PŘÍZRAKY V CARANGU

Museli jsme teď absolvovat stovky kilometrů po nejrůznějších stezkách, abychom dokončili průzkum tohoto ztraceného království, z něhož jsme zatím navštívili jenom hlavní město a tři ze sedmi ob­lastí. Pět hodin po našem odchodu jsme dorazili na dohled významné pevnosti Carang.
Carang má v sobě cosi poetického a zároveň znepokojivého. Z dálky vypadá jako dvě úžasné lodi na světle zeleném oceánu, ob­klopené bílými bárkami. Ty bárky jsou domky, které jako by kotvily u tří velikých čhortenů. Ty lodi jsou jednak veliký klášter s červeně a modře pruhovaným chrámem, jenž připomíná spíš nápadný maják, jednak čtyřpatrová pevnost, postavená na majestátním hřebenu pár stovek metrů dál.
Jméno Carang pochází z názvu Čaptrun Cerang, což znamená „kohoutí hřebínek". Ten hřebínek je úzká skalnatá hrana, na níž byla vybudována pevnost. Jižně od města se prostírá dokonale rovná le­dovcová pláň. Ale přichází-li se od severu, jako jsme přišli my, je vidět, že klášter i pevnost stojí na okraji obrovské propasti, hluboké asi sto dvacet metrů. Carang má v sobě i jistou pochmurnost, neboť život ve městě je ve věčném stínu dvou obrovských přízraků, sešlé pevnosti a velkého kláštera. Pevnost už téměř ničemu neslouží. Kláš­ter, kde dřív žilo až tisíc mnichů, měl asi tucet obyvatel, když jsem ho navštívil. Tam trávil čas v odloučenosti nejstarší z žijících králových synů, svatý láma z Carangu.
Říkám svatý, ale názory na něj se různí. Někteří ho považují vskutku za svatého; pro jiné to je démon; a ještě pro jiné nešťastný člověk. Osud skutečně tvrdě postihl toho veselého mladého muže, kte­rým kdysi býval. Byl to neposlušný mnich, oženil se a žil zprvu svět­ským životem a jenom vybíral výnosy z chrámu; jakživ ho nikdo ne­viděl na modlitbách, nenosil roucho lámy. Pak draze odpykal své hříchy. Zena mu po krátké nemoci zemřela a zanechala po sobě čtyř­letého chlapečka. Láma z Carangu se vzpamatoval. Veřejně složil slib, že se oddá osamělé meditaci a studiu cest tantrického osvícení; a to po tři roky, aby vykoupil své dřívější chování. Slib stanovil, že ne­smí jíst během dne, že nesmí opustit královské komnaty nad prázdným klášterem a že nesmí hovořit s nikým jiným než s mnichem, kte­rý ho obsluhoval. Většinu času měl strávit četbou svatých knih, kte­ré popisují magické úkony vedoucí ke spáse. Svůj slib příliš přísně nedodržoval. Důkazem toho je, že byl ochoten přijmout Tašiho a mne a že takovou výjimku učinil i u jiných osob.
Člověk nemusel být Tibeťan ani nemusel mít zvlášť vnímavou povahu, aby uvěřil, že v carangském klášteře straší. Všechno tam při­spívalo k vytvoření přízračné nálady; široké chodby s úzkými okén­ky; tři obrovské, temné shromažd ovací síně, z nichž dvě zcela opuš­těné; kuchyně umístěné v hluboké jeskyni, s kotli tak obrovskými, aby se v nich dala uvařit polévka pro tisíc mnichů, s kameninovými ná­dobami tak hlubokými, že by se v nich schovalo pět mužů; jiné chod­by, tentokrát úzké, s temnými komorami; a konečně spousta prázd­ných cel. Shromažďovací síň byla nejimpozantnější z celého králov­ství, ale bylo by se tam muselo shromáždit několik stovek mnichů, aby zaplašili její ponuré ovzduší. Když se ozval buben mezi prapor­ky ze zaprášeného hedvábí, poletujícími v průvanu, když pod údery činelů ztuhly úsměvy obrovských, klenoty posetých božstev na hlavním oltáři, rozhostilo se ticho, ledva přerušované lehkými kroky několika mnichů, kteří přebíhali téměř opuštěnými chodbami. Tito mniši se vzdali světa a žili ve stínu svého představeného, lámy z Carangu. A on sám, nešťastný člověk, nečistý mnich, vdovec a hříšník žil mimo čas, osaměle jako orel.
Jsou osobnosti, na které člověk do smrti nezapomene. Nemusí to nutně být pozoruhodní lidé, spíš takoví, jejichž charakteristické rysy člověka straší, ve vzpomínce ještě po letech. Takový byl láma z Ca­rangu.
Tentokrát jsem si nezapomněl opatřit krásnou katu. Byli jsme uvedeni na terasu nad1 hlavní stromažďovací síní, odkud byl přístup ke královským komnatám á k malé kapli, do které se láma uchýlil. Ohlásil jsem se u sťaíšího mnicha zženštilého vzezření. Ihned se vzdá­lil a my jsme čekali. Z kaple k nám zaléhalo mumlání modliteb, odří­kávaných jednotvárným hlasem. Konečně mumlání přestalo a dostali jsme pokyn, abychom Vstoupili. Králův syn seděl na vyvýšeném širo­kém trůnu jako v paláci. Za zády měl zamřížované okno, potažené papírem. S širokým úsměvem vyzval Tašiho a mne, abychom vedle něho po turecku usedli.
