Do deníkového regálu nad psacím stolem přibude další bibliofilie ve formě štambuchu nebo-li bestiáře:

"Maroko 1994"

Pravlast marokánek, které si našly cestu až do pekárny kousek od hotelu Lhasa v Kathmandů.

mapa
1662
mapa
1830
mapa
Marocco 1849
maroc_99
marocco
nádoba na barvičky nomádských bojovníků
makeup
maroc
marocco
maroc01.jpg
členové a cíle
odbočka k Evičce Roučků na zámek
Valance
maroc06.jpg
maroc06
Chefchaouen
celnice
maroc08.GIF
maroc08
Antické vykopávky
Volubilis
a slovník
Fez
maroc12_kumia_2.jpg
marocká kumia
u sarožitníka
Fez medina
Mezi opicemi. Zákon je jen pro místní mouřeníny, chodit na policejní stanici je prostě jen ztráta drahoceného času.
nepokradeš
maroc16.JPG
alabastr
sedlo 2178 m.n.m.
Col-du-Zad
maroc17_cedr_otto.jpg
libanonský cedr
maroc17b.jpg
maroc17b
maroc17c.jpg
Maroko
maroc18.jpg
maroc18
mlýn na potoce
Kazba
maroc19b.jpg
maroc19b
maroc20b.jpg
maroc20b
 v oáze
Erfurt
maroc21b.jpg
maroc21b
maroc21d.jpg
maroc21d
maroc22b.JPG
maroc22b
maroc22c.jpg
maroc22c

Page:   1  2  3 

[ ... ]      [ další ]

Výprava do země kde jistojistě poznáte cenu čisté vody.

Afrika z perspektivy Antoine de Saint-Exupéryho a Henrika Ibsena

Stejná jako v zemi Trollů ... „Zatrollená věc ... ta okna samozřejmě byla ze skla, by se do daleka leskla ...“ Peer Gynt

trilobiti Jana Otty

předjezdec

předjezdec druhý

předjezdec třetí a jeho AVIE

podobná expedice 2.

Řezbářské inspirace.

Dovolujeme si čerpat z těchto materiálů, neb sami jsme se navrátili bez fotoaparátů, kamer jen v trenkách, neb lapkové měli o fous strašnější zbraně.


Tak tuhle výpravu se študáky za šutráky ale hlavně zkamenělinami spunktoval jedem můj kolega prófa z Akademie Běd. Uspořádal ji vlastně pro své študentíky z katedry geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty UK, a protože se těchto roku toho zas tolik neurodilo, přenechal mi pár sitzů ve staré, již dosluhující, poněkud dýchavičné Karose, co se chudák holka jen s vypětím posledních sil, jen tak tak dokodrcala napříč celým Deuchlandem, zemí Žabožroutů i té Hispánské až na Černý kontinent.

Pro ilustraci dalšího ukázkového mimo školního formování studentů, vedle krásně profláknutého příkladu klábosení pana Sókrata si tady dovolím ocitovat sloupek v týdeníku Respekt mého o patnáct let mladšího kolegy z AV ČR Pavla Jungwirta z Ústavu fyzikalní chemie Jaroslava Heyrovskeho. Setkal jsem se s ním v rámci svého působení jako konzultant počítačové gramotnosti, těsně po revoluci, té Sametové. Tehdy přicházeli do ústavů první počítače IBM XT a u nás v matematickém oddělení jsme měli to štěstí, že jsme dostali jeden z prvních exemplářů. To znamenalo náskok a mohli jsme školit ostatní.

Na druhé straně úžiny té modré louže plné delfínů nás konečně čekala černá Afrika. Tam si celníci maročtí vybrali na podušení pro výpalné, jako na potvoru moji maličkost, padla na to naše jediná basa plzeňskýho. Nevím, zda mám být na to pyšnej nebo naopak, že jsem vypadal jako nejzazobanější. To mě spíše děsí.

