Diaspora = rozptyl = hebrejsky galut. Židé jako národ v ní žijí od r. 70 našeho letopočtu, tedy od doby zničení Jeruzalém a chrámu, z něhož zbyla jen zeď nářků Židů. Když bylo Římany v r. 135 potlačeno povstání Bar Kochby a byl vyhlášen pro Židy zákaz vstupu do Jeruzaléma, následovalo druhé masivní vyhnání a zotročení Židů. Celkem jich odešlo asi 1,6 milionu.. Na původním území Davidova království, které bylo založeno v 10.století před n.l. jich zůstalo velmi málo. Odchod z Judska znamenal pro většinu jedinou možnost, jak přežít. Část jich odešla na východ a část na západ, do sevení Afriky a pak dál do Španělska, Itálie, Řecka a někteří dokonce překročili Alpy a žili na okraji Římské říše.
Kolem r. 500 bylo na Apeninském poloostrově asi 40.000 Židů. I pro Germány nepředstavovali Židé žádný problém. Změna nastala až ve čtvrtém století našeho letopočtu za císaře Konstantina (asi 280 - 337). Tehdy také se zřejmě zrodila představa kolektivní viny. Židé byli označeni za vrahy Ježíše a čertovy děti. Podle profesora Juliuse H. Schoepse z univerzity v Postupimi antisemitismus vynalezli křesťané, když sami sebe vyhlásili za nové Izraelce. Tyto předsudky se mezi lidmi díky katolické církvi držely po staletí a pro Židy platila různá omezen. Zjednodušeně řečeno: Obchodem se v následujících stoletích zabývali Židé hlavně proto, že jiné profese měli zakázané. Před křesťanstvím směli takřka všechno, po pokřesťanštění říše jim byla panovníky povolena jen lichva a víra. .Další pohoršení postavení Židů přišlo po Lateránském koncilu v r. 1215, kdy museli Židé nosit jiné oblečení, aby se odlišili od křesťanů..
Ve Španělsku, kam odešlo velké množství Židů, byli tehdy nejprve Vizigóti a později Arabové, a pokud je známo, obě národnostní skupiny žili pohromadě v relativním klidu. Ve Španělsku (hebrejsky sefarad) , hlavně Seville, Granadě a Córdobě díky tomu vznikla sefardská tradice, jako severně od Alp se zase zrodila tzv. aškenázská tradice ( v raném středověku byl Aškenáz ztotožňován s Německem.). Na muslimských dvorech Židé pracovali jako poradci, lékaři, učitelé, překladatelé, kartografové, matematici a astronomové, ale také jako finančníci a ministři a pomáhali místním kalifům upevňovat svou moc.. Rovnoprávnost s sice neměli, nesměli se ženit s muslimkami a nesměli mít muslimské otroky. V porovnání s křesťanskými zeměmi ale na tom byli v Musulmansku Židé líp. Tak tomu bylo až do roku 1492, kdy byli z Iberského poloostrova vyhnáni
Ať pak Židé žili kdekoliv, kromě tóry a jejich studia Svatá země a Jeruzalém zůstaly pro ně svatými místy, která diasporu držela duchovně pohromadě jako symbol. Někteří odborníci se dokonce domnívají, že Židy udržela pohromadě jen síla fiktivního symbolu: kdyby chrám nebyl v r. 70 zničen, Židé by se úplně asimilovali. Podle profesora Schoepse je zášť mezi Židy a muslimy úplně novou věcí, která je spojena s blízkovýchodním konfliktem. Předsudky vůči Židům islám převzal od křesťanů.
Návrat
