UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE 

EVANGELICKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA 

Diplomová práce: Máme s muslimy víru ve stejného Boha? 

Tomáš Koreček 

Katedra religionistiky 

prof. ThDr. Milan Balabán 

Teologie 

Evangelická teologie 

Praha 2014 

Prohlášení 

Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci s názvem „Máme s muslimy víru ve 
stejného Boha?“ napsal samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů. 

Souhlasím s tím, aby práce byla zveřejněna pro účely výzkumu a soukromého studia. 

V Praze dne 13.7.2014 Tomáš Koreček 


Anotace 

Tato diplomová práce „Máme s muslimy víru ve stejného Boha? se pokouší 
hledat odpověď na otázku, zda křesťané a muslimové sdílí víru ve stejného Boha. 
V pěti kapitolách, historie, dogmatika, etika, zbožnost a závěr, předkládá výběr 
argumentů pro nalezení shod, podobností rozdílů a odlišností mezi křesťanstvím 
a islámem, zejména se zaměřením na projevy víry. V první kapitole ukazuje 
setkávání muslimů a křesťanů v dějinách od vzniku islámu. Druhá kapitola se 
snaží porovnat hlavní věroučné témata obou náboženství. Třetí kapitola zkoumá, 
které etická pravidla mají křesťanství a islám společná a která rozdílná. Čtvrtá 
kapitola popisuje projevy zbožnosti muslimů a křesťanů. V závěru odpovídá na 
otázku nakolik křesťané a muslimové sdílejí víru ve stejného Boha. 


Klíčová slova 

Bůh, křesťanství, islám, muslim, křesťan, víra, náboženství 

Summary 

The thesis „Do we and muslims believe in the same God?“ tries to find answer 
to the question whether Christians and Muslims share the faith in the same God. 
In five chapters. History, Dogmatics, Ethics, Religiousness and Conclusion, it 
presents selection of arguments for finding agreements, correspondence, 
differences and divergences between Christianity and Islam, particularly with 
focus on expressions of faith. The first chapter shows encounters Christians with 
Muslims in history from the beginning of Islam. The second chapter tries to 
compare principal dogmatic topics of both religions. The third chapter examines 
what ethics rules are for Christianity and Islam common and which are different. 
The fourth chapter describes expression of religiousness of Muslims and 
Christians. The fifth chapter answers the question how much Christians and 
Muslims share the faith in the same God. 

 

Keywords 

God, Christianity, Islam, Muslim, Christian, faith, religion, 


Obsah 

 

1. Kapitola: Historie vzájemných vztahů islámu a křesťanství …………… 5 

2. Kapitola: Dogmatika …………………………………………………… 27 

3. Kapitola: Etika v křesťanství a islámu …………………………………. 49 

4. Kapitola: Zbožnost ……………………………………………………… 67 

5. Závěr ……………………………………………………………………. 91 

Seznam literatury ………………………………………………………….. 95 

 

 


1. Kapitola: Historie vzájemných vztahů islámu a 
křesťanství 

V této první kapitole se pokusím popsat základní styčné body islámu a 
křesťanství sledováním historického pozadí se zaměřením na islám. Na jaké 
platformě se islám setkává s křesťanstvím, judaismem, a jak je samotný islám 
reflektuje. 

1.1 Muhammad 

Islám jako jediné z velkých světových náboženství vznikl až po křesťanství. 
Do svého věroučného jádra si vložil absolutní nárok na vlastnictví konečné 
podoby Božího zjevení, která sice uznává, ale zároveň překonává starší zjevená 
učení, zvláště biblický monoteismus.1 Zakladatelem tohoto nejmladšího 
monoteistického náboženství byl „arabský prorok“ Muhammad (* asi 570 - 632) 
pocházel z rodu Hášimovců, nepříliš významné a bohaté větve kmene 
Kurajšovců. Jeho otec se věnoval obchodu, ale zemřel ještě před 
Muhammadovým narozením. Po smrti matky se ujal čtyřletého Muhammada 
jeho děd ´Abd al-Muttalib, později pak jeho strýc Abú Tálib. S ním se prý 
účastnil obchodní výpravy do Sýrie a také válek Mekky proti některým okolním 
kmenům. Zprávy o jeho dětství a jinošství jsou velmi nespolehlivé a opředené 
nánosem pozdějších legend, takže ve skutečnosti víme o tomto období jen velmi 
málo konkrétního.2 

1 
Kropáček, Luboš, Islám očima křesťanské teologie (online) 
http://www.souvislosti.cz/497kro.html 

 

2 
Hrbek, Ivan, Korán 1972 

 

„On sám pracoval jako správce u jedné bohaté vdovy po obchodníkovi a 
v pětadvaceti letech se stal jejím manželem. Vykonával za ni dlouhodobé 


obchodní cesty přes poušť až do Palestiny a Sýrie. Stále častěji se však od 
obchodu uchyloval do horské samoty. V průběhu let se pro něj modlitba a 
meditace staly důležitějšími než obchod a všemožné cennosti. V tehdejší 
předislámské pohanské Arábii s jejími bohy, božími syny a dcerami se 
potulovalo nemálo ´hledačů boha´ (haníf), kteří toužili po čisté víře, po víře 
v jediného Boha.“3 

3 
Küng, Hans , Po stopách světových náboženství . Centrum pro studium 
demokracie a kultury 2006 

 

4 
Hrbek, Ivan , Korán 1972 

 

Zajímavý fakt uvádí I. Hrbek: „Jedinou jistotou zůstává fakt, že prožíval 
hlubokou psychickou krizi, z níž potom vyrostly jeho náboženské představy, 
zpočátku nezřetelné a tápavé, ale s postupem doby nabývající pevnějšího rámce 
i obsahu. Podle tradice dostalo se Muhammadovi prvního zjevení v roce 610, 
tedy v době kdy mu bylo okolo čtyřiceti let. Z počátku byl jat obavami, zda se 
nezbláznil a pomýšlel dokonce i na sebevraždu, zejména když po prvním zjevení 
se delší dobu nedostavilo nové. V těchto chvílích byla mu jeho manželka 
Chadídža silnou oporou a za pomoci svého bratrance Waraqy, který se již dříve 
seznámil s křesťanským učením v něm upevnil víru, že je skutečným poslem 
božím. Muhammad po určitou dobu hlásal to, co pokládal za zjevení, jen úzkému 
kruhu své rodiny a přátel a teprve o několik let později, přibližně v roce 612, 
nebo 613, se odhodlal vystoupit se svým učením na veřejnost a promluvit ke 
svým soukmenovcům.“4 

„Když ale Muhammad promluvil o svých zjeveních veřejně, lidé ho označili 
za ´varovatele´a ´upomínatele´ a dostalo se mu téměř všeobecného odmítnutí. 
Dokonce se mu vysmáli, a to ze dvou celkem pochopitelných důvodů: uprostřed 
Mekky, čilého obchodního města na kadidlové stezce . navíc v době velké 


konjunkruty obchodu, kdy tudy procházaly řady karavan z Jemenu, směřující až 
do Gazy a Damašku, se Muhammad zasazoval o étos spravedlnosti. Své 
spoluobčany konfrontoval s blížícím se soudem, hrozil přísnými tresty na onom 
světě a žádal obrácení a sociální solidaritu. Dále Muhammad vyzýval k tomu, 
aby se lidé podrobili jednomu a jedinému Bohu, který je spravedlivý a 
milosrdný. To bylo nebezpečné pro kult bohů a také pro obchody kolem poutní 
svatyně Ka´by, a tím i pro finanční a hospodářské řízení Mekky. V ohrožení se 
dokonce ocitla jednota a prestiž jeho kmene. 5 

5 
Küng, Hans , Po stopách světových náboženství. Centrum pro studium 
demokracie a kultury 2006 

 

6 
Küng, Hans ; Ess, Josef Vann, Křesťanství a islám. 1997 

 

„Když Muhammad pojal myšlenku posledního soudu, učinil tak s vědomím, 
že opakuje židovský a křesťanský model, ale zároveň s přesvědčením, že jej 
formuluje nově. Neboť šlo o formulaci v arabštině; zjevení se tak poprvé strojilo 
do bezprostředně srozumitelného hávu. Bible tehdy ještě do arabštiny přeložena 
nebyla, křesťanští mniši pronášeli své svaté texty aramejsky, Židé hebrejsky. 
Právě v jazyce spatřoval Muhammad po dlouhý čas originalitu svého poselství, 
byl prorok a jeho zjevené Písmo bylo ´arabským Koránem´.“6 

Zajímavé je povšimnout si společenského postavení prvních muslimů. 

„Rozbor zachovaného seznamu prvních muslimů (těch, kteří přistoupili 
k islámu před rokem 622) ukazuje, že náleželi do tří společenských skupin. 
V první skupině, byli mladí muži z nejvlivnějších rodin, blízcí příbuzní 
vládnoucích osob, které se dostaly později do nejostřejší opozice vůči 
Muhammadovi. Druhou skupinu tvoří opět mladší lidé z jiných méně 
významných rodů. V obou těchto skupinách převažují lidé, kterým bylo v době 
přestupu okolo třiceti let. Ve třetí skupině nalézáme lidi různého věku stojící 


mimo rodový a kmenový systém. Byli mezi nimi jak otroci, tak propuštěnci 
různého etnického původu…“7 

7 
Hrbek, Ivan , Korán 1972 

 

8 
Küng, Hans ; Ess, Josef Vann, Křesťanství a islám. 1997 

 

Dalo by se říci, že Muhammad, řečeno modernější terminologií „nalezl díru 
na trhu“. Jeho příchod není žádnými svatými texty ohlašován, postrádá božskost, 
stvrzení své autoritativnosti druhými. Možná psychicky nevyrovnaný člověk, 
který blouzní, působí velmi lidsky, obyčejně. Zdálo by se, že takových naše 
historie zažila již mnoho. Měli své vidiny, zjevení, které dříve nebo později 
začali prezentovat svému okolí. Některé se uchytily, byly přijaty, některé 
zemřely se svými hlasateli. Muhammad ale nevytváří podstatu nového 
náboženství, nebo sekty. Zcela jistě přebírá základy, nauku a postoje judaismu a 
křesťanství, jakoby tvořil novou evoluční větev arabského variace těchto směrů. 

„Oproti svým polyteistickým současníkům v Mekce přinášel cosi nového také 
obsahově: monoteismus a s ním spojenou eschatologii. Jejím prostřednictvím si 
bral na mušku sociální nepřístojnosti, staví mekkánským kupcům před oči, že 
sami budou muset jednou při velkém účtování předložit své knihy… A přesto: 
musíme se postavit proti moderní zálibě redukovat všechno na sociální otázku. 
Muhammad není revolucionář, nýbrž prorok. Majetkové poměry nechce příliš 
měnit, shromažďuje sice kolem sebe slabé, mnoho mladých lidí a dokonce i 
otroky, avšak ví, že to bez mocných nejde.8 

Muhammad má v tomto daleko blíže k nespokojenému „rebelovi“. Mluví o 
velmi podobných sdělení jako bibličtí představitelé, proroci a Ježíš, ale podle 
mne se stále pohybuje v měřítkách lidských názorů, možností uchopit „aktuální 
diskurs“ nebo naopak proti němu bojovat. Jak již bylo naznačeno; kde za ním 


stojí něco víc, než je jen on sám? Nikde žádné proroctví o něm samém, na které 
bychom byli jako křesťané zvyklí. Tento pohled je viděn asi jen velmi těžko 
odstřihnutelnou optikou křesťana, kterou na Muhammada většinově nahlížíme. 
Ale muslimové tradičně na Mohameda vztahují tyto biblické texty jako 
zaslíbení/proroctví: Přímluvce Jan 14:16 a já požádám Otce a on vám dá jiného 
Přímluvce, aby byl s vámi navěky - 

Jan 14:26 Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten 
vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl. 

Jan 15:26 Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, jenž 
od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví. 

a Proroka Deuteronomium 18:15 Hospodin, tvůj Bůh, ti povolá z tvého 
středu, z tvých bratří, proroka jako jsem já. Jeho budete poslouchat, 

Deuteronomium 18:18 Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do 
jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži. 

 

Možná proto dále Hans Küng ve své knize píše: „Prorocký typ, který 
(Muhammad) představuje, se nadá snadno uchopit. V Koránu se hovoří o vizích, 
ale nevíme, zda stály na počátku jeho vystoupení. Zprávy mluví o extatických 
prožitcích; Muhammad se při nich zřejmě celý zabaloval, což, jak víme, dělají i 
jiní vizionáři… Jediné bezpečné kritérium, které máme v rukou je dikce: krátké, 
často elipticky zkracované a záhadnými zapřísaháními uváděné výroky, 
připomínající výkřiky, držené pohromadě důraznými rýmy v prozaickém textu, 
úchvatné obrazy zařazené těsně jeden za druhý . takový styl znali Arabové od 
věštců. S těmi působí Muhammad při svém vystoupení jako nejvíce spřízněný. 

V tom je dobré připomenout Muhammadovo pojetí sebe sama: 

„Já jen smrtelník jsem jako vy,“ říká v Koránu na Boží příkaz „a bylo mi 
pouze vnuknuto, že božstvem vaším je Bůh jediný´ (súra 41:5) Chápe tedy, že 
zjevení mu bylo dáno jen u nezasloužené a nevysvětlitelné milosti.9 

9 
Tamtéž 

 


1.2 Korán a islámská teologie 

„Svaté písmo muslimů nazývané Korán, obsahuje sbírku textů, přednášených 
Muhammadem v průběhu více než dvaceti let prorocké činnosti a považovaných 
jím za zjevení boží. Podle ortodoxního učení islámu je Korán nestvořené slovo 
boží, existující od věčnosti.“10 

10 
Hrbek, Ivan , Korán 1972 

 

11 
Küng, Hans ; Ess, Josef Vann, Křesťanství a islám. 1997 

 

„Podstatné je Písmo, Bůh se zjevuje v Knize. Takto islám pohlíží i na starší 
náboženství; judaismus a křesťanství jsou „náboženství Knihy“ a jejich 
stoupenci „lid Knihy“. Tendenci stavět na Písmu pojala obě velká náboženství 
nejpozději tehdy, když se ustanovil kánon. Islám tu opět následuje určitý model, 
který stejně jako monoteismus, domýšlí radikálně až do konce. Chceme-li věřit 
muslimské tradici, pak kanonizační proces nebyl nikde dokončen rychleji než 
v islámu. Již první generace po Prorokově smrti měla k dispozici, alespoň 
v kostře text Koránu, tak jak jej známe dnes. Odlišné verze, které byly často 
neúplné a o nichž bychom velmi rádi věděli, zda obsahovaly alespoň nějaké 
nevítané zvláštnosti, byly údajně všechny spáleny.“11 

„Podle tzv. „muslimské ortodoxie“ je Korán Božím slovem ve vlastním slova 
smyslu. Je považován za přímé zjevení od Boha, „vnuknuté“ (wahj) a diktované 
andělem Gabrielem (2,97) „přímo v arabštině“ (13,36–37) Muhammadovi jako 
celek v „osudové noci“ (97,1) a „podle okolností“ (17,106) v průběhu dalších 
dvaceti let (od 610/612 do 632, do Prorokovy smrti). Prorok, Boží posel, je pouze 
prostředníkem, skrze nějž Slovo vstoupilo do světa. Nic k němu nepřidal ani z 
vnuknutého slova neubral, pouze se mu naučil nazpaměť a nahlas je přednášel. 
Jeho učedníci se pak učili nazpaměť slovům svého Proroka, pokračovali v jejich 


přednášení a opakování. Po Muhammadově smrti první tři chalífové (Abú Bakr, 
Umar a Uthmán) shromáždili svědectví učedníků, zvážili je, stvrdili či vyloučili, 
a nakonec, za doby třetího chalífy (tj. asi dvacet let poté), dali knize její podobu 
v konsonantickém znění. V průběhu 7. století text nabyl aktuální definitivní 
podoby, byla do něj vložena diakritika a vokály, aby se napomohlo společnému 
přednesu celé muslimské obce. Původní přednes (z nějž pochází sám termín 
„Korán“) se tedy proměnil v „knihu“, která tu je proto, aby byla učena zpaměti, 
zvnitřněna jako celek a neustále věřícími přednášena.“ 

„Když se do četby Koránu pustí „průměrný“ křesťan, nepříliš kovaný v 
biblických vědách, může dospět k nepříjemným odhalením: nalezne mnoho 
postav, příběhů a zásad, které se mu budou zdát povědomé, protože jsou 
obsaženy i v židovsko-křesťanském Písmu. Bude sváděn ke dvěma naprosto 
odlišným závěrům: Převážně negativnímu názoru: Bible a Korán jsou si velmi 
blízké, protože přímo či nepřímo odkazují k týmž dějinám. Korán přitom (často 
špatně) opisoval z Bible, a co je dobré, pochází z ní, zatímco to, co je v něm jaksi 
pokroucené či „barbarské“, pochází z dalších autonomních pramenů, které mají 
základ v dějinách arabských kmenů a jejich sklonu k idolatrii. Bible má určitou 
vnitřní strukturu a koherenci založenou na dějinách spásy, které vrcholí v Ježíši 
Kristu, zatímco Korán je snůška příběhů a zákonů, jež dohromady propojila 
Muhammadova fantazie či další redaktoři knihy; spíše pozitivnímu názoru: 
Korán je Bibli tak blízký, že dokonce mluví o témže Bohu, propaguje tytéž etické 
principy a obsahuje nabídku velmi hluboké duchovní cesty; odkazuje k 
postavám a hlavním událostem Bible, počínaje Adamem, Abrahámem, 
Mojžíšem a Ježíšem, nadto chová úctu k Marii – obě knihy a náboženství, která 
jsou s nimi spojena, tudíž poukazují týmž směrem a je zbytečné, ba škodlivé 


příliš zdůrazňovat rozdíly mezi nimi, protože tak pouze přiživujeme vzájemnou 
nenávist a bráníme plodné integraci.“12 

12 
Cottini, Valentino, překlad Denisa Červenková (on-line) 
http://www.teologicketexty.cz/casopis/2008-4/Bible-a-Koran.html 

 

13 
Küng, Hans ; Ess, Josef Vann, Křesťanství a islám. 1997 

14 
ibid. 

Jak tedy máme hodnotit postavení Koránu v islámu jako křesťané, abychom 
nebyli sváděni k jednomu, nebo druhému „průměrnému“ hodnocení? Lze 
odfiltrovat svůj vlastní získaný kulturně náboženský pohled a vidět ještě nějaký 
třetí „nahý“ Korán? 

„Kdyby se křesťané sami o sobě drželi pojetí Bible jako textu, který není bez 
chyb a nedostatků, bez temných míst a smíšenin, bez omezení a omylu, ale 
v každém případě je to rozmanitá sbírka dokumentů víry, které nejsou jednoduše 
Božím zjevením a Božím slovem, nýbrž lidskou formou dosvědčující Boží 
zjevení a slovo, zůstali by možná ušetřeni mnoha konfliktů s přírodní vědou i 
historií. Z dvě stě let historicko-kritického zkoumání Bible vysvítá, že opravdu 
negarantuje bezchybnost a neomyslnost autorů, nýbrž že pravda obsahu, 
svědectví a poselství tu musí stát sama o sobě. Nepotřebuje být „zvnějšku“ 
božsky legitimována, ale sama se legitimuje na základě vnitřního svědectví. Je 
inspirovaná a inspirující."13 

„Nelze skutečně popřít, že i Korán působil a působí jako inspirován a 
inspirující. A není to jen svědectví 7. století, jak se domnívají religionisté, nýbrž 
pro bezpočet lidí to je dokument 20. století, který není v žádném případě mrtvý, 
ale nanejvýš živoucí.“14 


 

15 
Küng, Hans ; Ess, Josef Van Křesťanství a islám 1997 

 

To je možná způsob, jakým se dá dojít k chápání Koránu křesťanem, aniž by 
mu něco ubíralo, nebo přidávalo. Výsledkem není jednoznačný negativizmus, 
kritika či „ekumenické“ sdílení tohoto textu, ale pohled upřímně respektující 
základní text islámu. 

1.3 Geografická historie islámu v Evropě a na Českém území 

Již brzy po vzniku prvních center islámu v Arábii, začalo náboženství 
expandovat i do vzdálenějších míst blízkého východu a Evropy. 

„Těžko říci nakolik Muhammad sám pomýšlel na rozšíření islámu Arabského 
poloostrova. Když však po jeho smrti hrozilo, že se rozpadne jednota arabských 
kmenů, již vytvořil, tato myšlenka byla nejlepší cestou jak odvést tuto energii. 
Arabští nomádi podnikali odedávna nájezdy do kulturních území v Sýrii a Iráku. 
Teď jim však napomohla přízeň okamžiku. Byzanc a Írán se vzájemně vyčerpaly 
vražednými válkami a navíc Byzanc, vítěz posledního střetnutí, se pro svou 
nešťastnou náboženskou politiku těšila sotva podpoře ze strany domácího, 
orientálního, většinou ‚heretického‘ obyvatelstva. Navíc jistě přistupovala 
skutečnost, že Arabové tentokrát nešli jen za kořistí, ale nesli poselství.“15 

Během necelého století vyznavači této nové víry mocensky ovládli rozsáhlá 
území Blízkého východu včetně Palestiny, kde kdysi žil a učil Ježíš a dalších 
míst, kde se utvářela nejstarší církevní společenství a kde působili významní 
církevní otcové. Někde – v Palestině, Sýrii, Mezopotámii a Egyptě – se 
křesťanství pod novou vládou uchovalo jako náboženství zbytkových menšin. 
Jinde, zvláště v severní Africe, uvolnilo prostor islámu prakticky beze zbytku. 


Naše úvahy se budou pohybovat převážně v rovině křesťanské teologické 
reflexe. Islám z tohoto zorného úhlu byl a zůstává otázkou, která se zodpovídá 
stále znovu. O těchto nesnázích svědčí výrazné posuny, které zřetelně 
rozpoznáme ve vývoji křesťanského pohledu na islám. Historicky nejstarší je 
názor, že islám je křesťanskou herezí. Ve vrcholném středověku převládlo 
mínění, že jde o samostatné, pobloudilé náboženství. V nové době někteří 
filosofové a bohoslovci, vcelku spíše ojediněle, usuzovali, že islám může 
představovat jakousi předběžnou přípravu ke křesťanství. Konečně dnes, v druhé 
polovině 20. století, křesťanské církve ve své většině přiznávají muslimům místo 
v univerzální ekonomii spásy. Tyto pohledy nelze přes jejich značnou 
vzájemnou odlišnost přísně od sebe oddělit jednoznačnými hraničními čarami, 
zvláště časovými. Všechny se příležitostně, byť třebas v náznaku, objevují 
dodnes. Nikoli nezbytně v zápalu polemiky nebo dialogu, ale i jako úvaha 
rozvádějící některá nová zjištění nebo hypotézy o klíčově významném období 
vzniku islámu.16 

16 
Kropáček, Luboš, Islám očima křesťanské teologie (online) 
http://www.souvislosti.cz/497kro.html 

 

Šíření a integrace islámu v křesťanské Evropě se tedy neobešla bez násilných 
konfliktů. U světů, které si byly velmi cizí svou kulturou, je to vlastně téměř 
pochopitelné. Právě výrazné snahy o pochopení náboženství muslimů 
přispěly k postupnému vytváření mírového soužití a k mezináboženskému 
dialogu. 