Les dubů korkových (Quercus suber L.)

kuskus

Starožitník se najednou zatváří náramně tajuplně a táhne nás nahoru do privátních komnat. Ze špinavého hadru vytáhne tenhle skvost, stáří neurčitého ale poctivé rytecké prácičky, natuty ve stříbře. Dostal nás. Ale protože nám později všechny peníze ukradli, tak máme alespoň nějakou památku. Obchodní praktiky jako všude v Orientu. A to na nás ještě nevytáhl ten nejtěžší kalibr – „Pozor jdou poliši, rychle to schovejte!“
Marocká koumiya, místní verze tradiční Arabské jambiye haga, stařešiny s přízviskem hadži – toho co si onehdy štrádoval očistnou cestou až do posvátné Mekky k tomu černýmu vesmírnýmu šutráku, co měl Adamovi a Evě kdysi posloužit za oltář. Dalšímu nezvratnému důkazu společných kořenů Koránu a Starého zákona. Do Mekky za odkazem proroka Mohameda, lidským proto, že byl člověkem neustále o sobě pochybujícím a mnohokráte v afektu i chybujícím. Mnohdy hnedka neuvážených svých výroků litujícímu, ale bylo již mnohdy pozdě bycha honit a vzít zpět, se mu jich již nepodařilo. Nehodní následovníci je často ještě překroutili a zneužili ku militantním svým záměrům. Neštěstí to stejné jest jako u všech ostatních věrouk. Ale to jsme s naším hostitelem nemohli probrat. Jeho víra byla neotřesiteně slepá. Největším neštěstím kořenů jeho víry, Koránu a střípků z prorokova života - zvaným hadís, byly až později vtulené pasáže o nesnášenlivosti vůči židům, křesťanům a beduínům. Argumentace, že mají o šest století času méně na vykrystalizování a vyčištění přehmatů, oproti vyznavačům Krista, toho z Nazaretu, je lichá až naivně nebezpečná. Jak by se na naší křesťanskou vyzrálost mohli dívat třeba staří Egypťané, Chetité a mnoho dalších civilizací starších té naší?
Děda našeho hostitele z Fezu vykonal pouť i do našich Karlovch Varů.
Filigrány stříbrotepce ve světle zapadajícího slunce. Mnohem starší dvojité ostří z poloviny 19. století, vně prohnuté na podřezávání krků neznabohů, vnitřní na chléb. Nic než racionální pravidla hygieny v zemi, kde je málo vody na umývání nádobí a použije se prý v případu nouze nejvyšší i moč velbloudí - to nám vypráví trhovec z kamenného krámku v čase poledním.

Maska lidu Tsogo vezená přes celou Saharu až z dalekého Gabonu pod rovníkem.

Tomova paleontologická sbírka fosilních falz má svoje kořeny již ve zlatém věku trilobitů v době údajného otce Nerudova, kdy poptávka daleko převyšovala nabídku. Na rozdíl od slepenců té amatérsko-pionýrské doby, propracovali tihle Marokánci a marokánky profi technologie kameníků doby kamenné i sochařů dneška.

Kozí kožka ze smrdutých barvíren Marakeshe vezená, řádně ve vodě máčená a ještě za mokra na okousané rohy křesla od černého Toníka, natažená.

Strážce srážkoměru ve vádí na pokraji Sahary, celá Kristova léta, již třiatřicet let před naším příchodem, do kolonky ve svém srážkovém deníku nuly zapisoval, pročež ani očistě nádobí moc nedal. Pár notně očazených kastrolů a hrnců stejně jako konvice ze které nám doléval nazelenalý lektvar sladký jak cumel. Pololeže polosedě krapet i pohodlně uplacírováni panem domácím v ručně, jím samým v ebenu řezaných křeslech s motivy zde zcela nepatřičných ryb. Zelený čaj, kterým nás počastoval, musel jsem i za Dalibora vyžahnouti, neb by se on dozajista našňupnul a nás určitě o hlavu zkrátil.

„Víte, proč my lidé z pouště nabízíme našim hostům čaj v tak malých sklenkách?"
„Není to tím, že bychom byli lakomí, nýbrž proto, že naším jedinou tužbou není zahnat hostovu žízeň. Kdybychom to udělali, hosta bychom urazili, neboť bychom mu tímto způsobem vmetli do tváře, že je chudák, který nemá ani na čajové lístky. Těmi malými nádobkami nechceme uhasit jeho žízeň, ale dát mu najevo, že stojíme o jeho přátelství." Antonio G. Iturbe

Kousek odsud v Alžíru kde je taktéž nouze o vodu, připravují silnou kávu také do malých koflíků. Do kterých se vejde i několik kapek mléka velbloudího. Soused Krupajzník, u nás v údolí mele pořád něco o tom, že mu někdo nabízel jednu krapet jetou Dromedárku, že si ji vezme pro vnoučata na hraní, tak to s Tomem, až se vrátíme taky okoštujeme.