Láma si nesměl stříhat vlasy od té chvíle, kdy započalo jeho ob­dobí izolace; měl je dobrých deset centimetrů dlouhé a vypadal jako nějaká postava ze středověku. Byl postižen jakýmsi nervózním tikem, neustále > polohlasně mumlal „hááh, hááh, hááh ..." jako pedantický učenec, který bez ustání omílá nahlas svou myšlenku: „Hááh, hááh . . . Jestli chcete, můžete zůstat v klášteře, hááh, hááh . . ." Odpověděl jsem: „Tudeše, tudeše" (děkuji, děkuji) nadšeně, ale zároveň trochu znepokojeně, když jsem si představil, že bych sdílel lámův vězeňský život. Slídil ve skříňkách, které měl před sebou rozestavené na vy­výšeném podstavci za malou hromádkou knih, vytáhl hrst stříbrných mincí a zavolal na mnicha zženštilého vzezření, který mu posluhoval: „Hááh, hááh . . . Zajdi za Cevanem Dordžem, a jestli má dobrý arak, tak ho kup za čtyři tranky . . . hááh . . . Úm mani padme húm ..."
A pak zase spustil jednotvárné odříkávání modlitby a nevěno­val nám už pozornost. Pak se stejně náhle vytrhl z rozjímání, dlouze zabručel a zadumaně se nás zeptal: „Chcete si mě vyfotografovat? Jak dlouho hodláte zůstat v Carangu?"
A tak jsem se ubytoval v královských komnatách v klášteře. By­lo to sedm hlavních místností s okny na střechu shromažďovací síně. Taši a já jsme měli tu čest, že jsme bydleli v dlouhém pokoji přímo proti kapli, jež byla lámovou celou. Calaj a Kansa se utábořili v ja­kési dlouhé úzké kuchyňce, jejíž stěny byly vyzdobeny pěknými ka­mennými skulpturami, které představovaly čhorteny a sedící mnichy.
Stěny naší komnaty byly vyzdobeny velice krásnými freskami. V jednom koutě byl složitý magický čtverec, podobný jsme viděli v Novém klášteře v Lo Mantangu. Místnost měla dřevěnou podlahu, což byla příjemná změna proti udusané hlíně a prachu v našem bytě v hlavním městě.
Naše komnata by byla bývala ideální v tropické krajině, ale v Carangu se velice rychle ukázala neobyvatelná. Místo jedné stěny byla velká dřevěná mříž, kudy v noci pronikal nepříjemný ledový prů­van. Domnívám se, že normálně se této místnosti asi užívalo jako letního salónu, když panovala vedra. V období, kdy jsme navštívili Carang, se v ní nedalo trvale bydlet, takže jsme se nakonec museli uchýlit za zástěnu našeho velkého stanu. Mustang je země velkých tepelných výkyvů. Během dne může teplota na slunci dosáhnout víc než třiceti dvou stupňů Celsia. Ve stínu a v noci klesne až pod nulu. Ale vznešenost zavazuje, a tak i když jsme tajně záviděli Calajovi jeho teplou kuchyňku, museli jsme se tvářit spokojeně v zoufale pod-chlazené nádheře našeho ledového salónu s umnými freskami.
Na jednom konci naší komnaty byly dřevěnou zástěnou zakryté malé dveře, které vedly na chodbu. Jiné dveře z chodby vedly do lámovy kaple. A třetí dveře na této chodbě vedly do „královské umý­várny". Byla to čistá a úhledná komůrka s oknem, z něhož byl nád­herný rozhled. Měla samozřejmě v podlaze díru s odpadem až do přízemí. Sanitární zařízení v tomto klášteře patřilo k jeho půvabům. V Mustangu se lidi většinou nemyjí, anebo jen zřídkakdy; ale sani­tární zařízení je vždycky výtečné. Tady je třeba přiznat čestný bod civilizaci v zemi Lo, vzpomeneme-li, že ve Versailles nebyla ani kou­pelna, ani záchody.
První můj úkol v Carangu byl načrtnout si plán městečka a jít prozkoumat obyvatelstvo. Ale můj pobyt v klášteře byl příležitostí prohlédnout si zblízka především celý objekt i jeho svérázného lámu.
Povaha lámy z Carangu byla zmatenou směsicí zbožnosti, svět­ských myšlenek a výstřednosti. Čtyřiadvacet hodin po svém příjezdu jsem si byl jist, že se z nás stali velcí přátelé. Věděl jsem, že kromě obsluhujícího mnicha a malého synka jsem byl první člověk, jenž směl vniknout do jeho odloučenosti.
Mniši a kláštery tvoří jeden z aspektů života v Mustangu, kte­rý nelze přejít mlčením, stejně jako ve středověku v Evropě nebylo možno oddělit církev od státu nebo od každodenního života lidu.