Do Palestiny nebo do Ameriky? Poprvé si tuto otázku kladli Židé kolem r. 1900, tedy de facto po1800 letech života v diaspoře, kdy na východě Evropy vzplál nenávistný antisemitismus a všude kolem byla bída. . Na zmíněnou otázku neexistovala žádná jasná odpověď. V létech 1882- 1914 Evropu opustilo 2,5 milionu . Jen necelá 3procenta se přestěhovala do své původní vlasti, do Palestiny ( Název Palestina pochází od Římanů, kteří tak pojmenovali Židovská území podle jejich úhlavních starověkých nepřátel a sousedů Pelištim /Filištínů/ již vymřeli) Palestina jako cíl se stala programem pro menšinu. Většina si říkala: Amerika představuje šance, Palestina kameny.
Palestina byla velmi chudou zemí, ovládanou rodinnými klany, kde žili jen drobní arabští zemědělci. Patřila k osmanské, turecké říši, která již byla dlouho v rozkladu.Přísně vzato, říkají historikové, Palestina neexistovala jako osmanská provincie. Sever byl spravován z Bejrútu a jižní část kolem Jeruzaléma představovala samostatnou správní jednotku. Kolem r. 1880 na tomto území žilo asi 450.000 lidí ( dnes tam žije asi 5,5 milionu obyvatel), kteří představovali směsici národů: Byli to muslimové, křesťané a Židé, jichž bylo asi 25.000. Většina jich žila v Jeruzalémě. První noví osídlenci židovského původu se do Palestiny odstěhovali v roce 1882 a většina jich přišla z Ruska. Utekla před sílícími pogromy. Tito přistěhovalci založili dvě sídliště, Rišon-le-Zion (První v Siónu) a Roš Pina ( Základní kámen).
Financování
Základní otázkou, na kterou dnes většinou existují jen lživé odpovědi, zní: Jak Židé přišli k půdě, na níž začali hospodařit? Velice často rozšířená odpověď zní : Židé půdu okupovali a proto každý prostředek včetně atentátů je dobrý k tomu, aby Palestinci dostali svou zem zpět. Zvláště se jedná o území, která Izrael získal po válce v r. 1967.
Ve skutečnosti tomu ale bylo trochu jinak. První půdu koncem 19. století pro Židy, kteří byli původními obyvateli a ze země byli vyhnáni, začal v Palestině zpětně nakupovat francouzsko-židovský baron Edmond de Rothschild a velkoryse ji rozdával mezi přistěhovalce. Jen do r. 1900 tam proinvestoval na tehdejší dobu gigantickou sumu 1,6 miliónu liber. Za tyto peníze koupil asi l,5 procenta Svaté země.
Země původně patřila většinou bohatým Arabům, kteří žili v cizině a od nich ji kupoval. To trvalo až do r. 1900, kdy se baron z této aktivity stáhl a správu nakoupených území předal Jewish Colonization Association (JCA), kterou založil jiný židovský filantrop , baron Moritz von Hirsch v r. 1891. Změna správy znamenala i změnu filozofie: JCA trvala na rentabilitě každého podnikání.Místo Rothschild převzal aktivity JCA a Židovský národní fond, do něhož přispívali Židé z celého světa. Fond kupoval dál půdu a pronajímal ji novoosídlencům na 49 let. Nakoupená půda měla patřit všemu židovskému lidu. Nikdo ji nssměl dále prodávat. Cíl podnikání byl zřejmý, dosáhnout, aby Židé měli v oblasti většinu
V r. 1909 se začalo v blízkosti arabské Jaffy na břehu moře budovat město Tel Aviv. Bylo to první židovské město založené od dob antiky a v překladu znamenala Kopec jara, ač leží v úplné rovině. První pozemky v novém městě se rozdělovaly v tombole. V r. 1931 měl už Tel Aviv 45.000 obyvatel a o pět let později dokonce 140.000. Mrakodrapy na sloupech stojí na sloupech, aby mohl do města proudit vzduch. Tel Aviv je opak štetlu, malého a chudičkého haličského městečka, v němž původně žila většina přistěhovalců. Tel Aviv byl a je symbolem nově získané židovské hrdosti, jako je Jeruzalém symbolem tradice.

