Ahoj do Wádí Žabokřiku,
Ty jsi nám dal, to si vypiješ, doma se rozvaluješ.
My tu spíme na poušti s hady a ještěrkami, jíme suché placky s tím nejčernějším čajem.
S karavanami Beduínů plahočíme se na velbloudech ve stopách Lawrence z Arábie, našeho Musila, mezi červenými skalisky plnými dokonalých chytů, se skalními malbami vyškrábanými do kamene, poblíž železniční stanice hluboko v jordánské poušti, kde dodnes leží zrezivělé vagony děravé Lawrencovým dynamitem. Hnali jsme velbloudy Rummským kaňonem, polední žár jsme strávili ve stínu nebetyčných skalních stěn Džabalu Kazali a večer se utábořili pod Džabalem Burda. Výhled z kamenného mostu na celé wádí byl dechberoucí. Ve světle zapadajícího slunce se vrcholky okolních skalisek barvily postupně do žlutooranžova, a když slunce zapadlo, zčervenaly. Občas nás nechají Nomádi i přespat ve svých stanech. Prošoupali jsme už jednu pneumatiku na zapůjčeném Nissanu, až na kord. V dalším wádí byly tak horké prameny, asi 65 st.C, že řeka pod nimi nešla ani přebrodit. Nohy jako rak. A Petra je prostě famózní.
Dvě rána, přesně před rozedněním jsme ji otevírali. Nikde ani noha. Bez problému se tam dá přespat.
Chrámy a hrobky turkmenské, egyptské, řecké a hlavně římské. Kousek odtud na straně východní, za čárou vykukují Saudové a na druhé straně za Jordánem Izraelité, kde nás křtil můj fotřík. Pouštní hrady křižácké hlídající cestu do Jeruzaléma. Jsme už za půlkou.
Dnes odpočinkový den u Rudého moře, tedy přesněji pod vodou, mezi korálovým rify.
Dobíječky našich nakousnutých jablek, po noci rozžhaveny do běla, to aby měl pan Apple radost.
Zítra ráno nazpět do pouště.
Váš velký bloud velbloudář Lawrenc z Arábie.
„Přijal jsem arabské způsoby, mluvím arabsky, přemýšlím jako Arab, jednám jako Arab. Bude pro mne obtížné stát se znovu Angličanem.“
Podle svých blízkých už to nikdy nedokázal.