JERUZALÉM 1870.

I.

Jeruzaléme!

„Stály nohy naše v síních tvých, Jeruzaléme!"

A prchaly nohy, jak prchají od staroby, ale srdci se nechtělo v dál, jako se nechce od elegie.

Taž se bolně s Jeremiášem: „Jest to město to, o němž se dí, že jest nejkrásnější, jemuž se země těší?"— opakuj si zlobiv při každém kroku slova písma: „Nečistoty jeho jsou na nohách jeho" — přec není blaseovanosti, která by zde neustoupla vnitřním dojmům, není lhostejnosti, která by zde se nezvrátila na soucit! Soucit — a s kým? S tou velkou, divnou, záhadnou historií lidstva, s tím pracu­jícím, nadšeným, vidy znovu mrskaným, vždy vítězícím duchem lidským !

Vlastní historie Jeruzaléma ovšem již odumřela. Bývalo zde plesání, nadšeně mohl Jesaiáš pět ve jménu božím: „Aj já tvořím Jeruzalém v plesání a lid jeho v radost". Plesání ale již je daleko, daleko, již ani neslyšíme pláč, který přišel po něm! Lid, jenž se zde radovati měl, rozme­tán po širém světě, a co ho zde zbylo, nebo se vrátilo, ve vlastním domově je porobem, obrazem největší bídy. Tři tisíciletí zde zkameněla a kámen je němý!

„Bohyně hudby", jakž krásně Schubart dí, „zde se Siónu snesla se k lidem na perutích purpurových." Že byla okří­dlena, zase odletěla! Ale jako ve snu slyšíme ještě její vzdálené zvuky. Stojíme na cimbuří Davidových hradeb a myslí naší se sunou hrdinné písně železného národa a zbožné, vroucností svou uchvacující žalmy. Procházíme se náměstím chrámovým a v jeho vysokých cypřiších jako by šelestila žhoucí Vysoká píseň. Vcházíme do prázdné jeskyně Jeremiášovy a ze vzdálených její skulin skalních jako by znělo stkáni a nad hlavou naší jakoby poletovaly vzdechy. Byli jsme jednou také dětmi. Mladou jsme byli mysli, která si dovedla povídky biblické uvést do živých pohybů, která dovedla pozlatit Jeruzalém a upřímnou slzou svlažit obrazy pašijní. Ta poezie znovu se budí, vlastně se budí vzpomínka na ni, tím elegičtější, že prchlo i mládí, i že obklopující nás předměty v skutečnosti jsou tak mrtvy!

Jeruzalém je město světové. Zasáhl do dějin hloub nežli Řím a zkusil neštěstí víc než Byzanc. Dobyli ho synové Judovi David, Sisak, Jehoáš, Nebukadnezar, Nebusaradan, Pompejus, Parthové, Herodes Velký, Titus, Julius Severus, Chosroes II., Heraclius, Omar ibn el Chattab, Gottfried z Bouillonu, Saladin, sultán Selím, lbrahim paša, a kolik-krát dobyt, tolikrát skoro byl také zbourán a zvrácen.

Jeruzalém je těsně spojen s největšími kulturami nábo­ženskými. Dvě z nich měly zde rozkvět neb kolébku svou, třetí, mohamedánské, po Mekce je Jeruzalém městem nej-světějším. El Kuc — „svatá", Kuc šerif, Kuc mubarak — „ušlechtilá, požehnaná svatá" říká mu Arab i Turek. Avšak divný ten osud Jeruzaléma! Mohamedánům je svatým teprv po Mekce, Židům teprv po peněžním trhu, křesťa­nům teprv po Římu. Křesťanství narodilo se v Jeruzalémě a Řím, ten drzý, pánovitý, hříšný Řím se odvážil již i kletbu svou vyřknout nad městem,* v němž působil a zemřel přece jeho vlastní bůh!

Přec zůstane Jeruzalém předním putovním místem lid­stva ! V jeho vysokých zdech, ne sice ve svornosti a lásce, ale v živé skutečnosti stojí chrám mohamedánův vedle křesťanova, oltář křesťanský vedle židovského, a ozývá se v současnem sboru napomínající modlitba muezinova s žalobou sefardimovou a písní katolickou, protestantskou, arménskou i koptskou. „Kamenuje stejno, nese-li střechu synagogy, kostela nebo mešity — člověku posud stejno, šlape-li po něm mnich, levita nebo derviš, jen když je šlapán!" — Ano, Jeruzalém bude putovním místem i pro ty, kterým neplatí víra, jižto ale s vroucím zanícením za vznešenou myšlénku lidstva ukřižovat by se dali sami znovu. Zde poprvé jasně a krásně vyslovena byla zásada rovnosti lidské, zde po prvé také byl mučedník její bičován a utracen.

Uplynula dvě tisíciletí a zásada ta posud neuvedena v život. Bude v ní Jeruzalém, to skalní pusté město zpustlé Palestýny, míti ještě slovo vážné ? Pro něj je úkol a místo již jen v poesii!

Jeruzalém má poetické své údolí Josafat. Sem klade žid místo posledního soudu. „Shromáždím všecky národy a svedu je do oudolí Jasafat: a souditi se budu s nimi tu o lid svůj, a o dědictví své israelské, kteréž rozptýlili mezi národy," prorokuje Joel. A zde, nad „zlatou branou" křižákův trčí ze zdí městských vodorovný sloup a na tom prý sedě bude soudit zas Mohamed své, kdežto zároveň na protější hoře Olivetské zasedne soudce Kristus. Zde Kristus, tam Mohamed a uprostřed Jehovah v černých, křižujícími se blesky protkaných, hromy otřásaných mrač­nech ! Zasedněte a suďte již ty zhoubce lidstva, kteří žijí z jeho krve, usmrcují jeho myšlénky a vraždí svobodu jeho!

* Za císaře Bedřicha II.

II.

Rád bych věděl, odkud malíři obyčejně Jeruzalém si kresli! Co jsem viděl obrazů, všechny byly špatný, alespoň v perspektivě. Dobře může kreslíc město přehlédnout s „hory pohoršení", ač nebojí-li se, že sedláci z vesničky Siloah, na kidronském úpatí hory, pověstní svým fana­tismem, trochu ho pokamenují. Nebo ještě lip se sousední hory Olivetské. Jako vůbec všechno jeruzalémské na zcela  skrovnou prostoru směstnané sobě mysleti musíme, také údolí kidronské není široké a hora Olivetská o polovic alespoň přistupuje blíž k městu než náš Petřín k Vltavě.