V první polovině 7. století dochází k první vlně šíření. Tato expanze probíhá 
násilně a je při ní „obrácena“ severní Afrika, kde bylo křesťanské osídlení, 
dočasně je muslimský také Apeninský poloostrov. Na západě je expanze 
muslimů zastavena Karlem Martelem při bitvě u Poitiers (též u Tours). Nutno 


ale poznamenat, že islám se nešířil pouze násilně. Svou úlohu sehrál zejména 
obchod a také kulturní bohatství, kterým muslimové disponovali a přinášeli jej 
do zemí celého světa. V 9.století dochází k největšímu rozkvětu islámu za vlády 
dynastie Abásovců. Tolerování křesťanských obyvatel v islamizovaných zemích 
bylo podmíněno vyššími daněmi. Křížové výpravy byly orientovány na ochranu 
poutníků a znovuzískání křesťanských svatých míst v Palestině. Po vzniku 
Osmanské říše islám znovu expanduje do Evropy. Je obsazen Balkánský 
poloostrov a hranice Osmanů se zastavují až na jižním Slovensku v Nových 
Zámcích. Muslimové se rovněž pokoušejí dvakrát dobýt Vídeň. V roce 1529, a 
podruhé 1683. Rok objevení Ameriky – 1492, je rokem dotažení reconquisty ve 
Španělsku, je dobyta Grenada. Na konci 15. století portugalští námořníci objeví 
cestu kolem Afriky a následně evropská námořní vojska vpadnou do týlu 
Turkům, kteří nejsou schopni čelit námořní síle. V koloniální éře 19. století se 
mnohé muslimské země ocitají pod svrchovaností velmocí, zejména Velké 
Británie, Francie, ale i Ruska, které okupuje zakavkazské státy. Teprve v této 
době, se objevuje v arabštině slovo křižák, jako označení pro evropské okupanty. 
V době křížových válek byli křesťanští vojáci od muslimů nazýváni prostě 
Franci anebo nevěřící. Koloniální nadvláda zaniká až po II. Světové válce. Ruská 
svrchovanost nad Kavkazem až po rozpadu SSSR v roce 1991. 
Zlomovým obdobím byl přelom 60. a 70. let 20. století. Na začátku let 60. se dá 
atmosféra v islámských zemích konstatovat, jako „sekulární pohoda“ podobná 
západní (evropské, americké) společnosti. Existovala tu konvergence mezi 
západní a islámskou civilizací. V této době však obě strany reflektovaly odlišné 
zkušenosti. Na západě se v roce 1968 začíná chápat, že marxismus a 
komunismus není ta pravá cesta. Nadchází nová éra mikrotechniky. Američané 
přistávají na Měsíci r. 1969. Filosofický duch se vyznačuje vzplanutím 
postmoderny. To mění společnost, zvláště etické cítění a postavení rodiny. 
Světem zamávaly i studentské revoluce z roku 1968. Zkušenost východu byla 


odlišná a mnohem negativnější. První velkou ranou byla šestidenní válka Izraele 
se Sýrií a Egyptem. Muslimská společnost těžce nesla újmu od židovského státu. 
V roce 1971 se odtrhl východní Pákistán (Bangladéš) za vojenské pomoci Indie. 
V Islámském světě byla panika. Hledal se viník. Ve vzduchu visela otázka: „Co 
jsme (my muslimové) učinili tak zlého, že nás Bůh tolik trestá?“17 

17 
Kropáček, Luboš, zápis přednášky na KTF. Online 
https://cejsk.signaly.cz/0710/strucne-dejiny-islamu 

 

Vztahy muslimů a křesťanů v Evropě si ilustrujeme historickým přehledem 
na dvou příkladech - západoevropském Španělsku a balkánské Bosně a 
Hercegovině. 

Středověk v Evropě začal příchodem muslimů na Iberijský poloostrov a jejich 
zásahem do občanských válek vedených posledními vizigótskými králi. Tento 
vpád rozdělil starý římský svět na dvě antagonistické části různého vyznání: 
křesťanského a islámského. Iberijský poloostrov a Sicílie se posléze staly 
prostorem, v němž se obě víry střetávaly, vzájemně se ovlivňovaly a bojovaly za 
získání konečné převahy. 

 

Příčiny rychlého dobytí Pyrenejského ostrova muslimy jsou různé. Mezi hlavní 
důvody patří strukturální slabost monarchie, která byla zároveň vnitřně narušována 
konflikty se židy a dalšími nepřáteli. Příchod muslimů znamenal pro Pyrenejský 
poloostrov rozkvet jak v oblasti kultury a hospodářství, tak v toleranci, ve které se í 
křesťané, muslimové a židé naučili vzájemně žít. To bylo dáno zřejmě dvěma 
důvody: křesťané nebyli tak mocensky silní, aby se vzepřeli a muslimové dodržovali 
politiku, kterou jim Korán přikazuje. 

Příchod islámu na poloostrov nepochybně narušil přirozený vývoj 
vizigótských institucí, které nabývaly feudální povahy. Křesťané na poloostrově 


tak zůstali do značné míry ušetřeni problémů ostatní středověké Evropy, jakými 
jsou např. boj o investituru, války mezi papežským stolcem a římsko-německou 
říší a dokonce i křížové výpravy. 

Vpád muslimů také způsobil přelom ve španělské kultuře, která byla tradičně 
křesťanská, a tudíž pro nové vládce neužitečná. Křesťanská kultura však nalezla 
útočiště v některých klášterech. Nevzdělaní vetřelci nemohli zpočátku nabídnout 
náhradu za něco, co považovali za nepotřebné. Když toledský muslimský 
dějepisec Abú-l-Kásim Sa'íd hovořil o prvních momentech vpádu, říkal: „V 
počátečním 

období postrádalo Španělsko vědu; žádný z domorodců se neproslavil v tomto 
snažení“, tedy coby učenec. Ale od devátého století se v muslimském Španělsku 
začala rozvíjet výjimečná kultura. 

Důležitou úlohu sehrála v té době existence hranice mezi křesťany a muslimy. 
S ní související rizika vedla totiž ke vzniku velké skupiny svobodných sedláků, 
kteří se na nebezpečné půdě usazovali a obdělávali ji k vlastnímu užitku. Tento 
velký počet „svobodných“ kontrastoval se situací v ostatní středověké Evropě. 
A konečně fakt, že západní křesťané v raném středověku neměli významná 
městská centra, vedl ke vzniku hospodářství zaměřeného na chov dobytka. To 
se později dostalo do rozporu se vznikajícími znovudobytými městskými centry, 
což v některých oblastech poloostrova, na rozdíl od většiny evropských území, 
bránilo rozvoji měšťanstva. 

Španělská islámská kultura dosáhla ve středověku takového věhlasu a 
významu, že evropská kultura až do renesance vycházela téměř vždy z práce 
nějakého španělského muslima. Tyto práce byly rozšířené prostřednictvím 
latinských překladu pořízených v Ripollu, v údolí Ebra a v Toledu nebo z 
překladu do kastilštiny pořízených na dvoře Alfonse X. Moudrého a následně 
převedených do latiny. 


První muslimští dobyvatelé byli v zásadě nevzdělaní válečníci. Proto 
nevyužili vizigótskou, v jádru biblickou kulturu, která v důsledku masového 
přestupování křesťanů na islám zvolna mizela. Zachovalo se z ní pouze to, co 
bylo nutné k praktickému životu: jazyk, právo, něco z politického a správního 
uspořádání. Muslimští arabové přispěli svými cestovatelskými a obchodními 
zkušenostmi. Po jejich příchodu došlo k rozvoji v oblasti věd jako matematika, 
numerologie i astrologie. Od muslimů byl převzat číselný systém. 

K rozvoji došlo také v oblasti architektury, ve stavebnictví se objevily nové 
styly, např. užívání mozaikového umění a používání kachliček. Muslimský 
způsob života ovlivnil ostatní západoevropské země, které začaly přejímat názvy 
potravin, rostlin, plodin, ale i termíny z vědního oboru jako matematiky, 
alchymie, literatury, dále také názvy z her, námořnictví a obchodu. Vrstvu 
vzdělaných tvořilo v křesťanských královstvích, jako byla Kastilie a León, a 
hrabství Navarra a Barcelona, obyvatelstvo převážně z muslimů a židů. Jejich 
profese byly zejména v oblasti stavitelství, lékařství, řemeslnictví a 
hudebnictví.74 

Největší přínos pro Evropu mělo předávání filosofických myšlenek a znovu 
představení antické filosofie. Nastiňme si nejzajímavější podněty, kterými 
islámská kultura v Andalusii ovlivnila filosofické myšlení v celé Evropě. Jednou 
z ústředních postav celé středověké filosofie je Abú Nasr Muhammad ibn 
Muhammad ibn Tarhán ibn Awzalagh al-Fárábí, kterého pozdní arabské 
prameny nazývaly „Druhý mistr“173. Základem všech středověkých diskusí o 
postavení intelektu, umístěného na nejasné hranici mezi psychologií a 
kosmogonií bylo rozlišení mezi rozumem v možnosti, rozumem v uskutečnění, 
získaným intelektem a činnou inteligencí. Abú Nasr jako politický filosof 
přizpůsobil platónskou nauku o filosofovi na trůnu politickému a 
profetologickému myšlení muslimů. Jsoucna rozlišil na nutná a možná. Nutná 
jsoucna existují sama o sobě z vlastní nezbytnosti a ke své existenci nepotřebují 


vnější příčinu. Možná jsoucna jsou ta, která mohou být, nebo nebýt, a jejich 
existence si vnější příčinu vyžaduje. Zde vlastně vidíme předobraz středověké 
křesťanské spekulace. 

Za největšího filosofa, který z východního islámu vzešel, je pokládán Abú Alí 
al-Husajn ibn Síná (Avicenna; 980-1037). Vytvořil parafrázi hlavních částí 
Aristotelova díla, kterou obohatil o všechna rozvinutí, která nalezl u řeckých 
komentátorů a svých předchůdců v zemi islámu, ať již muslimských i 
křesťanských. Avicennova hlavní díla představují jeho filosofické sumy, 
především Kitáb aš-Šífá´ (Kniha uzdravení), filosofická a vědecká encyklopedie 
ve třech dílech. Metafysika je v jeho pojetí těsně spojena s konkrétnějšími a 
speciálními vědami. 

Názvem reconquista se označuje dlouhá etapa bojů španělských křesťanů 
proti Maurům. Důvodem vypuknutí tohoto konfliktu byla snaha zrealizovat 
znovudobytí celého Pyrenejského poloostrova. Reconquistu nelze chápat jako 
neustálou válkou, bez příměří, ale jedná se o historickou epochu, v níž dochází 
k střídavému prosazování politických aspirací a ekonomických zájmu té i oné 
strany. Někdy tento vzájemný antagonismus dvou náboženských doktrín 
ustupoval do pozadí před bojem mezi křesťany nebo mezi muslimy samými. 

Panovníci křesťanských království začali postupně znovudobývat ztracená 
území spadající pod muslimské vládce. První známky reconquisty bychom 
mohli objevit již v desátém století, ale tyto pokusy skončily neúspěchem 
křesťanských armád. Skutečná reconquista započala v jedenáctém století, kdy 
Garcia Sanchéz III. z Nájery obsadil město Calahorru. Poté se boj o navrácení 
území vedl stovky let. Princip znovudobývání se nejprve rozšířil pouze na území 
Navarry a Portugalska, v Katalánsku, Aragonii, Kastilii ani Leonu se zatím 
neobjevil. Tyto bojové výpravy byly pozastaveny po vylodění Almorávidů. Po 
získání prvních muslimských měst začali aragonští rytíři bojovat s Almorávidy 
a získávat tak zpět muslimská území. Na pomoc si pozvali křižáky ze „svaté říše 


Římské“, kteří bojovali ve jménu křesťanství. To mělo za následek postupné 
dobývání muslimských království a začátek sjednocování poloostrova. 

Válka o Granadu znamenala definitivní konec muslimů na Pyrenejském 
poloostrově. Proroctví se v křesťanském Španělsku těšila velké oblibě a všichni 
již dlouho očekávali konečné zúčtování s Granadou. Válku o Granadu bylo 
možné vyhrát jen pozvolným, nemilosrdným tlakem. Křesťanská vojska se 
držela stranou od výše položených místa a začala postupovat údolími řek a 
plochými nížinami, které je nakonec dovedly až k hlavnímu městu Granadě 
v podhůří Sierry Nevady. Ovšem všechny přístupové cesty byly důkladně 
opevněné a u každé pevnůstky i opevněného města se odehrávalo stejné drama. 
Dělostřelectvo pozvolna rozbilo hradby, jakmile se vojáci dostali dovnitř, pobili 
všechny, kdo v ruinách přežili. Nakonec v říjnu 1491 začala malá skupinka 
významných občanů města tajně vyjednávat o kapitulaci. Nejednotnost a 
nesvornost opět podlomily sílu Granady. Křesťané se chtěli vyhnout dlouhému 
obléhání i případným rizikům zteče a tak rozumně nabídli přijatelné podmínky. 
Ferdinandovi vyjednávači přistoupili na všechny požadavky: granadští 
muslimové směli zůstat ve svých domovech nebo se odstěhovat do severní 
Afriky podle svého přání. 

Zaručovalo se jim právo na víru, na život podle vlastních zákonu a ochranu 
před nespravedlivým zdaněním. 18 Všichni muslimové však byli zanedlouho ze 
Španělska vyhnáni. 

18 
Simona, Hájková, Španělsko pod nadvládou Arabů. Diplomová práce 
2013 

 

 

Moderní španělský islamismus 

Muslimové se ve Španělsku začínají znovu objevovat od 30. let 20. století - 
nejprve jsou to muslimští maročtí vojáci, bojující na Frankově straně. 


 Již celá 30. léta minulého století byla poznamenána prvotním intelektuálním 
zájmem o islám (tzv. španělským afrikanismem), který byl probuzen a 
podporován španělskými vládami bez ohledu na ideologickou orientaci již od 
poloviny 19. století. Dělo se tak v první řadě v rámci koloniální politiky a 
související propagandy. Ve 30. letech bylo státem založeno několik škol a 
institutů arabských studií jak ve Španělsku, tak v Maroku. (V roce 1932 
španělská republika dala vzniknout v Madridu a Granadě Škole arabských studií 
(Escuela de Estudios Árabes). Obdobně i Frankův režim podepřel svou pro-
arabskou politiku založením dvou institutů v Tetuánu v roce 1938: 
Institut Muley el Mehdi a Institut General Franco. O sedm let později stál Franco 
i u vzniku Institutu afrických studií (Instituto de Estudios Africanos) při Vrchní 
radě pro vědecké výzkumy. 

Větší imigrační vlna muslimů z Afriky však začala od sedmdesátých a 
především osmdesátých let. Dnes představují muslimové oficiálně 1 procento 
obyvatel Španělska. Velkou zkouškou vztahu mezi nemuslimy a muslimy byly 
islamistické atentáty před deseti lety. Přibližme si je obsáhlejším citátem ze 
zajímavého článku. 

"Španělskem i celým světem otřásly na počátku nového tisíciletí teroristické 
útoky z 11. března 2004 vedené muslimskými útočníky na madridská nádraží. 
Stalo se tak v předposlední den předvolební kampaně. Po počátečním 
obviňování organizace ETA padla vina na islámské radikály napojené na al-
Qácidu: původem Maročany, v nejednom případě legálně pobývající ve 
Španělsku! Očekávaný nárůst islamofobie ve španělské společnosti se 
nedostavil, alespoň ne v míře, jaká se dala po takovém krveprolití a v době, v níž 
je terorismus, často s přívlastkem islámský, skloňován ve všech pádech, 
očekávat. Španělé vyšli do ulic demonstrovat svůj smutek a zároveň 
nespokojenost se zahraniční politikou ministerského předsedy Aznara, kterého 
tato událost stála premiérské křeslo. Nikdo nevolal po pomstě. Zastřešující 


federace islámských asociací po celém Španělsku ihned vydaly fatwy (právní 
dobrozdání muslimské autority) odsuzující atentáty i jejich původce, španělští 
muslimové se jasně postavili na stranu spravedlnosti. Podobná prohlášení 
odsuzující terorismus, ať islámského či jiného původu, přicházela ve stejnou 
dobu z marockých oficiálních i neoficiálních zdrojů. 
Tato událost se stala zkouškou španělského euro-islámu: muslimové žijící v 
zemi uspěli. Uspěla i španělská veřejnost, která neodsoudila 1% svých 
spoluobčanů za odlišnou víru. Zdá se, že Španělsko zdárně nastoupilo cestu 
muslimské integrace, na jejímž konci bliká světélko naděje zvané euro-islám. 
Vyhráno však rozhodně není, cesta, kterou bude muset ještě Španělsko a jeho 
muslimští obyvatelé projít, je dlouhá. A nejednotná ve svých postojích a 
názorech je jak španělská veřejnost a politická scéna, tak sami muslimové.“19 

19 
Břeská, Jana, Muslimská přítomnost v moderním Španělsku – chronologický přehled 
(online) 
http://www.opusarabicum.org/index.php?option=com_content&view=article&id=155:uslimska-pitomnost-v-modernim-panlsku&catid=3:2007&Itemid=10 

 


 

 

Balkán 

„V době nástupu komunistických diktatur tak byl islám v Balkánských 
zemích především islámem žitým, tradičním. Naprostá většina muslimů v té 
době dodržovala islámské předpisy, tradice, svátky. Muslimské ženy chodily 
oblečené podle islámských předpisů, tj. se šátkem na hlavě, nikoli ale proto, že 
je to „islámské“, nýbrž proto, že tak chodily i jejich matky, babičky, prababičky. 
Komunistické režimy a také obrovská společenská modernizace balkánských 
muslimských národů měla za následek, že toto tradiční, žité náboženství 
postupně do značné míry vymizelo. Velká část lidí se urbanizovala, začali 
docházet pravidelně do zaměstnání ve státní správě nebo státním podniku, jejich 


životní standard (týká se jugoslávských muslimů) se především v průběhu 50. a 
60. let prudce zvýšil. 

V Sarajevu se koncem 80. letech začaly objevovat skupinky mladých lidí 
(laiků), kteří se aktivně zajímali o náboženství, dodržovali striktně islámské 
předpisy a oblékali se po islámském způsobu. Mladí lidé z této generace přitom 
již nemohly pamatovat své matky ani babičky, které by nosily muslimský šátek, 
ani své otce a dědy, kteří by hojně chodili do mešity. Počet těchto mladých lidí 
zesílil v Bosně po roce 1990 a objevil se i v Albánii. Tito „noví muslimové“ již 
na rozdíl od svých předků o svém náboženství přemýšlejí, děvčata nenosí šátek 
slepě jen ze zvyku, nýbrž jej oblékají záměrně a dávají tak najevo svou 
příslušnost k islámu. Právě tento posun ve vnímání islámu nejlépe charakterizuje 
novodobou obnovu islámu či „reislamizaci“ balkánských muslimů: posun od 
místního, tradičního a „žitého“ islámu k univerzálnímu, modernímu a 
vědomému náboženství, kultivovanému „nadnárodními“ islámskými 
duchovními. 

Po vnější stránce se islámská obnova týkala především obnovení 
náboženských symbolů, vydávání množství islámské literatury, výstavby mešit 
a expanze islámského školství. Tradiční sunnitský islám hanafijského mezhebu 
(madhabu) je základní formou islámu přítomnou na Balkáně již od počátku 
osmanských dob. Hanafijský mezheb je považován za nejumírněnější a 
nejtolerantnější ze čtyř právních škol sunnitského islámu. IZ jej hájí jako 
„balkánský“ islám. V případech, kdy se IZ ohrazují proti působení příznivců 
radikálních forem islámu v balkánských zemích, označují jejich protagonisty za 
přívržence „jiných mezhebů“. Mírnými pravidly tohoto hanafijského mezhebu 
se řídí anebo se k němu alespoň hlásí naprostá většina balkánských muslimů, 
tedy ti, kteří svou víru považují za přirozenou a žitou záležitost a nijak intenzivně 
o ní nepřemýšlejí. Hanafijský mezheb se také vyznačuje tím, že uznává různé 
tradiční a neortodoxní projevy balkánského islámu, jako jsou různé modlitby za 


úrodu pod širým nebem, přímluvy u zesnulých světců, tradiční mevludy a 
súfijské zikry. Tento typ islámu byl do začátku 90. let téměř jediným v regionu 
dnes o jeho upevnění a kultivaci usilují IZ prostřednictvím školského systému 
mektebů, náboženské výchovy a medres. 20 

20 
Reislamizace balkánských muslimských společenství, (online) 
www.mzv.cz/file/16730/RM._03._26._04.doc 

 

 

Historie styků a vazeb muslimů s křesťany v Evropě byla konfliktní a 
komplikovaná, válčilo se o území, z politických ale i náboženských důvodů. Jak 
jsme si však uvedli na příkladech muslimů na západě - ve Španělsku, i na 
Balkáně - v Bosně, vzájemné soužití postupně obrušovalo ostré hrany a současné 
vztahy jsou vlastně docela dobré. Skutečnosti, které vedly k akceptování 
muslimů a islámu pramení z dlouhého a podrobného zkoumání, postupného 
sžívání obou náboženství a kultur, hledání a zjišťování pravé podstaty jejich 
zvyků, víry a vyznání. Pokojné soužití, které dnes chtějí dodržovat a zastávají 
obě tato velká náboženství je myslím možné právě díky tomu, že uznáváme 
téměř analogické texty a hlavní události Bible . Adam, Abraham, Mojžíš, Ježíš . 
které obsahuje i Korán. Přesto, že jsme si v mnoha ohledech velice rozdílní, na 
tomto podstatném základu můžeme stavět společné soužití v míru a porozumění. 

 

1.4 Nedávný vývoj 

V lednu 2006 vyvolaly nevoli v muslimských zemích karikatury proroka 
Muhammada uveřejněné v dánském tisku. Papež Benedict XIV vystoupil se 
zásadním prohlášením, že svoboda projevu neznamená právo na zneuctění. A 
dále, že náboženství a jejich symboly by měli být respektovány, věřící by neměli 


být objektem provokace, která by se dotkla jejich způsobu života nebo 
náboženského cítění. 

O několik měsíců později v září 2006 vystoupil Benedict XIV s projevem na 
Univerzitě v Regensburgu ve kterém odsoudil netoleranci a násilí, které jsou 
neslučitelné s „posvátnými principy náboženství“. Úcta k náboženství a 
k náboženským symbolům vyžaduje svobodu v náboženských záležitostech. A 
zdůraznil právo praktikovat náboženství svobodně zvolené. 

V islámském světě byl tento projev pochopen tak, že papež tvrdí, že islám je 
násilné náb a že základní příčinou jeho násilnické povaze tkví ve vlastnosti 
muslimského Boha. 

Zdálo se, že pozitivní očekávání na muslimské straně, které vzbudil 
uklidňující první papežův projev, vystřídalo zklamání a rozčarování. 

 

1.4.1. Společné slovo mezi námi a vámi (A Common Word Between Us and 
You) 

Překvapivá reakce od islámských učenců inspirovaná Jordánským princem 
přišla vzápětí – „Otevřený dopis“ (Open letter). Dopis byl adresován především 
papeži Benedictovi XIV a předním křesťanským představitelům na celém světě. 
V dopise přední islámští učenci vyvraceli bod po bodu to, co papež řekl o islámu 
v Regensburském projevu. Hlavním důrazem dopisu je, že Boží přikázání spojují 
muslimy a křesťany více než je rozdělují. Bůh tedy muslimy a křesťany 
nerozděluje, nýbrž spojuje. 

13. října 2007 byl publikován rozsáhlejší text s názvem „A Common Word 
Between Us and You“ (Společné slovo mezi námi a vámi). Iniciátorem textu byl 
Jordánský princ Ghazi bin Muhammad bin Talal. Text ve stručnosti říká, že 
islám má dvě základní příkázání, lásku k Bohu a lásku k bližnímu. Islám a 
křesťanství jsou dvě různá náboženství, ale dvě základní přikázání, láska k Bohu 


a láska k bližnímu, jsou společným základem a pojítkem mezi Koránem, Torou 
a Novým zákonem. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


2. Kapitola: Dogmatika 

V této kapitole se pokusím z dogmatické stránky rozebrat, zda muslimové a 
křesťané věří v jednoho Boha. Vycházím přitom z klasického dělení dogmatiky, 
vyberu si oddíly, které jsou podle mého názoru použitelné, přičemž si k 
jednotlivým hlavním kapitolám - tématům vybírám vždy signifikantní biblické 
verše, které mají svou obdobu v Koránu. Tyto texty z Koránu a bible se budu 
snažit důkladněji srovnávat a zkoumat, zda se dá říci, že jsou nějakým způsobem 
kompatibilní, tedy mluví o stejném Bohu. Křesťanský výklad Bible nějak 
popisuje Boha, tak jak jej věřící „znají“ věci, činy, jež k němu směřují. Pokud 
islám – Korán popisuje stejného Boha, měl bych dojít k cíli, že obě náboženství 
věří ve stejného Boha. Dalším způsobem, kterým chci porovnat, zda tak je, jsou 
věroučné a dogmatické texty, ustanovení, která interpretují církevní postoj 
k Bohu, lidem a mezi nimi. 