Jenže zde je třeba přesně rozlišovat mezi buddhistickou doktrí­nou a církevními institucemi. Podstatou buddhismu je názor, že ži­vot je jenom utrpení, přelud smyslů a nedokonalý stav; člověk se musí snažit osvobodit od příčin tohoto utrpení, to jest od tužeb a přemrštěných potřeb. Proto musí dbát osmi pravidel neboli kráčet osmi cestami: správně věřit, správně toužit, správně mluvit, správně se chovat, správně žít, správně pracovat, správně myslet, správně me­ditovat. Tím se zbaví utrpení a dosáhne absolutna, jež se jmenuje nirvána. Buddhismus tak, jak ho kdysi za svého života hlásal Buddha, není náboženství. Nemluví se v něm ani o bohu, ani o duši. Ale bě­hem staletí se učení rozšířilo a vstřebalo do sebe různé dřívější víry, které se dochovaly v Indii - většinou poplatné hinduismu - stejně tak jako nová pojetí, vypracovaná v průběhu staletí. Lámaismus, ne­boli tantrický buddhismus, jak je vyznáván v Himálaji, se z prostého původního učení stal mimořádně složitým náboženstvím, jehož stou­penci se dělí do nesčetných sekt. Nicméně základní vírou zůstává, že lidský život je nedokonalý; skutečné je pouze absolutno - pravda čili nirvána. Existence je jenom iluzorní stav, neboť život je pouhá před­stava nedokonalých smyslů. Kráčí-li člověk osmi cestami, musí se snažit zbavit iluze života a dosáhnout dokonalosti, to jest nirvány.
Mniši vyznávající tibetský buddhismus se na rozdíl od kněží ji­ných církví nepokoušejí získávat nové stoupence. Zasvětí prostě svůj vlastní život hledání nirvány a snaží se jí dosáhnout svými skutky a meditacemi. Převtělení lámové jsou považováni za světce, to znamená za lidi, kteří se zřekli možnosti dosáhnout nirvány, protože chtějí ukázat cestu svým bližním. Vracejí se na svět, aby druhým li­dem ukázali, jak se vymanit z pekelných kruhů v kole života.
Buddhistům připadá normální, že si každý toužebně přeje stát se mnichem, protože jenom mniši mohou zasvětit všechen čas hledání absolutna. Proto i většina Lobů má ctižádost vstoupit do kláštera. Obyčejní smrtelníci se ovšem musejí spokojit nesnadnou cestou, jež se pokouší sladit život v příslušném století s dokonalostí v absolutnu. Mniši si tu cestu takříkajíc krátí, užívají metod, jež jsou podrobně vyučovány v klášterech; některé z nich jsou fyzické, jako třeba prak­tikování jógy, jiné pozůstávají z mystické meditace nebo psychologic­ké koncentrace. Meditace dovoluje urychlit proces porozumění a do­sáhnout již v pozemském životě jakési přednirvánské zkušenosti.
Tajemství těchto fyzických, mystických a psychologických metod znají převtělení lámové a „učitelé", guruové. Říká se o nich, že mají takovou moc, jež i prostým mnichům dá klíč k porozumění. Neustálé recitování posvátných textů napomáhá soustředění a rovněž jsou do­poručovány meditace na dané téma. Tak například se člověk posadí před obraz Buddhy a zahloubá se do něho; soustředí pozornost na pupek a představí si, že z něho vyrůstá lotos; na lotosu vidí podobu Buddhy s dalším lotosem, jenž mu vyrůstá z pupku; na tomto lotosu sedí další Buddha a z jeho pupku vyrůstá další lotos a tak dále. Tou­to meditací se dosáhne toho, že se člověk psychologicky odpoutá od existence, touhy, představ; meditace povznese ducha na vyšší stupeň a vytváří to, čemu zz říká přednirvánská zkušenost. Náležitě je člo­věk takové meditace schopen až po letitém cviku a životě v naprosté odloučenosti. Proto se hodně mnichů uchyluje do jeskyní a na odlehlá místa, stejně jako křesťanští poustevnici, kteří hledali Boha na poušti.
Ten, kdo složí slib samoty, zvýší své naděje na dosažení doko­nalosti. Mnoho mnichů učiní slib - podobně jako láma z Carangu -že stráví rok, tři roky, dvanáct let, někdy dokonce celý život o sa­motě. Někteří se dají zazdít do jeskyně na dvacet let nebo i na víc; žijí tam bez denního světla i bez návštěvy jakéhokoli lidského tvora. Potravu dostávají okénkem a pomalu se vysušují meditací a vnikají do podivného světa fyziologického vegetování a intelektuálních ha­lucinací.
Muž, který býval ženatý, který poznal všechny radosti života, se k samotě odhodlává těžce. Tak to bylo i s lámou z Carangu. Sám věděl nejlíp, že není dost dobře schopen takového vzepětí. Když jsem přišel do Carangu, přinesl jsem mu rozptýlení, které velice potřeboval. Pověsil se na mě jako na záchranné břevno v krušném životě, jejž si uložil. Potřebnou omluvou mu byl fakt, že jsem cizinec; to osprave­dlňovalo výjimku z pravidla a zároveň mu to přinášelo úlevu v přís­né odloučenosti.
Naše první rozhovory se týkaly země Lo. Byl zvědav na zprávy o svém otci a o zdravotním stavu svého bratra Džikme Dordžeho. Zmíral touhou uslyšet o příbuzných a přátelích a o životě v hlavním městě. Žil v odloučenosti už víc než rok a lačněl po všech novinkách, které jsem mu mohl povědět. Octl jsem se v pozici přinejmenším po­divné, paradoxní - vyprávěl jsem Lobovi o Mustangu.