Jeruzalém leží na druhém svahu judských hor. Když jsme byli z planiny Sáronské po sedm až osm hodin na koních vystupovali vždy výš a výš, z hřebenu na hřeben, dostanem se konečně na výšinu, s níž zříme dolů ku zdem jeruzalémským a přes ně na horu Olivetskou. Na konci mírného svahu leží Jeruzalém. Z dvou stran, k bráně joppské a damaskové, je obklopen jaksi pevninou, k ostat­ním dvěma stranám vzhlíží jednak údolí Hinnom, v rov­ném pak úhlu k tomuto údolí Kidron či Josafat. Za Hinnomem vznáší se hora „zlé rady", nad Kidronem strmí Olivet.

Díváme-li se s tohoto vrchu na město, leží před námi jako pravidelný čtverhran. Vzdor té pravidelnosti je dosti malebný pohled. Vysoké zdi s cimbuřím dodávají rázu pevnosti a ve zdech těch, zvlášť v úhlu hinnomském jsou vezděny části zdi kdys chrámovou prostoru Šalomou­novu obmykající, balvany to velikosti báječné. Kupule a věže mnohých kostelů a mešit vyčnívají z celého pohoří kupliček malých, jichž má skoro každý dům několik bí­lých, zděných, a rozsáhlejší klášter třeba do třicíti. Domů se zdá být převelký počet. Neboť nestaví se dům jako u nás; dvě neb tři poschodí nad sebou jdou jen do ulice, uvnitř je dům skupením domků malých, jak bílé kostky vypadajících, stojících buď vedle sebe nebo šikmo nad sebou a spojených schody nebo nekrytými uličkami nebo i prostranstvím, v jehož středu cisterna. Každý větší pokoj mívá kupli. Takto jsou střechy orientální ploché, a slouží v podvečer co terasy, ozdobené někdy aloí nebo kaktu­sem. Duté cihly, složené nad sebe do trojhranů, běží ko­lem střechy, chrání před zvědavostí sousedskou, přivá­dějí čerstvý vzduch a dodávají pohledu na celé město ještě více pestrosti. Jen že vše je stavěno ze světle šedého kamene křídového a barva ta je k zoufání monotónní, Jeruzalém jako by byl pod mrtvým příkrovem.

Jeruzalém byl několikkrát z kořene vyvrácen, také ze­mětřesení se přičinilo k změnám, dnešního dne není ani více lze udat pahrbky a údolí dávná s bezpečím. Jen Sión, Olivet, Josafat a Haram (náměstí starého chrámu) jsou jisty, ostatně vše nejisto, Golgatha s božím hrobem už do­cela pouhá bajka. A modernější ten Jeruzalém je skoro všude stejný. Budovy v evropském zcela slohu jsou skoro jen před joppskou branou, kde po výšinách roztroušeno několik škol pro arabské děti, dům protestanských diako-nisek, špitál pro malomocné, ruský velkolepý hospital pro poutníky. Uvnitř rozděleno město sice na několik čtvrtí, arménskou, křesťanskou, židovskou, mohamedánskou, aniž by se ostatně těch 40.000 různověrců jeruzalémských vázalo přísně na čtvrt svou, avšak čtvrti ty architekto­nicky nejsou od sebe pranic rozdílný.

Mimo Haram je velmi málo náměstí či „meidanů" v Je­ruzalémě a všechny nepravidelný a malý. Ulice jdou od západu na východ a od jihu k severu, i křižují se oby­čejně v úhlech rovných. Avšak mnoho jich je slepých, ani jedna pěkně rovna, všechny pro svažnou polohu strmý. Dláždění je horší než cařihradské a bělehradské, tedy nejhorší na celém světě. Dlaždičky jsou velký, skluzký, nebezpečno přes ně koňmo — pěšky ale v Jeruzalémě „se nesluší". Ale nejen v Jeruzalémě, nýbrž vůbec v celé Pa-lestýně není povozu ani jediného.

V noci jsou ulice zcela neosvětlený a chodec musí dle předpisu nést si svítilnu. Také ale za dne v nich temno. Některá ulice bazarová — „suk" — je kryta, jiné jsou většinou úzký, musíš zcela obrátit, setkáš-li se s velblou­dem nesoucím roští z Hebronu nebo oslem vlekoucím klády. K tomu jsou špinavý jako v Kahýru a psů po nich již zase jako v Kahýře a Cařihradě dohromady. Kamenné domy strmí do výše, že sotva vidět pruh modrého nebe. Před některými jsou také ještě kamenná sedátka vesta­vena do ulice, a okna, opatřená červeným, někdy pěkně řezaným mřížím, vyčnívají vesměs arkýřovitě. Kde jsou dílny, valí se kouř výhní nebo čmoud „mankalu" (hrnku s uhlím, jediná také kamna jeruzalémská) dveřmi ven, neboť komín bys zde marně hledal.

Jeruzalém měl sedm bran. Z těch jsou tři zcela zazděny, mezi nimi také byzantinsky vyklenutá, pěknými sloupky ozdobená „brána zlatá", čili „brána milosrdenství" — bab er Rachmech, jak ji Arabové nazývají. Zde prý Kris­tus vjel na oslu, později se tu proto odbývala křesťan­ská procesí, avšak mohamedáné bránu zazdili, neboť je rozšířena pověst, že jí vejde jakýs král, opanuje město a z města celý svět. Pro tutéž pověru zavírají po čas mo­dlitby o velkých svátcích také brány ostatní. Tyto zůstá­vají takto otevřeny do slunce západu, jen brána joppská o chvilku ještě déle. Sbíhajíť se k bráně té, kterou Ara­bové nazývají bab el Chalil, „branou přítelovou", silnice z Joppe, Betléma a Hebronu. Abraham je mohamedánům tím právě „přítelem božím", takto je Chalil i arabský název Hebronu, domova Abrahamova.

