Str.113
... říká prorok Ámos: „Můj dobytek mne naučil chodit pomalu.“ Jsem s vámi spokojen i přesto, že jste takový opozdilec. Snílkové chodí všude pozdě. Ale pozor, jak praví Zacharjáš: “Šalebné sny přeludem utěšují.“
Stařec potom dlouho rozmlouval s dalším ze svých přátel, hovor prokládal citáty, žertoval, přítele si dobíral a znovu citoval. Když domluvili, obrátil se k Šmuelovi a zeptal se ho na jeho univerzitní profesory. Asi čtvrt hodiny rozebírali případ jednoho z nich, který se zamiloval do studentky, jejíž rodiče byli jeho dávnými přáteli. Pan Wald si na klepy potrpěl a ani Šmuelovi nebyly proti mysli. Pak se ho Šmuel zeptal:
„Šaltiel Abravanel. Ataljin otec. Tchán vašeho syna. Co mi o něm můžete říct?“
Pan Wald se zadumal. Dlaní si přejel po tváři a pak se na ni zadíval, jako by tam byla napsána odpověď na Šmuelovu otázku. Nakonec řekl:
„Byl to také snílek. I když se nezabýval Ježíšem Nazaretským ani vztahem Židů k němu, ale svým vlastním způsobem stejně jako Ježíš věřil v univerzální lásku, ve vzájemnou lásku všech, kdo byli stvořeni k obrazu božímu. Proste, a bude vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a bude vám otevřeno, neboť každý, kdo prosí, dostává, kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno. Já, můj milý, v lásku všech ke všem nevěřím. Tolik lásky neexistuje. Člověk dokáže milovat pět lidí, možná deset, občas dokonce i patnáct. Ale to se stává jen vzácně. Pokud mi někdo tvrdí, že miluje celý třetí svět nebo Latinskou Ameriku, nebo ženské pohlaví, tak nejde o lásku, ale o prázdné řeči.
Jsou to jen falešná tvrzení, hesla. Nejsme stvořeni k tomu, abychom milovali víc než hrstku lidi. Láska je zvláštní, intimní a rozporuplná věc a za tím, ze někoho milujeme, většinou stojí sebeláska, sobectví, chamtivost, tělesná touha, přání milovaného ovládnout a zotročit nebo být sami zotročeni. Láska se vůbec podoba nenávisti a ma k ní blíž, než si většina lidí uvědomuje. Když někoho milujete nebo nenávidíte, neustále dychtíte vědět, kde se dotyčný zrovna nachází a s kým, zda se má dobře nebo spatně, co dělá, na co myslí, čeho se bojí. Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?, jak řekl prorok Jeremjáš. Thomas Mann kdesi napsal, že nenávist je jen láskou se záporným znaménkem. A žárlivost je důkazem, že láska i nenávist jsou si podobné, neboť v žárlivosti se obě slévají v jedno. V Písni písní jsou tyto city zmíněny v jednom a tom samém verši: „Vždyť silná jako smrt je láska, neúprosná jako hrob žárlivost lásky.“ Ataljin otec snil o tom, že Židé a Arabové by se dokázali vzájemně milovat, kdyby zmizelo nedorozumění, které mezi nimi panuje. V tom se však mýlil. Mezi Židy a Araby nikdy žádné nedorozumění nevládlo. Naopak. Už několik desítek let si rozumějí naprosto dokonale: zdejší Arabové na této zemi lpí proto, že žádnou jinou nemají, a z úplně stejného důvodu na ní lpíme i my. Oni vědí, že se jí nemůžeme nikdy vzdát, a totéž víme my o nich. V tom mají obě strany zcela jasno. Žádné nedorozumění mezi nimi neexistuje a nikdy neexistovalo. Ataljin otec patřil k těm, kdo jsou přesvědčeni, že jakýkoli spor na světě je právě jen nedorozuměním: stačí špetka rodinné terapie, hrst terapie skupinové, drobet dobré vůle a zamíchat, a hned budeme všichni bratry a po někdejším sporu nebude ani památky. Věřil, že stačí, aby se protivníci lépe poznali, a okamžitě se začnou mít rádi. Popovídejme si spolu přátelsky nad šálkem silné, sladké kávy, a rázem vysvitne slunce a nepřátelé si v slzách padnou kolem krku jako v románu od Dostojevského. Já naproti tomu říkám, že když dva muži milují tutéž ženu, nebo když si dva národy dělají nárok na stejnou zemi, nenávist neodplaví ani velká voda a celé řeky kávy. A ještě něco vám prozradím, můj milý, i když si budu protiřečit: blažení jsou snílci a běda tomu, kdo jim otevře oči. Snílci ani jejich následovníci nás sice nespasí, ale bez snů a snílků by bylo naše prokletí sedmkrát těžší. Díky nim jsme i my, střízliví pragmatici, o trochu méně vyděšení a zoufalí, než bychom byli bez nich. A nyní buďte tak laskav a nalijte mi sklenici vody a nezapomeňte nakrmit rybičky. Zajímalo by mě, co asi ta rybka vidí, když se skrz sklo dívá do pokoje, na police s knihami, na světlý čtverec okna. Váš Ježíš byl také snílek, možná největší, jaký kdy žil. O jeho žácích to však neplatilo. Ti bažili po moci a nakonec dělali to, co dělají všichni, kdo po ní touží - prolévali krev. Nesnažte se mi odpovídat, vím předem, co máte na jazyku, mohu vám vaši odpověď sám slovo za slovem odříkat od začátku do konce, třeba i pozpátku. Prosím. Pro dnešek jsme toho napovídali dost, teď bych si chtěl v klidu číst Gogola. Jednou za dva tři roky se k němu vracím. Gogol věděl téměř všechno, co se o lidské povaze vědět dá. Věděl to, a přesto se dokázal smát na celé kolo. Ale vy ho nečtěte. Ne. Přečtěte si Tolstého. Ten se k vám hodí lépe. Podejte mi prosím ten polštář z lehátka. Ano, ten. Děkuji. Dejte mi ho za záda. Tolstoj je pro snílky to pravé."
Druhý den ráno se Šmuelovi opět podařilo probudit se v devět hodin a v půl jedenácté už seděl v čítárně novin a časopisů nad vydáním Davaru z 30. listopadu 1947. Titulek hlásal tučným písmem: „Vznik židovského státu je na dohled" a pod ním stálo, že „Valné shromáždění OSN více než dvoutřetinovou většinou schválilo založení svobodného židovského státu v Palestině". Ve zprávě se psalo: „Země bude rozdělena na dva nezávislé státy, židovský a arabský, které navážou hospodářské vztahy a budou mít společnou měnu. Jeruzalém a Betlém budou umístěny pod mezinárodní správu.“ ...

Amos Oz