Hebrejsky píšící izraelský Arab Sajjid Kašua (1975) pro většinovou společnost léta vypadal jako ztělesněný ideál integrace. Coby absolvent elitní internátní instituce a posléze univerzity v Jeruzalémě se usadil v tamní židovské čtvrti, kde jeho dcera chodila do stejné školy jako syn premiéra Netanjahua, zatímco rodiče a bratři zůstali v dvacetitisícové, převážně arabské Tiře. Byl oblíbený prozaik, psal sloupky do levicově orientovaného listu Ha‘arec a díky obrazovce se stal celebritou nejen mezi intelektuály, ale třeba i taxikáři. Vytvářel totiž scénáře k populárnímu sitcomu Arabská práce (což je slangové označení pro zfušovaný melouch) pojednávajícímu o arabské rodině, která se potýká s ignorancí na obou stranách barikády. A to byla v prvním desetiletí nového milénia, kdy byli Arabové coby izraelské filmové postavy zastoupeni jedním procentem, malá revoluce.
Čelil kritice především z palestinské strany; pamflety šířené v rodném městě ho častovaly i výrazy jako otrok židovských pánů a židovské prase. Ale vše se změnilo v létě 2014, kdy extremisté jako pomstu za tři unesené zabité židovské teenagery zaživa upálili šestnáctiletého Palestince. Kašua se o svoje tři děti bál natolik, že uspíšil odlet rodiny do USA, kde měl přednášet na univerzitě, a za mořem už zůstal. S pochopením se přitom nesetkal ani tentokrát: zatímco Židé byli rozhořčeni, že Izrael mu dal vzdělání i úspěch, Palestinci nechápali, proč se „probudil“ tak pozdě.
A v této situaci vznikl jeho čtvrtý, prozatím poslední román. V Izraeli vyšel předloni; anglické vydání se objeví v lednu 2020, český překlad Sledování změn už máme nyní. Spolu se svazky Tančící Arabové, A bylo jitro a Druhá osoba singuláru tvoří volnou tetralogii. Spojujícím prvkem je právě téma identity, existence mezi dvěma kulturami a každodenní život v zemi, kde je vše rozdělené vedví a má dvojí perspektivu.
Kašua ohmatává zklamané naděje třetí generace izraelských Arabů, potažmo celé skupiny, která v Izraeli čítá pětinu populace, tedy milion obyvatel; jsou občany státu, ale zároveň narážejí na předsudky. Typickým protagonistou je antihrdina beze jména, který se snaží vypořádat s traumaty vlastní minulosti i přítomnosti, jež jsou do jisté míry autobiografická. V Kašuových knihách se tak vrací dědeček zastřelený během konfliktu, který vítězové nazvali válkou za nezávislost, i otec, který byl coby podezřelý z terorismu i přes nedostatek důkazů dlouho v izraelském vězení. Oba pro něj zůstali svým způsobem hrdinové, ale jejich vesnickou komunitu vnímá jako konzervativní a zpátečnickou. Hned v prvotině Tančící Arabové tak líčí, jak po přijetí na jeruzalémskou akademii pro nadané děti změnil oděv, přízvuk i stravovací návyky, jen aby zapadl mezi židovské spolužáky, k nimž vzhlížel se směsí nenávisti i obdivu, protože byli neskonale vzdělanější a měli před sebou řadu možností. Uvízl ovšem někde mezi: ani jedna kultura, mezi nimiž putoval, ho zcela nepřijímala, a trpěl tak pocitem vykořeněnosti a existenční prázdnoty. Na straně jedné milovaná babička věřila, že Židé potřebují do macesů krev, na straně druhé mladá atraktivní Židovka nehodlala ustoupit z přesvědčení, že „slušný Arab neexistuje“.
Tuto pozici pojmenovaly hned první ohlasy. Už na počátku izraelská kritika konstatovala, že namísto slova Arab by šlo jednoduše dosadit slovo Žid: neboli že autor vykresluje, jak vůči Arabům vládne podobná zaslepenost, jíž se vyznačují antisemité. A že se tato „rozpolcenost“ promítá i do stylu, neboť Kašua píšící lakonickým jazykem pracuje se satirou a sebeironií – tedy s metodou vlastní židovské literatuře, s jejíž pomocí se židovští spisovatelé v diaspoře bránili etnickým stereotypům. Kašua se přitom tímto pohledem umí podívat nejen na sebe, ale i na skupinu, z níž vzešel. Dobro a zlo se u něj automaticky nedělí podle etnické hranice a jeho postavy jsou psychologicky prokreslené figury zmítané nejistotami, jejichž odcizení v posledku není nutné číst jen pohledem arabsko-izraelského konfliktu...

Hana Ulmanová, RESPEKT 44/2019 str.56