Zsinalá barva smrti, jaká kryje Jeruzalém, je rozestřena také po celém jeho vůkolí. Palestýna je poušť, kamenitá, skalnatá, smutná poušť. Když král David s rána na cimbuří siónského hradu modlitbu svou odříkával, ptactvo jeruzalémské prý zpěvně opakovalo každé slovo po něm. Mohl by se nyní modlit do uplakání, ani ptačátko by se neozvalo 1 Jistě že bylo zde druhdy květnatěji, avšak nyní sotva že jaro někde vyloudí trochu zeleni, travičku na kameni. Bělošedé, nahé je celé vůkolí. Jen zde onde ně­kolik zvětšelých oliv se smutnou, šedivou zelení svou, takto vše jako by dávno vypáleno a popelem pokryto. V té pustotě je mohutná vznešenost. Když vyjedeš na Olivet a zde za mešitku, dříve kapli „na nebe vstoupení" a za malou arabskou výsku Tur, až dech se zatají tou velebností! Zde mrtvé věčné město, kolem něho samý hřbitov posetý bílými kameny, přes ně tam ty nahé skály hrobu Samuelova, a dál a dále samý nahý vrch, samá nahá skála, vidíš celé moře mrtvých výšin, obrovské nehybné vlny šedivé rozloženy vždy dál, vždy dál, až tam u závratné, vždy ale ještě jasné dáli horské velikány moabitské, před nimi údolí, jímž vine se temný pruh Jordánu, za ním poušť Kristova a v právo to modré zrcadlo Mrtvého moře, až děsivě jasné a klidné, tiché jako hluboký sen!

Trojvrcholý Olivet přirovnávají k orlu s rozpjatými křídly. Orlí myšlénky nesou se s něho — mžikem přes okruh třiceti mil a přes tisíce let!

III.

Některé ulice, zvlášť kde jsou pouhá bydliště mohamedánská, jsou klášterně tichy. Po ulici nejde človíčka, domy jsou zavřeny, kladívkem kovovým musíš teprv zaklepat, žádáš-li za vstup, a vystrčí-li některá až příliš bezpečná mohamedánka nezahalenou hlavu, jako by uštknuta škubne sebou zas zpět a slyšíš ji, jak si zaběduje: „Ja da veti !" (Já nešťastná !) Ve vzduchu slyšíš jen chřestot kří­del velkých kobylek, které nad městem v millionech po­letují, jako hvězdičky se v slunci lesknou, cisterny zne­čišťují a vše pohubí.

Také ve vůkolí některých konsulátů je věčné to ticho. Leda že, jsi-li zvláště nešťasten, zaslechneš vzdálený zvuk nějakého piana, jediné to náhrady za evropské koncerty, plesy atd., jichž v svatém městě posud není. Jinak v ba­zarech mohamedánských, v ulicích od joppské brány ve­doucí na východ, pak v „ulici křesťanův". Zde je dosti dílen; pokud slunce svítí, vyniká stále jejich ruch. Klem­píři mají plné ruce práce, aby stačili dělat poutníkům plechové láhve na vodu z Jordánu. Soustružníci dělají skřínky, citací pulty, desky na jeruzalémská „alba" a dýmky ze světložlutého dřeva balzamového, světlohnědého olivového a tmavého „hebronského", i prodávají dýmky ty kus po kuse zbožným chudým poutníkům se zvláštní obětovností po dvou francích, třeba by kus po kuse nestál za pět centimů. Jiní soustruhují jen olivové dřevo na růžence. Hladiči vyrábějí z černošedého „ka­mene Mojžíšova", přiváženého od Mrtvého moře, kala­máře, těžítka, turecké šálečky kávové. Jako v Cařihradě mají penězoměnci také zde celý svůj krám na ulici, malou čtyřhrannou a zadrátovanou skřínku a v ní v divné smě­sici napoleony a guiney, tereziánské tolary, španělské „colonnaty" či tolary sloupové a anglické rupie, drobné měděné egyptské i turecké, stříbrné turecké medžidii čili „ghazi" (= „vítězící", jak je zde nazývají), ruské imperi­ály a turecké zlaté mince „liry" po stu „ghurušů" (piastrů = šestáků), po 50, ano i zlaté ještě po 5 a 3 ghuruších.

Mezi tím, ovšem ne ve valných houfech, přechází lidstvo všech národností. Slyšíš rusky, arabsky, turecky, řecky, syrsky, hebrejsky, italsky, není známějšího jazyka, jehož by Jeruzalém neslyšel den co den. Kvetoucí to mosaika lidu! Zde se plíží jako stín mladý židák v županovitém rouchu. Tváře jeho jsou voskově bledý, oči mají výraz nemocného dítěte, vše na něm visí jako na bidélku; při­šel z Polsky sem, bez účele, bez příčiny, a trpí hlad. S ne­smírnou, ale přirozenou grandezzou kráčí beduinský šech (pohlavár). Přes turban má přehozený hedvábný šátek, otočený hedvábnou šňůrou — kroj to všech vznešenějších jezdců od Malé Asie až na konec Afriky. Abajeh, dlouhý, bílý plášť jezdecký, splývá s ramenou až na zem. Pod pláštěm vidíš místo širokého hedvábného pasu, jaký nosí Turci co ochranu života při jízdě, pás kožený. Šech tě spatřil, jede pravicí k zemi, jakoby prachu nabrati chtěl, pak ji klade na prsa a na čelo, načež ti pravici podá. Byl poznal cizince a doufá, že budeš od něho najímat koně k objíždkám, ano že tě co stráž sprovodí k Jordánu.

Za ním stojí několik venkovanů a venkovanek kolem prodavače vody. Mají na sobě jen modrou košili, přes tu plášť z velbloudí srsti, bíle a hnědě pruhovaný, na oho­lené hlavě jen v temeni připlácnutou kulatou čepičku z plátna nebo plsti, jaké se tu obyčejně nosí pod kefféchem (či emamechem = turbanem). Přišli vesměs z ves­nice Lifty a hledají práci nádenickou. Ženy jejich jsou zcela podobně oblečeny, jen že některé nemají nic jiného na sobě než tu tmavomodrou košili, a která má jakýs plášť, nemá plstěný, nýbrž jen z jakés lehké hnědé látky. Spro­vodily muže k práci, avšak samy zde pracovat nehodlají. S ženskými služebnými mají hospodyně jeruzalémské vůbec kříž. Svobodná do služby nejde, stydíť se za ni, jen nejchudší vdaná Jeruzalémka posluhuje, avšak kolikráte se jí za den zachce navštívit svou rodinu, odejde od práce.