Britové
Po skončení první světové války a po pádu osmanské říše byl založen Spolek národů Palestiny pod britským mandátem,. Britové ještě během války, v r. 1917, v tzv. Balfourově deklaraci, souhlasili s přistěhovalectvím Židů do Palestiny. A tato deklarace se stala brzy i součástí zakládací listiny britského mandatoria (Britský mandát v r. 1920). Současně Britové ve stejné době slíbili na stejném území i nezávislost Arabům. A tady je někde začátek současného válečného stavu: jedna země může těžko patři dvěma národům a dvěma různým náboženstvím, zvláště neexistuje-li odluka církve od státu. Britové se přes své velké zkušenosti se správou kolonií ukázali jako naivkové, napsal renomovaný izraelský historik Tom Segev.
První boje na tomto území mezi Židy a Araby začaly v roce 1920, tehdy Arabové napadli židovské sídliště Tel Hai a ihned poté začaly nepokoje v židovské čtvrti starého Jeruzaléma.Spory vyvrcholily 1.května 1921, kdy se do sebe pustily mladí komunisté s příslušníky dělnické strany. Komunisté byli zahnáni z Tel Avivu do Jaffy, kde se na ně vrhli Arabové a řada Židů padla. Masakr vyvolal odezvu z židovské strany a v bojích bylo usmrceno 100 lidí: půlka Arabů a půlka Židů..Britové na to reagovali tím, že zastavili volné přistěhovatelectví. Do země mohli přicestovat jen ti, co měli 120 liber. Proti stále sílícímu přistěhovatelectví byli i sionisté, protože se báli nezaměstnanosti. Britové se obávali i komunistů, které se snažili nepouštět do země.. V r. 1924 začaly příliv přistěhovalců regulovat i Spojené státy a díky tomu se zvýšil počet přistěhovalců do Palestiny: v letech 1924 až 1930 jich tam připlulo 60.000.
V roce 1929 byla založena Židovská agentura ( Jewish Agency), která sdružovala jak sionisty, tak nesionisty s úmyslem vybudovat židovský stát. Židé začali organizovat školy i svou obranu: nejznámější z těchto organizací se jmenovala Hagana a Irgun“ umírněnější Hagana se posléze transformovala do řádní izraelské armády.
První skutečně velký konflikt mezi Židy a Araby se odehrál v Hebronu v r. 1929. Tehdy padlo 67 Židů., Od té doby, obzvláště ve třicátých letech, kdy Židé masově opouštěli Německo, se situace v Palestině dramaticky zhoršovala. Mír mezi znesvářenými stranami udržovalo 100.000 britských vojáků. ( Arabské povstání 1936). (sionistický kongres v r. 1945) .Nejbrutálnější židovský útok se odehrál 22.června 1946 na King David Hotel v Jeruzalémě, kde sídlilo jižní křídlo britské správy. Při atentátu zahynulo 91 lidí: Britové, Arabové a Židé. Dne 29. listopadu 1947 byl v OSN dvoutřetinovou většinou schválen plán na rozdělení Palestiny a na 15. května vyhlásila Velká Britanie konec svého mandátu nad územím Palestiny.

