Intelektuál ze Západu
Knihu rozhovorů
s britským historikem Tonym Judtem je radost
číst
Martin M. Šimečka, 12. 1. 2014
Intelektuál
ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem • Autor:
Prostor
Život intelektuála na Západě mohl být
v některých případech tak vzrušující, až člověka, který prožil desítky let
v pasti nudného komunismu, bere závist. Britský historik Tony Judt toho stihl opravdu hodně: díky zázemí široce rozvětvené
židovské rodiny v Londýně měl už v patnácti letech načteného Marxe
i Orwella, čímž se stal imunním vůči svodům
ideologií, jimž podlehla jeho levicová generace šedesátých let. Dospíval
v izraelském kibucu, kde mu zhořkl sionismus, studium v Cambridgi ho
navedlo k samostatnému přemýšlení, pobyt ve Francii mezi snobskými
intelektuály k odporu vůči akademické uzavřenosti, americké univerzity jej
utvrdily v touze jít vlastní cestou. V osmdesátých letech mu došlo,
že pokud chce jako historik pochopit Evropu dvacátého století, musí se zajímat
také o střední Evropu – a naučil se česky. A pak napsal
monumentální dílo Poválečná Evropa (česky 2007), kterým sám vešel
do dějin.
Jenže závist není namístě: Tony Judt
těsně před šedesátkou onemocněl krutou nervovou chorobou, jež postupně
znehybňovala jeho tělo, a on věděl, že času, než mu úplně vypoví službu,
zbývá málo. Nemohl psát, jen mluvit, a tak přistoupil na návrh svého
přítele, o generaci mladšího historika Timothyho
Snydera (loni vyšla česky jeho slavná práce Krvavé
země), že budou vést rozhovor, z něhož vznikne kniha. Jmenuje se
Intelektuál ve dvacátém století a Judt se
jejího vydání už nedožil.
Společenství
komunistů
Český čtenář, který by rád nahlédl do dějin
politického myšlení, z něhož v praxi vybublal komunismus
i fašismus, čtenář, který by chtěl pochopit roli intelektuálů
na Západě, původ jejich předsudků a selhání, který by chtěl
nahlédnout i osud vlastní země z nečekaného úhlu, musí tuto knihu
číst. Není to přitom žádná oběť, naopak: málokterá kniha zabývající se
abstraktním tématem, jakým jsou politické ideje, je tak čtivá. Možná
i proto, že Judt otevírá každou kapitolu
vzpomínkami na svůj život, který byl nabit setkáními se zajímavými lidmi.
Evropské myšlení bylo po většinu minulého století
poznamenáno dilematem mezi komunismem a fašismem. Naprostá většina
intelektuálů se pochopitelně vymezila vůči fašismu, tím však přistoupili
na to, že se stanou součástí levicového tábora. Ten pak víceméně ovládl
evropskou debatu, jejíž rámec tvořilo dílo Karla Marxe. „Tento německý student Hegelovy metafyziky odkázal evropské levici jedinou verzi
levicového odkazu, jež byla slučitelná s místními tradicemi radikálního
hněvu a jež předkládala příběh, který tyto tradice mohl transcendovat,“
říká Judt.
Paradoxně to však byl podle Judta
mnohem více Marxův přítel Friedrich Engels, který zjednodušil jeho odkaz, aby
mohl být přijatelný pro zaostalé Rusko. Judt
vysvětluje souvislosti ruské revoluce a pozdější fascinaci levicových
intelektuálů Trockým či Sovětským svazem
s pochopením pro jejich selhání, i když sám mu nikdy nepodlehl.