Prodavač vody „ze studně Nehemiášovy" má své zboží v podlouhlém vaku, sešitém z jediné kůže kozí, jejíž srst se vlhkostí až matně leskne. Sedláci nepřikládají otvor k ústům, nýbrž drží vak do výše a nechají sobě z dálky vodu do úst nastříkat, v čemž se znají až virtuosně. Teď se u nich zastavil obrovský hamal, nosič. Ne tak obrovský postavou jako schopností, unést tíže několikacentové. A muž ten i v Ramadanu, když jsou celodenní posty, pra­cuje stále stejně!

Náhle tě chytne kdosi po evropsku oděný za ruku. Klaní se, podává v deskách celý archiv odporučujících listů a nabízí své služby. Je to „taetovovatel" z řemesla a vpaluje poutníkům do prsou a na ruce červené známky, že byli v Palestýně. Jeho odporučující listy jsou psány ve všech jazycích a od nejrozmanitějších lidí. Také jeden německý princ (Ludvík hesenský) dal si od něho as je­denáct knížecích korun vpálit na ruku a dosvědčil, že byl s ním spokojen.

V nesmírném spěchu nesou tu najednou Židé mrtvého kolem, položeného na žebřík bez truhly. Židovky, halící se jako Turkyně v bílý plášť, nepokrývající sobě ale obli­čeje, běží hlasitě bědujíce za průvodem — pak se sejdou všichni v domě zesnulého na kávu. Mrtvolu nenechají v Jeruzalémě nikdy dýl než několik hodin v domě, nej­rychleji vypravují Židé své mrtvé z domu. Turci nosí mrtvého v truhle na márách, křesťané bez truhly. A zase kráčí naproti tobě postava předůstojná, kavas, četník. Na hlavě má tarbuš či fes, v ruce dlouhou hůl, po boku šavli; patrně je si vědom, že vykonává velkou službu kráčeje zde před konsulem, aby odstranil všechny překážky, které by se pánu jeho v cestě naskytnouti mohly. Opilý Řek potácí se od domu k domu a houfec tureckých žen tiskne se ze strachu před ním ke zdi. Zde je již móda „damascénská", vznešené dámy nosí přes celý obličej pestrý, kvítkovaný šátek, kdežto prostá žena má černý závojek, který v podobě kříže přikrývá jen oči, nos, ústa a bradu. Takto jsou onyno cely zahaleny v bílý plášť a vypadají poeticky jako plný moučný pytel. Vlekou s sebou as tří­letého Turečka. Chlapík má jak rak červené, zlatem vy­šívané kalhotky; jsou to jeho první a ještě je celý uplakán, že ho doma tak slavnostně po světnici polonahého Smej­kaly, než mu je oblékly.

Ne právě pestřeji, avšak mnohem živěji je v každém „suku", ulici bazarové. Krámy jsou jaksi čtyřhranné, tro­chu nad zemí povýšené otvory ve zdi, které se na noc velkým příklopem zavírají. Uvnitř buď sedí prodavač po­hodlně na skřížovaných nohou a kouří z vodní dýmky, „nargilé", nebo čibuku, „kasabé", buď pracuje zde vyklepavač bavlny, čibukář, tabáčník řezající tabákové listí, atd. Lidstva se zde proudí hojněji a žebrák nevolá své: „Jsem host boží a prorokův!" nadarmo jako jinde. Zde také vidíš více Betlehemitek, těch krásných, ano jedině krásných Arabek. Jsou křesťanky, přinášejí kříže a jiné památky z perleti na trh a rád bych viděl toho, kdo by nekoupil, když se naň zahledí ty měkké oči černé ! Mezi kupci procházejí se prodavači nápojů a lahůdek. „Občer­stvi srdce své ! křičí jeden a nabízí — cukrovou vodu. „Čistí to krev!" huláká prodavač vody z rozinek. „Po­trava vlaštovčí!" vříská třetí, který má bílé, máslem po­třené a semenem ze sesamu posypané pečivo neobvyklé nám chuti. „Tvá snídaně, o postící se!" a postící se může si tu za ghuruš koupit kulatý chléb. „Učiň si dobrou noc, barmekido!" a barmekida může tu dostat smaženého hrachu. „Bůh tě potrestá, nevěrnice!" a na nevěrníka směje se miska okurkového salátu. Některý z krámů zařízen na mohamedánskou školu. Plno tu kluků — holky se neučí ničemu — sedí v kupkách na zemi a vřeští za učitelem všichni najednou, až člověk si uši zacpává. Nech ruce na uších! Jen o několik kroků dál je kavárna a v té hraje kaftanovým Turkům arabská hudba: cimbál, na němž se ale nehraje kladívkem, nýbrž prsty jako na ležací harfě, sto rolniček na bidle, dva tympánky velké jako kokosový ořech, do nichž se také jen rukou mlátí. Melodie „mo­derně česká", totiž žádná či „nekonečná", k tomu vřískot všech hudebníků, a turbany Turkův kolíbají se co nej­spokojeněji.

Na procházku si vycházejí Jeruzalémané jen za jopp­skou bránu. Zde je několik kaváren, před nimiž skládá a nakládá se velbloudům zboží. Hned u první je strašný řev. Dva velbloudi, s nichž už sedla složena, jsou tu do­hromady spjati. Jednomu z nich, aby nemohli daleko, uvázána pravá noha do výše. Druhý velbloud čistě po přátelsku užívá ihned té bezbrannosti a kouše spouta­ného do nohy levé, tak že tento bolestí strašně řve. Snad by jich pán opatřil mír, ale právě se pere s nějakým mukarim (čeledínem od koňů) o hůl. „Což jsi ty větší pán než já, že máš hůl a já ne?" křičí a již mu hůl vykroutil. Ale mukari pouští se do boje nového, maže výbojníka poplivaným svým pantoflem a nadává mu „šestnácti psů". Dále po silnici celá řada obtížených ještě velbloudů a oslů. Prvější jsou také zde aristokracií. Pochutnávají-li si na mladé duře (kukuřici), hospodář je nechává klidně se pást, najde-li ale nebohého osla v ní, ihned mu uřeže uši. „Množství to dělá"; velbloudů je na nejvýš někde sto v stádu, oslíků hned několik set, žádná rarita.