Z teologické stránky vedle sebe postavím zásadní texty Starého a Nového 
Zákona, které popisují existenci člověka, ukazují, jak by se člověk měl chovat 
vůči lidem a vůči svému Bohu. Po interpretaci a výkladu je postavím do 
konfrontace s Koránem, zda výklad některých textů v něm, popisuje společný 
základní element, který by mohl být předpokladem pro víru ve stejného Boha. 

Veškeré citace z Bible uvádím z Českého ekumenického překladu 2001 
(pokud nebude uvedeno jinak Bible kralická, či Český studijní překlad) a citáty 
z Koránu podle překladu Ivana Hrbka z roku 1972. 

2.1 Stvoření světa 

Gn 1,1-31 

Biblický příběh, vezmeme-li ten první zmíněný, který zavdal spousty 
nedorozumění mezi věřícími a nevěřícími, stejně jako mezi věřícími samotnými. 
Není zcela jednoduché mu plně porozumět, židé jej nesměli číst do svých třiceti 
let věku. Nezdá se ale být nelogickým proč. Každý si během života, od dětství 
pokládá otázky, odkud se zde (na Zemi) vzal, proč existuje, později jaký má 


život smysl a k čemu tu je. Dnes již díky vědě víme, že Slunce obíhá okolo země, 
proč se střídá den a noc, co jsou hvězdy a planety. V době, kdy věda, tak jak ji 
chápeme dnes, neexistovala, měl svojí pevnou a důležitou rovinu. Ale i dnes, 
možná v přílišném zajetí vědeckosti a touze vše vědecky dokazovat, bychom mu 
měli věnovat stejnou pozornost. Mýtus, výklad vzniku existence tohoto světa a 
bytí směřuje k jednomu. Jsem tu já jako člověk, jsou tu okolní elementy, voda, 
nebe, světlo noc, rostliny, zvířata. To vše je stvořeno, mocným Stvořitelem, 
Bohem. A je to dobré! Nic z toho nemá samo o sobě moc vědomě ovlivňovat 
budoucnost a existenci člověka. Nic z toho není dalším bohem, který by určoval 
pravidla fungování světa, nebo vyžadoval lidské zalíbení, nebo oběti. Člověk se 
má cítit bezpečně a hlavně, pokud chce věřit v jediného existujícího Boha, si to 
nesmí dát jemu naroveň. Děsivé zatmění slunce, neznamená, že se blíží konec, 
je zde můj Bůh, který jak si vyprávíme, čteme, jej stvořil. To vše je završeno 
člověkem, který má být božím obrazem, aby nad stvořeními vládl a panoval. (Gn 
1:28-30) 

Podobně vnímá i Korán stvoření a svrchovanost Boha, jakožto jediného 
stvořitele všeho existujícího. Člověk má stejně mít jen právě tohoto jednoho 
jediného Boha: 

Váš Bůh je Bůh jediný a není božstva kromě Něho, milosrdného, slitovného. 
Vskutku je ve stvoření nebes a země, ve střídání noci a dne, v lodi, jež pluje po 
moři s tím, co užitečné je lidem, ve vodě, již Bůh z nebe sesílá a kterou znovu 
oživuje zem po smrti její - a na ní všechna zvířata se rozptylují - a v pohybu větrů 
a oblacích podrobených mezi nebem a zemí - v tom všem jsou věru znamení pro 
lid rozumný. Jsou mezi lidmi někteří, kdož berou si vedle Boha jiné, jemu na 
úroveň postavené, a které milují, jako milují Boha. Avšak ti, kdož uvěřili, ti v 
lásce své k Bohu jsou silnější. Kéž by viděli ti, kdož jsou nespravedliví, ať spatří 
trest, že síla je jedině u Boha a že Bůh strašný je ve svém trestání! 

 (Súra 2:163-165) 


Texty si jsou velice blízké, Korán vznikl později, ale přejímá stejné jádro, 
myšlenku a poselství jako Bible. Pohled na okolní vlivy působící na člověka bere 
s vědomím, že jsou, ale nemají nad ním žádnou moc. 

2.2 Člověk – Adam 

I v Koránu je zmíněn příběh o Adamovi. Příběh o každém z nás, o lidství, 
které je díky neuhlídané svobodě a touze po větší moci, bohorovnosti, zatraceno 
do další nekonečné hladovosti. Člověk, který doposavad žil v ráji, měl, co 
potřeboval a co mu stačilo k spokojenému bytí, zatouží po vědění. Po poznání 
dobrého a zlého. A tak okusí plod ze stromu poznání. Jakmile je překročena tato 
hranice, není již cesty zpět. Tak jako v Bibli had, v Koránu přichází Satan, a 
zapříčiňuje vyhnání ze zahrady. 

Rozdíly v textu, jsou téměř minimální. Oproti Bibli je tato událost méně 
podrobně rozepsána, snad pro svoji všeobecnou známost. Zajímavé rozdíly 
vidím v momentech, kdy je v Koránu Adamovi dána znalost všech jmen (súra 
2:31) Naproti tomu v Bibli má člověk možnost a pravomoc pojmenovat zvířata 
a rostliny. Pokud vnímáme pojmenování jako nástroj moci (tak jako vládnou 
rodiče nad dětmi, které pojmenovávají) a jméno jako identitu, kterou lze vlastnit 
(židovské nevyslovování božího jména, kterého nikdo nemůže zcela poznat) 
vypadá to, jako kdyby byl člověk podle Koránu připraven o určitou schopnost 
vlastní vlády a více hrála roli predestinace, toho co už je předem stanoveno. Další 
významný rozdíl se nachází v momentě po vyhnání ze zahrady. Adam je sice 
stejně nucen ji opustit, ale posléze přijme slovo od svého Pána a ten mu odpustí: 
Adam přijal pak od Pána svého slova a On mu odpustil, vždyť On odpouštějící 
je i slitovný. (Súra 2:37) Podobně je to i v Bibli - když lidé zhřeší, Bůh zakrývá 
jejich nahotu (své provinění) koženou suknicí. Zde Bůh neodpouští ihned. Aby 
za čin, který spáchali, nezemřeli sami, musí být položena zástupná oběť, která je 
vykoupí. 

 


2.3 Abraham – Ibráhím 

V postavě Abrahama chce Mohammed dosáhnout uznání islámu křesťany a 
židy. Poukazuje na to, že právě on je společným praotcem těchto náboženství.21 
Zároveň je v Koránu Abrahamovi a jeho potomkům přisuzován jakýsi 
nadnárodní, nenáboženský význam: „Chcete snad říci, že Abraham, Ismael, 
Izák, Jakub a kmeny byli židé či křesťané?“ Rci: „Kdo to ví lépe, vy, anebo Bůh? 
Kdo je nespravedlivější než ten, kdo pro sebe ukrývá svědectví, jehož se mu 
dostalo od Boha? A není Bohu lhostejné, co děláte!“ (Súra 2:140) Je 
zpochybňována vyvolenost Izraele jako božího národa. Právo na Boha je 
v Koránu nabízeno všem. „Vlastníci Písma! Proč se hádáte o Abrahama, když 
přece Tóra i Evangelium byly seslány až po něm? Což tomu nerozumíte?“ (súra 
3:65) Abraham nebyl ani židem, ani křesťanem, avšak byl hanífem - 
odevzdaným do vůle Boží; a nepatřil mezi modloslužebníky. (súra 3:67) Tyto 
texty jako kdyby svým způsobem přejímali postavu Abrahama pro své vlastní 
použití. Pro legitimizaci svého náboženství, pro ilustraci původu „odkud 
pocházím“, co mám společného s předchozími národy, ale upravením si pro své 
vlastní cítění svého náboženství. Přesto je Abraham vnímán jako ctitel jediného 
Boha a považován za proroka. 

21 
Mohamed a Abrahám, muslimská víra a dokumenty církve (online) 
http://www.vira.cz/Texty/Knihovna/Islam.html 

 

22 
Rémi Braque, O Bohu u křesťanů a o jednou nebo dvou dalších. 1. 
Vydání Brno 2011 

„Muhammad a první muslimové nebyli židovského původu a nežili v Svaté 
zemi. Měli-li se začlenit do biblických dějin, museli si vynalézt vlastní 
rodokmen a k tomu i oni použili příběh o dvou synech Abrahamových, Izmael 
byl podle Bible předkem pouštních kočovníků (Gn 16,12). Stačilo tedy za ně 
dosadit Araby a rovnice platí.“22 


 

23 
Tamtéž 

 

24 
Rémi Braque, O Bohu u křesťanů a o jednou nebo dvou dalších. 1. 
Vydání Brno 2011 

 

Podobně je i zakomponován příběh obětování Izáka. Zatím co v křesťanském 
prostředí je v něm vnímám jako nejdůležitější Boží zásah, který odvrátil 
Abrahamovu ruku a místo lidské oběti obětoval berana, ponechává islám 
totožnost syna nejasnou. „Jedná se o Izáka jako v Bibli, nebo snad o Izmaela?“23 

V Koránu je Abrahamovi věnována celá 14. súra, kde se na konci Abraham 
modlí k slitovnému a odpouštějícímu Bohu (súra 14:36) prosí o odpuštění a 
záchranu lidstva v den zúčtování. (súra 14:41) To je velice analogické 
k Biblickému příběhu modlitby Abrahama za město Sodomu. 

Korán zařazuje Abrahama mezi proroky, kteří měli obdržet knihu, tedy 
podobně jako Mojžíš dostává listy (súra 53:37-38; súra 87 a súra 20:133) o nichž 
se Starý ani Nový zákon nezmiňují.24 

2.4 Mojžíš 

Korán taktéž přejímá osobu Mojžíše z Izraelského náboženství a 
personifikuje si jej do své podoby. Stejně je zachráncem lidu před Faraonem, 
mezi ním a Bohem je uzavřena smlouva a je mu svěřeno Boží poselství. Je 
v Koránu zobrazen jako ohlašovatel Muhammada. „…a těm, kdož následují 
posla, proroka neučeného, jehož naleznou oznámeného jim v Tóře a Evangeliu 
a který jim přikazuje vhodné a zakazuje zavrženíhodné, který jim dovoluje 
pokrmy výtečné a zakazuje jim škodlivé a snímá z nich tíživé povinnosti a pouta, 
jež je tíží. A věru ti, kdož v něj uvěří a podpoří jej a budou následovat světlo, jež 
bylo s ním sesláno, ti budou blažení!“ (Súra 7:157) Poměrně velký rozdíl od 


Bible, kde se nic podobného nedočteme. Snaží se Muhammad potvrdit svou 
autoritu zaštítěním Mojžíše? 

2.5 Desatero 

Ústřední společenský, právní a náboženský dokument, který popisuje, jak by 
měl člověk žít ve vztahu se svými bližními a svým Bohem. Korán jej taktéž 
přejímá, či spíše by se dalo říci, parafrázuje. Ovšem nejedná se o komplexní 
soubor zákonů na jednom místě jako v Bibli. Texty připomínající desatero se 
objevují neuceleně napříč celým Koránem. Pro porovnání Desatera s texty 
Koránu uvádím následující článek: 

Verš 5:48 v Koránu praví: 

I tobě jsme seslali Písmo s pravdou, aby potvrdilo pravdivost toho, co už před ním bylo zde 
z Písma, a bylo jeho ochranou. 

Shrnutí desatera jsou verše 6:151-153: 

Rci: „Pojďte sem, abych vám sdělil to, co Pán váš vám zakázal! Nepřidružujte k Němu nic (1. 
Nebudeš mít jiné bohy mimo Mne.), buďte laskaví k rodičům (4. Cti otce svého i matku 
svou), nezabíjejte z nedostatku děti své, vždyť jsme uštědřili nezbytné pro vás i pro ně! (5. 
Nezabiješ). Střežte se smilstva veřejného i tajného (6. Nesesmilníš), nezabíjejte nikoho, koho 
Bůh vám zakázal, leda podle práva! (5. Nezabiješ, viz komentář v článku dole) A toto je to, co 
On vám přikazuje - snad budete rozumní! Nepřibližujte se k majetku sirotků jinak než s dobrými 
úmysly, dokud nedosáhnou dospělosti! Dávejte dobré míry i spravedlivé váhy! (7. 
Nepokradeš) My pak neukládáme duši břemeno žádné nad její síly. A když hovoříte, buďte 
spravedliví, i když se jedná o příbuzného, a dodržujte úmluvu s Bohem! A toto je to, co On vám 
přikazuje - snad budete toho pamětlivi! 

Nebudeš mít jiného boha mimo mne. (Exodus 20:3) 

 Každý, kdo se míní stát muslimem, musí prohlásit jako první “lá iláhe illelláh“ není žádného 
božstva krom jediného Boha. Žádný muslim není muslimem, pokud plně nevěří, že existuje jen 
jediný Bůh.25 V Koránu jasně stojí: 

25 Desatero Božích přikázání v koránu. Převzato. (online) http://www.e-
islam.cz/content/desatero-bo%C5%BE%C3%ADch-
p%C5%99ik%C3%A1z%C3%A1n%C3%AD-v-kor%C3%A1nu 

Ctěte Boha a nepřidružujte k Němu nic! (Korán 4:35) 


Věz tedy, že není božstva kromě Boha, a pros za odpuštění vin svých i vin mužů a žen 
věřících! Bůh dobře ví o přecházení vašem a zná i konečný příbytek váš. (Korán 47:19) 

On je Bůh a není božstva kromě Něho, Jemu náleží chvála na tomto i onom světě a Jemu 
přísluší rozhodnutí a k Němu budete navráceni. (Korán 28:70) 

Bůh - a není božstva kromě Něho a Jemu jména překrásná přísluší! (Korán 20:8) 

Rci: „On Bůh je jedinečný, Bůh sám o sobě věčný. Neplodil a nebyl zplozen a není nikoho, 
kdo je mu roven.“ (Korán 112:1-4) 

 2) Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách 
pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. (Exodus 20:4-5) 

A není nic, co by podobné Mu bylo a On slyšící je i jasnozřivý. (Korán 42:11) 

Zraky lidí Ho nedosáhnou, leč On jich dosahuje; On bystrý je i dobře zpravený. (Korán 
6:103) 

3) Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by 
jeho jména zneužíval. (Exodus 20:7) 

Bohu náleží jména nejkrásnější; vzývejte Jej tedy jimi a nechte být ty, kdož jména Jeho 
překrucují - ti budou odměněni za to, co činili. (Korán 7:180) 

4) Pamatuj na den odpočinku (Sabat), že ti má být svatý. (Exodus 20:8) 

Den sobotní byl ustanoven pouze pro ty, kdož o něm jsou různého mínění. Pán tvůj pak věru 
rozsoudí mezi nimi v den zmrtvýchvstání to, o čem ve sporu byli.(Korán 16:124) 

Potom Bůh ustavil pro muslimy jako sváteční, bohoslužebný den pátek a poručil jim: 

Vy, kteří věříte! Když voláno je k modlitbě v den páteční, pospíchejte vzpomínat Boha a 
zanechte obchodování! To bude pro vás lepší, jste-li vědoucí. (Korán 62:9) 

 5) Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj 
Bůh. (Exodus 20:12) 

Pán tvůj rozhodl, abyste nikoho kromě Něho neuctívali a abyste rodičům dobré prokazovali. 
A jestliže jeden či oba z nich u tebe zestárnou, neříkej jim „Fuj!“ a neodbývej je stroze, nýbrž 
mluv s nimi slovem laskavým! (Korán 17:23) 

Uložili jsme člověku být dobrý vůči rodičům; jestliže však usilují přimět tě, abyste Mě 
přidružoval to, o čem nemáš žádného vědění, pak je neposlouchej! A ke Mně budete navráceni 
a Já vás poučím o tom, co jste dělali. (Korán 29:8) 

6) Nezabiješ. (Exodus 20:13) 

Mezi koránskými verši zakazujícími bezprávné zabíjení nalezneme i tyto: 


A nezabíjejte osoby, jež Bůh zakázal zabíjet, leda podle práva. A byl-li někdo zabit 
nespravedlivě, dali jsme jeho nejbližšímu pravomoc jej pomstít, nechť však při zabití nepřehání, 
vždyť zajisté mu bude pomoženo. (Korán 17:33) 

A kvůli tomuto jsme předepsali dítkám Izraele, aby ten, jenž zabije jednoho člověka - nikoliv 
pro pomstu na někom anebo za to, že šířil pohoršení na zemi - byl souzen, jako by zabil lidstvo 
veškeré. A aby ten, kdo oživí jednoho, byl posuzován, jako by oživil lidstvo veškeré. A přišli k 
nim již dříve poslové naši s jasnými důkazy, avšak mnozí z nich i potom se dopouštěli přestupků 
na zemi. (Korán 5:32) 

Vám, kteří věříte, jest předepsán zákon odplaty za zabití: muž svobodný za muže 
svobodného, otrok za otroka, žena za ženu. A bude-li komu sleveno něco bratrem jeho, pak nechť 
následován je zvyk uznaný a budiž zaplacení přijato s dobrou vůlí. A toto je ulehčení a milost 
od Pána vašeho; kdo pak přestoupí toto nařízení, tomu dostane se trestu bolestného. (Korán 
2:178) 

A bojujte na stezce Boží proti těm, kdož bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, neboť Bůh 
nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí. (Korán 2:190) 

7) Nesesmilníš (Exodus 20:14) 

Bůh v Koránu nařídil: 

A nepřibližujte se k cizoložství, neboť to ohavnost je i špatná cesta. (Korán 17:32) 

Korán popisuje, že mezi služebníky Milostiplného jsou: 

i ti, kdož nevzývají spolu s Bohem žádná božstva jiná a nezabíjejí duši žádnou, jejíž zabití 
Bůh zakázal - leda podle práva, a nesmilní. A kdo toto činí, ten hříchu se dopouští, (Korán 25:68) 

Ohledně trestu za cizoložství lze v Koránu číst: 

Cizoložnici a cizoložníka zbičujte, každého z nich sto ranami! A nechť vás nepojme vůči nim 
lítost, s ohledem na náboženství Boží, věříte-li v Boha a v den poslední. A nechť skupina věřících 
je svědkem trestu jejich. A cizoložník se smí oženit jedině s cizoložnicí nebo modloslužebnicí a 
cizoložnice se smí vdát jedině za cizoložníka nebo modloslužebníka - a takové sňatky jsou 
věřícím zakázány. Ty, kdo vrhají podezření na počestné ženy a pak nepřivedou čtyři svědky, 
zbičujte osmdesáti ranami a nepřijímejte od nich již nikdy žádné svědectví, neboť to jsou 
hanebníci, kromě těch, kdož se potom budou kát a napraví se. Bůh věru je odpouštějící, 
slitovný. (Korán 24:2-5) 

8) Nepokradeš (Exodus 20:15) 

Příklady potrestání krádeže v biblickém Starém zákoně lze najít zde: Exodus 22:1 a Leviticus 
6:1-5. 

Korán o krádeži praví: 


Proroku, přijdou-li k tobě věřící ženy, přísahajíce ti věrnost, a že nebudou nic přidružovat k 
Bohu, že nebudou krást, nebudou cizoložit, že nebudou zabíjet své děti, že se nedopustí 
hanebnosti vymyšlené mezi svýma rukama a nohama (šíření pomluv) a že nebudou neposlušné 
tebe v tom, co bylo uznáno za vhodné - přijmi přísahu jejich a popros Boha za ně o odpuštění, 
vždyť Bůh odpouštějící je, slitovný.(Korán 60:12) 

A o trestu za ni, přesáhne-li stanovenou mez: 

Zloději a zlodějce utněte ruce jejich, v odplatu za to, co provedli, a jako varovný příklad od 
Boha! A Bůh je mocný, moudrý. Však kdo se kajícně obrátí poté, co dopustil se nepravosti, a 
polepší se, tomu Bůh věru odpustí. A Bůh zajisté je odpouštějící, slitovný. (Korán 5:37-39) 

9) Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví. (Exodus 20:16) 

A kdo se dopustí chyby nebo hříchu a potom z toho obviní nevinného, dopouští se tím 
osočování a hříchu zjevného. (Korán 4:112) 

Vy, kteří věříte! Buďte vytrvalí ve spravedlnosti, svědčíte-li před Bohem, byť i to bylo proti 
vám samým či rodičům anebo blízkým příbuzným a ať jedná se o bohaté či chudé, vždyť Bůh je 
ochráncem obojích! Nenásledujte tedy vášně své před spravedlností! A jestliže ji zkřivíte anebo 
od ní uhnete, tedy Bůh je dobře zpraven o všem, co děláte. (4:135) 

A nezatajujte svědectví, neboť kdo svědectví zatajuje, je v srdci svém hříšníkem - a Bůh 
dobře ví, co děláte. (Korán 2:283) 

Bůh zajisté přikazuje spravedlnost, dobré skutky i štědrost vůči příbuzným a zakazuje 
necudnost, zavrženíhodné skutky a vzdornost a varuje vás - snad toho pamětliví budete. (Korán 
16:90) 

Neodívejte pravdu falší a nezakrývejte pravdu, když ji dobře znáte! (Korán 2:42) 

10) Nebudeš dychtit po domě svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po 
jeho otroku ani po jeho otrokyni ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří 
tvému bližnímu.“ (Exodus 20:17) 

Islám pobízí věřící k cudnosti, jako třeba ve verši, kdy pobízí muže, aby sklopili svůj zrak a 
ochraňovali svoji cudnost a ženy, aby neukazovali svoje vnady a tak lákaly muže. 

A nevrhej zrak svůj žádostivě na to, co dali jsme některým párům z nich v užívání - to nádhera 
pomíjivá je života pozemského, abychom je tím uváděli v pokušení; vždyť štědrost Pána tvého 
lepší je i trvalejší. (Korán 20:131) 

Ctěte Boha a nepřidružujte k Němu nic! Chovejte se vlídně k rodičům, příbuzným, sirotkům, 
chudým, sousedovi pokrevně spřízněnému i cizímu, příteli ze sousedství a jdoucímu po cestě 
Boží a těm, jimiž vládne vaše pravice! Bůh věru nemiluje ty, kdož jsou domýšliví a 
vychloubační. (Korán 4:36) 


V této souvislosti Bůh seslal: 

neobracej tedy zrak svůj žádostivě k tomu, co dali jsme některým párům z nich v užívání, 
nermuť se kvůli nim, ale rozprostři křídla svá nad věřícími (Korán15:88)26 

26 
Desatero Božích přikázání v koránu. Převzato. (online) http://www.e-
islam.cz/content/desatero-bo%C5%BE%C3%ADch-
p%C5%99ik%C3%A1z%C3%A1n%C3%AD-v-kor%C3%A1nu 

 

Ve velké většině se přikázání v Koránu shodují i s biblickým desaterem. Buď 
z něj přímo přejímají, parafrázují, nebo zachovávají stejný obsah. Zajímavý je 
protějšek „Cti otce a matku svou“ kdy Korán upřesňuje a podrobně rozepisuje, 
jak se mají potomci chovat ke svým rodičům. Bible toto přikázání předkládá 
jednoduše a se zaslíbením. Přikázání dokonce jako jediné z Desatera obsahuje 
sloveso v rozkazovacím způsobu: „cti!“ (v různých podobách ho najdeme na 
několika různých místech). Korán toto nepřejímá tak direktivně a poukazuje na 
možnost, kdy by rodiče chtěli své děti (dospělé) odvracet od víry. V tom případě, 
je nemusejí uposlechnout, přesto se k nim nadále mají chovat s úctou. V době, 
kdy neexistovalo sociální zabezpečení a systém, jaký známe dnes, je zřejmé 
k čemu toto přikázání sloužilo – člověk měl zajistit své rodiče, kteří již nebyli 
schopni pracovat a obstarat se. Korán se až výmluvně rozepisuje v pasáži: Pán 
tvůj rozhodl, abyste nikoho kromě Něho neuctívali a abyste rodičům dobré 
prokazovali. A jestliže jeden či oba z nich u tebe zestárnou, neříkej jim „Fuj!“ a 
neodbývej je stroze, nýbrž mluv s nimi slovem laskavým! (súra 17:23) Není 
důležité jen materiální, existenciální zajištění rodičů, ale i být s nimi, nelámat 
hůl nad jejich stařeckými vrtochy (tak jako oni se trpělivě během našeho dětství 
starali o nás) mluvit s nimi a trávit si nimi čas. To je i v dnešní době domů pro 
seniory aktuální potřeba. Pro srovnání zde uvádím několik biblických 
citátů:Přísloví 10:1 Přísloví Šalomounova. Syn moudrý dělá radost otci, kdežto 
syn hloupý působí žal matce. 


