný kaňon, který se odtud ztrácí v nedohlednu hluboké trhliny. Nad ní se tyčí hory křečovitých tvarů, ohlodané erozí. Jedna bílá jako z mouky, dru­há červená, třetí jasně žlutá, všechny se odrážejí od sledu vyprahlých pahorků, jež vytvářejí zvlněnou krajinu mustangské centrální planiny.
Z pevnosti zbylo jen mohutné zdivo, ošlehané větrem a deštěm, takže připomínalo okolní útesy. Zaujal mě kruhový půdorys tvrze, neboť všechny dosavadní, které jsme zatím viděli, byly pravoúhlé. Mnohem později jsem se z jednoho starého rukopisu dozvěděl, že Ame Pál ji nejdřív stavěl čtvercovou. Mocný pán sousední tvrze byl toho názoru, že jeden roh Kečeru míří k jeho pevnosti a přivolává k ní zlé duchy, a tak musel Ame Pál svou stavbu zbořit. Postavil novou tvrz, větší a mocnější, s kruhovou zdí, aby nikoho nepopudil, se vstupní branou od východu. Na pahorku ometeném větrem bylo ještě vidět velikou zed, jež ohraničovala spoustu místností, a branku, výrazně směřující k východu. Nedobytná poloha pevnosti zajišťovala jejímu majiteli mimořádnou výhodu proti ostatním tvrzím, vybudova­ným níž. A právě z tohoto pahorku si Ame Pál začal podmaňovat pány všech tvrzí vroubících obchodní cestu od Brahmaputry až do Tukuči.
A odtud také Ame Pál po četných vyhraných bitvách, v nichž si podrobil všechny tvrze země Lo, vyrazil hledat místo, kde by za­ložil město, jež by sdružilo obyvatelstvo sjednocené země. Celou noc se modlil a pak se vydal na cestu se stádem posvátných koz. Mnozí vyprávějí, že se rozhodl postavit město tam, kam ho jeho stádo do­vede. Jiní tvrdí, že na pochodu usnul; ve snu hledal své stádo, a tu náhle spatřil kozy rozptýlené po pláni na úpatí Kečer Dzongu. Po­znal v tom znamení bohů a na tomto místě vybudoval Lo Mantang s nedobytnými hradbami. Od toho dne se kozí hlava stala posvátným znakem města.
Vydali jsme se cestou posvátných koz, sestoupili z Kečer Dzongu až na místo, kde jsme zanechali poníky, a odtamtud na Pláň modli­teb. Cesta nás vedla dnem úžlabiny, kde se k břehu potoka tulí dom­ky Garů. Jsou postaveny stejně jako jiné vesnické chalupy, ale mají malý uzavřený dvorek s jedním nebo dvěma vodními mlýny.
Mlýny Garů nemají velká vodní kola, nýbrž malé vodorovné kolo opatřené lopatkami, na které kolmo dopadá voda z vykotlaného kme­ne stromu. Voda teče stejnoměrně a tento systém je daleko výkon­nější než naše staré vodní mlýny s mlýnským kolem. Nedochází ke ztrátě energie v převodech ozubených kol a převodních hřídelích: svislá hřídel, jež nese vodorovnou vrtuli, je přímo spojena s žerno­vem, žernov je nad tímto kolem na společném hřídeli. Tento systém zajišťuje, že ani ne metrové vodorovné kolo dokáže otáčet těžkým žernovem o stejném průměru. Strávil jsem celé hodiny v těchto ma­lých mlýnech a díval jsem se, jak se automaticky semílá ječmen či oves důmyslným systémem ovládaných hradítek, která propouštějí zrno do otvoru uprostřed žernovu. Nemele se jenom obilí v přirozeném stavu, ale i ječmen předem upražený ve velikých železných pánvích.
Vyrábí se z něho mouka, která voní po pražených oříšcích. Jmenuje se campa a je to základní potravina v celém Mustangu a Tibetu.