Ukázalo se, že mi láma může být velmi užitečný tím, že mi vy­světlil, jak v zemi Lo funguje církev. Přestože tento rodilý princ ne­byl jakožto láma ani příliš zbožný, ani příliš učený, přece jenom velice dobře ovládal organizaci náboženského života.
Chce-li člověk studovat život buddhistických mnichů a jejich kláštery, musí se nejdřív zbavit všech křesťanských a západních vě­domostí o náboženských obcích. V Tibetu se člověk stane mnichem ří­zením osudu, a nikoli proto, že k tomu má sklony. Rodina rozhodne, který ze synů bude mnichem. Většinou je pro to už v dětském věku určen druhorozený syn. Když je mu devět let, ostříhají mu vlasy, do­stane červenou čhubu, která mu sahá až po kotníky, a je zapsán do některého kláštera, čímž se rozhodne, ke které sektě bude patřit. Ale ačkoliv je zapsán, zůstává doma a tam se mu dostává výchovy vhodné pro jeho budoucí stav. Rodiče ho vedou k tomu, aby se pocvičoval ve čtení a psaní. Za učitele mu vybírají starší mnichy.
I když už je z něho mládenec, zůstává stále u rodičů nebo v do­mě staršího bratra; ale může se také uchýlit do místního kláštera. Mů­že si určit, jaké sliby složí; každý slib odpovídá určitému způsobu života: celibát, abstence některých potravin atd.
V čele kláštera stojí obvykle některý svatý láma nebo převtěle­ný láma. Představený kláštera je správcem jak duchovním, tak svět­ským. Mniši, kteří spadají pod jeho pravomoc, mají každý svůj zvlášt­ní úkol. Nejdůležitější prelát po lámovi je unze. Ten má ku pomoci dva „mnichy-strážce" a s nimi řídí život kláštera; jeho pomocníci bdí nad tím, aby jeho nařízení byla prováděna. Někteří mniši jsou pově­řeni správou statků; investují klášterní majetek do obchodních pod­niků a počínají si jako skuteční podnikatelé. Jiní pečují o půdu; jiní se věnují kuchyni; mnozí za úplatu slouží svým bohatším bratřím.
Mniši mohou přicházet a odcházet, jak se jim zachce. Nejsou ani předpisy, ani nátlakem připoutáni na celý život k jednomu klášte­ru. Každý z nich musí uhradit náklady na svůj pobyt a obživu. Na každého postupně připadne financováni velkých obřadů, při nichž se rozdílí potrava všem shromážděným mnichům. Postupně musí kaž­dý z nich odejít z kláštera na žebrotu, anebo jít spravovat odkazy bohatých šlechticů. Jedenáctý měsíc v roce se musejí zdržovat v kláš­teře na třicetidenním duchovním odpočinku. V určitých obdobích se mohou toulat a podle své libosti vykonat pouť, kamkoli je napadne.
Kláštery vlastní půdu a sklizeň rozdělují mezi mnichy jako od­měnu. Jelikož bohaté kláštery mají velkou spoustu potravin, a do­konce i peněz, jež rozdělují mezi členy své obce, přitahují k sobě mnoho vzdělanců, kteří společně meditují a navzájem se poučují.
Dalo by se říci, že mustangské kláštery lze srovnat spíš s na­šimi středověkými univerzitami než s dnešními kláštery. Tráva neboli prostý mnich je vlastně student. Předmětem jeho studia je hledání cesty, jež vede k nirváně. Studuje více méně, u koho chce a kde chce. 2ije v klášteře podle svých prostředků. Když je hodně chudý, hledá si radši bohatý klášter, kde peněžité podpory a příděl potravin vy­tvářejí jakési stipendium. Když se mu zdá, že se toho v jednom kláš­teře dost naučil, může jít do jiného. Většinou se může spolehnout, že tam najde „přístřeší"; ale obvykle si musí koupit jídlo a uhradit i ostatní výdaje. „Zkoušky" může dělat každý. Pozůstávají z diskuse o náboženských textech, z otázek z oblasti logiky a z problémů, jež se týkají nauky. Zkoušení je obvykle veřejné. Student sedí na lavici před všemi mnichy a ti mu kladou otázky a snaží se ho zmást pro­vokativními dotazy. Jestliže rychle všechny otázky zodpoví, dostane „diplom"; je to totéž, jako kdyby postoupil o třídu, o stupeň výš; existuje téměř nekonečná řada stupňů od nejnižších stupínků až k dok­torátům, které mají taky až čtvrtý nebo dokonce pátý stupeň.
Zkoušky nejsou povinné. Mnich si může zařídit život, jak sám chce. V mládí může přijmout práci, aby si zaplatil studie; může být například sluhou jiných mnichů; nebo může opisovat knihy; nebo mů­že chodit do vsi sloužit drobnější obřady, za které dostane zaplace­no, například odříkávání modliteb při pohřbu nebo vyhánění démo­nů. Mnich je především student a svobodný člověk. Ale je oceňován víc podle svých ctností a osobních zásluh než podle hodnosti nebo s ohledem na věk. Hodnost je ovšem zárukou, protože jen ti nejlepší - byť sebeskromnějšího původu - postupují do církevní hierarchie.
