Stárnutí
Martin M. Šimečka, Deník N, 2021
... Náš kulturní kód automaticky předpokládá, že tělo s věkem chřadne, ale mysl zůstává svěží. Jenomže statistiky jsou neúprosné. Za poslední století získali vědci Nobelovy ceny nejčastěji za objevy, které udělali do čtyřicítky, autoři románových bestsellerů jsou statisticky nejčastěji padesátníci a totéž platí o podnikatelích, kteří dokázali vybudovat firmy s velkou hodnotou.
Úpadek naší inteligence, pokud pod ní máme na mysli tvořivost, schopnost analyzovat a řešit problémy, tedy nastává o hodně dříve, než si myslíme. Útěchou nám může být to, že podle psychologa Raymonda Cattella tenhle úpadek nahrazuje „vykrystalizovaná inteligence“, která využívá celoživotní znalosti a nazýváme ji moudrostí. Ta podle Cattella upadá až ve velmi vysokém věku.
Já o tom pochybuju. Západní společnost je sice posedlá kultem mládí, ve skutečnosti jí ale vládne generace starců, které mladičká aktivistka Greta Thunberg právem obviňuje z egoismu. Globální oteplování je ve skutečnosti důsledkem historické anomálie, kdy jedna jediná generace baby boomerů (narozených po druhé světové válce) vyžrala celou planetární spíž. A pořád se odmítá vzdát svých privilegií, protože je tak početná, že její voliči válcují všechny ostatní věkové skupiny.
Ekonom Stephen D. King v knize When the Money Runs Out navrhuje novou společenskou smlouvu, která by na úkor penzistů zaručila férovou distribuci peněz pro mladou generaci, jinak ji v budoucnu čeká katastrofa.
Jenomže generace dnešních důchodců odmítá stárnout, odmítá přenechat moc, peníze a privilegia mladším. Takhle nevypadá vykrystalizovaná inteligence, takhle vypadá vykrystalizovaná hloupost.
O stárnutí bylo napsáno obrovské množství knih. Jednu z prvních napsal římský rétor Cicero, který se ze stáří radoval, protože, jak poznamenal, „slábne moje chuť na maso a víno, ale roste chuť na rozumný rozhovor“.
Tyhle slábnoucí chutě sice potvrdit nemůžu, ale je pravda, že mě udivuje, jak málo mi stačí jíst. Snídat jsem přestal už před deseti lety a hlad, který mě kdysi dováděl k zuřivosti, už skoro neznám.
Souhlasím s Cicerem, že rozhovory s rozumnými lidmi mi dělají čím dál větší radost, jenomže problém stárnutí spočívá v tom, že máte pocit, jako by rozumných lidí ubývalo. Osobně se mu snažím nepodlehnout, protože vím, že z pohledu statistiky se musím mýlit.
Důkazem je mimo jiné záplava dobrých knih psaných moudrými lidmi. Knihy o stárnutí ale nečtu, Cicero byl výjimkou. Chci se učit stárnout sám, bez návodu.
Netuším, kolik práce mě ještě čeká, protože nevím, jak dlouho budu žít. Pokud jde o tělo, myslím si, že jsem na dobré cestě, občas mě ovšem přepadne úzkostná myšlenka: co když mě život za mou posedlost fyzickým bytím vytrestá a znehybní mě zaživa?
Pokud jde o mysl, můj problém spočívá v tom, že na rozdíl od těla nemám jak poměřit její stárnutí. Občas si nedokážu vzpomenout na jména přátel, častěji než předtím hledám vhodná slova do věty, kterou chci napsat. Jenomže to jsou pouze vnější projevy, podobné vráskám na kůži, které zatajují podstatu. Riziko stárnutí mysli totiž tkví v tom, že než přijdu na to, jak stárne, vytratí se má schopnost to zjistit.
S přibývajícími lety se měním fyzicky i mentálně, ale existuje jedna neměnná konstanta, která mě provází po celý život. Poprvé jsem si ji pojmenoval, když jsem slavil desáté narozeniny: byl jsem šťastný, že už mi není devět. Od té doby se to opakuje s železnou jistotou: nikdy jsem se ani na okamžik nechtěl vrátit zpátky v čase.
Říkám si společně se spisovatelem Jonathanem Swiftem: „Žádný moudrý muž nikdy nechtěl být mladší.“...