 Přísloví 15:20 Syn moudrý dělá radost otci, kdežto člověk hloupý pohrdá 
svou matkou. 

 Přísloví 17:25 Hloupý syn působí svému otci hoře a své rodičce hořkost. 

 Přísloví 20:20 Kdo zlořečí otci a matce, tomu zhasne jeho světlo v 
nejhlubší tmě. 

 Přísloví 28:7 Rozumný syn dodržuje Zákon, ale kdo se přátelí se žrouty, 
dělá svému otci hanbu. 

 Přísloví 29:3 Kdo miluje moudrost, působí radost svému otci, ale kdo se 
přátelí s nevěstkami, mrhá majetek. 

 Přísloví 30:11 Je pokolení, které zlořečí svému otci a své matce nežehná, 

 Přísloví 30:17 Oko, které se vysmívá otci a pohrdá poslušností matky, 
vyklovou havrani od potoka, nebo je sezobou supí mláďata. 

 Deuteronomium 27:16 "Buď proklet, kdo zlehčuje svého otce a svou 
matku." A všechen lid řekne: "Amen." 

 Dt 21,18-20 

 Přísloví 15:20 Syn moudrý dělá radost otci, kdežto člověk hloupý pohrdá 
svou matkou. 

 Přísloví 19:26 Kdo týrá otce a vyhání matku, je syn hanebný a hnusný. 

 Přísloví 23:22 Poslouchej otce, on tě zplodil, a matkou nepohrdej, když 
zestárla. 

 Přísloví 23:25 Ať se raduje tvůj otec i tvá matka, tvoje rodička ať jásá. 

 Přísloví 28:24 Kdo odírá otce a matku a říká: "To není žádný přestupek", 
je společníkem zhoubce. 

 Matouš 15:5 Vy však učíte: Kdo řekne otci nebo matce: `To, čím bych ti 
měl pomoci, je obětní dar´, a dále... 

 Marek 7:11 Vy však učíte: Řekne-li někdo otci nebo matce: `To, čím 
jsem ti zavázán pomoci, je korbán (to jest dar Bohu)´, a dále... 27 

27 Bible, ČEP 1989 

 

Další větší rozdílnost je u přikázání „nezabiješ“. V Koránu je uvedena 
výjimka, kdy tak člověk smí učinit. Podle práva v sebeobraně a uvádí i trest 
smrti. Ne, že by Izraelský národ neznal tyto varianty, sám Mojžíš před 
vyvedením z Egypta zabije jednoho z dozorců. Ale obsahově se liší v tom, co 
chce sdělit Bible. Pokud vnímáme desatero jako pravidla svobody, které 
ochraňují společnost a nás před sebou samými, bude pravděpodobně každý 
zákon napříč historií stejný. V Biblickém podání jde ale zároveň o zaslíbení. 


Pokud ty uvěříš ve mne Boha, pokud se budeš řídit mými nakázáními, už 
nebudeš potřebovat vraždit. (Zde je nutno asi upřesnit rozdíl vraždy od zabití. 
Sám náš trestní zákoník tyto skutky kvalifikuje rozdílně. Zabití – může být 
neúmyslné, v sebeobraně nešťastnou náhodou. Vražda – je na rozdíl od zabití 
cíleně úmyslně provedený čin zlikvidování druhé osoby. Stejně tak jej chápe 
hebrejské tircách, které znamená spíše vraždit než zabíjet28) 

28 Kainovo znamení - Nezabiješ, Teologické texty (online) 
http://www.teologicketexty.cz/casopis/2004-4/Kainovo-znameni-
Nezabijes.html 


 

Toto jakoby v Koránu chybí a zaměřuje se pouze na právní podobu tohoto 
přikázání. 

Podobně ovšem Korán přistupuje k odplatě za spáchaný čin. Trest nesmí 
přesáhnout mez spáchaného zločinu. Vám, kteří věříte, jest předepsán zákon 
odplaty za zabití: muž svobodný za muže svobodného, otrok za otroka, žena za 
ženu. A bude-li komu sleveno něco bratrem jeho, pak nechť následován je zvyk 
uznaný a budiž zaplacení přijato s dobrou vůlí. A toto je ulehčení a milost od 
Pána vašeho; kdo pak přestoupí toto nařízení, tomu dostane se trestu 
bolestného. (súra 2:178) 

Upřesňuje a dává hranice trestům, odplatě, krevní mstě. V Biblické paralele 
jako bychom v tom slyšeli známé (a většinou špatně chápané) „Oko za oko, zub 
za zub, ruku za ruku, honu za nohu“ Ex 21, 24 

2.6 Ježíš 

Korán uznává Ježíše jako mocného proroka, ovšem mu odmítá přiřknout Boží 
synovství. 

Korán mluví o Ježíši z Nazareta často a vždy se sympatiemi. Ať už zpráva a 
Ježíšovi přišla do Koránu z jakýchkoliv tradic, vše jednoznačně prošlo 
Muhammadovou intenzivní prorockou zkušeností jednoho Boha. Muhammad 


neměl zapotřebí Ježíšovi nijak odporovat: Ježíšovo kázání je i jeho kázáním, 
narození z panny i zázraky k němu patří, aniž by vzbuzoval závist. Vyjma 
jednoho: Ježíš nesměl být činěn Bohem, nesměl být jako druhý bůh stavěn vedle 
jediného Boha – to je podle Koránu hrůza sama.29 

29 
Küng, Hans; Ess, Josef Vann, Křesťanství a islám. 1997 

 

30 
Tamtéž 

 

31 
Tamtéž 

 

V tomto se Korán radikálně vzdaluje křesťanství a zůstal by přinejlepším jako 
některé ortodoxní židovské směry. Věříme ale stále v jednoho Boha? Že 
s Judaismem jednoho Boha sdílíme, si nikdo nedovolí popřít, ale rozdíl je tu ten, 
že křesťanství je následkem Judaismu, kdežto islám je jakoby jeho vzdálený 
bratranec. 

Ježíšovo místo v Koránu je tak jednoznačné, že dialog skutečně obtížný, když 
budou dobře smýšlející křesťané ještě dnes interpretací získávat z Koránu víc, 
než Korán říká: Ježíš je podle Koránu „slovem“ Božím. Ovšem ve smyslu 
janovského prologu, kde se preexistencí Boží Logos stává tělem.30 

Styčné plochy křesťanství a islámu se tedy na tomto místě začínají velmi 
zužovat. Do této doby bychom vzájemně mohli jeden druhého akceptovat, ale 
na Ježíšově Božství a Božím synovství se vše láme. Křesťanská víra na Ježíši 
stojí i s ním padá. 

Ježíš je podle Koránu prorokem, velkým prorokem, jakým je už jen Abraham, 
Noe a Mojžíš – ale nikým více. A podobně jako je v Novém zákoně Jan 
Ježíšovým předchůdcem, tak je podle Koránu Ježíš předchůdcem – a 
bezpochyby velmi povzbudivým příkladem – Muhammadovým.31 


Nejde zcela nehodnotit islám a Ježíšovu postavu v Koránu z pohledu 
křesťanství. Pokud chceme hledat jednu stejnou podstatu – Boha obou dvou 
náboženství, musí jedno s druhým souhlasit v pohledu na nejdůležitější místa 
v Bibli. Ani nejde vzít Muhammada v zastoupení Ježíše, brát jej jako jeho 
následovníka, který mluví o stejném Bohu, pokud tyto teze nekorespondují s tím, 
co v Bibli čteme. Ježíš nám žádná svědectví o dalším proroku Muhammadova 
typu, nezanechal. Dokonce naopak, v Matoušově evangeliu čteme: „Povstanou 
lživí proroci a mnohé svedou.“ (Mt 24, 11) Elementární části islámu a 
Muhammadova učení se začínají jevit spíše jako syntéza tehdejších směrů 
náboženství, aktuálního pohledu na svět, nebo jeho vymezování se vůči 
převažujícímu trendu života. 

 

2.7 Hřích 

Korán na mnoha místech popisuje co je a co není hříchem či jak hřích 
ovlivňuje člověka ve vztahu k jiným lidem nebo Bohu. Ve velké většině jsou 
negativně popsány případy nebo situace, kterých se člověk může dopustit a 
Korán u nich uvádí, že nejde o hřích. 

Ten, kdo se obává, že odkazující byl zaujatý nebo dopustil se chyby, a přičiní 
se o urovnání mezi dědici, na tom nebude lpět hřích žádný, vždyť Bůh je věru 
odpouštějící, slitovný. (Súra 1:182) 

Jmenování hříchů v Koránu působí jako právní upřesňování legálních, 
povolených stanovených hranic, jak se ještě člověk chovat může a jak již ne. 
Hřích jde zneškodnit, vymazat pouze odpuštěním. Svrchovaně tak působí Bůh, 
který maže a odpouští provinění člověka. …a ty, kteří potom, co spáchali 
hanebnost či sami sobě ukřivdili, vzpomínají Boha a prosí Jej za odpuštění 
hříchů svých - neboť kdo jiný může hříchy odpustit než Bůh - a kteří nesetrvávají 
vědomě v tom, co provedli. A odměnou těchto bude odpuštění od Pána jejich a 


zahrady, pod nimiž řeky tekou a v nichž budou nesmrtelní. Jak krásná to odměna 
těm, kdož dobré konali! (Súra 3 –135-6) 

Podobně jako s Izraelským lidem zmiňuje Korán Boží smlouvu, která je 
uzavřená mezi ním a lidem. Prosebníci, a těm, kteří prosí o odpuštění, budou 
zachráněni, zatvrzelého člověka postihne přísný Boží trest. 

A říkají: „Oheň se nás nedotkne, leda na dobu omezenou.“ Rci: „Uzavřeli 
jste snad o tom smlouvu s Bohem? Bůh nikdy nezruší smlouvu svou; anebo říkáte 
o Bohu něco, o čem nemáte ponětí? Ba naopak ti, kdož zlého se dopustili a ti, 
kdož obklopeni jsou hříchy svými, ti stanou se ohně obyvateli a budou v něm 
nesmrtelní. Ti však, kdož uvěřili a zbožné skutky konali, ti budou ráje obyvateli 
a budou tam nesmrtelní. (Súra 2 – 80-82) 

Důležitý je fakt, že Bůh je vždy připraven reagovat na upřímná volání lidí, 
kteří hledají jeho pomoc. Bůh je tak milostivý a slitovný, že jeho odpouštění je 
všeobecné a jeho milosrdenství je úplné (Korán, 7:156). Další objasňující 
poznatek spočívá v tom, že omezování práv na základě pohlaví a dědičné viny 
nebo hříchu jsou duchu islámu cizí. Myšlenka prvotního hříchu nebo dědičné 
zločinnosti nemá v islámu místo.32 

32 
Pojem hřích, publikováno online 
http://www.islamweb.cz/elknihovna/zni/hrich.htm 

 

Bůh je podle definice spravedlivý, moudrý, slitovný, milosrdný a dokonalý. 
Vytvořil člověka tak, že do něj vdechnul vlastního ducha (Korán, 15:29, 3:9. 
66:12]. Neboť Bůh je absolutní nekonečné dobro a Jeho duch je absolutně 
dokonalý; jestliže tedy člověk při aktu stvoření dostal Od Boha Ducha Božího, 
pak si člověk musel uchovat alespoň malou část tohoto dobrého ducha svého 
Stvořitele. To zřejmě vysvětluje dobré povahové rysy člověka a jeho duchovní 
touhy. Jenže na druhé straně Bůh stvořil člověka, aby Ho uctíval, ne aby Mu byl 
roven, aby byl jeho soupeřem, dokonalým ztělesněním nebo absolutním 


vtělením Jeho dobroty. Znamená to, že nehledě na to, jak je člověk díky milosti 
stvoření dobrý a dokonalý, je stále velmi pozadu za dobrotou a dokonalostí svého 
Stvořitele. Člověk není zbaven takových vlastností, tím si můžeme být jisti. Jsou 
však omezené a odpovídají konečné přirozenosti člověka, jeho konečným 
schopnostem a zodpovědnosti. To vysvětluje lidskou nedokonalost a omylnost. 
Nedokonalost a omylnost se ale neshodují s hříchem, ani nejsou jiným 
označením zlého konání - alespoň ne v islámu. Je-li člověk nedokonalý, Bůh jej 
neopouští a neponechává napospas jeho nedostatkům. Člověka posilují zjevení, 
podporuje ho rozum, posiluje svoboda volby, a vedou ho různé společenské a 
duchovní vlohy k hledání a dosahování relativní dokonalosti. Neustálé 
prodlévání mezi silami dobra a zla je životní boj. Člověk se tak má na co těšit, 
může hledat ideály, vykonávat práci a hrát určité role. Život je zajímavý a 
smysluplný, není monotónní a neměnný. Na druhé straně Boha těší, když své 
služebníky vidí duchovně a morálně vítězit. Podle morální stupnice islámu není 
lidská nedokonalost a omylnost hříchem. Je to součást přirozenosti člověka jako 
konečného a omezeného tvora. 

Hřích však je, má-li člověk cesty a prostředky k dosažení relativní 
dokonalostí, a on ji nehledá. Hřích je jakýkoliv čin, myšlenka nebo přání, které: 
1) je uvážené, 
2) protiví se jednoznačnému zákonu Božímu, 
3) porušuje práva Boha nebo práva člověka, 
4) je škodlivé duši nebo tělu, 
5) je pácháno opakovaně a 
6) lze se mu běžně vyhnout.33 


33 
Pojem hřích, publikováno online 
http://www.islamweb.cz/elknihovna/zni/hrich.htm 

 


Vnímání hříchu je téměř totožné jako v Bibli mezi křesťany, které ho stejně 
pokládá za protivení se Boží vůle a Božímu nařízení. „Vždycky však byl hřích 
výrazem neposlušnosti vůči Bohu a tudíž něčím nenormálním, urážkou a 
porušením Boží normy“.34 

34 
Novotný, Adolf, Biblický slovník. Kalich 1956 

 

V islámu existují hlavní a menší hříchy stejně jako existují hříchy proti Bohu 
a hříchy proti Bohu a člověku. Všechny hříchy proti Bohu jsou až na jeden 
odpustitelné, jestliže hříšník prosí o odpuštění. Korán praví, že Bůh vpravdě 
neodpouští hřích vlažnosti (polyteismus, panteismus, svatá trojice atd.). Přitom 
však odpouští jiné hříchy a promíjí je, když On chce. Jestliže se však polyteista 
nebo ateista navrátí k Bohu, jeho hříchy mu budou odpuštěny. Hříchy proti lidem 
jsou odpustitelné jen tehdy, když poškozená strana hříšníkovi promine nebo 
když dojde k náležité náhradě hříchu anebo trestu. 

Zajímavý vztah bychom nalezli mezi křesťanstvím a islámem 
v neodpustitelnosti jediného hříchu. Bible jako neodpustitelný hřích uvádí 
rouhání proti duchu svatému (Mt 12, 31) To ale Korán nemůže v sebemenším 
přijmout, neboť neuznává křesťanskou svatou trojici. Naopak, zahrnuje ji jako 
polyteismus, tedy víru ve vícero bohů, která je přísně zakázána a jediná nebude 
odpuštěna. Naopak zase křesťanství by toto popření existence Ducha svatého 
svým způsobem jako rouhání (ve slova smyslu urážky nebo znesvěcení), které 
je neodpustitelné. 

Obě náboženství si tedy sice vzájemně souhlasí v tom, co popisují hříchem, 
že hřích odpouští milosrdný Bůh, ale v názoru na jeden neodpustitelný hřích se 
diametrálně odlišují. 

 

 


2.8 Jaký je křesťanský a muslimský Bůh? 

Každý věřící křesťan se určitým způsobem setkává se svým Bohem, jsou mu 
zanechány texty, které o něm vypovídají a byť jej nejde uchopit, je možné o něm 
hovořit. Na tomto principu vlastně poznáváme, zda je naše víra společná i 
v jiných, ekumenických kruzích. 

Pokud bychom měli hovořit o křesťanském Bohu, většina lidí se shodne, že 
by jej popsala jako milosrdného, odpouštějících, žárlivě milujícího, 
spravedlivého, všemohoucího a ale i přísného Boha. To jsou asociace, které, 
abychom hovořili o stejném Bohu, musejí vycházet z Bible a Ježíšova svědectví 
o jediném Bohu, svém Otci. Abychom mohli skutečně říct, zda i muslimský Bůh 
je stejný, nezbývá nám, než tyto jeho přívlastky a zprávy o něm porovnat 
s islámem. 

Základní doktrínou Koránu, nelišící se od křesťanství je víra v jediného 
Boha.35 To ovšem nemůže být souhlasným uznáním, že obě náboženství ve 
stejného Boha věří. 

35 
Hrbek, Ivan , Korán 1972 

 

Přísný monoteismus, nepřipouštějící vůbec možnost, že by nějaká jiná bytost 
mohla být v něčem rovna jedinému Bohu, je proto hlavním rysem islámu. 
V první řadě bylo toto učení namířeno proti arabskému pohanství (stejně tak se 
v některých místech vymezuje Bible) s jeho panteonem kmenových i 
nadkmenových božstev. Toto přidružování jiných bohů je proto nejtěžším 
hříchem, který nelze prominout. Postupně se však měnil důraz na jednotlivé boží 
atributy v souladu s vývojem Muhammadova myšlení a také vnější situace. 
Zatímco orientalisté minulého století se domnívali, že v raném období 
převažovala u Muhammada idea Boha jako rozhodčího při posledním soudu, 
moderní bádání dospívá k názoru, že v popředí stála myšlenka Boha jako tvůrce 


plného dobrotivosti, dárce různých užitečných věcí a vůdce, který vyvádí 
jednotlivce i lidstvo na správnou cestu z bloudění. Dalším atributem božím je 
jeho tvůrčí schopnost, příslušející jen jemu jedinému; falešná božstva nemohou 
niv stvořit, ba nemohou člověku ani prospívat, ani škodit. Z tvůrčí činnosti boží 
je pak odvozena i moc vzkříšení lidí po smrti, nazývaného „druhým 
stvořením“.36 

36 
Hrbek, Ivan , Korán 1972 

 

Z veliké části vypadá popis muslimského a křesťanského Boha stejně. 
Podstatné je ale vnímání vzkříšení. Zatímco islám jej přisuzuje „tvůrčím 
schopnostem Boha“ v křesťanství se neobejde bez postavy Ježíše Krista. Boží 
láska, Ježíšovo nespravedlivé zavraždění, oběť za druhé dává sílu přemoci smrt 
a bez jakékoliv zásluhy, nebo Boží svrchovanosti poskytuje vzkříšení. 
Křesťanský a muslimský pohled na vzkříšení tedy vypadá rozdílně. Jako by 
v islámu víc chyběl prvek boží lásky a odpuštění, nad kterým převažuje 
autoritativnost moci. Muslimský Bůh jakoby křísil „Mohu a chci“ zatímco 
křesťanský „Miluji a odpouštím“ 

2.9 II. Vatikánský koncil 

II. Vatikánský koncil konaný v letech 1962-65 upřesňuje mimo jiné ve 
věroučné konstituci o církvi Lumen gentium v článku 16 (vydané 21. 11. 1964) 
postoje k muslimskému náboženství. „Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří 
uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se 
drží víry Abrahámovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který 
bude v poslední den lidi soudit. 

Jednoznačně se v něm připouští, že i muslimové jsou zahrnuti Boží láskou, 
milosrdenstvím a je s mini počítáno do plánu spásy. Odkazem k společnému 
Bohu je víra Abrahama a vyznání v jednoho jediného Boha. Jeho přijetím je 


jasně deklarováno, že křesťané uznávají muslimské náboženství a chtějí 
přistupovat k islámu smířlivě a nacházet stejné společné témata pro diskuzi, víru 
i běžný život. Druhý Vatikánský koncil byl v tomto jistě velkým historickým 
přelomem od počátku vztahů křesťanů a muslimů až podnes. 

I přes prohlubování mezináboženského dialogu se i sama katolická církev 
neobešla bez problémů. Například při papežově projevu v září 2006 na 
univerzitě v Řeznu ve smyslu slov byzantského panovníka Manuela II. 
Paleologa ze 14. století, který odmítnul vše, co přichází od proroka Mohammeda 
jako špatné a zlé, zejména jeho příkaz „šířit víru mečem“. 

Vatikán papežova slova poté sice dovysvětlil s tím, že papež odmítá pouze 
násilí v islámu, nikoliv islám samotný, přesto se však významní představitelé 
islámu dožadovali po papeži omluvy. A když pak v listopadu téhož roku mířil 
papež do Turecka, přičemž jeho návštěva byla, s ohledem na zářijové vyjádření, 
chápána tureckými muslimy poněkud kontroverzně, vyžádal si Vatikán raději 
přísná bezpečnostní opatření. Přesto návštěva splnila očekávání – jejím 
vyvrcholením byla společná katolicko-pravoslavná bohoslužba v pravoslavném 
chrámu sv. Jiří v Istanbulu či papežova návštěva istanbulské Modré mešity.37 

37 
Novotná, Simona, Vliv II. vatikánského koncilu na interkonfesijní 
vztahy. 2013 

 

Obdobný text korigující vztahy k ostatním nekřesťanským náboženstvím je 
uveden v dokumentu Nostra aetae, vyhlášen v posledním roce II. Vatikánského 
koncilu 28. Října 1965. Konkrétně o islámu se v něm sděluje: 

Církev se dívá s úctou také na muslimy, kteří se klanějí jedinému Bohu, 
živému a o sobě jsoucímu, milosrdnému a všemohoucímu, stvořiteli nebe a země, 
který promluvil k lidem. Jeho rozhodnutím, i tajemným, se snaží podrobit celou 
duší, jako se Bohu podrobil Abrahám, na něhož se islámská víra ráda odvolává. 
Ježíše sice neuznávají jako Boha, ale uctívají jako proroka, ctí jeho panenskou 


matku Marii a někdy ji i zbožně vzývají. Kromě toho očekávají den soudu, kdy 
Bůh vzkřísí všechny lidi a odplatí jim. Proto si váží mravního života a Boha 
uctívají zejména modlitbou, almužnami a postem. 

Jelikož během staletí povstalo mezi křesťany a mohamedány nemálo rozbrojů 
a nepřátelství, vybízí posvátný sněm všechny, aby zapomněli na to, co bylo, aby 
se upřímně snažili o vzájemné porozumění, a aby společně chránili a 
podporovali sociální spravedlnost, mravní hodnoty, mír a svobodu pro všechny 
lidi.38 

38 
Nostra aetae, Deklarace Církve o poměru k nekřesťanským 
náboženstvím 

 

V současnosti se situace jeví ustálená, obě náboženství (v České republice) 
dodržují a uznávají stanovené deklarace. II Vatikánský koncil velice výrazně 
přispěl k šíření ekumeny a mezináboženského dialogu. Jako ukázka může 
posloužit část dopisu Vladimíra Sáňky, předsedy Muslimské obce v Praze. 

Myslím si, že katolická církev učinila na svém II. vatikánském koncilu v 
oblasti interkonfesijních vztahů významný krok vpřed, a to i z hlediska vztahu k 
islámu. 