V levo se silnice schází se k vedlejší cestě a po té k mír­nému návrší Gihon, kde je turecký hřbitov, velký rybník, v letě ovšem zcela prázdný, několik košatých stromů a několik potroušených budov — již jsem řekl, že zde za joppskou branou jsou některé budovy evropské, ústavy to dobročinné. Hned na počátku poboční cesty sedí že­bráci ; mají zahalena ústa a nosy, jejich hlas sípavě skuhrá o almužnu a ruce vzpjaté jsou obaleny šatem, aby ne­vzbudily ošklivost. Jsou to malomocní, potomci oněch, o nichž již bible vypravuje. Rozplemeňují se mezi sebou, děti jsou obyčejně zdrávy, teprv když se jim blíží po­hlavní zralost, upadají v strašnou dědičnou chorobu svou. U siónské či Davidovy brány mají vystavěno sedmnáct chaloupek, z nichž nemají se vzdálit, avšak vycházejí k silnicím přec na žebrotu. Také u jiných míst palestýnských viděl jsem je žebrající. Nevím, v čem vlastně nemoc ta se zakládá, ale vím, že není pomoci, leda by se jim zabránily sňatky. Přesvědčili se o tom mnozí již lékaři, zvlášť angličtí; na Gihonu je zvláštní nemocnice pro deset malomocných, nedociluje však pražádného výsledku. — Do plechových jich misek padá velmi málo dárků. Tlustý kněz nedá jim ničeho, v houfech se batolící turecké pa­ničky jdou také lhostejně kolem nich, leda že některá panička nebo slečinka evropská do kapsy sáhne.

Kdo má vůbec čas, vyjde si v pozdější odpůldne za joppskou bránu. Horko je v Palestýně jen v některých částech pro nás nesnesitelné, v Jeruzalémě jen někdy vystoupí přes 30° R.; avšak jakmile slunko vyskočí, je zde v letě ihned 25° R. a teprv k večeru se vzduch chladí, když začne vát západní vítr, dostavující se den co den. Jeruzalémané chodí za bránu větru vstříc, procházejí se po Gihonu, zasedají na tureckých náhrobcích. Sotva ale slunce kloní se k obzoru, spěchá vše do města zpět. V Pa­lestýně přechází den v noc již beze všeho soumraku, není zde žádného večera; jakmile ale nastane noc, zavrou se brány neúprosně a venku je nebezpečno, loupežní beduinové pak zarážejí často až k městským hradbám.

Mladší vracející se mužští shlukují se v tlupy a spustí mečícím falsetem sborovou píseň. Aby rytmus líp vyzna­čili, provázejí zpěv svůj plácáním rukou. Muezin nyní odzpívá s věže: „Vyznávám, že není boha mimo boha. Vyznávám, že Mohamed je vyslancem boha!" A brzy na to je Jeruzalém obestřen spánkem a snem. Jen ponocní přecházejí a volají čas od času: „Pochválen buď král ži­vota, jenž nedřímá a neumírá!" Ale o půlnoci zase to zazní s věží: „Pojďte k modlitbě, pojďte k spáse! Lepší je modlitba nežli spánek!" A ihned vstává moslemín z lože, aby konal svou modlitbu půlnoční.

A zase je licho, až do čtvrté hodiny ranní. Tu pak zazní tenký zvuk malého zvonku, zvoucího poutníky křesťany dolů v Josafat, ke mši v kapli „nad hrobem panny Marie".

IV.

Hmotně vzato není živobytí Jeruzalémanů ani dobré ani špatné. Byty nejsou laciný, strava není drahá. Jen že je ovšem zcela jednoduchá. Co do masa jsou poukázáni na maso ovčí a kozí. Prvější je chutné, je z ovcí tučných ocasů. Koz je mnoho, jsou vesměs černý až do modra, velký, bezrohý a s dlouhýma ušima, mají fysiognomii polského žida s kučerami na spáncích. Másla je málo a je bílé a mazavé jako sýr, nepěkné a nechutné. Chutnější je zelenavý arabský sýr. Telecího masa nedostaneš nikdy, hovězího málo kdy: neníť skoro ani palestýnského skotu a dovoz z Malé Asie do Alexandrie Palestýny se ani ne­tkne. Zelenina přichází hned z hinnomského údolí u Je­ruzaléma a připravuje se vesměs, jako moučná jídla také, olejem olivovým. Hinnomské sady jsou ty staré, velebené a obdivované „zahrady královské", vypadající nyní jako některá z horších zelinářských zahrad za naším Podolem. Co do ovoce hlavně se přinášejí oranže a melouny jopp­ské, hrozně hebronské, moruše, fíky — už v Starém zá­koně, když někdo lezl na strom, byl ten strom vždycky fík! Víno „jeruzalémské" a „betlémské", jež se místo v sudech uschovává v obrovských džbánech kamenných, je dosti chutné, také dobrou kořalku připravují z réví. Obilí skoro vesměs pochází z přímořské pláně Sáronské, vyšlapuje se hned na polích, a mlýny, podobajíce se vy­kopaným nyní pompejánským, jsou zcela starozákonní, dvě ženské vždy mlýnem tím ručním vládnou — „dvě budou mlýti ve mlýně", jak čteme u evangelisty Matouše. Větší dřeva dovážejí se z ciziny (dřevěné domy ve vůkolí joppském jsou cely zhotoveny a dodány až z Ameriky), v Jeruzalémě znají jen hebronské klestí. Zajíců a slípek je ve směru k Jordánu dost, tam pak je jich hojně až ke břehům Mrtvého moře. Není ostatně mimochodem řečeno, moře to tak mrtvo, jak obyčejně se myslí. V jeho vodě vyvinuje se několik druhů konchylií, přes zrcadlo přele­tují vlaštovky, sluky, kachny, po jeho břehu prohání se gazela, v jeho stráních žije kozorožec, tygr, pardál, hyena a šakal. Šakal brousí až kolem Jeruzaléma, hyena na­vštěvuje také judské hory před městem.