Večer se u nás zastavil Pemba popovídat si o událostech v let­ním paláci. Když jsem mu pověděl, že nás nepustili dovnitř a že před branou hořel oheň, zatvářil se ustaraně. Uznal, že jsme nemohli nic dělat, ale situace mu připadala vážná. Znamená to, že královský syn je velice nemocný. Pemba byl přesvědčen, že dědice trůnu otrávili Cíňani. Vyprávěl mi, jak když před třemi roky zemřel minulý král, šířily se pověsti, že byl taky otráven. Jedni podezřívali Číňany, druzí Nepálce - Nepálcům se tehdy nebožtík král zdál pročínský. Proto připadá obyvatelům Mustangu onemocnění nového dědice trůnu mi­mořádně podezřelé. Jejich podezření nepadá naštěstí v prvé řadě na nás. Pemba mi znovu připomněl, že jed je v této části světa obvyk­lým vražedným nástrojem. Trochu mě to znepokojilo, protože jsem si uvědomil, že bych mohl být považován za velice nežádoucího pozo­rovatele, který by vadil jak Číňanům, tak Khampům. Má přítomnost v této pohraniční oblasti, nepřístupné cizincům, nebyla bez nebezpečí. Neměl jsem samozřejmě nejmenší úmysl zaplést se do nějaké poli­tické záležitosti, mé poslání bylo ryze kulturní povahy. Ale nebylo snadné počínat si tak, abych si udržel odstup jak od Khampů, tak od některých lidí v Lo Mantangu, kteří - jak jsem zjistil - sympa­tizovali s Čínou, anebo byli čínskými agenty. Tato choulostivá si­tuace se onemocněním královského syna ještě zkomplikovala.

.

.

Ale nejpodivuhodnější a uznávám, že taky nejúčinnější byl penicilín. S úžasem jsem se dozvěděl, že v jiné formě než u nás je už po celá staletí známý v Mustangu a pravděpodobně po celém Tibetu.
Všiml jsem si jedné věci: když se nabízí význačnému hostu šálek čaje nebo džbánek čhangu, hostitel prstem mázne kousíček másla na okraj hostova šálku nebo džbánku. Podobný projev úcty vzdávají Lobové na Nový rok i svému vlastnímu příbytku: mažou máslo na ústřední pilíř, který podpírá strop v hlavní místnosti. Tím na pilíři každoročně přibývá kopečků másla. Máslo samozřejmě plesniví a zelená. Tak vzniká přírodní penicilín jako domácký výrobek a předepisuje se při pořezání nebo na znečištěné rány. Vezměte si trochu plesnivého másla z pilíře, přikáže lékař, a namažte je na ránu.
Když jsem od doktora Tašiho Cučana odcházel, byl jsem přesvědčen, že většina jeho lékařských předpisů má své rozumné opodstatnění. Naproti tomu jsem stejně přesvědčen, že různé magické a tajuplné obřady, které se k lékařské profesi pojí, mají nemocného pouze ošálit a podepřít autoritu lékaře a že je to pouhé předstírání. Existuje taky spousta tabu: celý seznam věcí, které se nesmějí dělat. Tak například se nesmí vařit voda ani žádný pokrm před malým dítětem, jinak by onemocnělo; nikdo se nesmí mýt níž než do pasu; a tak dále.
Říkal jsem si, že doktor Taši Cučan rozhodně není takový hlu­pák, jak jsem se domníval; ale že by králův syn mohl umřít, kdyby jeho uzdravení záviselo výhradně na znalostech a vlohách místních lékařů.
Oba lékaři totiž prohlašovali, že princovo zdraví je výhradně v rukou mnichů, kteří musejí modlitbami přemoci démony. Jenže bo­hužel nemoc je někdy pouhým důsledkem špatných činů v minulých životech, dodávali smutně. Podle teorií karmy je třeba se od těchto důsledků osvobodit v následujících životech. Myšlenka, že člověk je podmíněn činy, jichž se dopustil v minulých životech, a víra v pře­vtělení tvoří svorník v klenbě tibetského buddhismu i hinduistického náboženství.
Když jsem hovořil s Pembou o červech a démonech, o patologii a terapeutice, dozvěděl jsem se, že v Lo Mantangu je osm čaroděj­nic. Bylo obecně známo, že jsou v' trvalém spojení se zlými duchy, které leckdy poštvou proti lidem, aby jim přivodily nemoc. Ty čaro­dějnice byly většinou staré vdovy, které se „zvrhly".
V království Lo se starců často používá jako manitrankinů nebo manipů. To znamená, že poslední léta života stráví odříkáváním modliteb
za krále nebo za různé šlechtice. Mají zajištěné živobytí a pří­střeší a tráví dny otáčením modlícího mlýnku nebo přebíráním rů­žence ve prospěch někoho druhého. Potkal jsem spoustu takových starých lidí, jejich osmahlá tvář připomínala kůži starých bot. Na­proti tomu staří lidé, kteří nepěstují horlivě náboženství anebo se nemodlí profesionálně za jiné, jsou často podezříváni z čarodějnictví. Jsou v podezření z důvěrných styků s démony. Všichni se jich bojí, dokonce je nenávidí, ale nikdo si netroufne jim něco udělat nebo je vyhnat; zároveň totiž každý věří, že dovedou uzdravovat, a že když se jim zaplatí, zaženou zlé duchy.