Pak vyprávěl, jak skálopevně věří, jako správný i francouzský Afričan v jedné osobě, že si své předky i jejich skutky na vlastním hrbu pořád všude tahá, stejně jak tomu bývalo i za báťušky Stalina na Velké Rusi, nebo na Tibetském altiplánu. Podle zákona příčiny a následku napříč našimi životy, zákona karmy. Jen karmické rodokmeny, kde je to zapsáno, mají dost hluboké kořeny, ale neradi se s někým z Vás podělí o papír :)
Je to zhola nemožné, jako vysvětlit tomuto domorodci, že máte doma jen dvě ratolesti. Soustrastný pohled.
O tom všem, ani o gulazích neměl páru, jen tak rozumoval, protože kalíšek jeho mátového čaje, co žmoulal v prstech nebyl nikdy a nikde tak umorousaný a omamný. Jen to nízké světlo zapadajícího slunce smělo ozářit interiér noclehárny, čajovny a úřadovny jeho, úzkou štěrbinou pod žaluziemi. Maňána. Nemáme tu prostě zim, které by nás přinutili, jako vás na dalekém severu hamounit si zásoby na stejnojmenné roční období, vzít prostě v potaz čas, vidět o kousek dál až za humna svých časoměrných latifundií.

Načež nám započal předčítat z Exupéryho. „...Já jsem vždycky dělil lidi na dvě části: Jsou lidé - zahrady a lidé - dvory. Tihle vláčejí s sebou svůj dvůr a vy se dusíte v jeho čtyřech zdech. A jsme nuceni si s nimi povídat, abychom překonali mlčení. Mlčení na dvorech je tíživé. Ale v zahradách se procházíme. Můžeme mlčet a volně vdechovat vzduch. Je nám dobře. A šťastná překvapení vyvstávají prostě před námi. Nemusíme nic hledat. Hle, tu je motýl, tu chrobák, tu zase světluška. Nevíme nic o civilizaci světlušek. Můžeme o tom přemýšlet. Zdá se, že chrobák ví, kam jde. Velice pospíchá. Překvapuje to. I o tom můžeme přemýšlet. A tu je motýl. Když usedne na velký květ, říkáme si, že pro něho je to, jako by se snesl na terasu houpající se visuté zahrady v Babylonu. Potom zmlkneme. Objevily se tři nebo čtyři hvězdy. /.../ Myslel jsem také na něco jiného. Existují ještě lidé - silnice první třídy a lidé - stezky. Lidé - silnice mě nudí. Nudím se na štěrku vozovky mezi kilometrovníky. Vedou k velice přesnému cíli: k zisku a ctižádosti. Podél stezek jsou místo kilometrovníků lískové keře. Touláme se a chroupáme oříšky. Jsme tam prostě jen proto, abychom byli tam a ne někde jinde. Ale od kilometrovníků nemůžeme očekávat naprosto nic..." Dopis paní Frangoise de Rose (květen 1944)

A já, s dovolení přidávám něco od Amose Ozeho: „Muž zrozený ze ženy nosí své rodiče na ramenou. Ne, na ramenou ne. V sobě. Celý život je musí nosit v sobě i s jejich vlastními zástupy, jejich rodiči, rodiči jejich rodičů, jako matrjoška obtěžkaná dětmi až k první generaci. Kamkoli jde, nosí s sebou své předky; uléhá i vstává s nimi, jsou s ním, když sedí doma i když kráčí cestou. Noc co noc sdílí svůj kavalec s otcem a pohovku s matkou až do konce svých dnů...“Příběh o lásce a tmě.

Na zimní hřebenovku v Roháčích není špatné natrénovat v písku marockých dun, tak to praktikovali i antičtí atleti v písku čáry příboje.

Na tuty ty duny tyčící se před námi, schovávají natěšené naježené zahnuté žabikuchy, vždy připravené obříznout neobřezanému jinověrci chřtán.

DUNY ERG CHEBBI – asi 40 kilometrů od oázy Erfoud. Cesta k „Jakubově studně“ poblíž bájného Erfudu kde masakr francouzských legionářů a Marocká Johanka posloužili jako záminka ke sjednoceni kočovných Nomádu. Ve filmu "Pochoduj, nebo zemři", s Genem Hackmanem.