14.květen 1948
Již pár hodin po založení Státu Izrael. 5.ijaru 5708, jakmile území opustili Britové, vypukl boj mezi izraelskými vojáky a arabskými skupinami bojovníků. Podle OSN v té době v Palestině tvořili Židé jednu třetinu obyvatelstva a nový stát dostal 56 procent palstinského území. Jeruzalém měl podléhat mezinárodní správě. Prvním prezidentem nové země se měl stát předseda Brity akceptované organizace Jewish Agency Ben Gurio, který stanul v čele třináctičlenného lidového direktoria. To se změnilo tentýž den v 16,30 minut v první provizorní vládu, která byla ustavena v tel Avivu.
Židé po strašných zážitcích z holokaustu chtěli mít vlastní zemi, z níž byli vyhnáni, dostali ji a Palestinci, kteří na ní staletí žili, si na ni dělali a dělají stejný nárok. To byl hlavní důvod, proč o půlnoci téhož dne napadly regulérní armády okolních pěti arabských států Izrael. Hrance překročilo 25.000 arabských vojáků vyzbrojených tanky a letadly. Pomáhali jim britští poradci a bývalí vojáci SS. Židé sice bojovali statečně, ale ztráceli jednu pozici za druhou. Nejsilnější boje se vedly v Jeruzalémě, všichni si totiž pamatovali slova Ben Guriona: Padne-li Jeruzalém, padne Izrael. 11. června 1948 navrhla OSN příměří, které po delších tahanicích bylo konečně uzavřeno, a díky němuž se situace obrátila. Do Izraele přišla válečná pomoc a Izrael měl k dispozici 65.000 mužů a žen ve zbrani. Velká část munice přišla z Československa“ jen v letecké technice šlo o plné vyzbrojení jedné stíhací divize o třech perutích. V r. 1949 s z ČSR přestěhovalo do Izraele 19.000 lidí ( studie ČSR a Izrael 1947-53).. Když po několika týdnech klidu propukly boje, Izrael měl jasnou převahu a znovu dobyl 13. července 1948 města Lydda a Ramle, odkud vyhnal 50.000 Arabů. Už po masakru ve vesnici Dair Jásin opustilo toto území asi 100.000 Arabů a ke konci války území Izraele opustilo asi 700.000 Palstinců. Židé ve válce pohřbili 6373 svých bojovníků.( jeruzalémské programy v době 1951)
Král Abdulláh zůstal po válce v západním Jordánu ( s městy Jericho a Hebron). Egypt zůstal v pásmu Gazy ( s městem Gaza) a Židé zvětšili své území o 5000 čtverečních kilometrů. Tak tomu bylo až do šestidenní války v r. 1967, kdy po napadení jak pásma Gazy, tak západního břehu Jordánu začal na obě území obhospodařovat osidlovat Izrael..(přes Jonkipurovou válku) v době 1973.( velké přistěhovalectví s Etiopie, Albánie, Syrie a SSSR od sklonku osmdesátých let ).Od té doby se pro tato teritoria používá termín „obsazená území“, stejně jako se používal ve druhé světové válce pro území obsazená Němci. Konotace je zřejmá a jednoznačně negativní. ( Není zde zmínka ani o tom, že okupované území Suinaje bylo v r. 1979 už vráceno, není zde ani mínka o začátcích intifády v době 1987= intifáda je povstání arabského obyvatelstva proti státu Izrael)
Arthur Cohn, jinak známý filmový producent,uvádí tři důvody, proč se v tomto případě nejedná o obsazení cizího území.
Za prvé, Izrael na rozdíl od němců neinicioval žádnou válku kvůli tomu, aby toto území získal. Izrael byl v r. 1967 napaden a vedl obrannou válku.
Za druhé, Izrael neobsadil území žádného suverénního státu. V r. 1967 byla tato území ( západní Jordánsko a pásmo Gazy) obsazena Jordánskem a Egyptem Jejich přítomnost na tomto území nebyla společenstvím ostatních států uznána, a to ani Arabskou ligou.
Za třetí, v r. 1922 tzv. Spolek obyvatel Palestiny tato území slíbil dát k dispozici Židům k osídlení. Všechny rezoluce tohoto mezinárodního tělesa převzala OSN a potvrdila je ( článek 82 Charty OSN)
V historii neexistuje žádný podobný případ, kdy by se v obranné válce o podobně získaných území hovořilo jako o obsazených území. Nejspíš právě tento posun v mediální rétorice se stále rychleji přesouvá od transferu informací k transferu emocí, a tím pádem se vzdaluje skutečnosti, která je mnohem složitější a náročnější k pochopení, je hlavním důvodem toho, co zamlžuje už tak dost složitou skutečnost na tomto území.
Současná situace
V létech 2005 odešli Izraelci z pásma Gazy a nyní se jedná o stažení 50.000 až 100.000 osadníků ze západního břehu Jordánu. Bohužel loňské stažení z Gazy přineslo nejhorší možné výsledky: silnou přítomnost al-Káidy, Hizballáhu a dokonce i jednotek Íránské revoluční gardy.