Jako všude jinde, i v Mustangu se nakonec umře. „Všechno, co dneska žije, bude za devětadevadesát let mrtvé," kategoricky pro­hlásil Taši.
Smrt má v Mustangu několik významů a je vykládána nejrůzněj­šími způsoby. Podle toho, jak k ní došlo, je pohřeb provázen četnými zvláštními, složitými a někdy děsivými obřady. . . . V poledne nebožtíkův syn nebo někdo blízký zapálí hranici. Potom láma devětkrát vhodí do ohně obětiny. Nejdřív osm různých: žito, ječmen, rýži, lněné semeno, pohanku, lněný olej, zvláštní popínavou rostlinu a hořčičné semínko. Při deváté obětině se všechny plodiny, byliny i olej - prostě všechno, co zbylo - hodí do ohně najednou. Láma se rozloučí a rodina mu dá buď značnou částku peněz, nebo nový oděv.
Za jedenáct dvanáct dnů se jdou podívat, jestli už teplý popel zmizel. Pak se hliněné ohniště rozkotá a posbírají se kosti. Znovu přijde láma, kosti se odnesou domů, tam je láma požehná a roztlučou se na prášek. Prášek se smíchá s jílem a udělá se figurka miniaturní­ho čhortenu nebo božstva. Tyto předměty se rozmisťují na různých místech v zemi: buď na vršku nějakého pahorku, anebo u řeky, u vel­kého čhortenu, při vstupu do jeskyně, podle lámových pokynů.
Hned za zpopelněním je nejváženějším způsobem pohřbení dát mrtvolu za potravu ptákům. Odnesou 'tělo na vrcholek osamělého kopce, položí je na velký kámen, ruce i nohy oddělí od trupu. Vlasy se spálí a pak se tělo ponechá orlům a supům. Deset či jedenáct dnů poté, co se ptáci vrhli na tu příšernou hostinu, při níž jim leckdy pomohou i toulaví psi, vydá se na pahorek „dobrý přítel rodiny" po­sbírat kosti a lebku. Všechno smísí s mozkem zemřelého na příšernou kaši, aby se absolutně vše mohlo stát potravou pro ptáky. Pak se může předpokládat, že tělo se skutečně „rozplynulo ve větru".
Třetí způsob, hození do vody, už je ceněn míň. Mrtvole se při­váže kámen kolem krku, je hozena do řeky a pak se po ní hází ka­mením, aby zůstala na dně. Čtvrtý způsob, zahrabávání do země, je v opovržení. Tělo vsedě se umístí na dno jámy, vyhloubené na „tep­lém a chráněném místě". Přikryje se hlínou a na hrobě se vztyčí modlící prapor.
Když mi Pemba popisoval tyhle hrůzostrašné obřady, měl jsem pocit, že bych už víc nesnesl. Ale jednou večer jsem se dověděl, že u Lobů existuje ještě pátý způsob pohřbívání, daleko nejstrašlivější. Chystal jsem se jako obvykle klást Pembovi otázky stran mustangských zvyků. Tentokrát jsem se vyptával, co znamenají po domě vše­chny ty skříňky z tmavého dřeva, ozdobené drobným květinovým vzorkem a bíle vytečkovanými čhorteny.
„To malujeme tradičně vždycky na Nový rok," vysvětloval. „Kreslíme ty ornamenty prstem namočeným v campe."
Zaujalo mě to a pak jsem si všiml dlouhého obdélníku, nakresleného rovněž bílou campou na zeď, v němž bylo napsáno: Om mani padme húm.

„To taky malujete na Nový rok?"

„Kdepak! Ten obdélník znamená, že v téhle zdi odpočívá tělo mého staršího bratra. Bylo mu sedmnáct, když umřel. Už je to jede­náct let."