Tam zastihl nás strašlivý samúm.

Jeepák vypadal na první pohled celkem zachovale. Měl i přední sklo, nepostradatelnou v kraji tom houkačku neboli klakson, dokonce z něho ani moc nekapal olej i po delším stání, pouštní písek by to ale kolegiálně stejně ututlal. Startoval se klikou, jako tátova první Oktávka, ale ta ji měla jen v záloze pro ty nejkrutější mrazy. Startér beztak považovali domorodci za zbytečný luxus. Jen na můj vkus poněkud sjeté protektory a to se mu stalo osudným. Před tím strašným karambolem jsme se s ním s kanistry pro vodu, jen s Petříkem, také kousek svezli. Cestou toho magora šoféra, jeden hluboký výmol vymrštil tak vysoko, že jsme se do sedačky vrátili až za zatáčkou, kterou díky tomu skoro minul. Všechny nás to vymrštilo, ale on byl jediný z nás tří neevropan, frajersky tudíž nepřikurtován, spoléhaje na to, že se drží volantu, kterým naštěstí uměl kroutit jako kosmonaut i ve stavu beztíže.

Kaprál francouzké cizinecké legie holící si hlavu pod vrcholem Toubkalu.

Místo navigace mapka načmáraná dikobrazím ostnem do písku Sahary.

očista v poušti

Na krapet jinou baňu narazí P3k o šest let později na úpatí Marockého Atlasu. Neb dvacet let poté.

V Rabatu přijde dost překvapený Dalibor v bričce, k nemalé své žalosti o profunělou sváteční jeansovou kšiltovku. Krátký sprint vyhrává loupežník Babinský. Rabat v perštině prý značí karavanseráj, turecky kervansaray, anglicky caravanserai, han, khan, qaisariya, funduq, wakala, bedesten nebo ribat. Postaveny ony den cesty karavany od sebe. Poprvé je zmiňuje Herodotus z Halikarnasu v 5. stol. př.n.l.. Největší rozmach však mají při šíření islámu, až mezi VIII. až XVII. stoletím A.D.. Při následném přesunu se zrodí mezi akademickým osazenstvem autobusu odvážná hypotéza, že takový karavanseráj má hodně společného s řeckými stavbami peristyl (peristylion, od peri-, kolem a stylos, sloup), což je taktéž dvorek obehnaný kobkami. Kdo se kým inspiroval nezjištěno. Možná tohle srovnání úplně košer není, krapátko napadá na haxnu. "Ale ta podoba, paní Nováková, jako u dvojčat jednovaječných!"

10. květena za svítání bere ptáčník Pavel za doprovodu domorodců Tomíka na plameňáky.

Kousek pod Casablankou, nevěstou pouště se Tom druží s o fous starším černouškem, rozverně házejíce se navzájem do dvoumetrových vln té velké louže s přízviskem Atlantik, za menší bouře toho dne strhnuvší se. „To si mu mohl dát do ruky rovnou břitvu“. Okomentovat počínání toto přihlížející P3k, když jsme jej za odlivu poloutonulého vytahovali z vlnobití. Mohl se ale jako první z famílie podívat na nedaleké Azory. Asi to vněm muselo zanechat hlubokou stopu a o řádku let později se z něho stává urputný surfař, několikrát do roka vyrážející za mořskými příboji od Bali přes Srí Lanku po Porto a Tenerife.
Casablanca z nejslavnějšího filmu všech dob s Humphrey Bogartem a Ingrid Bergmanovou. Casablanka, kde se poprvé vylodily na Africkém kontinentu Hanzelka a Zikmund se svojí Tatrovkou osmiválcem v roce sedmačtyřicátém.

Takový Roosevelt strávil na cestě do Casablanky za Churchillem mnohem delší čas. Nejprve vlakem do Miami, desetihodinový let na Trinidad, devítihodinový let do Brazílie, devatenáctihodinový let do Gambie a nakonec devítihodinový přelet do samotné Casablanky. To vše podstupoval ochrnutý muž, který měl problémy se srdcem a od roku 1932 nenastoupil do letadla.

Na zpáteční cestě na čajových plantážích nás zastihlo totální zatmění.

Platany zevlovaly kolem jako šediví duchové a koruny stromů se leskly zeleně jako email machomedánské mešity. Hvězdy, které prokukovaly listím, pohasly, les byl však osvětlen jako o chrámové slavnosti a stoupající dým se podobal děkovné oběti. Sven Hedin: Tibet - objevitelské výpravy, Stocholm 1934.