V Mustangu má téměř každá rodina alespoň jednoho člena „v řádu" - obvykle je to druhorozený syn. Ten je zapsán do klášte­ra v Lo Mantangu, Namgjalu, Carangu nebo Gemi. Většina mnichů zůstává doma. Uchylují se do kláštera jen občas, když na ně přijde řada a musejí se ujmout nějakého úřadu. Obvykle mají na starosti kapli ve své vesnici. V dnešní době je úroveň vyučování bohužel dost nízká a učitelé průměrní, vyjma onen klášter v Garfu, kde jsem kou­pil Mollu. Garfu, který patří k sektě ningmapa, odlišné od sekty, kam patří všechny ostatní kláštery, přijímá čtvrté a páté děti početných rodin.

Vzhledem k dosti volným poutům mezi mnichy a jejich klášte­rem závisí stupeň zbožnosti především na vysokém lámovi, anebo na hlavním mnichovi, který mu pomáhá. Jestliže jsou ctnostní a inteli­gentní, formují mnichy sobě podobné. Jestliže jim chybí víra a svě-domitost, „studenti" a trávové budou zrovna takoví, přestanou na­vštěvovat služby boží, ožení se, budou nečistí a hloupí.
Láma z Carangu ve svém rozmařilém mládí nedbal příliš o kláš­ter, který je nejkrásnější v celé zemi. I když bylo v klášteře hodně travů, nebyli příliš ctnostní. Mnozí se oženili. Ti vynikající a svědo­mití odešli na studia do jiných klášterů. V klášteře zbyl jen jakýsi zárodek náboženské obce, pozůstávající hlavně ze starých mnichů. Ale po návratu hlavního lámy, který se uchýlil do klášterní odloučenosti, se všechno začínalo měnit. Alespoň mě o tom ujišťovala Jeho Svatost v nekonečných rozhovorech před zlatorudým oltářem v malé kapli, jež lámovi sloužila za celu. Každé ráno jsem se za rozbřezku budil cinkáním zvonku v kapli; pak mě přímo vymrštil z postele veliký buben, do něhož se na lámovo přání bušilo po celou dobu, kdy se modlil. Rychle jsem sešel dolů na snídani, kterou mi připravoval Calaj; šálek čistého čaje bez chleba i bez sucharů. Pak k nám láma poslal svého sekretáře. Brzy jsem začal toho patolízalského, hloupého a pochlebnického mnicha nená­vidět. V kteroukoli denní hodinu vklouzl do zamřížovaného salónu, který nám sloužil za pokoj a trochu připomínal klec, a posadil se na mou žíněnku. Funěl mi za krk a vykřikoval: „Och, vy jste velký člověk! Jak vy umíte rychle psát!" Nebo: „Tolik bych se chtěl stát vaším nejlepším přítelem! Co kdybyste si mě vzal do své vlasti? Dě­lal bych vám sekretáře." Tvářil se náramně učeně, ale okamžitě na něm bylo vidět, že je hloupý a pošetilý, i když se snaží vypadat dů­ležitě. Procházel se po dvoře s vypjatou hrudí a pohupoval řetězem, na kterém visely klíče od kláštera. Kdykoli jsem se ho na něco ze­ptal - třeba jak se jmenuje některé božstvo - půl hodiny mi s ná­ramně pokryteckou tváří vysvětloval, že to vlastně neví. Brzy jsem poznal, že láma z Carangu, který byl přes své podivné návyky, přes to své věčné „hááh, hááh ..." za každou větou člověk přímý a inte­ligentní, nenávidí svého tajemníka stejně tak jako já, ne-li víc. Ale s velkým sebeovládáním to na sobě nedal znát.
Láma z Carangu velice miloval svého maličkého synka, který mu dělal společnost. Bylo dojemné vidět toho rozcuchaného mnicha, jak odříkává své nekonečné modlitby nad tvrdě spícím dítětem.
Když se chlapec probudil, vyváděl jako všechny jiné děti. Honil slepice v klášterní chodbě v přízemí; tahal za ocas tibetské dogy, kte­ré žily ve stejném patře jako my; určitě by si byl radši hrál s jinými dětmi a bylo vidět, že by strašně potřeboval matku, ačkoli staří mniši, kteří bydleli v patře pod námi, s ním zacházeli s nekonečnou laska­vostí. Chlapeček směl chodit dolů mezi ně, kdežto láma nesměl opus­tit své komnaty a kapli. Otec a syn tvořili zvláštní dvojici. 2ivot na střeše shromažďovací síně byl podivnou směsí vonných dýmů z jalov­ce, úderů gongu, štěňat - a mezi tím vším malý klučina. A nad tím nade vším láma, který už byl jenom stínem sebe sama, a zženštilý mnich nasládlého chování, jenž mu posluhoval. Často jsem si říkal, jak jsem se octl v tomhle podivném světě a jestli se sem opravdu hodím.