Villegiaturu odbývají si Jeruzalémané pod stany za damaskovou branou. Výlety činí k známým šechům arab­ských beduínů, kteří jsou v případu takovém velmi po­hostinní, nečiníce, při tom mezi sluhou a pánem rozdílu pražádného.

 Jeruzalémané netěší se takto ve světě dobré právě po­věsti. Duševně jsou za světem ostatním, ač — hodiny své z pověry všude si zřídili o celou hodinu napřed 1 O po­vaze jejich vypravují se věci nepěkné. Jsou prý lživi, plácavi, líni a nesrdnati. Avšak žebroty a krádeže, vzdor špatné policii, je zde přec jen málo.

V Palestýně přichází na deset mohamedánů vždy teprv jeden křesťan a jeden žid, v Jeruzalémě po křesťanu a po židu již na dva až na tři mohamedány. Křesťan, žid a mohamedán jsou zde zastoupeni ve všech sektách svých a všichni jsou pravzory fanatismu — o zajímavé nábo­ženské povaze Jeruzalémanů ještě promluvím. Proto má také „jeruzalémská rada" smíšená dosti práce. Sestává z osmi členů, 4 mohamedánů, 3 křesťanů (řeka, katolíka, arména) a 1 žida, i jedná toliko ústně. Takto je nyní Jeru­zalém dán pod ochranu všech konsulů křesťanských a tito mají alespoň nad přistěhovalými cizinci větší moc než sám paša jeruzalémský, k jehož pašaliku náleží ostatně i celá Sýrie.

Každému cestovateli již pro to namane se otázka, kdo konečně Jeruzalém opanuje? O slabých zde židech ne­možno mluvit. Mohamedáni jsou v politickém úpadku, a první velká rána, která otřese Cařihradem, vydá Jeru­zalém. Ale komu ? Katolíkům ? Snad by se otázka ve pro­spěch katolíků rozluštila, kdyby papež přenesl své sídlo z Říma do Jeruzaléma. Ale papež bude se trochu roz­mýšlet, aby zůstavil zvyklý přepych evropský, omezil se na jednoduchost apoštolskou, vyměnil krásnou krajinu za pustinu, vydal se bezbranný v šanc vždy ještě mož­nému, třeba že pak už poslednímu výbuchu fanatismu mohamedánského, a až si to rozmyslí, nechá toho. Také, sotva že by vyšel z Říma, ať už kamkoli, viděli bychom as nově starou komedii dvou neb tří papežů najednou, a měli bychom hned několik současně neomylných, kteří by se neomylně proklínali až do horoucích. Povaha protestantská není zde výbojná, dosáhne snad ještě mnohých úspěchů, sotva ale vlády. Zbývá tedy Řek, hlavně Rus.

Rus je „notus in Judaea deus". Z poutníků, co jich do roka přijde, alespoň třetina je ruská a dochází na pouti od vlády všemožné podpory. Řecké jich kláštery mají mezi Araby daleko lepší pověst než katolické nebo armén­ské. Řecký mnich je pohostinský, ale je víc mnichem než hospodským, zná arabštinu, vzdělává půdu, vyučuje arab­ské venkovany, podporuje je léky. U Jeruzaléma zarazili Rusové velkou kolonii, Jeruzalém nový. Koupili za jopp­skou branou obrovský pozemek, obehnali jej zdí, vystavili kostel, dům na několik set poutníků, velkou nemocnici. Zde sídlí arcibiskup, muž velmi vzdělaný a podnikavý, obklopený čilým kněžstvem, které odchovává v semeništi svém mladé řecké kněžstvo už z tuzemců, Arabů. Peněz jim dáno až přehojně. Rusové chtějí zde mít svůj proti-Rím a dobudou-li mravně Jeruzaléma, zlomili také caři­hradskému mohamedanismu alespoň jedno křídlo.

Kdo cestoval od Černého moře podél Malé Asie, Sýrie a Palestýny, kdo viděl, jakou sumu práce, peněz, intelligence vrhají zde Rusové i do nejbídnějšího hnízda, podiví se jich agitaci a vidí, že přední, ano životní interes pocho­pitelným spůsobem Rusové kladou sem na moře. Ta špetička pravdy, která je na pověstech o ruském interesu stran nás Čechů, vypadá naproti faktům o Orientu jako hračka, kterou člověk drží jen v ruce, aby ji v pravý čas k vůli někomu zahodil. Idey i největší velmi, velmi pomalu se stávají skutkem.

V.

I kdybych byl „katolíkem z přesvědčení", přál bych řeckým nesjednocencům, Rusům, vítězství v Jeruzalémě. Ve prospěch křesťanství. Konsulové jeruzalémští arci

chrání křesťany před násilím, ale jen v městě. Jinde po Palestýně zkoušejí křesťané dost, poukazuju jen k známým smutným událostem, jakéž se po dnes sbíhají v druzském městě Hasbeji, třeba tu bylo křesťanů mnoho, na 4000, měli tu čtyry své kláštery, a t. d. Moslemíné palestýnští jsou nejfanačtitější, ani v hlavním sídle mohamedanismu, v Kahýře, nestane se ti jako v Jeruzalémě, aby potkávající tě mohamedán zvolal: „Hajdi džaur!" Zde je křesťan Turkovi pořád ještě „Ačallak Nusrani" — „z odpuštění křesťan". A přec je mohamedanism dosti blízký christianismu, „Isa ben Mirjam", Ježíš náš, je také jim prorokem! Ubezpečuje-li se, že vzdělanější mohamedán zde afek­tuje alespoň k protestantům jakous úctu, je úcta ta při pasivnosti protestantismu křesťanským živlům málo plat­ná. Jedině ruské kláštery mohou zde něco působit a spatříš-li na ulici jeruzalémské houfec seminaristů z klá­štera sv. kříže, v modrých kabátech, s dlouhými vlasy, vidíš zde v nich tak ty jediné pravé bojovníky bu­doucnosti. Jakž může Turek mít úctu k sektám kře­sťanským, když vidí, jak tyto jsou naproti sobě plny řevnivosti, bídných pletich, krvavé zášti! Sotva sobě jedna sekta něčeho v Cařihradě uprosí a uplatí, již platí druhá ještě víc, aby té první vše zkazila. Jakž může mít úctu ke kněžím, kteří jsou špinavější, výdělkářštější, neu­přímnější než jeho vlastní, při tom i prozaičtější a nevě­domější než tento, jenž zná alespoň svůj korán dobře! Co má myslit o křesťanech, když do kapliček svých navě­šují zlatých a stříbrných lamp, bohatých lišten, klenotů a drahokamů, když staví nákladná sanctuaria a hotely, a groše nedají, aby se alespoň trochu upravila cesta k Jethsemane a Mariinu hrobu! Jak má na ně hleděti, když musí na nejsvětějším křesťanům místě, v kostele božího hrobu, být stále turecká stráž, aby se tu den co den neseprali.  On vidí luterány, katolíky, ale ne křesťany, on chápe jen, že jedí jídla, jež on má za nečistá — nic víc!