Nevěřícně jsem se zasmál a ukázal jsem na podobný nápis v men­ším obdélníku a zeptal jsem se ho, co je tohle. Najednou jsem si ale překvapeně a vyděšeně uvědomil, že Pemba se nesměje. Řekl mi: „Tohle je můj mladší bratříček. Umřel v devíti letech. Totiž když zemře člověk, který neměl vnuky, anebo když zemřou jeho synové bez mužských potomků, obalí se takové tělo solí, zabalí do přikrývky a zazdí někde v domě. Já mám jenom dvě dcery. Ale až budu mít syna, přijde sem muž, který nesmí patřit do rodiny, rozkope zeď za těmi nápisy a tajně odnese těla na vzdálené místo a tam je pohodí. Tak prý se uspokojí démoni, aspoň lámové to říkají; opustí dům a můj novorozenec bude žít až do pozdního věku."
Když jsem si pomyslel, že jsem právě jedl v blízkosti dětské mrtvolky, málem se mi udělalo zle. Ale v noci mě 2achvátila ještě větší nevolnost: v naší ložnicikapli bylo nad mou nafukovací matrací bílými znaky napsáno na zdi: Úm mani padme húm. Když jsem se tam zahleděl pozorněji, všiml jsem si, že pod nápisem je uvnitř dlou­hého obdélníku dolík; tato prohlubeň měla tvar rakve. Nic netuše jsem spal pod mrtvolou. To znamená, že majitel domu neměl ještě vnuky mužského pohlaví. I když to byl zajímavý poznatek, raději bych ho byl oželel; a viděl jsem, že i Tašiho to dost vzrušilo. Ihned jsem se rozhodl, že budu spát v kuchyni. Ale druhý den jsem si řekl: nač o tom přemýšlet? Usnesl jsem se, že budu celou tu dobu, která nám ještě v Lo Mantangu zbývá, klidně spát v ložnici, jež je zároveň kaplí i hrobkou. Cožpak Buddha neřekl, jak Taši neustále opakuje, že „život je utrpení"?
Malé děti se balzamují a zazdívají v domě svých rodičů, kde zůstanou až do jejich smrti. Tento obyčej nalezneme i v jiných čás­tech světa, například v Mexiku, kde Indiáni Tepoztlánci uchovávají usušená a mumifikovaná těla svých malých dětí zabalená do hadrů a pověšená v domě.
Smrt vystřídává život a život znovu začíná zrozením. Nikde jsem neviděl tak milovat děti jako v Mustangu. Ale nikde jsem taky ne­viděl děti tak zanedbané po hygienické stránce. Ale ty, které to v zemi Lo přežijí, jsou nejzdravější děti na světě. Ty zdravím kypící děti v tak nezdravých podmínkách, to je paradox, který mě dlouho znepokojoval. Až jsem nakonec uznal, že dobrá špína je zdravá. Před­stavte si dítě, které se nikdy nebo skoro nikdy nemylo. Představte si růžové tvářičky zmazané zaschlým blátem a hlínou; všech pět špina­vých prstů si strká do pusy a cucá pražená zrnka ječmene, která po­sbíralo na zemi anebo v ušmudlaných záhybech jakživo neprané čhuby, která přikrývá matčina kolena. To je obrázek spokojeného a zdra­vého mustangského děťátka. Lobové mají šťastnou povahu. Milují zvířata, která téměř nikdy nebijí. A děti přímo zbožňují. Na rozdíl od Indů Lobové rádi berou své syny nebo dcery s sebou na pole nebo i na shromáždění. Děti provázejí své velké, statné otce dokonce do obecní rady.
Když mladá žena otěhotní, všichni se radují. Ale v posledních měsících těhotenství se nemá na veřejnosti ukazovat cizím lidem. Když přijde její těžká hodinka, zůstane doma sama s mužem, který jí musí při porodu pomáhat. Jenom ve vážných případech se volá „doktor". Zeny rodí skrčené, na všech čtyřech; při bolestech manžel ženě po­máhá tím, že ji drží v pase.
Po slehnutí musí matka pít hodně teplého másla, aby se jí za­vřela děloha; téměř ihned po porodu chodí a věnuje se své práci. Nikdo se nestará ani o její zdravotní stav, ani o dítě. Za tři dny po porodu se do domu pozve láma a bez jakýchkoli zvláštních rado­vánek a oslav se dítěti dá jméno; přesně řečeno dá se mu jedno z čet­ných jmen, která postupně dostane, což vysvětlím později. Láma mu ustřihne jednu nebo dvě čupřiny a to je všechno. Jaký význam má tenhle obyčej? Nepodařilo se mi to zjistit. Ale stříhat novorozeňatům vlasy je zvyk, který existuje u mnoha národů.