Zůstal jsem v carangském klášteře plných sedm dnů a ani jsem se odtamtud nehnul kromě krátkých procházek po malém městečku. Nakonec to byl pobyt mimořádně zajímavý. Zcela neočekávaným způ­sobem jsem se dozvěděl spoustu věcí o životě v Mustangu. Jelikož totiž láma nesměl opustit svou komnatu, jeho pomocník mu každý den podrobně hlásil, co se přihodilo v Carangu a v okolních vesni­cích. Vyposlechl jsem si tak denně zprávu o životě místních obyvatel, viděném očima Loby. Věděl jsem o všech chystaných svatbách; do­zvěděl jsem se, jak dobře pořídil tibetský obchodník se solí, který poslal do kláštera peněžitý dar; věděl jsem o smrtelných úrazech do­mácích zvířat, protože mniši dostávali v takových případech část masa darem. Láma nesměl maso jíst, ale jeho pomocník se ho nemusel od­říkat. Láma mě neustále obdaroval dary. Jeho společník mi přinesl vejce, první, která jsem pojedl od svého příchodu (jen velice bohatí lidé chovají totiž slepice, a to výhradně pro vejce). Slepičí maso se nejí, protože slepice se nesmějí zabíjet. Láma by byl uvítal, kdybych byl jedi s ním v jeho kapli. Moc jsem se k tomu neměl, protože campa s máslem není moje oblíbené jídlo. Později jsem se s ní ovšem musel spokojit, protože zásoby rýže nám došly ještě před odchodem z Carangu. Jediná rýže, která byla ve městě k dostání, byla červivá a libra stála nekřesťanské dva dolary. Calaj, Kansa a Taši už jedli campu nějakou dobu; nejvíc naříkali na to, že pražený ječmen je samý prach a písek, takže skřípe v zubech jako drcené sklo.
V lámově společnosti jsem vypil nemálo šálků čhangu a araku. Čhang se po domácku vyrábí velice prostě. Ječmen se dá do hrnce s vodou a troškou kvasnic. Hrnec se zatmělí a směs se nechá kvasit nejmíň tři týdny. Pak se hrnec otevře a hrstí se nabírá břečka takto získaná, ta se míchá s vodou, a tak je neustále po ruce lehce šumivý alkoholický nápoj, který připomíná mošt. Také se může pít „likér z čhangu", průzračná kapalina, v níž kvasil ječmen. Likér z čhangu je výborný, ale dobrý obyčejný čhang je taky vynikající nápoj.
V této zemi bez ústředního topení, bez velkého pohodlí, bez spousty radovánek jsem po všech těch vyčerpávajících týdnech po­znal, že alkohol skutečně dovede „zahřát lidské srdce", když se pije střídmě. Málokdy jsem odmítl posedět s lámou a popít s ním a strávil jsem mnoho příjemných večerů v mihotavém světle máslových lampi­ček, rozestavených na oltáři jeho kaple, a vyprávěl jsem o své zemi a křísil k životu svět za zasněženými vrcholky. Sám sebe jsem udivoval, když jsem popisoval svou vlast tak, jak by ji viděl Loba; vyprávěl jsem o francouzských hradech a klášterech; vysvětloval jsem, že každá naše vesnice má svou malou gumpu a - v osobě faráře - svého lámu. Nemáme ovšem jaký, zato máme mnoho krav; naše koně jsou větší než mustangští. Ale jméno mustang je proslulé ve Velké Británii a v Americe a užívá se ho pro koně. Tohle mého hostitele velice pře­kvapilo.
Viděna z tohoto úhlu, nebyla naše civilizace ani zpoloviny tak přitažlivá, jak jsem si doposud myslel. Když jsem popisoval New York a jeho dvaceti a čtyřicetipatrové mrakodrapy, láma pozname­nal: „Aha, to je jako v Lhase, Potala má devatenáct poschodí." Mu­sel jsem mu dát za pravdu, a když jsem popisoval Paříž, řekl jsem, že domy jsou tam asi tak vysoké jako carangská pevnost; naše kláš­tery nejsou o nic větší, často spíš menší než kláštery v Lo Mantangu a Carangu. Naše kostely jsou málokdy větší než shromažďovací síně v těchto dvou klášterech. Automobily nebyly pro lámu ani pro jeho společníka žádným tajemstvím, protože oba navštívili velkou buddhis-tickou svatyni Bódhanáth v hlavním městě Nepálu a tam viděli ty naše mechanické nestvůry. „To jsou velice dokonalé stroje," řekl lá­ma prostě.
Styděl jsem se vykládat, že žijeme na Západě ve světě, kde téměř všechna kritéria jsou ekonomické povahy; že bohatství u nás zna­mená moc; že většina lidí tráví čas tím, že prodává nebo kupuje věci, které vůbec nepotřebuje, aby tím rozvíjela národní hospodářství, jež se drží při životě jen zásluhou tak nedůležitého zboží, jako jsou rádiové přijímače, televizory nebo pračky. Užitečnost takových pra­ček se dá obzvlášť těžko vysvětlit Lobům, kteří si téměř nikdy ne­perou šaty. Já sám jsem se cítil cizincem ve svém vlastním světě, nicméně jsem lámovi líčil, jaká je Francie „šťastná země se spoustou stromů a luk"; a taky jsem se samozřejmě musel pochlubit naším místním arakem - vínem - a rovněž jsem vychvaloval čhang, pivo, které jsem popíjel v Oxfordu.
Jednou, když byla na tapetě otázka obživy, láma z Carangu se ke mně obrátil a zeptal se: „Jíte ve vaší zemi ryby a kuřata?" Když jsem přikývl, rozesmál se: „Ne! To přece není možné! Nevykládejte mi, že jíte kuřecí maso!" Nedovedl pochopit, že můžeme požít tak odpuzující jídlo. Byl jsem v takových rozpacích, že jsem se neodvážil přiznat, že jíme ještě jiné věci, například žáby, hlemýždě a někdy i koně. Radši jsem o tom pomlčel, abych neztratil před lámou váž­nost.