Naše kontakty, společné projekty a akce sahají již do 90. Let 20. století, ze 
kterých mohu uvést například pravidelné veřejné diskuze v Městské knihovně v 
Praze, které byly hojně navštěvovány veřejností a účastnili se jich zástupci 
křesťanů, muslimů, židů, hinduistů a buddhistů. V tu dobu jsem se také 
pravidelné účastnil aktivit sdružení pod názvem 

Sdílení, jehož náplní byl především mezináboženský dialog. Rovněž ve 2. 
polovině 90. let jsme se pravidelně scházeli se zástupci dalších náboženství s 
cílem ovlivnit společnými silami tvorbu nového zákona o církvích a 
náboženských společnostech (vyšel jako zákon č. 3/2002 Sb.), diskutovali jsme 
např. s Helsinským výborem a přicházeli jsme s různými 


podněty i do parlamentu. Jednou z praktických ukázek mezináboženského 
dialogu bylo 

společné stanovisko zástupců křesťanství (kardinál Vlk, předseda 
Ekumenické rady církví Černý, prof. Rethmann z Katolické fakulty), judaismu 
(rabín Sidon) a islámu (V. Sáňka z Muslimské obce) k otázce eutanázie, o které 
se v té době (r. 2005) hovořilo na půdě parlamentu. Z poslední doby stojí na 
zmínku projekt neformálního společenství 

„Společný hlas - fórum židů, křesťanů a muslimů“, který navazuje na 
společná setkání a konference. Již několik let se zástupci tohoto společenství 
setkávají na univerzitní půdě k rozhovorům a řešení společných záležitostí.39 

39 
Simona Novotná, Vliv II. Vatikánského koncilu na interkonfesijní 
vztahy (adresát dopisu a autorka diplomové práce stejného názvu) 

 

40 
Küng, Hans, Předmluva k českému vydání. In: Světový étos: projekt 

 

41 
Küng, Hans; Kuschel, Karl Josef, Prohlášení ke světovému étosu: 
Deklarace Parlamentu světových náboženství 

 

 

Hans Küng ve svém projektu Světový étos zároveň uvádí podmínky, za 
jakých okolností může fungovat zdravý mezináboženský dialog: Není přežití bez 
světového étosu.“„Není světový mír bez míru mezi náboženstvími.“„Není mír 
mezi náboženstvími bez mezináboženského dialogu.“40 Étos je přitom chápán 
jako „základní konsensus ve vztahu 

k existujícím závazným hodnotám, neměnným měřítkům hodnot a základním 
osobním postojům“.41 

 

 

 


3. Kapitola: Etika v křesťanství a islámu 

 

 


3.1. Úvod: náboženská etika42 


42 Teorie etiky (Wikipedie a další) 


Thompson, M. Přehled etiky, Portál, Praha 2004 

 


Monoteistická náboženství, mezi která křesťanství a islám patří, jsou 
etická náboženství. Bůh po věřících požaduje určitý způsob života. Obě etiky se 
shodují v tom, že vychází ze "svatých textů", které jsou dále rozpracovávány a 
dotahovány do praxe. Obě náboženství jsou alespoň do jisté míry pluralistická. 
To znamená, že tedy na stejné otázky existují různé odpovědi. Přes to všechno 
však existují převažující názory, o nichž se dá říci, že zastupují mínění většiny 
příslušníků daného náboženství. V následujícím se tedy pokusíme srovnat 
doporučení pro životní styl vyplývající z křesťanství a z islámu. 


 


3.2.Srovnání muslimské a křesťanské etiky 


 


3.2.1. Křesťanská etika: 


 


Theologická etika se zaměřuje na rovinu správného, dobrého jednání v 
rovině 
reflexe, tj. v 
odstupu od faktického rozhodování v 
praktickém životě. Podněty 
k 
takovému jednání vycházejí z 
víry. Východiskem theologické etiky je víra. 
Etickým implikátem víry je mravnost. Morálka zahrnuje příkazy, zákazy, 
hodnoty a normy. Mravnost zahrnuje morálku a rovinu duchovní a indikativně 
zvěstnou. Specifičnost křesťanské theologické etiky je, že ji generuje „duchovní 
pole víry, setkání se zjevením Božích skutků. Theologická etika je nezávislá na 
dogmatickém systému, protože hlubší strukturou, se kterou je etika svázána, je 
víra. Theologická etika se orientuje na biblické poselství. Při interpretaci 
biblického poselství formuluje základní hlediska jejich zkoumání, A.Rich 


pracuje s 
hlediskem humanity navazujícím na trojinu lásky, víry, naděje (1K13) 
členění: 1. individuální etika, 2. personální etika 3. sociální etika 4. ekologická 
etika.43 


43 (Evangelická teologie pod drobnohledem / Petr Gallus, Petr Macek (eds.) 

 


3.2.2. Islámská etika: 


Čím je pro křesťany teologie, tím je pro muslimy náboženské právo. Proto 
muslim klade větší váhu než křesťan na vrchnostenské prosazení jeho 
náboženství, jeho Zákona. Stát pro muslima má být více než neutrální instituce, 
která jen zaručuje náboženskou svobodu. V 
muslimských zemích bývá moderní 
zákonodárství postaveno na základě starého kanonického práva. Liberální 
přístup, přizpůsobení se modernímu životnímu stylu například v 
manželském 
právu se odůvodnění hledá v 
náboženské tradici a používá se náboženská 
argumentace. 


Etika (arabsky achlák) je nauka o morálce, normách chování a jednání; má 
změnit chování a jednání skupiny obce věřících, popř. celého lidstva podle zásad 
božího zákona (šari´a). Ten odhaluje studium posvátných textů (korán, sbírky 
tradic, sunna) a naplňuje se praktickým jednáním. Muslim má povinnost 
vykonávat předepsané úkony rituálu nikoli proto, aby si naklonil Boha a odvrátil 
od sebe jeho hněv, nýbrž aby se jako součást obce věřících přibližoval k 
Bohu, 
pochopil Boží záměry a uskutečňoval je. Angažovanost věřícího odráží jeho 
přesvědčení, že řád a celistvost lidského společenství se má uchovávat a 
soustavně obnovovat, a to povznášením muslim. obce i potíráním myšlenek a 
činů ohrožujících řád a vnášejících do světa chaos (rozvrat). Islám obsahuje vizi 
jediné lidské komunity, ve které se všichni podřizují vysokému morálnímu a náb. 
standardu. Má-li náboženství fungovat jako ochranný mechanismus společnosti, 
je nutná značná míra centralizace a kontroly nad chováním a jednáním jejích 
členů. Lpění na vytyčeném ideálu je důsledek široce pojaté morální a 


náboženské vize a její interpretace, která se drží koránského textu. (. . . ) 


Islámské pojetí Desatera nevyjadřuje základní etický ideál, a tím se liší od 
křesťanského smyslu. Korán klade důraz na reformu etických hodnot arabské 
společnosti průběžně, avšak ve dvou pasážích jsou nejdůležitější zásady 
stanoveny taxativně (17:23-40; 6:152-153). Formulace deseti hl. etických 
přikázání byly patrně ovlivněny znalostí Mojžíšova Desatera, odrážejí, ale 
svébytný charakter sociální a kulturních poměrů v 
Arábii. Desatero zní: 1. 
nepřidružovat k 
Bohu jiného boha a k 
němu jedinému se modlit; 2. ctít staré 
rodiče a postarat se o ně; 3. dávat příbuzným, chudým a pocestným, co jim 
náleží; 4. nezabíjet děti ze strachu před zchudnutím; 5. nesmilnit; 6. nezabíjet 
jinak než po právu a smrt raději kompenzovat výkupným; 7. nedotýkat se 
majetku sirotků; 8. zachovávat správné míry a váhy; 9. nepodezírat bez důvodů; 
10. nevykračovat po zemi troufale a domýšlivě. První přikázání obsahuje 
povinnost věřícího vůči Bohu (pět sloupů víry), zbývající se týkají povinnosti 
lidí k 
sobě navzájem. „Zabitím po právu se míní omezení krevní msty (dija, 
zákazy), kterou Muhammad nemohl odstranit, neboť šlo o vžitý spontánní 
společenské regulace násilí formou odstrašení. Čtvrté přikázání je reakcí na 
praxi zejména kočovných Arabů, kteří v 
dobách hladu zabíjeli, nebo zaživa 
pohřbívali prvorozená nemluvňata ženského pohlaví (wa’d). Sedmé a osmé 
přikázání je odrazem specifických poměrů v 
Mekce, z 
nichž Muhammad vyšel. 


Islám je definován jako náboženská instituce, která svými dogmaty, rituály a 
normami zahrnuje a řídí všechny oblasti člověka jako jednotlivce i celé 
komunity. Islám se skládá ze tří nedělitelných složek: Din (náboženství), daula 
(způsob a systém vlády) a dunjá (každodenní život každého jednotlivého 
okamžiku, který žijeme tady dole). (Islám, 7) 


Etiky se tedy týká daula a dunjá. Korán a hadisy (tradice - kanonické sbírky 
převážně z 9. století) jsou zdrojem islámského práva. 


Islámské náboženské právo je rozděleno na pět částí. 



- dogmatická definice víry (akída) 


- konvence a zvyky (adab) 


- etické principy (achlák) 


- kultovní praktiky (ibádát) 


- společenská pravidla (mu´ámálát) 


Hadísy se vztahují ke zvykům spojeným s 
Muhammadem. 


Sunna definuje právní kvalitu těchto zvyků, tedy do jaké míry je který z nich 
všeobecně závazný. 


Šari’a označuje cestu, kterou je třeba sledovat. Zjevený Boží zákon – soubor 
náboženských pravidel. 


Fikh/Figh představuje metodologii výkladu islámského práva. 


 


Podle výkladového slovníku „Judaismus Křesťanství Islám“ je islámská etika44 
(arabsky achlák) Nauka o morálce, normách chování a jednání; má změnit 
chování a jednání skupiny obce věřících, popř. celého lidstva podle zásad božího 
zákona (šari´a). Ten odhaluje studium posvátných textů (korán, sbírky tradic, 
sunna) a naplňuje se praktickým jednáním. Muslim má povinnost vykonávat 
předepsané úkony rituálu nikoli proto, aby si naklonil Boha a odvrátil od sebe 
jeho hněv, nýbrž aby se jako součást obce věřících přibližoval k 
Bohu, pochopil 
Boží záměry a uskutečňoval je. Angažovanost věřícího odráží jeho přesvědčení, 
že řád a celistvost lidského společenství se má uchovávat a soustavně obnovovat, 
a to povznášením muslim. obce i potíráním myšlenek a činů ohrožujících řád a 
vnášejících do světa chaos (rozvrat). Islám obsahuje vizi jediné lidské komunity, 
ve které se všichni podřizují vysokému morálnímu a náb. standardu. Má-li 
náboženství fungovat jako ochranný mechanismus společnosti, je nutná značná 

44 Etika - k čemu víra vede - shody a rozdíly 


Judaismus Křesťanství Islám, Editoři Helena Pavlincová Břetislav Horyna a 
kol, Nakladatelství Olomouc 2003, druhé vydání 


 


míra centralizace a kontroly nad chováním a jednáním jejích členů. Lpění na 
vytyčeném ideálu je důsledek široce pojaté morální a náboženské vize a její 
interpretace, která se drží koránského textu. ( . . .) 


Islámské pojetí Desatera nevyjadřuje základní etický ideál, a tím se liší od 
křesťanského smyslu. Korán klade důraz na reformu etických hodnot arabské 
společnosti průběžně, avšak ve dvou pasážích jsou nejdůležitější zásady 
stanoveny taxativně (17:23-40; 6:152-153). Formulace deseti hl. etických 
přikázání byly patrně ovlivněny znalostí Mojžíšova Desatera, odrážejí ale 
svébytný charakter sociální a kulturních poměrů v 
Arábii. Desatero zní: 1. 
nepřidružovat k 
Bohu jiného boha a k 
němu jedinému se modlit; 2. ctít staré 
rodiče a postarat se o ně; 3. dávat příbuzným, chudým a pocestným, co jim 
náleží; 4. nezabíjet děti ze strachu před zchudnutím; 5. nesmilnit; 6. nezabíjet 
jinak než po právu a smrt raději kompenzovat výkupným; 7. nedotýkat se 
majetku sirotků; 8. zachovávat správné míry a váhy; 9. nepodezírat bez důvodů; 
10. nevykračovat po zemi troufale a domýšlivě. První přikázání obsahuje 
povinnost věřícího vůči Bohu (pět sloupů víry), zbývající se týkají povinnosti 
lidí k 
sobě navzájem. „Zabitím po právu se míní omezení krevní msty (dija, 
zákazy), kterou Muhammad nemohl odstranit, neboť šlo o vžitý spontánní 
společenské regulace násilí formou odstrašení. Čtvrté přikázání je reakcí na 
praxi zejména kočovných Arabů, kteří v 
dobách hladu zabíjeli, nebo zaživa 
pohřbívali prvorozená nemluvňata ženského pohlaví (wa’d). Sedmé a osmé 
přikázání je odrazem specifických poměrů v 
Mekce, z 
nichž Muhammad vyšel. 


 


3.3.Paralely a rozdíly mezi křesťanským a islámským pojetím některých 
etických otázek 


3.3.1. Desatero (pojednáno v kapitole o dogmatice) 


 



3.3.2. Úrokové hospodářství45 


45 Hans Küng: Křesťanství a Islám, 1997, překlad Jiří Hoblík, Luboš Kropáček 

46 Korán, překlad Ivan Hrbek, Akademia 2000, vydání 7, Str 478 súra 2:276/275 

 


Nejsilnější rozdíl oproti západnímu novodobému myšlení je vidět v tom, jak 
se 
sekulární svoboda projevuje v 
liberálně kapitalistické ekonomice a ve sféře 
individuální autonomie. Údiv budí zprávy o pokusech o bezúrokové 
bankovnictví v 
některých muslimských zemích (např. v Pakistánu). Že by úrok 
mohl být lichvou, tomu v 
křesťanském světě nevěří. Naproti tomu v 
Koránu se 
zakazuje brát „přírůstek“ (súra 2:275)46 


 „Ti, kdož pohlcují zisk z 
lichvy, vstanou z 
mrtvých jako ten, koho satan potřísnil 
svým dotekem. A proto, že říkali: „Vždyť prodávání je podobné lichvě!“ Bůh 
však dovolil prodávání a zakázal lichvu. Tomu, komu dostalo se varování od 
Pána jeho a který přestal s 
lichvou, bude zachováno to, čeho předtím nabyl, a 
rozhodnutí o něm bude patřit Bohu. Ti však, kdož vrátí se k 
lichvě, ti se stanou 
ohně obyvateli a budou v 
něm nesmrtelní.“ 


Na jiném místě se praví str 525 súra 33/29 „Vy, kteří věříte! Nepohlcujte si 
vzájemně majetky podvodným způsobem; jiné je, jde-li o obchod na základě 
vzájemného souhlasu; a nepřivozujte si smrt! A věru Bůh je vůči vám 
slitovný.“ Zde obchod sám je svatou věcí. 


 


3.3.3. Vztah k 
jednotlivci 


Projevuje se zejména v 
polemice o lidských právech. 19. září 1981 byla v 
Paříži 
„Islámskou radou pro Evropu“ schválena „Všeobecná islámská deklarace 
lidských práv“. Hned na začátku uvádí, že se „zakládá na Svatém Koránu a 
sunně“. Jsou tu jen vyložena podle islámského pojetí ta ustanovení, jaká byla již 
uvedena v 
náboženském zákoně. Lidská nejsou nová, již byla darována Bohem, 
proto jsou zdůvodnitelná jen Božím právem. Nelze je pojímat jako přirozená 
práva, protože přirozené právo neobstojí v 
systému, kde se vše vztahuje až 


k 
Bohu. Lidská práva jsou vymezená Bohem a to má za následek to, že proti 
Bohu nemůže mít člověk svou pravdu – přiměřeným chováním člověka je pouze 
poslušnost. Proto muslim chápe lidská práva jako doplněk k 
lidským 
povinnostem, islámské právo je naukou o povinnostech. 


V islámu se také málo používá pojmu autonomní morálky. Otázky etiky se neřeší 
odvoláním se na svědomí, ale odkazem na tradici, Boží slovo a na vzor Prorokův. 
Muslimové přirozeně vědí, že existuje cosi jako svědomí, ale klasická arabština 
pro ně nezná žádný přesný pojem. Pouze v 
mystice jsou náznaky. Ale neexistuje 
svědomí jako autonomní instance, neboť svědomí se může pouze odvolat na 
Boha nebo vnímat jeho dotyk. Bůh je však prvotním hybatelem těch zákonů, 
jímž by člověk z 
důvodů svědomí odepřel poslušnost. Muslim nejedná podle 
svědomí, ale podle Boží vůle. Vysoká hodnota přičítaná svědomí v 
křesťanském 
západním světě je ukazatelem ústupu do niternosti. Náboženství je soukromou 
věcí. Nestavíme svou zbožnost pokrytecky na odiv. Křesťanství je náboženství 
v 
sekularizovaném světě. Tuto zkušenost islám nemá. Z 
islámu se nevystupuje, 
ani to nejde, protože nemá církev. Islám je způsob života – vystoupit z 
islámu 
znamená odejít ze společnosti. Odpadlictví se trestalo smrtí. Muslimové dávají 
přednost emigraci před konverzí. Křesťan nosí své náboženství v 
sobě, muslim 
je chce mít okolo sebe. V 
západním světě se stalo náboženství osobní vazbou, 
v 
islámském světě ho vyjadřuje arabské slovo „dín“ – stálé vedení životem, 
potvrzované kontrolou zvenčí. 


 


3.3.4. Příkazy islámu 


Muslim nezakouší svou identitu ve věroučných formulích, ale v 
určitých 
úkonech, které vykonává stejným způsobem jako jeho bližní. V 
islámu není nic 
srovnatelného s 
krédem. Pro věřícího je pět obecně závazných požadavků – 
„sloupů“, arkán: 1. denní modlitba, 2. půst v 
měsíci ramadánu, 3. pouť do 
Mekky, 4. daň pro chudé, 5. vyznání víry. Sloupy jsou stejně uznávané sunnity i 
šíity. Praxe se dosvědčuje na veřejnosti obřadným prožitkem společenství 


s 
druhými věřícími. 


Modlitba – věřící nemůže stanovit její formu, ani čas. Má se modlit pětkrát denně 
v 
určených časových rozmezích, v 
závislosti na poloze slunce. Modlitba sestává 
ze slov a pohybů, normativně určených. Slova jsou stereotypní, modlitba se 
celebruje, je to liturgie k 
uctění Boha, nikoliv rozmluva s 
Bohem. Věřící se 
většinou nemodlí sám. Existuje také individuální modlitba, ale ta není zákonem 
předepsaná. 


Půst – muslim se po celý měsíc ramadán zdržuje jídla, pití, kouření a pohlavního 
styku, od úsvitu do západu slunce. 
Islámský kalendář je lunární – ramadán 
nastává každý rok asi o jedenáct dní dříve než rok předešlý. V ekonomická 
námitka ze západního světa, že půstem vyčerpaní lidé nic neprodukují, vidí 
muslimové jen pustý materialismus. Půst jim dává zážitek muslimské solidarity. 
Je však podrobován veřejné kontrole. 


Pouť do Mekky – Hadž – každý věřící by jí měl vykonat alespoň jednou v 
životě. 
Její obřady pocházejí z 
doby před islámem, ale muslimové je nevnímají jako 
pohanské, protože Ka’bu vystavěl Abraham. Během hadže je poutník ve stavu 
mimořádné čistoty, která se projevuje oblečením a nepřípustností stříhání a mytí 
vlasů a vousů. 


V 
Mekce poutník obchází sedmkrát ve svatém procesí Ka’bu a pak pak jde na 
pahorek Arafát, kde setrvá až do západu slunce při úkonu „stání před Boží tváří“. 
To vše ve společenství dalších muslimů. 


Daň pro chudé- upravuje charitativní povinnosti. Každý věřící je povinen 
odevzdávat ve prospěch chudých a potřebných určitý podíl ze všech částí svého 
majetku; mezi 2.5 a 10% jejich hodnoty. Dobročinnost je zákoným příkazem 
nemá nic společného se svědomím. Proto Islám nemá potíže s 
církevní daní. 
Mezi potřebné se podle Koránu počítají i otroci, jimž tato daň má pomoci, aby 
se vykoupili. 


Vyznání – šaháda – jediná se týká víry a ne činů. Šaháda sestává z 
jediné 


dvoučlené věty: „vyznávám, že není boha kromě Boha a že Muhammad je posel 
Boží (jeho prorok). 


Víra má v 
Islámu charakter dosvědčení; znamená souhlas se dvěma základními 
pravdami, které v 
sobě nemají nic tajemného. Na monoteismus se pohlíží jako 
na rozumově prokazatelnou a na Muhammadovo prorocké poslání jako na 
historicky ověřitelnou. 


Víra nesměřuje k 
pravdám přesahujícím lidský rozum, nepředpokládá volní akt, 
jímž by člověk transcendoval hranice rozumu. Víra přichází od Boha, není k 
ní 
zapotřebí milosti osvícení. Při vyznání se předpokládá upřimnost, ale nikdo ji 
nekontroluje. Dosvědčení se přikládá větší význam než u křesťanů. 


 


3.3.5. Smysl přikázání 


V 
čem muslim spatřuje smysl „sloupů víry“? Pro křesťany jsou rituál a liturgie 
také symbolem, jež doprovázejí texty, vysvětlují dění. Islám nic takového nemá. 
Muslim každému úkonu předestírá záměr; říká proč to koná a přidá náboženský 
výrok. Co tím vším vyjadřuje je vlastně stále totéž – svou poslušnost vůči Bohu. 
Rituál a kult jsou smysluplné protože si to Bůh tak přál. Zřetelné je to při 
hadždži, při které řadí víceré rituální prvky, kultovní legenda navazuje na 
Abrahama, je uvedena v 
koránu, nevyvinulo se žádné kultovní drama. Poutníci 
nenapodobují žádné mýtické paradigma. Text nepoukazuje na to, že by muslim 
byl v 
této situaci jako Abraham nebo Hagar, když líbá černý kámen, dělá to 
proto, aby následoval zvyk Abrahamův a prorokův, proto že již Abraham takto 
plnil Boží vůli. Muslim svým chováním připomíná, neztotožňuje se. Podobně 
zvířecí oběti přinášené o velkém svátku jsou nemagické – nedoprovází je žádný 
text. Neobjevuje se svátostná účinnost. Symbolika zůstává mlhavá a abstraktní. 
V 
úkonech se vyjadřuje „Boží správné vedení“ nebo „uznání jedinečnosti Boží“. 
Islámský monoteismus je reformní povahy – všechno modloslužebné je 
vyhlazeno – nic nemá smysl samo o sobě. 


 



3.3.6. Kolektivní etika 


určuje jednání jedince ve společnosti a zároveň společnost proměňuje. V případě 
islámu a křesťanství dochází nezřídka k výrazné proměně společnosti už v 
případě, kdy tvoří křesťané/muslimové její výraznější menšinu. Obě náboženství 
se v posledních stoletích šířila především nenásilně, islám pomocí obchodních 
cest, křesťanství misií. 


Islám vytváří umu (společenství), jehož členové si navzájem důvěřují a řeší 
společně své záležitosti. Tato důvěra jim umožnila se prosadit např. jako 
obchodníci, takže většina muslimů dnes žije nikoliv na Arabském poloostrově a 
v Severní Africe, nýbrž v Jihovýchodní Asii (Indonésie, Bangladéš, Indie), kam 
se islám dostal obchodními cestami. Tam, kde jsou muslimové ve většině, usilují 
obvykle o islámský stát, který by byl spravován podle islámských pravidel. K 
islámu obvykle patří pohostinnost, dobročinnost, mravní zásadovost. 


Křesťanství v posledních desetiletích mění svá tradiční centra. S výjimkou USA 
jimi přestávají být rozvinuté země transatlantické civilizace a stávají se jimi 
země střední a jižní Afriky a Jižní Ameriky. Ve státech s vyšším podílem 
křesťanů je obvykle kladen důraz na lidská práva a důstojnost jednotlivce. 


 


3.3.7. Otázka svědomí v islámu a křesťanství:47 


47 Duchovní cesty Islámu, Luboš Kropáček, Vyšehrad 2011, str 147-154 


 

Islámská etika je teologická a objektivistická, přisuzuje mravní normy výhradně 
vůli Boží. V 
propracovaných právních příkazech a zákazech šarí’y jakoby se 
ztrácelo jakékoliv jednání. 