Jsou samozřejmě mimořádné případy, kdy se dětem věnuje zvláštní péče. Například když věštba nebo předpověď ohlašují, že se do dítěte převtělí nějaký velký láma. Odpovídá zásadám transmigrace a tantrické buddhistické víře, že někteří velice svatí mni­chové, kteří dosáhli absolutna, se vzdají nirvány a znovu se pře­vtělí na zem, aby pomáhali lidem na cestě k nejvyšší buddhistické dokonalosti. Když některý slavný a velice svatý láma zemře, všichni ho hledají převtěleného do novorozeněte. Takto se „nachází" dalaj­láma a všichni tibetští lámové, představení většiny klášterů. Každé dítě by mohlo být převtělením lámy. Spousta matek sní, že jednoho dne bude v jejich synovi objeven světec zaslíbený blahu lidstva.
Velice rychle jsem se spřátelil téměř se všemi dětmi i dospělý­mi, kteří žili v ochraně městských hradeb, ačkoli mé bádání a mé práce mě sváděly dohromady spíš s mnichy, vysokými úředníky a městskou smetánkou. Protože je Lo Mantang poměrně bohaté hlavní město maličké říše krále Anguna Tenzinga, význační lidé tohoto krá­lovství žijí nejraději zde.
Dost často jsem se stýkal s velmi inteligentním šlechticem, kte­rý se jmenoval Kama Rabgje. Mluvil dobře nepálsky a dělal králi tlumočníka při jeho vzácných návštěvách v Káthmándú. Ten mi po­tvrdil, že Anguňg Tenzing odevzdává každoročně Nepálu poplatek. Tento poplatek je symbolem vazalství koruně Gurkhů. Jde ovšem o vazalství ve smyslu středověkém, a nikoli moderním. Odedávna a ještě donedávna malé nezávislé himalájské státy obvykle uznávaly nějaký mocnější stát za „spojence". Jinými slovy tento statut nezna­mená ztrátu nezávislosti, poplatek je prostě svědectvím přátelských vztahů. Až do roku 1962 Mustang platil Nepálu osm set devadesát šest nepálských rupií, což není ani sto dolarů. Mizivá suma dostatečně dokazuje, že jde o poplatek symbolický. Mustang dával Nepálu taky dva koně. Od roku 1964 byli koně nahrazeni dalšími osmdesáti ru­piemi, tedy deseti dolary. Onen mustangský činitel, který dosáhl této nové dohody, byl obratný obchodník, protože dobrý kůň stojí přinej­menším tisíc rupií. Navíc ještě za to, že mustangský král platí po­platek, má od Nepálu povolení vybírat v zemi Lo tolik daní, kolik se mu zachce, a dělat si s nimi, co uzná. Na rozdíl od ostatních ne­pálských oblastí neplatí Mustang nepálskému králi pozemkovou daň. Brian Hodgson a řada dalších vědců, kteří studovali dějiny Nepálu, konstatovali, že statut Mustangu je svého druhu jedinečný: je to ne­závislé království uvnitř Nepálu. Jistěže stále ještě existují na naší planetě lidé více méně odříznutí od ostatního světa; jenže ve vět­šině případů jde o nějaký „primitivní" nárůdek. Kdežto v Mustangu jsem se nikterak necítil mezi nevzdělanci, mezi „divochy"; naopak, žil jsem obklopen národem hodným toho jména, národem s vlastní civilizací. Nikdy jsem neměl pocit, že jsem mezi „prosťáčky". Lobo­vé, stejně jako Tibeťané, projevují kritického ducha a jsou schopni pronikavého úsudku jak o sobě, tak o cizincích. Nejsou to žádní hlu­páci. Naopak, stejně jako Tibeťané dovedou vystupovat velice kri­ticky, ba posměšně. I nejtěžkopádnější venkovan projevuje podivu­hodný důvtip. Ovšemže plní náboženské povinnosti s poslušností a pokorou, která nám Evropanům může připadat jako slepá úcta k po­věrám. Ale přestože se tak chovají, klidně totéž náboženství i jeho hierarchii kritizují, dovedou vyjádřit svůj názor.
Jejich snášenlivost k víře a zvykům ostatních lidí, jejich přímé chování ve styku s cizinci rovněž svědčí o onom kritickém duchu. Ve Lhase se každoročně hrály divadelní hry, které zesměšňovaly mnichy a ministry. V tomto městě - stejně jako v 16. století v Římě božské­ho Aretina - obíhaly pamflety plné dobromyslného humoru, které si braly na mušku vládu a náboženské instituce. . .

•) Na vysokohorských pastvinách.