Když jsem mu jednoho dne vysvětloval, jak v naší zemi je vláda v rukou mise - to znamená lidu - láma mi s velkou dávkou filozofie odpověděl: „Udržet koně na uzdě - na to stačí jedna ruka." Takže už jsem radši nehovořil o tom, jak se u nás střídají ministři; a taky jsem nemluvil o válkách, v nichž Evropa krvácí už dobrých šest sta­letí. Taky jsem se nezmínil o brlozích, které znešvařují naše města, ani o osmihodinové pracovní době, o těch osmi strašlivých hodinách, kdy se naši dělníci nehnou od běžícího pásu.
Když jsem si toho večera v posteli opakoval náš rozhovor, říkal jsem si, že celkem vzato není život v zemi Lo o nic horší než u nás; a že nám Lobové v mnoha ohledech nemají co závidět. Ale přesto mě někdy zmáhal stesk po domově a popadala mě vášnivá touha, abych už tam zas byl. Nejvíc ze všeho mi chyběl společník mé rasy nebo aspoň hovořící některým běžným jazykem, společník, s nímž bych se mohl podělit o své silné dojmy i o problémy. Ode dne, kte­rý mi teď už připadal nesmírně vzdálený, kdy jsem v Pokhaře za­nechal svou ženu, jsem byl neustále zcela ponořen do podivného a nového světa. Prošly mi hlavou tisíce myšlenek, které bych byl rád s někým sdělil, a ty musely po určitou dobu zůstat nevysloveny, uza­vřeny do onoho „druhého já", onoho „já", jímž jsem býval dřív. Trpěl jsem neobvyklou formou samoty. Cítil jsem, jak se ve mně zrodil kdosi, kdo dovede rozpoznat dobrý čhang od špatného, dobré­ho jaká od podřadného, pěknou čhubu od obyčejné; často jsem uva­žoval, jestli někdy zas najdu spojovací nit, která by mě přivedla k mé­mu dřívějšímu „já". Vzpomínám si, že jednou odpoledne jsem se -oblečen do čhuby - pustil do předvádění moderních tanců, jednak abych se pobavil, jednak abych povyrazil Tašiho. Pohled na mé mus-tangské „já", které koná ty bizarní taneční pohyby, a záplava myšle­nek, kterou to vyvolalo, mi připadaly dohromady tak nevhodné, že jsem měl pocit, jako bych se dopouštěl nějakého oplzlého, nemístné­ho a nevkusného činu. Tak ve mně reagoval Loba. I chováním jsem se velice přizpůsobil Lobům. Například vůbec by mě nenapadlo kou­řit v domě nebo v klášteře. To je opravdu „smrtelný hřích". Pískat v domě se taky nemá: přivolává to duchy. Ve zdech domu se také nesmějí vyslovovat některá slova. Nikdy se nesmí nosit nic žlutého, to je barva vyhrazená mnichům. Žádná věc, žádný nástroj se nesmi nikdy položit obráceně. To taky neomylně přitahuje duchy. Krátce a dobře už jsem moc dobře věděl, co se smí a co je zakázané.
Za nic na světě bych se nebyl dopustil přestupku proti zákonu. Cítil jsem posvátnou úctu k mustangské spravedlnosti, přestože doma si nijak necením policejních stanic ani soudů. V Mustangu jsem ne­měl nejmenší chuť - jak se tam říká - „rozvazovat hedvábný uzel", „rozbít vejce" nebo „přinést džbán zlata", jak se označují tři soudní instance v zemi.
„Hedvábný uzel se rozvazuje" před soudy církevními. Jejich pra­vomoc se vztahuje na záležitosti morálky a církve. Rozsudek vynášejí místní lámové. „Rozbít vejce" znamená jít před vesnický soud, jehož soudce je volen. Tomuto soudu přísluší přestupky veřejné povahy, na­příklad spory o pole, o ukradený dobytek atd. Velké pře spadají pod soud královský. Obracet se na panovníka je však spojeno s rizikem, obvykle musí obě strany zaplatit do státní pokladny velikou pokutu. To je ten „džbán zlata".
Přestože soudy a celý justiční aparát bývají často předmětem žertů, jsou v Mustangu ve velké vážnosti. Lobové mají úctu k záko­nům v krvi, protože překročení zákona není jen přestupkem proti spo­lečnosti, ale rovněž proti církvi a morálce. A také se obávají trestů. Při vážných přečinech bývá potrestání velice přísné. A tak si to poten­ciální zločinec „dvakrát rozmyslí", než spáchá nepravost. Setkal jsem se s mnoha takovými příklady, s jedním z nich právě v carangské pevnosti.
Tato čtyřpatrová pevnost je vybudována na skalnatém hřebenu. Je to jeden z nejkrásnějších mustangských hradů, ale teď už téměř ničemu neslouží. Používá se ho jenom někdy při slavnostech, jež se odbývají v kapli, umístěné uvnitř hradu.