Arci tu není více to protivné množství mnichů, co jich bylo v době pokřížácké. Není více míst jako druhdy Mar Saba, kde bylo 10.000 mnichů a asketů pohromadě, ale dost je klášterů, jež chovají alespoň sto řeholních lenochů. V bohatém jeruzalémském klášteře arménském je alespoň sto mnichů; v jich kostele je síla podobizen jich patriarchů, mužů vousatých, ověšených zlatem, s rukou k žehnání zvýšenou, a skutečné požehnání páčí se na millióny. Klášter salvatorský chová as 50 františkánů, jichž guardian přikládá sobě titul „kustos sv. země" ; jsou na poutníky tak dobře po hospodsku zřízeni, že z nich ročně vydírají tisíce tisícův. Hospody jsou to, nikoli kláštery, a to stejně vydíravé v nejšpinavějším koutě jeruzalémském, jako v pyšné budově „zahrady boží" čili na Karmelu, kde hostům spočítají i zdravý vzduch a krásnou vyhlídku na moře. I v pověstně drahých hostincích alexandrijských je lacinějí než zde, za to také čistěji a líp. A nemůže-li tě mnich svým „pohostinstvím" odřít, napálí tě najisto ka­mínkem z některé posvátné jeskyně, proutkem s nějaké zázračné olivy, a podáváš-li mu v houževnatosti své při rozchodu pořád ještě prázdnou dlaň, nastříká ti co poslední atentát do ní — smradlavé růžové vody. Ať vyjdeš od sloupu, u něhož byl Kristus bičován, z kapličky, kde byl sv. Jakub sťat, z domu Kaifášova, odkudkoli, pořád abys si tu „vůni" s rukou smýval. Naučili se tomu od posluhů v synagogách, kteří při svatbách z obřadu a k vůli zpropitnému růžové vody svatebčanům do rukou nalívají. Klášter Ain Karim („sv. Jan v poušti"), as dvě hodiny od Jeruzaléma vzdálený, živí se jen vyráběním růžové té vody a má velká lada posázená samými růžemi. Mimo výdělek nehledí sobě zde mniši ničeho. Ukaž arménskému mnichu bibli a on ti řekne: „To není bible, vždyť jsem slyšel, že ji vzal Kristus Pán s sebou do nebe !"

Pravým, k neuvěření trefným obrazem jeruzalémského křesťanstva je kostel Božího hrobu, cíl veškeré pouti. Je úplně zastaven soukromými domy a kláštery, které na něm visí jako hladové pijavice. Jen z jedné strany je pří­chod volný a toliko pěkná kuple chrámu vyčnívá nad vůkolí. Podotknul jsem již dříve, že kostel Božího hrobu postaven na místě zcela libovolném. Dle evangelia byla Golgatha zcela mimo město (nejspíš, jak Thenius myslí, nad jeskyní Jeremiášovou, za branou damaskovou, dle polohy s. s. z.) a kostel náš je ještě uvnitř města starého, v obvodu starých hradeb. A kdyby byla i Golgatha pravá, zajisté že bohatý ten muž, v jehož kryptu Ježíš položen, vedle popraviště by as sotva byl rodinnou svou kryptu založil — alespoň Boží hrob by byl pak nepravý. Zbožný van de Velde praví: „Kdyby se vědělo, kde byla Golgatha pravá, za několik neděl byl by tam kostel Božího hrobu přenesen, a hanebnosti, které se nyní pášou na Golgatě nepravé, páchaly by se pak na pravé. Že bůh skryl hrob Mojžíšův, věda, jak by lid dopouštěl se tu modloslužby, mělo by nás poučit, proč že skryl také hrob Kristův." — Alespoň jednou do roka znesvětí se to místo vraždou. Při velikonočním rozdávání „svatého ohně" u vnitřní kapličky hrobní strhne se vždy mezi řeckými a arménskými strašná rvačka, ani přítomné setniny tureckého vojska nejsou s to jí zabránit, a vždy odnesou pak několik mrtvých. Takto můžeš vidět každého večera, jak poutníci a poutnice vnášejí si do chrámu koberce a pokrývky, aby zde v spo­lečné zbožnosti proleželi noc. Kněží jim prodávají k tomu víno a pečeně, by nebyli rušeni hladem.

Na dosti velkém, čtyřhranném a velkými čtverci dláž­děném předdvoří chrámu, k němuž se obrací tak zvaná fasáda — dvě okna vchodu — je vždy dosti prodavačů rů­ženců, křížků, medaillonů z perleti a jiných tretů. Jakmile vkročíme do chrámu, spatříme tu — uvnitř— několik Turků, ležících na stráži, kouřících, vařících si kávu, a t. d.