Komunisté na Západě tvořili pevné společenství, z něhož se dalo
vystoupit jen za cenu osamění. „Nejtěžším nebylo pohlédnout
na Stalinovy skutky, ale rozejít se se všemi
ostatními, kdo věřili spolu s vámi.“
Judt přitom
uznává, že i dnes máme dva různé metry, když omlouváme poblouznění
komunismem, ale podobně „mladistvé omyly“ nacistů nikoli. Má to jistou logiku,
která souvisí s přitažlivostí komunismu jako univerzální ideje, zatímco
nacismus nic takového nenabízel a Judta nenapadá
„ani jediný nacistický intelektuál, jehož úvahy by mohly obstát jako
pozoruhodný historický výklad myšlení dvacátého století“. To ovšem úplně
neplatí o fašismu, kdy „mnozí rumunští, italští, španělští fašističtí
intelektuálové měli dlouho za to, že vyznávají určité univerzální pravdy
a kategorie“. Judt je jako jeden z mála
západních intelektuálů ochoten říct, že „veřejná tvář fašismu a komunismu
je často v zarážející míře podobná“, a dokládá to
na architektuře, kdy například budova moskevské univerzity je prakticky
k nerozeznání od Mussoliniho představ
o přestavbě Říma.
Neopětovaná láska
Aby bylo jasno: kniha obsahuje devět kapitol,
z nichž každá se věnuje jinému tématu a levicové schizma je jen
jedním z nich. Pro českého čtenáře může být nejpřitažlivější ta,
v níž Judt vzpomíná na středoevropské
intelektuály, k nimž se dostal díky Polákům a Timothymu
Gartonu Ashovi. Do té
doby vnímal dění v komunistické části Evropy jen velmi „mlhavě“. Rozhodl
se soustředit na Československo, protože tomu se nevěnoval téměř nikdo,
a první knihou, kterou přečetl v češtině, byly Čapkovy Hovory
s TGM.
Středoevropští disidenti byli v podstatě nositeli
„nejzajímavější podoby liberálního myšlení“, říká Judt.
Jejich vnitřní odvržení autoritářského režimu vyústilo do originální
myšlenky individuálního jednání, „jako kdyby byl člověk svobodný“. Jenže
západní liberálové tuto havlovskou „nepolitiku“ nedokázali pochopit, chyběl jim
pro něco takového jazyk. Tak se stalo, že Západ, jejž čeští, maďarští či polští
disidenti tolik obdivovali a milovali, jim příliš nerozuměl a ani se
o ně moc nezajímal. „Myslím, že tomuto prožitku neopětované lásky se
nemůže vyhnout žádný alespoň trochu citlivý pozorovatel, který se
ve dvacátém století setkával se Středoevropany,“ vysvětluje Judt.
Kniha je tak nabitá zajímavými postřehy o době
a lidech, že ilustrativních citátů navozujících její atmosféru by mohly
být stovky. Jeden za všechny: když se mladý Judt
v roce 1968 účastnil v Cambridgi demonstrace proti válce
ve Vietnamu a vzápětí spěchal na kolej, aby stihl večeři, vedle
něj klusal policista, který na demonstraci dohlížel. „Tak jaká byla
demonstrace, pane?“ zeptal se. „Docela se to vydařilo, nemyslíte?“ odpověděl Judt. A klusali dál. Byl to typický příklad tradiční
britské schopnosti zvládat společenský neklid. „Tímhle způsobem se nedá dělat
revoluce,“ dodává o čtyřicet let později Judt
a pak popisuje úplně jinou a mnohem dramatičtější atmosféru
studentských bouří v Paříži, jichž se zvědavě účastnil, byť se mu násilí
a házení dlažebních kostek v duchu hesla „pod dlažbou je pláž“
příčilo.
Tony Judt uvažuje
o zvláštnostech evropských národů a jejich intelektuálních elitách,
jež jsou formovány dějinami, s obdivuhodným rozhledem
a encyklopedickou znalostí. On sám je přitom ztělesněním angažovaného
„veřejného intelektuála“, jehož status a vliv se zrodily
za Dreyfusovy aféry koncem devatenáctého století. Jenže dnes? „Naše
počínání je bizarní: provádíme intelektuální cvičení, které nebude mít žádné
světodějné důsledky, a přesto v něm vytrváváme,“ říká. Možná má
pravdu, ale Judtovo intelektuální cvičení má kouzlo,
jemuž nelze odolat, neboť vyvolává čirý požitek z myšlení.
Intelektuál
ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem
Přeložil Martin Pokorný,
Prostor, 400 stran
______________________________________________________________________________________________________________________
Tonyho postihla
amyotrofická laterální skleróza
(ALS), ničivá nervová choroba, která
způsobuje postupnou paralýzu a nevyhnutelnou, obvykle rychlou smrt.