Jednou jsem si šel hrad prohlédnout s Tašim a s mnichem, kte­rý nám dělal průvodce. Nejdřív jsme museli vyšplhat po velice str­mých dřevěných schodech, jaké u nás bývají na půdu. Pak jsem div nezabloudil v labyrintu chodeb a sálů, z nichž některé měly přilehlé toalety. Spousta místností byla bez oken, protože se v nich uchovávalo obilí, které carangští obyvatelé musejí každoročně odvádět králi.

Ve druhém patře jsem vstoupil do hlavní kaple, velké čtverhran­né místnosti, jejíž stěny byly vyzdobeny starými freskami. Kousek dál byla další, menší kaple-zbrojnice, „místnost obránců". Nad oltářem visely zahnuté meče, dlouhé a jemné dýky, velké šavle s oboustran­ným ostřím, válečné sekery odstrašujícího vzhledu, luky a toulce, staré tibetské drátěné košile a také důtky a čtyři muškety. V koutě Taši objevil dva velké štíty, jeden z jací kůže, druhý z pleteného vr­bového proutí. Byly to jednak upomínky na války, které mezi sebou tak dlouho vedli různí šlechtici, jednak obětiny zlým božstvům na usmířenou za nějaký zločin, anebo z vděčnosti za vítězství v boji.
Tyto zbraně také připomínaly, že na hranici i teď zuří boj, v němž Khampové bojují proti Číňanům a mustangského území užívají jako partyzáni. Jenže jak neúčinné by byly tyhle staré muškety proti útoku Číňanů, ozbrojených kulomety a moždíři, . .
Náš průvodce se přehraboval mezi meči a najednou popadl jakýsi tmavohnědý předmět a podal mi ho. S hrůzou jsem zjistil, že to je usušená lidská ruka, ponurá vyhrůžka zlodějům. V zemi Lo je totiž stále ještě zvykem useknout nenapravitelným zlodějům ruku. Vi­děl jsem už předtím dvě useknuté a takto konzervované ruce, jednu v Gelingu, druhou v Lo Mantangu. Také mi takovou lidskou ruku ukazovali roku 1959 v klášteře Pangpočhe, v zemi Sarpů na úpatí Eve­restu. Tenkrát mi dokonce tvrdili, že to je ruka „strašlivého sněžného muže". Tyhle záměrné lži vyrábějí pro „bílé muže", kteří jako bláz­niví vyhazují celé jmění v honbě za mýtickou bytostí, výmyslem na­šich senzacechtivých plátků. V době, kdy jsem byl na návštěvě v Ca-rangu, historky o sněžném muži ještě do Mustangu nedospěly a Lo-bové se zatím nenaučili tahat cizince za nos a lákat z nich odměnu. Jedním z mých příjemných objevů v Mustangu bylo, že obyvatelé si ještě neosvojili předem naučený postoj k bělochům. Neměli zatím vůči nám žádný komplex. Za mé návštěvy ostatně jen málokdo si o nás dovedl udělat přesnou představu. Pro Loby jsem byl prostě „vzdělanec ze vzdálené země"; a často mě považovali za Číňana, Ne-pálce nebo Khampu.
Useknout zloději pravou ruku vypadá jako barbarské a kruté potrestání, ale je třeba říci, že se ho užívá jen zřídkakdy. Právě proto, že zákon je tak přísný, je jen málokdy překračován. V Mustangu vů­bec neexistují příležitostní zločinci, jako je tomu u nás. V naších zemích je obvykle trestní zákoník odloučen od zákonů morálních; v Mustangu tomu tak není. Tam jsou buď spořádaní lidé, kteří ctí zákon, anebo profesionální zločinci bez morálky, skuteční bandité. Právě na obranu před těmito bandity jsou stanoveny ony kruté tresty.
Čas v Carangu rychle ubíhal a byl bych mohl pobývat v zemi Lo donekonečna, kdyby Tašimu a mně různé drobné neduhy nebyly připomínaly důsledky vypětí, v kterém jsme žili od našeho odchodu z Pokhary. Velká nadmořská výška, nedostatečná strava, zima a velká fyzická námaha nakonec nahlodaly naši odolnost. Calaj byl trvale nevrlý. Jedině na Kansu to zřejmě nadolehlo; byl pořád stejně klidný, pořád stejně úslužný. Z Tašiho se stal dokonalý antropolog, často se sám toulal s notýskem v kapse a svým pěkným tibetským písmem za­znamenával nejrůznější pozorování, jež by mi mohla být k užitku. A spousta jich skutečně k užitku byla. Cítil jsem, že moje výdrž není bez hranic; ostatně mé povolení k pobytu v Mustangu už taky končilo a ještě jsem musel probádat několik oblastí. Byl čas opustit Carang.
Teplota velice stoupla. V poledne slunce zuřivě pálilo do stře­chy naší terasy nad shromažďovací síní. Horko rozpouštělo sníh na okolních vrcholech a to znamenalo, že voda v řekách stoupne.
Když láma z Carangu začal hovořit o nebezpečí povodní, bylo mi jasné, že se musíme okamžitě vydat do jihovýchodních oblastí na východním břehu Kálí-Gandaku. Věděl jsem, že přes tuto řeku není v Mustangu most. Nesměli jsme už mařit čas, jestliže jsme se tam chtěli dostat dřív, než bystřiny, vzedmuté rozehřátým sněhem, zne­možní přístup do těchto krajů.