Korán přináší jako součást zákona i množství morálních výzev: ke zbožnosti, 
upřímnosti, vlídnosti, velkodušnosti, štědrosti, trpělivosti, zdvořilosti, mírnosti, 
cudnosti, milosrdenství, dobrým činům a při provinění ke kajícnosti. Prolínají se 
s 
právně relevantními pokyny v 
koránských přikázáních (17:23-37) a (6:151-


152), připomínají starozákonní Desatero. Koránská varianta Dekalogu s 
verši 
25:63-76 charakterizuje žádoucí vlastnosti a jednání dobrého muslima. Nabádá 
jednat laskavě se zestárlými rodiči, obdarovávat příbuzné, chudé a pocestné, 
nezabíjet a nesmilnit, nedotýkat se majetku sirotků, dodržovat úmluvy, nešidit, 
nepodezírat bez důvodů a nepočínat si domýšlivě, nerozhazovat ani neskrblit, 
ale držet se střední cesty, nepomlouvat a dbát Božích připomenutí. Pojem střední 
cesty se opírá o koránské učení muslimů jako „lidu středu“. Mnoho koránských 
veršů varuje obecně i konkrétně před nestřídmostí a neumírněností ve světských 
požitcích (7:31), odsuzuje pokrytectví a lež, hněv a unáhlenost. „ ... avšak raději 
odrážejte zlé tím, co je lepší!“ (23:96) „ ... oplácej tím, co lepší je …“ (41:34) 


Etické učení široce rozvinuly hadíthy, Od 9.stol.zájem o etiku v 
islámu rostl, 
byly sestavovány sbírky mravoučných hadíthů. Některé souzní s 
křesťanským 
učením: 


„Prorok řekl: Nikdo z 
vás nebude skutečně věřícím, nebude-li svému bratru přát 
to, co přeje sobě. Ze sbírky Buchárího 


Pouhé formální plnění náboženských povinností nestačí, víru musí provázet 
dobré skutky. 


Předpokladem hodnoty náboženských i lidských úkonů je dobrý, zbožný úmysl, 
níja. Tímto pojmem Islám začlenil do svého právního myšlení etický princip 
příbuzný hodnocení morální kvality podle záměru. 


Ghazzálí etiku definoval jako část filosofie zabývající se charakteristickými rysy 
a mravními skladebními prvky duše a způsoby jejich usměrňování a ovládání. 


Vrcholné dílo islámské středověké filosofické etiky je „Výchova 
mravů‘ (Tahdhíb al-achláq) bagdádského knihovníka Abú Alího al-Miskawajha 
z 
1030. Usiluje o smíření islámského učení s 
řeckou filosofií. Mladí lidé by si 
měli nejprve osvojit moudrost a příkazy šarí’y a na tomto základě pak mohou 
obohatit filosofií a etikou. „Někteří lidé konají dobro pro dobro samé, jiní proto, 
aby získali dobrou pověst, jiní z 
pouhé okázalosti. Nejvýše z 
nich stojí 


samozřejmě ten, kdo koná dobro pro ně samé, tím spíše, že přestože ani v 
mysli, 
ani skutky o to neusiluje, nakonec docela určitě sklidí i dobrou pověst, trvalou 
chválu a lásku i těch, jimž se přímo nedostalo jeho dobrodiní . . .“ 


Otázkami etiky a morálky (achláq/adab) byly též oblíbené v 
didaktické literatuře 
islámského středověku. (označovaná jako adabová. Podávala morální naučení a 
rady do života a prostřednictvím anekdotických příběhů se vysmívala různým 
neřestem, lakotě, pokrytectví, svatouškovství apod. 


V 
muslimské společnosti krystalizovalo vědomí, že právo a etika nejsou totožné. 
Šarí’a znamená celostně správnou životní cestu, avšak upravuje pouze vnější, 
formální vztahy člověka k 
Bohu a druhým lidem. Ale myslitelé jako Ghazzálí a 
sami právníci varovali, že pouhé plnění příkazů Božího práva k 
zbožnosti 
nestačí. Dál se vydali mystikové, súfijové. Súfismus – mystický morální zápal 
zdůrazňující asketické odříkání, chudobu a pokoru a usilující o osobní, vřelý 
vztah k 
Bohu až po stavy roztouženého vytržení. Ghazzálí stavěl súfijskou 
niternost nad povrchnost světské adabové morálky. 


Pojem náboženství (dín) se v (súfijském prostředí i mimo ně) vykládá jako 
souhrn tří prvků: islámu s 
jeho pěti pilíři, víry (imán) a činění dobra (ihsán). 
Ihsán podle tradice Muhammadova výroku znamená „ ... uctívat Boha jako bys 
Ho viděl, a mít na paměti, že Bůh tě vidí.“ 


Ihsán je živým projevem podrobení (islám) a víry (imán). Ihsán naplňuje 
povinnosti k 
Bohu a také k bližnímu a sobě samému. (Qawá’id al-islám, 
Dogmata islámu; příručka alžírské taríqy alawija z 
Mostaganemu) 


Šarí’a dává někdy hustým pletivem předpisů možnost eticky motivované volby. 
V 
trestním řízení přiznává poškozeným právo krevní msty, ale proti ní je možno 
zvolit odškodné, diju. V 
ideální vizi islámu se tato volba označuje za morální 
povinnost v 
duchu věčného Božího zákona. Korán zná Ježíšovo „oplácet zlé 
dobrým“ (28:54 „Těmto dostane se odměny dvojnásobné za to, že trpěliví byli a 
zlé dobrým opláceli a rozdávali z 
toho, co jsme jim uštědřili.). Široká škála 


koránských morálních soudů dává dnes liberálním reformátorům rozsáhlý 
prostor pro nové výklady šarí’y (monogamie). Formální náležitosti šarí’y se 
dostávají do kolize s 
mravním vědomím. Islám zná párové kategorie 
„vnější“ (záhir) a „vnitřní“ (bátin) a také qadá (soudní rozhodnutí) a dijána 
(náboženské svědomí). Normám šarí’y lze učinit zadost různými právními 
kličkami. Čin vedený níjou (dobrý, zbožný úmysl) někdy formálně neuspokojí. 


Prorok řekl: Je zřejmé, co je dovolené a co je zakázané Mezi obojím je mnoho 
věcí nejednoznačných, které mnozí nedokáží rozlišit. … Avšak v 
lidském těle je 
tělísko, které, je-li zdravé, dává zdraví celému celému tělu, a kazí-li se, kazí celé 
tělo. Je to srdce.“ 


Hadíth podle Buchárího, Muslima, Nawawího48 


48 (Kropáček str152) 

Wábisa b. Mub’ad řekl: Přišel jsem k 
Poslu Božímu a ten pravil: „Přišel ses mě 
zeptat na zbožnost?“ Odpověděl jsem: „Ano.“ Řekl mi: „Ptej se svého srdce. 
Zbožnost je to, co přináší pokoj duši i srdci. ...“ 


Kropáček polemizuje s těmi, kdo tvrdí, že islám nezná pojem svědomí. Na 
základě islámského učení lze vést mravně bezúhonný, nesobecký život, 
vyhovující přísným morálním nárokům. 


Pojmu svědomí se blíží koránská fitra (30:30 Hrbek překládá „sklon přirozený 
lidem“). Ze 
smyslu verše vyplývá, že jde o přirozený, čistý náboženský cit, jaký 
před Muhammadem islám připisuje hanífům. Vede člověka k 
dobru a poznání 
pravdy. Protikladem je duše vedená ke špatnostem nepodá-li se Božímu vedení. 
Proti upřednostňování vymezeného řádu, zákonu a spravedlnosti staví 
myšlenkový proud zdůrazňující etické a duchovní jádro koránského poselství. 


Etické stránce islámu se dnes věnuje zvýšená pozornost. Prosazuje se aktivita, 
činorodost jako důležitá morální hodnota. Etické výklady a argumentace se 
objevují v 
kázání, fetvy, publicistice i v 
odborných studiích. Ozývá se myšlenka 
morální nadřazenosti vůči západní společnosti, kde se kritizuje materialismus, 


individualismus a konzumní vztah k 
životu. 


Adamův pád podle islámu se projevuje v 
tvrdosti mezilidských vztahů. 


Řekl pán: „Sestupte z 
ráje! Jedni druhým nepřáteli budete a na zemi bude míst 
vašeho pobytu a užívání jen na čas určený!“ (7:24) 


A kdyby Bůh nechránil mezi lidmi jedny před druhými, věru by země dospěla 
do záhuby, však Bůh je pln laskavosti k 
lidstvu veškerému. (2:251) 


Podle islámu lze zavrhnout přípustnost agrese. Ani k 
víře nelze nutit. 


Nebudiž žádného donucování v 
náboženství! (2:256) 


Je však zákonné sáhnout k 
násilí na obranu víry, spravedlivé věci, společnosti, 
nebo sama sebe a pro nápravu chyb. Za zdravé zásady mezilidských vztahů 
uznává zbožnost, bojovnost za spravedlnost a velkodušnost. 


Křesťanství klade na věřící vysoké etické nároky, které vedou k zvnitřnění 
naplňování jednotlivých přikázání. Kázání na hoře Mt 5-7, stejně jako 10. 
přikázání Desatera, se dotýká toho, po čem člověk touží a na co myslí. Snaha o 
naplňování přikázání vede k pocitu vlastní nedostačivosti. Tento rozpor mezi 
tím, jaký člověk je a jaký by chtěl před Bohem být, je vlastně motorem jeho 
mravního jednání. Zde se již dostáváme i k rozdílům mezi jednotlivými 
křesťanskými směry - v katolicismu zprostředkovává spásu institut církve, 
přičemž správný život je k tomu také potřeba. Luther vycházel právě z 
neschopnosti člověka zalíbit se Bohu svými dobrými skutky a objevil spasení 
pouhou milostí (sola gratia). Dobré skutky jsou pak následkem vděčnosti 
ospravedlněného hříšníka. Pro kalvinisty je důležité téma poslušnosti Bohu v 
naplňování jeho přikázání. Zde nalézáme nejvíce podobností k 
mainstreamovému pojetí islámu. 


 


3.3.8. Modelové příběhy 


Etické zákonné texty Koránu a Bible jsou tedy často velmi podobné. Jiná otázka 
jsou ovšem modelové příběhy - Korán má řadu podobných i takřka stejných 
témat (např. súra Mirjam je nápadně podobná vánočnímu evangeliu podle 


Lukáše). Některé biblické příběhy však mají zřejmě až odstrašující funkci, aniž 
je to přímo řečeno. Chování pozitivních hrdinů je za hranicí morálky (Lotovy 
dcery a mnoho dalších příběhů, sebraných např. v knize Obtížné oddíly knih 
Mojžíšových a Obtížné oddíly proroků). Pokud je nám známo, tak takto mravně 
rozporné texty v Koránu takřka vůbec nelze nalézt (určitou výjikou je snad jen 
súra Josef). 


 


3.3.9. Kvalifikace osob a činů 


 


Právní způsobilost v islámu rozlišuje tři základní kategorie: svobodné muslimy, 
otroky a jinověrce. Plnoprávným je pouze svobodný muslim, který je dospělý a 
duševně zdravý. Dospělým se člověk stává dosažením puberty, nebo věku 
patnácti let. Nabývá tak způsobilosti k 
právním úkonům a je povinen plnit vše 
co ukládá šarí’a. Některá práva vznikají dítěti před narozením (ochrana života, 
dědictví). 


V křesťanství je širší pojetí toho, co jsou základní práva člověka. Zejména právo 
na život před narozením. Rozdělení na muže a ženy protestantismus nezná 
vůbec, zatímco v katolicismu a v části evangelikálních církvích a pravoslavných 
se duchovní může stát pouze muž někdy pouze svobodný. - celibát. 


 


3.3.10. Postavení ženy 


Níže než plnoprávný muž stojí svobodná žena. Není oprávněna nebo povinna 
k 
některým náboženským úkonům. Při výkupném z 
krevní msty, svědectví a 
dědictví se počítá jako polovina muže. Svědecká výpověď dvou žen má stejnou 
platnost jako jednoho muže. V 
manželství má méně práv, manžel ji může trestat, 
ale má právo na výživné, v 
majetkových věcech je rovna muži. 


Otroci jsou svobodným rovni pouze nábožensky. Nemají právo svědčit a dědit. 
Občanskoprávně je za ně odpovědný jejich pán, který má povinnost otroka živit 
a nesmí mu ukládat práci nad jeho síly. 


Křesťanský postoj je rozdvojený. Některé církve zastávají rovnoprávnost a 


některé učí podřízenost ženy muži. Zastávají učení apoštola Pavla o podřizování 
se žen mužům Koloským3.18 „Ženy, podřizujte se svým mužům, jak se sluší na 
ty, kdo patří Pánu.“. V protestanské církvi má v manželství žena rovnoprávné 
postavení. 


 


3.3.11. Statut jinověrců 


Islámské právo rozlišuje na ty, kdo trvale žijí na území islámského státu jako lid 
chráněný (ahl adh-dhimma), a cizí státní příslušníky, kteří smí na islámském 
území pobývat jen se zvláštním povolením (amán). Jde o určitou 
náboženskoprávní segregaci předpokládající vzájemnou nezpůsobilost 
k 
právním svazkům. Křesťan nebo žid nemůže dědit po muslimovi nebo naopak, 
nepřipouští sňatek muslimky s 
jinověrcem. 


V křesťanství neexistuje rozdělení jinověrců na dvě skupiny. Dělení je že se řeší 
vztah ke křesťanům jiných vyznání a pak ke všem ostatním. V posledních 
desetiletích je aktuální křesťansko-židovský a křesťansko muslimský dialog. 
Dělení na tři skupiny? Křesťané, abrahamité a všichni ostatní. 


 


 


3.3.12. Rodina 


Předpisy a zákazy se opírají přímo o podrobné pokyny v Koránu. 


Muslimská rodina je patriarchální a patrilineární. Manželství se uzavírá 
zpravidla písemnou smlouvou mezi ženichem a zákoným zástupcem nevěsty 
(walí), za přítomnosti dvou plnoprávných svědků. Walí může být nevěstin otec 
nebo některý mužský příbuzný z otcovy strany. Pokud takový není zastoupí ho 
soudce. Smlouva stanoví výši daru (mahr), který ženich vyplatí otci nebo přímo 
nevěstě. Svobodný muž se může oženit až se čtyřmi ženami, otrok se dvěma. 
Oženit se je podle hadíthů záslužnější než zůstávat svobodný. Polygamní sňatek 
je vázán podmínkou, že muž je schopný všechny ženy uživit a ke všem se bude 


chovat spravedlivě. Manželství nelze uzavřít brání-li mu překážky z příbuzenství 
po krvi nebo po mléce. Korán vypočítává všechny stupně zakázané příbuznosti 
(např bývalé manželky otce nebo pokrevné příbuzné kojné). . ,, Překážkou 
sňatku může být nižší původ nebo rod ženicha oproti nevěstě. Žena se nesmí 
provdat za nemuslima, ale muslim se může oženit s kitábijí (židovkou nebo 
křesťankou). Ši'a na základě koránského textu (4:24) připouští uzavírání 
dočasných sňatků. Manželství zaiká úmrtím, rozvodem, vykoupením se z 
manželství nebo prohlášením soudce, že sňatek je neplatný. 


Rozvod (taláq) má podle šarí'y nejčastěji podobu zapuzení nebo propuštění ženy 
mužem. Zapuzení může být odvolatelné nebo konečné. Zapuzující výrok je třeba 
pronést třikrát, nejlépe vždy po měsíci, aby se omezilo prchlivé jednání. 
Zapuzením muž ztrácí mahr, který který ženě vyplatil. Zapuzená žena se nesmí 
po dobu čekací lhůty znovu provdat. Muž ji po tuto dobu musí živit a má nárok 
na dítě, které se jí v této době narodí. Během této doby si muž může vzít ženu 
bez formalit nazpět. Rozvod může také být na základě vzájemné dohody bez 
finančních nároků anebo mužovou přísahou, že se nadále zdrží styku s danou 
ženou. Soudce může zrušit manželství y vlastního podnětu zjistí-li překážky 
anebo na žádost některého z manželů nebo ženina walího. Manželství také 
zanikne jestliže muž pod přísahou tvrdí, že se žena dopustila nevěry a porodila 
dítě, které není jeho, zatímco ona pod přísahou toto popírá. Manželství se ruší 
tehdy, když jeden z manželů odpadne od islámu. 


V průběhu manželství má muž právo právo zakázat ženě vycházet z domu a 
omezit i návštěvy příbuzných. Žena má právo odmítnout manžela doprovázet na 
cestách. 


 


Některé křesťanské církve rozvod vůbec zakazují, jiné připouštějí jako krajní 
řešení. V některých směrech má křesťanství na rozdíl od islámu specialitu – 
celibát. Lidé se nevdávají nebo nežení. Týká se zasvěcených, kněží a řádových 


osob. (křesťanská rodina) Manželství v křesťanství je vysoce postavené - v 
katolicismu představuje jedinou svátost, kterou si laici udílí navzájem, v 
protestantismu je to požehnání, založené na řádu stvoření. Svátostnou podobu 
manželství islám nezná (vůbec nemá svátosti). 


 


 


4.kapitola: Zbožnost 

V 
této kapitole se pokusím ukázat projevy zbožnosti v 
islámu a porovnat 
je s projevy zbožnosti v 
křesťanství. Zbožností rozumím oddanost věřícího 
Bohu. Pokusím se tedy popsat, jak oddanost Bohu projevuje věřící muslim a 
konfrontovat tento projev s 
křesťanským pohledem. Většinu materiálu pro popis 
projevů zbožnosti v 
islámu jsem čerpal z 
publikace Duchovní cesty islámu, 
Luboš Kropáček (Vyšehrad 2011) 


Všechny biblické citace v 
této kapitole jsou z http://www.biblenet.cz/Český 
ekumenický překlad 


 


4.1.Muslimská zbožnost, 


se projevuje zejména v 
pěti pilířích, které stanoví povinnost vůči Bohu, dále pak 
rituální čistotu (Tahára), svatý boj (Džihád), chvalořečná rčení, jež jsou pro islám 
typická a mešitu jako místo/prostor, kde muslim svou zbožnost projevuje. 
Projevy zbožnosti ovlivňují do jisté míry duchovní představitelé islámu. U 
některých ze jmenovaných projevů jsem objevil určité paralely s 
projevy 
křesťanské zbožnosti. K jednotlivým projevům zbožnosti budu hledat paralelu v 
Novém zákoně, jako textu závazném pro všechny církve (mezi projevy jejichž 
zbožnosti bývají velké rozdíly). 


Vše zahrnující představu Bohem určeného řádu člení muslimští právníci do dvou 
okruhů: vztahů člověka k Bohu (ibábát) a vzájemného vztahu mezi lidmi 
(muámalát). Ve vztazích ibádát jde o náboženské povinnosti v 
užším slova 
smyslu, o vlastní kult. Zásadních je zde pět povinností, pět sloupů - pilířů 
náboženství (arkán ad-dín). Jsou nejpodstatnějšími znaky příslušnosti k 
islámu. 
Patří k nim vyznání víry (šaháda), modlitba (salát), náboženská daň (zakát), půst 
v 
měsíci ramadánu (sawm), a pouť do Mekky (hadždž). Ibádát je také spojen 
s 
pojmem rituální čistota „tahára“. A navíc se připojuje svatý boj (džihád). 


 



4.1.1 Tahára 


Čistota tělesná i morální a rituální. Podle hadíthu jí Muhammad označoval za 
polovinu víry. Není označována za jeden z 
pilířů víry, ale je předpokladem 
modlitby a hadždže. 


Opakem čistoty je poskvrnění. Dělí se na věcné a náboženské, nebo těžké a 
lehké. K 
těžkému znečištění dojde pohlavním stykem, u ženy při menstruaci a 
šestinedělí. Lehké znečištění nastane dotykem nečisté věci. Víno a lihoviny, 
nečistá zvířata (vepři, psi), zdechliny, krev, mléko nejedlých zvířat. Šíité 
přidávají mrtvá lidská těla a nevěřící. Člověk se také znečišťuje konáním 
potřeby, spánek, omdlením, dotyk osoby opačného pohlaví atd. 


Ve stavu lehkého znečištění se muslim nemůže modlit, obcházet Ka’bu, a 
dotýkat se koránu. Ve stavu těžkého znečištění se nemůže zdržovat v 
mešitě nebo 
přednášet Korán. 


Stav znečištění se odstraňuje očistným omytím, které je dvojí. Velké znečištění 
odstraní jen vykoupání nebo omytí celého těla a vypláchnutí úst a nosních dírek. 
Lehké znečištění lze odstranit částečným omytím. 


Mešity jsou vybaveny umývárnami, aby si věřící mohl před modlitbou omýt 
tvář, hlavu, ruce i nohy. Voda platí za čistou a očišťující. Pokud není k 
dispozici 
voda, slouží k 
očistě jemný písek, nebo prach. 


Očistě musí předcházet zbožné předsevzetí. Má jít o očistu srdce a ducha. 


Čistota a nečistota v Novém zákoně: 


Nový zákon zná protiklad čistý x nečistý. U Ježíše se jedná často o záležitost 
srdce, nikoliv rituální čistoty. Otázka čistoty srdce však patří k jádru Ježíšova 
učení (kázání na hoře): 


Matouš 5:8 Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. 


Matouš 6:22 Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít 
světlo. 



Tento text se nachází takřka totožně i v Lukášově evangeliu: Lukáš 11:34 
Světlem tvého těla je oko. Je-li tvé oko čisté, i celé tvé tělo má světlo. Je-li však 
tvé oko špatné, i tvé tělo je ve tmě. 


 


Oddíly Mk 7,1-23 a Lk 11,38-41 představují Ježíšovu polemiku s rituálním 
očišťováním. Ocituji zde výběr z Markovského textu a Lukáše: Mk 7,18-23 Řekl 
jim: "Tak i vy jste nechápaví? Nerozumíte, že nic, co zvenčí vchází do člověka, 
nemůže ho znesvětit, poněvadž mu nevchází do srdce, ale do břicha a jde do 
hnoje?" Tak prohlásil všechny pokrmy za čisté. A řekl: "Co vychází z člověka, 
to ho znesvěcuje. Z nitra totiž, z lidského srdce, vycházejí zlé myšlenky, smilství, 
loupeže, vraždy, cizoložství, chamtivost, zlovolnost, lest, bezuzdnost, závistivý 
pohled, urážky, nadutost, opovážlivost. Všecko toto zlé vychází z nitra a 
znesvěcuje člověka." 


Lk 11,38-41 Farizeus se podivil, když viděl, že se před jídlem nejprve neomyl. 
Ale Pán mu řekl: "Vy farizeové očišťujete číše a mísy zvenčí, ale vaše nitro je 
plné hrabivosti a špatnosti. Pošetilci! Což ten, který stvořil zevnějšek, nestvořil 
také to, co je uvnitř? Rozdejte chudým, co je v mísách, a hle, všechno vám bude 
čisté. 


Ústředním textem pro otázku čistoty pokrmů v křesťanství je zřejmě příběh 
zjevení Petrovi, popsané ve Skutcích apoštolských v 10-11 kapitole. (Skutky 
apoštolů 10:15 Ale hlas se ozval znovu: „Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej 
za nečisté.“ A dále pak Skutky apoštolů 11:9). Nový zákon kromě toho ještě řeší 
otázku protikladu čistoty a nečistoty jako víry a pohanství/modloslužby - jednak 
v manželství, kde se víra stává očišťujícím faktorem: 1. Korintským 7:14 
Nevěřící muž je totiž posvěcen manželstvím s věřící ženou a nevěřící žena 
manželstvím s věřícím mužem, jinak by vaše děti byly nečisté; jsou však přece 
svaté! a za druhé v případě dietetických pravidel (Římanům 14), masa s krví a 
pokrmů obětovaných modlám. Zde je hned dvojí odpověď na otázku, zda je 


požívat - restriktivní (Sk 15,29 a 21,25), či liberální, jen beroucí ohled na "slabší 
ve víře" (1 Korintským 8). Apoštol Pavel představuje vzor liberalismu: 
Římanům 14:14 Vím a jsem přesvědčen v Pánu Ježíši, že nic není nečisté samo 
v sobě, ale tomu, kdo něco pokládá za nečisté, je to nečisté. 


Na dalších místech Nového zákona nalézáme výraz "čistý" především pro 
morální zhodnocení: 


Filipským 4:8 Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, 
spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za 
ctnost a co sklízí pochvalu. 


Titovi 1:15 Čistým je všechno čisté. Ale poskvrněným a nevěřícím nic není 
čisté. Jak jejich rozum, tak jejich svědomí jsou poskvrněny. 