Březen 2015 ... včelky jsou celé zmatené, jako faraonovi poddaní. Neví podle čeho se orientovat a jaký taneček mají na česnu zatancovat, nebo se raději rovnou schovat před tímhle koncem světa. Než tato anomálie pomine ještě stihnou pro pil na jívu. Tom volá jako v Maroku ale tam to bylo větší, koukala jen koróna kolem slunce jako vlasy medúzy.

Až pětadvacet let po našem návratu restaurována okenice Dogon nesená sem jen kousek po písku z nedalekého Mali.
O trochu více pronesla se sesle Hemba, na hlavách dvou opičáků trůnící, z těžkého dřeva přitesaná, až z dalekého Konga na hrbu velblouda přivlečená. Jednoho s právě oloupaným banánem a druhého s výmluvným gestem, dlaněmi nahoru. „A já nic nemám.“ Klíčí ve mně malé podezření, že to není řezba z jednoho kusu špalku, pravděpodobně teakového. Pro takovou hrubou řezbu příhodného a navíc dlouhodobě vzdorujícímu zubu času i nečasu povětrnostnímu. Na jemné detaily je mnohem příhodnější zimostráz nebo naše jabloň. Tohle sémě neuváženě zasel Ruda Bouzků, když jsem mu ty dva opičáky ukazoval. Stehenní partie levé haxny toho frustrovaného opičáka se třemi slzami pod okem, je naprasklá téměř k ose kmene, ne axiálně jako ty mnohé další pukliny. Může to být ale puklina ve směru suku, sám sebe hned opravoval. Viděti můžete též nemnoho otvorů-tunýlků po nějakých dřevoškůdcích. Naštěstí sesle nebo trůn, jak račte, unikala až doposud, tomu nejnebezpečnějšímu škůdci, kutilovi domácímu. Až musela, chudák, narazit zrovínka na mě. A moje maličkost repasuje takové historické užitné objekty tak, aby sloužily alespoň další stovku let. Každý jeden takový předmět dostane do vínku, někam dospod, skromnou restaurátorovu značku. Takovou štempilku, aby potomstvo vědělo, že jsme tu kdysi dávno, čirou náhodou byli.
Ještě před tou velkou vlakovou čorkou v opičím háji stíháme naštěstí vyhandlovat jednoho pióna z Keni, z neuvěřitelně tvrdého hnědého dřeva, vysokého jako ty naši z Velikonočních ostrovů. Bedna od banánů pod našimi sedadly nebezpečně těžkne. Pak ještě jedny střízlivě menší šachmáty z mahagonu a ebenu, s masivní těžkou šachovnicí z jedné řezbářské dílny na břehu jezera Malawi. S těmi se dá hrát i v autobuse. Cestou sem překonala půl kontinentu s minimálně jednou přestupní stanicí, a to u Hartbeespoort Dam, kde je jedno z největších tržišť s vyřezávanými artefakty v jižní Africe, možná na celém kontinentu. To potvrdil i majitel a znalec v oblasti dovozu a prodeje uměleckých artefaktů z oblasti jižní Afriky (Dárky z dálky - galerie Františkovy Lázně, kterýžto krámek každoročně chodí před zimou zvizitýrovat bábrlinka s prabábrlinkou mezi procedurami.
Ještě neohlazené hrany světle hnědých, zřejmě postrácených pěšáků oproti ostatním figurám, ukazují na pozdější dodělávku, datovanou tak někdy kolem roku 90. To jest chvíli předtím, než se šachovnice dostala do našich rukou. Do budoucna by si všechny figurky ještě zasloužily podlepení kozinkou mnoho turnajů a hráčů. Vtěsnaly se na bednu s kamením pod naší sedačkou. Madagaskar je prý tam, odtud jen coby kamenem dohodil. Budeme jim říkat „černouškovské“.
A ještě patero masek pasových, kterými prokazovali domorodci příslušnost k určitému etniku - kmeni, jako identity card nebo naše pasy. Masky, co se v budoucnu, v té vzdálené době post-restaurátorské, budou tak rády shlukovat kolem vikýře nad ponkem v mistrově ateliéru, za kterým neúprosně útočí zelené peklo a vyrušuje, rozptyluje při tom veledůležitém počínání. Všude venku neposečená tráva. Soused Krupajzník už bude mít dávno posekáno.