Hvíždala, K.: Palestina versus židé aneb střet dvou druhů paměti, Reflex, č, 22, 2006, str.62-63

Přemyslovo addendum
Celý tento článek se mi zdá dost neobjektivní., v něčem dokonce faktologicky nespolehlivý. V několika pramenech jsem do článku zamontoval některá krátká data, která jsou vyznačena v závorce textem v kurzivě a podtržením.
Nevím, zda máš ve svém internetovém www.paichl.com i můj článek Izrael.doc. Střetly se tu dva druhy vyhnání spíše náboženství než národů v historii, jde spíše o dva druhy paměti- židovské paměti a postmoderní paměti současného nekonečného válčení…..
Přidávám sem i některé přesnější údaje, které znám z monografie Readers Digest Všechno o zemi:
K diaspoře vedl nejen citovaný rok 70, ale židovská povstání proti Římanům v letech 66 př.n.l., 70-73 n.l. a 132 n.l.Židé byli rozehnáni po dobytí severního království Asyřany v r. 722 př.n.l.a rozehnáním jeho lidu= Deset ztracených kmenů.
Británie také souhlasila v r. 1917 se zřízením židovského státu v Palestině i s vytvořením nezávislých arabských států včetně Palestiny, jak požadovali Arabové.V článku není ani zmínka o tom,, že se židovští uchylovali k teroristickým akcím proti Britům.,Valné shromáždění OSN se rozhodlo v listopadu 1947, že západně od řeky Jordán budou vytvořeny dva samostatné státy- židovský a palestinský.
Mohl bych pokračovat podrobnostmi o vině Židů při vzniku třetí a čtvrté arabsko-izraelské válce, o pobytu izraelských jednotek v Libanonu a o zakládání židovských osad ve Westbank.
Nejde o Hvížďalu a tím méně o citovaného Cohna. Byli jsme tam, viděli jsme koupili jsme si a četli jsme mnohem zasvěcenější knihy ( cituji je ve svém článku) a současná situace, nám potvrzuje, že nebude na tomto malém kousku země mír., jako trvale nebyl mezi někdejšími křesťany v Plzni a v Praze a v týchž městech s někdejšími židy. Je to smutné poznání.

O Židech dle Wikipedie

Židovství (anebo judaismus) je náboženství a kultura židovského národa. Zásady a dějiny judaismu vytvářejí historické základy mnoha jiných náboženství včetně křesťanství a islámu.
Židé tradičně neoznačují judaismus jako náboženství, ale jako kulturu s vlastní historií, jazykem (hebrejštinou), zemí předků, liturgií, filozofií, souborem etických zásad, náboženských praktik, a podobně.
Námětem hebrejské Bible (Tanach anebo nepřesně Starý zákon) je popis vztahu Izraelitů (také nazývaných Hebrejci) s Bohem, jak je zobrazen v jejich historii od počátku času až do stavby druhého chrámu (515 př. n. l.).
Židovství vždy uznávalo řadu principů židovské víry, nikdy ale nevytvořilo závazný katechismus. Objevila se řada formulací židovské víry, z nichž většina má hodně společného, přesto se ale v některých bodech liší. Během posledních dvou století se židovská komunita rozdělila do několika větví, které tyto principy chápou velmi odlišně. Většina ortodoxního židovství obvykle tvrdí, že pravidla jsou neměnná a povinná, neortodoxní formy židovství naopak obvykle tvrdí, že tato pravidla se vyvíjejí v čase, a tak povolují více odchylek ve víře každého jednotlivce. Toto téma je podrobněji popsáno v článku o principech židovské víry.
Odnože judaismu
Židovství se běžně rozděluje do následujících odnoží:

ortodoxní judaismus (zahrnuje chasidismus, ultra-ortodoxní judaismus a moderní ortodoxní judaismus)
masorti judaismus (v USA známější jako konzervativní judaismus)
progresivní judaismus (v USA známější jako reformní judaismus, ve Velké Británii pak jako liberální judaismus)
rekonstruktivní judaismus

Principy víry
Během doby se objevilo množství formulací židovské víry, z nichž většina má mnoho společného, přesto se ale liší v některých detailech. Srovnání několika takových formulací demonstruje značný rozsah tolerance k rozdílným náboženským pohledům. Následuje souhrn zásad židovské víry.

Bůh je jeden.
Bůh je všemohoucí a vševědoucí.
Bůh je nefyzický, netělesný a věčný.
Modlitbu lze nabídnout pouze Bohu.
Hebrejská Bible a mnoho zásad víry popsaných v Mišně a Talmudu je výsledkem Božího zjevení.
Slova proroků jsou pravdivá.
Mojžíš byl hlavním mezi proroky.
Tóra (pět knih Mojžíšových) je nejdůležitějším textem judaismu.
Bůh odmění ty, kdož dbají Jeho přikázání, a potrestá ty, kdož je poruší.
Bůh si vybral židovský národ, aby s ním uzavřel jedinečnou smlouvu; popisem této smlouvy je Tóra sama.
Věk spasení. Židé věří, že přijde spasitel (moshiach) a nastane věk spasení.
Duše je při narození čistá. Člověk přichází na svět s yetzer ha'tov, sklonem činit dobro, a s yetzer ha'ra, sklonem činit zlo. Má tak svobodnou vůli a může si vybrat cestu životem, jakou sám chce.
Člověk může odčinit své hříchy.