 


Zhodnocení: Očista vodou v křesťanství se proměnila v symbolickou a 
jednorázovou - křest (1. list Petrův 3,18-21 Vždyť i Kristus dal svůj život jednou 
provždy za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás přivedl k Bohu. Byl 
usmrcen v těle, ale obživen Duchem. Tehdy také přišel vyhlásit zvěst duchům ve 
vězení, kteří neuposlechli kdysi ve dnech Noémových. Tenkrát Boží shovívavost 
vyčkávala s trestem, pokud se stavěl koráb, v němž bylo z vody zachráněno 
jenom osm lidí. To je předobraz křtu, který nyní zachraňuje vás. Nejde v něm 
zajisté o odstranění tělesné špíny, nýbrž o dobré svědomí, k němuž se před 
Bohem zavazujeme na základě vzkříšení Ježíše Krista...). 


Rituální čistota (pokrmů a omývání), kterou islám zachovává, se v křesťanství 
dostala na okraj či se pojí se zdravým životním stylem (vegetarianismus a 
abstinenství v adventismu), kdežo morální čistota "čistota srdce" je společné 
téma islámu a křesťanství. 


 


4.1.2 Šaháda 


Znamená svědectví nebo dosvědčení, v 
moderní arabštině také vysvědčení, 
certifikát. V 
náboženském významu „vyznání víry“: 


Ašhadu an lá iláha illá ‘llah wa Muhammadan rasůlu ‘llah. 


"Vyznávám, že není božstva kromě Boha a Muhammad je posel Boží." 



První část vyznání řadí islám k monoteistickým náboženstvím, druhá poukazuje 
na Muhammadovo prorocké poslání. Aby se nevěřící stal muslimem, musí 
pronést šahádu před významným islámským činitelem např. šejchem, 
představitelem muslimského státu, nebo místním hodnostářem. Stejnou hodnotu 
jako jeden významný představitel mají také dva svědkové - i před nimi lze 
provést šahádu a pořídit úřední zápis. 


Povinnost vyznávat víru plní muslim při každodenních modlitbách, které šahádu 
obsahují. V 
širším smyslu vyznává víru tím, že za ní bojuje a je připraven za ní 
položit život. Pak je připomínán jako šahíd, mučedník, padlý hrdina, doslova 
svědek. Tomu odpovídá martyr u křesťanských mučedníků. V 
moderní době 
šáhid označuje všechny, kdo položí život za ušlechtilou věc. 


Nejstarší křesťanské vyznání je Ježíš je Kristus, které se dále rozšiřuje například 
na to, že Kristus přišel v těle. V Novém zákoně máme dochovánu celou řadu 
různých krátkých vyznání (např. 1 Janova 4,2-3 Podle toho poznáte Ducha 
Božího: Každé vnuknutí, které vede k vyznání, že Ježíš Kristus přišel v 
těle, je z Boha; každé vnuknutí, které nevede k vyznání Ježíše, z Boha 
není. Naopak, je to duch antikristův, o němž jste slyšeli, že přijde, a který 
již nyní je na světě.) Tato vyznání posléze nalezla svůj výraz v Apoštolském 
vyznání víry. 


Nyní se pokusím porovnat islámský pohled s Apoštolským vyznáním víry. 


Věřím v 
Boha Otce Všemohoucího, Stvořitele nebe i země. I v 
Ježíše 
Krista, Syna Jeho jediného, Pána našeho, jež se počal z 
Ducha svatého, 
narodil se z 
Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, 
zemřel a pohřben jest. Sestoupil do pekel, třetího dne vstal z 
mrtvých, 
vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha Otce Všemohoucího, odtud přijde 
soudit živé i mrtvé. Věřím v 
Ducha svatého, svatou církev obecnou, 


společenství svatých, odpuštění hříchů, těla z 
mrtvých vzkříšení a život 
věčný. 


V následujícím textu ty části apostolica, které muslimové uznávají, 
přepisuji, ty, které neuznávají, vytečkovávám a komentuji níže. 


Islám nezná a odmítá trojiční učení, proto by muslim v prvním větě 
souhlasil s 
formulací „Věřím v 
Boha …... Všemohoucího, Stvořitele nebe 
i země.“, ale už by nesouhlasil s 
„Otcem“. Bůh je v 
islámu pánem, 
otcovství muslim chápe pouze v 
biologickém významu. 


I v 
Ježíše Krista, . . . . . , . . . . . . . , jež se počal z 
Ducha svatého, 
narodil se z 
Marie Panny ....... x (Syna Jeho jediného, Pána našeho, trpěl 
pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, zemřel a pohřben jest) 


Ježíše muslimové uznávají jako proroka, v súře Mirjam je text podobný 
Lukášovu vánočnímu evangeliu, na základě kterého muslimové věří v 
nezvyklé početí Ježíše i v jeho narození z panny. 


Syna jeho jediného - tuto část apoštolského vyznání muslimové naopak 
neuznávají, protože nevěří v Ježíšovo synovství Boží. 


Trpěl pod Pontským Pilátem,, byl ukřižován, zemřel a pohřben jest. - 
muslimové nevěří, že Ježíš byl ukřižován, zemřel a vstal z mrtvých. 


....... vstoupil na nebesa...... Podle islámské tradice Ježíš vstoupil přímo 
do nebes (např. podobně jako Eliáš). 


..........................., ................., .............., odpuštění hříchů, těla 
z 
mrtvých vzkříšení a život věčný. 


V islámu je odpuštění hříchu důležitým tématem, dá se říci, že islám chápe 
odpuštění hříchu šíře, než křesťanství - nezná dědičný hřích a např. příběh 


o hříchu v rajské zahradě končí tím, že Bůh prvním lidem odpustil (sůry 
2:35-38; 7:19-25; 20:117-123). 


4.1.3. Salát 


 „ .... , vzývejte Boha vstoje, vsedě i vleže! A jste-li v 
bezpečí, dodržujte 
modlitbu, neboť modlitba je pro věřící předepsaná v 
čas stanovený.“ (Sůra 
4:103) 


Modlitba je hlavní kultovní každodenní povinnost každého muslima. Je to 
pokorný, čistě bohabojný projev, který není spojený s 
ničím jiným než s 
prosbou 
o správné Boží vedení. Jiný typ modlitby, která se podobá křesťanské prosebné 
modlitbě, se nazývá „du’cá“ a má čistě soukromý charakter. 


V 
Koránu se o modlitbě salát hovoří v 
různých souvislostech, ale její podoba se 
ustálila až tradicí. Náležitosti modlitby jsou přísně závazné pro každého 
dospělého a zdravého muslima. Pro nemocné platí snazší varianta pohybů nebo 
se počítá s 
dočasným prominutím povinnosti. Modlitba je platná pouze, pokud 
jsou zachovány předepsané podmínky (čistota těla, místa a šatů, náležitého 
odění, zaujetí správného modlitebního směru, správný modlitební směr, a 
zbožné předsevzetí). Modlitbu muslim vykonává bez obuvi. Modlitbu může 
vykonat v 
mešitě, nebo kdekoliv jinde, pokud jsou splněny podmínky. V 
dnešní 
době jsou modlitebnami vybaveny veřejné budovy, letiště, kancelářské budovy 
a další veřejná místa. Používá se také modlitebních koberečků (sadždžáda), nebo 
rohoží ve velikosti klečící postavy. 


Náležité odění je zakrytí těla mezi břichem a koleny u mužů a ženy musí mít 
zakryté celé tělo kromě obličeje a rukou od zápěstí. Tím je také určeno, jak má 
být žena oblečena před cizími muži. 


Při modlitbě má být muslim obrácen směrem k 
Mekce. V 
mešitách je tento směr 
vyznačen výklenkem. Muslim na cestách by měl mít sebou kompas k 
určení 
správného směru modlitby. Směr, kterým by se měl věřící muslim modlit, 


stanovil sám Muhammad. Na rozdíl od muslimů se židé modlí směrem 
k 
Jeruzalému a staré křesťanské skupiny se modlili směrem k 
východu. 


Časy modliteb jsou naznačeny už v 
Koránu, ale přesně určeny byly 
pravděpodobně až později. Podle sunnitů je muslim povinen modlit se pětkrát 
denně, za úsvitu, v 
poledne, odpoledne, při západu slunce a v 
noci po vyhasnutí 
posledních červánků. Jestliže věřící modlitbu ve stanoveném čase zanedbá, je 
povinen ji nahradit. Počátek času k 
modlitbě oznamuje muezzin voláním adhánu 
z 
ochozu minaretu. V 
moderní době je adhán vysílán rádiem a televizí a v 
denním 
tisku jsou publikovány modlitební časy na další den. Adhán se pak ještě opakuje 
uvnitř mešity bezprostředně před modlitbou. Věřící se seřadí do řad tváří 
k 
Mekce, muži vpředu, ženy zvlášť nebo vzadu. Imám stojí před shromážděním 
a řídí modlitbu. Modlitba se skládá ze dvou částí, které znějí stejně. První část 
se modlí všichni společně, druhou každý sám pro sebe. Modlitba tvoří jednotu 
duchovního obsahu a tělesných pohybů. Pohyb se skládá ze 
stoje, sklonění 
s 
dlaněmi u kolen, napřímení, padnutí na tvář, posez klečmo na patách s 
rukama 
na stehnech a opět padnutí na tvář. Modlitbě musí předcházet předsevzetí (níja). 
Věřící zahajuje modlitbu ve vzpřímeném postoji s 
palci za ušima se slovy: 
„Alláhu akkbar!“ Od té chvíle je ve stavu zasvěcení. Na závěr se modlící obrátí 
na souvěrce napravo a pak nalevo s 
pozdravem: „Mír s 
vámi a milosrdenství 
Boží“. 


 


Páteční modlitba 


Páteční modlitby se zúčastní všichni dospělí zdraví muži. Po dvou modlitbách 
na začátku vystoupí kazatel a pronese kázání o dvou částech. První nábožensko-
etické úvahy s 
citacemi z 
Koránu a druhá chvalořeč Bohu, Proroku a 
následovníkům. Následuje prosba za hlavu státu a celou obec. 



 Klasický islám zná celou řadu zvláštních modliteb, při mimořádných 
příležitostech. Jsou to například modlitba za déšť, při zatmění slunce nebo 
měsíce, při toužebném přání, noční modlitba. 


Islámská modlitba představuje součást životního rytmu a soudržnosti muslimské 
obce. 


Jazykem muslimské modlitby je všude ve světě arabština. To je prvkem 
univerzálnosti islámu. 


V 
Novém Zákoně není stanovena pevná forma při modlitbě. Ježíš v 
Getsemane 
(Mk 14:35) a Pavel v 
Tyru (Sk 21:5) se modlí vkleče, ale Ježíš mluví o postavení 
k 
modlitbě (Mk 11:15). 


 


Bible - příklady modlitební praxe v Novém zákoně. 


Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se 
hříchů, bude mu odpuštěno. List Jakubův 
5:15 


Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste 
byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. List 
Jakubův 
5:16 


Jednou se Ježíš na nějakém místě modlil; když přestal, řekl mu jeden z 
jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako tomu učil své učedníky i 
Jan.“ Lukáš 
11:1 


Vypravoval jim podobenství, aby ukázal, jak je třeba stále se modlit a 
neochabovat: Lukáš 
18:1 


Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a 
za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným 
lkáním. Římanům 
8:26 


Co tedy? Budu se modlit ve vytržení ducha, ale budu se také modlit s 
vědomou myslí. Budu zpívat chvalozpěvy ve vytržení ducha, ale budu 
zpívat také s vědomou myslí. 1. Korintským 
14:15 



Budou se za vás modlit a po vás toužit pro nesmírnou milost, kterou vám 
Bůh dal. 2. Korintským 
9:14 


Porovnání Salát s 
Otčenášem: 


Salát:49 


49 Zdroj: 
http://www.muslimskaunie.cz 


 

(dlaně se hranou na straně ukazováčku dotýkají uší) 


"Alláhu akbar!" - Bůh je veliký. 


 
Ve jménu Boha milosrdného, slitovného. 


Chvála budiž Bohu, Pánu lidstva veškerého, 


Milosrdnému, Slitovnému. 


Vládci dne soudného. 


Jenom Tebe uctíváme a jenom Tebe o pomoc žádáme. 


Veď nás cestou přímou, 


cestou těch, které jsi zahrnul milostí Svou, ne těch, na něž jsi rozhněván, ani 
těch, kdo v bludu jsou! (súra 1) 


 Ve jménu Boha milosrdného, slitovného. 


Rci: On je Bůh, je jediněčný, 


Bůh - sám o sobě věčný. 


Neplodil a nebyl zplozen 


a není nikdo, kdo je mu roven. (súra 112) 


 
Alláhu Akbar (Bůh je veliký). 


 
Sláva budiž mému Pánu, Velikému, a Jemu patří chvála. 


Ó Bože, požehnej Muhammadovi a rodině Muhammada. 


Bůh slyší toho, kdo Ho chválí. 


Bůh je veliký. 


 
Sláva budiž mému Pánu, Nejvyššímu (Nejvznešenějšímu) a Jemu patří chvála. 


Ó Bože, požehnej Muhammadovi a jeho rodině. 


 
Bůh je Veliký. Žádám odpuštění od Boha, mého Pána, a navracím se k Němu. 
Bůh je Veliký. 


 
Alláhu Akbar (Bůh je Veliký) 


Vstávám a sedám si s pomocí a silou Boží. 


 
Pane náš, daruj nám dobré na tomto světě i na onom světě a ochraňuj nás od 
muk Ohně. 


Ó Bože, požehnej Muhammadovi a rodině Muhammada. 


Bůh je Veliký. 


Bůh je Veliký. Všechna chvála patří Bohu. 



Dosvědčuji, že není boha kromě Boha, Jediného, Jenž nemá žádného 
společníka, a dosvědčuji, že Muhammad je Jeho služebník a posel. Ó Bože, 
požehnej Muhammadovi a jeho rodině. 


Mír budiž s tebou, Proroku 
a milost a požehnání Boží. Mír budiž s námi a 
všemi Božími služebníky, kteří se chrání před zlem. Mír budiž s vámi všemi s 
milostí a požehnáním Božím. 


Alláhu Akbar. 


Otčenáš: 


Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. 
Přijď království tvé. 
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. 
Chléb náš vezdejší dej nám dnes. 
A odpusť nám naše viny, 
jako i my odpouštíme našim viníkům. 
A neuveď nás v pokušení, 
ale zbav nás od zlého. 
Amen. 


Porovnání: 


Pro určitou představu jsem následně přiřadil v 
veršům Otčenáše možný 
odpovídající verš ze Salátu. 


Otče náš, 
-Pane náš, Ó Bože 


jenž jsi na nebesích, -Bůh
-
sám o sobě věčný. 
…. 
a 
není nikdo, kdo je mu roven. 


posvěť se jméno tvé. 
-Chvála budiž Bohu, Pánu lidstva veškerého 
Přijď království tvé. 
-Mír budiž s námi a všemi Božími služebníky 
Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. 
-
Jenom Tebe uctíváme a jenom Tebe o 
pomoc žádáme 
Chléb náš vezdejší dej nám dnes. 
A odpusť nám naše viny, 
-Žádám odpuštění od Boha, mého Pána 
jako i my odpouštíme našim viníkům. 
A neuveď nás v pokušení, 
-Veď nás cestou přímou 
ale zbav nás od zlého. 
-daruj nám dobré na tomto světě i na onom 



světě 
Amen. 
a ochraňuj nás od muk Ohně 


 


Salát nezačíná důvěrným oslovením Boha Otče, ale prohlášením, že Bůh, jehož 
jménem je modlitba je pronášena, je veliký, milosrdný a slitovný. Hned za 
oslovením se v 
Otčenáši definuje Bůh jako ten, kdo je mimo lidský dosah a 
chápání – „na nebesích“. Salát vzdává Bohu chválu a definuje jeho lidský přesah 
jako vládce lidstva, pána soudného dne a jeho výlučnost –„ Jenom Tebe 
uctíváme“. Otčenáš následuje přáním 
příchodu Božího království, a 
převládnutím vůle Boží. Salát žádá o přímé Boží vedení a milost a varuje před 
cestou těch, kdo jsou v 
Boží nemilosti nebo v 
bludu. Otčenáš pokračuje prosbou 
o zajištění každodenního živobytí, zatímco Salát (pokud pokračuje súrou 112) 
definuje Boha jako jedinečného, věčného, nezplozeného, a vylučuje možnost 
existence Božího syna (neplodil), a komu nikdo není roven. ……. ! 


 


4.1.4 Zakát 


Povinná almužna na obecně prospěšné a dobročinné účely. Od samého počátku 
islámu je kladen důraz na záslužnost dobročinnosti. 


Korán dokonce stanoví, že muslim má dávat jako almužnu vše co mu přebývá: 


„A dotazují se tě na, co mají rozdávat. Rci: „Přebytek!“ A takto vám Bůh 
objasňuje znamení – snad budete přemýšlet o tomto i o onom světě.“ (2:219-
220) 


Věřící si má tedy nechat jen tolik, kolik skutečně potřebuje. 


Korán také hovoří o potížích při získávání příspěvků. Dobrovolné almužny se 
měnily v 
pravidelnou daň a vznikla funkce výběrčích. 


Slovo zakát je odvozováno od verbálního kořene vyjadřující čistotu. Od toho 
pochází představa zakátu jako morálního očištění majetku sociální solidaritou. 



Almužna se s 
rozmachem centrální moci islámského státu po Muhammadově 
smrti změnila na 
daň. Zakát se začíná odvádět každoročně z 
určených druhů 
majetku (vypěstované plodiny, velbloudy, skot, kozy, ovce, zlato, stříbro a zboží 
uskladněné k 
obchodování). Zakát lze odevzdat přímo těm, komu má 
připadnout, nebo - a to se pokládá za správnější - se svěří k 
rozdělení úřadům. 
Zakát tak splynul se státními daněmi a pozbyl charitativní smysl. 


Korán stanoví oprávněné příjemce zakátu jako ty „jejichž srdce se 
sjednotila“ nebo „jejichž srdce mají být usmířena“ nebo „získána“. Jedná se 
například o otroky, aby se mohli vykoupit z 
otroctví, ale i o bojovníky, kteří se 
účastní džihádu. Dále ty, kdo se zadluží bohulibým činem. 


Praxe islámských zemí v 
daňové oblasti daní se liší podle místních úprav a 
mnohdy přesahují zákonný zakát a také jeho použití se lišilo od koránského 
ideálu. 


Zvláštní místo zaujímá dobročinný zakát formou almužny chudým na závěr 
ramadánu. Dotváří radostnou atmosféru konce postního měsíce a je vážen jako 
ryzí projev zbožnosti. 


 


Zde můžeme srovnat s 
Ježíšovými slovy jak prokazovat dobrodiní (Mt 6:1-4). 


Když prokazuješ dobrodiní, nechtěj budit pozornost, jako činí pokrytci v 
synagógách a na ulicích, aby došli slávy u lidí; amen, pravím vám, už mají 
svou odměnu.(Matouš 
6:2) 


Když ty prokazuješ dobrodiní, ať neví tvá levice, co činí 
pravice,(Matouš 
6:3) 


… 
aby tvé dobrodiní zůstalo skryto, a tvůj Otec, který vidí, co je skryto, 
ti odplatí.(Matouš 
6:4) 


Ježíš propojuje možnost dát dar Bohu se smířením s bližním: 


Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má 
něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým 
bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar. (Matouš 
5:23-24) 



(podobně o rodičích Mt 15,5 Mk 7,11) 


 


4.1.5. Půst 


Třicetidenní půst v 
měsíci ramadánu zavedl Muhammad roku 624 namísto 
jednodenního půstu. Později došlo ke zpřesnění, že půst, tedy zdržení se od jídla, 
pití a pohlavního styku je jen pro denní dobu, tedy od „rozeznání bílé a černé 
nitě na úsvitu až do noci“. 


Povinnost půstu platí pro každého dospělého, duševně a tělesně zdravého. Děti 
jsou k 
půstu vedeny od 10 let. Povinnosti jsou zproštěni staří, nemocní, těhotné 
a kojící ženy, ti, kdo konají těžkou fyzickou práci, a lidé na cestách. Kdo půst 
zanedbal bez platného důvodu, musí ho nahradit. 


Půst začíná novoluním po skončení předchozího měsíce. Začátek půstu se 
ohlašuje ranou z 
děla, světly na minaretu, rozhlasem televizí a sdělovacími 
prostředky. Před každým postním dnem, nebo alespoň na začátku ramadánu 
musí věřící vyslovit zbožné předsevzetí. Během postních dnů by se měl věřící 
také vyvarovat svárů, pomluv a neslušných věcí a měl by konat dobré skutky. 


Pracovní doba a všechen veřejný život se v 
postním měsíci přizpůsobuje 
zvláštnímu rytmu. Ramadán je měsíc sebezapření a radosti, která přichází ve 
svátku – posledního dne ramadánu. 


Mimo ramadán islám předepisuje půst při některých proviněních, jako je 
neúmyslné zabití, nebo porušení přísahy. Je zakázáno postit se o velkých 
svátcích a v 
pátek. 


 


Ježíš se postil přísně - čtyřicet dní, byl však proti viditelnému zdůrazňování postu 
a naopak v okruhu svých učedníků posty nedodržoval. 


Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl.(Matouš 
4:2) 



Když ty se postíš, potři svou hlavu olejem a tvář svou umyj, abys 
neukazoval lidem, že se postíš, ale svému Otci, který zůstává skryt; a tvůj 
Otec, který vidí, co je skryto, ti odplatí.(Matouš 
6:17-18) 


Ježíš jim řekl: „Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? 
Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou postit. 
(Matouš 
9:15) 


Ježíš jim řekl: „Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? 
Pokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. Přijdou však dny, kdy 
od nich bude ženich vzat; potom, v ten den, se budou postit. (Marek 
2:19-
20) 


Totéž Lk 5,35. 


 


4.1.6. Hadždž 


Pouť do Mekky, kterou ukládá Korán vykonat alespoň jednou za život každému 
dospělému muslimovi, muži i ženě. 


A Bůh uložil lidem pouť k 
chrámu tomuto pro toho, kdo k 
němu cestu může 
vykonat. (3:97) 


Povinnost platí pro každého, kdo je tělesně a duševně zdráv a má potřebné 
prostředky k 
cestě. Neplatí pro otroky, ženy bez manžela nebo mužského 
příbuzného, který by je doprovodil a neplatí také, není-li cesta bezpečná. Bohatý 
nemocný může poslat za sebe zástupce, kterému hradí výlohy. Takové opatření 
může učinit i v 
závěti. Dědic je povinen vykonat hadždž za zůstavitele, jestliže 
ten jej nemohl vykonat sám. 


 


Dvě různé poutě do Mekky 


Korán rozlišuje mezi hadždžem a malou poutí – ‘umrou. ’Umru lze vykonat jako 
záslužný čin individuální zbožnosti kdykoliv, hadždž představuje hromadnou 
pouť v 
určených dnech měsíce dhú-l-hidždža. Povinnosti a obřady v 
Mekce jsou 
totožné. 



Ten, kdo se vypravuje na pouť, má nejprve doma uspořádat materiální poměry, 
zaplatit dluhy a zabezpečit rodinu na dobu své nepřítomnosti. Má také přijmout 
předsevzetí žít nadále ctnostněji vůči Bohu a lidem. 


Nemuslimům je zakázán přístup do Mekky a Mediny, které představují posvátné 
okrsky. Muslimský věřící si ještě před vstupem do Mekky obleče poutní šat, 
který se skládá ze dvou nesešitých pruhů bílé látky. Jeden ovine kolem boků a 
druhý přehodí přes levé rameno a zprava uváže na uzel. Hlava zůstává nepokrytá 
a na nohou má pouze sandály. Tento oděv a stejně i stav zasvěcení při pouti a 
modlitbě se nazývá ihrám. Do ihrámu se vstupuje očistou a s předsevzetím níjou. 
Po dobu zasvěcení není věřícímu dovoleno se holit, česat, stříhat si vlasy, vousy 
nebo nehty, prolévat krev, trhat rostliny, vonět se, mít pohlavní styk. Ženy 
poutnice se zahalují do dlouhých pruhů látky kryjících hlavu. 


Od prvních kroků pouti provází poutníka heslo „Tobě k 
službám, Bože, tobě k 
službám!“ 


Poutníci z 
různých zemí islámského světa jsou organizováni podle své 
národnosti, aby vykonali všechny obřady správně. 