Další africké šachy, kterých je prý po Londýně jako naseto, vyštrachal u jednoho souseda a následně onehdy dotáhl Douglas. Od tamního kolonisty. On totiž dobře věděl, že jsem na šachy odjakživa tak trochu ujetej. Neboť ta jeho vlast přeci byla a trochu ještě je koloniální mocností. A není to žádné takové haraburdí a smetí značky, “když zametali šalupu po přistání v Anglii.” Jako se traduje o čajových sáčcích Lipton. Pravá a nefalšovaná černouškovská ruční práce od Makondů. To je název etnika žijícího na březích řeky Ruvuma na hranicích Tanzanie a Mosambiku z pod Kilimandžára. Oni dodnes obývají převážně výše položené oblasti, které nejsou tak zamořeny malárií, prostě Tribal African Wood - kmenového výtvarného umění a materiální kultury původních obyvatel. Dvě světlé žirafy, to jako koně, mají pochroumané hrbolky mezi ušisky, protože jsou z měkčího dřeva nežli eben a nevydržely krapet razantnější hru anglických gentlemanů. A nedochoval se pro změnu také jeden šaman - střelec. Douglas dobře věděl, že si ho z ebenu dovyřežu. Z toho černočerného ebenu, co jsme o několik let později dotáhli s Kytkou z Cejlonu. Kdyby scházel mahagonový, tak na něj padla další větev naší švestky. Taková chybějící jedna figurka se podstatně podepíše na ceně šachů celých, a proto jsou často v bazoších i na tržištích po celé Evropě ale i u domorodců, za hubičku. Příležitost pro řezbáře.
Další dovezené odtamtud jsou původně taktéž až od jezera Malawi. Obě králky, z černého ebenu a tmavohnědého makasaru z britské kolonie Nyasaland, jsou vyšňořeny červenými korálky mačkanými počátkem XIX. století v Jablonci a podhorských samotách v okolí, kde byla mačkárna v každé druhé chalupě, ty se lehce poznaly podle dvou komínů. Jednu takovou podědil i Rýša Kořánů v nedalekém Velkém Semeringu poblíž Janova nad Nisou. Některé korálky byly považovány za duchovní, jiné byly určené pouze králům a náčelníkům. Některé používali šamani k účelům medicínským. Každý druh korálků získal vlastní význam. Tyhle naše mají asi jediný účel, zkrášlit ale hlavně rozlišit krále od královen, neboť jsou téměř stejného vzrůstu, cca 3,5 palce. Alespoň to tvrdí náš Eduard.
O pár let později vyfasovali ony do léna tu provázkovou šachovnici a navrch ještě dostali coby skrýš kisnu-pikslu ze dřeva sheeshamového, severoindického palisandru – rosewood též zvaného, opatřenou, světe div se, madlem dubovým ze stařičkého, právě renovovaného mostu v Turnově. Takhle nějak se do dnešní doby dochovaly i ostatky kříže Kristova, nebo matroš z archy Noemovy, z úpatí Araratu, na dveře Hagia Sofia v Cařihradu, pět set let poté.
Na vysvětlenou, zakázku tu, na nový most dubový, obdržel od obce soused Karel Janata.

Jiří Stanislav Guth-Jarkovský: Na pokraji Sahary, (vzpomínky a dojmy z cest po Alžírsku)

Následovníci:

P3k po dvaceti. A Tomova Terka Šerka se svojí maminkou po pětadvaceti letech.

29. února 2024; Po zimě první snídaně na zápraží v Nedweisu. A co ty Tome, dáváš snídani na Berounské terase?
Kameny jsou v bezpečí, komplet u maminky v ateliéru v policii za K2kami od pana Peška z Vimperku, jílem řádně vymazávanými. Té poličce, co ti udělal děda Přemysl po našem návratu. Ty nedošly úhony jako Tvoji angličáci v kufru, protože dvojčata si za rozpálená kamna netroufla. Taky by sis už mohl odvézt ten boží deník z Maroka, co ti ho všichni účastníci expedice ilustrovali. Ten by si zasloužil solidní kožené desky. A pořádně svázat. Škoda že to nestihl tvůj praděda Jaroslav - tiskař, ten to uměl. Snad se k tomu někdy vyhecuju sám.

Další Tomovy cesty