Račiž si, čtenáři, nyní především myslit malou, až dva­cet kroků dlouhou, as patnáct širokou a k třiceti stopám vysokou předsíň. Na konci jejím, jako by bezúčelný stupeň, leží uprostřed dlažby pod povzneseným baldachýnem červenavá mramorová plotna, 8 stop dlouhá, 2 stopy široká — kámen to, na kterém Josef z Arimateji mrtvolu spasite­lovu mastěmi potíral. Pravá stěna té předsíně kryje pa­hrbek Golgathu, dvoje schůdky, nahoře se v pavlán spo­jující vedou k němu. Povrch Golgathy je rozdělen ve dvě tmavé kapličky, jedna z nich má obsahovat místo, kde Ježíš byl přibit na kříž, druhá, kde byly všechny tři kříže postaveny. Tři díry v mramorovém oltářním podkladě naznačují místa. A hned vedle levé krajní díry je as loket dlouhá, pohyblivým mosazným lineálem pokrytá štěr­bina — to prý ta při spasitelově smrti puklá skála. Na pravé straně té štěrbiny budou jednou stát všichni spra­vedliví, na druhé — a t.d. Pod Golgathou je jeskyně opět dvoudílná, kde našli - Adamovu lebku.

Chrám sám popsat je neskonale těžko. Nemáť slohu, nemá pravidla, je pln nejrozličnějších koutů a kapliček. Čtenářům pražským přec snad několika slovy dovedu dát alespoň všeobecný pojem. Račtež sobě pomyslit, že jste vešli do svatovítského chrámu na Hradčanech, ale ze strany levé, kde je hrob svatojanský, od hradu. Nedívejte se vlevo: to, co vidíte zrovna před sebou a v právo, vskutku jako by co do úpravy místnosti byla jedna a větší část chrámu jeruzalémského. Tedy uprostřed chrámu, kde u nás hlavní oltář a povýšené prostranné místo před ním (katholikon), také v jeruzalémském chrámě Božího hrobu je zcela taková místnost oddělená — majetek to Rusů, Řeků. Pak kolem do kola tam také chodba (či loď), jen že temná, pak také ty postranní kaple, jen že nepra­videlné, jedna v niveau kostela, druhá výš, třetí níž, jedna malá jen v šířce zdi, druhá vybočující z chrámového okruhu značně ven. Před středním tím prostranstvím ol­tářním pak, tedy od nás vstupujících v levo, as v šířce prostranství toho, myslete si rotundu, nad níž kuple zvelikosti naší malostranské kuple svatomikulášské. A upro­střed rotundy té je zas nízká, krytá kaplička dvoudílná, v jejíž zadní části je vlastní hrob spasitelův, sarkofág 2 stopy široký, as 6 stop dlouhý z bílého mramoru.

Architektonický ten nelad je majetkem rozmanitých vyznání. Katolíkům na př. patří kaple, kde se Ježíš zjevil sv. Majdaleně, kaple, kde se zjevil své matce po z mrtvých vstání, půlka božího hrobu a půlka zmíněného „kamene mastí", kaple, kde sv. Helena nalezla zakopaný spasi­telův kříž, a polovička Golgathy: rekům náleží katholi­kon, druhá půlka božího hrobu a Golgathy, kaple vězení Kristova, a t. d. Sekty ty rozličné, jak už praveno, mají své kláštery ihned přistavěny k chrámu. Těch klášterů je zde šest: habešský má tu zvláštnost, že mniši v něm bydlejí společně — s jeptiškami.

VI.

Jeruzalém je samá relikvie, pobožný poutník ani neví, kde víc a kde nejvíc se rozchvívat. Jsem dosti zlomyslný, abych těm zbožným, kteří do Jeruzaléma sami nemohou, podal zde tak nějaký seznam, sebranou smetanu na la­skominu. Ať se trápí!

Pravou Golkondou na posvátné diamanty je ovšem pře­devším chrám Božího hrobu. Hned v malé, arméňanům patřící kapličce před vchodem je půl onoho sloupu, u ně­hož byl Kristus bičován. Sloup ten je obalen stříbrem. Uvnitř chrámu pak se nalézá: Kámen, na němž Josef arimatejský mrtvolu Kristovu balzamoval. — Místo, kde byl Kristus na kříž přibit. — Tři díry v trojhranů, v nichž stál kříž Kristův a kříže obou lotrů. Na prostředním a před­ním je stříbrná plotna s řeckým nápisem: „Zde spůsobil bůh, král náš, před věky spasení v středu světa." —  Hned vedle levé díry je zmíněná již puklina skalní, která jde přímo až do středu naší země. — Pod tím hrob Melchisedechův, salémského krále hierarchického. — Vedle něho místo, kde nalezena lebka praotce Adama. — Místo, kde byli pochováni křižáci Bouillon a Balduin. — Kus strakatého sloupu, u něhož korunovali Krista trním. — Místo, kde sv. Helena se modlila, aby její dělníci našli zakopaný kříž Kristův. — Místo, kde našli všechny tři kříže, korunu, hřeby at.d. — Kříž sv., padělaný dle sku­tečného, který se prý někde v Cařihradě ztratil, nejspíš aby jej mohli pozděj ještě jednou zázračně najít. — Místo, kde se dělili žoldnéři o roucho spasitelovo. — Místo, kde žoldnéř Longinus, který byl bok spasitelův proklál, žil pak co poustevník. — Vězení, kde byl Kristus držán, než ho zavedli na Golgathu vedle. — Místo, z něhož se dívala panna Maria na popravu. — Místo, kde panna Maria žila co poustevnice. — „Pupek naší planety." Nízký to, zcela volně stojící, as půl stopy průměru mající sloupek, na jehož povrchu žlutý kámen, do čtyř úhlů rozříznutý jako housky našich pekařů. — V prvním oddílu vlastní ka­pličky hrobní je kámen, na němž se zjevil svatým ženám anděl. Musil umět dobře sedět, posud je v kamenu skvělý otisk jeho sedění. — V druhém oddílu hrob sám.

—     Dále místo, kde Ježíš Maří Majdaleně zjevil se co za­hradník. — O tři stupně výš místo, kde se zjevil truchlící své matce. — Druhá polovice sloupu „bičování". Je za mříží a smíš k němu jen hůlku vstrčit a pak konec její políbit. — Kaple nad místem, kde Abraham Izáka obě­tovat chtěl. — Meč a ostruhy Balduinovy, a t.d.

Jinde:

V arménském velkém klášteře místo, kde byl sv. Jakub sťat. Tamtéž pozlacené křeslo pod baldachýnem, na němž sedí prý osobně sv. Jakub. Vidí ho však jen oko nadšené, já ho neviděl.

Dům Kaifášův.

Dům Anášův.