Po příchodu do Mekky poutník sedmkrát obejde Ka’bu (towáf). Přitom políbí 
černý kámen nebo se ho alespoň dotkne. Potom následuje sedminásobný běh 
mezi pahorky Safá a Marwa mimo obvod mešity, který má připomínat jak zde 
Ibráhím hledal vodu pro syna Ismá’íla. Tehdy anděl Džibríl dal vytrysknout 
pramen Zamzam , který je pokládán za zázračně uzdravující. Poutníci ho pijí, 
berou si ho do lahví a namáčejí si do něj šat ve kterém budou jednou pohřbeni. 


Vlastní hadždž začíná kázáním v 
chrámu Ka’by, které vykládá celý obřad. Další 
den poutníci odcházejí do údolí Miná, kde se modlí a přenocují. Následující den 
vystoupají na pahorek Arafát, kde se modlí a vykonávají obřad stání až do 
západu slunce. Pak běží k 
mešitě Muzdalifa. 


Pouť vrcholí desátý den – dnem krvavé oběti, který se slaví jako Velký obětní 
svátek. Po pobožnosti v 
mešitě Muzdalifa, směřují poutníci do údolí Mína, kde 


každý poutník hodí sedm kamenů na hromadu džamra. Toto symbolizuje 
kamenování satana, kterého podle tradice Ibráhím zahnal kameny. 


Potom se v 
údolí Miná a současně ve všech islámských zemích obětuje ovce 
nebo koza. Je záslužné maso rozdat jako almužnu chudým. 


Poutníci se zdrží ještě tři dny a pak směřují do Medíny navštívit Prorokův hrob. 


Pouť do Mekky navazuje na předislámské, které Muhammad začlenil do islámu 
a zdůvodnil to vírou, že Ka’bu vystavěl Ibráhím s 
Ismaílem jako útočiště pro lidi 
(2:124-129). 


Hadždž hrál v 
islámském světě důležitou úlohu jednoty společenství. Za 
bezpečnost poutníků dnes odpovídá saúdské zvláštní ministerstvo hadždže. 


Kdo vykonal pouť do Mekky je ve svém okolí ve velké úctě. Poutníci jsou vítáni 
slavnostní výzdobou domů a mešit. 


 


Volání heslo „Tobě k 
službám, Bože, tobě k službám!“ připomíná jako projev 
poslušnosti připomíná hebrejské hinnení „Tu jsem“, kterým Hospodinu 
odpovídá Abraham (Gn 22:1) a Mojžíš, oslovený hořícím keřem (Ex 3:4), a 
Izajáš, pověřený prorockým posláním (Iz 6:8). 


Poutě - do Jeruzaléma jsou i v Novém zákoně. Dvanáctiletý Ježíš putoval 
se svými rodiči do chrámu. Delší pouť z ciziny nalézáme ve Skutcích: 


Filip se vydal k té cestě a hle, právě přijížděl etiopský dvořan, správce 
všech pokladů kandaky, to jest etiopské královny. Ten vykonal pouť do 
Jeruzaléma. (Skutky apoštolů 8:27) 


Ježíš říká: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než 
skrze mne.(Jan14:6) Kristus je tedy cesta pravdy a života, kterou se 
(jedině) dá doputovat do království Božího. Zejména ve středověké Evropě 
byla pouť symbolem, kterou poutník putoval k novému životu. Poutník je 
následovníkem Kristovy chudoby a pokory, a jeho způsob života během 
pouti je ztotožňován s pokáním. Motivem poutí byla touha po vlastní 


proměně, ke které pouť dává podněty. Oblíbenými poutními místy býval 
Jeruzalém a Řím. Poutním místem, které si až do dnešní doby zachovalo 
svůj význam a popularitu je Santiago de Compostela. Založeno bylo na 
přelomu 4. a 5. století. V 9. století zde byly objeveny údajné ostatky 
svatého Jakuba Staršího. Jakub Zebedeus, jeden z dvanácti apoštolů, podle 
legendy vzal jako první Kristova slova „Jděte do celého světa a kažte 
evangelium všemu stvoření.(Marek 16:15) za své a odjel na misijní cestu 
do Galície na Pyrenejském poloostrově. Po návratu do Jeruzaléma byl 
Jakub popraven Herodem Agripou (Skutky apoštolů 12:1-2). Jakubovi 
ostatky byly podle legendy posléze v 7. století dopraveny do Španělska, 
do Santiaga de Compostela, hlavního města Galicie. Název města je 
částečně odvozen od Svatého Jakuba: Sant Iago = Santiago. Compostela 
je odvozen z latinského Campus Stellae = „hvězdné pole“. Celý název by 
se dal přeložit jako „Svatý Jakub v hvězdném poli“. 

Svatojakubská pouť patří k jednorázovým, podobně jako pouť do 
Mekky, která se vykonává jednou za život. 

Tím, že se poutník vydává na pouť, bere na sebe náboženský závazek. 
Před cestou si uspořádá své osobní věci včetně sepsání poslední vůle. Na 
cestě čelí nepohodlí a setkává se s řadou překážek. Cesta přináší také 
mnohé radosti, poznání nových míst a nových zkušeností. Celá cesta je 
přípravou na očištění při bohoslužbě v bazilice a při modlitbě u apoštolova 
hrobu. 

Od 17. století se udržuje pořádek procesí poutníků příchodu ke chrámu. 
V čele nesou kříž, za ním kráčejí věřící ve dvou až čtyřstupech. Před 
průčelím chrámu vítají poutníky kněží s kratším proslovem. Poutníci jsou 
vedeni kolem ochozu chrámu. Poutníci se podrobí zpovědi a nakonec 
dojdou k hrobu a soše Svatého Jakuba, kterému pokládají na hlavu svůj 


klobouk. Během bohoslužby působí na poutníky liturgie, slova kázání, 
hudba a zpěv a vůně kadidla. Pokud kostel nestačí, koná se mše pro 
poutníky před průčelím chrámu. Ubytování poutníků je doprovázeno 
rituálem mytím nohou. 

Symbolem svatojakubské pouti je mušle, lastura hřebenatka 
svatojakubská, která se vyskytuje pouze u atlantského pobřeží. Mušle už 
u prvních křesťanů symbolizovala vzkříšení. Mušle lastura hřebenatka 
svatojakubská také symbolizuje vodu, zdroj života, člověka a jeho pět 
smyslů. Je jí nutno otevřít, aby byla nalezena perla. Dvojice lastur na 
klopách znamenají dvojí přikázání lásky, milovat Boha a bližního svého 
jako sama sebe, na kterým poutník staví svůj život. 

 


4.1.7. Džihád 


Povinnost bojovat za víru se postupně vyvíjela v 
koránských ustanoveních, od 
požadavku trpělivosti přes zdůraznění práva odrážet útoky až po úkol vést 
aktivní boj za podrobení nevěřících nepřátel. 


A bojujte na stezce Boží proti těm, kdo bojují proti vám, avšak nečiňte bezpráví, 
neboť Bůh nemiluje ty, kdož se bezpráví dopouštějí. (2:190) 


Vy, kteří věříte! Co je s vámi, že když vám je řečeno: „Vytáhněte do boje na cestě 
Boží!“ jste jako přikovaní k 
zemi? Což se vám líbí více život na tomto světě než 
na onom světě? Vždyť užívání života pozemského je nepatrné oproti užívání 
v 
životě budoucím! Jestliže nevytáhnete do boje, Bůh vás potrestá trestem 
bolestným, vystřídá vás národem jiným a nebudete Mu moci v 
ničem uškodit, 
neboť Bůh je věru mocný nad každou věcí. (9:38-39) 


Ve vývoji islámu se džihád přimykal ke klíčovým povinnostem pilířů víry. 
Oproti individuálním povinnostem byl džihád určen jako povinnost kolektivní, 
kterou je každý zdravý muž vázán tehdy, je-li třeba jeho osobního přispění. 



Povinnost muslimských panovníků vést džihád rozpracovala islámská 
mezinárodně právní teorie v 
rozdělení světa na území islámu a území válečná. 
Konečným cílem má být islamizace celého světa. Protivníci mají být vždy 
vyzváni k 
dobrovolnému přijetí islámu. 


V 
koloniální době byl přijat názor, že džihád má své oprávnění jenom tehdy má-
li reálné vyhlídky na úspěch. 


V 
moderní době se často džihád vykládá jako vynaložené úsilí. Prorokovi se 
přičítá výrok, že nejvyšším džihádem je přemáhání vlastních vášní. Džihádem 
tedy může být činorodá práce na čemkoliv bohulibém. 


Jiný přístup uvádí, že džihád je boj, ale výhradně obranný. Korán uvádí: 
„nebudiž žádného donucování v 
náboženství!“ (2:256) V 
džihádu se může jednat 
o nábožensky aktivní humanitu. 


V Novém zákoně nalézáme především výraz pro vášnivé nadšení pro věc: 


Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‚Horlivost pro tvůj dům mne 
stráví.‘ Jan 2:17 


Pohleďte, k čemu vás vedl tento zármutek podle Boží vůle: jakou ve vás 
vzbudil opravdovost, jakou ochotu k omluvě, jaké znepokojení, jakou 
bázeň, jakou touhu, jakou horlivost, jakou snahu potrestat viníka! Tím 
vším jste prokázali, že jste se v té věci zachovali správně. 2. 
Korintským 
7:11 


Znám přece vaši ochotu, o níž s hrdostí makedonským bratřím říkám, že 
Achaia je už od loňska připravena. Vaše horlivost byla pobídkou pro 
mnohé z nich. (2. Korintským 
9:2) 


Toužíme jen, aby na každém z vás bylo vidět neutuchající horlivost až do 
konce, kdy se naplní naše naděje; (Židům 
6:11) 


Je správné horlit, ale pro dobrou věc a vždycky, nejen tehdy, když jsem u 
vás, moje děti. (Gal 
4:18) 


Kdo vám ublíží, budete-li horlit pro dobro? (1. Petrův 
3:13) 



Ježíš ovšem také horlil - akcí ve stylu boje je vyčištění chrámu. Nový 
zákon dochovává i poněkud enigmatický výrok o meči, který se ovšem 
během církevních dějin naplnil vrchovatou měrou: 


Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, 
ale meč. (Matouš 
10:34) 


 


4.1.8. Chvalořečná rčení 


Patří k 
typickým muslimským písemným i ústním projevům. Jde o 
standardizovanou chvalořečnou formuli, kterou začíná a každý závažnější 
projev: „Ve jménu Boha, milosrdného, slitovného.“ 


Za jménem Božím následuje přístavek „On je vznešený“, „Vznešený a mocný“. 


Prorokovo jméno doprovází „Ať mu Bůh žehná a dá mu mír.“ 


 


Zde uvádím nalezené paralely z Nového zákona: 


Když vstoupíte do domu, řekněte: ‚Pokoj vám.‘(Mt 
10:12) 


A budou-li toho hodni, ať na ně přijde váš pokoj. Nebudou-li toho hodni, 
ať se váš pokoj vrátí k vám. (Mt 
10:13) 


Když vejdete do některého domu, řekněte nejprve: ‚Pokoj tomuto domu!‘ 
(Lk 
10:5) 


 


4.1.9. Mešita 


Arabsky „masdžid“ je převzato z 
aramejštiny ze slovesného základu sadžada a 
vyskytuje se už v 
koránu. To znamená padat na tvář (před Bohem). Pro velkou 
mešitu určené k 
pátečním společným modlitbám se vžil termín džámi, což 
znamená „shromažďující“. Malá místnost vyhrazená pro modlitbu se nazývá 
musallá – „modlitebna“. 



Nejdůležitějším vnějším prvkem je minaret, odkud muezzin volá k 
modlitbě, pak 
nádvoří a hygienická zařízení. Popřípadě hrobka zakladatele, knihovnu, hodiny, 
případně náboženská škola, madrasa. 


Do mešity se vchází bez obuvi a v 
náležitém oblečení. Ženy mají mít zahalené 
vlasy. Podlaha je pokryta koberci. 


Hlavní vnitřní vybavení je výklenek, mihráb, ukazující směr k 
Mekce, tedy směr, 
kterým se muslimové modlí. Po jeho straně je kazatelna minbar pro páteční 
kázání. Jedinou bohoslužbou v 
islámu je modlitba. 


Lze nalézt paralelu s křesťanstvím, kde jsou 
kostely 
většinou orientovány 
na 
východ. 


Ježíš navštěvoval synagogy i Jeruzalémský chrám a účastnil se diskusí o jeho 
smyslu. Chrám současně viděl jako dům svého nebeského Otce i relativizoval 
slovy o tom, že ho může zbořit a opět postavit. Za chrám Ducha svatého je pak 
v epištole Korintským označeno i tělo věřícího, v epištolách 2. Korintským, 
Efezským a 1.Petrově společenství věřících. V knize Zjevení Janovo představuje 
termín chrám místo Božího přebývání. 


Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím.“ 
Tu řekli Židé: „Čtyřicet šest let byl tento chrám budován, a ty jej chceš 
postavit ve třech dnech?“ Jan 2:19-20 (podobné téma: Mt 26,61, 27,40, 
Mk 14,58, 15,29, Sk 6,14) 


Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám 
Boží, toho zničí Bůh; neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy. 1. 
Korintským 3:16- 17 


Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha 
živého. Jak řekl Bůh: ‚Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich 
Bohem a oni budou mým lidem.‘ 2. Korintským 6:16 


V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu; 
Efezským 2:21 



Kdo zvítězí, toho učiním sloupem v chrámě svého Boha a chrám již 
neopustí; napíšu na něj jméno svého Boha a jméno jeho města, nového 
Jeruzaléma, který sestupuje z nebe od mého Boha, i jméno své nové. 
Zjevení Janovo 3:12 


Tu mi byla dána rákosová míra a anděl mi řekl: „Vstaň, změř Boží chrám 
i oltář a spočítej ty, kteří se tam klanějí. Zjevení Janovo 11:1 


Tu se otevřel Boží chrám v nebesích, a bylo v něm vidět schránu jeho 
smlouvy; rozpoutaly se blesky a rachot hromu, zemětřesení a hrozné 
krupobití. Zjevení Janovo 11:19 


Avšak chrám jsem v něm nespatřil: Jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí 
a Beránek. Zjevení Janovo 21:22 


Každý muž, který se modlí nebo prorocky mluví s pokrytou hlavou, 
zneuctívá toho, kdo je mu hlavou, 1. Korintským 
11:4 


a každá žena, která se modlí nebo prorocky mluví s nezahalenou hlavou, 
zneuctívá toho, kdo je jí hlavou; je to jedno a totéž, jako kdyby byla 
ostříhaná. 1. Korintským 
11:5 


 


4.1.10.Duchovenstvo 


Islám nemá církev, svátosti, ani formální instituci kněžství nebo mnišství. Jeden 
hadith říká, že v 
islámu nemá mnišství místa. Principiálně odmítá jakéhokoliv 
prostředníka mezi člověkem a Bohem. Přesto v 
muslimské společnosti existuje 
celá řada postojů, od odmítání duchovenstva, přes úctu k 
náboženským 
vzdělancům až po požadavky na vedení duchovních ve státě. 


Z 
povahy islámu vyplývá, že některé funkce související s 
věroukou, 
bohoslužbou, právem a vzděláním musejí vykonávat určití činitelé, které lze 
chápat jako určité duchovenstvo. Označením, postavením a vnějšími znaky se 
liší podle jednotlivých oblastí muslimského světa. 


Označení šejch, starší, ctihodný muž je obecné, může označovat duchovního a 
zároveň světskou sféru. 



Obecné označení duchovních vychází z 
jejich statutu vzdělanců a 
kvalifikovaných znalců učení ulamá. Ulamá jsou teologicky vzdělaní muži, kteří 
usměrňují duchovně lid. Od Iránu po Indii se rozšířilo mnohoznačné mullá nebo 
mollá – „pán“. 


Imám – „předák“ označuje váženého věřícího, který stojí vpředu při modlitbě. 
Mešitový imám působí zároveň jako kazatel. K 
personálu mešity patří ještě 
muezzin, který pětkrát denně svolává k 
modlitbě. 


Kádí zastává funkci soudce. 


Muftí – arabsky ten, kdo vydává fatwu- znalec práva a vykladač koránu. 
Integruje v 
sobě soudce a právního experta. Je duchovní hlavou dané islámské 
země. Vydává fatwy. k 
zásadním otázkám. 


V 
katolické církvi odpovídá funkce primase země, kardinál nebo arcibiskup. 


V 
Íránu se rozlišují stupně: 


talabe (student islámu), hodždžatol-eslam (důkaz islámu), ájatolláh (znamení 
Boží), ájatolláh-ol-ozmá (velký ajatolláh). 


V 
katolické církvi je nejvyšším představitelem papež, který je nástupcem 
apoštola Petra a zástupcem Krista na zemi. Pod papežem jsou kardinálové, 
arcibiskupové, biskupové, faráři a jáhnové. Územní oblast, která je pod církevní 
správou, je rozdělena na farnosti, vikariáty a diecéze. V 
čele farnosti stojí farář. 
Kněz v 
katolické církvi musí projít seminářem a složit sliby věrnosti a 
poslušnosti. Tím se vzdává pozemského života ve prospěch církve a věřících. 
V 
katolické církvi existují mužské a ženské mnišské řády, které se věnují 
sociální, charitativní a zdravotní činnosti. 


 


 


 

 

 


5 kapitola: Závěr 

Křesťanství a islám provázela období střetnutí, polemik i tolerance. Obě 
náboženství vyznávají osobního Boha a vycházejí ze stejných kulturních tradic, 
hlásí se k podobným všelidským hodnotám a jsou souputníky v jednotě světové 
civilizace. Na počátku však došlo k neporozumění. Islámská dogmatika označila 
křesťanství za pokažený předstupeň vlastního konečného zjevení pravdy. 
Většinou však vycházela z nepravověrných pramenů nebo ze zkreslených 
představ. 

Křesťanský svět původně islám odmítl jako pochybenou pověru, nebo herezi. 
Teprve od konce 17.stol. po porážce Turků začala Evropa si uvědomovat jakými 
nepravdami opřádala islámskou věrouku. 

Od té doby s rozvojem vzájemných vztahů, výměnou informací, kulturním 
prolínáním, migrací, cestováním za turistikou, obchodem, geografickou 
blízkostí se obě náboženství o sobě navzájem dověděla mnohem více než kdy 
předtím. 

Na jedné straně stále přetrvává určité napětí zejména u fundamentálně 
naladěných částí spektra na obou stranách. Na druhé straně probíhá 
mezináboženský dialog. Nedávnou nadějí k dialogu je text „A Common Word 
Between Us and You“ (Společné slovo mezi námi a vámi), který byl publikován 
13. října 2007. Text byl zpracován předními islámskými učenci a říká, že islám 
a křesťanství jsou dvě různá náboženství, ale dvě základní přikázání, láska 
k Bohu a láska k bližnímu, jsou společným základem a pojítkem mezi Koránem 
a Biblí. 

5.1. Shody a rozdíly 

5.1.1.Monoteismus 

Jak islám, tak křesťanství jsou monoteistická náboženství. Obě věří výlučně 
v jediného Boha, jak se píše v Exodus 20:3 „Nebudeš mít jiného boha mimo 


mne.“ a podobně koránská súra 6:151/152 „ …. Pán váš vám 
zakázal! Nepřidružujte k Němu nic ….“. Dále súra 112 potvrzuje Boží 
jedinečnost: „On je Bůh, je jedinečný, Bůh - sám o sobě věčný. Neplodil a nebyl 
zplozen a není nikdo, kdo je mu roven.“ 

Shodují se v příběhu o stvoření světa a člověka. (súra 6:1-2) „Chvála Bohu, 
který stvořil nebesa a zemi a učinil temnotu a světlo. …. On je ten, jenž z hlíny 
vás stvořil a pak stanovil lhůtu života vašeho ….“ A obdobně Bible: „Na 
počátku stvořil Bůh nebe a zemi.(Gen 1:1) 

Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem 
Božím, jako muže a ženu je stvořil.(Gen1:27) 

5.1.2 Etické principy 

Křesťanství a islám se více méně shodnou na základních etických 
principech, jako jsou dodržování Desatera, důraz na rodina, ochrana 
nenarozeného dítěte, úcta k rodičům a ke starším. 

5.1.2 Společné kořeny křesťanství a islámu 

Tak jako křesťanství navazuje na židovství tak islám navázal na 
křesťanství, aniž by ani jeden z nich žádal svého předchůdce o svolení. 
Protože islám vznikl později, než křesťanství může se křesťanská teologie 
zabývat sama sebou, aniž by potřebovala zmínit islám. Zatímco islám 
nemůže ve svých teologických úvahách křesťanství pominout. Kořeny 
obou náboženství jsou tedy společné. Příběh stvoření, desatero, postavy 
praotců, proroky až po Ježíše a příběhy a postavy z evangelií Ježíše a 
evangelium však chápe každé náboženství odlišně. Pro křesťany je Ježíš 
Syn Boží, Pán a spasitel, pro muslimy je jen jeden z proroků. Zatímco Bůh 
křesťanů poslal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, 


nezahynul, ale měl život věčný (Jan 3:16), Bůh muslimů povznesen nad 
to, aby měl dítě. (súra 4:171) 

5.1.3 Náboženská praxe 

Křesťanství i islám praktikují svá náboženství odlišně a jejich projevy 
zbožnosti se liší, můžeme však pozorovat určité paralely. 

Vyznání víry a modlitbu znají obě náboženství. Půst a almužna jsou 
začleněny do chodu islámského státu, zatímco pro křesťany zůstávají 
dobrovolné v rámci jejich církve. Podmínkou pro náboženské úkony pro 
muslima je rituální čistota. Bohoslužba v kostele a v mešitě se od sebe liší. 

5.2. Shrnutí 

Přes mnoho rozdílů se zdá, že víra v jediného, výlučného Boha je pro obě 
náboženství společná stejně tak mnoho etických důrazů, V některých 
věroučných otázkách a v provádění náboženské praxe jsou naopak rozdíly. 
Zásadně se však liší ve vnímání Ježíše Krista. Muslimové a křesťané tak 
projevují svou víru v Boha každý svým vlastním způsobem. 

Jak křesťanství, tak islám si činí nárok na pravost vlastní víry. Obě 
náboženství mají lineární charakter – směřují od počátku ke konci dějin, 
k poslednímu soudu. Jak píše apoštol Pavel: „A jako každý člověk jen jednou 
umírá, a potom bude soud,“( Židům 9:27), a Korán říká: „Až dopadne ta 
událost nezvratná“ (súra 56:1). 

Věří tedy křesťané a muslimové ve stejného Boha? A pokud ne, které 
náboženství je to pravé? Podobnou otázku položil sultán Saladin židovi 
Nathanovi v básni německého spisovatele 18. století G.E. Lessinga „Moudrý 
Nathan“. Sultán se ptá na to, které ze tří monoteistických náboženství je to pravé. 
Nathan odpoví podobenstvím o prstenu. Otec, který má tři syny a jen jeden pravý 
prsten, nechá vyrobit dvě nerozpoznatelné kopie prstenu a všechny tři dá svým 


synům. Každý ze synů věří a chová se tak, jako by právě jeho prsten byl ten 
pravý. Tak i křesťané a i muslimové věří, že vlastní ten pravý prsten, ale to, zda 
muslimové a křesťanství sdílí víru ve stejného Boha nám pravděpodobně zůstane 
tajemstvím až do konce dějin. 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 


 


 



Seznam literatury 

Použitá literatura: 


Korán; překlad Ivan Hrbek, Academia 2000 


Bible, Ekumenická rada církví v 
ČSSR 1989 


Biblický slovník; Adolf Novotný, Kalich 1956 


Křesťanství a islám; Hans Küng, Josef van Ess, Vyšehrad 


Duchovní cesty islámu; Luboš Kropáček, Vyšehrad 2011 


Judaismus Křesťanství Islám, kolektiv autorů, Nakladatelství Olomouc 2003 


Islám, Michel Reeber, Nakladatelství KMa s.r.o. 2008 


Encyklopedie islámu, Charif Bahbouh, Jiří Fleissing, Roman Raczynski, Dar 
Ibn Rushd 2008 


O Bohu u křesťanů, Rémi Brague, CDK 2011 


Evangelická teologie pod drobnohledem, Petr Gallus, Petr Macek, CDK 2006 


Allah, A Christian response, Miroslav Volf, Harper One, HarperCollins 
Publishers 2012 


A Common Word Between Us and You, Internet 


Internet