Samuel je na smrtelné posteli. Celá mišpoche se shromáždila kolem něj. Zahrnuje ho milými slovy, vzpomínkami, útěšlivými řečmi. Samuel je občas při vědomí, občas zase ne - když tu najednou ho něco skoro přivede zpátky k životu. Nezvykle silným hlasem zvolá na svoji manželku, kterou nevidí u svého lože: "Barbaro, co to cítím? Co je to za libou vůni?" Barbara přijde k jeho loži, se slzami v očích, a vysvětluje: "To je, Samueli, ten můj jablečný štrůdl a mákem, ořechy a medem." Samuel se skoro vztyčí v posteli: "Ach, ty jsi zlato, já ještě naposledy ochutnám tu tvoji vyhlášenou pochoutku!" Barbara na to smutně: "Samueli, je mi líto. Ten štrůdl je až na potom."

Vede Mojžíš vyvolený národ z Egypta, na novém místě se jich ptá: "Tak co, zůstaneme? Líbí se vám tady?"
"Ne, nelíbí, nějak divně to tady smrdí!"
Jdou dál, po dalších dvou dnech: "A co tady, zůstaneme?"
"Ne, tady to taky nějak smrdí!"
Jdou tedy dále a Mojžíš zase: "Tak tady, ano?"
"Ano, zůstaneme - tady nic nesmrdí."
Od těch dob mají Židé čistý vzduch. A Arabové ropu.

Starý rabín se od nepaměti dennodenně poctivě modlí u Zdi nářků. Jednoho dne si toho všimnou novináři, přijede televize, dokonce i několik zvídavců až z Čech.
„Rabbi, vy se modlíte už hodně dlouho, že?"
„Jistě, skoro osmačtyřicet zim."
„Za co se modlíte nejvíc?"
„Za mír mezi Araby a Židy."
„A jaký z toho máte pocit?"
„Ale, jako bych mluvil do zdi."